Je to už prakticky dva měsíce, co Zuz vykopla nenakupovací výzvu #vsetkomam. A já si řekla, jo. Kdy jindy se pustit do nenakupovací výzvy než těsně před vánocema a porodem – a na jakou lepší dobu si ji dát než tak, aby pokryla i povánoční slevy a celkově přechod od čepic až po třicítky ve stínu? Zatím jsou za mnou dva měsíce a povím vám, ta klíčová změna zatím nenastala v šatníku nebo na výpisu z účtu. Ta se stala v hlavě.
Moje #vsetkomam vypadá následovně:
Trvání: 6 měsíců, od 1.12 do 1.6
nekoupím si žádné oblečení, boty ani doplňky, a to ani nové, ani už nošené
nekoupím si žádnou dekorativní kosmetiku ani jinou – pokud to nebude náhrada za spotřebované nezbytnosti (zubní pasta, mýdlo)
pokud něco budu potřebovat, mohu si to vyrobit (ušít, uplést), nebo to mohu dostat darem
Na začátku jsem si pohrávala s myšlenkou, že se bude výzva vztahovat i na dětské oblečky. Ale rostoucí Sládě a přechod sezon mě od toho odradily. A tak jsem to vztáhla jenom na sebe. Mám totiž s hadrama trochu problém. A to i když jsem si za poslední rok koupila jen pár věcí které jsem (dokud jsem se do nich vlezla) nosila téměř nepřetržitě. Přestože se celý můj šatník včetně prádla vejde na jeden štendr a do tří šuplíků.
Oblečení miluju. Odjakživa. Ano, abych si to koupila, musím to potřebovat – ale pokud mi něco o kus zlepší život, potřebuju to? Nebo je potřeba až ve chvíli, když bez toho jen nemůžu normálně fungovat? A co když to je věc na nějakou speciální akci? Je to skoro zadarmo? Využiju to v práci…? Je to sustainable? Byla jsem hodná…?
Je vcelku jedno, jestli jsem zrovna byla zamilovaná do Megasekáče v Radotíně a každý týden domů přinesla tašku hader, jestli jsem toužila po designérských kouscích a šetřila na ně, minimalisticky si kupovala jen totálně funkční věci jako náhradu za rozpadlé, nebo už nekupovala prakticky nic, jako v posledním roce. Pořád tam bylo TO. Myšlenka, že nové oblečení mi radikálně zlepší život.
Asi v takovém měřítku, jako když se po 40 dnech deště protrhnou mraky a na Archu dopadne paprsek božského světla.
TOUHA tam byla pořád, bez ohledu na to kde a kolik jsem mohla utratit, bez ohledu na můj okamžitý styl. Touha která mě nutila proklikávat e-shopy, sledovat co kdo kde vyrábí, co je kde na krámě a hlavně – která mi zaměstnávala hlavu přemýšlením, co by mi asi tak slušelo, co bude lepší, co bych kde bych… A věřte, kdybych tu mozkovou kapacitu vrazila místo snění třeba do učení se Pythonu, to by se mi hned pracovalo jinak a za lepší prachy ;-)
Další věc je můj křeččí syndrom – mám pocit, že potřebuju zásoby. Takže před každou velkou událostí křečkuju a sháním (v hlavě i v realitě) všechno možné, coby kdyby. Než na mě vyskočila výzva, měla jsem zrovna pocit, že potřebuju spoustu kojicícho vybavení… Ale ve skutečnosti? Právě to jsem se rozhodla testnout. Poslední věc, kterou jsem si koupila, byly ponožky z velbloudí srsti od NOOS Koncept. Na SLOU days. Do barefoot zimních bot. Výzva mohla začít.
Absence kupování oblečení ale není to, o čem chci psát. Ta změna se stala jinde.
Změna v hlavě
Nějakým záhadným způsobem se mi hlava přepnula z podzimního stavu “nouze” (neproplacené faktury, snížený rodičák, vyčerpávající dovolená, směšný výměr mateřské…) do stavu “hojnost”. Zjistila jsem, že už #vsetkomam a tak mohu být spokojená.
Jakmile jsem přestala řešit co všechno bych ještě chtěla, ukázalo se, že mi nic nechybí. Najednou jsem mohla jít do Ikea, procházet se mezi instalacemi a regály – a koupit jen předem vytipovaný dárek a oběd. A opájet se tím, že u mě to teda vypadá minimálně stejně tak dobře, jako ve vydesignovaných kumbálcích.
A co je další vedlejší efekt?
Tím, že mám prázdnou hlavu od vlastních hader, můžu pozorovat šatníky mých dětí - a zjišťuju, že i v tom směru #vsetkomam. Spoustu věcí jsme dostali, Sláďátko vlastně skoro neroste, to jednak. Tím, jak jsem přestala vnímat cool outfit jako vrchol krásy a dobra, přestávám být tak citlivá na marketingová sdělení. Jasně, na fotkách všechna ta udržitelná pyžamka vypadají skvěle. Ale to budu něco kupovat jen na fotky? Nebo abych se cítila stejně cool jako influencerky? Navíc, navzdory prezentovaným obrázkům, otestovala jsem, že batole spí překvapivě stejně dobře/špatně i v poděděných k sobě nepasujících vrškách a spodkách. Výhoda navíc, může v tom i snídat, neb pak nemám obavy z nevypratelných skvrn…
Postupně taky zjišťuju, že stejně jako dospělácký, i dětský šatník obsahuje kusy praktické (a často nošené) a pak ty aspirační. Designové, nádherné, takové co je dítě odmítá, nejsou vhodné na hřiště, blbě se perou, vyžadují žehlení a byly vlastně obléknuty jen jednou, nebo vůbec. S pohledem do šatníků potomstva tak výzvu rozšiřuju. Od února platí #vsetkomam i na děti. (s výjimkou botiček).
Nakonec, výzva má ještě jeden efekt. Začala jsem plést. Svetry, čepice, chystám se na letní šatičky, pletu a pletu. A utrácím. Za příze. Za jehlice. Oh. Už vím o všech třech pražských obchodech s luxusní přízí, sleduju všemožné e-shopy, změnil se mi instagram. A neuvěříte, kolik to stojí. Ve výsledku fakt nijak neušetřím. Na druhou stranu, každá věc zabere hodiny a hodiny práce a je tím pádem tak drahá, že si pečlivě rozmýšlím, co si začnu. A taky je to relax. Nemusím u toho moc myslet. Plést jde i po dni plném pláče a stresu. A je to tichá činnost, na rozdíl od šití na stroji.
“Na co potřebujeme takové výzvy, když je přece úplně normální mít jeden kabát, dvoje boty, jednu čepici… a koupit si novou, když staré doslouží? Když se vám jediné zimní boty rozpadnou právě na začátku mrazů, tak si nemůžete dovolit jen tak z rozmaru chodit v plátěnkách.
Pokud to tak máte a nové oblečení řešíte až když staré doslouží, tak super, gratuluji, jen tak dál. Bylo by fajn, kdybychom to tak měli všichni, planeta by si oddechla.
Druhá věc: To se to těm influencerkám nenakupuje, když mají plnou skříň hader a neustále dostávají nové kousky na reklamní účely. Běžný člověk si to ale nemůže dovolit.
Kdo je běžný člověk? Ten, komu v šatníku chybí základní kusy pro přežití? Nebo ten, kdo se musí dívat na cenovky? I chudší člověk se může rozšoupnout při výprodeji v sekáči, vše za 15 Kč. Pokud vyloženě nestrádáte, pak otázka kvantity oblečení není ani tak o penězích, jako o nastavení v hlavě. ”
Po prvních dvou měsících bych za sebe #vsetkomam doporučila každému. I proto, že pravidla si určujete sami a jejich porušení se netrestá smrtí ani veřejným zostuzením. (Co takhle dát si ban jen na měsíc, nebo zkusit light verzi na 3 měsíce: omezený rozpočet na měsíc, omezený počet ks, mohu koupit jen náhradu za něco co už neslouží?) Navíc, je to trendy. O opakovaném nošení oblečení místo kupování nového už píše i Vice.
A mě čekají další 4 měsíce. Jsem na sebe zvědavá.
Btw. ještě k dětským oblečkům. Švagrová má první miminko a všechny oblečky si koupila předem na mimibazaru, ve formě balíčků. Všechno vyprala, nažehlila. Miminko se narodilo. No, a teď nosí věci po Sláděti. Potvrdilo se totiž, že žádná příčetná matka se jen tak nezbaví oblečení, které je co k čemu. Takové kousky se buď nosí do roztrhání nebo půjčují a dědí. A s tím vyvstává otázka. Co s haldou krásných aspiračních oblečků, které nechci syslit? A co s haldou těch, které se prostě jenom nenosí a nosit nebudou? Nějaké tipy na “sociální šatníky” pro nejmenší děti?