Je poslední den roku 2021. Sedím v uklizené kuchyni a z drahé sklenky upíjím drahé pití. Už dávno neotáčím list v kalendáři a nezačínám nový diář. A přesto mě to táhne ohlédnout se zpátky. Ohlédnout se za “bezcitnými roky”. Právě před šesti lety jsem totiž znenadání přišla o velký kus svého citu. A jiný kus se mi letos vrátil.
Jo, tehdy to nebylo úplně snadné období. Bylo mi 26, byla jsem rok rozvedená, zadaná nezadaná, výdělečně činná i nečinná. Všechno viselo ve vzduchu. Potenciál, kariéra, velké prachy, láska. A pak to z toho vzduchu jedno po druhém začalo padat. Šéf a jeho osahávání. Jeden muž, co mě svou nerozhodností odepsal,”ale vlastně ne, no, víš jak”. Vrchol módně žurnalistické kariéry ověnčený slzami (a pak i dluhem). Copywritingový job psaný po nocích (a nikdy neproplacené faktury za něj). Hezký, hodný a nekonečně nadržený kluk, co jsem ho vlastně ani nikdy nechtěla ale neuměla jsem to říct ani sama sobě. Náročná výpomoc s hairstylingem u filmu, aby bylo na nájem – a náročné dny za pokladnou v krámě, aby byl zářez do životopisu. Vánoce s rodinou.
Na Štědrý den ráno jsem přestala cítit konečky prstů. Když jsem se před spaním odličovala, už jsem necítila ani dotek na krku. Pětadvacátého už ani tváře. Cítila jsem se slabá. V nemocnici se zasmáli, píchli mi magnezko a čau. A já jen ležela na vojenském lehátku ve sklepě vedle udírny kde přítel vyráběl domácí slaninu a na břiše mi předla černá kočka. A nemohla jsem nic. Ta slabost nakonec odešla. Koupili jsme si běžky (to jsem ještě nevěděla, že za celkem poslední peníze) a zažili dobrodružství na mrazivé hřebenovce. A pak přišel leden a kila navíc, zato fakturované peníze ne. Testy ukázaly (naštěstí) na štítnou žlázu a začala jsem zobat předepsané hormony. Cit se ale nevrátil. Ze vzduchoprázdna postupně popadaly všechny sny a naděje a rozmlátily se na padrť.
A pak už to byla jedna velká šestiletá jízda, na konci které tu sedím se dvěmi dětmi a životem, o kterém jsem ani netušila, že můžu mít.
Nové emoce
Včera jsme narychlo odjeli od mých rodičů. Vyčerpaných. Vyčerpaní. 5 hodin cesty, pak rodinné setkání s tchýninou stranou do večera. Ráno muž utekl (s mou podporou) do kanclu a já pokračovala v mateřsko-hospodyňkovském jobu u unavených dětí. Oblékání trvalo hodinu. Cesta do 10 minut vzdáleného obchodu 40 minut. Neustálé brebentění, děti se rozcházejí, kňučí, neslyší na zavolání a já tlačím prázdný kočár od jednoho k druhému. V obchodě už ani nevím, mladší se válí po zemi. S láskou a vidinou (pod)večerní párty jsem mrňousům koupila milované biosaury (modří vědí). Ale potomci je chtěli k obědu a já, jak jsme přijeli o 3 dny dříve, jsem fakt neměla navařeno. Tak jo. Dva talíře, rozdělit křupky napůl… a samozřejmě hádka, kdo má víc. Tak jsem tu laskominu sesypala zpět a odpočítala, rozdělila přesně do posledního drobečku. Oba talíře teď byly úplně stejné. A zase špatně. “Já si to nepoznám! Já chci víc!” Řvalo mé starší děťátko, drahocenné biosaury sypajíce z talíře na stůl a rozmetávajíce po kuchyni. Ty co omylem zůstaly na stole drahoušek rozdrtil talířem (se kterým ovšem netřískl o stůl, takže skvělé, bez střepů).
Já jsem se z těch mých emocí rozbrečela. Letos podruhé.
Slečna studený čumák
V dlouhodobém horizontu jsou pro mě emoce dost novinka. Od mala jsem se moc neprožívala. Tam, kde jiní brečeli a hroutili se jsem se šla osprchovat nebo projít a jela dál. Máma říkala, že jsem splachovací. Věděla jsem, že moje emoce nikoho nezajímají, takže jsem žádost o rozvod ořvala v pauze na oběd ve křoví za kanclem. Z krachu “životní lásky” se nenápadně vyplakala v autobuse na dálnici z Liberce, mezi odbočkou na Jablonec a odbočkou na Turnov.
Celkově vzato, pokud by platilo to co říká jedna vzácná žena – “Čemu věnuješ pozornost to roste, a proto je špatné věnovat pozornost negativním emocím a naopak je třeba plně rozvíjet ty dobré.” – byla jsem vzorem pozitivního a celkově “toho správného” přístupu k životu.
Co jsem však zvládala sama, šlo s dětmi o dost hůře. Všechny ty na zem letící s láskou vyvářená jídla, frustrace z dětské ignorace ať už mých pokynů, nebo základních životních potřeb (např. spánku) zintenzivnily prožívání každého mého failu a spálená svíčková ve mě vyvolala první velkou emoci zoufalého vzteku. A já jsem najednou nevěděla, co s tím. Rodiče přece mají mít emoce, ne? Ale jak s nimi mám správně výchovně nakládat? To mi nikdo neřekl (a v literatuře jsem se k tomu dobrala až letos.)
Mateřství mě prostě postavilo před hotovou věc a nebylo kam utéct. A tak jsem se s tím začala nějak prát. Postupně. Neohrabaně. Pracovala jsem na sobě.
Nový smysl
Na začátku léta jsem najednou věděla, že se něco pozvolna mění. Na podzim jsem se snažila dívat na odpočinkové seriály, ale měla jsem z nich takové emoce, že jsem třeba týden nemohla pořádně spát. Začala jsem slzet dojetím nejen na svatbách, ale i u loutkových pohádek a později i u instagramu. Musela jsem začít filtrovat zpravodajství, opustit některé FB skupiny a přestat sledovat spoustu lidí - protože se mě to všechno až fyzicky dotýkalo.
Je to jako bych najednou objevila nový smysl. Jako když hluchý dostane implantát, najednou nevím, co se všemi těmi dojmy dělat a je toho na mě moc. A když je toho moc, nemůžu spát, budím se, bolí mě žaludek a když to přeženu, přijde i migréna jako poslední ťafka.
Na druhou stranu, tahle přecitlivělost má i své výhody. Celkem snadno se naladím na respondenta v rozhovoru. Když vedu workshop, plánuju ho klientovi na míru – a ještě na místě si mohu dovolit průběžně ladit konkrétní metody tak, aby měly co nejlepší efekt.
(Výsledky bývají občas překvapivé – jako když jsem při workshopu pro definici brandu mimochodem odhalila emoční dluh mezi společníky, který by mladou firmu do pár let rozložil. Pánové ho však pořešili načež ztrojnásobili obrat a produkt se prodává sám…)
Bezcitné roky tedy skončily. Kéž bych se v dalším roce naučila tuhle novou citlivost ovládat a plně využívat.
Ps: První letošní pláč byl ze vzteku, z ponížení. Jo, a v roce 2021 jsem se nahlas a naplno smála celkem čtyřikrát. Jen tak pro kontext.
