Toho dne mi nebylo nejlíp. Ačkoli obě děti byly ve školkách, byt byl uklizen, práce hotová a kočky přítulné, padala na mě tíseň. Září se ohlásilo ostrým větrem a všechno zdánlivě pevně usazené jakoby se zvedlo a divoce vířilo vzduchem. Drobné jistoty se odlepily ze svých míst a nebylo jasné, kdy a kde se znova snesou k zemi. A jestli to bude s něžnou lehkostí, nebo za doprovodu ostrých ran a střepů.
V tu chvíli jako by nebylo jisté nic. TO září, které bylo dlouholetým cílem, bylo tady - a za jeho stěnou jen nepropustná mlha neznáma.
Toho dne, mi nebylo nejlíp. A tak jsem pracovala rukama. Virtuální světy jsem si nechala až ke skromnému obědu a s mobilem v ruce do sebe soukala chleba s kimči. A v tu chvíli mi přes obrazovku přeběhl text Martina Šimečky.
Už nevím, jestli jsem dojedla. Všechny moje myšlenky se upřely jedním směrem, zapomněla jsem na čas, do školky pro děti vyběhla rozcuchaná a pozdě. Poslední kapitoly rozsáhlého textu jsem dočítala za běhu, při čekání v šatně, v tramvaji. A více ze dne si nepamatuju.
Jen úlevu. Klid.
Jako když se po dlouhé cestě vrátíte domů, Šimečkův text mi připomněl mou vlastní podstatu.
V mlze
Kdysi dávno, v polovině října, padla mlha na Tisou a okolí. Turistická stezka se vinula mezi domy, úvozem až na kraj louky bez konce. Vítr přihnal oblaka páry tak hustá, že ani špičky bot nebylo vidět zcela zřetelně. Někde na druhé straně byl podle mapy cíl, ale podzimní vláha popohnala zeleň a mimo léto zřídka používaný průchod zanikl v radostném bujení.
Bílé nekonečno se na mě lepilo zvláštní vlhkou tísní. A přitom bylo tak lákavé zastavit se a nechat se pohltit, rozplynout se v té plné prázdnotě. Respekt k přírodními silám rychle zvítězil. Šla jsem dál a přede mnou jako maják v rozbouřeném moři kráčel mizející tvar muže v červené bundě, světlo mých tehdejších dnů.
Ještě než jsme došli na kraj lesa, vítr mlhu zase odvál. Stejně jako pak samotný podzim, mé tehdejší já a nakonec i toho muže s červenou větrovkou.
Stejně jako pan Šimečka, i já potkávám různé lidi i věci se zvláštní nahodilostí. Bez plánu, jen s vědomím jakéhosi vzdáleného, vyššího cíle. Ten cíl není ani tak časoprostorovým bodem, jako spíše ideálem myšlenek a principů bytí, zhmotněním abstraktní a přesto silné potřeby.
Setkání, slova, pohledy i náznaky, řetězce drobných náhod. A každá mi dává novou sílu a trochu jiný směr, který snad v součtu vede tam, kde se jednou mám ocitnout.
Vnitřní kompas
Než babiččina duše navždy odešla toulat se po hrčavských lesích, učila mě jak číst terén. Jak využít srnčí stezky v příkrém srázu a najít ten správný směr i bez map. Manžel, orientační běžec se mi směje. Ale když jsme pak sami v hlubokém údolí, bez signálu a stezek, smát se přestává a vloží do mě svou důvěru. Role se obrátí.
Ten cit pro terén neznamená, že se sama nikdy neztrácím a že neslyším svůj vlastní tep, když narazím na velké stopy v prostřed ztichlého zimního lesa. Sama se vždy nakonec vymotám.
Mám však právo, svézt mimo dobře značené stezky jiné?
Když vcházím do manželství, opouštím otce svého i matku svou a vzdávám se já abych získala my. Vkládám svou ruku do té jeho, kráčím po jeho boku na stezkách dobrých i zlých. S důvěrou se vzdávám svobody toulání a plna respektu k druhému nestrhávám společný povoz svým směrem. Někdy to znamená, že se pohodlně vezu. A jindy jsem bezmocně vláčena, až dokud bolest nepřemůže tu psí věrnost plynoucí z odevzdání - dokud se nepustím, dokud z posledních sil nekřičím. Jen když už sám muž neví jak dál, odhodlám se převzít otěže. Tehdy když překonám strach z toho že udělám chybu a že se později zlomím pod přívalem výčitek.
Ten březnový den bylo v Jizerkách sněhu nad kolena a zvolna tál v oblevě. Muž v mapě naše ideální okružní trasu, tak akorát schůdnou s batoletem v nosítku, tak akorát dlouhou pro dva dospělé. Po běžkařské magistrále jsme postupovali rychle, zdržováni jen snahou neporušit upravenou trať. Slunce tančilo mezi kmeny stromů, batole spokojeně podřimovalo a život byl krásný a snadný. Podle mapy je to jen krátká spojka po modré, odbočili jsme chodníčkem z kopce mimo upravenou trať. Sněhu přibývalo, pěšinka se tenčila až z ní zůstalo jen pár hlubokých stop. A i ty nakonec zanikly.
Nad hlubokým úvozem se klenuly závěje a pod nimi už zurčelo jaro. Každým krokem jsme se bořili až po rozkrok a ač mapa ukazovala že jdeme správně, dál už to nešlo. Přesvědčila jsem muže abychom sešli z cesty a vydali se dál lesem plným vývratů a zasněžených struh, pod k zemi ohnutými břízami. Až po dvou hodinách, s příchodem na pluhovanou cestu, jsem vydechla. A s nohama na pevné zemi se vedení znova plně chopil muž.
S batohem
Když na to přijde, unesu všechno, co je unést třeba. Tlačím před sebou kočárek s nákupem, předškoláče za krkem a batole za kombinézu v zubech. Kamarádka se smíchy zlomila v pase, když jsem jí už pokročile těhotná, s krosnou na zádech a batoletem v šátku, přinesla kotě v přepravce. Když na to přijde, doběhli jsme s dětmi na zádech z parkoviště na pevnost Hanička za 15 minut. Ve tři ráno připravuju přednášku abych se od sedmi mohla věnovat rodině.
A že většinou unesu, nerada se věcí vzdávám. Více než na věcech však lpím na lidech a snech. Jen s těžkým srdcem je nechávám za sebou. Protože je na svých cestách jen velmi vzácně potkávám. Jakoby přítelem byl každý, kdo nabídne hrnek kafe a trochu suchého sena pod střechou. V neustálém pohybu je jen malá část cesty společná a na křižovatkách se, mlčky či v slzách, rozdělujeme.
Kde jsou všechny ty šaty, boty, knihy? Vítr a voda je vzaly a odenesly jiným. Kde jsou ty joby a kariérní vize, které jsem každou oplakala? Ach, ty jen ať se rozpadnou v prach, kterým jsou.
Na začátku léta svou pozemskou pouť dokončil další prarodič. Splnil si úkoly a jeho duše se vydala cestovat světem, tentokrát bez zavazadel a nutnosti vracet se do autokaru. A mě to nebolelo. Tak jako miluju proměnlivost bukového lesa, s úctou pozoruju koloběh roku. Teď přichází podzim, smrt už s košíkem obchází zahrádku. A s něhou pozoruje, jak červenají a sládnou plody dalších životů. A já se z toho netěším ale vnímám, že dny jsou už krátké. A každé obětí může být to poslední – a jsem tak spíš plná lásky a vděku, než obav.
Zatímco smrt je součástí života, navždy roztržená přátelství mě pobolívají i po letech. Kde je Edita H. a Andrea P., kde je Lada a Maruška, od kterých mě odsekla dospělost? Na každé křižovatce o někoho drahého přicházím.
V slzách se dívám za Alicí, Zuzkou, Julkou a Gretou, sleduju jak nás postupně oddělují rostoucí kmínky dětí, polomy školek a křoviny práce. A těžko se mi smiřuje s tím, že zanedlouho mi už, po tak dlouhé společné pouti, docela zmizí z dohledu.
A i tuhle tíži ze mě snad text Martina Šimečky sňal. Za kopcem, nebo údolím, za potokem, nebo loukou, se objeví další osada. A další příležitosti. Další kapitola a nový úžas, který tu bolest ovine hojivým fáčem.
Svět je.
Beru co je. Přijímám, co bude.
Borůvky i zaječí zelí. Pětihvězdičkový hotel i skalní převis.
Třikrát jsem projížděla Chorvatskem, jen já, auto, malý stan a nějaký ten mladý chlap. Kolikrát jsme v noční tmě zoufale hledali místo na spaní, protože všechna předchozí jim byla moc nebo málo, vracet se už nebudeme a kupředu už nemůžeme – a zastavit se už za světla prostě nelze?
Beru, co je. Hodně snídám a na dotazy odpovídám “tak napište”. A nakonec se někdo neozve a jiný potřebuje něco jiného. A další si uvědomí, že už nic nic. Projekty přichází a odchází, někdy jsou krpál jako na vrcholek Gírové a jindy jako když jdeš pěšky po silnici z Litně do Zadní Třebáně.
Ještě na střední jsme byli na turisťáku v Tatrách. Z hecu jsem se dala do prvního oddílu, jako jedna ze dvou holek – až na to že ta druhá byla reprezentantka v moderním pětiboji. Jako třetí túru nás autobus dovez pod prudký kopec, začátek naší trasy. A s námi i děvčata z posledního oddílu, které po shodné startu čekala trasa značně mírnější. Kluci s vedoucími vypálili, aby tu nepříjemnou část měli co nejdřív za sebou. I já. Už ve třetině jsem nemohla popadnout dech. Nepomáhala slovní podpora, nepomáhaly krátké zastávky. Zoufale jsem zaostávala vzadu. Sotva popadala dech. A pak jsem odhodila svou hrdost a houkla vzhůru na vedoucího, že budu pokračovat se čtyřkou. Oddíl zmizel za vrcholem kopce. Spadlo to ze mě jako kámen. A spolu s necvičícími děvčaty jsem se, pomalu a zlehka, vyšplhala vzhůru. A bylo to tak nejlépe, jak to jen šlo. Na vrcholku kopce nás čekaly rozeklané skály se stezkou hladkou jako sklo, řetězy úzkou příkrou průrvou. Pro mě snadná a zábavná cesta, pro jiné nepřekonatelné překážka, na které jsem byla důležitou pomocí.
Bez pýchy a s pokorou jde vyjít sebe prudší kopec. Co noha nohu mine, vlastním tempem, jen věřit, že můžu. Důvěřovat.
Důvěřovat cestě. Důvěřovat náhodám. Důvěřovat sama sobě.
Bývá to těžké. Zapomínám na to, jako bych byla jediná na světě, kdo neplánuje, nedokáže to a i když třeba chce, plány mu stejně nevychází.
Díky textu Martina Šimečky jsem si připomněla že jsem taky dobrodruh a tulák. A je to tak v pořádku.