Konec srpna

Svítá. Světlo se rozlívá v tichu a růžovém oparu, skromně a neokázale, jako by se slunce samo stydělo. Za to, že s vyhoupnutím se nad obzor, bude září a podzim zase o kus blíž.

Svítá. A ptáci jsou potichu, občas na sebe něco zahulákají, se zobákem plným zrajícího vína k snídani to jde těžko.

Svítá. Otevřu dveře ven a polije mě vlhký chlad. Chlad vadnoucího léta a posledních svobodných nocí. Temných nocí které se začínají hlasitě a zvesela a svítáním, kdy slyšíš vrzat štěrk pod nohama a chodník i stezku po které jdeš jen tušíš. A ještě v tobě doutná a chladne, všechna ta prožitá vášeň. Odřených kolen a kůry v dlaních. Pot z tance hřeje i studí, nohy jdou po paměti, rychle a bez zastavování, poháněné vypitým pivem, ozvěnou prožitého i lepivým chladem srpnové tmy. Hlavně ať už... tiše odemknout a slunce přivítat až v posteli.

Svítá. Slunce se vpíjí do květů gladiol, růžových a žlutých, obrovských, křehkých šperků. Je mi deset, s odpolednem a loučením se budu chtít skrýt v těch květech, opojena jejich krásou. S očima posedlýma chtíčem. Pak babička vezme velký nůž a pomalu kráčí mezi záhony, tiše a smutně se ptá. Tuhle? Tuhle? Uhladí listy v posledním rozloučení, květina pod čepelí jen tiče vzdechne a zavrzá, když ji držím v náručí. To už by stačilo. Děkuju. Paní učitelce jistě...ale mi? Ne. Toužím celá zmizet pod záplavou dokonalých gladiol.

Svítá. Mikinu a kalhoty, přezuvky s sebou a něco na převlečení. Pojď už. I auto se z počátku klepe chladem. Zaparkovat, v náruči pytel vypraných oblečků. Najít ty správné klíče. Klap. Na zápraží prach cesty. Uvnitř, jiný svět. Malé nožky, starý nábytek, ozvěny zašlých vůní z kuchyně, trocha lepidla a barev, papír, lino. Přezout se na maličké lavičce. Vytřeno není, ale aby náhodou… začíná přípravný týden. Umýt každou za rok oslintanou kostku v lavoru s jarovou vodou. Na zápraží zahrady rosa pomalu ustupuje slunci, školnice si dává pauzu na cigáro. Jako popelka, pod skluzavkou, na koberci snad starším než jsem sama, třídím Lego od Chevy. S každým cinknutím jsem blíže… čemu? Postavit si roubený dům a vpustit do něj drobná dřevěná zvířátka, ta, kterých se děti nesmí dotýkat, aby se neztratila. Chvíli si zase hrát. V ložnici, provoněné uskladněným mýdlem a čistým povlečením, natažená přes několik postýlek, spí máma-sněhurka. Migréna se neptá, nebo možná ano. Ptá se na schované strachy a obavy a vybírá si, tu nejlepší chvíli. Řidičák mám čerstvý ale domů řídím já.

Svítá. A den bude dlouhý. Uklidit, nachystat, zarovnat. V pár dnech dohnat práci celého léta. S hlavou zasněnou. Kdo, kde, kdy, jak, co na sebe? Těšení i netěšení, nezvědavost a nestrach. Hned po obědě, vytáhnout kolo a jet. Lesem. Ke studánce. V suchém horku pod starými duby, pod nohama praská listí, větvičky a loňské žaludy, každý krok má zvuk hořícího ohně. A žádný není tak silný jako ten uvnitř, ten co spaluje a zakazuje a nutí. Posunout se blíž, dotýkat se konečky prst a dlaněmi, až k nesmělé puse. A slunko peče a on cuká pryč. A vosy jsou hladové a bzučí kolem. Aha, to proto.

Svítá. A s polednem přijde bouřka ze západu a spláchne i to, co nemá. Teď obléknout, staré pevné boty, tepláky a mikiny, po spánku teče čůrek potu. Kolem pasu na špagát plechovku po párcích, do ruky sukovici, na hlavu klobouček a hybaj ven. A do oběda ať jste zpátky, ať mám ostružiny na odpolední čaj. Na posečené louce se znova zelení, ovce se klidně pasou. Trny mě chytají za jeansy a hřbety rukou, nedám se, jsem největší, proderu se až do středu křoví, kde spávají srnky a ostružiny jsou největší a nejsladší ze všech. Jen nevysypat tu plnou plechovku, co kinklá se jak kravský zvonec nad dveřmi chalupy.

Svítá. A mlha se chytá na kousky pavučin. Na mátové houští nad potokem, bílé kapičky fialoví barvou květů, voda ševelí a v botách to už po pár krocích čvachtá.

Svítá. A stromy setřásají tuny zlatých plodů, chodník je plný sladké vůně prvních chvilek hnití. A řeka se líně převrací, natěšená, až ji se soumrakem pozlatí hladinu. Až ponořím se nahá, pro sebe i pro fotku, pod rozpálenou skálou.

Svítá. Je konec srpna. A všechno je tak daleko a tak blízko. Ta místa už nejsou, změnila se. Stezky jsou přeťaté dálnicí, stromy pokáceli. Ani lidé už nejsou. Zavřela se nad nimi zem, zestárli a změnili se. Ani já, jaká jsem byla, už tu nejsem.

Jenom to skromné svítání. Magický koktejl vůní a zvuků, lepivá noční temnota a horký boží den, jsou tady pořád. V tajemném bezčasí. Konce srpna.

druhé

Sládě se naučilo nové slovo. Úplně nerozumím tomu, proč si do slovníku primárně nevybírá krásná a jednoduchá podstatná jména, nemluví o zvířátkách nebo o rodině. Na druhou stranu, co tak čekat od člověka, který vždy přesně ví co chce a co nechce, a neváhá kvůli tomu nekonečně dlouho a VELMI hlasitě protestovat, bez ohledu na denní dobu a potřeby okolí?

Naše batole tak kromě tradičních “mimi”, “hami”, “ťapi”, “babi” a “bobo” zdatně ovládá 5 pád mámy i táty. To že tam a tady něco není a jde se domů je už ohraná písnička – a teď tu máme nový levl. Umyje (včetně toho rozkazovacího tónu). To bílé (bílou barvu samotnou nepozná ale jinak vždy přesně ví, co chce - a ano, je to bílé). A pak kultovní dvojice - jiné a druhé. Nebo jiná a druhá (protože u přídavného jména záleží na rodu).

Druhé.

Druhý dudlík, druhá noha, druhá holínka, druhý kočárek. Druhé mimi.

Stejně jako při obouvání tak nějak nedává smysl bez prvního a naopak, z toho co dávalo smysl i tak nějak samo, dělá první. A z pohledu dvojnožce prožívajícího svůj druhý rok života v sobě má i určitou definitivu. Až bude obutá i “duá” noha, jde se ven.

Druhé těhotenství.

Ten, kdo prohlásil že “nevstoupíš dvakrát do stejné řeky” o tom musel něco vědět. Baby loading je na 50 % a už teď je jasné, že to je prostě druhé. Stejné a jiné, prostě to k sobě patří a bez sebe by to bylo prostě jedno a jedno. Co mě překvapilo a na co se připravit, pokud plánujete/riskujete více než jednoho potomka, v sériovém zapojení?

První otázka která padne, když se v rodině objevíte s novorozencem v náruči je obligátní a trapná “Tak co, kdy bude další?!” (Odhlédněme od toho, že je to jeden z těch dotazů “na facku”, který neobsahuje zájem, ale spíše se snaží o pobavení se na úkor rodičů. A je fakt jedno, jestli se ptá tetička a naráží u toho na to jaká je hrdinka, že ona porod zvládla už třikrát! a nebo bodrý tchán, kterého zajímá sexuální život.)

Tak jako tak, dříve nebo později, se vám tahle věta usídlí v hlavě. Ve společnosti, kde je jediné “normální” mít dvě děti odlišného pohlaví (chlapeček starší) jsou jen dvě možnosti. Mít svůj názor a občas si ho i nevybíravě hájit. A nebo rovnou začít plánovat.

Tak kdy teda? Jaký interval mezi dětmi je TEN správný? Ten který bude ideální z pohledu rodičů, staršího dítěte, mladšího dítěte, finančního plánování, kariéry? A co pohled znamení zvěrokruhu, sezony, narozenin, svátků…?

A tak si to hezky naplánujete, jak budou děti přesně XY měsíců od sebe a ideálně budou slavit narozeniny ve stejný den… no a člověk míní, a vesmír se směje.

Kolem početí druhého dítěte panuje tolik bájí a pověstí, že by to stačilo na pět tlustých výtisků. Spoléhat se na to, že vás před další graviditou ochrání kojení je stejně prozřetelné jako věřit v sílu jantarových korálků proti bolestem zubů. Znám víc lidí, kteří jsou se sourozenci třeba jen 10 měsíců od sebe. A taky holku, která si hned prvním sexem po šestinedělí vykoledovala nádherná dvojčátka. Takže když se to vezme kolem a kolem, další mládě můžete čekat ještě dříve, než vás nějaká takhle šílená myšlenka vůbec napadne.

Na druhou stranu, legenda o “prošťouchnutí” je ze stejného ranku jako ta o jednorožci. Pakliže jste blázni a toužíte po tom odrodit si co nejdříve, závratný střelecký úspěch s prvním miminem ještě opravdu nic neznamená. Kromě toho, že si na první plodný den klidně počkáte i rok vám nikdo nezaručí, že pravidelné snaženíčko (včetně dodržení všech obskurních mimibazarových rad) povede k vytouženému cíli. A co si budeme nalhávat, modří už vědí. Sexuální život rodičů je velmi kreativní a nese se v duchu hesla rychle a zběsile. Pokud vůbec nějaký je. Aspoň každou pátou neděli v měsíci.

Druhé dítě se vám pravděpodobně úplně vykašle na plánování a dvě čárky se objeví buď nečekaně brzo, nebo až po tom, co už jste to vzdali a novorozenecké oblečky rozdaly kámoškám. A taky, nikdo vám nezaručí, že když už se objeví, zůstanou tam. Věřte, že někoho, komu se tohle stalo, znáte. Jen se o tom, že na 1000 narozených dětí připadne 14 (přirozeně) nenarozených (ÚZIS, data za rok 2015), zase tolik nemluví.

Já jsem třeba tušila, že to nebude hned, rodičák jsem si ale nastavila optimisticky na dva roky. No, a když se po roce prokreačních aktivit ukázalo, že to nevyjde, trochu mě to rozhodilo. Ok, tak asi nic. Kašlat na to. Beztak je dvoudětnost jen společenský konstrukt a pakliže Sládě preferuje být jedináčkem, neměla bych mu já (nebo praprarodiče) vnucovat co pro něj je a není dobré. A pak rostly zuby. A pak jsem měla jarní únavu. Nějak podezřele dlouho. A pak mě napadlo udělat si test, co by kdyby. Aha.

Druhé těhotenství není těžké malovat si na růžovo. Ha, konečně si to užiju, nebudu chodit do práce. Konečně už vím, co mě čeká a nebudu panikařit. Konečně budu v klidu. Bude to taková ta romantika, jak mají influencerky na fotkách. Starší se bude mazlit s bříškem. Hm. Houby houby, zlatá rybko.

Nezvedejte těžké předměty? Zkuste si to, když potomek s dvojcifernou hmotností křičí hopa hopa a vztahuje ručičky – nebo sebou hodí na zem uprostřed rušné silnice. V 7 večer se vyvalit na gauč a nechat spolupachatele hříchu, ať vás obskakuje a vaří večeři? Místo toho lovíte dudlík zpoza gauče a (ne)těšíte se na tradiční hodinové uspávání rozlítaného lumpa. Něžnosti? Nula. Usnete ještě dříve, než vaše dítě. Na ranní nevolnosti jste najednou dva. Mi bylo naštěstí blbě jen týden a jen zlehka. Ale co holky které v sobě neudrží ani čaj? Když si představím, jaké potřeby mají batolata, je jasné, že dveře na záchod si ani v takovou chvíli fakt nezavřeš. Starší se bude mazlit s bříškem? Spíše má tendenci při uspávání kopat do rostoucího břicha, ne ho hladit.

Jediné co definitivně platí je, že starosti o to, jestli je vše v pořádku, kolik se přibere a jak je asi ňufák v břiše velký, vymizí. Dokud nepřijde problém anebo se mrně nepřipomíná odhodlanými kopy, týdny letí a na nějaké těhotenství si člověk ani nevzpomene. Pečlivé pročítání složení potravin? Neptejte se blbě, dejte sem kafe a cokoli k jídlu!

A do toho všeho vstupuje gynekolog, prohlídky a kontroly. Děti mají do čekárny i ordinace vstup zakázán. Takže zajistit hlídání. To co napoprvé vypadalo jako správná péče a rozumná pečlivost, které by snad mohlo být i více, je při druhém pokusu otrava. Vy jako nechcete speciální měření za 1200 Kč? Ale to je hrozně důležité! Sestra se mračí a z nastávající druhomatky je najednou odporná nezodpovědná osoba, která by snad chtěla škudlit na dětech. No, jak myslíte. Je to na vaši odpovědnost. Prohlásí moudrá osoba v bílém a všechna předchozí vstřícnost je pryč. Vy chcete abych vám řekl, jestli se právě díváme na pidi penis? Tak to bude za 300 paninko.

Na jednu stranu si člověk připomíná, co v odpovídajícím týdnu těhotenství dělal poprvé. Na druhou stranu, všechno je tak nějak jinak. Je fakt snadné prošvihnout termín registrace do porodnice, nebo k PA. Naopak břicho si jede svým tempem, moje je velikostně o měsíc napřed. A až za běhu zjišťuju takové ty nepodstatné detaily. 30 mi bylo a se Sládětem toho nasportuju exponenciálně méně než bez – takže tentokrát bych asi na ten cukrovkový test neměla vychladit. Taky se v mé průkazce objevilo kouzelně elegantní slovní spojení placenta preavia. Velkým a tučným. Jen mi doktorka (kromě pečlivého postrašení ohrožením života a nemožností přirozeného porodu) nějak zapomněla sdělit, co to znamená. A že je to u vyšších těhotenství dost běžná věc, která se v 90 % případů sama vyřeší. Tak teda dík madam.

Aktuálně jsem někde v půlce a vůbec netuším, co ještě budu řešit. Naspím toho skoro víc, než mé batole. Pravděpodobně budu muset přestat s nošením Sláděte v nosítku na břiše. Kojení už bylo tak nepříjemné, že to pochopil i prcek a odstavil se sám. Musela jsem pořídit golfky, protože sporťák už do vysokopodlažní tramvaje nebo schodů v metru nevytáhnu. A po konci uspávání mlíkem jsou v řešení jsou další drobnosti. Jak pak budeme spát? Jak se budu se dvěma dětmi pohybovat po městě? Dvojkočár nenarvu do MHD, takže jaký vybrat šátek? A co hlídání, když má tchýně na cestě další vnouče? Mám jít na mateřskou, nebo zase jen na rodičák? Otázky, samé otázky. A není na ně čas.

Shrnuto a podtrženo – pokud si právě prožíváte první těhotenství a říkáte si, že příště to bude lepší – tak nebude. Užijte si, co je.

A pro všechny ostatní, neptejte se blbě. Druhé bude, až bude. A nebo taky ne. Ptala jsem se jedináčků a nemají pocit, že by tím nějak trpěli.