Obavy z toho “co bude po rodičovské” rozhodně nepatří mezi ty nejmenší. Jedna věc je, že při současné rychlosti světa je “zůstat pár let doma” něco jako “vrátit se k pěstnímu klínu”. (O tom ale jindy, zjistila jsem totiž, že Tiktok dost dobře nechápou ani bezdětní vrstevníci!) Druhá věc je sebevědomí, které vám při kombinaci fyzických změn, nevyspání a připomínek že pořád děláte něco špatně, taky moc nevyroste. No, a za třetí, málokdo z mateřství vychází se stejným mindsetem jako do něj vchází – ať už to znamená cokoli.
Sečteno a podtrženo, téma návratu na pracovní trh v nejedné ženě budí především spoustu otázek. Budu vědět, o čem mluví? Jsem vůbec schopna práce? Bude mě to vůbec bavit? (A navazující na téma seženu školku, co rýmičky, co peníze…)
Chtěla bych říct, hej, tohle je úplně můj případ – ale reálně, během mateřství jsem se zastavila jen na půl roku s druhým miminem, z čehož 3 měsíce padly na první lockdown. 5 let z mé výzkumnické kariéry se odehrálo v kontextu těhotenského břicha, rizika mlékotrysku na prezentaci a předáváním si dětí s mužem na nástupišti v metru. Mezi utíráním zadků a podáváním panadolu jsem zvládla fakt super výzkumy. Ale i tak jsem se konce rodičáku celkem bála.
A tohle je oslavný tanec.
Tinder-in (nebo spíš Linker?) zafungoval a po pár nepovedených výměnách a jednom rande nastal konečně match a oboustranná shoda aspoň v základních parametrech. Bylo oťukávání, byl křížový výslech. A po třech týdnech nového kontraktu (a dětí s neštovicemi) bych řekla, že v dohledné době se nikam jinam nechystám. Mimo jiné i proto, že v tomhle part-time jobu máme všichni přibližně stejně staré děti – a tak se batolecí záchvat vzteku během pracovního callu setkal spíše se záchvatem smíchu, než s pohoršeně zvednutým obočím. A já jsem ráda, že ty moje prďoly konečně nemusím “tajit”.
Nová práce má další velké výhody. Dělám pro ajťáky rozeseté tak různě – takže remote není sprosté slovo. A taky dělám pro ajťáky, co mají kanc v Karlíně. Cestu mám na 30 minut a když chci, mohu zdrhnout z domácího vězení.
A já chci utéct. Po první byznysové schůzce s klientem se ve mě NĚCO probudilo. Touha svlíknout tepláky.
Najednou čumím na boty na podpatku. Mám touhu vyrazit nakupovat a řeším, co bych si tak pořídila do šatníku. Po pěti letech!
Je to neobvyklé a vzrušující.
Stejně jako autorka tohoto článku na Vogue si totiž asi buduju úplně nový šatník, nový styl a nové image.
O pár let starší, o velikost širší a o něco bohatší.
Chystám se začít znova a je to i trochu děsivé. Taková odpovědnost. Navíc už vím všechno o slow fashion, materiálech a vlivu módy na klimatické změny. A taky mám otestované různé přístupy k oblečení z pohledu psychologie.
Co fungovalo mladé holčině (áčkové čatičky nebo pouzdrové sukně a hodně lycry), to už “moudré paní ve středních letech” fungovat nebude. Co fungovalo potetované freelancerce s divným jobem, to UX researcherce fungovat nemusí.
Jasně, ta změna není tak velká – ale je tu.
Příklady?
Mojí uniformou posledních let byly barefooty, tmavé cullotes a pruhované triko s ¾ rukávy. Jenže zasedačka v nové práci má celou stěnu pokrytou svislými pruhy tak absurdně, že z toho člověk po minutě koukání začne šilhat. A vstoupit do toho v pruhovaném triku? No, to bych asi klientům ani kolegům dělat neměla…
Jako freelancer bez zázemí jsem se občas přezouvala ve výtahu, tahala sebou celý svůj kancl (včetně plen a ubrousků pro děcka) a cokoli co mě zpomalovalo v klusání po schodech a vynášení kočáru do vysokopodlažní tramvaje byl problém. Teď se můžu přezouvat v kanceláři a do zasedačky vstoupit jako královna.
Jako freelancer jsem hodně workshopovala – to stojíte před lidmi, nosíte post-ity od stolu ke stěně a tam je lepíte. Takže hodiny na nohách, čas zády k publiku, viditelná celá postava. (K tomu mohu jen dodat, že pokud vám klient na konci čtyřhodinového workshopu pochválí punčochy, nebyl to úplně správně zvolený outfit.) V nové práci jde spíše o schůzky u stolu. Takže mnohem větší důraz na top, ruce, dekolt, vlasy a makeup.
A má to ještě jeden bod. V pozici freelancerky jsou mí klienti především páni majitelé, věková skupina 40-45 let – kteří ženy často vnímají především jako manželky, milenky a asistentky. Já pro ně ale mám být obchodní partner. Důvěryhodný. Racionální. Expert. Jako freelancer si nemůžu dovolit extravagantní oblečení (tetování stačí) nebo přílišnou ženskost.
Když ale vystupuju jako součást firmy, je to jiné. Jsem klientům představena titulem který oni vůbec netuší, co znamená – ale tak nějak cítí že to je něco děsně trendy. (ano, UX research je děsně trendy) A když navíc v celé firmě ženy tvoří jen max. 10 % osazenstva, jsou moje schopnosti prakticky validovány už prostou přítomností na schůzce – kde navíc reprezentuju empatii. Podpatky a sukně tedy v pohodě projdou.
A tak listuju instagramy influencerek, brouzdám po Vinted a likuju lodičky na Vestiaire. A sním.
Na jednu stranu trochu lituju všech těch rozdaných oblečků od českých návrhářů a všech těch nikdy nevybraných barterů za účesy nebo modelkování. Na druhou stranu…
Vlezla bych se do toho dneska?
Bavilo by mě to?
Asi ne. Archiv tedy zůstává na půdě, dokud do něj nedorostou děti.
A já jdu snít. O botách od Chanelu, novém parfému (Erotikon se na schůzky moc nehodí, stejně tak bio sustainable parfém z čajovníku) a o svém, zase pracujícím já.
A je to krásné snění.
