Mušelínové či lněné šaty a šatičky jsou letním hitem instagramu, nebo tedy, alespoň mojí sociální bubliny. Jít do pražských hipsta lokalit v něčem jiném je skoro přestupek proti dobrým mravům a od top influencerů trend pomalu prokapkává i na venkov. A tenhle blogísek hravě pojednává o tom, jak takové šaty sehnat a na co si dát pozor.
To takhle jednou večer při kojení čumíte na ty instagramy. V noci z toho máte divoké sny. A ráno se probudíte s tím, že bez mušelínových šatů váš život už nemá smysl.
A tak znova otevřete instagram, nakliknete jednu z 50 influencerek v totožném outfitu a podíváte se, kam odkazuje #spoluprace. Z vyladěného feedu víte, že tady jste správně. Najednou je vám jasné, že kromě béžových oversized šateček potřebujete i kožené pantofle a lněné pyžamko a pro děťátko froté obleček. V duchu zatleskáte ručkama, tolik krásy, to bude radosti. A celá natěšená rozkliknete web.
Ze všeho nejdříve si všimnete cenovek – které vám nehnou brvou jen pokud běžně nakupujete v Pařížské. V opačném případě se chytnete desky stolu, lehce protočíte panenky a přepočítáte hodnotu šatů na nějakou obecně známou komoditu - např. pivo nebo pleny - a v duchu restrukturalizujete rozpočet domácnosti na další měsíc. Vyhodnotíte, že když místo na Rohlíku nakoupíte v Penny a místo chleba z Artic koupíte Penam, mohlo by to vyjít.
S úlevou tedy rozkliknete ten obrázek dokonalého mateřství a hledáte svou velikost. Nic obtížného. Velikosti jsou celkem dvě, malá a velká. Jen tedy, safra, obě vyprodané. No nic.
Jdete tedy analogickou cestou na další profil. Ten si naštěstí na nic nehraje takže už z feedu vidíte, že šaty jsou k dostání pouze formou pre-orders. Dodání za měsíc. Je vám jasné, že tohle čekání rozhodně nepřežijete. Hledáte dál.
A ejhle! Další profil sice nemá e-shop, zato bude naživo na blízké prodejní akci! Zakroužkujete si místo v kalendáři velkým růžovým srdcem, naplánujete dopravu, svačiny, zabalíte náhradní oblečení a ověšená dětmi vyrazíte. Vystojíte frontu. Poslední hotovost padne na vstupné do areálu, ale dyť to neva. Cíl a sen je jasný. Už je vidíte. Ách. KUPUJU!!! řvete už od brány a tlačíte kočár ke stánku co vám síly stačí. A protože v se tím směrem neřítíte jediná, rovnou řvete i PLATÍM!!!. A slečna u stánku se mile usměje a ukáže na cedulku „karty nebereme“. Hystericky křičíte, Kde je nejbližší bankomat?! Nechám vám tu dítě jako zálohu! Ale slečna dítě nechce, tím méně že začalo vřískat. Můžete mi je odložit?! No, na chvilku… je jasné, že je zle.
Házíte řvoucí děti do kočáru, překonáváte všechny překážky bezbariérového vstupu a designového orientačního systému. Po zádech vám stéká pot a při zadávání pinu se vám třese ruka, ale je to cajk, bankomat vyplivl tlustý svazek bankovek. A teď rychle zpátky.
Promiňte, ale právě jsem je prodala. Ale můžete si udělat preorder.
Máte chuť sebou hodit na zem a řvát tak, jak to dělává vaše batole, když dojdou špagety a jsou místo nich kolínka. Ale zachováte důstojnost, koupíte si kafe a koblihu - a zachováte důstojnost i tehdy, když vám děti kafe vylijou a koblihu rozpatlají po prsou. Tváří v tvář totální bezmoci vám to v hlavě přepne na ultraracionální mód. V porovnání s rychlostí vašich myšlenek se svět vleče jak ve zpomaleném filmu. Heureka! Na co kupovat, dyť si je můžu ušít! Cestou domů už se potutelně usmíváte. Že mě to nenapadlo dříve.
Sotva děcka zamhouří oči (a nebo je aspoň přilepí k obrazovce), začnete googlit. Mušelín metráž. A nestačíte žasnout. Před očima máte cenovku hotových šatů a metráž vám připadá tak směšně levná, že do košíku házíte metry a metry. A ještě nitě. Nad čtyřmístnou částkou u checkoutu se sice na chvilku pozastavíte, ale tak co, doprava zdarma a hlavně, tohle je na troje šaty! Ušetřila jsem!
A zatímco váš balík bloudí po vlastech a depech českých, hledáte návod na šicí stroj a snažíte se vzpomenout si, jak že se tam strká ta spodní niť.
Po večerech sedíte u Pinterestu, ladíte board a snažíte se vykoukat střih. Nechce se vám věřit, že za 5 sešitých obdélníků někdo mohl chtít tolik a hledáte kde je zakopaný pes. Až při fyzické návštěvě Nily si ověříte, že žádný pes nikde není a cena šatů je nepřímo úměrná počtu švů. Vaše sebejistota právě prorazila strop a míří ke hvězdám. Pch, levou zadní.
Dopravce vám pošle sms, že v 11 dojdou látky. Od 11:15 sedíte u okna, v 15:30 volá ráčkující borec, že je už je skoro před domem a jestli tam nebudete i vy, můžete si pro balík dojet na depo. Bosá letíte dolů, ještě ve dveřích rozcupujete obal a hned se s nůžkama vrhnete střihnout první šaty. Centimetr sem, centimetr tam, ať to má vůli. Látka se nepáře, neklouže, jde to samo. Flow jako zamlada. Nastříhat, obentlovat, sešít, začistit.
Stojíte před zrcadlem a svět je zalitý sluncem. Jste nádherná. Šaty jsou nádherné. Od této chvíle budou děti spát, budou si hrát jen s montessori hračkama přírodních barev, chleba se vždycky povede s uchem a na zahradě vám vyroste obrovská rebarbora. Fotíte se na IG.
Jenže, coto? Asi máte špinavý displej. Ne. Tak špinavé zrcadlo. Taky ne. Neee!
Ale ano. V zápalu boje jste zapomněla, že se u vás doma dá jíst ze země. A že zrovna tohle bylo jídlo velmi výživné, čokoláda – úplatek za „maminka teď jenom rychle odskočí pro balíček jo?“. Takže se oslavné storíčko nekoná, skvrnu vydrhnete jelenem a pro jistotu šaty rovnou hodíte do pračky, ať je efekt dokonalý. A do sušičky, ať je to už už. A pak konečně vytáhnete suché, nadýchané šaty…
… teda, šatičky. Ups. On se totiž mušelín, stejně jako všechny přírodní materiály sráží. Pár slziček sice ukápne, ale tak co, aspoň máte pořešený vánoční dárek pro hobbití kamarádku. A ještě zbývají metry látky. Tak rychle, další kolo.
Poučena předchozím nezdarem odhodlaně nacpete látku do pračky a zapnete nejvyšší výkon, jen ať se mrcha srazí hned a pak už se nehne ani o milimetr. A pračka poslušně pere, vyvařuje, ždímá, hází sebou jak divoký býk. Proč by taky sebou neházela, když vám tam děťátko drahé přidalo svého nového červeného netopýra z chráněné dílny. Což si plně uvědomíte až ve chvíli, kdy na vás mokré zvířátko vykoukne z bubnu. S mokrou látkou v náručí běžíte na denní světlo a u toho zcela nevýchovně řvete „já tě zabijůůů!“ Naštěstí však na béžové není moc co zkazit. Když se to vezme kolem a kolem, meruňková vypadá líp. A třeba se to časem sepere. Nicméně, pro jistotu zrušíte venkovní program a chodíte látku kontrolovat každých deset minut a kdyby to bylo fyzikálně možné, vysušíte ji vlastním dechem.
Konečně nadešla TA chvíle a mušelín je vypraný, suchý a lehký jako obláček. Jen teda poněkud menší a krabatější. Zkontrolujete podlahu, stůl, domácí mazlíčky zavřete na balkon a děti pro jistotu zamknete u pohádek a plna naděje sáhnete pro nůžky a roztáhnete tu nádheru na zem. Uhlazujete rukama. Nic. Natahujete skrčené okraje. Nic. Z ložnice se ozývá chrochtání a spokojený smích, takže letíte pro žehličku, půlkou mozku sledujete jestli se potomstvo nemlátí a druhou se snažíte vymyslet, jak to co nejlépe vyžehlit. Po třiceti minutách už děti skutečně nelze přeslechnout, po čele vám tečou čůrky potu a látka vypadá jen o tři chlupy lépe než na začátku. S uvědoměním, že stejně nemáte co ztratit, odměříte míru, nastřihnete okraj a trhnete. A znova. Je to nesmírně uspokojující a brzy zjišťujete, že taky jediný způsob, jak získat pravidelné obdélníky.
Když o pár hodin později děti konečně usnou, natěšeně sednete ke stroji a tadá. Je hotovo.
Vyfotíte se v šatech. Postnete to na IG.
Váš inbox vybouchne pochvalami. Tyjo, ty jsou, to by ses tím mohla živit!
Uvědomíte si, že mohla. Budete je prodávat o dost levněji než konkurence. Však na tom nic není. A vyděláte si na barák.
Manželovi řeknete, že teď jste podnikatelka, ať kouká hlídat. Nakoupíte látky. Perete, šijete. Prodáváte šaty za 1000 Kč, na každém kusu máte 400 Kč marži a kámošky jsou nadšené.
Víte, že tohle je ono. Děckám seženete chůvu a sobě uklízečku. Šijete. Všechny kámošky už šaty mají, takže promujete na IG. Když vám chůva pošle fakturu na 25 tisíc, trochu zalapáte po dechu ale co, to je prostě náklad. Na to si vyděláte. Zjistíte, že nevyděláte. Musíte zdražit na 2000 Kč.
Všichni furt chválí, tak si ke jménu přidáte titul „fashion designer“ a ze zbytků šijete pro dětičky. Nová cílovka zvedne obrat a tak založíte módní značku. Platíte reklamu. Posíláte balíčky, makáte dnem i nocí. Najmete si švadlenu. Ta po vás chce za ušití peníze. Na to nemáte. Tak zdražíte na 3000 Kč. Sotva to pokryje náklady, manžel jen kroutí hlavou, miláčku, jasně, je to tvůj sen, coby ne, já mám taky svoje hobby.
Vaše módní značka se dostala mimo vaši sociální bublinu. Lidi vám začínají psát, že jste zlodějka, že si to ušijou sami a za míň. Po měsíci na vás vyskočí jejich reklama na stejnou věc, ovšem za 600 Kč.
Máte chuť se na všechno vy…
A tak je to správně.
The end.
