Východisko: NY Times, Ihned.cz
Není zase
tak úplná novinka, že pro to, abyste pronikli do skvělého a nablýskaného světa
módy, nepotřebujete mít ani tak schopnosti, talent a vysoké IQ, jako spíše
ucházející obličej, postavu, vystupování a kvalitní styl. (Nerada bych znevažovala schopnosti
lidí, kteří jsou kdesi vysoko nade mnou a zapškle si stěžovala, jak je to
nefér. Ale akademické tituly a počty publikovaných odborných prací na rozdíl od
oblečení na první pohled vidět nejsou… a ne každého to zajímá.)
Je prostě mnohem snadnější soudit podle vzhledu, podle stejného klíče,
jako je jednodušší dívat se na film než číst knihu, listovat magazínem než
studovat obrazy a poslouchat populární hudbu než něco psaného ve čtvrttónech. (Ale tohle už
jsem říkala tolikrát, že už to není vtipné, ale když na to přijde a světový
tisk potvrdí, co si nějaká tuctová blogérka myslí, je to fajn.)
Zkrátka a
dobře, vzhled prodává, vzhled vydělává. Snad to ještě v dobách minulých
záleželo i na osobní charisma, ale když už žijeme ve světě webu 2.0, jak je teď
in říkat, nějaké na první pohled neviditelné bonusy přestávají existovat. A i
když by se třeba mohlo zdát, že v Timesech píšou hlavně o stylu a o tom, že ho
všichni slavní mají, není to tak docela pravda. Nebudeme si lhát, jako všude,
jde hlavně o prachy. Strýček Skrblík by si mohl zaplavat mnohem dříve, kdyby
měl lepší styl.
U
"zaměstnaných" (redaktoři
časopisů v zahraničí) jde spíše o
reprezentování značky jako celku a toho, že se jedná o osobnost na svém místě.
O tom, že jsou schopní, se ví, a kdyby náhodou přišli o job, stejně se o nich
zapráší. Ty můžeme s klidem z úvah vynechat.
Freelance,
to už je jiná kategorie. Fotografové, modelky a hlavně stylisté... ti všichni
vydělávají především sami na sebe a jejich styl se přizpůsobuje jejich obchodní
značce. Je přece jasné, že od někoho, kdo je spíše hippík si nenechám vymýšlet
šatník, když chci být sexy. No ne?
Pak vznikají
takové ty situace, že se podíváte na fotky lidí, kteří pracují v nejrůznějších
českých módních policiích a tak nějak nevíte, co si myslet. Teda víte. Pokud se
má stylista ztotožnit se svým klientem, pak je jasné že kombinace
platformy-legíny-delší top-sako-šál-dlouhý náhrdelník-klobouk jsou nutnou
výbavou. (A nesmí
chybět nějaká ta značka, ale jenom decentně.) A když to má být fakt vodvaz, přidá se chlupatá vesta
a něco se cvokama. Nuda, nuda, nuda. Opravte mě, jestli se nejedná o styl který
načrtla Rachel Zoe. A řekněte mi, ještě pořád se učí, že tohle je ideální
outfit pro stylistu?
No, a úplně
někde jinde si stojí bloggeři. Blogy už zdaleka nejsou jen osobní záležitostí a
prostředkem jak se uživit psaním. Jsou minimálně stejně zajímavé, jako
bilboardy kolem D1.
Možná jsem
to přehlédla (pokud ano,
řekněte) ale zatím
čekám, kdy bude uveden do provozu už na podzim nenápadně avizovaný projekt,
jehož autorka, by se tak stala českým ekvivalentem pana Saynta. (Jó, vybírat slečny které mají
potenciál a dost velkou sledovanost a dohazovat je marketérům, to mě baví.
Jenomže já bych na rozdíl od šéfa, který by si jistě zařídil exklusivní
smlouvy, nebyla schopna někoho tlačit, aby se nějak změnil.) Totiž, takový šikovný blogger, to
je něco jako zlatá kráva, málo žere, dojí za dvě a místo mlíka to jsou kvalitní
finanční toky.
Ale
neodbíhejme daleko od tématu, pro módního bloggera je osobní styl tím základním
životním posláním. V prvním bodě je důležité zaujmout "čtenáře" (Kdo dneska čte?!), často stačí jenom hodně nakupovat a
v jistých kruzích je úspěch zajištěn, nesmí to ale být moc originální, něco
takového nás, jakých je nejvíce, nezajímá. Čtenář chce snít o tom, že bude
stejný, chce nosit stejné věci, anebo se o to aspoň snažit...
No, a potom
je třeba začít chodit mezi lidi. Mezi další bloggery, mezi fotografy, na módní
přehlídky, na večírky...a taky se hodně nechat fotit na street style weby. Že
je to jednoduché jako facka? Naopak. Tady, vážení, končí všechna legrace. Tady
nejde nic ošulit, vyretušovat, dobarvit. Tady prostě musíte být dokonalí od
laku na malíčku levé nohy, po sponku za pravým uchem a záleží i tom, jestli
máte kalhotky s králíčkem nebo s potiskem leoparda. Nenechte se zmást
outfity, které vypadají, jako kdyby je člověk tahal z šatníku ve čtyři ráno, když
je ještě tma a oči jsou zalepené. Úplně vidím, jak se řeší míra otřepenosti u
šortek a přesné pořadí náramků, týden dopředu, a narychlo se dokupuje, co
chybí. (To jenom
tady se může stát, že barvu svých punčocháčů zjistíte až po rozednění, několik
hodin po tom co jste odešli z bytu.) A celý ten cirkus ne jednou, ale pořád. Pokaždé.
Dokud o vás nezačnou mluvit a pak, když začnou, ještě víc.
A když už
máte všechno v malíku, dorazí agent a říká, hele kotě, mám tady ňákou
mezinárodní značku, co by ti ráda zasponzorovala vohozy, a ještě dodala nějakej
ten keš navíc, jen kdybys vodhodila tu volezlou čepku, tak co, plácnem si?
Protože je jasné, že zákazník si žádá jenom lehce kreativní průměr, ne nějaké
tůdle, nůdle, výstřelky.
Když to tak
shrnu, na to, abyste zaujali umělce a novináře, stačí být kreativní, divný,
jakože art. Když to máte a motáte se na akcích, budou se na vás koukat, budou
vás na každé další párty poznávat. Ale v českých luzích (A nedělám si iluze že by to jinde
bylo jiné.) nějakou
obecnou popularitu a peníze nečekejte.
(Teda, pokud
zrovna novinář netrpí tvůrčí krizí natolik, že vám nezmění národnost a jen
proto, že jsou ostatní nudní, vás nezařadí mezi významné umělce a podnikatele. ( Rodiče Maťovi mají setsakra štěstí
na šikovné a talentované děti. Ale nějak si nedokážu vysvětlit, proč tam není
ta starší z jejich kreativních dcer, která výborně fotí...že by proto, že je
sice talentovaná a má styl a vkus, ale není to taková divočina?) )
PS: Vypadat
skvěle když už někam jdu...do háje! Kolik to stojí úsilí, to je až
neuvěřitelné! Na rozdíl od populárních bloggerů, kteří si někde něco půjčí, mě
před každou větší akcí skoro chytá hysterák, co na sebe, narychlo něco šiju,
pak zjistím, že nemám žádné boty, co by pasovaly naprosto úchvatně, že kabelka
mi buď sedí ke kabátu nebo k šatům. Že náhrdelník bych potřebovala o kousek
větší, náramek třpytivější, lak na vlasy v o chlup jiném odstínu. Uááá!
No jo, a pak
na místě, nechci být namyšlená, ale lidi se koukají a je vidět, jak jim to v
hlavách šrotuje.
Popravdě,
všechno, co přivodilo alespoň krátkodobý úspěch, bylo v první chvíli dílem
náhody v kombinaci s tím, co jsem měla na sobě, jak jsem vypadala. A tak mi
nezbývá než doufat, že když zachovám konzistenci, nezměním styl ani barvu vlasů
a povede se mi navíc sehnat nějakou specifickou rtěnku, bude to fungovat stále
lépe a lépe.
Drbu se ale
na hlavě v zamyšlení…
Má to vůbec
smysl, když pravděpodobně, tak jako tak, skončím někde v kanclu, kde se
bude dbát na dodržení stanov a procesů, ne na nějaký osobní brand?
