Seděl naproti mě v kavárně, před sebou knihy co mi vracel a “latéčko”. Zatímco mi za ten rok a půl nevidění se přibylo dítě v náruči, on se celkem nezměnil. “Jak se máš? Co kluci? Jak se jim daří? Sportují ještě?” Snažila jsem se vzpomenout si na detaily z jeho života, kterým jsem nějakou dobu žila i já. “Ale tak jo, sportují. Ale M je na to úplně nemožný, neschopný a nelepší se to. Teď jsme byly na jednom závodu v orientačním běhu.” “No, a jak to dopadlo?” “Už s ním nikam nejdu. Musím s ním vždycky jít pěšky chodit, protože ani neumí normálně běhat a ještě by se ztratil…”
Tyhle věty mi zněly v hlavě ještě dlouho a definitivně mě utvrdily v tom, že ten dávný konec byl to nejlepší, co mě mohlo potkat. Od kluka bojujícího i po čtyřicítce se sebevědomím, kterému jeho vlastní otec vyčítal hloupost a pohybový netalent tak, až si z toho uhnal Phd. a kariéru profi sportovce, jsem to nečekala. Nečekala jsem, že bude takhle mluvit o svém šikovném a inteligentním synovi. Jenže není sám kdo se takhle ke svým dětem chová. A to bolí.
Každé slovo se počítá
V Brazílii prý rodiče chválí děti za každý prd. Moji babičku prý pochválili jednou v životě. “Jedničkáře nechválím. Kdo je chytrý, to je samozřejmé, že má mít jedničky. Trojkař si zaslouží být pochválený i za dvojku, protože to je výkon,” říkala ta dobrá žena, dlouholetá učitelka na prvním stupni. “Jsi inteligentní, tak to je snad samozřejmost, že budeš mít dobré známky. Za to se nechválí.” Ta slova patřila mi a babička zatím makala a makala, od nevidím do nevidím. Od svého muže se pochvaly nedočkala – a když jí hosté pochválili jídlo, všemožně se snažila to shodit.
“Škola je tvoje práce a je tvoje odpovědnost, být v ní dobrá.”
“Jestli to zase pokazíš, na předehrávky už nepůjdu, nechci zažít tu ostudu.”
“No, hezké to je.”
“Když uvidím, že se snažíš, rád tě podpořím.”
Měla jsem štěstí. Jsem dobře vychovaná. Nejím, nespím a stresuju se, dokud nemám svou práci hotovou. Jsem si vědoma svých povinností a ty mě budí ze sna. Snažím se pořád někomu dokazovat, že se dost snažím, že si zasloužím podporu a ocenění v podobě výplaty. Bojím se dotahovat věci do konce, abych to, v posledním akordu, zase nepo. Jsou to drobnosti, vím o nich a bojuju s nimi. Jenže jestli se na mě podepsaly už takové hlouposti... co teprve jiní, kteří takové na rodiče štěstí nemají? A to mě upřímě mrzí.
Právo zničit život
Štěpánovi je 16. Je to krásný mladý muž s citlivou duší a takovou tou puberťáckou nenucenou klackovitostí. Holky jsou z něho paf. Rodiče rozhodli, že půjde na gympl, přijímačky ale neudělal, mimo jiné i proto, že studovat gympl mu nedávalo smysl. A zatímco jeho rodiče to ještě hryže, on má za sebou první rok na obchodce a je tam šťastný. “Hele, co musí umět takový účetní? Musí mít vysokou školu? Bojím se, že ji nezvládnu.” Zeptal se mě zkoumavě mezi řečí. Hm, nemusí. Umí umět dělat účetnictví a certifikáty a školy navíc se hodí, ale pokud je na volné noze nebo podniká, titul nepotřebuje. A ty bys to chtěl dělat? Tak fajn, pošlu ti na zpracování daňová přiznání. “Jen tak?” “Není na tom nic těžkého, mi to pomůže a ty si to zkusíš. I takhle může vypadat začátek kariéry. Každý jsme nějak začínali.” A kluk se konečně začal usmívat.
“Hele, mami, víš že na účetnictví nebotřebuju mít vysokou školu?” “No to ses zbláznil, si myslíš, že TEBE bude někdo na něco chtít? Se na sebe podívej, čtyřka z němčiny a ani to ostatní není nijak super. To si fakt chlapče nemaluj, že se nějak uplatníš, ještě bez vysoké školy. Pěkně půjdeš na vysokou, pokud tě vůbec vezmou, což pochybuju. Už takhle sis to pokazil.” Jeho úsměv zase zmizel.
*
Podle nějakých antických zákonů měl otec stejné právo zabít svého (i dospělého) syna, jako má řemeslník právo zničit nepovedený výrobek. Právo tvůrce a dárce života, právo toho, kdo dává jméno. I dneska má rodič vládu nad životem svého dítěte. Nemůže mu ho sice vzít – ale po…, to rozhodně ano.
Víš, synu, dělám to pro tvé dobro. Chci aby ses měl dobře, lépe než já. Chci, aby z tebe něco bylo. A proto ti budu srážet sebevědomí, deformovat tvou duši a týrat tvoje tělo. Protože to jinak neumím.
Osobní odpovědnost za štěstí
Stála jsem nad kolíbkou ze které se ozýval šílený řev a po tvářích mi tekly slzy. Zkoušela jsem všechno. Nosit, kojit, mazlit, přebalit. Nic nepomáhalo. Podle chytrých knížek ten pláč byla moje vina. Vina mojí nedokonalosti. Mojí špatné mentální úrovně, vyladění, soustředění, aury a vůbec. Ale já už jsem po 30 minutách nevěděla ani čí jsem, ani co mám dělat. A vědomí toho, že osobnost člověka se formuje v prvním roce, mi nepomáhalo už vůbec.
Promiň mi to, Sláďátko. Promiň mi. Až budeš větší, zaplatím ti psychoterapeuta. Promiň, nevím co mám dělat. Pokazila jsem to. A ještě to asi mnohokrát pokazím. Nedělám to schválně…
*
První dítě je prý pokusné. Naštěstí ale, říká muž, ti rodiče, kteří jsou si vědomí paseky kterou tím páchají, ubližují dětem méně než ti, kteří si žádné chyby nepřipouští.
Tak jako tak, vlastní potomek nás staví nejen do střetu s našimi rodiči, ale i s námi samými. Všechny pudy, hormony a láska mi velí pečovat o nový život. A ego je to, co mě donutí rozbrečet se vztekem a zoufalstvím z žízně a hladu, odložit ječící dítě do postýlky, zavřít za ním dveře a konečně se v klidu napít. Jenže to už nastupují poučky a víří hlavou, jak příkrm v mixéru.
Matka by se měla věnovat jenom dítěti! Já jsem vás zvládala kojit a u toho jíst a byly jste tři! To ho necháš takhle křičet? Jen ať křičí, aspoň trénuje plíce! No, moje miminko teda nikdy nekřičí. Asi by sis měla přečíst tohle. No, kdybys šátkovala, kontakt kůže na kůži, tak se to neděje. To je z toho, že ho necháváš tak dlouho spát, tak už spát nechce. Třeba má hlad, když jedl jenom 8 minut z jedné strany.
Naučené vzorce chování a strach, že když nebudu dokonalá, nebudou mě mít rádi, mi nedovolí ty kecy neslyšet – a ženou mě do křeččího závodu o dokonalou matku. Závodu, který má jen poražené.
Křeččí závod
Vanesska má 10 měsíců a její máma se na ni hrozně těšila. Přečetla si předem snad všechny knihy, nenechala nic náhodě a i teď dělá všechno proto, aby nic nezanedbala. Nejlepší kočárek, pravidelné a doma dělané příkrmy, postupné odstavování, super oblečky, trénink mentálních i pohybových dovedností… A zatímco Vanesska vzorně spí v kočárku, povídáme si o dětech. Tedy, povídá spíše ona a když nechám rozmrzelé Sládě popelit se na vyschlém trávníku a odpovídám na dotazy na jeho dovednosti, udiveně zvedne obočí. “To jako že stojí až od 8. měsíce? No to Vanesska, ta stála bez držení už v šesti!” “Aha, tak to je fajn, že je tak šikovná.” “No, to zase moc šikovná není, naopak, je úplně příšerná a nesnesitelná. Pořád by jenom byla se mnou a třeba slova, no tak ta jí vůbec nejdou. Když po ní něco chci, je úplně nemožná.” Na to nebylo co říct. A pak se ta “nemožná” Vanesska vzbudila a její máma po ní chtěla ať ukáže, jak dělá pejsek a jak je velká, ať udělá pápá a zatleská. A holčička vyoraně koukala kolem a chtěla se tulit. A její máma se zlobila, že je, už zase, vidíte to, úplně nemožná…
*
Rodičovství není procházka růžovou zahradou. Pokud má něco společného s takovým přirovnáním, pak je to spíše snaha rychle se procpat tři metry vysokým růžovým houštím neurčité rozlohy. Málokdo je připraven a jde do toho v pevném oděvu, s rukavicemi a mačetou v ruce. Většina z nás otevírá branku v plavkách a žabkách a vůbec netuší.
Když se nám za zády ozve divný ruch, ožijí v našich hlavách všechny dávno zapomenuté obavy, strachy a děsy. Představa naštvaného medvěda za patami nás žene vpřed, bez ohledu na šrámy a zdravý rozum. Místo abychom jednoduše naslouchali přírodě a pudu sebezáchovy, posloucháme své démony. A když navíc nevíme, že to mluví oni, neumíme je i s jejich radami poslat do háje. A běžíme ještě zběsileji. Ostatně, nastavení společnosti, stavící mateřství na piedestal, tomu taky nepomáhá.
Jsem matka, kdo je víc? Jiná matka? Tak to ne, já budu nejvíc! Aspoň v tomhle chci být nejlepší. A chci mít nejlepší dítě. Nejlepší dítě přece znamená že jsem nejlepší matka. Nejlepší člověk. Proto jsem si ho pořídila. Aby mě milovalo. Aby mě lidé ctili a vážili si mě. Aby mě obdivovali, konečně...
Ale co když se zjistí, že je maličké postižené a nebo démonický kalkul jednoduše nefunguje? (Jak jinak taky...) Dítě nejde odložit do útulku, jako překvapivě náročného psa. Jednou tu je. A miluješ ho. Nedáš ho. Ale nějak s ním - a tím bordelem v sobě - musíš žít. Jak se s tím srovnat? Bojuješ každý den a každý den je kompromis. Když máš štěstí, víš kdo ti to našeptává a můžeš se mu postavit. A když to štěstí nemáš, nemá ho ani tvé dítě. Pak se tvé ego se krmí dušemi tvých dětí a nevědomky opakuješ chyby svých rodičů. Byť bys si třeba nechal přes celá záda vytetovat “Nikdy nebudu jako oni”.
Násilí každého dne
Malé Bety je 12, je to krásná slečna s blond kučerami, sytě malinovými rty a fascinujícíma očima. Mohla by dělat modelku. Důležitější je ale její vnitřní svět. Něžná introvertní holka hraje skvěle šachy a v diskusi je suchá analytička s ostrým smyslem pro humor. “Co ta naše Bety, jak dneska hraje?” “No, zase kazí co může, už dvakrát se nechala porazit!” “Achjo, to zase večer bude…” Povídají si její rodiče a v kuchyni se ještě vznášejí balonky z narozeninové oslavy. “Měli jste oslavu?” ptám se její mámy. “Jo, chtěla si aspoň jednou pozvat kamarádky, tak jsem jí to dovolila.” “A jak to dopadlo?” “No, tancovaly, shodily na zem nádobu s pitím, sotva jsem ji vytřela, shodila jsem ji i já, tak už jsem na to neměla nervy a odvezla jsem je do únikové místnosti a tam hodinu a půl pištěly a byl klid.” “Tak úniková místnost jo? A kolik to stálo? To si teda za rámeček nedá.” Vložil se do hovoru její táta. Částku si dohledal na internetu a mi se chtělo brečet. Chudák Bety, znám jejího tátu a vím, co přijde. Až dorazí z šachového turnaje domů, čeká ji výtka za nízký výkon a účet za narozeninovou oslavu. A připomínání, jak drahé byly její narozeniny. Ještě několik let. Při každém klopýtnutí a slabosti. Až k pláči a třískání dveří. Protože její táta si tak bude připadat lepší.
*
Rodičovství je nekonečný vír emocí. Láska, vztek, hrdost, smutek, bezmoc, zoufalství, síla, strach, radost, štěstí… Naše děti nám zrcadlí všechno, co na sobě nechceme vidět – a o to těžší je se z toho nezbláznit. Nepoddat se temným silám. Netýrat dětské duše a těla. Nemrzačit je. Nezneužívat je. A neubližovat ani sobě.
To, s čím každý den bojujeme, je přitom silné a prastaré. Předávané z generace na generaci, klidně i celé staletí. Vzorce násilí, oběti, manipulace, ovládání.
Přestat se stýkat s těmi, kdo nám třeba kdysi ublížili, bohužel, moc neřeší. Nepomůže ani jejich smrt. Vystřihnout je, mávnout nad nimi rukou a v inzerci dát vědět celému světu, že “Jestli budu jako on, tak mě raději na místě zastřelte!”, to jen pomáhá našeptávajícím démonům lépe se ukrýt. Oni tam jsou. A ozvou se, až ti bude nejhůř. Když budeš rodit. Když ti bude dítě, za noční jízdy na dálnici, už hodinu šíleně řvát. Když budeš nejvíce spěchat kvůli důležité práci, bude mít umńoukanou náladu a nejprve bude chtít jíst, pak se celé zapatlá a nakonec, čistě oblečené, hodí bobek mimo plínu…
Cti otce svého i matku svou
Někdy kolem dvaceti jsem měla pocit, že mi rodiče svou výchovou ublížili. Co jen jsem mohla být, kdyby…? V hlavě se mi formoval seznam křivd, které jsem měla chuť vyčítat a pomstít. A pak jsem si uvědomila, že nic z toho určitě nebylo záměrně. A řekla si, že dokud věcem nepřijdu na kloub, pokud bych tenhle binec měla předat dál, tak to raději ať jsem bezdětná. Trvalo skoro 10 let, než jsem aspoň trochu pochopila, odkud vítr vane. A pak to trvalo přesně 22 dní.
Násilníci. Alkoholici. Lakomci a vyděrači. Hysterky a manilupátorky. Každý z nich měl své důvody, všichni bojovali o život a své místo na světě, jak dovedli. Mrtvým předkům nemůžu nic vyčítat. Mohu jen děkovat - neb bez nich, bych tu nebyla. Čím více se o nich dozvídám, čím lépe je chápu, tím lépe se mi daří chápat, co se děje uvnitř mě.
Čí je ten hlas který mi říká, abych se styděla za dětský pláč v tramvaji? Je to obyčejná prabába přivdaná do nóbl rodiny? Čí je ten strach, který mě vyžene z dětského kupé, když na mě bába s Bleskem v ruce zvedne hlas? Je to babiččina zkušenost z dětského domova? Dávám svým démonům jména a oni nade mnou přestávají mít moc. Učím se znát jejich hlasy, uctivě poděkovat za rady – a neposlechnout je.
*
Nechci po sobě nemožné. Vím, že dokonalá matka nikdy nebudu. Že i Sláďátko si v duši tak jako tak ponese svůj batoh plný nepořádku. Můžu se jenom snažit do něj nepřidávat nic svého a nechat nového člověka, ať si své s..ky nasbírá sám.
Přeji si, aby mé dítě rostlo jako dříví v lese. Jako třistaleté jedle v Mionší. Chci být živná půda pro jeho kořeny, oplocenka na ochranu před jeleny, dokud mu hrozí uhryznutím. Není ale v mých silách zabránit vichřici a suchu, zaručit dokonalé štěstí. Jeho život je jen jeho. Nemám na něj žádné právo. A mohu jen doufat, že jednou si odpočinu v jeho stínu.
Když chceš vypěstovat sekvoj, nechovej se k němu jako k bosaji. Snad mi to vydrží.
Zatímco když jde o adopci, úřady kontrolují každý prd, vlastní děti může mít prakticky kdokoli. Určitě jsou i lidé skutečně zlí – já ale věřím, že žádný rodič svým dětem neubližuje ze zlé vůle - jen zkrátka neví, jak to dělat jinak. Jejich emoce a démoni je ženou až na okraj útesu, až k fyzickým trestům a duševnímu týrání.
Většina z nás má štěstí. Nenapadá vás ale, jak pomoct dětem, které mají na rodiče “smůlu”? Jak ošetřit jejich rány tak, aby nezůstaly “mrzáky”? Jak jim pomoct vyhnout se “ve zlu doplňujícím” vztahům? A můžeme s tím něco dělat jako společnost?
