Wales. Neogotická budova jako z Harryho Pottera. Noc. V ložnici je nás 10, já jsem nejstarší a na chodbě se ozývá dusot. Pro jistotu, i přes zákaz ze strany vychovatelek pokoj zamknu – a sotva lehnu do postele, někdo buší na dveře a lomcuje klikou. Holčičky se bojí, jedna se strachy rozbrečí. Bodejď by ne. Je jí 12 a na dveře jejího pokojíku chodívá bušit strýček. Strýček který se dožaduje doteků a neptá se. Tátův brácha kterému se neumí vyhnout, který je přece moc hodný a čerstvě ženatý. A mi je 15 a nevím, co mám dělat, co mám říct a komu.
O půlnoci hluk utichl. O rok později jsem sekla se sborovým zpěvem a už ani nevím, jak se ta holka jmenovala. Ten pocit a situaci ale nikdy nezapomenu. Stejně jako bezmoc a vztek, když na moji sestru sáhl její bytný (shodou okolností člověk, kterého jsem jí doporučila jako bezpečného a kterého jsem více než zblízka znala). Proč jsem je nedokázala ochránit?
Celý tag #metoo se mě dotýká. Dotýká se mě jako sestry a kamarádky. Jako oběti – a pravděpodobně i jako pachatele.
Pocházím z regionu, kde jsou ženy křehké jako metr kolejnice. Odmala jsem to více táhla s klukama, pro ostré slovo nejdu daleko a umím použít výrazy, za které by se i dlaždič styděl. Pokřikování bedňáků a osvětlovačů na natáčení, hvízdání kopáčů, debilní poznámky kolegů, to mě nerozhází. Umím to smečnout zpátky a dlouho jsem to brala jako hru na drsnějšího. Jenže, co když to každý jako hru nevnímá?
Nikdy jsem nebyla pasivním holčičím objektem, jehož prsa se mohou komentovat – protože to, co jsem odpověděla, donutilo komentátora červenat se. Samozřejmě, i já jsem chtěla pozornost a trochu jsem těm ostatním holkám záviděla. Copak je se mnou špatně, když mě nikdo neplácá po zadku? Jsem ošklivá? Nosím špatné oblečení? Myslím, že ty dívky, které se staly obětmi, to tehdy vnímaly jinak než já. “Hrdé” na to byly jen proto, že nechtěly vypadat jako oběť, chtěly si zanechat aspoň trochu důstojnosti. Zdání, že to je moje vůle, že to co se děje kontroluju.
Kontrola a ovládání vlastního těla a sexuality. Řekněte, kdo z vás to ve 13 letech měl? Tělo se mění, mění se pocity, krev proudí do nových částí těla. (A jak!)
Je to jako ze dne na den přesedlat ze starého Forda do Ferari. Nejprve potřebujete pořádně vyzkoušet, co to umí – a okolí nezbývá než doufat, že se u toho nezrakvíte. Jenže ono to není jenom o výkonu a funkci. Nové vybavení dělá dojem na okolí – a okolí se podle toho začíná chovat. Každý se chce povozit v novém fáru, sáhnout si na volant nebo se aspoň hodně zblízka podívat. A je jedno, jestli bylo tohle auto váš odvěký sen a nově nabytou pozornost si užíváte, nebo jste k tomu přišli omylem a tak nějak nechtíc.
Tak jako tak, každý den se učíte. Jak zapnout klimatizaci? Co se stane, když zmáčknu tenhle čudlík? Jak dlouhá je brzdná dráha? Něco vám napoví první reakce okolí, u kterých nejdříve nevíte, co znamenají. Sledujete televizi, časáky i porno. Probíráte to s kamarády, pozorujete ostatní. A metodou pokus-omyl se učíte, jak to na světě chodí. Že v reklamě má holka v baru krátkou sukni, a proto za ni chlapi platí. Že plácnout někoho po zadku je projev obdivu. I tomu největšímu ignorantovi proniknou do hlavy stereotypy a sexismus. A třeba i to, že sex je univerzální měna.
Bože, chraň všechny nevinné chlapce, vonící po konvalinkách. Chraň je před holkami co se nebojí, dát si, jen tak mimochodem, jejich dlaň na svá prsa. Tehdy v šestnácti mi to přišlo jako děsná legrace, probouzet takhle v někom záchvat paniky a nejistoty. Nevnímala jsem na tom nic divného. Dyť přece nenamítali, rostl jim užitek, byl z toho vztah… Teď vím, že to je asi tak slušné, jako když z pozice spolujezdce, někomu plnou silou dupnete na plyn. Jo, přesně takhle se chová sexuální predátor.
Jestli jsem provokovala? Ano a ne jednou. Jestli jsem se snažila si “koupit” něčí přízeň? Jasně. Kolikrát jsem nečekala na projev souhlasu? Jako projev souhlasu jsem brala jisté fyzické změny. A to je, ehm, stejně debilní přístup jako tvrdit, že když má žena orgasmus, nebylo to znásilnění...
To všechno mi procházelo, dokud jsem se nedostala do Prahy. Dokud jsem se nepotkala s lidmi, co byli (služebně) starší, než já. Ženatými pány. Fotografy. Milionáři. Majiteli firem. Šéfy. Jestli jsem si do 19 připadala tak ošklivá, že jsem si ze strachu z odmítnutí netroufla na nikoho, kdo by se uměl bránit, najednou jsem byla “lovnou zvěří”. Navíc tak blbou, že sama lezla do pastí.
Co uděláte, když pan fotograf zamkne dveře a “něco” chce? Musíte být automaticky po vůli tomu, kdo zve na večeři nebo do kina? Co je fér obléknout si na zkoušku, a co už ne? Dřív by mě to zkoumání bavilo, ale já byla zadaná. Já byla zasnoubená, vdaná. Ale prstýnek přece nic neznamená, když “zadaná není nemoc”... A když už jsem si myslela, že vím jak se bránit, jak se vyhýbat problémům, jak se oblékat asexuálně a jak už u pohovoru dát najevo že “fakt nikdy nic nebude”, stalo se to, co mi změnilo život. Zkušenost to není nijak dramatická, stává se to mnoha jiným, každý den. Mě to ale dostalo.
Když si mě šéf pozval do kanceláře, začal se mnou tančit a pak mě plynule hodil na gauč a skočil na mě, byla jsem znechucená ale považovala to za svou chybu a vzpomínala na kungfu chvaty, které jsem měla použít. Začala jsem se oblékat jako chlap, dávala si pozor, abych neprovokovala. Abych byla neviditelná. No, stejně si za mnou došel a když jsem byla sama, jen tak mezi řečí mě zezadu pevně chytil za prsa. Byla jsem konsternovaná, vysmekla se, on odešel. Jasně, “vlastně se nic nestalo” – ale nepřeju nikomu zažívat ten strach a bezmoc, že se může kdykoli vrátit. Že má klíče. Ve vedlejší místnosti seděla jeho žena. Podala jsem výpoveď. U pohovoru jinam mi řekli, že to o něm ví všichni, že to je vlastně normální…
Na čí straně je vina? Byl on prasák? Nebo si za to můžu sama, tím že jsem se na pohovoru zmínila o rozvodu? Tím že jsem souhlasila s večeří, protože to byla součást firemní kultury a opravdu jsem v tom neviděla rande? Nebo jsem udělala chybu když jsem neodešla hned tehdy, když shazoval mého přítele a nabízel mi, že můžu být jeho milenka?
Měla jsem 10 dnů po porodu a #metoo vrcholilo. V mé kuchyni seděl můj dědeček, cpal se chlebíčky a prohlašoval, že ty ženské co si stěžují jsou ošklivé a blbé feministky. Neměla jsem sílu ho vyhodit nebo se hádat. Tak jsem se jenom pevně chytla stolu, řekla svůj názor a mírně ho tak zarazila. Obsah určitě ignoroval ale asi pochopil, že s čerstvou matkou nemá smysl diskutovat. Nicméně pusu na rty po mě vyžaduje bez ohledu na věk a status. Protože je přece děda, starý muž co už žádnou jinou radost nemá…
Vždycky když o #metoo hovoří čeští muži, vypadá to, jako že si zase ženské něco vymyslely, a ať raději mažou zpátky k plotně a jsou rády, že si o ně vůbec někdo opře kolo. Tihle pánové zapomínají, že mají dcery, sestry a vnučky. Že jim někdo sahá na manželky. Svou bezmoc se snaží zakrýt tím, že dělají ramena. A nebo se celého toho cirkusu aktivně účastní.
Sex je hra. Ale jen tehdy, když se oba shodnou na pravidlech. Pokud se neshodnou a jeden chce přestat, ale druhý ho nutí pokračovat, je to špatně. Bezpečné slovo musí platit a je jedno jestli jde o líbání nebo o výprask rákoskou.
Všechno, co se k #metoo řekne pro mě má smysl a pevně doufám, že tohle téma bude rezonovat ještě dlouho. Jen tak se na povrch dostávají věci, které jinak schováváme i před svým vlastním vědomím. Jen tak se s tím může něco začít dělat. Uvědomění si situace je jediná šance na její změnu. Aby jednou mohlo moje dítě začít jinak, lépe. Aby nezneužívalo. Aby nebylo zneužíváno. Aby dokázalo chránit oběti a trestat agresory. A je úplně jedno, co má mezi nohama.