Děje se to v USA. Na Slovensku. V Polsku. A asi nejen tam. Zatímco 20. století se neslo v duchu přiznávání reprodukčních práv ženám, poslední roky jakoby někdo zařadil zpátečku. Je to trend? Nebo je to jen zneužití polarizačního tématu populisty? A který tábor má vlastně pravdu? Ten který vidí (ne)reprodukční práva ženy jako klíčovou otázku a nebo ten, který reprodukci vnímá optikou radikální odpovědnosti?
Pokud čekáte, že to teď celé rozseknu a postavím se na jednu nebo druhou stranu, zklamu vás. Na jednu stranu, jsem rozhodně pro life. Život je zázračné tajemství a je třeba ho chránit. Na druhou stranu, každý by měl mít možnost na vlastní odpovědnost rozhodovat o svém těle.
V dokonalém světě by nebylo třeba žádných omezení – a i bez těchto omezení by i indukovaným potratům prakticky nedocházelo. No, a tenhle text je věnován mému pohledu na to, co takový dokonalý svět musí splňovat – a jestli je to vůbec možné.
Milujte se a hlavně, množte se
Populační politika, to je věc. Věc, která se s námi táhne nejpozději od prvních městských států a klínového písma. Protože žejo, když jste panovník nějakého území, lidé jsou zdroj, stejně jako půda. Můžete po nich chtít placení daní, můžete je nechat položit život ve válce. Dokud s nimi nemáte náklady a nebo jsou tyto náklady nižší než výnosy, hodí se aby lidí bylo co nejvíce a byli v dobré kondici. Jenže, jak to udělat? No, ideálně tak, že z žen uděláte stroje na děti. Zákony jim prakticky znemožníte život mimo manželství, věk pro vstup do manželství snížíte, co to jde (12-15 let). Tím se vám podaří plně využít plodivý potenciál. Protože přirozená plodnost je 1 dítě co cca 2 roky, ideální 15 letá nevěsta s pravidelným sexem a v dobré fyzické kondici porodí v životě cca 18 dětí = (50-15)/2 Samozřejmě, pokud potřebujete aby žena plodila jako jabloň, musíte znemožnit jakoukoliv antikoncepci. Jednak, odstranit z dosahu všechny informace o přirozených metodách a muže za tyto praktiky trestat. Dále, znemožnit a kriminalizovat metody ex-post – ideální je trest smrti za potrat i zabití novorozence. Protože váš majetek vám žádná ženská ničit nebude. Jo, a ten zdravotní stav… no, zákony na snížení rizika genetických vad nejsou nic jiného než zákony proti incestu.
Co se týče populační politiky, takhle to chodilo tisíce let a pak se to, s klesající dětskou úmrtností (ještě před 130 lety se ¼ dětí nedožila nástupu do školy…) přežilo. Tedy, na nějakou dobu. Mementem přístupu budiž pronatalitní politika v totalitním Rumunsku.
Rumunské pokusy
V 60. letech úhrnná plodnost ve střední a východní Evropě klesala. Její úroveň byla v celosvětovém porovnání poměrně nízká. Vlády komunistických států na tento vývoj reagovaly přijetím řady propopulačních opatření v 70. a 80. letech, jejichž cílem bylo zvýšení porodnosti a zajištění populačního růstu. Zatímco u nás to s normalizací byly novomanželské půjčky a přídavky na děti – s výsledkem populační vlny tzv. Husákových dětí, v Rumunsku, kde plodnost klesla ještě výrazněji, sáhli po razantnějších opatřeních. Jakých?
Jednak, nejprve to byla motivace finanční. Od roku 1977 měly rodiny s 5 a více dětmi nárok na 50% slevu na dani. V roce 1985 ale Ceauşescu přístup změnil a zavedl “trestné” daně pro svobodné starší 25 let a pro bezdětné páry po 2 letech manželství ve výši 10 % měsíčního platu.
Ta pravá “legrace” se ale odehrála na jiném poli.
V rámci socialismu byly v roce 1957 nejprve interrupce legalizovány, mohly být provedeny na žádost ženy do 12 týdnů od početí, a to pouze ve státních zdravotnických institucích. Jejich legalizace však nebyla doprovázena možností užívání spolehlivější antikoncepce, a proto se staly kromě tradičních metod (přerušovaná soulož, metoda neplodných dnů) běžným prostředkem zabránění nechtěného těhotenství. Masové rozšíření interrupcí vedlo u věřící a konzervativní společnosti k tolerování interrupcí. Kvůli obrovskému nárůstu počtu interrupcí a zároveň poklesu plodnosti však došlo na konci 60. let k omezení dostupnosti umělých přerušení těhotenství. 1. října 1966 byly, náhle, zákonem č. 770 interrupce prakticky zakázány.
Potraty byly umožněny pouze ze závažných zdravotních důvodů ženy (ohrožení života ženy, dědičná choroba, těžká fyzická nebo psychická vada, věk nad 45 let). V souladu s pronatalitní politikou proklamovanou Ceauşescem byl zároveň znemožněn přístup k moderní antikoncepci.
Zákonem č. 63 z 16. února 1972 byly v Rumunsku k závažným zdravotním důvodům přidány sociální důvody. Pokud měla žena nejméně 4 nezaopatřené děti či k těhotenství došlo znásilněním nebo incestem, bylo možné interrupci legálně provést do 12. týdne těhotenství, v případě ohrožení života ženy do 24. týdne. O rok později sice došlo ke snížení věkové hranice pro možné provedení interrupce na 40 let, ale zároveň se v roce 1974 zpřísnila kontrola nad dodržováním zákonů o interrupci. V roce 1984 byl lékařům omezen možný počet provedení interrupcí. Docházelo k odkládání vyšetření žen často až do doby, kdy interrupci nebylo možné provést. Věková hranice byla opět zvýšena na 42 let. Jenže to nestačilo. 26. prosince 1985 byl opět zpřísněn interrupční zákon. Umělý potrat mohl být proveden ženám starším 45 let nebo ženám s nejméně 5 nezaopatřenými dětmi. Byly zavedeny povinné měsíční gynekologické prohlídky aby mohlo být odhaleno každé těhotenství a aby jeho případný konec mohla vyšetřovat policie. (Protože jak známo, to že něco zakážete neznamená, že se to přestane dít). Lékaři, gynekologové a často i pacientky byly šikanováni tajnou policií. Co zákony znamenaly v praxi? Věnuje se tomu film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.
Btw. tyto zákony byly v Rumunsku zrušeny už 4. den po převratu a populace se dodnes nevzpamatovala.
Volte mě!
Populační politika je nejen populační, ale i politika. A pokud legitimita a síla vládce závisí na podpoře určitých vrstev, pak z logiky věci nemůže měřit všem stejně – ale zvýhodňuje ty, které si potřebuje zavázat. To v praxi může vypadat např. jako umožnění mnohoženství (za určitých podmínek) nebo pokuty které jsou likvidační pro chudé ale směšné pro bohaté (v Číně). Protože svět zpravidla řídí muži, spadají sem i všechny postihy, které disproporčně postihují muže a ženy - např. tresty za cizoložství, viktimizace obětí znásilnění a zároveň ostrakizace svobodných matek a podobně. A tam, kde vláda závisí na podpoře z církve, se vládce snaží splnit všechny požadavky kladené náboženstvím. A sem spadají stejně tak čádory v Íránu (když se předtím běžně nosily minisukně) stejně jako aktuální dění v Polsku. A proč by vládnoucí muži měli pečlivě zvažovat zavedení něčeho, co je nijak neovlivní, že?
Odpovědnost volby
Zásadním “Pro choice” argumentem je právo rozhodovat o svém vlastní těle. Právo rozhodnout se svobodně a kdykoli, za jakýchkoliv okolností o tom, jestli budu těhotná, stanu se matkou.
Něco takového v odpovědně smýšlejících lidech budí oprávněnou hrůzu. Představují si zástupy mladých dívek, které “na to” bezhlavě skočí kde s kým a pak ejhle, nejsou ochotné přijmout následky svých činů. Představují si “kariéristky” které si v průběhu těhotenství rozmyslí, že se jim dítě už nehodí do krámu. Představují si ženy, které tak podvádí svého manžela – protože na rozdíl od něj chtějí jen jedináčka. Představují si individualistku, která na interrupci chodí jako na dentální hygienu.
Jo, bezesporu i takové ženy jsou. Osobně znám ženu která má za sebou 15 interrupcí protože si dítětem nechce zkazit život. Velmi blízce znám ženu, která šla na potrat aby ublížila svému manželovi. Jenže kolik jich je? Jakkoli já sama s UPT nemám osobní zkušenost, nemyslím si ale, že by se jednalo o příjemnou věc. Stačilo mi zažít si dárcovství vajíček. Intimita 0, přikurtování na koze, rutinní přístup zdravotníků, bolest, stud… Copak by to dobrovolně podstupoval někdo, kdo pro to nemá dost vážné důvody?
Právo rozhodnout se o obsahu své vlastní dělohy neznamená sexuální nezodpovědnost a lehkovážnost. Kamarádka která interrupci absolvovala těsně před maturitou přesně ví, kolik by dnes jejímu dítěti bylo let. Jiná žena si zážitek detailně pamatuje i po 50 letech od zákroku. Více než 70 % žen, které absolvují UPT, už jsou matkami.
Pravidla moštárny
Na rozdíl od 60. let už nejsou interrupce jedinou možností, jak mohou ženy plánovat své mateřství. Máme nejrůznější formy antikoncepce. Hormonální i nehormonální. Víme, že pro početí je nutný sex (pokud nejde o in vitro). Můžeme si přinejhorším koupit pilulku po. Interrupce je až poslední možnost.
Tak kdo si asi tak myslíte, že na ně chodí?
Asi víte, kam tím mířím. Přestože interrupce není úplně levná záležitost, nejvyšší míry umělé potratovosti mají ženy s nejnižším vzděláním. Čím vyšší vzdělání, tím vyšší pravděpodobnost, že si žena dítě “nechá”. A troufám si říct, jakkoli to statistika nesleduje, že podobná nepřímá úměra bude fungovat i u příjmu.
Důležitost nízkoprahovosti interrupcí ostatně ilustruje kniha či film Pravidla moštárny. Jsou skupiny žen, pro které je těhotenství, porod či mateřství existenční problém – a neumí to vyřešit předem. Možná chybí finance na antikoncepci, možná jsou oběťmi sexuálního násilí, možná nejsou schopny domyslet… Měli bychom je navíc ještě trestat tím, že nechtěné dítě musí donosit?
Můj život, tvůj život, naše životy
Postupně se tak dostávám k argumentům tábora “Pro life”.
Oblíbeným je “A kdyby před tebe dali brokovnici a to narozené dítě, to ho zabiješ taky?” Jak by se asi divili, kdyby dotyčná odpověděla ano? Přestože máme interrupce, babyboxy i možnost adopce, nechtěné děti stejně umírají rukama svých matek. Jsou zanedbávány, týrány. Zavřené v ústavech. A ani ty, které nakonec najdou milující pěstouny, z toho často nevychází skvěle. Cítit nenávist vlastní mámy, být odložen… to prostě není nic co by dítě nepoznamenalo. Pokud je tak důležité, aby se i nechtěné děti rodily - dokážeme jim zajistit život, jaký si zaslouží?
Do této kategorie ostatně patří i téma vývojových vad plodu. Dokážeme zajistit všem narozeným dětem takovou péči a tak kvalitní život, jaký si zaslouží? Nemáme náhodou spíše v plánu zavřít je do ústavů, aby nebyly vidět? A co životy matek?
Být nucena k 9m intenzivnímu kontaktu s někým, koho nechci či dokonce nenávidím, taky není nic moc. Ano, hormony jsou mocné. O to silnější pak ale může být vnitřní rozpor. Jak se z toho nezbláznit? A jak nezešílet v šestinedělí, ať už s dítětem nebo bez něj (vzdání se ho k adopci)?
A jak žít celé měsíce s tou bolestí a nevyhnutelností, že se fyzicky obětuju pro dítě, které bude samostatně žít max v řádu hodin, nebo se rovnou narodí mrtvé? Takové těhotenství může být jako odpočítávání dnů do konce vlastního života – protože narozením postiženého dítěte ten starý nenávratně skončí. A to bez ohledu na to jestli se dítěte vzdám, nebo o něj budu až po zbytek dnů pečovat…
Pro life hnutí má tendence vnímat život černobíle. Buď je, nebo není. Já si však myslím, že důležitá je i otázka kvality toho života. Pokud jste proti kastraci koček a nechcete ani topit slepá koťata, není řešení mladé kočičáky vypouštět do ulic. Jasně, máte alibi, vy nic. To že junioři postupně pochcípají na nemoci a hlad už nevidíte a nemusí vás to zajímat. Ale je to dobro?
Zázrak života
“Pro choice” strana často argumentuje tím, že plody do určitého týdne od početí necítí a nevnímají. Občas zahlédnu i názor, že duše do miminka vstupuje až těsně před porodem, tak co jako. Nesouhlasím s tím. Život je a musí být posvátný. A živé je všechno, co není mrtvé, tedy to co není neživé nebo v rozkladu.
Postavím se tedy znova na stranu Pro life a zeptám se – je pro nás život opravdu posvátný? Nebo dítě vnímáme jen jako produkt, k uspokojení vlastních potřeb?
Česká republika má jedny z nejnižších novorozeneckých a kojeneckých úmrtností na světě. Podle české neonatologické společnosti byla v roce 2018 novorozenecká úmrtnost 2,7 promile – a to včetně dětí předčasně narozených. Vypadá to dobře, že? Problém je, že o vyspělosti neonatologie a zdravotnictví celkově to vypovídá jen z části. Co se děje?
Míry novorozenecké a kojenecké úmrtnosti jsou demografickým ukazatelem vyspělosti společnosti. A ČSSR chtělo být vyspělou zemí. Problém je, že existuje něco jako přirozená míra. Ve škole jsme se učili, že u přirozené reprodukce mají 4 promile novorozenců vývojové vady neslučitelné se životem. Jsme pod touto hranicí. A není to tím, že bychom byli výjimečně geneticky úžasný národ. V rámci boje za nízká čísla byly zavedeny prenatální screeningy – a něco, co bych nazvala až tichoučkou eugenikou.
Když jsem odmítla detailní screening ve 20. tt (placený), v ordinaci argumentovali tím, že kdyby se “to” nepovedlo, ještě se s “tím” dá něco dělat. “No, a to vám jako nepřijde nezodpovědné rodit a neinformovat porodnici předem třeba o srdeční vadě?”. Známé nabízeli “redukci toho slabšího (dvojčete)”. Uf. Jakože, nemůžou si lékaři tyhle kecy nechat od cesty a místo “možností řešení nepovedeného pokusu”. Informovat o tom, jak postupovat aby měl plod co nejvyšší šance a nejhezčí život?
Trneme před screeningem ve 13. týdnu. a do té doby raději těhotenství neoznamujeme, co by kdyby. Máme opravdu takový strach z přirozeného potratu, a nebo spíše cítíme, že pokud by se zjistilo vážné postižení, neměly bychom s tím otravovat a měli bychom to prostě “nějak vyřešit”?
Opravdu je dítě něco jako televize a pokud se ukáže, že má vadu, prostě to vrátím a pořídím jinou?
Mít jakékoliv poznámky k odmítnutí screeningu a nebo k (statisticky odhadovanému) stavu plodu považuju minimálně za nefér. Rozhodnutí donosit a porodit plod s pravděpodobnými vývojovými vadami či jiným postižením je svým způsobem projev hrdinství. A rozhodně by žena, která se pro to rozhodně, neměla být považována za nezodpovědnou zátěž pro zdravotnický systém.
O osud
Pro mě je celá oblast reprodukce místem, kde se děje magie, oblastí nejvyššího Tajemství. Chtěla bych věřit jedné staré legendě. O tom, že dušičky se slétají ke studánkám, kde čekají na ženy a dívky, jdoucí pro vodu. Tam si vybírají svoje mámy, do kterých vklouznou spolu s dechem. A pak, schoulené pod srdcem, čekají. Čekají, až přijde ten vhodný čas, až se najde vhodný táta. Až přijde na řadu vhodné vajíčko. Až se objeví vhodná spermie a celá energie sexu, zažehne velký třesk vzniku nového vesmíru.
Věřím, že mé starší dítě takhle čekalo celé roky. Pro to mladší jsem se brodila sněhem a klouzala po ledu, ke studánce.
Jednám z oblíbených argumentů je, že těhotenství je záležitost osudu a když už je dítě jednou počato, musí se narodit. Ale je to tak? Kolik žen má za sebou přirozený potrat chtěného miminka? A když jsme u toho nezasahování, pokud si žena intenzivně přeje aby těhotenství skončilo a stane se tak samovolně, je to osud? Nebo zásah do něj?
A téma je širší. Měli bychom se v rámci osudu vzdát asistované reprodukce? Měli bychom osudu přenechat rozhodnutí nad životy dětí narozených do 30tt? Měli bychom operovat novorozence se srdečními vadami? A tak dále a hůře…
Co když jsou některé dušičky prostě jen dobrodružnější povahy, nebo si své mámy vybírají poněkud zbrkle – s možností že to neskončí prvním nádechem vlastně počítají?
Ideální svět
Jo, můj ideální svět je světem, ve kterém prakticky neprobíhají indukované potraty – přestože jsou povoleny v plné míře – protože je nikdo nepotřebuje.
Je světem, ve kterém mají postižené děti i jejich rodiče takovou podporu, že je žijí plnohodnotný život. Je světem, kde gynekolog přímo spolupracuje s psychoterapeutem. Je světem, kde jsou běžně dostupná na 3 dětské sedačky a rodinná sleva je na libovolný počet dětí, ne jen na 2. Je světem, kde je sexuální výchova už na prvním stupni a o potřebě chránit se jsou edukování především chlapci. Je světem, kde mají muži plnou odpovědnost za své sexuální chování a z péče o potomky se nemohou vyvléknout. Je světem, kde je antikoncepce pro nízkopříjmové dívky dotovaná, takže si ji mohou dovolit všechny, které chtějí. Je světem, kde se s ženami bez ohledu na věk a inteligenci komunikuje, místo strašení. Je světem bez kojeneckých ústavů. Světem, ve kterém mají matky plnou podporu veřejnosti, ať už se rozhodnou pro “kariérní mateřství” a nebo kariéru i mateřství.
