10:190

Ti co se blbě smějou, ty to jednou čeká taky.

Žít, jako kaskadéééér! ... nebo aspoň jako sekretářka.

Kdysi dávno, oddíl hráček košíkové z jednoho moravského okresního města, nastoupil proti hráčkám Sovětského svazu. Během zápasu se domácím borkyním povedlo dát jeden koš. Nic víc prý udělat nešlo. Byl to šok.

A já si v posledních měsících připadám, jako když okresního šampiona v boxu, který sice porazil všechny joudy v hospodě a poradil si i s borci z okolních měst, pošlou do reprezentace. A on se najednou rozcvičuje mezi namakanci a ví, že tohle je asi hrozný omyl, ale couvnout se tak nějak nedá. 

Něco podobného je, zdá se, hledání práce. 

Stojím na startovní čáře, kolem mě samí borci a borkyně. Uhlazení elegánové z první fakulty, několika jazyky plynně hovořící absolventi mezinárodních vztahů. Dokonale se v byznyse orientující lidi z trojky. Informatici a statistici s mozky tak výkonnými, že zapojit je, nepotřebujeme hnědouhelné doly. 

Porovnávám své šance v boji o slušně placenou práci a konstatuju, že tohle bude ostré, bude to bolet a kdoví, jestli vůbec doběhnu do cíle. Jako bosý etiopský běžec vedle natrénovaných hvězd v prvotřídních tretrách, řekli mi, že tohle přece taky zvládnu, a poslali mě do velkého světa. Koukám se na lidi po několika zahraničních stážích, pozoruju obsáhlé životopisy, léta praxe. 

A nebo spíše jinak. Připadám si jako desetibojař, co dorazil na olympiádu a tam mu oznámili, že desetiboj se ruší a že soutěžit může jenom v jedné z disciplín. Co vybrat? Běžet? Vrhat? Skákat? Na každém startu se na mě ostatní dívají s nedůvěrou, stojím proti expertům a vím, že to asi nedopadne dobře. Nikdo mi neřekne, co si vybrat. Žádný trenér mi neporadí, jenom z tribun je slyšet, ať se vzdám a sponzoři ječí, že musím urvat zlato.

Dokud je člověk žák, dorostenec, dokud je to jenom rekreace, dokud je to jenom přátelské utkání, nemá co ztratit. A baví ho to, prostocviky se daří, rodiče mají radost a prarodiče se dmou pýchou. Ale pak nadejde čas, kdy to přestane být hobby, kdy se rozhoduje o živobytí, o budoucnosti, všichni si myslí, že ten náš šikula jim to natře, ale co když ne? A pokud se nevztekají sponzoři a fanoušci, neznám nikoho, kdo by chtěl být poražen, ať už jednou, dvakrát nebo desetkrát. Pořád si opakuju, že vlastností sportovce je nevzdávat se. Ale nejsem si jita, jak dlouho mi optimismus vydrží. 

Protože v červnu ze škol vypadne dalších pár tisíc mladých, perspektivních a schopných vysokoškoláků a firmy si z nich budou vyzobávat ta nejlepší semínka, jako přežraný kos v krmítku. Každý chce to nej. Zbytek se smete a hodí do kamen. Dokonalé jazyky, odolnost vůči stresu, teamové hráče se schopností vést lidi, flexibilitu, zodpovědnost, ochotu, nekonečnou kreativitu ale zároveň schopnost ji dokonale potlačit. Skromnost a zároveň vysoké sebevědomí, silnou osobnost, která poslechne na slovo. Přátelskou náturu v kombinaci se schopností pracovat sám a v tichu, drajv i nenápadnost. Technickou zdatnost i vysokou sociální inteligenci. 

Jenomže jak by řekl klasik: Pánové, kdo z vás to má?!

Na druhou stranu, bude hůř. Diplomka ještě není napsaná. Na státnice ještě nejsou přesné termíny. A většina zaměstnavatelů ještě netuší, že existuju. Až rozešlu sto životopisů, navštívím desítky pohovorů, assessment centra a podobně a přesto se nikdo neozve, pak to teprve začne být zajímavé. 

Kdy jste si začali hledat práci? Pracovali jste už při studiu? Nebo vás zaměstnavatel oslovil sám? Víte už, co a kde budete po škole hledat? Nebo se zatím věnujete svému hobby a takové věci jdou mimo vás?

Ps: Napadlo vás, když jste podávali přihlášku na výšku, že tohle budete jednou řešit?

Branding

Východisko: NY Times, Ihned.cz

Není zase tak úplná novinka, že pro to, abyste pronikli do skvělého a nablýskaného světa módy, nepotřebujete mít ani tak schopnosti, talent a vysoké IQ, jako spíše ucházející obličej, postavu, vystupování a kvalitní styl. (Nerada bych znevažovala schopnosti lidí, kteří jsou kdesi vysoko nade mnou a zapškle si stěžovala, jak je to nefér. Ale akademické tituly a počty publikovaných odborných prací na rozdíl od oblečení na první pohled vidět nejsou… a ne každého to zajímá.)  Je prostě mnohem snadnější soudit podle vzhledu, podle stejného klíče, jako je jednodušší dívat se na film než číst knihu, listovat magazínem než studovat obrazy a poslouchat populární hudbu než něco psaného ve čtvrttónech. (Ale tohle už jsem říkala tolikrát, že už to není vtipné, ale když na to přijde a světový tisk potvrdí, co si nějaká tuctová blogérka myslí, je to fajn.)

 

Zkrátka a dobře, vzhled prodává, vzhled vydělává. Snad to ještě v dobách minulých záleželo i na osobní charisma, ale když už žijeme ve světě webu 2.0, jak je teď in říkat, nějaké na první pohled neviditelné bonusy přestávají existovat. A i když by se třeba mohlo zdát, že v Timesech píšou hlavně o stylu a o tom, že ho všichni slavní mají, není to tak docela pravda. Nebudeme si lhát, jako všude, jde hlavně o prachy. Strýček Skrblík by si mohl zaplavat mnohem dříve, kdyby měl lepší styl.

U "zaměstnaných" (redaktoři časopisů v zahraničí) jde spíše o reprezentování značky jako celku a toho, že se jedná o osobnost na svém místě. O tom, že jsou schopní, se ví, a kdyby náhodou přišli o job, stejně se o nich zapráší. Ty můžeme s klidem z úvah vynechat. 

Freelance, to už je jiná kategorie. Fotografové, modelky a hlavně stylisté... ti všichni vydělávají především sami na sebe a jejich styl se přizpůsobuje jejich obchodní značce. Je přece jasné, že od někoho, kdo je spíše hippík si nenechám vymýšlet šatník, když chci být sexy. No ne?

Pak vznikají takové ty situace, že se podíváte na fotky lidí, kteří pracují v nejrůznějších českých módních policiích a tak nějak nevíte, co si myslet. Teda víte. Pokud se má stylista ztotožnit se svým klientem, pak je jasné že kombinace platformy-legíny-delší top-sako-šál-dlouhý náhrdelník-klobouk jsou nutnou výbavou. (A nesmí chybět nějaká ta značka, ale jenom decentně.) A když to má být fakt vodvaz, přidá se chlupatá vesta a něco se cvokama. Nuda, nuda, nuda. Opravte mě, jestli se nejedná o styl který načrtla Rachel Zoe. A řekněte mi, ještě pořád se učí, že tohle je ideální outfit pro stylistu?

No, a úplně někde jinde si stojí bloggeři. Blogy už zdaleka nejsou jen osobní záležitostí a prostředkem jak se uživit psaním. Jsou minimálně stejně zajímavé, jako bilboardy kolem D1. 

Možná jsem to přehlédla (pokud ano, řekněte) ale zatím čekám, kdy bude uveden do provozu už na podzim nenápadně avizovaný projekt, jehož autorka, by se tak stala českým ekvivalentem pana Saynta. (Jó, vybírat slečny které mají potenciál a dost velkou sledovanost a dohazovat je marketérům, to mě baví. Jenomže já bych na rozdíl od šéfa, který by si jistě zařídil exklusivní smlouvy, nebyla schopna někoho tlačit, aby se nějak změnil.) Totiž, takový šikovný blogger, to je něco jako zlatá kráva, málo žere, dojí za dvě a místo mlíka to jsou kvalitní finanční toky.

Ale neodbíhejme daleko od tématu, pro módního bloggera je osobní styl tím základním životním posláním. V prvním bodě je důležité zaujmout "čtenáře" (Kdo dneska čte?!), často stačí jenom hodně nakupovat a v jistých kruzích je úspěch zajištěn, nesmí to ale být moc originální, něco takového nás, jakých je nejvíce, nezajímá. Čtenář chce snít o tom, že bude stejný, chce nosit stejné věci, anebo se o to aspoň snažit...

No, a potom je třeba začít chodit mezi lidi. Mezi další bloggery, mezi fotografy, na módní přehlídky, na večírky...a taky se hodně nechat fotit na street style weby. Že je to jednoduché jako facka? Naopak. Tady, vážení, končí všechna legrace. Tady nejde nic ošulit, vyretušovat, dobarvit. Tady prostě musíte být dokonalí od laku na malíčku levé nohy, po sponku za pravým uchem a záleží i tom, jestli máte kalhotky s králíčkem nebo s potiskem leoparda. Nenechte se zmást outfity, které vypadají, jako kdyby je člověk tahal z šatníku ve čtyři ráno, když je ještě tma a oči jsou zalepené. Úplně vidím, jak se řeší míra otřepenosti u šortek a přesné pořadí náramků, týden dopředu, a narychlo se dokupuje, co chybí. (To jenom tady se může stát, že barvu svých punčocháčů zjistíte až po rozednění, několik hodin po tom co jste odešli z bytu.) A celý ten cirkus ne jednou, ale pořád. Pokaždé. Dokud o vás nezačnou mluvit a pak, když začnou, ještě víc.

A když už máte všechno v malíku, dorazí agent a říká, hele kotě, mám tady ňákou mezinárodní značku, co by ti ráda zasponzorovala vohozy, a ještě dodala nějakej ten keš navíc, jen kdybys vodhodila tu volezlou čepku, tak co, plácnem si? Protože je jasné, že zákazník si žádá jenom lehce kreativní průměr, ne nějaké tůdle, nůdle, výstřelky. 

Když to tak shrnu, na to, abyste zaujali umělce a novináře, stačí být kreativní, divný, jakože art. Když to máte a motáte se na akcích, budou se na vás koukat, budou vás na každé další párty poznávat. Ale v českých luzích (A nedělám si iluze že by to jinde bylo jiné.) nějakou obecnou popularitu a peníze nečekejte. 

(Teda, pokud zrovna novinář netrpí tvůrčí krizí natolik, že vám nezmění národnost a jen proto, že jsou ostatní nudní, vás nezařadí mezi významné umělce a podnikatele. ( Rodiče Maťovi mají setsakra štěstí na šikovné a talentované děti. Ale nějak si nedokážu vysvětlit, proč tam není ta starší z jejich kreativních dcer, která výborně fotí...že by proto, že je sice talentovaná a má styl a vkus, ale není to taková divočina?) )

PS: Vypadat skvěle když už někam jdu...do háje! Kolik to stojí úsilí, to je až neuvěřitelné! Na rozdíl od populárních bloggerů, kteří si někde něco půjčí, mě před každou větší akcí skoro chytá hysterák, co na sebe, narychlo něco šiju, pak zjistím, že nemám žádné boty, co by pasovaly naprosto úchvatně, že kabelka mi buď sedí ke kabátu nebo k šatům. Že náhrdelník bych potřebovala o kousek větší, náramek třpytivější, lak na vlasy v o chlup jiném odstínu. Uááá! 

No jo, a pak na místě, nechci být namyšlená, ale lidi se koukají a je vidět, jak jim to v hlavách šrotuje.

Popravdě, všechno, co přivodilo alespoň krátkodobý úspěch, bylo v první chvíli dílem náhody v kombinaci s tím, co jsem měla na sobě, jak jsem vypadala. A tak mi nezbývá než doufat, že když zachovám konzistenci, nezměním styl ani barvu vlasů a povede se mi navíc sehnat nějakou specifickou rtěnku, bude to fungovat stále lépe a lépe.

Drbu se ale na hlavě v zamyšlení…

Má to vůbec smysl, když pravděpodobně, tak jako tak, skončím někde v kanclu, kde se bude dbát na dodržení stanov a procesů, ne na nějaký osobní brand?

Fuga

(Speciální příspěvek s fotkama autorky!)

Moje vědomí by na to snad zapomělo. Moje podvědomí by mě nutilo se s tím neustále trápit a srovnávat.
Ale nakonec to hezky rozsekla redaktorka Vice v tomto článku. 
Je načase tuhle kapitolu zavřít...nebo teda, aspoň si přiznat, že ideál krásy se změnil, aniž bychom si toho všimli. Najednou jsou tady tyhle mezery a já nevím, jak se k tomu postavit.

Fugy mezi nohama, jako to nazvala moje máma, tady byly odjakživa. Někdo má, někdo nemá, ale nikdy to nebyl znak krásy, něco co by se vystavovalo. Naopak. Kdo měl hubené nožky ze kterých se dalo dobře číst, raději je schoval pod sukni, případně pod širší kalhoty. Dokonce ani ty modelky to neměly a missky?
  Je to už minimálně deset let, co se moje máma zvedla znechuceně od televize s tím, že finalistky miss mají fugy mezi nohama a že ji to nebaví. Jenomže to byly takové ty malé trojúhelníčky volného prostoru hned pod rozkrokem. Takové ty lehce provokativní až vulgární... co mám teď i já.

Jenže dneska, dneska je to jiné. Ve starých knihách se psalo, že mezi ideálníma nohama žena udrží čtyři mince. Stehna, kolena, lýtka a kotníky se měly dotýkat a to tak nějak stejnou měrou, a tomuhle nákresu jsem tak nějak, naivně, podřídila požadavek na mé nohy. A věřte, že když chcete, aby se poctivým X-kům lehce dotýkaly kotníky, kolena, ta je tam hodně těžké nacpat. Snažila jsem se, abych i přes tento handicap měla hezké tvary. A i tak mám problém přibrat přes lýtka.... no, a zatímco jsem řešila nebezpečnou blízkost kolen, čas oponou trhnul a máme tady toto.

Jasně, než si toho všimnou i "obyčejní" na internetu nezávislí lidé, bude to ještě chvíli trvat, ale nakonec se to zažere do podvědomí nejen lidem závislým na internetu. Zatím se nad tím můj muž a starší pánové ještě pozastavují a řeší, za co by takovou slečnu chytili a jak je v takových případech vyřešeno tlumení otřesů při jisté delikátní činnosti... ale ti mladí, ti to prostě vezmou tak jak to je a budou to brát jako ideál krásy. Nebo ne?

Abyste to pochopili, je mi jedno, jaké kdo má co, člověk si svou genetickou výbavu nevybírá. Někdo má odmalička nožičky jako hůlčičky, s vystouplými koleny, a i kdyby se ládoval jenom fastfoodem, změnit se to nepovede. Někdo má těžší podvozek, a jeho kotníky vypadají štíhle jen na podpatcích vyšších než 10cm. Někdo má stehna a kolena u sebe, někomu se kolena dotýkají, jen když nohy překříží. A všechno by to bylo OK, kdyby do módy nepřišly minišortky a superskinny kalhoty. Zatímco kus ženské v tom vypadá jako nepovedená tlačenka, elastan deformuje do podivných tvarů a rozhodně nelichotí, když se sejdou děvčata z opačného konce tvarového spektra, vypadá to spíše, jako když stará piána dostanou vycházku.

A zatímco u těch, které jsou skutečně ženské, se můžeme ušklíbat, můžeme kritizovat nerozum, špatný životní styl a nedostatek vkusu, jako se to často děje na Módním pekle, u těch štíhlounkých si  netroufáme nic namítat. Ale já protestuju. Nebaví mě ani dívat se na ty pokrouceniny v černých punčocháčích, které čouhají z jeansových šortek, nebo jsou nedejbože ještě opticky deformované přidáním nadkolenek. Obzvláště v kombinaci s podpatky je pak chůze takových slečen pikantní, botky mají tu nepříjemnou vlastnost vychylovat se do stran a nad výslednou křivkou by nejeden secesní umělec zaplesal.

Tohle prostě stojí za to vidět.

Zkrátka a dobře, nevím, co si o tomhle trendu mám myslet. Jako správný wanna be fashion insider bych se asi měla přizpůsobit, a to už vůbec nemluvím o tom, že je velmi těžké najít inspiraci pro vlastní styl, když je všechno nafocené na lidech s fugou. Ale na druhou stranu, v rámci zblblosti jsem se tohohle vzhledu snažila dosáhnout... a sice, když se předkloním, tam něco je, ale jinak je efekt minimální. A tak prohlašuju, že to jsou beztak kyselé hrozny, a zvedám ruku zároveň se všemi, kteří pokrouceným párátkům nefandí. Ostatně...vystavovat něco takového, to už je snad na hranici nějaké psychické poruchy, ne?

simulace bot na podpatku

kolena se dotýkají

kotníky se dotýkají

 

Co myslíte vy? Je to směr, kterým se lidstvo vydá tak jako se vydalo směrem korzetů před pársty lety? Budeme mít časem korzetové kalhoty, které nám budou tvarovat stehna? Budeme svoje děti nutit jezdit na koni nebo na něčem podobném? Budou se nosit jenom takové modely, které tuhle dokonalost ještě zvýrazní a ukážou?
A nebo to je slepá ulička vyhrazená pro teenagery, trend, který bude nakonec udusán starým dobrým sexuálním pudem?
A vůbec...máte mezeru mezi stehny? Máte "čitelné" nohy? Nosíte legíny a mikrošortky? A líbil by se vám tenhle trend, kdyby jím nebyl internet zahlcený?


Ps: Krajkové šortky jsou k prodeji. Jak vidíte, na mě nevypadají úplně lichotivě ;-)

Něžně sexy Lindex

Overal Lindex, 299,-

 Možná si někdo vzpomene, před nějakou dobou proběhla na webu Votočvohoz.cz soutěž. A zatímco slavné bloggerky zasedly v porotě a rozdělovaly hodnotné ceny, pro ty ostatní, kteří se líbili především návštěvníkům stránek, byla připravená poněkud jiná odměna. Focení.

A tak jsme se snažily. I když "reklama" a zviditelnění, které bylo hlavní odměnou pro realizační tým, ještě nepřinesly své ovoce, myslím že nakonec můžeme být všichni spokojeni. Fotky se povedly, focení bylo příjemné a kdo ví, třeba se někdo ozve...mi, Kateřině Kabriel která líčila, nebo Evě Šafránkové, fotografce (http://www.evasafrankova.com)

Šaty Lindex, 499,-  Náramek Lindex (už je v obchodech)

Top Lindex 899,- Náhrdelník Lindex (už je v obchodech), Boty Humanic

Cardigan Lindex 999,- Plavky Lindex 299,- + 399,-

Career Days 2013

V posledních dnech se nějak extra nenudím, teda, s nudou se to má tak, že se koncentruje do sice malých, ale nesmírně hlubokých louží. Buď nestíhám a zjišťuju, že nejsem až tak nemožná, jak se zdá, nebo tonu až po uši v něčem patlavém, co s pocitem štěstí a úspěchu nemá moc společného.

To co je mimo mého muže skvělé, je moje „práce“ pro firmu Mars. Dostala jsem skvělou možnost trochu přilepšit mému kostrbatému životopisu a tak se snažím a baví mě to opravdu hodně. Když děláte s lidmi, kteří svou práci milují, mají slabost pro zvířátka, jsou féroví a optimističtí, je to úplně něco jiného než zapškle závistivá soutěživost, kterou se projevují české firmy v módní branži. (Už mě to unavuje. Jednak, trapná aféra „Valentino“, způsobená selháním na straně PR akce. Pardon, ale pořádající strana by si raději měla připlatit za zkušeného pisatele tiskovek a následných reakcí, protože zavádějící informace následované hysterickými výlevy a osočováním jsou značně neprofesionální. A nevím, co by musela paní C.K. , spolupracovnice redakce onaidnes udělat, abych ji ještě kdy mohla považovat alespoň za „novinářku“. No a za druhé, nechápu chování jednoho dnes velmi známého výukového centra pro stylisty, agentury, která jich větší množství zastupuje, prezentuje se v televizi, spolupracuje s bloggery i Slevomatem. Což o to, důležití byli vždycky a to je také důvod, proč jsou tak úspěšní a v tom jen gratuluju. Ale když založí skupinu, pozvou mě do ní, přijmou mě do ní, nechají mě do ní napsat inzerát - v souladu s účelem skupiny - na který se mi ozvou zájemci, a pak mě vyrazí, to mi přijde poměrně smutné. Snad až tragikomické, po tom, co se mi vysmáli, že mám blog a o tři roky později svůj prezentují kde můžou, po tom, co mi po pár větách na mém blogu zablokovali možnost přispívat a jakkoli reagovat na jejich FB...)

Ale dost už stěžování si, díky spolupráci s Mars jsem se poprvé po dlouhých letech dostala na zajímavou studentskou akci s názvem Career Days. Pořádán společností (trochu až sektou) Aiesec v hotelu Corinthia, jedná se o největší veletrh pracovních příležitostí pro studenty a absolventy vysokých škol v ČR, letos navíc rozšířený o virtuální část. Přednášky, setkání s managery, tréninky, stánky... to vše za poměrně vysoké vstupné. Troufám si říct, že jsme byli fakt dobří... a já jsem ve stánku, oblečená v tričku Whiskas mohla pozorovat, co všechno jsou schopni studenti považovat za oblečení vhodné pro prezentaci sebe sama personalistům.

Nikdo není povinen oblékat se u Armaniho, ale základních pár bodů se pravděpodobně bude hodit každému. Protože i když se personalisti tváří, že nic takového jako výběr na základě vzhledu neexistuje, nakonec z nich vždycky vypadne, že to není zase taková pravda. A pokud existuje nějaký důvod, proč si na oblečení dát záležet, pak to je práce - a peníze.

Nejčastější Career Days chyby:

Vlasy
Jakou práci hledáte? Servírka? Luxusní společnice? Uklízečka? Pokladní v hypermarketu? Nebo byste se rády staly členkami management teamu, měly svůj stůl na finančním oddělení, snadno před vedením obhajovaly odvážné rozpočty pro marketing? V tom případě je dost hloupé před pohovorem zapomenout na věci jako je hřeben, šampon, kondicionér, voda, fén, gumky, sponky. Krátké vlasy se sklonem k plihnutí je třeba umýt a vyfoukat, krepaté, suché a jinak poškozené kadeře stočit do french twistu nebo aspoň omotat kolem donutu z HM. Pokud nutně potřebujete prezentovat blond hřívu, zkultivujte ji do ponytail culíku. Zapomeňte na výrazné gumky, cuffs, sponečky, čelenky, štras, zapletené culíky a podobné záležitosti které mohou zavánět infantilním dojmem. Jenom ty, které mají dobrý střih, výbornou kvalitu a spíše tmavší barvu vlasů, si můžou dovolit je mít rozpuštěné.

Obličej
Ne moc výrazný makeup, upravené obočí, v maximální možné míře čistá pleť. Vyčištěné zuby, ošetřené rty. Srovnané nebo čerstvě oholené vousy. Při rozhovoru se na vás lidé dívají dost z blízka. Když vedle sebe máte dva stejně šikovné absolventy, vezmete toho, který má dvě obočí spíše, než toho který má jedno...a toho, který má akné jen na čele spíše než toho, který nemá akné jen kolem očí. Projevy zanedbaného zevnějšku u mužů neznamenají extrémně výkonný mozek, ale neschopnost nahlédnout věci i z jiného úhlu.

Boty
Jasně, venku je zima. A co se nosí v zimě? Kozačky. Jenomže v místnosti je to něco jiného. Ošmajdané, sešlapané, koženkové, zašlé, dělající z nohy sloup...vypovídající o své nositelce skutečně hodně. Na každou akci, kde je možné být chvíli předem, kde je šatna, kde je možnost odložit si nejen kabát, ale i tašku, je dobré nosit buď lodičky, nebo elegantní baleríny, a přezout se. Na pohovoru se většinou sedí, takže i podpatky se dají zvládnout a noha v něčem takovém vypadá tisíckrát lépe. Když se přezujete, říkáte svému zaměstnavateli, že vám záleží na něm i na budoucích klientech, že jste ochotné se přizpůsobit, obětovat určitý komfort proto, aby byl celek vydařený. Totéž platí pro pány a kontrast mezi pohorkami a polobotkami.
Já se přezouvám i na zkoušky, a když ve škole prezentuju. Boty nesmí posluchače/pozorovatele rušit.
(Ehm, pozor na lodičky na platformě nebo klínku. Tohle není párty.)

Punčochy/punčocháče
Dress code netoleruje holé nohy. Ale kdo má pocit, že to znamená palec nahoru pro vzorované punčocháče a legíny, je na omylu. Ani s barevnými 40den štramplíkami si moc nepomůžete, pokud nejdete žádat o práci učitelky nebo ředitelky chráněných dílen. Buď si pořiďte matné tělové punčošky, nebo matné, černé, neprůhledné. (Není to součást dress codu, ale pro začátek se to dá.) Já nosím častěji černou variantu, buď nylon, nebo s přídavkem kašmíru. Tělovky jenom na skutečně oficiální záležitosti.

Sukně
Image rozverné školačky ve skládané kárované mini snad pomůže ke kariéře v pornu. Kariérou v bance si nejsem tak jistá. Platí, že sukně by měla být dlouhá ke kolenům a měla by být spíše tmavší barvy. (Drobné dámy můžou mít nad kolena, vysoké pod kolena.) Květy, kostky, divoké abstraktní vzory, všité šifonové klíny, manšestr, maxidélka, prosím, ne. Věřím, že k tomu abyste prodaly své schopnosti, nepotřebujete ani rozparek do půl stehna. Šatové sukně, jakékoli délky, jsem ochotná akceptovat u těhotných. Zejména ty s kapsičkami, opasky, přezkami bych raději přenechala děvčatům na prvním stupni základní školy.

Topy
Podprsenka by měla být vždy tělová, ramena a ideálně i nadloktí zakryté. Knoflíky upící pod náporem dmoucích se ňader jsou stejně smutné jako plandavost  ve stejné oblasti. (V obou případech dobře vypadají topy s "vodou" ve výstřihu - mají je v HM.) Pokud jste obdařené, fiží nemá smysl, stejně jako nemá smysl kravata a košile upnutá až ke krku. Pokud máte hrudník jako modelka, působí podivně hluboké rozhalenky a výrazné šperky. Když vám nesedí top, je to známka toho, že jste nad sebou zatím moc nepřemýšlela. Že jste oblékla první lepší, co byl nahoře ve skříni, nebo bez uvažování následujete „trendy“. Takže jdete do firmy jenom proto, že to tak náhodou vyšlo, nebo že to dělají ostatní? Více nic?

Detaily
Razící gumička na zápěstí. Odrbaný opasek. Vyboulená kapsa.
A naopak.
Tyrkysová květina na klopě jinak černočerně oděné lehce obézní slečny. Manžetové knoflíčky. Ohrnuté rukávy u dámského blejzru. Výrazný pásek u šatů. Barevné lodičky.
Detail je to, podle čeho si vás zapamatují.


Nikdy jsem netvrdila, že hledání práce je legrace. Není. A dneska už nepomáhá ani diplom v kapse a titul před jménem. A zejména, pokud váš životopis, podobně jako můj, má jenom pár zcela irelevantních řádků, je důležitá každá drobnost. O tom by mohla vyprávět moje známá, která coby čerstvě vystudovaná lékařka hledala místo...a získala až to, při kterém do životopisu připsala, že je dobrovolná hasička a další netradiční koníčky a aby svou energii potvrdila, před vedení nemocnice předstoupila v pohorkách (vypucovaných), jeansech a košili, se sportovním ruksakem místo kabelky. :-)


PS: Že je to MDŽ, tak malé nakouknutí do světa mezd a platů z pohledu statistika. I když průměrné měsíční výdělky žen jsou nižší než průměrné výdělky mužů, není to diskriminací. Je to tím, že jsme učitelky, účetní, asistentky, prodavačky, zdravotní sestry, že když máme děti, preferujeme partime pozice a že se raději věnujeme rodině, než práci a když, preferujeme ty méně agresivní pozice. Nebo se vám snad stalo, že jste za tutéž odvedenou práci, s tímtéž životopisem, schopnostmi a vlastnostmi, dostaly méně než muž?


Nebo co myslíte? O čemkoli z výše uvedeného?

Uč se dítě, moudrým býti.

„Webovu verzi časopisu Marie Claire opustila jeho šéfredaktorka Martina Matyášová. Matadorka české módní scény, bývalá šéfredaktorka Elle.cz a ředitelka módy časopisů Žena a život či Marianne svůj odchod okomentovala slovy, že krok do neznáma je pro ni přijatelnější než pracovat s lidmi, kteří nerozumí ani módě ani internetu.“ Napsal fashionbook.cz ve článku Nejdůležitější módní momenty roku 2012.

Když jsem si tento odstavec přečetla, následoval poměrně intenzivní příliv smíšených pocitů.

Jedna, ano, konečně to někdo řekl.
 To že na stránkách dámských lifestylových časopisů se odehrává jen velmi lehké čtení a to, co je nějak oduševnělé, je převzaté ze zahraničních mutací, není žádná novinka. Pravděpodobně si česká čtenářka nežádá, aby její módní bible byla něčím jiným než obrázkovou knížkou s malým množstvím HODNĚ VELKÝCH PÍSMENEK - a v tomto případě poptávka určuje nabídku. To, že čtenářky internetových mutací si nežádají ani ty obrázky a co se textu týče, vystačí si s hodně otesaným textíčkem zaměřeným na reklamu produktů a naprosto scestné rady, budiž. Internetový čtenář je pravděpodobně považován za ještě hloupějšího, než jeho papírový protějšek.

To, že krajky, kůže, černá, ženská silueta a vysoké podpatky jsou v módě, je fakt, který platí už desítky let a pravděpodobně se neomrzí. Není to ale z vůle módních tvůrců ale díky práci módních interpretů, protože jsou věci, které zkrátka vypadají dobře.

Ani "odborné komentáře" na téma komu co sluší a komu ne, nejsou nijak ohromující. Je poměrně snadné o někom napsat, že vypadá jako strašák do zelí/bohyně bez toho, aby se člověk zabýval odpovědí na rýpavou otázku PROČ?!

Ale budiž, nemůžu od módních žurnalistů chtít něco, v čem sama nejsem přeborník. Neb rozumět módě... co to znamená? Znamená to vědět, co se bude nosit? Znamená to vědět, co se kdy nosilo? Nebo to znamená mít přehled, kde se co dá koupit? Dokonale vyšperkovaný osobní styl? Vědět detaily o všech značkách a slavnějších návrhářích? Znát střihy a materiály? Umět si to všechno spojit s dějinami umění, estetikou a sociologií? Netuším.

Kdysi jsem si myslela, že stačí se dívat kolem sebe, mít logické myšlení, estetické cítění a základní umělecké vzdělání.

Pak jsem byla přesvědčena, že se nejlépe vzdělám na odborných kurzech.

A nakonec jsem se dostala ke knihám, tak jsem kupovala časopisy, a nedostatek cestování se nažila vynahradit sledováním street style na internetu. Ale chytřejší si nějak nepřijdu.

Tak jak to kruci správně pojmout?
 Říkala jsem si fajn, podívám se, jestli na UMPRUM mají nějaké kurzy nebo přednášky pro veřejnost...a ta jediná připadla zrovna na dobu, kdy jsem nemohla. Říkala jsem si, že když se naučím dělat střihy a proniknu do toho odspoda, pomůže to. Ale ani po tom co jsem si ušila pár kousků a prolistovala desítky Burd, se necítím moudřejší. Ani po přečtení rozhovorů s lidmi, co se vyznají. Ani po přečtení všech knih...

 Ano, pochopila jsem jaký má vztah oblékání a gender, jaké jsou souvislosti mezi lidovým krojem a krajem, kde se nosí. Vím, jak vytvořit, ušít, vyšít, uháčkovat, uplést, upříst, uplstit... Několikrát jsem na základě fotek z přehlídek správně určila trendy na dalšího půl roku. Nemám problém pomocí oblečení vytvořit osobnost a životní příběh... ale jak, do háje, porozumět módě?

Prostě nevím. Nevím, jestli investovat do dalších knih, jestli se zahrabat do sociologické literatury, studovat psychologii nebo prostě jenom klikat a listovat obsahově prázdnými žurnály. Nebo se přihlásit na nějakou střední nebo VOŠ ? Nebo vyjet do světa? Nebo jít na stáž do dílny nějaké návrhářky?
A vlastně...je možné módě, pokud ji nebereme jako vyloženě obchodní záležitost, porozumět? Není to náhodou umění, něco co vychází z nitra svého tvůrce a je tak citlivé, že jakákoli interpretace je stejné znásilnění jako řešit, co že to chtěl básník říci?

Tak babo raď.

Ps: Je jasné, že podle svého vlastního individuálního mínění každý z lidí, kteří v tomhle oboru pracují, nebo by chtěli,  si myslí že tomu rozumí nejlépe. Tak pokud tomu rozumíte, prostě napište, kde jste se to naučili. ;-)