Každý se chce mít lépe. Splnit si sny, být zdravý a šťastný, mít úspěch, lásku i peníze. Bohudík, na každé takové přání existuje recept, jednoduchý postup se seznamem ingrediencí. Ale je to skutečně tak snadné? A vůbec, funguje to?
Je večer, únavou už sotva pletu nohama. Pálí mě oči, z posledních sil listuju Instagramem. Cosi zahlédnu u jiné matky bloggerky, klikám na odkaz, googlím a nakonec se ještě asi hodinu přehrabuju Flerem. Hm, náramek se jménem mého potomka. Nebo aspoň písmenkem. Na šňůrce nebo na řetízku? Zlato nebo stříbro? Sním s otevřenýma očima. Představuju si, jak kráčím prosluněným parkem v šatech, z kočárku se na mě usmívá spokojené miminko, a lidé obdivují náramek na mé ruce, ptají se, co to písmeno znamená a pak uznale kývají hlavou, že jsem skvělá matka. Ach, tenhle jeden náramek by toho tolik vyřešil… A pak mě probere pláč mrněte a sen se rozplyne, odložím mobil a jdu to řešit.
A najednou je ráno. Slunko peče do oken, mimino si spokojeně hraje a já jsem vyspaná jak o prázdninách. S lehkostí zavírám záložky v mobilu a pod vousy se směju. Bože, taková blbost, kýčovitý nafakeovaný pseoudošperk, který by mi mrňous serval během 5 sekund. Na co by mi to bylo?
Nevím jak to mají ostatní, ale když pozoruju sebe a své reakce, začínám chápat, jak funguje marketing. Můj mozek je tonoucí a chytá se stébla, hledá ty nejokatější zkratky a zjednodušení. Je to celé triviálně jednoduché a stokrát popsané. Když jsem unavená, hladová nebo smutná, koupila bych všechno, sedla bych na každý špek, uvěřila každému slibu. Prostě vypnula mozek a nechala se vést jako ovečka.
Možná jsem takhle divná sama. Někde v sobě mám hluboce zakořeněnou sebe-nejistotu a touhu po přijetí. Přestože jsem absolvovala nějaké ty seberozvojové kurzíky, přestože se sebe-vědomím už problém nemám. Přestože znám všechny poučky a citáty, přestože dokonce i vím, kdy přesně tahle touha vznikla a proč… umím to ovládat jenom, když jsem při síle.
Když jsem slabá, přemůže mě to. Pro uznání a přijetí ostatními bych udělala cokoli. Koupila jakoukoli kouzelnou věc, která to zařídí. Rudou rtěnku, šátek na nošení mimina, tofu. A že mi pak tyhle “amulety” leží netknuté ve skříni? Tak to asi nefungují a potřebuju nové…
Když je mi dobře, ubráním se i přesile. Když je mi hůře (a to se matkám děje často), mám dost co dělat i s obyčejnými lidmi z masa a kostí, jejich radami a poznámkami. Ale co když na mě útočí celý důmyslný průmysl?
Odborníci se snaží pojmenovat problémy. Časopisy věnují neuvěřitelný prostor popisování příznaků a zdůrazňování nutnosti každý problém vyřešit. Navrhují možná řešení – a hned na další straně ukazují produkty, které zázračně fungují. Cítíte se osaměle? Pak potřebujete muže a vztah. A abyste ho měly, musíte nějak vypadat, myslet, chovat se. A na to tady máme kurzy, šminky a posilovny. Naše mozky se léta učí hledat zkratky. Cítím se špatně? Pomůže chlap. Nebo vlastně ne, pomůže injekce botoxu.
Což o to, text jde jakž takž ignorovat. Tak co použít, aby ty zkratky byly ještě srozumitelnější? Jeden obrázek vydá za tisíc slov. Rozesmáté fotky a nabídka instantního štěstí – kdo by nechtěl? Kupte čokoládu a vaše děti se budou usmívat, přestanou brečet, ječet a rvát se jako koně. A že není, kdo by skočil na barvotiskové obrázky, vybělené zuby a reklamu označenou jako reklama? Kamarádce to ale věříte, ne? Autentické fotky přece musí být pravda, ne? Ani si nechci představit, kolik práce zabere vznik jedné takové “autentické” fotky ze života bloggerky…
Rozumějte, nemyslím si, že by bylo všechno fake. To ani zdaleka. Kdybyste se u mě zastavili na kafe (těsně po tříhodinovém pucování celého bytu i jeho obyvatel), našli byste taky idylický obrázek. Naservírovala bych vám aeropress z Guatemaly od Doubleshot a pokud to tak máte rádi, vybrat byste si mohli ze tří druhů mléka (dva rostlinné) a dvou druhů cukru. Ke kávě v retro hrníčku bych vám na bílém porcelánu nabídla kousek domácí bábovky nebo makovce, s obsahem špaldové nebo celozrnné mouky. Mohli byste si vybrat, jestli si sednete na repasovaný chromový gauč ze začátku 60. let, nebo na jednu ze čtyř židlí různé pohodlnosti. Na stole by byl lněný ubrus a v rozích pokoje pokojové květiny. A ve svém montessori koutku by si s dřevěnými hračkami hrálo miminko v látkových plínách, v unisexovém oblečku podle udržitelné filosofie. A pak bych tam seděla já, v domácím oblečení od lokálních designérů, usmívala se na vás a poslouchala, jak se máte.
S mobilem v ruce stojím před dilematem. Jasně, ráda bych stejně přijímaná jako slavné instagramerky (touha po přijetí, viz výše). Ale jednak nemám dobrý foťák a pak - nechci jiným dělat to, co sama nemám ráda. Dávat falešnou naději, že nějaká věc nebo čin jim magicky zajistí všechno co vidí, nebo chtějí vidět. A napomoct tomu, že je blbý obrázek ve chvíli nejistoty ještě více rozkývá, či dokonce svrhne do temnoty.
Reálně, můj život není záměr. Prostě se mi to tak náhodně sešlo. Kytky chcípají, na ubruse jsou skvrny, udržitelné znamená obnošené, dost vybavení jsem posbírala u popelnic a co se týče látkových plín, to si raději ani nechcete představovat. A raději mlčím, protože se bojím, že kdybych něco řekla, budete si myslet že jsem úplně pitomá. A zvednete se a odejdete.
A tak balancuju. Mezi chlubením se hipstapozlátkem a zdravým rozumem. Mezi racionáním sebevědomím a iracionálním potřebou a touhami. Ráno mě cizí fotky baví, večer ničí. Průběžně zapomínám, kde je zakopaný pes a místo toho poslouchám časopisy, které mi tvrdí, že jsem tlustá, ošklivá nebo špatná máma. Rozum mi pomáhá nenakupovat, ale občas se to nepovede a “pronakupované” hodiny mi taky nikdo nevrátí. Nadšeně dám dohromady příspěvek na instagram a pak ho smažu. Čas od času posbírám všechny zbytečnosti a odnesu je pryč. A začne to nanovo…
Vlastně, teď si uvědomuju, možná ty amulety nefungují proto, že jim sama nevěřím. Opravdu z vás může nový lak na nehty udělat dokonalou krásku? Jasně. A nebo taky ne. Záleží jen na vás…
Ps: Milovala jsem Tumblr. Ty kouzelné designové chatky v lesích! Tolik inspirace! A teď jsme se o tom bavili s mužem. Mít takovou chatku, to by bylo skvělé. Tolik prostoru, přírody, štěstí... Ale vlastně bychom neměli čas tam jezdit. Ani ji udržovat, natož si to užít. A tak je to i s dalšími věcmi, které vypadají hezky na fotkách. Tak se nenechme zblbnout...
