Toulání

Toho dne mi nebylo nejlíp. Ačkoli obě děti byly ve školkách, byt byl uklizen, práce hotová a kočky přítulné, padala na mě tíseň. Září se ohlásilo ostrým větrem a všechno zdánlivě pevně usazené jakoby se zvedlo a divoce vířilo vzduchem. Drobné jistoty se odlepily ze svých míst a nebylo jasné, kdy a kde se znova snesou k zemi. A jestli to bude s něžnou lehkostí, nebo za doprovodu ostrých ran a střepů.

V tu chvíli jako by nebylo jisté nic. TO září, které bylo dlouholetým cílem, bylo tady - a za jeho stěnou jen nepropustná mlha neznáma.

Toho dne, mi nebylo nejlíp. A tak jsem pracovala rukama. Virtuální světy jsem si nechala až ke skromnému obědu a s mobilem v ruce do sebe soukala chleba s kimči. A v tu chvíli mi přes obrazovku přeběhl text Martina Šimečky.

Už nevím, jestli jsem dojedla. Všechny moje myšlenky se upřely jedním směrem, zapomněla jsem na čas, do školky pro děti vyběhla rozcuchaná a pozdě. Poslední kapitoly rozsáhlého textu jsem dočítala za běhu, při čekání v šatně, v tramvaji. A více ze dne si nepamatuju.

Jen úlevu. Klid.

Jako když se po dlouhé cestě vrátíte domů, Šimečkův text mi připomněl mou vlastní podstatu.

V mlze

Kdysi dávno, v polovině října, padla mlha na Tisou a okolí. Turistická stezka se vinula mezi domy, úvozem až na kraj louky bez konce. Vítr přihnal oblaka páry tak hustá, že ani špičky bot nebylo vidět zcela zřetelně. Někde na druhé straně byl podle mapy cíl, ale podzimní vláha popohnala zeleň a mimo léto zřídka používaný průchod zanikl v radostném bujení.

Bílé nekonečno se na mě lepilo zvláštní vlhkou tísní. A přitom bylo tak lákavé zastavit se a nechat se pohltit, rozplynout se v té plné prázdnotě. Respekt k přírodními silám rychle zvítězil. Šla jsem dál a přede mnou jako maják v rozbouřeném moři kráčel mizející tvar muže v červené bundě, světlo mých tehdejších dnů.

Ještě než jsme došli na kraj lesa, vítr mlhu zase odvál. Stejně jako pak samotný podzim, mé tehdejší já a nakonec i toho muže s červenou větrovkou.

Stejně jako pan Šimečka, i já potkávám různé lidi i věci se zvláštní nahodilostí. Bez plánu, jen s vědomím jakéhosi vzdáleného, vyššího cíle. Ten cíl není ani tak časoprostorovým bodem, jako spíše ideálem myšlenek a principů bytí, zhmotněním abstraktní a přesto silné potřeby.

Setkání, slova, pohledy i náznaky, řetězce drobných náhod. A každá mi dává novou sílu a trochu jiný směr, který snad v součtu vede tam, kde se jednou mám ocitnout.

Vnitřní kompas

Než babiččina duše navždy odešla toulat se po hrčavských lesích, učila mě jak číst terén. Jak využít srnčí stezky v příkrém srázu a najít ten správný směr i bez map. Manžel, orientační běžec se mi směje. Ale když jsme pak sami v hlubokém údolí, bez signálu a stezek, smát se přestává a vloží do mě svou důvěru. Role se obrátí.

Ten cit pro terén neznamená, že se sama nikdy neztrácím a že neslyším svůj vlastní tep, když narazím na velké stopy v prostřed ztichlého zimního lesa. Sama se vždy nakonec vymotám.

Mám však právo, svézt mimo dobře značené stezky jiné?

Když vcházím do manželství, opouštím otce svého i matku svou a vzdávám se já abych získala my. Vkládám svou ruku do té jeho, kráčím po jeho boku na stezkách dobrých i zlých. S důvěrou se vzdávám svobody toulání a plna respektu k druhému nestrhávám společný povoz svým směrem. Někdy to znamená, že se pohodlně vezu. A jindy jsem bezmocně vláčena, až dokud bolest nepřemůže tu psí věrnost plynoucí z odevzdání - dokud se nepustím, dokud z posledních sil nekřičím. Jen když už sám muž neví jak dál, odhodlám se převzít otěže. Tehdy když překonám strach z toho že udělám chybu a že se později zlomím pod přívalem výčitek.

Ten březnový den bylo v Jizerkách sněhu nad kolena a zvolna tál v oblevě. Muž v mapě naše ideální okružní trasu, tak akorát schůdnou s batoletem v nosítku, tak akorát dlouhou pro dva dospělé. Po běžkařské magistrále jsme postupovali rychle, zdržováni jen snahou neporušit upravenou trať. Slunce tančilo mezi kmeny stromů, batole spokojeně podřimovalo a život byl krásný a snadný. Podle mapy je to jen krátká spojka po modré, odbočili jsme chodníčkem z kopce mimo upravenou trať. Sněhu přibývalo, pěšinka se tenčila až z ní zůstalo jen pár hlubokých stop. A i ty nakonec zanikly.

Nad hlubokým úvozem se klenuly závěje a pod nimi už zurčelo jaro. Každým krokem jsme se bořili až po rozkrok a ač mapa ukazovala že jdeme správně, dál už to nešlo. Přesvědčila jsem muže abychom sešli z cesty a vydali se dál lesem plným vývratů a zasněžených struh, pod k zemi ohnutými břízami. Až po dvou hodinách, s příchodem na pluhovanou cestu, jsem vydechla. A s nohama na pevné zemi se vedení znova plně chopil muž.

S batohem

Když na to přijde, unesu všechno, co je unést třeba. Tlačím před sebou kočárek s nákupem, předškoláče za krkem a batole za kombinézu v zubech. Kamarádka se smíchy zlomila v pase, když jsem jí už pokročile těhotná, s krosnou na zádech a batoletem v šátku, přinesla kotě v přepravce. Když na to přijde, doběhli jsme s dětmi na zádech z parkoviště na pevnost Hanička za 15 minut. Ve tři ráno připravuju přednášku abych se od sedmi mohla věnovat rodině.

A že většinou unesu, nerada se věcí vzdávám. Více než na věcech však lpím na lidech a snech. Jen s těžkým srdcem je nechávám za sebou. Protože je na svých cestách jen velmi vzácně potkávám. Jakoby přítelem byl každý, kdo nabídne hrnek kafe a trochu suchého sena pod střechou. V neustálém pohybu je jen malá část cesty společná a na křižovatkách se, mlčky či v slzách, rozdělujeme.

Kde jsou všechny ty šaty, boty, knihy? Vítr a voda je vzaly a odenesly jiným. Kde jsou ty joby a kariérní vize, které jsem každou oplakala? Ach, ty jen ať se rozpadnou v prach, kterým jsou.

Na začátku léta svou pozemskou pouť dokončil další prarodič. Splnil si úkoly a jeho duše se vydala cestovat světem, tentokrát bez zavazadel a nutnosti vracet se do autokaru. A mě to nebolelo. Tak jako miluju proměnlivost bukového lesa, s úctou pozoruju koloběh roku. Teď přichází podzim, smrt už s košíkem obchází zahrádku. A s něhou pozoruje, jak červenají a sládnou plody dalších životů. A já se z toho netěším ale vnímám, že dny jsou už krátké. A každé obětí může být to poslední – a jsem tak spíš plná lásky a vděku, než obav.


Zatímco smrt je součástí života, navždy roztržená přátelství mě pobolívají i po letech. Kde je Edita H. a Andrea P., kde je Lada a Maruška, od kterých mě odsekla dospělost? Na každé křižovatce o někoho drahého přicházím.

V slzách se dívám za Alicí, Zuzkou, Julkou a Gretou, sleduju jak nás postupně oddělují rostoucí kmínky dětí, polomy školek a křoviny práce. A těžko se mi smiřuje s tím, že zanedlouho mi už, po tak dlouhé společné pouti, docela zmizí z dohledu.

A i tuhle tíži ze mě snad text Martina Šimečky sňal. Za kopcem, nebo údolím, za potokem, nebo loukou, se objeví další osada. A další příležitosti. Další kapitola a nový úžas, který tu bolest ovine hojivým fáčem.

Svět je.

Beru co je. Přijímám, co bude.

Borůvky i zaječí zelí. Pětihvězdičkový hotel i skalní převis.

Třikrát jsem projížděla Chorvatskem, jen já, auto, malý stan a nějaký ten mladý chlap. Kolikrát jsme v noční tmě zoufale hledali místo na spaní, protože všechna předchozí jim byla moc nebo málo, vracet se už nebudeme a kupředu už nemůžeme – a zastavit se už za světla prostě nelze?

Beru, co je. Hodně snídám a na dotazy odpovídám “tak napište”. A nakonec se někdo neozve a jiný potřebuje něco jiného. A další si uvědomí, že už nic nic. Projekty přichází a odchází, někdy jsou krpál jako na vrcholek Gírové a jindy jako když jdeš pěšky po silnici z Litně do Zadní Třebáně.

Ještě na střední jsme byli na turisťáku v Tatrách. Z hecu jsem se dala do prvního oddílu, jako jedna ze dvou holek – až na to že ta druhá byla reprezentantka v moderním pětiboji. Jako třetí túru nás autobus dovez pod prudký kopec, začátek naší trasy. A s námi i děvčata z posledního oddílu, které po shodné startu čekala trasa značně mírnější. Kluci s vedoucími vypálili, aby tu nepříjemnou část měli co nejdřív za sebou. I já. Už ve třetině jsem nemohla popadnout dech. Nepomáhala slovní podpora, nepomáhaly krátké zastávky. Zoufale jsem zaostávala vzadu. Sotva popadala dech. A pak jsem odhodila svou hrdost a houkla vzhůru na vedoucího, že budu pokračovat se čtyřkou. Oddíl zmizel za vrcholem kopce. Spadlo to ze mě jako kámen. A spolu s necvičícími děvčaty jsem se, pomalu a zlehka, vyšplhala vzhůru. A bylo to tak nejlépe, jak to jen šlo. Na vrcholku kopce nás čekaly rozeklané skály se stezkou hladkou jako sklo, řetězy úzkou příkrou průrvou. Pro mě snadná a zábavná cesta, pro jiné nepřekonatelné překážka, na které jsem byla důležitou pomocí.

Bez pýchy a s pokorou jde vyjít sebe prudší kopec. Co noha nohu mine, vlastním tempem, jen věřit, že můžu. Důvěřovat.


Důvěřovat cestě. Důvěřovat náhodám. Důvěřovat sama sobě.

Bývá to těžké. Zapomínám na to, jako bych byla jediná na světě, kdo neplánuje, nedokáže to a i když třeba chce, plány mu stejně nevychází.

Díky textu Martina Šimečky jsem si připomněla že jsem taky dobrodruh a tulák. A je to tak v pořádku.

Vítejte zpátky

Obavy z toho “co bude po rodičovské” rozhodně nepatří mezi ty nejmenší. Jedna věc je, že při současné rychlosti světa je “zůstat pár let doma” něco jako “vrátit se k pěstnímu klínu”. (O tom ale jindy, zjistila jsem totiž, že Tiktok dost dobře nechápou ani bezdětní vrstevníci!) Druhá věc je sebevědomí, které vám při kombinaci fyzických změn, nevyspání a připomínek že pořád děláte něco špatně, taky moc nevyroste. No, a za třetí, málokdo z mateřství vychází se stejným mindsetem jako do něj vchází – ať už to znamená cokoli.

Sečteno a podtrženo, téma návratu na pracovní trh v nejedné ženě budí především spoustu otázek. Budu vědět, o čem mluví? Jsem vůbec schopna práce? Bude mě to vůbec bavit? (A navazující na téma seženu školku, co rýmičky, co peníze…)

Chtěla bych říct, hej, tohle je úplně můj případ – ale reálně, během mateřství jsem se zastavila jen na půl roku s druhým miminem, z čehož 3 měsíce padly na první lockdown. 5 let z mé výzkumnické kariéry se odehrálo v kontextu těhotenského břicha, rizika mlékotrysku na prezentaci a předáváním si dětí s mužem na nástupišti v metru. Mezi utíráním zadků a podáváním panadolu jsem zvládla fakt super výzkumy. Ale i tak jsem se konce rodičáku celkem bála.

A tohle je oslavný tanec.

Tinder-in (nebo spíš Linker?) zafungoval a po pár nepovedených výměnách a jednom rande nastal konečně match a oboustranná shoda aspoň v základních parametrech. Bylo oťukávání, byl křížový výslech. A po třech týdnech nového kontraktu (a dětí s neštovicemi) bych řekla, že v dohledné době se nikam jinam nechystám. Mimo jiné i proto, že v tomhle part-time jobu máme všichni přibližně stejně staré děti – a tak se batolecí záchvat vzteku během pracovního callu setkal spíše se záchvatem smíchu, než s pohoršeně zvednutým obočím. A já jsem ráda, že ty moje prďoly konečně nemusím “tajit”.

Nová práce má další velké výhody. Dělám pro ajťáky rozeseté tak různě – takže remote není sprosté slovo. A taky dělám pro ajťáky, co mají kanc v Karlíně. Cestu mám na 30 minut a když chci, mohu zdrhnout z domácího vězení.

A já chci utéct. Po první byznysové schůzce s klientem se ve mě NĚCO probudilo. Touha svlíknout tepláky.

Najednou čumím na boty na podpatku. Mám touhu vyrazit nakupovat a řeším, co bych si tak pořídila do šatníku. Po pěti letech!

Je to neobvyklé a vzrušující.
Stejně jako autorka tohoto článku na Vogue si totiž asi buduju úplně nový šatník, nový styl a nové image.

O pár let starší, o velikost širší a o něco bohatší.

Chystám se začít znova a je to i trochu děsivé. Taková odpovědnost. Navíc už vím všechno o slow fashion, materiálech a vlivu módy na klimatické změny. A taky mám otestované různé přístupy k oblečení z pohledu psychologie.

Co fungovalo mladé holčině (áčkové čatičky nebo pouzdrové sukně a hodně lycry), to už “moudré paní ve středních letech” fungovat nebude. Co fungovalo potetované freelancerce s divným jobem, to UX researcherce fungovat nemusí.

Jasně, ta změna není tak velká – ale je tu.

Příklady?

Mojí uniformou posledních let byly barefooty, tmavé cullotes a pruhované triko s ¾ rukávy. Jenže zasedačka v nové práci má celou stěnu pokrytou svislými pruhy tak absurdně, že z toho člověk po minutě koukání začne šilhat. A vstoupit do toho v pruhovaném triku? No, to bych asi klientům ani kolegům dělat neměla…

Jako freelancer bez zázemí jsem se občas přezouvala ve výtahu, tahala sebou celý svůj kancl (včetně plen a ubrousků pro děcka) a cokoli co mě zpomalovalo v klusání po schodech a vynášení kočáru do vysokopodlažní tramvaje byl problém. Teď se můžu přezouvat v kanceláři a do zasedačky vstoupit jako královna.

Jako freelancer jsem hodně workshopovala – to stojíte před lidmi, nosíte post-ity od stolu ke stěně a tam je lepíte. Takže hodiny na nohách, čas zády k publiku, viditelná celá postava. (K tomu mohu jen dodat, že pokud vám klient na konci čtyřhodinového workshopu pochválí punčochy, nebyl to úplně správně zvolený outfit.) V nové práci jde spíše o schůzky u stolu. Takže mnohem větší důraz na top, ruce, dekolt, vlasy a makeup.

A má to ještě jeden bod. V pozici freelancerky jsou mí klienti především páni majitelé, věková skupina 40-45 let – kteří ženy často vnímají především jako manželky, milenky a asistentky. Já pro ně ale mám být obchodní partner. Důvěryhodný. Racionální. Expert. Jako freelancer si nemůžu dovolit extravagantní oblečení (tetování stačí) nebo přílišnou ženskost.

Když ale vystupuju jako součást firmy, je to jiné. Jsem klientům představena titulem který oni vůbec netuší, co znamená – ale tak nějak cítí že to je něco děsně trendy. (ano, UX research je děsně trendy) A když navíc v celé firmě ženy tvoří jen max. 10 % osazenstva, jsou moje schopnosti prakticky validovány už prostou přítomností na schůzce – kde navíc reprezentuju empatii. Podpatky a sukně tedy v pohodě projdou.

A tak listuju instagramy influencerek, brouzdám po Vinted a likuju lodičky na Vestiaire. A sním.

Na jednu stranu trochu lituju všech těch rozdaných oblečků od českých návrhářů a všech těch nikdy nevybraných barterů za účesy nebo modelkování. Na druhou stranu…

Vlezla bych se do toho dneska?

Bavilo by mě to?

Asi ne. Archiv tedy zůstává na půdě, dokud do něj nedorostou děti.

A já jdu snít. O botách od Chanelu, novém parfému (Erotikon se na schůzky moc nehodí, stejně tak bio sustainable parfém z čajovníku) a o svém, zase pracujícím já.

A je to krásné snění.

Moje forma boje

Neumím ukrajinsky, nemám nemovitosti ani firmu, ani velké auto/autobus. Nejsem zdravotník ani bojovník ani politik ani hacker. Zato mám malé děti.

Za ty dva dny už jsem se dostala z vyděšeného šoku do „ty hajzle, já se tě nebojím“ – což je v mojí životní situaci a kontextu „jsem občan země NATO a tak jakákoli moje pomoc za hranicemi bude vnímána jako záminka k obsazení Pobaltí“ celkem trapné. Celkově je to celé jako z béčkového hororu, kde sadistický magor nutí nijak nesvázaného hrdinu dívat se, na mučení svého kolegy – protože nad kotlem s vařícím olejem má pověšené jeho děcko. 

V téhle situaci prostě nezbývá než dělat aspoň to málo, co mohu a důvěřovat lidem, kteří se tématy bezpečnosti a diplomacie živí, že jejich rozhodnutí budou nejlepší možná. Dějiny píšou vítězové a po bitvě bude každý generál a je mi jasné, že až se o tom budou má vnoučata učit ve škole, můžou být odborné názory velmi kritické. Jenže do alternativních vesmírů a ještě v budoucnosti bohužel neumíme nahlédnout. 

Budoucnost bychom ale všichni znali rádi a nebo aspoň v nějakých základních rysech dokázali predikovat. A to je něco, s čím pracovat umím. Ne teda že bych byla kvalifikovaná věštkyně z křišťálové koule, ale research provázaný s datovou analýzou dokáže člověka či firmu aspoň mentálně připravit na leccos. 

—————————-

Asi všichni experti se shodnou, že ve čtvrtek ráno skončil svět v podobě, v jaké jsme ho znali posledních 32 let (1990), 20 let (11.9.2001) či 2 roky pandemie. (Tvl. těch dějinných událostí už jsem zažila nějak moc a to nepočítám klimatickou změnu a ty menší krize.) A nemůžeme říct, že bychom do téhle další změny vstupovali v životní formě. Efekt pandemie si už nějakou dobu „užíváme“ v podobě inflace (rostoucí ceny všeho) vyvolané kombinací snížené nabídky (nemocní a migranti nepracují, lodní doprava se zasekává, dělníci kompletovali respirátory místo ledniček) a zvýšené poptávky (chceme na kola, na lyže, utratit prachy co jsme neprožrali na dovče, vylepšujeme domácnost…). Ve škole jsme se učili, že je inflace obvykle spojená s hospodářským růstem – poptávka a tlak na vyšší výrobu zvyšuje poptávku po inovacích (vyrobit více za méně) a šikovných pracantech (ti si můžou diktovat lepší částky na výplatní pásce). A stát na tom koneckonců netratí, protože inflace požírá státní dluh zatímco na daních se nominálně vybere víc. 

Válka na Ukrajině to ale mění. Pokud se chceme (a my chceme) postavit na stranu Ukrajiny, musíme přijmout sankce proti Rusku. Ani tahle válka ale nebude zadarmo.  Rusko a Ukrajina společně přibližně cca 1/3 světové pšenice. Ta letos buď nevyroste/nebude sklizena, nebo ji prostě nekoupíme. Ukrajinští muži jsou hybnou silou našeho stavebnictví i zemědělství. Teď budou bojovat, české firmy budou nuceny najmout jiné lidi. Dražší lidi. Plyn k nám teče především z Ruska a pokud jeho prostřednictvím nechceme financovat Kreml, musíme stáhnou termostaty a brát odjinud. Norsko ale už teď jede na max, takže ceny pravděpodobně dále porostou. Nejistota kterou teď všichni cítíme s příchodem uprchlíků (o které máme morální povinnost se postarat) bude ještě hmatatelnější. A těch změn může být více a mohou být silnější. Multiplikační efekt se tomu říká. 

Je tak možné, že v následujícím půlroce přestanou tak skvěle fungovat reklamy, lidé se přepnou do modu „nakupuju jen v akci“ a překecat nás mileniály k nákupu zbytných hovadin bude těžší – protože budeme financovat důležitější věci. Ekonomika se začne za-sek-áv-at. Přijde tlak na to uvolnit sankce a vzdát se. Což fakt nechci. 

Proč to všechno píšu?

Protože jsem zastánce co netvrdších sankcí, které ale v důsledku musí bolet i nás.

Protože je v mých silách tu bolestivost o chlup snížit. Pomoct lidem (firmám, obcím) se na to připravit. 

Umím hledat a pojmenovávat příležitosti a hrozby, umím zjistit co potřebuje zákazník pro svou věrnost. Vyznám se v datech ze staťáku. Ačkoli neovládám vícerozměrné modely, znám lidi co je mají v malíku.

Pomůžu vám připravit se na možné scénáře budoucnosti. Tak, aby vás pak ten náraz nesložil. 

Tahle krize může skončit velkou katastrofou. Stejně tak na ruinách starého můžeme postavit nové. 
Ještě nevím jak to uchopit, ale pokud to s vámi rezonuje, pojďme si napsat, zavolat, potkat se. 

A pak společně měnit svět. (A tomu magorovi nakopat půlky.)

Bezcitné roky

Je poslední den roku 2021. Sedím v uklizené kuchyni a z drahé sklenky upíjím drahé pití. Už dávno neotáčím list v kalendáři a nezačínám nový diář. A přesto mě to táhne ohlédnout se zpátky. Ohlédnout se za “bezcitnými roky”. Právě před šesti lety jsem totiž znenadání přišla o velký kus svého citu. A jiný kus se mi letos vrátil.

Jo, tehdy to nebylo úplně snadné období. Bylo mi 26, byla jsem rok rozvedená, zadaná nezadaná, výdělečně činná i nečinná. Všechno viselo ve vzduchu. Potenciál, kariéra, velké prachy, láska. A pak to z toho vzduchu jedno po druhém začalo padat. Šéf a jeho osahávání. Jeden muž, co mě svou nerozhodností odepsal,”ale vlastně ne, no, víš jak”. Vrchol módně žurnalistické kariéry ověnčený slzami (a pak i dluhem). Copywritingový job psaný po nocích (a nikdy neproplacené faktury za něj). Hezký, hodný a nekonečně nadržený kluk, co jsem ho vlastně ani nikdy nechtěla ale neuměla jsem to říct ani sama sobě. Náročná výpomoc s hairstylingem u filmu, aby bylo na nájem – a náročné dny za pokladnou v krámě, aby byl zářez do životopisu. Vánoce s rodinou.

Na Štědrý den ráno jsem přestala cítit konečky prstů. Když jsem se před spaním odličovala, už jsem necítila ani dotek na krku. Pětadvacátého už ani tváře. Cítila jsem se slabá. V nemocnici se zasmáli, píchli mi magnezko a čau. A já jen ležela na vojenském lehátku ve sklepě vedle udírny kde přítel vyráběl domácí slaninu a na břiše mi předla černá kočka. A nemohla jsem nic. Ta slabost nakonec odešla. Koupili jsme si běžky (to jsem ještě nevěděla, že za celkem poslední peníze) a zažili dobrodružství na mrazivé hřebenovce. A pak přišel leden a kila navíc, zato fakturované peníze ne. Testy ukázaly (naštěstí) na štítnou žlázu a začala jsem zobat předepsané hormony. Cit se ale nevrátil. Ze vzduchoprázdna postupně popadaly všechny sny a naděje a rozmlátily se na padrť.

A pak už to byla jedna velká šestiletá jízda, na konci které tu sedím se dvěmi dětmi a životem, o kterém jsem ani netušila, že můžu mít.

Nové emoce

Včera jsme narychlo odjeli od mých rodičů. Vyčerpaných. Vyčerpaní. 5 hodin cesty, pak rodinné setkání s tchýninou stranou do večera. Ráno muž utekl (s mou podporou) do kanclu a já pokračovala v mateřsko-hospodyňkovském jobu u unavených dětí. Oblékání trvalo hodinu. Cesta do 10 minut vzdáleného obchodu 40 minut. Neustálé brebentění, děti se rozcházejí, kňučí, neslyší na zavolání a já tlačím prázdný kočár od jednoho k druhému. V obchodě už ani nevím, mladší se válí po zemi. S láskou a vidinou (pod)večerní párty jsem mrňousům koupila milované biosaury (modří vědí). Ale potomci je chtěli k obědu a já, jak jsme přijeli o 3 dny dříve, jsem fakt neměla navařeno. Tak jo. Dva talíře, rozdělit křupky napůl… a samozřejmě hádka, kdo má víc. Tak jsem tu laskominu sesypala zpět a odpočítala, rozdělila přesně do posledního drobečku. Oba talíře teď byly úplně stejné. A zase špatně. “Já si to nepoznám! Já chci víc!” Řvalo mé starší děťátko, drahocenné biosaury sypajíce z talíře na stůl a rozmetávajíce po kuchyni. Ty co omylem zůstaly na stole drahoušek rozdrtil talířem (se kterým ovšem netřískl o stůl, takže skvělé, bez střepů).

Já jsem se z těch mých emocí rozbrečela. Letos podruhé.

Slečna studený čumák

V dlouhodobém horizontu jsou pro mě emoce dost novinka. Od mala jsem se moc neprožívala. Tam, kde jiní brečeli a hroutili se jsem se šla osprchovat nebo projít a jela dál. Máma říkala, že jsem splachovací. Věděla jsem, že moje emoce nikoho nezajímají, takže jsem žádost o rozvod ořvala v pauze na oběd ve křoví za kanclem. Z krachu “životní lásky” se nenápadně vyplakala v autobuse na dálnici z Liberce, mezi odbočkou na Jablonec a odbočkou na Turnov.

Celkově vzato, pokud by platilo to co říká jedna vzácná žena – “Čemu věnuješ pozornost to roste, a proto je špatné věnovat pozornost negativním emocím a naopak je třeba plně rozvíjet ty dobré.” – byla jsem vzorem pozitivního a celkově “toho správného” přístupu k životu.

Co jsem však zvládala sama, šlo s dětmi o dost hůře. Všechny ty na zem letící s láskou vyvářená jídla, frustrace z dětské ignorace ať už mých pokynů, nebo základních životních potřeb (např. spánku) zintenzivnily prožívání každého mého failu a spálená svíčková ve mě vyvolala první velkou emoci zoufalého vzteku. A já jsem najednou nevěděla, co s tím. Rodiče přece mají mít emoce, ne? Ale jak s nimi mám správně výchovně nakládat? To mi nikdo neřekl (a v literatuře jsem se k tomu dobrala až letos.)

Mateřství mě prostě postavilo před hotovou věc a nebylo kam utéct. A tak jsem se s tím začala nějak prát. Postupně. Neohrabaně. Pracovala jsem na sobě.

Nový smysl

Na začátku léta jsem najednou věděla, že se něco pozvolna mění. Na podzim jsem se snažila dívat na odpočinkové seriály, ale měla jsem z nich takové emoce, že jsem třeba týden nemohla pořádně spát. Začala jsem slzet dojetím nejen na svatbách, ale i u loutkových pohádek a později i u instagramu. Musela jsem začít filtrovat zpravodajství, opustit některé FB skupiny a přestat sledovat spoustu lidí - protože se mě to všechno až fyzicky dotýkalo.

Je to jako bych najednou objevila nový smysl. Jako když hluchý dostane implantát, najednou nevím, co se všemi těmi dojmy dělat a je toho na mě moc. A když je toho moc, nemůžu spát, budím se, bolí mě žaludek a když to přeženu, přijde i migréna jako poslední ťafka.

Na druhou stranu, tahle přecitlivělost má i své výhody. Celkem snadno se naladím na respondenta v rozhovoru. Když vedu workshop, plánuju ho klientovi na míru – a ještě na místě si mohu dovolit průběžně ladit konkrétní metody tak, aby měly co nejlepší efekt.

(Výsledky bývají občas překvapivé – jako když jsem při workshopu pro definici brandu mimochodem odhalila emoční dluh mezi společníky, který by mladou firmu do pár let rozložil. Pánové ho však pořešili načež ztrojnásobili obrat a produkt se prodává sám…)

Bezcitné roky tedy skončily. Kéž bych se v dalším roce naučila tuhle novou citlivost ovládat a plně využívat.


Ps: První letošní pláč byl ze vzteku, z ponížení. Jo, a v roce 2021 jsem se nahlas a naplno smála celkem čtyřikrát. Jen tak pro kontext.

Lesk a bída mušelínu

Mušelínové či lněné šaty a šatičky jsou letním hitem instagramu, nebo tedy, alespoň mojí sociální bubliny. Jít do pražských hipsta lokalit v něčem jiném je skoro přestupek proti dobrým mravům a od top influencerů trend pomalu prokapkává i na venkov. A tenhle blogísek hravě pojednává o tom, jak takové šaty sehnat a na co si dát pozor.

To takhle jednou večer při kojení čumíte na ty instagramy. V noci z toho máte divoké sny. A ráno se probudíte s tím, že bez mušelínových šatů váš život už nemá smysl. 

A tak znova otevřete instagram, nakliknete jednu z 50 influencerek v totožném outfitu a podíváte se, kam odkazuje #spoluprace. Z vyladěného feedu víte, že tady jste správně. Najednou je vám jasné, že kromě béžových oversized šateček potřebujete i kožené pantofle a lněné pyžamko a pro děťátko froté obleček. V duchu zatleskáte ručkama, tolik krásy, to bude radosti. A celá natěšená rozkliknete web. 

Ze všeho nejdříve si všimnete cenovek – které vám nehnou brvou jen pokud běžně nakupujete v Pařížské. V opačném případě se chytnete desky stolu, lehce protočíte panenky a přepočítáte hodnotu šatů na nějakou obecně známou komoditu - např. pivo nebo pleny - a v duchu restrukturalizujete rozpočet domácnosti na další měsíc. Vyhodnotíte, že když místo na Rohlíku nakoupíte v Penny a místo chleba z Artic koupíte Penam, mohlo by to vyjít. 

S úlevou tedy rozkliknete ten obrázek dokonalého mateřství a hledáte svou velikost. Nic obtížného. Velikosti jsou celkem dvě, malá a velká. Jen tedy, safra, obě vyprodané. No nic. 

Jdete tedy analogickou cestou na další profil. Ten si naštěstí na nic nehraje takže už z feedu vidíte, že šaty jsou k dostání pouze formou pre-orders. Dodání za měsíc. Je vám jasné, že tohle čekání rozhodně nepřežijete. Hledáte dál. 

A ejhle! Další profil sice nemá e-shop, zato bude naživo na blízké prodejní akci! Zakroužkujete si místo v kalendáři velkým růžovým srdcem, naplánujete dopravu, svačiny, zabalíte náhradní oblečení a ověšená dětmi vyrazíte. Vystojíte frontu. Poslední hotovost padne na vstupné do areálu, ale dyť to neva. Cíl a sen je jasný. Už je vidíte. Ách. KUPUJU!!! řvete už od brány a tlačíte kočár ke stánku co vám síly stačí. A protože v se tím směrem neřítíte jediná, rovnou řvete i PLATÍM!!!. A slečna u stánku se mile usměje a ukáže na cedulku „karty nebereme“. Hystericky křičíte, Kde je nejbližší bankomat?! Nechám vám tu dítě jako zálohu! Ale slečna dítě nechce, tím méně že začalo vřískat. Můžete mi je odložit?! No, na chvilku… je jasné, že je zle. 

Házíte řvoucí děti do kočáru, překonáváte všechny překážky bezbariérového vstupu a designového orientačního systému. Po zádech vám stéká pot a při zadávání pinu se vám třese ruka, ale je to cajk, bankomat vyplivl tlustý svazek bankovek. A teď rychle zpátky. 

Promiňte, ale právě jsem je prodala. Ale můžete si udělat preorder. 

Máte chuť sebou hodit na zem a řvát tak, jak to dělává vaše batole, když dojdou špagety a jsou místo nich kolínka. Ale zachováte důstojnost, koupíte si kafe a koblihu - a zachováte důstojnost i tehdy, když vám děti kafe vylijou a koblihu rozpatlají po prsou. Tváří v tvář totální bezmoci vám to v hlavě přepne na ultraracionální mód. V porovnání s rychlostí vašich myšlenek se svět vleče jak ve zpomaleném filmu. Heureka! Na co kupovat, dyť si je můžu ušít! Cestou domů už se potutelně usmíváte. Že mě to nenapadlo dříve. 

Sotva děcka zamhouří oči (a nebo je aspoň přilepí k obrazovce), začnete googlit. Mušelín metráž. A nestačíte žasnout. Před očima máte cenovku hotových šatů a metráž vám připadá tak směšně levná, že do košíku házíte metry a metry. A ještě nitě. Nad čtyřmístnou částkou u checkoutu se sice na chvilku pozastavíte, ale tak co, doprava zdarma a hlavně, tohle je na troje šaty! Ušetřila jsem! 

A zatímco váš balík bloudí po vlastech a depech českých, hledáte návod na šicí stroj a snažíte se vzpomenout si, jak že se tam strká ta spodní niť. 

Po večerech sedíte u Pinterestu, ladíte board a snažíte se vykoukat střih. Nechce se vám věřit, že za 5 sešitých obdélníků někdo mohl chtít tolik a hledáte kde je zakopaný pes. Až při fyzické návštěvě Nily si ověříte, že žádný pes nikde není a cena šatů je nepřímo úměrná počtu švů. Vaše sebejistota právě prorazila strop a míří ke hvězdám. Pch, levou zadní. 

Dopravce vám pošle sms, že v 11 dojdou látky. Od 11:15 sedíte u okna, v 15:30 volá ráčkující borec, že je už je skoro před domem a jestli tam nebudete i vy, můžete si pro balík dojet na depo. Bosá letíte dolů, ještě ve dveřích rozcupujete obal a hned se s nůžkama vrhnete střihnout první šaty. Centimetr sem, centimetr tam, ať to má vůli. Látka se nepáře, neklouže, jde to samo. Flow jako zamlada. Nastříhat, obentlovat, sešít, začistit. 

Stojíte před zrcadlem a svět je zalitý sluncem. Jste nádherná. Šaty jsou nádherné. Od této chvíle budou děti spát, budou si hrát jen s montessori hračkama přírodních barev, chleba se vždycky povede s uchem a na zahradě vám vyroste obrovská rebarbora. Fotíte se na IG. 

Jenže, coto? Asi máte špinavý displej. Ne. Tak špinavé zrcadlo. Taky ne. Neee! 

Ale ano. V zápalu boje jste zapomněla, že se u vás doma dá jíst ze země. A že zrovna tohle bylo jídlo velmi výživné, čokoláda – úplatek za „maminka teď jenom rychle odskočí pro balíček jo?“. Takže se oslavné storíčko nekoná, skvrnu vydrhnete jelenem a pro jistotu šaty rovnou hodíte do pračky, ať je efekt dokonalý. A do sušičky, ať je to už už. A pak konečně vytáhnete suché, nadýchané šaty…

… teda, šatičky. Ups. On se totiž mušelín, stejně jako všechny přírodní materiály sráží. Pár slziček sice ukápne, ale tak co, aspoň máte pořešený vánoční dárek pro hobbití kamarádku. A ještě zbývají metry látky. Tak rychle, další kolo. 

Poučena předchozím nezdarem odhodlaně nacpete látku do pračky a zapnete nejvyšší výkon, jen ať se mrcha srazí hned a pak už se nehne ani o milimetr. A pračka poslušně pere, vyvařuje, ždímá, hází sebou jak divoký býk. Proč by taky sebou neházela, když vám tam děťátko drahé přidalo svého nového červeného netopýra z chráněné dílny. Což si plně uvědomíte až ve chvíli, kdy na vás mokré zvířátko vykoukne z bubnu. S mokrou látkou v náručí běžíte na denní světlo a u toho zcela nevýchovně řvete „já tě zabijůůů!“ Naštěstí však na béžové není moc co zkazit. Když se to vezme kolem a kolem, meruňková vypadá líp. A třeba se to časem sepere. Nicméně, pro jistotu zrušíte venkovní program a chodíte látku kontrolovat každých deset minut a kdyby to bylo fyzikálně možné, vysušíte ji vlastním dechem. 

Konečně nadešla TA chvíle a mušelín je vypraný, suchý a lehký jako obláček. Jen teda poněkud menší a krabatější. Zkontrolujete podlahu, stůl, domácí mazlíčky zavřete na balkon a děti pro jistotu zamknete u pohádek a plna naděje sáhnete pro nůžky a roztáhnete tu nádheru na zem. Uhlazujete rukama. Nic. Natahujete skrčené okraje. Nic. Z ložnice se ozývá chrochtání a spokojený smích, takže letíte pro žehličku, půlkou mozku sledujete jestli se potomstvo nemlátí a druhou se snažíte vymyslet, jak to co nejlépe vyžehlit. Po třiceti minutách už děti skutečně nelze přeslechnout, po čele vám tečou čůrky potu a látka vypadá jen o tři chlupy lépe než na začátku. S uvědoměním, že stejně nemáte co ztratit, odměříte míru, nastřihnete okraj a trhnete. A znova. Je to nesmírně uspokojující a brzy zjišťujete, že taky jediný způsob, jak získat pravidelné obdélníky. 

Když o pár hodin později děti konečně usnou, natěšeně sednete ke stroji a tadá. Je hotovo. 

Vyfotíte se v šatech. Postnete to na IG. 


Váš inbox vybouchne pochvalami. Tyjo, ty jsou, to by ses tím mohla živit! 

Uvědomíte si, že mohla. Budete je prodávat o dost levněji než konkurence. Však na tom nic není. A vyděláte si na barák. 

Manželovi řeknete, že teď jste podnikatelka, ať kouká hlídat. Nakoupíte látky. Perete, šijete. Prodáváte šaty za 1000 Kč, na každém kusu máte 400 Kč marži a kámošky jsou nadšené. 

Víte, že tohle je ono. Děckám seženete chůvu a sobě uklízečku. Šijete. Všechny kámošky už šaty mají, takže promujete na IG. Když vám chůva pošle fakturu na 25 tisíc, trochu zalapáte po dechu ale co, to je prostě náklad. Na to si vyděláte. Zjistíte, že nevyděláte. Musíte zdražit na 2000 Kč.

Všichni furt chválí, tak si ke jménu přidáte titul „fashion designer“ a ze zbytků šijete pro dětičky. Nová cílovka zvedne obrat a tak založíte módní značku. Platíte reklamu. Posíláte balíčky, makáte dnem i nocí. Najmete si švadlenu. Ta po vás chce za ušití peníze.  Na to nemáte. Tak zdražíte na 3000 Kč. Sotva to pokryje náklady, manžel jen kroutí hlavou, miláčku, jasně, je to tvůj sen, coby ne, já mám taky svoje hobby. 

Vaše módní značka se dostala mimo vaši sociální bublinu. Lidi vám začínají psát, že jste zlodějka, že si to ušijou sami a za míň. Po měsíci na vás vyskočí jejich reklama na stejnou věc, ovšem za 600 Kč. 

Máte chuť se na všechno vy… 

A tak je to správně. 

The end. 

moje tělo, naše životy

Děje se to v USA. Na Slovensku. V Polsku. A asi nejen tam. Zatímco 20. století se neslo v duchu přiznávání reprodukčních práv ženám, poslední roky jakoby někdo zařadil zpátečku. Je to trend? Nebo je to jen zneužití polarizačního tématu populisty? A který tábor má vlastně pravdu? Ten který vidí (ne)reprodukční práva ženy jako klíčovou otázku a nebo ten, který reprodukci vnímá optikou radikální odpovědnosti?

Pokud čekáte, že to teď celé rozseknu a postavím se na jednu nebo druhou stranu, zklamu vás. Na jednu stranu, jsem rozhodně pro life. Život je zázračné tajemství a je třeba ho chránit. Na druhou stranu, každý by měl mít možnost na vlastní odpovědnost rozhodovat o svém těle.

V dokonalém světě by nebylo třeba žádných omezení – a i bez těchto omezení by i indukovaným potratům prakticky nedocházelo. No, a tenhle text je věnován mému pohledu na to, co takový dokonalý svět musí splňovat – a jestli je to vůbec možné.

Milujte se a hlavně, množte se

Populační politika, to je věc. Věc, která se s námi táhne nejpozději od prvních městských států a klínového písma. Protože žejo, když jste panovník nějakého území, lidé jsou zdroj, stejně jako půda. Můžete po nich chtít placení daní, můžete je nechat položit život ve válce. Dokud s nimi nemáte náklady a nebo jsou tyto náklady nižší než výnosy, hodí se aby lidí bylo co nejvíce a byli v dobré kondici. Jenže, jak to udělat? No, ideálně tak, že z žen uděláte stroje na děti. Zákony jim prakticky znemožníte život mimo manželství, věk pro vstup do manželství snížíte, co to jde (12-15 let). Tím se vám podaří plně využít plodivý potenciál. Protože přirozená plodnost je 1 dítě co cca 2 roky, ideální 15 letá nevěsta s pravidelným sexem a v dobré fyzické kondici porodí v životě cca 18 dětí = (50-15)/2 Samozřejmě, pokud potřebujete aby žena plodila jako jabloň, musíte znemožnit jakoukoliv antikoncepci. Jednak, odstranit z dosahu všechny informace o přirozených metodách a muže za tyto praktiky trestat. Dále, znemožnit a kriminalizovat metody ex-post – ideální je trest smrti za potrat i zabití novorozence. Protože váš majetek vám žádná ženská ničit nebude. Jo, a ten zdravotní stav… no, zákony na snížení rizika genetických vad nejsou nic jiného než zákony proti incestu.

Co se týče populační politiky, takhle to chodilo tisíce let a pak se to, s klesající dětskou úmrtností (ještě před 130 lety se ¼ dětí nedožila nástupu do školy…) přežilo. Tedy, na nějakou dobu. Mementem přístupu budiž pronatalitní politika v totalitním Rumunsku.

Rumunské pokusy

V 60. letech úhrnná plodnost ve střední a východní Evropě klesala. Její úroveň byla v celosvětovém porovnání poměrně nízká. Vlády komunistických států na tento vývoj reagovaly přijetím řady propopulačních opatření v 70. a 80. letech, jejichž cílem bylo zvýšení porodnosti a zajištění populačního růstu. Zatímco u nás to s normalizací byly novomanželské půjčky a přídavky na děti – s výsledkem populační vlny tzv. Husákových dětí, v Rumunsku, kde plodnost klesla ještě výrazněji, sáhli po razantnějších opatřeních. Jakých?

Jednak, nejprve to byla motivace finanční. Od roku 1977 měly rodiny s 5 a více dětmi nárok na 50% slevu na dani. V roce 1985 ale Ceauşescu přístup změnil a zavedl “trestné” daně pro svobodné starší 25 let a pro bezdětné páry po 2 letech manželství ve výši 10 % měsíčního platu.

Ta pravá “legrace” se ale odehrála na jiném poli.

V rámci socialismu byly v roce 1957 nejprve interrupce legalizovány, mohly být provedeny na žádost ženy do 12 týdnů od početí, a to pouze ve státních zdravotnických institucích. Jejich legalizace však nebyla doprovázena možností užívání spolehlivější antikoncepce, a proto se staly kromě tradičních metod (přerušovaná soulož, metoda neplodných dnů) běžným prostředkem zabránění nechtěného těhotenství. Masové rozšíření interrupcí vedlo u věřící a konzervativní společnosti k tolerování interrupcí. Kvůli obrovskému nárůstu počtu interrupcí a zároveň poklesu plodnosti však došlo na konci 60. let k omezení dostupnosti umělých přerušení těhotenství. 1. října 1966 byly, náhle, zákonem č. 770 interrupce prakticky zakázány.

Potraty byly umožněny pouze ze závažných zdravotních důvodů ženy (ohrožení života ženy, dědičná choroba, těžká fyzická nebo psychická vada, věk nad 45 let). V souladu s pronatalitní politikou proklamovanou Ceauşescem byl zároveň znemožněn přístup k moderní antikoncepci.

Zákonem č. 63 z 16. února 1972 byly v Rumunsku k závažným zdravotním důvodům přidány sociální důvody. Pokud měla žena nejméně 4 nezaopatřené děti či k těhotenství došlo znásilněním nebo incestem, bylo možné interrupci legálně provést do 12. týdne těhotenství, v případě ohrožení života ženy do 24. týdne. O rok později sice došlo ke snížení věkové hranice pro možné provedení interrupce na 40 let, ale zároveň se v roce 1974 zpřísnila kontrola nad dodržováním zákonů o interrupci. V roce 1984 byl lékařům omezen možný počet provedení interrupcí. Docházelo k odkládání vyšetření žen často až do doby, kdy interrupci nebylo možné provést. Věková hranice byla opět zvýšena na 42 let. Jenže to nestačilo. 26. prosince 1985 byl opět zpřísněn interrupční zákon. Umělý potrat mohl být proveden ženám starším 45 let nebo ženám s nejméně 5 nezaopatřenými dětmi. Byly zavedeny povinné měsíční gynekologické prohlídky aby mohlo být odhaleno každé těhotenství a aby jeho případný konec mohla vyšetřovat policie. (Protože jak známo, to že něco zakážete neznamená, že se to přestane dít). Lékaři, gynekologové a často i pacientky byly šikanováni tajnou policií. Co zákony znamenaly v praxi? Věnuje se tomu film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.

Btw. tyto zákony byly v Rumunsku zrušeny už 4. den po převratu a populace se dodnes nevzpamatovala.

Volte mě!

Populační politika je nejen populační, ale i politika. A pokud legitimita a síla vládce závisí na podpoře určitých vrstev, pak z logiky věci nemůže měřit všem stejně – ale zvýhodňuje ty, které si potřebuje zavázat. To v praxi může vypadat např. jako umožnění mnohoženství (za určitých podmínek) nebo pokuty které jsou likvidační pro chudé ale směšné pro bohaté (v Číně). Protože svět zpravidla řídí muži, spadají sem i všechny postihy, které disproporčně postihují muže a ženy - např. tresty za cizoložství, viktimizace obětí znásilnění a zároveň ostrakizace svobodných matek a podobně. A tam, kde vláda závisí na podpoře z církve, se vládce snaží splnit všechny požadavky kladené náboženstvím. A sem spadají stejně tak čádory v Íránu (když se předtím běžně nosily minisukně) stejně jako aktuální dění v Polsku. A proč by vládnoucí muži měli pečlivě zvažovat zavedení něčeho, co je nijak neovlivní, že?

Odpovědnost volby

Zásadním “Pro choice” argumentem je právo rozhodovat o svém vlastní těle. Právo rozhodnout se svobodně a kdykoli, za jakýchkoliv okolností o tom, jestli budu těhotná, stanu se matkou.

Něco takového v odpovědně smýšlejících lidech budí oprávněnou hrůzu. Představují si zástupy mladých dívek, které “na to” bezhlavě skočí kde s kým a pak ejhle, nejsou ochotné přijmout následky svých činů. Představují si “kariéristky” které si v průběhu těhotenství rozmyslí, že se jim dítě už nehodí do krámu. Představují si ženy, které tak podvádí svého manžela – protože na rozdíl od něj chtějí jen jedináčka. Představují si individualistku, která na interrupci chodí jako na dentální hygienu.

Jo, bezesporu i takové ženy jsou. Osobně znám ženu která má za sebou 15 interrupcí protože si dítětem nechce zkazit život. Velmi blízce znám ženu, která šla na potrat aby ublížila svému manželovi. Jenže kolik jich je? Jakkoli já sama s UPT nemám osobní zkušenost, nemyslím si ale, že by se jednalo o příjemnou věc. Stačilo mi zažít si dárcovství vajíček. Intimita 0, přikurtování na koze, rutinní přístup zdravotníků, bolest, stud… Copak by to dobrovolně podstupoval někdo, kdo pro to nemá dost vážné důvody?

Právo rozhodnout se o obsahu své vlastní dělohy neznamená sexuální nezodpovědnost a lehkovážnost. Kamarádka která interrupci absolvovala těsně před maturitou přesně ví, kolik by dnes jejímu dítěti bylo let. Jiná žena si zážitek detailně pamatuje i po 50 letech od zákroku. Více než 70 % žen, které absolvují UPT, už jsou matkami.

Pravidla moštárny

Na rozdíl od 60. let už nejsou interrupce jedinou možností, jak mohou ženy plánovat své mateřství. Máme nejrůznější formy antikoncepce. Hormonální i nehormonální. Víme, že pro početí je nutný sex (pokud nejde o in vitro). Můžeme si přinejhorším koupit pilulku po. Interrupce je až poslední možnost.

Tak kdo si asi tak myslíte, že na ně chodí?

Asi víte, kam tím mířím. Přestože interrupce není úplně levná záležitost, nejvyšší míry umělé potratovosti mají ženy s nejnižším vzděláním. Čím vyšší vzdělání, tím vyšší pravděpodobnost, že si žena dítě “nechá”. A troufám si říct, jakkoli to statistika nesleduje, že podobná nepřímá úměra bude fungovat i u příjmu.

Důležitost nízkoprahovosti interrupcí ostatně ilustruje kniha či film Pravidla moštárny. Jsou skupiny žen, pro které je těhotenství, porod či mateřství existenční problém – a neumí to vyřešit předem. Možná chybí finance na antikoncepci, možná jsou oběťmi sexuálního násilí, možná nejsou schopny domyslet… Měli bychom je navíc ještě trestat tím, že nechtěné dítě musí donosit?

Můj život, tvůj život, naše životy

Postupně se tak dostávám k argumentům tábora “Pro life”.

Oblíbeným je “A kdyby před tebe dali brokovnici a to narozené dítě, to ho zabiješ taky?” Jak by se asi divili, kdyby dotyčná odpověděla ano? Přestože máme interrupce, babyboxy i možnost adopce, nechtěné děti stejně umírají rukama svých matek. Jsou zanedbávány, týrány. Zavřené v ústavech. A ani ty, které nakonec najdou milující pěstouny, z toho často nevychází skvěle. Cítit nenávist vlastní mámy, být odložen… to prostě není nic co by dítě nepoznamenalo. Pokud je tak důležité, aby se i nechtěné děti rodily - dokážeme jim zajistit život, jaký si zaslouží?

Do této kategorie ostatně patří i téma vývojových vad plodu. Dokážeme zajistit všem narozeným dětem takovou péči a tak kvalitní život, jaký si zaslouží? Nemáme náhodou spíše v plánu zavřít je do ústavů, aby nebyly vidět? A co životy matek?

Být nucena k 9m intenzivnímu kontaktu s někým, koho nechci či dokonce nenávidím, taky není nic moc. Ano, hormony jsou mocné. O to silnější pak ale může být vnitřní rozpor. Jak se z toho nezbláznit? A jak nezešílet v šestinedělí, ať už s dítětem nebo bez něj (vzdání se ho k adopci)?

A jak žít celé měsíce s tou bolestí a nevyhnutelností, že se fyzicky obětuju pro dítě, které bude samostatně žít max v řádu hodin, nebo se rovnou narodí mrtvé? Takové těhotenství může být jako odpočítávání dnů do konce vlastního života – protože narozením postiženého dítěte ten starý nenávratně skončí. A to bez ohledu na to jestli se dítěte vzdám, nebo o něj budu až po zbytek dnů pečovat…

Pro life hnutí má tendence vnímat život černobíle. Buď je, nebo není. Já si však myslím, že důležitá je i otázka kvality toho života. Pokud jste proti kastraci koček a nechcete ani topit slepá koťata, není řešení mladé kočičáky vypouštět do ulic. Jasně, máte alibi, vy nic. To že junioři postupně pochcípají na nemoci a hlad už nevidíte a nemusí vás to zajímat. Ale je to dobro?

Zázrak života

“Pro choice” strana často argumentuje tím, že plody do určitého týdne od početí necítí a nevnímají. Občas zahlédnu i názor, že duše do miminka vstupuje až těsně před porodem, tak co jako. Nesouhlasím s tím. Život je a musí být posvátný. A živé je všechno, co není mrtvé, tedy to co není neživé nebo v rozkladu.

Postavím se tedy znova na stranu Pro life a zeptám se – je pro nás život opravdu posvátný? Nebo dítě vnímáme jen jako produkt, k uspokojení vlastních potřeb?

Česká republika má jedny z nejnižších novorozeneckých a kojeneckých úmrtností na světě. Podle české neonatologické společnosti byla v roce 2018 novorozenecká úmrtnost 2,7 promile – a to včetně dětí předčasně narozených. Vypadá to dobře, že? Problém je, že o vyspělosti neonatologie a zdravotnictví celkově to vypovídá jen z části. Co se děje?

Míry novorozenecké a kojenecké úmrtnosti jsou demografickým ukazatelem vyspělosti společnosti. A ČSSR chtělo být vyspělou zemí. Problém je, že existuje něco jako přirozená míra. Ve škole jsme se učili, že u přirozené reprodukce mají 4 promile novorozenců vývojové vady neslučitelné se životem. Jsme pod touto hranicí. A není to tím, že bychom byli výjimečně geneticky úžasný národ. V rámci boje za nízká čísla byly zavedeny prenatální screeningy – a něco, co bych nazvala až tichoučkou eugenikou.

Když jsem odmítla detailní screening ve 20. tt (placený), v ordinaci argumentovali tím, že kdyby se “to” nepovedlo, ještě se s “tím” dá něco dělat. “No, a to vám jako nepřijde nezodpovědné rodit a neinformovat porodnici předem třeba o srdeční vadě?”. Známé nabízeli “redukci toho slabšího (dvojčete)”. Uf. Jakože, nemůžou si lékaři tyhle kecy nechat od cesty a místo “možností řešení nepovedeného pokusu”. Informovat o tom, jak postupovat aby měl plod co nejvyšší šance a nejhezčí život?
Trneme před screeningem ve 13. týdnu. a do té doby raději těhotenství neoznamujeme, co by kdyby. Máme opravdu takový strach z přirozeného potratu, a nebo spíše cítíme, že pokud by se zjistilo vážné postižení, neměly bychom s tím otravovat a měli bychom to prostě “nějak vyřešit”?

Opravdu je dítě něco jako televize a pokud se ukáže, že má vadu, prostě to vrátím a pořídím jinou?

Mít jakékoliv poznámky k odmítnutí screeningu a nebo k (statisticky odhadovanému) stavu plodu považuju minimálně za nefér. Rozhodnutí donosit a porodit plod s pravděpodobnými vývojovými vadami či jiným postižením je svým způsobem projev hrdinství. A rozhodně by žena, která se pro to rozhodně, neměla být považována za nezodpovědnou zátěž pro zdravotnický systém.

O osud

Pro mě je celá oblast reprodukce místem, kde se děje magie, oblastí nejvyššího Tajemství. Chtěla bych věřit jedné staré legendě. O tom, že dušičky se slétají ke studánkám, kde čekají na ženy a dívky, jdoucí pro vodu. Tam si vybírají svoje mámy, do kterých vklouznou spolu s dechem. A pak, schoulené pod srdcem, čekají. Čekají, až přijde ten vhodný čas, až se najde vhodný táta. Až přijde na řadu vhodné vajíčko. Až se objeví vhodná spermie a celá energie sexu, zažehne velký třesk vzniku nového vesmíru.

Věřím, že mé starší dítě takhle čekalo celé roky. Pro to mladší jsem se brodila sněhem a klouzala po ledu, ke studánce.

Jednám z oblíbených argumentů je, že těhotenství je záležitost osudu a když už je dítě jednou počato, musí se narodit. Ale je to tak? Kolik žen má za sebou přirozený potrat chtěného miminka? A když jsme u toho nezasahování, pokud si žena intenzivně přeje aby těhotenství skončilo a stane se tak samovolně, je to osud? Nebo zásah do něj?

A téma je širší. Měli bychom se v rámci osudu vzdát asistované reprodukce? Měli bychom osudu přenechat rozhodnutí nad životy dětí narozených do 30tt? Měli bychom operovat novorozence se srdečními vadami? A tak dále a hůře…

Co když jsou některé dušičky prostě jen dobrodružnější povahy, nebo si své mámy vybírají poněkud zbrkle – s možností že to neskončí prvním nádechem vlastně počítají?

Ideální svět

Jo, můj ideální svět je světem, ve kterém prakticky neprobíhají indukované potraty – přestože jsou povoleny v plné míře – protože je nikdo nepotřebuje.

Je světem, ve kterém mají postižené děti i jejich rodiče takovou podporu, že je žijí plnohodnotný život. Je světem, kde gynekolog přímo spolupracuje s psychoterapeutem. Je světem, kde jsou běžně dostupná na 3 dětské sedačky a rodinná sleva je na libovolný počet dětí, ne jen na 2. Je světem, kde je sexuální výchova už na prvním stupni a o potřebě chránit se jsou edukování především chlapci. Je světem, kde mají muži plnou odpovědnost za své sexuální chování a z péče o potomky se nemohou vyvléknout. Je světem, kde je antikoncepce pro nízkopříjmové dívky dotovaná, takže si ji mohou dovolit všechny, které chtějí. Je světem, kde se s ženami bez ohledu na věk a inteligenci komunikuje, místo strašení. Je světem bez kojeneckých ústavů. Světem, ve kterém mají matky plnou podporu veřejnosti, ať už se rozhodnou pro “kariérní mateřství” a nebo kariéru i mateřství.

hejt na pozitivní vibrátor

Nechce se mi do toho. Nechce se mi do toho ale jsem vytočená tak, že za sebou mimoděk bouchám dveřmi. Musí to tedy ven. Dámy a pánové, dneska si přečtete čistokrevný hejt. Na všechny ty úchvatně pozitivní bytosti které mají pocit osvícení a duchovní výše. Tak sorry, pokud by vás to mělo bolet, nepokračujte dál. Neb já jsem rozpálená do běla a potřebuju se z toho vypsat.

Kdysi dávno žil byl nějaký guru. A ten se nějak napojil na síly vesmíru a bylo mu zjevena pravda a dán úkol ji šířit po celé Zemi. A tak to dělal. A kudy chodil, tudy trousil. Můžem se jenom hádat, do jaké míry se v tom kterém případě jednalo o čistého magora a do jaké míry o skutečného spasitele. Kolik lidí ho poslalo někam a kolik hluboce a upřímně naslouchalo. Každopádně, našlo se pár takových, které doslova uchvátil. Po každém jeho slově letěli jak sepice po flusu. Slétali se z blízka i dáli jak hejna much na čerstvý kravinec. A po konzumaci se cítili osvíceni a navýši. Zářili jak posypaní třpytkama a plni sebevědomí a odhodlání šířili dál to, co během povrchního střetu nasáli. Ve svých očích se zběžným kontaktem sami stali spasiteli, sami nakoukli pod pokličku všehomíra. A teď prosím pěkně z nich máme všichni sednout na prdel.

Jo, tyhle duchovní bytosti, jejich příběhy jsou jako přes kopírák. Léta žili v bahně, sáhli si na dno, pak přišlo osvícení a teď už září a cítí, že to musí, podobně jako reaktorové tyče z Černobylu, předat všem okolo. Nazývají se transformačními kouči, terapeuty, mentory, jemnými a citlivými ženami a bůhví jak ještě. Jejich ego se nafukuje jak střeva po hrnci fazolí a přes tu povznášející auru už jim vůbec nedochází, že to co z nich leze mírně zapáchá. Ach, milé dámy a pánové, kdybyste tak viděli co vám někdy leze z úst!

Tahle sorta vyšších lidí třesoucích se na frekvencích pozitivních vibrací a rozdávajících rozumy na potkání. Tahle sorta, která zná řešení na všechno – aniž by byla ochotna chápat pravou podstatu věcí. Ženy, které si přečetly jednu příručku o výchově a zcela náhodou jim to na jejich dítě sedlo jak prdel na hrnec – a teď mají radu pro každého. A kdo jim za to náhodou nelíbá lem roucha, pro toho mají nějaké ty výhružky a obviňování.

Tyto “vzorné a duchovně vyspělé bytosti které vědí” mají intenzivní pocit, že když to zvládly ony, jedná se o univerzální recept a měli by to dát všichni.

  • Jsi nešťastný? Musíš myslet pozitivně! Jedině tak dosáhneš štěstí!

  • Máš strach? Strach má nízké vibrace, je špatné mít strach. Já strach nemám. Měl by ses nad sebou zamyslet proč máš strach, pracovat s tím.

  • Jsi nemocen? Tak to asi chceš být nemocný.

  • Umíráš? Patří ti to, když si nevážíš života - to bys zabojoval.

  • Byla jsi sexuálně zneužita? Okradena? Tak to sis přivolala, podvědomně jsi to chtěla.

  • Nespí ti děti? Pak to je jen tvoje vina a měla by ses nad sebou zamyslet, více meditovat a uvědomit si, že jim tím nenávratně ničíš zdraví a duše.

Ach, ano. Každý svého neštěstí strůjcem. Hlavně si nestěžuj, usmívej se a mysli pozitivně. A že to nepomáhá? No, tak je asi chyba v tobě, všechno zlé si vlastně podvědomě přeješ a nezasloužíš si ani trochu soucitu. Naopak. Tvrdě na tebe.

Viktimizace jak vyšitá

Tihle vznešení lidé se tváří jako zachránci světa - ve skutečnosti si ale jen leští své hadrové ego. Místo aby si našli kvalitního psychoterapeuta a řešili proč se vlastně uvnitř cítí jako onuce, nalepí na sebe plastové drahokamy z akce až to hází prasátka. Já se ti jen snažím pomoct! Já ti jen nastavuju zrcadlo! No ovšem. Bezcitně, s rozběhem. Zrcadlem přímo do obličeje.

A nejhorší je, že přes svůj pocit výjimečnosti vůbec nechápou, co dělají blbě. To nejsou trapné poznámky, jako když řeknete kuřákovi, že si tím ničí zdraví. To jsou podpásové útoky. Tihle lidé jsou schopni říct mámě které zemřelo dítě – že za jeho smrt může ona sama a podvědomě si ji přála. WTF?

Když mi osoba blízká řekla že se covidu nebojí protože to je banální nemoc, že každý je nemocný tak, jak chce a že na covid se rozhodně nikdy neumírá, mírně mi naběhly žíly na spáncích. Prej to určitě měla a bylo to úplně v pohodě, stačilo myslet pozitivně. Jo, to si pamatuju. 10 dnů horeček, tři měsíce off – to zní jako úplné synonymum pohodičky a něco, co by chtěl zažít každý. Jenže říct hele, bylo mi blbě, sralo mě že jsem na to byl úplně sám, neschopen říct si o pomoc a že ani ty meditace a homeopatika nezabírala tak jak měla, tak to by bylo totální popření sebe sama. Takže takovým lidem pak fakt nezbývá než trousit rady ohledně pozitivní energie. Jenže víte co? Strčte si je někam. A pak si to prodýchejte a promeditujte. Hlavně pozitivně.

Už druhý člověk z mé rodiny tráví tu pohodičku v nemocnici, na kyslíku, s oboustranným zápalem plic. A nejde o seniory. Ti na debilní zápal plic umírají i bez covidu.

Já jsem si před 16 lety nějakým tím “skoro zápalem plic” prošla. V plné kondici, 14 dní jsem skoro nemohla vylézt z postele, následovaly rentgeny, spirometrie a ještě rok lapání po dechu. Tak nemám pocit, že by šlo o banalitku která je jenom v hlavě a spraví ji pár asan.

Jakože… nepochopte mě špatně, já na spoustu těch semišarlatánských praktik věřím. Když to pomůže, proč ne? Psychosomatika, homeopatika, práce s vědomím… jakkoli umím počítat pravděpodobnosti a vím co je exponenciála, člověka vnímám jako komplexní skládačku duše, těla, prostředí, jídla i myšlenek. Jenže tyhle skorokouzla by měly být jako panák nejlepší vodky. Nalíváme po dohodě. Nenabízíme abstinentům ani abstinujícím alkoholikům, těhotným ani dětem. A sakra, když někdo hned neřekne “Jasne! Ulij mi pyty, dujmy še po pulce” tak už s tím kvitem za ním nechodím, nenutím mu to, nemluvím o tom a nestříkám mu alkohol do očí! Je chválihodné že věříte na psychosomatiku a vedete k tomu i své děti. Ale pokud brýlatým potomkům nedáváte kapesné “protože to že potřebuje brýle znamená že něco nechce vidět a to teda ne, dokud se to nezlepší, tak si nezaslouží nic” je to prostě nefér prasárna. (true story jedné ezoterické učitelky němčiny)

To že se vy cítíte na výši neznamená, že ten na kterého se koukáte svrchu, je špatně. Možná je jeho cesta jiná a nějaké horolezení ho vůbec nezajímá. Možná prostě nemá síly jít vzhůru. Možná má za sebou dlouhý výstup a teď si potřebuje na chvilku spočnout. Pokud jste opravdu tak osvícení a pozitivní jak o sobě říkáte, určitě nemáte problém projevit trochu pokory, respektu, uznání a soucitu. A své nevyžádané rady si necháte pro sebe.

Covidová doba není snadná. Jsme v situaci, jakou si nepamatujeme. Naše těla na to reagují fyziologicky, aktivuje se ještěrčí mozek. Utíkáme, popíráme nebezpečí, jsme ztuhlí nebo vyděšení. Každý jinak a jindy. Tak si to pojďme nedělat horší a buďme k sobě laskaví.

A já se jdu objednat na nějakou “pseudovědeckou ultraterapii”. Protože po tom výše popsaném výstupu se mi s odstupem asi hodiny emoce přelily do těla a já málem zkolabovala uprostřed přednášky pro studenty. Prodýchala jsem to. Samozřejmě. Snažila jsem se to rozcvičit, prohřát, promeditovat. Dokonce několika cestami. Myslím pozitivně. Ale problém je zjevně zasunutý někde, kde na něj nedosáhnu a kde na něj ani doktoři nevidí. Nicméně, ani pokud mi ta paní pomůže – tak to ani za quark ( viz quarková teorie) neznamená, že by to někdo na světě měl řešit stejně. Tečka.

Pravicově orientovaný kváskový chléb

Pan exprezident Václav Klaus se, mimo jiné, proslavil svými názory na to, co je a co není pravicové. Například snowboard, ten je jednoznačně levicový. Jeansy jsou ovšem pravicové. (Na rozdíl od jeansové bundy.) Tehdy jsem se tomu smála - a vlastně mi to kategorické rozdělení přijde vtipné i dneska. Nebo… možná přišlo. Na Heroine je skvělý článek věnovaný propagaci “tradičního ženství” na sociálních sítích.

Když mi před pár měsíci můj (pravicový) známý napsal, že jestli ještě pletu, a že pletařky jsou vlastně alt right (s podlinkou “Tyjo, škoda, že jsem tě tehdy… protože jestli je pletení pravicové…!), docela jsem se zarazila. (Ne kvůli tomu podtónu.) Opravdu má záliba v pletení znamená, že jsem něco fujky a rozhodně ne liberál?

Svým způsobem to celé dává smysl. Pletení je takové tradiční, sedávej panenko v koutě. Taky bábovky jsou tradiční, děti jsou tradiční. Manželství je tradiční. Lebensborn a vize té pravé nacionálně socialistické matky zosobněná v paní Martě Goebbles, to je jen reklama na tradici, to není nic nového. “Dobudeme území prostřednictvím děloh našich žen.” to už taky kdysi dávno někde zaznělo. Jen… zatímco kdysi to byly plakáty a agitky, případně rovnou zákony, dneska tu máme Instagram a Youtube.

to pravé místo pro ženu

Kdo alespoň z povzdálí nesleduje zoufalý boj “posledních bílých mužů” v USA, pro toho může být celá věc poměrně nepochopitelná. Tak jen z toho co je v Heroine zmíněno a i já o tom něco zaslechla: Takový ultra tradiční, americký heterosexuální bílý muž je poněkud finančně i sexuálně frustrován. Přibývá mu vrásek, nikoli vzdělání a majetku. Správný svět je ten, ve kterém vyrostl, svět, kde se tatínek doma sám pouze vysvlékl/oblékl a kde maminka pekla skvělé koláče. Svět, ve kterém jeho sestra makala u dřezu, zatímco on se věnoval mužským věcem. A tento muž je poněkud rozladěn. Svět vůbec nefunguje tak, jak mu to doma říkali. V práci má šéfovou! Holka co ji pozval na rande se ho odvážila odmítnout! A nebo po něm, dokonce(!), jeho přítelkyně chce, aby občas vynesl odpadky a ponožky nenechával uprostřed koupelny! No, přestává to už všechno…! Náruč porozumění nicméně nachází. U dalších modernitou stižených heterosexuálních bílých mužů. Společně nenávidí všechny ženské (kromě svých maminek). Ale protože volání rodu neumlčíš a vize tradiční rodiny se vždycky připomíná, hledá nějakou, která spolu s ním stvoří oázu “starosvětské normality”. Tradiční ženu. Kterou bude moct sice obecně nenávidět, ale znáte to, manželství má i své výhody.

Hodně zjednodušeně – tihle pánové si říkají Alt Right, jsou potetováni hakenkrajtzama, s sebou tahají kvér a sdružují se na různých fórech. Ti kteří zaboha nemohou najít tu pravou žijí v nedobrovolném celibátu. A jsou naštvaní na celý svět, který jim pomalu a bez dovolení bere jejich hračky.

Problém je… že ti staří tradiční tatíkové měli i rozkošné holčičky. A ty holčičky umí číst a dokonce mají i ty internety. A ne, opravdu nechtějí být jenom šedivé křepeličky čekající v koutku na to, až budou provdány za nějakého dobrého kolíka. Když se však chtějí zapojit a po boku mužů bojovat za krásný zářivě bílý svět, jsou vyfakovány zpět k plotně. A tak, zatímco se v troubě peče jablečný koláč, nahrávají nějaké ty drobnosti na sociální sítě aby – podobně jako spousta jiných matek po celém světě – měly v tom osamění dojem alespoň nějaké hodnoty. Lajky tam a nenávistná ideologie (ovinutá paličkovanou krajkou) ven. A že se ty lajky sypou! Vždyť kdo by neměl chuť na koláč jako od babičky? Ta ideologie se v tom tak nějak ztratí, vždyť ony to tak nemyslí...

babiččiny recepty

Vlastně mám pro ty dámy pochopení. Sama mám tradice ve velké úctě a řekla bych, že se jim dost podřizuju, někdy až moc. Ve 30 jsem už byla vdaná a měla dvě děti. A že podruhé? No ovšem. Poprvé jsem se vdala ve 23. (Ano, abych stihla mít dítě ve 24 jak si přeje pan Babiš. :-P) Jenže! Ten pečlivě vybíraný protějšek, tradiční muž tradičního vzdělání, prostřední z 5ti sourozenců… děti nechtěl. Nebo rozhodně ne tehdy. Nebo jsem to možná neřekla dost jasně. A já už jsem pak přestala být ochotná nakupovat, vařit teplé večeře, uklízet a poslouchat. Výměnný obchod - služby za dítě - nefungoval.

Když jsem si celou tu příhodu (a nekonečnou frustraci která ji provázela) analyzovala, konstatovala jsem, že se nedá říct, že by něco bylo špatně. Od svojí mámy jsem dostala prověřený recept na to, jak “upéct tradiční rodinnou bábovku”. Z ženských časopisů jsem už coby teenager donasála, co mi z domu chybělo. Že muži za nevěru nemohou, že sex potřebují pořád, že nemohou uklízet, že potřebují být večer v hospodě, že o víkendu chtějí být sami… měla jsem prostě recept na dokonalé rodinné i životní štěstí. A jela jsem podle něj.

A moc se divila, že nefungoval.

Ono totiž, doba se změnila. Mouka je jiná, pšenice má jiné odrůdy. Ten ztužený náhražkový tuk už se nevyrábí. A sehnat plynovou troubu, co se zapaluje špejlí, to je taky kumšt. Nemůžeme se divit, že to chutná jinak a že to blbě kyne a rozpadá se.

Ano, bylo by pohodlné mít na život osvědčený recept, v 16 zapadnout do jasně daných kolejí a jet v nich až do smrti. A mnoho žen by to jistě ocenilo, o tom žádná. Jenže svět se změnil. Recept nefunguje. A je značně pokrytecké retušovat tu přismahlou bábovku ve fotošopu.

hezky česky

Autorka článku v Heroine píše, že tady v Česku to rozhodně není takové, jako v USA. Že tady žádné spojení s krajní pravicí není. A má pravdu. Co je jinde vnímáno jako “tradiční” je tady často běžná věc. Troufám si říct že žitá realita 80 % ženatých mužů 50+.

Mimo liberální sféry má žena hodnotu jen ve vybraných případech. Jednak, jako kus sexy masa ke konzumaci. Ať už vizuální nebo fyzické. Jako levná služebná síla, uklízečka, kuchařka, pečovatelka a “gumová panna”. A jako údernice, plnící státem dané normy v oblasti lidských zdrojů. V tomto směru má žena hodnotu cca 3 měsíce po porodu zdravého dítěte a pak zase až coby plnohodnotný daňový poplatník. Cokoli mezi hodnotu nemá, navíc, za nestandardní provedení jsou body strhávány.


Tuto každodenní žitou realitu nádherně ilustruje oblíbená show Výměna manželek. A nenechte se zmást tím, že to je casting. Ono to má i demografické dopady. Protože má žena hodnotu jen někdy – zato o ni téměř jakkoli může přijít – je s ní nakládáno jako s věcí, kterou je možné kdykoli vyměnit za lepší model. 50 % dětí se rodí mimo manželství ne proto, že by byla svatba nákladná. Nákladný je rozvod. Tradice byla dějinným vývoje přežvýkána a vykoštěna. (Jak řekl nějaký klasik, pokud chcete návrat tradiční rodiny, zrušte důchodové zabezpečení a sociální systém.) Zatímco muž bez ženy kráčí dál, hrdě vztyčený, jeho bývalá partnerka přichází o panenský lesk a coby samoživitelku ji rozhodně nešetří ani výroky čelních představitelů státu. Na co si ty ženské pořád stěžují?! Tolik jsme pro ně udělali, pračku vymysleli, sporák vymysleli, elektřinu zavedli, rodičovskou jim dali…

A že jsem moc příkrá? No, tak se koukněte sami. Vzpomeňte si na své spolužačky ze základky, na ty co jste je naposled viděli za pokladnou v Albertu. Už nebyly moc sexy, co? Jak by taky mohly.

lněné šatečky a montessori hračky

Pokud někoho autorka článku zmiňuje jako propagátorky “tradiční ženskosti”, pak to jsou ženy které ušly zpravidla dost podobnou cestu. Mladá dívka, studentka, vzdělaná liberálka, cestuje sama, poznává život a svět, píše blog, podniká… a pak se zamiluje, sestěhuje a následuje svatba a miminko, ne nutně v tomto pořadí. Manžel má dobrou práci, PR jede. Peníze nechybí. S blížící se mateřskou dostává komunikace poněkud jiný charakter a za první rok mateřství se posune někam úplně jinam. Proklamace mateřské lásky, neustálý pocit naplnění. Montessori hračky, skromnost, minimalismus, lněné šatečky. Ženský kruh. Žena by měla…

Jako… ono se to muselo stát. I mileniálové stárnou a z Berlína se vrací na rodné maloměsto, kupují řadovky a sní o něčem lepším. Prý platí že kdo nebyl v mládí levičák nemá srdce a kdo jim zůstal i ve stáří, nemá rozum. Ale že by 30 byla stáří? Jak se z “ukazuju prsa na potkání v průsvitném topu” stane “kojím s šátkem přes hruď, abych nepohoršovala”? Co je za tím?

Vždycky když Ina T. (bloggerka která má pro spoustu lidí hodnotu jen jako sexy maso) zveřejní něco feministického, sesypou se na ni její followerky jako vosy. Na první pohled je to nepochopitelné. Proč ty holky bojují za něco, co je proti nim samotným? Copak je fakt baví být otlapkávané seniory v MHD a zcela závislé na partnerovi?

Jenže… ono je to jako s Putinem v Rusku. Jasně, stav není ideální. Ale strach ze změny a z toho, že bych se najednou musela učit něco nového je tak velký, že raději budu svou “roli správné ženušky” hájit až do posledního dechu. Možná jsem v tom fakt nešťastná – ale rozhodně to nemohu přiznat. Nic jiného neznám. Musela bych uznat, že jsem se spletla. A snad i že za své neštěstí si můžu sama tím, že proti tomu nic nedělám.

To ale, myslím, není ten případ zázračné proměny z pařmenky v takřka světici.

Věc se má tak. Být mámou není zrovna mentálně nenáročné. Jsme v tom samy. Vymezujeme se proti praktikám našich matek a babiček. Porod nás připravil o hodnotu sexy prdelky i pracovnice měsíce. Přišly jsme o pevnou půdu pod nohama, jsme nejisté a snažíme se chytit čehokoli, co nám vrátí dobrý pocit ze sebe sama. Toužíme po komunitě, přijetí, potvrzení. A tak se vracíme zpět k tomu, co známe z dětství, z knížek, z filmů. Z krásných slavných instagramů amerických #tradwifes. Bereme, co je. A nemáme už mentální kapacitu na to, to nějak do hloubky zkoumat. Povedený chleba je okamžitá výhra. Napsat esej trvá o dost dýl. (A nedá se to dělat s dětmi, ani pak vyfotit na IG.)

Přesto, nebo právě proto, bychom však měly zpozornět a přijmout odpovědnost za svět, který svým dětem tvoříme. Článek na Heroine by měl být povinným čtením proto, abychom zjistily, jestli si spolu s estetikou dřevěných hraček do bytu netaháme i něco, co poněkud zapáchá.

Tvořením líbivého feedu se dost možná stáváme součástí reklamní kampaně, kterou bychom jinak nejraději zakázaly. Nastavujeme nové normy, mimoděk říkáme, co je správné a co ne. A je to opravdu to, co chceme říkat? Opravdu chce Lucie_Thehubs vystupovat jako vizuálně dokonalá manželka a matka tří dětí “která ví že není dokonalá” a v komentářích zdůrazňuje, jak je její muž “celkem oprávněně” znechucen z jejího nedostatečného plnění tradiční role? Jakkoli to asi má sledující uklidnit, že v tom nejsou samy, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.

Nakonec, žít v rodině s tradičně rozvrženými rolemi může znamenat jen to, že vám to zrovna v tuhle chvíli takto vyhovuje. A že to nic nemění na vašem přesvědčení o rovnosti pohlaví, ras, tvarů i ročníků narození. Jen možná stojí za to o svém přesvědčení nemlčet. A to vlastně kdykoli. Ať už jste team pro life nebo pro choice.

Ps: Tento text byl napsán mezi uspáváním a kojením a editován s 9m kojencem na klíně.

Bolavá pravda o rasismu

Black Lives Matter rezonuje západní polokoulí a i u nás tak nějak různí lidé vyjádřili podporu. Na první dobrou by se mohlo zdát, že je vše v rovnováze.

Problém je přece daleko, celkem nijak se nás netýká. “Afročechů” tady žije minimum a ty nejtmavší odstíny kůže mají především cizinci. Každý influencer, který hnutí hned v první vlně (#blackouttuesday) podpořil, tak na první pohled vypadal jako slepý následník zahraničních trendů, který stejně ničemu nepomůže.

A v jistém směru je to pravda. Kapka ukápnutá v horách moře nezvedne. A taky je supereasy podporovat něco, co vlastně ani moc nechápu a nechci se tím zabývat do hloubky, zvláště když v rámci trendy globální bubliny přece nikdo, kdo si kupuje Yeezy, Supreme a Dior nemůže být rasista...

A v jistém směru to pravda není. I tady řešíme systémovou diskriminaci lidí s tmavší barvou pleti a je na čase s tím pohnout. Black Lives Matter znamená, že záleží i na životech Romů.

Rasistická společnost

Osobně si myslím, že rasismus je, podobně jako jinde, pevnou součástí české společnosti.

Kulturní antropologové potvrdí lidem vrozenou xenofobii – máme averzi vůči všemu cizímu, stejně jako jiné primáti s klidem vyvraždíme své sousedy jen proto, že to nejsou naši. A sic je to zrovna v Česku, ve kterém jsou snad všichni výplodem mixu všech prošlých i usazených armád divné, spousta lidí si prostě žije tu svoji fata morgánu ryzího češství padesát generací zpět. A že jsme se od opic evolučně oddělili už celkem dávno, chápeme, že teda bližší košile než kabát. A tak sice remcáme na “Pražáky” a “Ostraváky”, v nepřítomnosti si budem povídat o “Němčourech” a za “Úkáčkem” co maká hned vedle si důležitě odplivneme abychom si se všemi v zápětí bratrsky podali ruku, protože to přece jsou naši, a ne nějací “slimáci” nebo “opálení”. A zatímco souseda z Íráku ještě ze slušnosti pozdravíme, protože “se chová slušně a vůbec o něm nevím”, jsou lidé, které jsme kvůli barvě pleti už dávno odsunuli na okraj společnosti. A zdá se, že jako společnost se všemi silami snažíme, aby tam zůstali až do skonání světa.

Romové

Žijí tu s námi už více než 800 let. Nejprve budili nedůvěru. Pak jsme je zákony vyháněli, roku 1697 uzákonili jejich beztrestné vraždění. Násilím jsme se je snažili asimilovat, zakazovali jim řeč, oděv. I oni byli otroky, i oni byli vyváženi na plantáže (poslední otroctví v oblasti dnešního Rumunska a Moldávie bylo zrušeno v r. 1855). A demokratické Československo nebylo o moc lepší. V roce 1927 přijalo zákon o potulných Cikánech kterému předcházela žurnalistická kampaň postavená na hoaxu (Skupina východoslovenských Romů nařčena z kanibalismu). Zapsali jsme si je. Legitimizovali policejní šikanu. Omezili jejich pohyb. Jejich vlastnictví. Začali jim odebírat děti. ( https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasledovani-a-genocida-romu/pronasledovani-a-genocida-romu-v-ceskych-zemich/pronasledovani-a-genocida-romu-2/zakon-ze-dne-14-cervence-1927-o-potulnych-cikanech/ ) Později jsme je zavřeli do pracovních táborů a umožnili jejich vraždění za 2. sv. války. A i pak jsme pokračovali. V poválečné výměně obyvatelstva s Maďarskem jsme doplnili vyvražděnou populaci. Zneužili jejich neznalost jazyka. Zařídili sterilizace, umožnili rasové vraždy v 90. letech, omezili jsme jejich vzdělávání automatickými přesuny do speciálních škol. Nejprve jsme je nacpali do bytů po odsunutých Němcích a zavražděných Židech. A pak vyhnali zase na okraj, do kontejnerových domů a plesnivých ubytoven, kde se nedá ani spát.

A po všech těch staletích útlaku budeme tvrdit, že si za současnou situaci mohou sami?!

Já nejsem rasista ale…

Jeden moudrý muž pravil, že cokoli před “ale” je bullshit. A je to tak. Pakliže máte potřebu cokoli dodávat, pak svému ne-rasismu nevěříte ani vy sami. A nejde jenom o výzvy k násilí nebo nenávistné komentáře.

Rasismus, právě proto jak moc je součástí naší DNA, má mnohem subtilnější formy. Ať už to je požadavek na “přizpůsobení se” a chování se podle pravidel – a tím nemyslím zákony ČR, to je bez diskuse. Čemu jako se přizpůsobit? Převýchova, to už tady kdysi bylo v souvislosti s Lidickými dětmi. Co to jsou za pravidla? Kdo je určuje? A i kdyby byla někde sepsána - umožňuje vůbec většinová společnost jejich splnění, dodržuje je sama?

Zajímavá je také generalizace – oni nechtějí, oni chtějí, oni jsou takoví a makoví. Jak to víte? Je to výsledek referenda? Nebo si to někdy někdo nějak od něčeho odvodil a přihnul k obrazu svému?

Další kapitola je oblast lidové slovesnosti. Můžou to být zážitky kamarádova strejdy, jedna paní povídala jiné hoaxy. A mohou to být i takové ty jakože vtipné průpovídky které vás zařadí do party. Dvěstě let staré nářeční výrazy.

A můžou to být takové ty drobné každodenní ústrky. Opovržlivé pohledy. Maminky co ve spěchu odcházejí z hřiště, volné sedačky v narvaném metru. Pronásledování ochrankou v obchodě. Nevysvětlení diagnózy u lékaře, delší objednací lhůty, přehlížení, nedůvěra a bagatelizace při nahlašování trestných činů a násilí. Snížená dostupnost bydlení, dobré práce, finančních produktů…

Nahoru po cizích zádech

V tom všem výčtu si bílý člověk uvědomí, jaké privilegia vlastně má. Jaké privilegium je podpora rodičů při psaní úkolů na základce - a tím pádem možnost nepropadnout a moct jít na střední. Jaké privilegium je moct chodit do kroužků a tím pádem se nepotloukat po ulicích. Jaké privilegium je nemuset v 15 do práce. Jaké privilegium je být i na VŠ živen rodiči. Jaké privilegium je mít vysokou školu a titul a tím pádem dost odlišný přístup zdravotníků, policistů i úředníků.

Moje privilegia to jsou proto, že je někdo jiný nemá. Ano, možná je taky nemáte. Máte to v životě těžké, trpíte… a teď ruku na srdce. Opravdu vám pomáhá shazování a šlapání po těch, co jsou na tom ještě hůře? Opravdu roste vaše sebehodnota tím, že snižujete hodnotu někoho jiného? Opravdu vás přestane bolet zlomená ruka, když někomu jinému zlomíte nohu? To asi ne. Hm. Tak proč to dělat? Protože to dělá celé okolí? A není právě tenhle přístup to, co vás i s okolím drží dole?

Je snadné lézt nahoru po cizích zádech, budovat bohatství na otrocké práci. Je to stejně easy jako bít děti a týrat staré babičky. Je ale tohle ten “úspěch”, který chceme? Opravdu chceme pomoct svým dětem se školou tím, že z jejich třídy odstraníme ty, kteří by snad mohli konkurovat či komplikovat vzdělávací proces?

A opravdu chceme, aby se část obyvatel, produktivních a inteligentních bytostí, krčila v rohu strachy z biče a bezmocně čekala na cukr?

Už nechci být rasista

Přiznat si, že jsme vlastně všichni (aspoň tak trochu) rasisti, bolí.

Na druhou stranu, jen tohle přiznání může vést ke změně.

Cesta je dlouhá a tak krátkodobým cílem není totální dokonalost, zen a zářivě pozitivní karma. Cílem je každodenní činnost, nebo spíše, nečinnost. Nic náročného. Pro začátek stačí jen některé věci nedělat.

  • Neuvádět rasu tam, kde to není nutné a nečíst články, které ji mají v titulku, nesledovat zpravodajství, které tohle dělá.

  • Nekomentovat, neútočit, nemít poznámky.

  • Nepoužívat přirovnání typu “Jsem rozbitý jak cikánská hračka.”

  • Nepokračovat v rozhovorech které jsou rasistické, znehodnocují Romy nebo k tomu vedou – Sorry, ale nesouhlasím s tebou a nebudu o tom diskutovat.

  • Negeneralizovat, netvořit závěry na základě nějaké náhodně utržené informace.

  • Neřídit se emocemi, které setkání s Romy může vyvolávat. (Strach, panika, zlost…)

  • Nevolit rasistické politiky.

  • Nevybírat nájemníky nebo zaměstnance na základě etnika.

  • Neodcházet z hřiště, koupaliště, neodhlašovat děti ze školy v souvislosti s příchodem Romů.

Pak můžete naopak některé věci začít dělat.

  • Uvědomit si pocity, které ve vás interakce s Romy vyvolává, hledat jejich zdroj, rozdýchat je a nechat je odejít.

  • Být laskavý na všechny, bez ohledu na barvu pleti. Usmát se na mladé mámy s miminky, ušklíbnout se s porozuměním na na rohu kouřící mládež. Pozdravit ve výtahu. Zkrátka - jednat s Romem stejně jako s bělochem, nebo ještě přívětivěji.

  • Upozorňovat ty, kteří mají rasistické jednání nebo slovník, že jsou rasisté a že vám to vadí.

  • Zajímat se o Romskou historii a kulturu.

  • Být otevřený novému, uvědomit si své předsudky a neřídit se jimi.

  • Podporovat neziskovky, které usilují o nápravu nerovnosti

  • Člověk v tísni má doučování, Romea stipendia pro studenty, Diakonie nízkoprahová centra

  • Podporovat systémové změny (řešící bydlení, školy, lichvu, kuplířství…) a antirasistické politiky

  • A asi vás toho napadne více, co mě teď ne…

Myslím, že cílem pro 21. století by nemělo být dokázat, všichni lidé jsou stejní. Nejsou.

Nepotřebujeme, aby Romové byli stejní jako my. Aby jedli stejná jídla, dělali stejné věci, měli stejné pocity a životní styl.

Podle mě je cílem ocenit rozdíly a najít cestu, jak je co nejlépe využít. Jak podpořit individuální talenty bez ohledu na barvu pleti. Cílem je odstranit překážky, které jsme jim za staletí nastavěli do cesty. Cílem je už konečně přestat plýtvat lidskými životy – protože bezcílný život v ghettu nebo osadě je plýtváním.

#vsetkomam 0.1

Je to už prakticky dva měsíce, co Zuz vykopla nenakupovací výzvu #vsetkomam. A já si řekla, jo. Kdy jindy se pustit do nenakupovací výzvy než těsně před vánocema a porodem – a na jakou lepší dobu si ji dát než tak, aby pokryla i povánoční slevy a celkově přechod od čepic až po třicítky ve stínu? Zatím jsou za mnou dva měsíce a povím vám, ta klíčová změna zatím nenastala v šatníku nebo na výpisu z účtu. Ta se stala v hlavě. 


Moje #vsetkomam vypadá následovně: 

Trvání: 6 měsíců, od 1.12 do 1.6

  • nekoupím si žádné oblečení, boty ani doplňky, a to ani nové, ani už nošené

  • nekoupím si žádnou dekorativní kosmetiku ani jinou – pokud to nebude náhrada za spotřebované nezbytnosti (zubní pasta, mýdlo)

  • pokud něco budu potřebovat, mohu si to vyrobit (ušít, uplést), nebo to mohu dostat darem

Na začátku jsem si pohrávala s myšlenkou, že se bude výzva vztahovat i na dětské oblečky. Ale rostoucí Sládě a přechod sezon mě od toho odradily. A tak jsem to vztáhla jenom na sebe. Mám totiž s hadrama trochu problém. A to i když jsem si za poslední rok koupila jen pár věcí které jsem (dokud jsem se do nich vlezla) nosila téměř nepřetržitě. Přestože se celý můj šatník včetně prádla vejde na jeden štendr a do tří šuplíků.  

Oblečení miluju. Odjakživa. Ano, abych si to koupila, musím to potřebovat – ale pokud mi něco o kus zlepší život, potřebuju to? Nebo je potřeba až ve chvíli, když bez toho jen nemůžu normálně fungovat? A co když to je věc na nějakou speciální akci? Je to skoro zadarmo? Využiju to v práci…? Je to sustainable? Byla jsem hodná…?

Je vcelku jedno, jestli jsem zrovna byla zamilovaná do Megasekáče v Radotíně a každý týden domů přinesla tašku hader, jestli jsem toužila po designérských kouscích a šetřila na ně, minimalisticky si kupovala jen totálně funkční věci jako náhradu za rozpadlé, nebo už nekupovala prakticky nic, jako v posledním roce. Pořád tam bylo TO. Myšlenka, že nové oblečení mi radikálně zlepší život. 

Asi v takovém měřítku,  jako když se po 40 dnech deště protrhnou mraky a na Archu dopadne paprsek božského světla

TOUHA tam byla pořád, bez ohledu na to kde a kolik jsem mohla utratit, bez ohledu na můj okamžitý styl. Touha která mě nutila proklikávat e-shopy, sledovat co kdo kde vyrábí, co je kde na krámě a hlavně – která mi zaměstnávala hlavu přemýšlením, co by mi asi tak slušelo, co bude lepší, co bych kde bych… A věřte, kdybych tu mozkovou kapacitu vrazila místo snění třeba do učení se Pythonu, to by se mi hned pracovalo jinak a za lepší prachy ;-)

Další věc je můj křeččí syndrom – mám pocit, že potřebuju zásoby. Takže před každou velkou událostí křečkuju a sháním (v hlavě i v realitě) všechno možné, coby kdyby. Než na mě vyskočila výzva, měla jsem zrovna pocit, že potřebuju spoustu kojicícho vybavení… Ale ve skutečnosti? Právě to jsem se rozhodla testnout. Poslední věc, kterou jsem si koupila, byly ponožky z velbloudí srsti od NOOS Koncept. Na SLOU days. Do barefoot zimních bot. Výzva mohla začít. 

Absence kupování oblečení ale není to, o  čem chci psát. Ta změna se stala jinde. 

Změna v hlavě

Nějakým záhadným způsobem se mi hlava přepnula z podzimního stavu “nouze” (neproplacené faktury, snížený rodičák, vyčerpávající dovolená, směšný výměr mateřské…) do stavu “hojnost”. Zjistila jsem, že už #vsetkomam a tak mohu být spokojená.

Jakmile jsem přestala řešit co všechno bych ještě chtěla, ukázalo se, že mi nic nechybí. Najednou jsem mohla jít do Ikea, procházet se mezi instalacemi a regály – a koupit jen předem vytipovaný dárek a oběd. A opájet se tím, že u mě to teda vypadá minimálně stejně tak dobře, jako ve vydesignovaných kumbálcích. 

A co je další vedlejší efekt?

Tím, že mám prázdnou hlavu od vlastních hader, můžu pozorovat šatníky mých dětí - a zjišťuju, že i v tom směru #vsetkomam. Spoustu věcí jsme dostali, Sláďátko vlastně skoro neroste, to jednak. Tím, jak jsem přestala vnímat cool outfit jako vrchol krásy a dobra, přestávám být tak citlivá na marketingová sdělení. Jasně, na fotkách všechna ta udržitelná pyžamka vypadají skvěle. Ale to budu něco kupovat jen na fotky? Nebo abych se cítila stejně cool jako influencerky? Navíc, navzdory prezentovaným obrázkům, otestovala jsem, že batole spí překvapivě stejně dobře/špatně i v poděděných k sobě nepasujících vrškách a spodkách.  Výhoda navíc, může v tom i snídat, neb pak nemám obavy z nevypratelných skvrn…

Postupně taky zjišťuju, že stejně jako dospělácký, i dětský šatník obsahuje kusy praktické (a často nošené) a pak ty aspirační. Designové, nádherné, takové co je dítě odmítá, nejsou vhodné na hřiště, blbě se perou, vyžadují žehlení a byly vlastně obléknuty jen jednou, nebo vůbec. S pohledem do šatníků potomstva tak výzvu rozšiřuju. Od února platí #vsetkomam i na děti. (s výjimkou botiček)

Nakonec, výzva má ještě jeden efekt. Začala jsem plést. Svetry, čepice, chystám se na letní šatičky, pletu a pletu. A utrácím. Za příze. Za jehlice. Oh. Už vím o všech třech pražských obchodech s luxusní přízí, sleduju všemožné e-shopy, změnil se mi instagram. A neuvěříte, kolik to stojí. Ve výsledku fakt nijak neušetřím. Na druhou stranu, každá věc zabere hodiny a hodiny práce a je tím pádem tak drahá, že si pečlivě rozmýšlím, co si začnu. A taky je to relax. Nemusím u toho moc myslet. Plést jde i po dni plném pláče a stresu. A je to tichá činnost, na rozdíl od šití na stroji. 

Na co potřebujeme takové výzvy, když je přece úplně normální mít jeden kabát, dvoje boty, jednu čepici… a koupit si novou, když staré doslouží? Když se vám jediné zimní boty rozpadnou právě na začátku mrazů, tak si nemůžete dovolit jen tak z rozmaru chodit v plátěnkách. 

Pokud to tak máte a nové oblečení řešíte až když staré doslouží, tak super, gratuluji, jen tak dál. Bylo by fajn, kdybychom to tak měli všichni, planeta by si oddechla. 

Druhá věc: To se to těm influencerkám nenakupuje, když mají plnou skříň hader a neustále dostávají nové kousky na reklamní účely. Běžný člověk si to ale nemůže dovolit.

Kdo je běžný člověk? Ten, komu v šatníku chybí základní kusy pro přežití? Nebo ten, kdo se musí dívat na cenovky? I chudší člověk se může rozšoupnout při výprodeji v sekáči, vše za 15 Kč. Pokud vyloženě nestrádáte, pak otázka kvantity oblečení není ani tak o penězích, jako o nastavení v hlavě. 

Po prvních dvou měsících bych za sebe #vsetkomam doporučila každému. I proto, že pravidla si určujete sami a jejich porušení se netrestá smrtí ani veřejným zostuzením. (Co takhle dát si ban jen na měsíc, nebo zkusit light verzi na 3 měsíce: omezený rozpočet na měsíc, omezený počet ks, mohu koupit jen náhradu za něco co už neslouží?) Navíc, je to trendy. O opakovaném nošení oblečení místo kupování nového už píše i Vice.

A mě čekají další 4 měsíce. Jsem na sebe zvědavá. 

Btw. ještě k dětským oblečkům. Švagrová má první miminko a všechny oblečky si koupila předem na mimibazaru, ve formě balíčků. Všechno vyprala, nažehlila. Miminko se narodilo. No, a teď nosí věci po Sláděti. Potvrdilo se totiž, že žádná příčetná matka se jen tak nezbaví oblečení, které je co k čemu. Takové kousky se buď nosí do roztrhání nebo půjčují a dědí. A s tím vyvstává otázka. Co s haldou krásných aspiračních oblečků, které nechci syslit? A co s haldou těch, které se prostě jenom nenosí a nosit nebudou? Nějaké tipy na “sociální šatníky” pro nejmenší děti?

Top trendy 2020

Nový rok. Nové desetiletí. Kdo může a má ty schopnosti, věští z křišťálové koule, co bude. Já to třeba nevím. Něco bych dokázela spočítat, to jo. Ale jistota, pardon, to od nás statistiků a výzkumníků nemůžete čekat. Jenom pravděpodobnost. A intuice.

Dovolím si proto věštbu týkající se toho, co bude hýbat mou sociální bublinou – a možná i světem okolo. Světem, který do nového desetiletí vstupuje v plamenech. (Módní trendy najdete na konci.)


Věk ženy

To co považuju asi za nejdůležitější posun, je všudypřítomná ženskost. Ne, neděste se, nebude to v duchu závěru filmu Zbrusu nový zákon (Fr. 2015). I když… i tam to může zajít.

Me too, objev fyziologie klitorisu a posun ve vnímání ženského těla to odstartovaly. Menstruace už není “Voldemort” všedního dne, stejně jako chlupaté podpaží neznamená, že už 40 let učíte matematiku na zapadlém gymplu. Papež František věnoval své novoroční kázání ženám a jejich roli. Mluví se o utlačování žen v církvi, na pracovním trhu, ve zdravotnictví . V Česku se rozjíždí boj za reprodukční práva ženy, resp. za právo na porod dle své vlastní volby. Čím dál častěji budeme mluvit o potřebách samoživitelek, dárkyň oocytů, o single seniorkách a jejich důchodech, o péči o domácnost a děti. O ženě se začneme bavit ne jen jako o tom, kdo rozhoduje o nákupech v domácnosti nebo pasivně přijímá co muži vymysleli – ale začneme řešit i její potřeby.

Obětavá budoucnost, tvrdá výchova

Pro ženu-matku je přirozené obětovat se pro své děti, vzdát se pohodlí, zatnout zuby a myslet na budoucnost. Kdo někdy řešil růst zoubků, zažívací potíže kojenců nebo nespavá batolata, ten ví, o čem mluvím. A právě tento přístup je ve chvíli, kdy Země hoří, více než potřeba. Zpomalení, obětavost, sdílení, vzájemná pomoc, to, co děláme pro své děti na denní bázi bude stále více trendy i obecně. Pro všechny děti a vnoučata.

S obětavostí a “mateřstvím” souvisí i dospělost. Osobně věštím zvrat. Jestliže jsme si doteď čím dál více hráli a lenošili, až jsme se dostali do mentálního stavu desetiletých dětí, je načase zase začít myslet a chovat se dospěleji. Nedělat věci jen proto, že mohu. (Např. létání do Asie) Vnímat důsledky každé akce a být osobně odpovědný za to, co provedu. Vychovávat sebe sama – virtuálně vnímat, že věc vyhozením do popelnice nezmizí. A stejně tak tady navždy budou viset naše fotky, navštívené stránky a osobní údaje zadané do formulářů. A jednou budou zneužity.

Zároveň je na vzestupu kouzelné spojení “dost dobrý”. Při cíleném tlaku ekologických i jiných iniciativ se všichni citlivější snažili o dokonalost - a logicky selhávali. Trendem bude nehledat dokonalá a všespásná řešení ale řešení, která jsou “dost dobrá”, “lepší, než nic”. Protože je třeba se (i ostatní) pochválit i za malé věci, být laskavý. S tím souvisí i třeba i “opatrná nespotřeba”, jak jsem si pro sebe pojmenovala stav, kdy potřebujeme omezovat spotřebu, ale zase ne tak moc, abychom uvedli ekonomiku do krize.

Na druhou stranu, žena - matka je taky pěkný drsňák. Zakazuje a přikazuje věci, stojí si za svým za každou cenu a bojuje vždy na život a na smrt (muži bojují na vítěze). Máme (a bude) stále více političek a aktivistek – a nejen pro ně bude trendy stát si za svým ještě pevněji, než kdejaký okulený strejc. S tím souvisí i to, že bude trendy být občansky aktivní a svůj názor pevně hájit. V roce 2020 to souvisí i s iniciativou Milionu chvilek, i s blížícími se volbami a aktivizací aktivních občanů k tomu, aby vstoupili do politiky.

Matička země

Ekologie se postupně stane mainstreamem. Eko a Bio se postupně stane ekonomicky výhodnější, než současný stav. Ve světě velmi omezených zdrojů se firmy samy budou snažit o udržitelnější – protože levnější cestu. Ekologická revoluce nepřijde od států, které povětšinou stav klimatické nouze ignorují, ale od designérů. Ostatně, věřím, že právě design a související obory získají na síle – a ne ve smyslu krásných obrázků a lahodících tvarů, ale ve smyslu technických řešení, které řeší více problémů najednou. A to ve všech oborech, i včetně stylu řízení firem (řeší to např. Pábení).


Už letos jsme mohli vidět velký příklon k přírodním materiálům, košíkům, béžové a podobně. Co se barev týče… tak to padne a bude to stejně out, jako provence styl. Nevizuální aspekty obratu k přirozenosti ale začnou prokapávat dolů, k většině. Přes psycho a fyzio terapie k barefoot, přes problémy ve škole k montessori přístupu a jiným alternativám. Přes vyhoření ke zkracování pracovní doby. Hnacím motorem ale nebude marketing, jak tomu bylo v minulých letech, ale přirozené doporučení. Když to ukážu na příkladu influencerství – vzhledem k stále větší informovanosti o spolupracích bude mít nenápadná zmínka o řešeném problému a anketa větší dopad, než série vymazlených postů s fotkami a podobně. (Opět, jde o design – hledám to, co vyřeší můj problém, ne to, co si jen představuju, že ho vyřeší.)

Technologie a sociální sítě a startupy jsou ostatně další hot téma. V souvislosti s volbami se budeme naučit počítat s tím, že nejen text a fotka, ale i zvukový záznam nebo video může být podvrh. Zároveň přijde doba splátky – a ukáže se, jak vysokou cenu platíme za “bezplatné” aplikace a služby. Nějaké datové kauzy už vyplouvají na povrch a bude toho více. Je otázka, jak na to zareagujeme a jak na to zareagují vývojáři. A co na to algoritmy a markeťáci.

Slow washing

V souvislosti s trendem zpomalení se objeví “slow washing”. Aneb konzumujte udržitelně, co nejvíce. Odpočívejte, ale buďte u toho online a foťte. Jezte avokáda místo farmářských jogurtů. Pracujte a vydělávejte co to jde, abyste mohli peníze poslat na charitu a zachránit svět. Je to udržitelný populismus – a v životě pravděpodobně nadělá podobné škody, jako v politice. Proto bude třeba mít se na pozoru a počítat s tím, že se to děje – jak ukázala kauza správců stránek na FB a skutečnost, že kritické a sarkastické stránky většinou spravují PR velkých korporací…

Sametová válka

Britové prý kdysi vládli dle hesla “Rozděl a panuj”. Což se ukázalo jako (pro Brity) velmi praktické, byť poněkud krátkozraké a s krvavými důsledky, jak můžeme vidět na příkladu genocidy ve Rwandě. I dnes se vůdčí samci řídí tímto heslem a snaží se co nejvíc rozdělovat - aby mohli panovat a plebs tomu co dělají nevěnoval pozornost, neb se zatím řežou mezi sebou.

Očekávám proto další přitvrzení co se obrany “tradičních” šovinistických hodnot týče. Tonoucí a umírající epocha bude bojovat do posledního dechu. Ženy budou zesměšňovány (a to i ženami), pranýřovány. Bude probíhat boj proti vylepšování legislativy, bránit se budou nacionalističtí protodiktátoři i korporace. Na viditelné cíle – kterými je kdokoli aktivní – budou páchány tisíce drobných atentátů z různých stran, jak už vidíme dneska.

Obranou však není preventivní boj v trumpovském stylu (Aneb není náhodou zabití někoho nijak neobviněného, v cizí zemi, tak trochu teroristický útok?) Rozdělení společnost a neustálé ohrožení není to, co by kterákoli máma pro své děti chtěla. Řešením proto bude co nejnenápadněji infiltrovat nepřátelský tábor a tam “rozsévat lásku”. Argumenty přibalovat k potravinám a nabízet je jako dárek, ne je prosazovat se zbraní v ruce. Zkrátka, aplikovat ženský přístup a stát se krkem, který otáčí sebestřednou a zaslepenou hlavou.

No, a co jsou za mě trendy konkrétně?

Slušná móda

Podíl na tom má určitě jak únava mikinami a tepláky, tak rostoucí obchodní potenciál modesty fashion (oblečení určené pro ty, kteří se nechtějí odhalovat, typicky věřící ženy). Límečky, vázačky, saka, svetříky, vesty, delší sukně. Umírněnost je ale vyvážena barevností a vzory, někdy divokými. Celé to skýtá velký potenciál pro nové souvislosti a kreativitu. Sako s potiskem havajských květů? Nebo volánové šaty v rybí kostře?

Sexy kočica

Bokovky, bekovky, trička nad pupík a v něm diamant. Britney Spears. Baťůžky, dlouhé nehty, culíčky. Až nepraktické sexy nesouvisí jenom s letopočtem – ale i s hnutím body positivity. Otevřela to Kim Kardaschian svým zadkem a velké zadky a štíhlé pasy – patřičně zdůrazněné bodycon minišatečkami – postupně zaplavují internet a vytlačují běžné úzkoboké teenage modelky. V Modeshau padlo např. šněrování, já dodám kruhové náušnice. A doufám, že z Číny (jinde je neumí vyrobit) zase přiletí takové ty sponky – motýlci s hýbajícíma se křídlama na pružinkách. Pamatujete?

New vintage a recyklace trendů

Do módy přicházejí trendy z dob těsně před fast fashion. Věci, které má ve skříni vaše máma – nebo jste je možná nosili i vy sami. (Ehm, ano, ale už se do nich nevlezu.) Sociální sítě umožňují rychlejší a snadnější sledování těchto trendů a briskní vyhledávání posledních mohykánů. V praxi to znamená, že jestli se doteď vintage člověk rovnal antisexy hipsterce z Letné (nebo odkudkoli, kuk na mě), díky iniciativám jako je např. Lula Vintage už to neplatí. Lula otevřela kamenný obchod a na otevíračce měli skoro všichni ty nejnovější tenisky – nebo jejich historické originály. A byli tam špičky českého módního světa. Jo, tak tohle pofrčí.

#vsetkomam

Zuz vykopla hnutí #vsetkomam aneb výzvu, vydržet půl roku bez nakupování nového oblečení. S ní souhlasí i Virgil Abloh. Trendy je kombinovat, co už je, dávat věcem nečekané souvislosti. Soustředit se na sebe sama, místo na diktát časopisů (btw. v časopisech už o trendech ani nepíšou, resp. jen opakují co psali v minulých letech...). Dá se proto čekat odklon od oblečení – a velká šance pro výrobce doplňků, šperků a takových těch nevinných drobností. Ideálně ručně a lokálně vyráběných, z udržitelných materiálů… Protože touha kupovat si něco hezkého jen tak nezmizí.

Pletení

Trendy je všechno co je udržitelné, přírodní a slow. A to pletení je. Než to vytvoříte tak to sakra trvá a musíte u toho zpomalit, jde to donekonečna párat a přeplétat, vlna je přírodní - a navíc si můžete koupit takovou, která je bio, sustainable, cruelty free, ručně barvená přírodními barvivy… No, prostě pletení bude letos žhavý skill který stojí za to se naučit. Navíc, je to ženské a fotogenické.

Women hacking

Začala jsem ženou a ženou končím. Women hacking v mém podání znamená úpravu všech body hackovacích procedur a postupů na míru ženám. Jsou to menstruační kalhotky, práce, cvičení podle fáze cyklu, jídla vhodná při těhotenství a kojení. Vhodné léky, spánkový režim, kombinace čehokoli… Tohle všechno přestává být záležitostí skupinek v batikovanývh hábitech a stává se běžným nástrojem k zlepšení každodenního života – a k výkonnosti, která v konečném důsledku pošle šovinisty tam, kam patří.

Ps: Podle sebe soudím tebe, ale myslím, že se to dá i zobecnit. Generace postkomunistických holčiček se postupně stává matkami a dospívá. Zároveň máme k dispozici sociální sítě, prostřednictvím kterých síťujeme a překonáváme tak i nepřátelské okolí a pustinu kolem sebe. Troufám si říct, že dojde k lepšímu “šíření dobra” a mixování toho nejlepšího z velmi liberálních i hluboce křesťanských přístupů. Pravděpodobně vzniknou “lokální” podpůrné ženské iniciativy, které se budou dále síťovat. Trend je už dneska silný na FB v podobě skupin (Holky z marketingu např.) a roste i v reálném životě v podobě komunitních center. Díky Instagramu se pak může dostat i mezi introvertnější, přesto však silné osobnosti. Za sebe doporučuju – využijte toho. Napište těm, co vás zajímají, vymyslete setkání, vyměňte si výrobky, cokoli. Na první dobrou to obohatí vás. A hned pak celý svět.

30 let svobody

Jsem stejný ročník jako svoboda, v listopadu 89 jsem se prý začala stavět na nohy. Porevoluční doba je skoro celý můj život. A taky bohužel. Ne, nejmenuju se po Olze Havlové. (Byť by se mi to fakt líbilo.)

Podle markeťáků jsem prý (ještě nebo už?) mileniál, žurnalisty vždycky zajímali ti co si v totalitě prožili času víc, nebo naopak žádný. Když se to před 12 lety řešilo v příloze MF Dnes, (tehdy ještě celkem fajn novin), dotklo se mě to. Že jsem se narodila o těch pár měsíců dříve. Chtěla jsem taky být “hrdina z porodnice” nebo “dítě revoluce”, patřit do téhle uměle vykonstruované trendy škatulky.

Na svět jsem přišla nezávisle na režimu – a ten se změnil úplně nezávisle na mě. Bez přičinění mého, nebo kohokoli z mých blízkých. Neplánovaně. Nevědomky. I když se děti počínají v souvislostech, u nás v rodině je to spíš chceme/nechceme, než “teď by to politicky, ekonomicky a dějinně bylo ideální”. A narodit se na jaře 89 je přece jen diametrálně lepší, než v dubnu 1939.

Informace o tom, co se děje v Praze, se prý na východ dostávaly celkem rychle, ale pořád v řádu dnů. Něco se děje? No, uvidíme. Počkáme. Neznáme přece nikoho, kdo tam byl. Trikoloru mi na kočár připli, až o týden dva později. Kdo je to Havel v mém okolí nikdo netušil. Ale záhy přijel na náměstí (tehdy 7-8 hodin jízdy od Prahy) řečnit charismatický chlápek, taky nějaký Václav. Můj děda se do něj rychle zamiloval, takže rodinné obědy a oslavy dostaly novou, hlasitou a emotivní dynamiku. A já později stovku za uvědomělý politický názor, když jsem ve druhé třídě na otázku koho bych volila za premiéra, dědovi suverénně odpověděla že Klause.

Moje dětství, to jsou 90ky jako vyšité. Je to doba touhy po mikině Kelly Family a plastovém zvířátku na krk, nebo aspoň plastové tubě, do které se daly dát mince. Doba barevného šusťáku (a vůbec všeho barevného oblečení) doznívajících ramenatých střihů a ledvinek. Touhy po sametových legínách. Jenže někdy nebylo ani na to, rodičovská minimální, tři děti z jednoho platu...záleželo jak přišly přídavky. (Naštěstí už se dala koupit Burda, podle které jsem měla ušité snad všechno nákladnější.)

Byla to doba lítání kolem baráku, písek, rezavé průlezky a zarůstající pískoviště a chodníky. Nic nebylo, ale všechno bylo možné. Všichni ve třídě jsme na tom byli celkem stejně blbě, jen někteří hůř, protože je doma vychovávali řemenem. Prachy buď ještě nikdo neměl, nebo se ještě nenosilo je ukazovat. Až k miléniu se začal frčet Adidas, v Ostravě otevřeli New Yorker a Makro a krize nekrize, střední třída se trochu postavila na nohy. A bylo co a za co jíst. Až tak že táta z té úspěšné práce přibral snad 30 kg. A já poprvé viděla moře.

Mlíko se kupovalo “bez obalu” ve vratných hnědých lahvích. Až pak přišel upgrade v podobě sáčkového. A to při přenosu domu občas prasklo a kapalo z tašky. Chodily jsme s mámou na poštu a oranžové bločky, nejprve pečlivě schovávané v šuplíku s dokumenty, se záhy přesunuly do krabice s nápisem Dětská pošta. Z podílů ve firmách na hračky (máma investovala do oboru co znala) se staly hračky jako takové.

Z dnešního pohledu to byl zvláštní svět, svět plný šedivých fasád a barevných hader. Svět bídy a zároveň nesmírného optimismu. Svět plný šedivých obličejů překvapených starých garnitur ve školkách a školách, kde se výchovné problémy s žáky často řešily ukazovátkem, fackou či ránou atlasem do hlavy. Svět kde se za kreativitu pořád ještě stálo v koutě a zavíralo do kumbálu s lehátky. Svět nekonečné naivity. Naivity v tom, že teď bude líp, že teď se o nás postarají lépe, než ti předtím.

Nic nebylo vzdálenější pravdě. Že by se někdo staral? Snad jen o ty hlasy. Propisky, letáčky, v televizi Gumáci a všudypřítomné hlasy Klause a Zemana které se mi vryly pod kůži tak, že je nemůžu slyšet doteď a pokud musím něco vidět, pouštím si je bez zvuku, s titulkama. NEZAMĚSTNANOST. Krachování cestovek a všeho. Všude. Stávky. Netušila jsem, co je to koalice. Ale to slovo zaznívalo několikrát denně. Ještě mi nebylo 10 a všeobecná naivní představa o radostném konzumu bez práce se začínala hroutit.

Jenže nám postupně bylo líp. Tvrdá práce táty nás vytáhla nahoru. I když to znamenalo, že jsme ho pár let prakticky neviděly. Svět se ponořil do stříbrné, strachu z K2 a vizí pro nové tisíciletí. I přes všudypřítomné billboardy s lebkou v přilbě jsme se (naštěstí) ocitli v NATO. Nová naděje, nové začátky. Až do 11. září 2001. Ale to už jsem se učila dívat nejen na večerníček, ale i na zprávy. A číst ty noviny, co se dneska nehodí snad ani na vytření mastné pánve.

Moje dětství, to je doba Václavů. Havel bude vždycky můj prezident a vlastně jsem dlouho nechápala, že by prezidentem vůbec mohl být někdo jiný. Taková samozřejmost. Až na gymplu (kdy jsme fotku prezidenta raději svěsili) jsem začala chápat, že to nebyl jenom prezident. Jenom symbol.

Symbol, který jsem si z něj udělali. Odstřihli všechno kolem a zůstal jen portrét a pár historek, ideální k variování na titulkách. A vzpomínka na ten jemný hlas s vadou řeči. Z Havla nám zůstaly jen věty a myšlenky. Znělka pro Jeden Svět a scéna v jezírku z filmu Odcházení. Pak si umřel. Někoho to sere. A jasně, je důležité to říkat. Na druhou stranu… co když ten symbol potřebujeme? Co když každý z nás, pro které jinak 90’s znamenají především gumové My little pony s ftaláty, potřebuje mít v ruce nějaký ten talisman pro štěstí? Nějakou tu drobnou připomínku hodnot, apel na humanismus. Pro chvíle, kdy se pravda ani láska kolem zrovna nemotají.

Včera jsem stála na Letné. S mužem, usínajícím batoletem, s břichem co už se skoro nevejde pod kabát. A nemusela jsem se bát, že se komukoli z nás stane něco víc, než že se ušpiní od bahna. Stála jsem tam, a nechávala kolem bez reakce plynout emotivní hejty na naše čelní představitele. A tleskala, když přišla ta optimistická část.

Je to na nás.

Demokracie není zadarmo. Byť našim rodičům často tak nějak spadla do klína, stejně jako pracovní umístěnka hned po škole. Není dokonalá a ani být nemůže. I když bychom si všichni přáli, aby za nás systém vyřešil ideálně všechno a hned. Je na čase přestat čekat, že jen tak dostanu darovaného koně – a pak vrčet, že jeho zuby už nejsou jako ze žurnálu.

Naši rodiče měli možná dost práce s tím, udržet nás nad hladinou. Dost práce s životem samotným, s tím jak vyjít a kde. Když makáte na šichty, staráte se o rodinu, o barák a hospodárku, težko vám zbyde energie na to, měnit věci. Vůbec uvažovat o změně. Když žijete z ruky do huby, ve strachu z exekuce, těžko budete prosazovat vize rozvoje. Včera i dnes. Nemálo z nás to ale má jinak.

Můžem si dovolit kupit si Vogue, a možná i něco z něj. A dokonce ho i kritizovat.

Tak kdo by měl měnit svět k lepšímu? Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Ve třiceti, na vrcholu sil?

Teď si jen vybrat jak. Usmějete se na spolujezdce v MHD nebo pokladní? Věnujete čas projektu v okolí? Nebo vymyslíte svůj vlastní? Vyberete si stranu, za kterou se naučíte kopat a ve které budete kopat za své okolí? Místo napsání hejtu sundáte ruce z klávesnice? V zásadě je to fuk. Každý kousek se počítá. (Nejen když jde o pravdu a lásku.)

Včera na Letné nebyl signál. Takže instastories naskákala až se zpožděním. Stály jsme tam, nezávisle na sobě, my holky co se vzájemně sledujem. Co, byť čerpáme rodičák, nebo jsme k tomu ještě navíc téměř v rozpuku, si jedem svoje cesty jak dělat svět hezčí. Jak zlidštit instituce, najít láskyplnou cestu ke svému tělu, dobře se najíst. Jak vidět pravdu, jak o ní psát. Jak podat ruku potřebným, zmírnit klimatickou krizi nebo posunout komunál.

Díky že můžem. Díky, že mám takové lidi kolem sebe a můžu se s nimi beztrestně setkávat, že se můžeme vzájemně inspirovat nejen v tipech na pleny, hipsta kavárny a bezobalový nákup.

Toš, k těm třicetinám svobody:

Přidejte se k nám taky.

Pojďme to dělat společně. Ať pravda a láska vítězí každý den. Díky vám nám všem bude líp.

Ps: Pakliže vám k motivaci stačí se veřejně zavázat k nepasivitě, můžete to udělat TADY, na webu Milionu chvilek. A jestli nestačí a zároveň nemáte inspiraci kde začít, klidně napište, něco můžem vymyslet společně. Mám takový pocit, že s druhým miminem budu mít hodně času na přemýšlení a málo času na realizaci.


Konec srpna

Svítá. Světlo se rozlívá v tichu a růžovém oparu, skromně a neokázale, jako by se slunce samo stydělo. Za to, že s vyhoupnutím se nad obzor, bude září a podzim zase o kus blíž.

Svítá. A ptáci jsou potichu, občas na sebe něco zahulákají, se zobákem plným zrajícího vína k snídani to jde těžko.

Svítá. Otevřu dveře ven a polije mě vlhký chlad. Chlad vadnoucího léta a posledních svobodných nocí. Temných nocí které se začínají hlasitě a zvesela a svítáním, kdy slyšíš vrzat štěrk pod nohama a chodník i stezku po které jdeš jen tušíš. A ještě v tobě doutná a chladne, všechna ta prožitá vášeň. Odřených kolen a kůry v dlaních. Pot z tance hřeje i studí, nohy jdou po paměti, rychle a bez zastavování, poháněné vypitým pivem, ozvěnou prožitého i lepivým chladem srpnové tmy. Hlavně ať už... tiše odemknout a slunce přivítat až v posteli.

Svítá. Slunce se vpíjí do květů gladiol, růžových a žlutých, obrovských, křehkých šperků. Je mi deset, s odpolednem a loučením se budu chtít skrýt v těch květech, opojena jejich krásou. S očima posedlýma chtíčem. Pak babička vezme velký nůž a pomalu kráčí mezi záhony, tiše a smutně se ptá. Tuhle? Tuhle? Uhladí listy v posledním rozloučení, květina pod čepelí jen tiče vzdechne a zavrzá, když ji držím v náručí. To už by stačilo. Děkuju. Paní učitelce jistě...ale mi? Ne. Toužím celá zmizet pod záplavou dokonalých gladiol.

Svítá. Mikinu a kalhoty, přezuvky s sebou a něco na převlečení. Pojď už. I auto se z počátku klepe chladem. Zaparkovat, v náruči pytel vypraných oblečků. Najít ty správné klíče. Klap. Na zápraží prach cesty. Uvnitř, jiný svět. Malé nožky, starý nábytek, ozvěny zašlých vůní z kuchyně, trocha lepidla a barev, papír, lino. Přezout se na maličké lavičce. Vytřeno není, ale aby náhodou… začíná přípravný týden. Umýt každou za rok oslintanou kostku v lavoru s jarovou vodou. Na zápraží zahrady rosa pomalu ustupuje slunci, školnice si dává pauzu na cigáro. Jako popelka, pod skluzavkou, na koberci snad starším než jsem sama, třídím Lego od Chevy. S každým cinknutím jsem blíže… čemu? Postavit si roubený dům a vpustit do něj drobná dřevěná zvířátka, ta, kterých se děti nesmí dotýkat, aby se neztratila. Chvíli si zase hrát. V ložnici, provoněné uskladněným mýdlem a čistým povlečením, natažená přes několik postýlek, spí máma-sněhurka. Migréna se neptá, nebo možná ano. Ptá se na schované strachy a obavy a vybírá si, tu nejlepší chvíli. Řidičák mám čerstvý ale domů řídím já.

Svítá. A den bude dlouhý. Uklidit, nachystat, zarovnat. V pár dnech dohnat práci celého léta. S hlavou zasněnou. Kdo, kde, kdy, jak, co na sebe? Těšení i netěšení, nezvědavost a nestrach. Hned po obědě, vytáhnout kolo a jet. Lesem. Ke studánce. V suchém horku pod starými duby, pod nohama praská listí, větvičky a loňské žaludy, každý krok má zvuk hořícího ohně. A žádný není tak silný jako ten uvnitř, ten co spaluje a zakazuje a nutí. Posunout se blíž, dotýkat se konečky prst a dlaněmi, až k nesmělé puse. A slunko peče a on cuká pryč. A vosy jsou hladové a bzučí kolem. Aha, to proto.

Svítá. A s polednem přijde bouřka ze západu a spláchne i to, co nemá. Teď obléknout, staré pevné boty, tepláky a mikiny, po spánku teče čůrek potu. Kolem pasu na špagát plechovku po párcích, do ruky sukovici, na hlavu klobouček a hybaj ven. A do oběda ať jste zpátky, ať mám ostružiny na odpolední čaj. Na posečené louce se znova zelení, ovce se klidně pasou. Trny mě chytají za jeansy a hřbety rukou, nedám se, jsem největší, proderu se až do středu křoví, kde spávají srnky a ostružiny jsou největší a nejsladší ze všech. Jen nevysypat tu plnou plechovku, co kinklá se jak kravský zvonec nad dveřmi chalupy.

Svítá. A mlha se chytá na kousky pavučin. Na mátové houští nad potokem, bílé kapičky fialoví barvou květů, voda ševelí a v botách to už po pár krocích čvachtá.

Svítá. A stromy setřásají tuny zlatých plodů, chodník je plný sladké vůně prvních chvilek hnití. A řeka se líně převrací, natěšená, až ji se soumrakem pozlatí hladinu. Až ponořím se nahá, pro sebe i pro fotku, pod rozpálenou skálou.

Svítá. Je konec srpna. A všechno je tak daleko a tak blízko. Ta místa už nejsou, změnila se. Stezky jsou přeťaté dálnicí, stromy pokáceli. Ani lidé už nejsou. Zavřela se nad nimi zem, zestárli a změnili se. Ani já, jaká jsem byla, už tu nejsem.

Jenom to skromné svítání. Magický koktejl vůní a zvuků, lepivá noční temnota a horký boží den, jsou tady pořád. V tajemném bezčasí. Konce srpna.

druhé

Sládě se naučilo nové slovo. Úplně nerozumím tomu, proč si do slovníku primárně nevybírá krásná a jednoduchá podstatná jména, nemluví o zvířátkách nebo o rodině. Na druhou stranu, co tak čekat od člověka, který vždy přesně ví co chce a co nechce, a neváhá kvůli tomu nekonečně dlouho a VELMI hlasitě protestovat, bez ohledu na denní dobu a potřeby okolí?

Naše batole tak kromě tradičních “mimi”, “hami”, “ťapi”, “babi” a “bobo” zdatně ovládá 5 pád mámy i táty. To že tam a tady něco není a jde se domů je už ohraná písnička – a teď tu máme nový levl. Umyje (včetně toho rozkazovacího tónu). To bílé (bílou barvu samotnou nepozná ale jinak vždy přesně ví, co chce - a ano, je to bílé). A pak kultovní dvojice - jiné a druhé. Nebo jiná a druhá (protože u přídavného jména záleží na rodu).

Druhé.

Druhý dudlík, druhá noha, druhá holínka, druhý kočárek. Druhé mimi.

Stejně jako při obouvání tak nějak nedává smysl bez prvního a naopak, z toho co dávalo smysl i tak nějak samo, dělá první. A z pohledu dvojnožce prožívajícího svůj druhý rok života v sobě má i určitou definitivu. Až bude obutá i “duá” noha, jde se ven.

Druhé těhotenství.

Ten, kdo prohlásil že “nevstoupíš dvakrát do stejné řeky” o tom musel něco vědět. Baby loading je na 50 % a už teď je jasné, že to je prostě druhé. Stejné a jiné, prostě to k sobě patří a bez sebe by to bylo prostě jedno a jedno. Co mě překvapilo a na co se připravit, pokud plánujete/riskujete více než jednoho potomka, v sériovém zapojení?


První otázka která padne, když se v rodině objevíte s novorozencem v náruči je obligátní a trapná “Tak co, kdy bude další?!” (Odhlédněme od toho, že je to jeden z těch dotazů “na facku”, který neobsahuje zájem, ale spíše se snaží o pobavení se na úkor rodičů. A je fakt jedno, jestli se ptá tetička a naráží u toho na to jaká je hrdinka, že ona porod zvládla už třikrát! a nebo bodrý tchán, kterého zajímá sexuální život.)

Tak jako tak, dříve nebo později, se vám tahle věta usídlí v hlavě. Ve společnosti, kde je jediné “normální” mít dvě děti odlišného pohlaví (chlapeček starší) jsou jen dvě možnosti. Mít svůj názor a občas si ho i nevybíravě hájit. A nebo rovnou začít plánovat.

Tak kdy teda? Jaký interval mezi dětmi je TEN správný? Ten který bude ideální z pohledu rodičů, staršího dítěte, mladšího dítěte, finančního plánování, kariéry? A co pohled znamení zvěrokruhu, sezony, narozenin, svátků…?

A tak si to hezky naplánujete, jak budou děti přesně XY měsíců od sebe a ideálně budou slavit narozeniny ve stejný den… no a člověk míní, a vesmír se směje.

Kolem početí druhého dítěte panuje tolik bájí a pověstí, že by to stačilo na pět tlustých výtisků. Spoléhat se na to, že vás před další graviditou ochrání kojení je stejně prozřetelné jako věřit v sílu jantarových korálků proti bolestem zubů. Znám víc lidí, kteří jsou se sourozenci třeba jen 10 měsíců od sebe. A taky holku, která si hned prvním sexem po šestinedělí vykoledovala nádherná dvojčátka. Takže když se to vezme kolem a kolem, další mládě můžete čekat ještě dříve, než vás nějaká takhle šílená myšlenka vůbec napadne.

Na druhou stranu, legenda o “prošťouchnutí” je ze stejného ranku jako ta o jednorožci. Pakliže jste blázni a toužíte po tom odrodit si co nejdříve, závratný střelecký úspěch s prvním miminem ještě opravdu nic neznamená. Kromě toho, že si na první plodný den klidně počkáte i rok vám nikdo nezaručí, že pravidelné snaženíčko (včetně dodržení všech obskurních mimibazarových rad) povede k vytouženému cíli. A co si budeme nalhávat, modří už vědí. Sexuální život rodičů je velmi kreativní a nese se v duchu hesla rychle a zběsile. Pokud vůbec nějaký je. Aspoň každou pátou neděli v měsíci.

Druhé dítě se vám pravděpodobně úplně vykašle na plánování a dvě čárky se objeví buď nečekaně brzo, nebo až po tom, co už jste to vzdali a novorozenecké oblečky rozdaly kámoškám. A taky, nikdo vám nezaručí, že když už se objeví, zůstanou tam. Věřte, že někoho, komu se tohle stalo, znáte. Jen se o tom, že na 1000 narozených dětí připadne 14 (přirozeně) nenarozených (ÚZIS, data za rok 2015), zase tolik nemluví.

Já jsem třeba tušila, že to nebude hned, rodičák jsem si ale nastavila optimisticky na dva roky. No, a když se po roce prokreačních aktivit ukázalo, že to nevyjde, trochu mě to rozhodilo. Ok, tak asi nic. Kašlat na to. Beztak je dvoudětnost jen společenský konstrukt a pakliže Sládě preferuje být jedináčkem, neměla bych mu já (nebo praprarodiče) vnucovat co pro něj je a není dobré. A pak rostly zuby. A pak jsem měla jarní únavu. Nějak podezřele dlouho. A pak mě napadlo udělat si test, co by kdyby. Aha.


Druhé těhotenství není těžké malovat si na růžovo. Ha, konečně si to užiju, nebudu chodit do práce. Konečně už vím, co mě čeká a nebudu panikařit. Konečně budu v klidu. Bude to taková ta romantika, jak mají influencerky na fotkách. Starší se bude mazlit s bříškem. Hm. Houby houby, zlatá rybko.

Nezvedejte těžké předměty? Zkuste si to, když potomek s dvojcifernou hmotností křičí hopa hopa a vztahuje ručičky – nebo sebou hodí na zem uprostřed rušné silnice. V 7 večer se vyvalit na gauč a nechat spolupachatele hříchu, ať vás obskakuje a vaří večeři? Místo toho lovíte dudlík zpoza gauče a (ne)těšíte se na tradiční hodinové uspávání rozlítaného lumpa. Něžnosti? Nula. Usnete ještě dříve, než vaše dítě. Na ranní nevolnosti jste najednou dva. Mi bylo naštěstí blbě jen týden a jen zlehka. Ale co holky které v sobě neudrží ani čaj? Když si představím, jaké potřeby mají batolata, je jasné, že dveře na záchod si ani v takovou chvíli fakt nezavřeš. Starší se bude mazlit s bříškem? Spíše má tendenci při uspávání kopat do rostoucího břicha, ne ho hladit.

Jediné co definitivně platí je, že starosti o to, jestli je vše v pořádku, kolik se přibere a jak je asi ňufák v břiše velký, vymizí. Dokud nepřijde problém anebo se mrně nepřipomíná odhodlanými kopy, týdny letí a na nějaké těhotenství si člověk ani nevzpomene. Pečlivé pročítání složení potravin? Neptejte se blbě, dejte sem kafe a cokoli k jídlu!

A do toho všeho vstupuje gynekolog, prohlídky a kontroly. Děti mají do čekárny i ordinace vstup zakázán. Takže zajistit hlídání. To co napoprvé vypadalo jako správná péče a rozumná pečlivost, které by snad mohlo být i více, je při druhém pokusu otrava. Vy jako nechcete speciální měření za 1200 Kč? Ale to je hrozně důležité! Sestra se mračí a z nastávající druhomatky je najednou odporná nezodpovědná osoba, která by snad chtěla škudlit na dětech. No, jak myslíte. Je to na vaši odpovědnost. Prohlásí moudrá osoba v bílém a všechna předchozí vstřícnost je pryč. Vy chcete abych vám řekl, jestli se právě díváme na pidi penis? Tak to bude za 300 paninko.

Na jednu stranu si člověk připomíná, co v odpovídajícím týdnu těhotenství dělal poprvé. Na druhou stranu, všechno je tak nějak jinak. Je fakt snadné prošvihnout termín registrace do porodnice, nebo k PA. Naopak břicho si jede svým tempem, moje je velikostně o měsíc napřed. A až za běhu zjišťuju takové ty nepodstatné detaily. 30 mi bylo a se Sládětem toho nasportuju exponenciálně méně než bez – takže tentokrát bych asi na ten cukrovkový test neměla vychladit. Taky se v mé průkazce objevilo kouzelně elegantní slovní spojení placenta preavia. Velkým a tučným. Jen mi doktorka (kromě pečlivého postrašení ohrožením života a nemožností přirozeného porodu) nějak zapomněla sdělit, co to znamená. A že je to u vyšších těhotenství dost běžná věc, která se v 90 % případů sama vyřeší. Tak teda dík madam.

Aktuálně jsem někde v půlce a vůbec netuším, co ještě budu řešit. Naspím toho skoro víc, než mé batole. Pravděpodobně budu muset přestat s nošením Sláděte v nosítku na břiše. Kojení už bylo tak nepříjemné, že to pochopil i prcek a odstavil se sám. Musela jsem pořídit golfky, protože sporťák už do vysokopodlažní tramvaje nebo schodů v metru nevytáhnu. A po konci uspávání mlíkem jsou v řešení jsou další drobnosti. Jak pak budeme spát? Jak se budu se dvěma dětmi pohybovat po městě? Dvojkočár nenarvu do MHD, takže jaký vybrat šátek? A co hlídání, když má tchýně na cestě další vnouče? Mám jít na mateřskou, nebo zase jen na rodičák? Otázky, samé otázky. A není na ně čas.


Shrnuto a podtrženo – pokud si právě prožíváte první těhotenství a říkáte si, že příště to bude lepší – tak nebude. Užijte si, co je.

A pro všechny ostatní, neptejte se blbě. Druhé bude, až bude. A nebo taky ne. Ptala jsem se jedináčků a nemají pocit, že by tím nějak trpěli.

Co je to být matkou

Být nosorožcem není snadné –
což dítě nebo člověka
dost často vůbec nenapadne,
a někdy ani zdaleka.

Je k tomu nutná tlustá kůže
a celá řada různých vloh.
A ani to nic nepomůže,
když není na rypáku roh….
— Emanuel Frynta

Být matkou není vůbec snadné. A od doby, co jsme začali žít v tlupách, se to nijak nelepší. Mateřství totiž není jen ta část o spánku (či jeho absenci) a koloběhu tělesných výměšků. To co z něj dělá vědu je právě společenská nástavba, složitý mix “poděděných” vzorců chování, společenských norem, názorů uvnitř sociální bubliny a nakonec i vlastních frustrací. A co více, tahle sbírka zaručených rad a správných postupů umí vyděšeným holkám tak zamotat hlavu, že někdy i zabije přirozené mateřské pudy – nebo chcete-li, hormonální komunikaci mezi miminem a jeho rodičkou. Co to znamená v praxi? Rada “nechej ho vyřvat” zvítězí nad pudovým strachem o život robátka. Výsledek je takový, že rodič sice má dobrý pocit z toho, že splnil společenskou povinnost, ovšem tepovka je po dobu pláče na takové výši, že sporttester gratuluje k životnímu výkonu. Win win? Nevím. A to je teprv začátek.

Být matkou není vůbec snadné. Nejde o těch 9 měsíců obav ani o tanečky na hranici života a smrti během porodu. Ta pravá prdel začíná na když vás odvezou ze sálu – a všichni najednou nejlépe ví, co máte dělat, v ideálním případě na to má každá sestra trochu jiný pohled. Co si budem říkat. Přirozená reakce člověka v oslabení je nevyčnívat, držet hubu a krok, nezprotivit se autoritě a nenechat se “vyhodit na mráz”. Nechceme se to rozházet se sestrami, pediatrem, tchyní ani vlastní mámou. Hnedka z kraje tak řešíme nejen vlastní fiziologii a péči o hlasitého cizince, ale i to, jak se zavděčit šéfům.

Během 40 dnů hájení se naštěstí skoro každá máma jakž takž otrká, najde si svoje fígle a získá dostatečné sebevědomí na to, aby případné rozumbrady odpálkovala. Jasně babi. My to už děláme jinak. Ovšem, zatímco přemoudřelou známou uzemníte snadno, červíček intuice/prožitých mateřských vzorců čeká na svou chvíli. Příklad? Moje máma mi teď může stokrát tvrdit, že dítě se má přizpůsobit rodiči. Opačnou informaci, spojenou s tím že lidmi, kteří se neobětují pro své děti je třeba tak trochu pohrdat, mi na hard disk zapisovala pravidelně až do patnácti. A to se blbě maže.

Jo, a kdyby to byly jen odborníci, mámy a babičky. Mateřství a tomu, jak se to má správně dělat, rozumí na světě snad každý, kdo někdy viděl obrázek dítěte. Všechno jsou jasná fakta, vědecky podložená. Co na tom že v realitě jde jen o lokální tradice? Role matky v Česku má přece zažitá a jasně daná pravidla hry. Sedět doma a vařit a uklízet. A kdo hraje “špatně”, tomu je třeba to připomenout. Hlasitě pokud možno.
A kdyby to byl jen tlak médií a cca veřejnosti, po porodu je každý trochu rebel s příčinou a za osobní názor a vlastní cestu se s kojencem v náruči bojuje s trochu jiným elánem a sebedůvěrou.

Třešničkou na pomyslném šlehačkovém dortu (hozeném do ksychtu) tak často zůstává vlastní sociální bublina. Zvláště pokud rodíte v první linii. Prorážet pupkem stereotypy o “líných těhulích”, v tramvaji se rozhodovat jestli být ta s “řvoucím parchantem” nebo “militantní kojilka co cpe kozy všude”. Komentáře známých, které “rozhodně nejsou na tebe” se vás stejně trochu dotknou.

A co sakra teď?

Zahodit sociální kontakty? (A bavit se jen v rámci pískovišť?) Nasadit hroší kůži a tvářit se, že hejty na “páchnoucí matky v teplákách” neexistují a vlastně ani nemáte dítě? Ani jedno není zrovna emočně nenáročné – a že i bez toho je emoční studna běžného rodiče ve stavu obecního vodovodu v horkém a suchém létě, po napuštění všech zahradních bazénů.

Často tak, z nouze a jednoduchosti, saháme po zbrani, která svou efektivností blízce připomíná nunčaky. (Takové ty dva klacky spojené řetězem, znáte z kung-fu filmů.) Svou vlastní identitu a místo na světě se snažíme vybudovat vymezováním se. Vymezováním se proti jinému, zažitému, stereotypnímu… co na tom, že když kolem sebe frajersky mlátíme, občas se klepnem mezi oči, vyhodíme si rameno a rozbijem ret? Právě tohle vymezování se vůči něčemu vnímám jako jednu z největších bolestí on-line komunit a influencerství.

První věc je, že je fakt hnusné psát novopečené mámě hejty jen kvůli tomu, že nechce jet podle českých nepsaných pravidel a vrací se do práce hned, jak to jde. Tyhle podpásovky si prosím odpusťte. (Byť nám všem může někdy únavou fakt cukat ruka.) Pokud máte problém s něčím, co dělá jiná matka jinak, tak ji přestaňte sledovat a/nebo si udělejte pořádek sami v sobě. Mluví z vás média, rodiče, gay kámoš mysogyn a nebo vlastní nanaplněné sny? Hm? Pokud se nejedná nezáměrné publikování nahých či jinak dehonestujících a nebezpečných fotek (to si podle mě citlivé upozornění vždy zaslouží), držte raději ruce z klávesnice. Všem nám bude lépe. (Co se násilí, týrání či zneužívání týče, tam to chce psát na jiná místa…)

Ta druhá věc je vlastně vtipná – a krásně na ni poukazuje Lucie Kratochvílová, v příspěvku který má třímístný počet komentů. Jde o neustálé vymezování se vůči nějaké hypotetické většině – ať už matek nebo nematek. “Já teď už na rozdíl od ostatních nemám čas se nalíčit.” “Naučila jsem se skromnosti a už si nekupuju nic na sebe.” “Je to hrozné, nevyspím se, od porodu vypadám strašně.” A taky “To že mám tři děti přece neznamená, že budu nosit tepláky.” “Žena o sebe musí pečovat. A matka obvláště, ta je vzor pro dceru i syna.”

Jasně, všichni chceme ty endorfiny, skryté v komentech a lajcích. Všichni chceme slyšet, že to je dobré. Že jsme dobří, ba úplně úžasní. Taky je super, že existují místa, která si nelibují v explicitním popisu dětských exkrementů (nazdar všechny mimiweby), ale zároveň se netváří, že mateřství nemá své vlhké chvilky. Je však otázka - a to i na mě – proti čemu se to vlastně vymezuju, když do nekonečna píšu o náročnosti rodičovského jobu.

Ano, být mámou není vůbec snadné. Zvláště v českém kontextu, kde to většinou znamená i ztrátu zaměstnání a související identity, včetně přátel a známých. Ovšem tak jako všude i tady ovšem platí, že všechno jde, když se chce. Pořád můžete cestovat, chodit do muzeí a galerií, sportovat. Můžete i pracovat a podnikat, můžete chodit na tiskovky a módní eventy, můžete psát i přednášet. Pít víno i jíst čerstvé pečivo. Spát pod širákem. Můžete nosit podpatky i overaly ke krku, se zipem na zádech. Můžete všude chodit včas, nafotit knihu s Bárou z Čubky Sobě, jezdit metrem na Staroměstskou nebo Mírák. Všechno je možné. Jen je musíte počítat s tím, že vás to (nějakou dobu) bude stát trochu úsilí navíc. A po čase možná zjistíte, že vám to nestojí za to. Třeba si raději dáte dva přestupy, než táhnout kočár po schodech nahoru. Třeba si místo makeupu raději dáte anglickou snídani.

Je tohle ztráta identity?

Neřekla bych. Nazvala bych to spíše evolucí. Proč lpět na něčem co je překonané stejně, jako hnědouhelné elektrárny? Nikdo přece neříká, že za měsíc nebude všechno jinak. Že si už příští týden nebudete znova oblékat pusch-upku.

Myslím, že je zbytečný stres, za každou cenu bojovat za zachování předmateřských životních atributů nebo se vůči čemukoli v rámci hraní role matky vymezovat. (Ať už jde o fulltime práci, styl oblékání, rozměry postavy, témata četby nebo umělecké výstupy…)

Mi přiznání si, že prostě jsem (teď primárně) máma trvalo 9 měsíců, těhotenství nepočítám. 9 měsíců jsem se snažila tvářit, jakože to nic neznamená, snažila jsem se žít dva životy, aby si náhodou lidi nemysleli že…

A když jsem za tímhle divadlem spustila oponu, přišel postupně vytoužený klid. A sebevědomí. Mám dítě, takže mám omezený časoprostor a vysoké náklady obětované příležitosti. Takže se s tím rozhodně nebudu zbytečně frcat, účtovat profacebookované hodiny a vymýšlet dekorační vícepráce. Ber, nebo nech být. Tvoje věc.

Občas mám slabou chvilku a fakt bych si chtěla stěžovat. Na druhou stranu – kdo tady chtěl děti? Já. Kdo si tady plní sny? Já. A že každý sranda něco stojí? No jasně. Takže o čem se tu vlastně bavíme?