Moje kamarádka mě, už potřetí, pozvala na párty Look magazínu. Tento dvouměsíčník „o módě a životním stylu“ každé nové číslo oslaví VIP večírkem ve velkém stylu. Ačkoli k obrazové i textové kvalitě časopise mám jisté výhrady, na tyto skromné oslavy chodím ráda proto, že jsou úžasnou sondou, „nakoukáním do české VIP kultůry“.
Kde jinde člověk potká vítězky soutěží krásy, milionáře, dámy s pravýma vuittonkama a zároveň osoby v oblečení z tržnice?
Můj muž není nespolečenský, ale pouhé pozorování ho nebaví. Vzhledem k tomu, že na pozvánce byl uveden i dress code – malá večení pro dámy a oblek pro pány – domluvili jsme se, že raději zůstane doma i se svým téměř 50let starým slavnostním outfitem po dědovi (který mu, bohužel, velikostně nesedí). Vzala jsem sebou Loli. Modelku a stylistku, harcovnici se zkušenostmi z Milána a NY. Jak se později ukázalo, byl to výborný nápad.
Celá paráda se konala v Sacre Coeur, odsvěceném kostele na Smíchově. Našla jsem si dopravní prostředky, zapamatovala si mapku, vyfikla se a doufala, že patnáctiminutová rezerva stačí. Když jsem, pět minut po plánovaném příjezdu autobusu, ještě stepovala na zastávce, když jsem deset minut marně čekala na tramvaj na Smíchovském nádraží, když jsem zoufale vyhlížela tramvaj na Andělu…bylo jasné, že budu muset pěšky a že to nestihnu. Loli naštěstí nečekala venku. „Ahoj, prosím, nic nejede, budu muset pěšky. Kdybych do půl hodiny nedorazila, volej policii ať mě jde hledat…“ odhodlaně jsem před nákupní centrum vyrazila do ztemnělého a zasněženého parku. V kožichu, kozačkách, nalíčená, s šálem přes hlavu a lesklou kabelkou jsem se trochu bála, ale díky bohu, na „bandity“ bylo asi příliš chladno. Uřícená, s bušícím srdcem, jsem doklopýtala až do recepce podniku. Ochranka v černých oblecích se starala o pořádek a sličná hosteska odškrtávala hosty z guestlistu. V šatně úřadovali pohlední mladíci a, až na nedostatek prostoru na převlečení (Kam si odložit kabát a tašku, zatímco si přezouvám boty? Balancovala jsem na jedné noze za reklamním banerem a nebýt Loli, asi bych si musela držet kabelku v zubech a kožich hodit na zem.), bylo všechno naprosto profesionální. S welcome drinkem v ruce jsme se přesunuly do prostoru bývalého kostela, usadily se na volné místa v poslední řadě a napjatě očekávaly, co bude.
A bylo.
Po klenbě chrámu se začaly prohánět projekce a barevná světla, spustila hudba a byla to krása…dokud se nezapnul další projektor a na plátno nenaskočily záběry z focení kalendáře. Začaly nám lehce cukat koutky.
Ano, tohle je to, proč jsme přišly, zábava!
„Zážitky z focení“ dospěly k závěrečným titulkům, naše nohy ovál ledový chlad a spustil se přímý přenos. Branou přijelo nablýskané auto, z auta vystoupil pán v liščím kožichu až na zem a čtyři krásky taktéž v kožešinách. Vážným krokem prošli recepcí a sálem až na pódium. Čtyři modelky a missky a pan fotograf představili své dílo a odebrali se do zákulisí, připravovat se na následné módní show. Zatímco audience sálu natěšeně čekala, reproduktorů se vyřítila hudba Gorana Bregovice a na pódium se vyhrnula skupina mladých Romů kteří se dali do tance. Seděla jsem téměř s otevřenou pusou a pozorovala neskutečnou rychlost jejich pohybů a extrémní cit pro rytmus. Pak hudba ustala a tanečníci vydupávali na dřevotřísce pódia své vlastní rytmy a nakonec všechno spláchl bouřlivý potlesk. Skupina umělců se rozestoupila začala módní přehlídka. Kožešinové a kožené modely předního českého návrháře
Petra Lakrona nám doslova vyrazily dech.
Následovalo představení klaunů – akrobatů. Čtyři svalovci v převlecích metali salta a přes švédskou bednu a přeskakovali ji i sebe vzájemně, aby i oni nakonec uvolnili místo pro přehlídku oblečení ze značkového butiku. Modelky předvedly trendové kousky namixované do sexy stylingů a přiblížil se vrchol večera, přehlídka luxusního spodního prádla.
Úvod pro show ve stylu Victoria’s secret vyplnily kankánové tanečnice v korzetech, které pak tvořily křoví pro profesionálky v „krajkovém nic“. Modelky svůdně vlnily svými vypracovanými postavami a z jejich zadečků a poprsí nejeden muž v publiku roztával.
Výborná předehra pro benefiční dražbu úvodní fotografie z kalendáře. Pán z publika nakonec za zarámovaný skvost s podpisy modelek věnoval UNICEFu pětimístnou částku a volná zábava mohla vypuknout.
Zatímco se VIP dav vecpal do úzké chodbičky, welcome drink mě tlačil v podbřišku a bylo třeba si odskočit. Tak jako je na večírcích kuchyně nejlepší místo na pokec, je na akcích dámské wc nejlepší místo na okukování. Pochopila jsem rychle, že s dress codem to není zase tak horké. Jedna paní na sobě měla tržnicovou plesovou róbu, hned za ní na kabinku čekala slečna ve sportovních kozačkách, hrubých štramplích a kárované sukni, v oblečení, které se běžně nosí do školy. Přede mnou stála i mladá dáma, s kabelkou LV, perlovým náhrdelníkem a norkovou kožešinkou přes ramena. Dokonalá. Až na to, že po ní zůstalo, dámy prominou, kompletně zechcané prkýnko…
Jak už to na českých večírcích bývá, lidé trpělivě obcházeli caterringové stoly a občerstvovali se. Úzká chodbička, z části zaplněná stoly a stolečky byla plná lidí a pohyb byl zpočátku velmi složitý. Nakonec jsme se, k téměř vyjedenému bufetu, dostaly i my. Daňčí medailonky na švestkové omáčce byly vynikající! Ještě jsme si s Loli připily na zdraví a odebraly se k šatně. Pánové byli trochu zmatení (není se co divit když tam měli pár hostesek), ale nakonec jsem (na druhý pokus) dostala svoji tašku i svoje boty.
Vybavené rudou růží, taškou s reklamními materiály a obrovským kalendářem jsme se, ledovou nocí, vydaly do svých domovů.
Jak to shrnout? Akce byla taková nějaká, bipolární. V některých okamžicích mi měkla kolena (Dojmy ze sakrálního prostoru, cikánské tance, macatá stehna kankánových tanečnic, norek a perly, daňčí pochoutka...) a v jiných stávaly chlupy na rukách. Každopádně, už dlouho jsem se tak nenasmála a nepobavila jako při módní diskusi s Loli :-D
(Ps: Nevím jestli je vhodné zveřejňovat fotografie z kalendáře – není to nic pro slabší povahy. Modelky jsou tak sexy, že Lagerfeldův Pirelli je proti tomu hadr… cituji reakce lidí, kteří to už viděli: „Jé, co to jsou za ošklivé slečny?“ „Ten člověk, co to upravoval, viděl asi Photoshop poprvé v životě.“ „Je to celé nějaké divné.“ „Co to mají na sobě?“ …)
Cestička ve sněhu, kterou chodím téměř každý den. (Důvod proč do práce chodím v pohorkách.)
Před cestou. Loučení se stromečkem a mužem, nachystaný batoh. 
Kočičky - moje infantilní zdobení cukroví. 
Bramborový salát
Rybičky, mražené, brzy budou smažené.
Slavnostní stůl.
Karpecká jako Karpecká?
Stormečku, nechoď spát. 
Cesta k babičce. 
Aluška (Pitipačka) sedí na křesle a dívá se na třetí díl Chobotniček z druhého patra. 
Dědeček, starý jezevec.
Pitipačka ještě jednou.
