Nechce se mi do toho. Nechce se mi do toho ale jsem vytočená tak, že za sebou mimoděk bouchám dveřmi. Musí to tedy ven. Dámy a pánové, dneska si přečtete čistokrevný hejt. Na všechny ty úchvatně pozitivní bytosti které mají pocit osvícení a duchovní výše. Tak sorry, pokud by vás to mělo bolet, nepokračujte dál. Neb já jsem rozpálená do běla a potřebuju se z toho vypsat.
Kdysi dávno žil byl nějaký guru. A ten se nějak napojil na síly vesmíru a bylo mu zjevena pravda a dán úkol ji šířit po celé Zemi. A tak to dělal. A kudy chodil, tudy trousil. Můžem se jenom hádat, do jaké míry se v tom kterém případě jednalo o čistého magora a do jaké míry o skutečného spasitele. Kolik lidí ho poslalo někam a kolik hluboce a upřímně naslouchalo. Každopádně, našlo se pár takových, které doslova uchvátil. Po každém jeho slově letěli jak sepice po flusu. Slétali se z blízka i dáli jak hejna much na čerstvý kravinec. A po konzumaci se cítili osvíceni a navýši. Zářili jak posypaní třpytkama a plni sebevědomí a odhodlání šířili dál to, co během povrchního střetu nasáli. Ve svých očích se zběžným kontaktem sami stali spasiteli, sami nakoukli pod pokličku všehomíra. A teď prosím pěkně z nich máme všichni sednout na prdel.
Jo, tyhle duchovní bytosti, jejich příběhy jsou jako přes kopírák. Léta žili v bahně, sáhli si na dno, pak přišlo osvícení a teď už září a cítí, že to musí, podobně jako reaktorové tyče z Černobylu, předat všem okolo. Nazývají se transformačními kouči, terapeuty, mentory, jemnými a citlivými ženami a bůhví jak ještě. Jejich ego se nafukuje jak střeva po hrnci fazolí a přes tu povznášející auru už jim vůbec nedochází, že to co z nich leze mírně zapáchá. Ach, milé dámy a pánové, kdybyste tak viděli co vám někdy leze z úst!
Tahle sorta vyšších lidí třesoucích se na frekvencích pozitivních vibrací a rozdávajících rozumy na potkání. Tahle sorta, která zná řešení na všechno – aniž by byla ochotna chápat pravou podstatu věcí. Ženy, které si přečetly jednu příručku o výchově a zcela náhodou jim to na jejich dítě sedlo jak prdel na hrnec – a teď mají radu pro každého. A kdo jim za to náhodou nelíbá lem roucha, pro toho mají nějaké ty výhružky a obviňování.
Tyto “vzorné a duchovně vyspělé bytosti které vědí” mají intenzivní pocit, že když to zvládly ony, jedná se o univerzální recept a měli by to dát všichni.
Jsi nešťastný? Musíš myslet pozitivně! Jedině tak dosáhneš štěstí!
Máš strach? Strach má nízké vibrace, je špatné mít strach. Já strach nemám. Měl by ses nad sebou zamyslet proč máš strach, pracovat s tím.
Jsi nemocen? Tak to asi chceš být nemocný.
Umíráš? Patří ti to, když si nevážíš života - to bys zabojoval.
Byla jsi sexuálně zneužita? Okradena? Tak to sis přivolala, podvědomně jsi to chtěla.
Nespí ti děti? Pak to je jen tvoje vina a měla by ses nad sebou zamyslet, více meditovat a uvědomit si, že jim tím nenávratně ničíš zdraví a duše.
Ach, ano. Každý svého neštěstí strůjcem. Hlavně si nestěžuj, usmívej se a mysli pozitivně. A že to nepomáhá? No, tak je asi chyba v tobě, všechno zlé si vlastně podvědomě přeješ a nezasloužíš si ani trochu soucitu. Naopak. Tvrdě na tebe.
Viktimizace jak vyšitá
Tihle vznešení lidé se tváří jako zachránci světa - ve skutečnosti si ale jen leští své hadrové ego. Místo aby si našli kvalitního psychoterapeuta a řešili proč se vlastně uvnitř cítí jako onuce, nalepí na sebe plastové drahokamy z akce až to hází prasátka. Já se ti jen snažím pomoct! Já ti jen nastavuju zrcadlo! No ovšem. Bezcitně, s rozběhem. Zrcadlem přímo do obličeje.
A nejhorší je, že přes svůj pocit výjimečnosti vůbec nechápou, co dělají blbě. To nejsou trapné poznámky, jako když řeknete kuřákovi, že si tím ničí zdraví. To jsou podpásové útoky. Tihle lidé jsou schopni říct mámě které zemřelo dítě – že za jeho smrt může ona sama a podvědomě si ji přála. WTF?
Když mi osoba blízká řekla že se covidu nebojí protože to je banální nemoc, že každý je nemocný tak, jak chce a že na covid se rozhodně nikdy neumírá, mírně mi naběhly žíly na spáncích. Prej to určitě měla a bylo to úplně v pohodě, stačilo myslet pozitivně. Jo, to si pamatuju. 10 dnů horeček, tři měsíce off – to zní jako úplné synonymum pohodičky a něco, co by chtěl zažít každý. Jenže říct hele, bylo mi blbě, sralo mě že jsem na to byl úplně sám, neschopen říct si o pomoc a že ani ty meditace a homeopatika nezabírala tak jak měla, tak to by bylo totální popření sebe sama. Takže takovým lidem pak fakt nezbývá než trousit rady ohledně pozitivní energie. Jenže víte co? Strčte si je někam. A pak si to prodýchejte a promeditujte. Hlavně pozitivně.
Už druhý člověk z mé rodiny tráví tu pohodičku v nemocnici, na kyslíku, s oboustranným zápalem plic. A nejde o seniory. Ti na debilní zápal plic umírají i bez covidu.
Já jsem si před 16 lety nějakým tím “skoro zápalem plic” prošla. V plné kondici, 14 dní jsem skoro nemohla vylézt z postele, následovaly rentgeny, spirometrie a ještě rok lapání po dechu. Tak nemám pocit, že by šlo o banalitku která je jenom v hlavě a spraví ji pár asan.
Jakože… nepochopte mě špatně, já na spoustu těch semišarlatánských praktik věřím. Když to pomůže, proč ne? Psychosomatika, homeopatika, práce s vědomím… jakkoli umím počítat pravděpodobnosti a vím co je exponenciála, člověka vnímám jako komplexní skládačku duše, těla, prostředí, jídla i myšlenek. Jenže tyhle skorokouzla by měly být jako panák nejlepší vodky. Nalíváme po dohodě. Nenabízíme abstinentům ani abstinujícím alkoholikům, těhotným ani dětem. A sakra, když někdo hned neřekne “Jasne! Ulij mi pyty, dujmy še po pulce” tak už s tím kvitem za ním nechodím, nenutím mu to, nemluvím o tom a nestříkám mu alkohol do očí! Je chválihodné že věříte na psychosomatiku a vedete k tomu i své děti. Ale pokud brýlatým potomkům nedáváte kapesné “protože to že potřebuje brýle znamená že něco nechce vidět a to teda ne, dokud se to nezlepší, tak si nezaslouží nic” je to prostě nefér prasárna. (true story jedné ezoterické učitelky němčiny)
To že se vy cítíte na výši neznamená, že ten na kterého se koukáte svrchu, je špatně. Možná je jeho cesta jiná a nějaké horolezení ho vůbec nezajímá. Možná prostě nemá síly jít vzhůru. Možná má za sebou dlouhý výstup a teď si potřebuje na chvilku spočnout. Pokud jste opravdu tak osvícení a pozitivní jak o sobě říkáte, určitě nemáte problém projevit trochu pokory, respektu, uznání a soucitu. A své nevyžádané rady si necháte pro sebe.
Covidová doba není snadná. Jsme v situaci, jakou si nepamatujeme. Naše těla na to reagují fyziologicky, aktivuje se ještěrčí mozek. Utíkáme, popíráme nebezpečí, jsme ztuhlí nebo vyděšení. Každý jinak a jindy. Tak si to pojďme nedělat horší a buďme k sobě laskaví.
A já se jdu objednat na nějakou “pseudovědeckou ultraterapii”. Protože po tom výše popsaném výstupu se mi s odstupem asi hodiny emoce přelily do těla a já málem zkolabovala uprostřed přednášky pro studenty. Prodýchala jsem to. Samozřejmě. Snažila jsem se to rozcvičit, prohřát, promeditovat. Dokonce několika cestami. Myslím pozitivně. Ale problém je zjevně zasunutý někde, kde na něj nedosáhnu a kde na něj ani doktoři nevidí. Nicméně, ani pokud mi ta paní pomůže – tak to ani za quark ( viz quarková teorie) neznamená, že by to někdo na světě měl řešit stejně. Tečka.
