Jsem stejný ročník jako svoboda, v listopadu 89 jsem se prý začala stavět na nohy. Porevoluční doba je skoro celý můj život. A taky bohužel. Ne, nejmenuju se po Olze Havlové. (Byť by se mi to fakt líbilo.)
Podle markeťáků jsem prý (ještě nebo už?) mileniál, žurnalisty vždycky zajímali ti co si v totalitě prožili času víc, nebo naopak žádný. Když se to před 12 lety řešilo v příloze MF Dnes, (tehdy ještě celkem fajn novin), dotklo se mě to. Že jsem se narodila o těch pár měsíců dříve. Chtěla jsem taky být “hrdina z porodnice” nebo “dítě revoluce”, patřit do téhle uměle vykonstruované trendy škatulky.
Na svět jsem přišla nezávisle na režimu – a ten se změnil úplně nezávisle na mě. Bez přičinění mého, nebo kohokoli z mých blízkých. Neplánovaně. Nevědomky. I když se děti počínají v souvislostech, u nás v rodině je to spíš chceme/nechceme, než “teď by to politicky, ekonomicky a dějinně bylo ideální”. A narodit se na jaře 89 je přece jen diametrálně lepší, než v dubnu 1939.
Informace o tom, co se děje v Praze, se prý na východ dostávaly celkem rychle, ale pořád v řádu dnů. Něco se děje? No, uvidíme. Počkáme. Neznáme přece nikoho, kdo tam byl. Trikoloru mi na kočár připli, až o týden dva později. Kdo je to Havel v mém okolí nikdo netušil. Ale záhy přijel na náměstí (tehdy 7-8 hodin jízdy od Prahy) řečnit charismatický chlápek, taky nějaký Václav. Můj děda se do něj rychle zamiloval, takže rodinné obědy a oslavy dostaly novou, hlasitou a emotivní dynamiku. A já později stovku za uvědomělý politický názor, když jsem ve druhé třídě na otázku koho bych volila za premiéra, dědovi suverénně odpověděla že Klause.
Moje dětství, to jsou 90ky jako vyšité. Je to doba touhy po mikině Kelly Family a plastovém zvířátku na krk, nebo aspoň plastové tubě, do které se daly dát mince. Doba barevného šusťáku (a vůbec všeho barevného oblečení) doznívajících ramenatých střihů a ledvinek. Touhy po sametových legínách. Jenže někdy nebylo ani na to, rodičovská minimální, tři děti z jednoho platu...záleželo jak přišly přídavky. (Naštěstí už se dala koupit Burda, podle které jsem měla ušité snad všechno nákladnější.)
Byla to doba lítání kolem baráku, písek, rezavé průlezky a zarůstající pískoviště a chodníky. Nic nebylo, ale všechno bylo možné. Všichni ve třídě jsme na tom byli celkem stejně blbě, jen někteří hůř, protože je doma vychovávali řemenem. Prachy buď ještě nikdo neměl, nebo se ještě nenosilo je ukazovat. Až k miléniu se začal frčet Adidas, v Ostravě otevřeli New Yorker a Makro a krize nekrize, střední třída se trochu postavila na nohy. A bylo co a za co jíst. Až tak že táta z té úspěšné práce přibral snad 30 kg. A já poprvé viděla moře.
Mlíko se kupovalo “bez obalu” ve vratných hnědých lahvích. Až pak přišel upgrade v podobě sáčkového. A to při přenosu domu občas prasklo a kapalo z tašky. Chodily jsme s mámou na poštu a oranžové bločky, nejprve pečlivě schovávané v šuplíku s dokumenty, se záhy přesunuly do krabice s nápisem Dětská pošta. Z podílů ve firmách na hračky (máma investovala do oboru co znala) se staly hračky jako takové.
Z dnešního pohledu to byl zvláštní svět, svět plný šedivých fasád a barevných hader. Svět bídy a zároveň nesmírného optimismu. Svět plný šedivých obličejů překvapených starých garnitur ve školkách a školách, kde se výchovné problémy s žáky často řešily ukazovátkem, fackou či ránou atlasem do hlavy. Svět kde se za kreativitu pořád ještě stálo v koutě a zavíralo do kumbálu s lehátky. Svět nekonečné naivity. Naivity v tom, že teď bude líp, že teď se o nás postarají lépe, než ti předtím.
Nic nebylo vzdálenější pravdě. Že by se někdo staral? Snad jen o ty hlasy. Propisky, letáčky, v televizi Gumáci a všudypřítomné hlasy Klause a Zemana které se mi vryly pod kůži tak, že je nemůžu slyšet doteď a pokud musím něco vidět, pouštím si je bez zvuku, s titulkama. NEZAMĚSTNANOST. Krachování cestovek a všeho. Všude. Stávky. Netušila jsem, co je to koalice. Ale to slovo zaznívalo několikrát denně. Ještě mi nebylo 10 a všeobecná naivní představa o radostném konzumu bez práce se začínala hroutit.
Jenže nám postupně bylo líp. Tvrdá práce táty nás vytáhla nahoru. I když to znamenalo, že jsme ho pár let prakticky neviděly. Svět se ponořil do stříbrné, strachu z K2 a vizí pro nové tisíciletí. I přes všudypřítomné billboardy s lebkou v přilbě jsme se (naštěstí) ocitli v NATO. Nová naděje, nové začátky. Až do 11. září 2001. Ale to už jsem se učila dívat nejen na večerníček, ale i na zprávy. A číst ty noviny, co se dneska nehodí snad ani na vytření mastné pánve.
Moje dětství, to je doba Václavů. Havel bude vždycky můj prezident a vlastně jsem dlouho nechápala, že by prezidentem vůbec mohl být někdo jiný. Taková samozřejmost. Až na gymplu (kdy jsme fotku prezidenta raději svěsili) jsem začala chápat, že to nebyl jenom prezident. Jenom symbol.
Symbol, který jsem si z něj udělali. Odstřihli všechno kolem a zůstal jen portrét a pár historek, ideální k variování na titulkách. A vzpomínka na ten jemný hlas s vadou řeči. Z Havla nám zůstaly jen věty a myšlenky. Znělka pro Jeden Svět a scéna v jezírku z filmu Odcházení. Pak si umřel. Někoho to sere. A jasně, je důležité to říkat. Na druhou stranu… co když ten symbol potřebujeme? Co když každý z nás, pro které jinak 90’s znamenají především gumové My little pony s ftaláty, potřebuje mít v ruce nějaký ten talisman pro štěstí? Nějakou tu drobnou připomínku hodnot, apel na humanismus. Pro chvíle, kdy se pravda ani láska kolem zrovna nemotají.
Včera jsem stála na Letné. S mužem, usínajícím batoletem, s břichem co už se skoro nevejde pod kabát. A nemusela jsem se bát, že se komukoli z nás stane něco víc, než že se ušpiní od bahna. Stála jsem tam, a nechávala kolem bez reakce plynout emotivní hejty na naše čelní představitele. A tleskala, když přišla ta optimistická část.
Je to na nás.
Demokracie není zadarmo. Byť našim rodičům často tak nějak spadla do klína, stejně jako pracovní umístěnka hned po škole. Není dokonalá a ani být nemůže. I když bychom si všichni přáli, aby za nás systém vyřešil ideálně všechno a hned. Je na čase přestat čekat, že jen tak dostanu darovaného koně – a pak vrčet, že jeho zuby už nejsou jako ze žurnálu.
Naši rodiče měli možná dost práce s tím, udržet nás nad hladinou. Dost práce s životem samotným, s tím jak vyjít a kde. Když makáte na šichty, staráte se o rodinu, o barák a hospodárku, težko vám zbyde energie na to, měnit věci. Vůbec uvažovat o změně. Když žijete z ruky do huby, ve strachu z exekuce, těžko budete prosazovat vize rozvoje. Včera i dnes. Nemálo z nás to ale má jinak.
Můžem si dovolit kupit si Vogue, a možná i něco z něj. A dokonce ho i kritizovat.
Tak kdo by měl měnit svět k lepšímu? Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Ve třiceti, na vrcholu sil?
Teď si jen vybrat jak. Usmějete se na spolujezdce v MHD nebo pokladní? Věnujete čas projektu v okolí? Nebo vymyslíte svůj vlastní? Vyberete si stranu, za kterou se naučíte kopat a ve které budete kopat za své okolí? Místo napsání hejtu sundáte ruce z klávesnice? V zásadě je to fuk. Každý kousek se počítá. (Nejen když jde o pravdu a lásku.)
Včera na Letné nebyl signál. Takže instastories naskákala až se zpožděním. Stály jsme tam, nezávisle na sobě, my holky co se vzájemně sledujem. Co, byť čerpáme rodičák, nebo jsme k tomu ještě navíc téměř v rozpuku, si jedem svoje cesty jak dělat svět hezčí. Jak zlidštit instituce, najít láskyplnou cestu ke svému tělu, dobře se najíst. Jak vidět pravdu, jak o ní psát. Jak podat ruku potřebným, zmírnit klimatickou krizi nebo posunout komunál.
Díky že můžem. Díky, že mám takové lidi kolem sebe a můžu se s nimi beztrestně setkávat, že se můžeme vzájemně inspirovat nejen v tipech na pleny, hipsta kavárny a bezobalový nákup.
Toš, k těm třicetinám svobody:
Přidejte se k nám taky.
Pojďme to dělat společně. Ať pravda a láska vítězí každý den. Díky vám nám všem bude líp.
Ps: Pakliže vám k motivaci stačí se veřejně zavázat k nepasivitě, můžete to udělat TADY, na webu Milionu chvilek. A jestli nestačí a zároveň nemáte inspiraci kde začít, klidně napište, něco můžem vymyslet společně. Mám takový pocit, že s druhým miminem budu mít hodně času na přemýšlení a málo času na realizaci.
