Black Lives Matter rezonuje západní polokoulí a i u nás tak nějak různí lidé vyjádřili podporu. Na první dobrou by se mohlo zdát, že je vše v rovnováze.
Problém je přece daleko, celkem nijak se nás netýká. “Afročechů” tady žije minimum a ty nejtmavší odstíny kůže mají především cizinci. Každý influencer, který hnutí hned v první vlně (#blackouttuesday) podpořil, tak na první pohled vypadal jako slepý následník zahraničních trendů, který stejně ničemu nepomůže.
A v jistém směru je to pravda. Kapka ukápnutá v horách moře nezvedne. A taky je supereasy podporovat něco, co vlastně ani moc nechápu a nechci se tím zabývat do hloubky, zvláště když v rámci trendy globální bubliny přece nikdo, kdo si kupuje Yeezy, Supreme a Dior nemůže být rasista...
A v jistém směru to pravda není. I tady řešíme systémovou diskriminaci lidí s tmavší barvou pleti a je na čase s tím pohnout. Black Lives Matter znamená, že záleží i na životech Romů.
Rasistická společnost
Osobně si myslím, že rasismus je, podobně jako jinde, pevnou součástí české společnosti.
Kulturní antropologové potvrdí lidem vrozenou xenofobii – máme averzi vůči všemu cizímu, stejně jako jiné primáti s klidem vyvraždíme své sousedy jen proto, že to nejsou naši. A sic je to zrovna v Česku, ve kterém jsou snad všichni výplodem mixu všech prošlých i usazených armád divné, spousta lidí si prostě žije tu svoji fata morgánu ryzího češství padesát generací zpět. A že jsme se od opic evolučně oddělili už celkem dávno, chápeme, že teda bližší košile než kabát. A tak sice remcáme na “Pražáky” a “Ostraváky”, v nepřítomnosti si budem povídat o “Němčourech” a za “Úkáčkem” co maká hned vedle si důležitě odplivneme abychom si se všemi v zápětí bratrsky podali ruku, protože to přece jsou naši, a ne nějací “slimáci” nebo “opálení”. A zatímco souseda z Íráku ještě ze slušnosti pozdravíme, protože “se chová slušně a vůbec o něm nevím”, jsou lidé, které jsme kvůli barvě pleti už dávno odsunuli na okraj společnosti. A zdá se, že jako společnost se všemi silami snažíme, aby tam zůstali až do skonání světa.
Romové
Žijí tu s námi už více než 800 let. Nejprve budili nedůvěru. Pak jsme je zákony vyháněli, roku 1697 uzákonili jejich beztrestné vraždění. Násilím jsme se je snažili asimilovat, zakazovali jim řeč, oděv. I oni byli otroky, i oni byli vyváženi na plantáže (poslední otroctví v oblasti dnešního Rumunska a Moldávie bylo zrušeno v r. 1855). A demokratické Československo nebylo o moc lepší. V roce 1927 přijalo zákon o potulných Cikánech kterému předcházela žurnalistická kampaň postavená na hoaxu (Skupina východoslovenských Romů nařčena z kanibalismu). Zapsali jsme si je. Legitimizovali policejní šikanu. Omezili jejich pohyb. Jejich vlastnictví. Začali jim odebírat děti. ( https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasledovani-a-genocida-romu/pronasledovani-a-genocida-romu-v-ceskych-zemich/pronasledovani-a-genocida-romu-2/zakon-ze-dne-14-cervence-1927-o-potulnych-cikanech/ ) Později jsme je zavřeli do pracovních táborů a umožnili jejich vraždění za 2. sv. války. A i pak jsme pokračovali. V poválečné výměně obyvatelstva s Maďarskem jsme doplnili vyvražděnou populaci. Zneužili jejich neznalost jazyka. Zařídili sterilizace, umožnili rasové vraždy v 90. letech, omezili jsme jejich vzdělávání automatickými přesuny do speciálních škol. Nejprve jsme je nacpali do bytů po odsunutých Němcích a zavražděných Židech. A pak vyhnali zase na okraj, do kontejnerových domů a plesnivých ubytoven, kde se nedá ani spát.
A po všech těch staletích útlaku budeme tvrdit, že si za současnou situaci mohou sami?!
Já nejsem rasista ale…
Jeden moudrý muž pravil, že cokoli před “ale” je bullshit. A je to tak. Pakliže máte potřebu cokoli dodávat, pak svému ne-rasismu nevěříte ani vy sami. A nejde jenom o výzvy k násilí nebo nenávistné komentáře.
Rasismus, právě proto jak moc je součástí naší DNA, má mnohem subtilnější formy. Ať už to je požadavek na “přizpůsobení se” a chování se podle pravidel – a tím nemyslím zákony ČR, to je bez diskuse. Čemu jako se přizpůsobit? Převýchova, to už tady kdysi bylo v souvislosti s Lidickými dětmi. Co to jsou za pravidla? Kdo je určuje? A i kdyby byla někde sepsána - umožňuje vůbec většinová společnost jejich splnění, dodržuje je sama?
Zajímavá je také generalizace – oni nechtějí, oni chtějí, oni jsou takoví a makoví. Jak to víte? Je to výsledek referenda? Nebo si to někdy někdo nějak od něčeho odvodil a přihnul k obrazu svému?
Další kapitola je oblast lidové slovesnosti. Můžou to být zážitky kamarádova strejdy, jedna paní povídala jiné hoaxy. A mohou to být i takové ty jakože vtipné průpovídky které vás zařadí do party. Dvěstě let staré nářeční výrazy.
A můžou to být takové ty drobné každodenní ústrky. Opovržlivé pohledy. Maminky co ve spěchu odcházejí z hřiště, volné sedačky v narvaném metru. Pronásledování ochrankou v obchodě. Nevysvětlení diagnózy u lékaře, delší objednací lhůty, přehlížení, nedůvěra a bagatelizace při nahlašování trestných činů a násilí. Snížená dostupnost bydlení, dobré práce, finančních produktů…
Nahoru po cizích zádech
V tom všem výčtu si bílý člověk uvědomí, jaké privilegia vlastně má. Jaké privilegium je podpora rodičů při psaní úkolů na základce - a tím pádem možnost nepropadnout a moct jít na střední. Jaké privilegium je moct chodit do kroužků a tím pádem se nepotloukat po ulicích. Jaké privilegium je nemuset v 15 do práce. Jaké privilegium je být i na VŠ živen rodiči. Jaké privilegium je mít vysokou školu a titul a tím pádem dost odlišný přístup zdravotníků, policistů i úředníků.
Moje privilegia to jsou proto, že je někdo jiný nemá. Ano, možná je taky nemáte. Máte to v životě těžké, trpíte… a teď ruku na srdce. Opravdu vám pomáhá shazování a šlapání po těch, co jsou na tom ještě hůře? Opravdu roste vaše sebehodnota tím, že snižujete hodnotu někoho jiného? Opravdu vás přestane bolet zlomená ruka, když někomu jinému zlomíte nohu? To asi ne. Hm. Tak proč to dělat? Protože to dělá celé okolí? A není právě tenhle přístup to, co vás i s okolím drží dole?
Je snadné lézt nahoru po cizích zádech, budovat bohatství na otrocké práci. Je to stejně easy jako bít děti a týrat staré babičky. Je ale tohle ten “úspěch”, který chceme? Opravdu chceme pomoct svým dětem se školou tím, že z jejich třídy odstraníme ty, kteří by snad mohli konkurovat či komplikovat vzdělávací proces?
A opravdu chceme, aby se část obyvatel, produktivních a inteligentních bytostí, krčila v rohu strachy z biče a bezmocně čekala na cukr?
Už nechci být rasista
Přiznat si, že jsme vlastně všichni (aspoň tak trochu) rasisti, bolí.
Na druhou stranu, jen tohle přiznání může vést ke změně.
Cesta je dlouhá a tak krátkodobým cílem není totální dokonalost, zen a zářivě pozitivní karma. Cílem je každodenní činnost, nebo spíše, nečinnost. Nic náročného. Pro začátek stačí jen některé věci nedělat.
Neuvádět rasu tam, kde to není nutné a nečíst články, které ji mají v titulku, nesledovat zpravodajství, které tohle dělá.
Nekomentovat, neútočit, nemít poznámky.
Nepoužívat přirovnání typu “Jsem rozbitý jak cikánská hračka.”
Nepokračovat v rozhovorech které jsou rasistické, znehodnocují Romy nebo k tomu vedou – Sorry, ale nesouhlasím s tebou a nebudu o tom diskutovat.
Negeneralizovat, netvořit závěry na základě nějaké náhodně utržené informace.
Neřídit se emocemi, které setkání s Romy může vyvolávat. (Strach, panika, zlost…)
Nevolit rasistické politiky.
Nevybírat nájemníky nebo zaměstnance na základě etnika.
Neodcházet z hřiště, koupaliště, neodhlašovat děti ze školy v souvislosti s příchodem Romů.
Pak můžete naopak některé věci začít dělat.
Uvědomit si pocity, které ve vás interakce s Romy vyvolává, hledat jejich zdroj, rozdýchat je a nechat je odejít.
Být laskavý na všechny, bez ohledu na barvu pleti. Usmát se na mladé mámy s miminky, ušklíbnout se s porozuměním na na rohu kouřící mládež. Pozdravit ve výtahu. Zkrátka - jednat s Romem stejně jako s bělochem, nebo ještě přívětivěji.
Upozorňovat ty, kteří mají rasistické jednání nebo slovník, že jsou rasisté a že vám to vadí.
Zajímat se o Romskou historii a kulturu.
Být otevřený novému, uvědomit si své předsudky a neřídit se jimi.
Podporovat neziskovky, které usilují o nápravu nerovnosti
Člověk v tísni má doučování, Romea stipendia pro studenty, Diakonie nízkoprahová centra
Podporovat systémové změny (řešící bydlení, školy, lichvu, kuplířství…) a antirasistické politiky
A asi vás toho napadne více, co mě teď ne…
Myslím, že cílem pro 21. století by nemělo být dokázat, všichni lidé jsou stejní. Nejsou.
Nepotřebujeme, aby Romové byli stejní jako my. Aby jedli stejná jídla, dělali stejné věci, měli stejné pocity a životní styl.
Podle mě je cílem ocenit rozdíly a najít cestu, jak je co nejlépe využít. Jak podpořit individuální talenty bez ohledu na barvu pleti. Cílem je odstranit překážky, které jsme jim za staletí nastavěli do cesty. Cílem je už konečně přestat plýtvat lidskými životy – protože bezcílný život v ghettu nebo osadě je plýtváním.