VOGUE CS aneb prvních 5 kousků očima předplatitele

Čekala jsem na něj dlouhé roky. Snila jsem o něm, představovala si, jak se ho dotýkám. Snažila jsem se být tak dobrá, aby si mě všiml. A abychom pak už byli spolu. Jenže když se konečně objevil, byla jsem zadaná. Prostě velká a nenaplněná láska.

VOGUE

Jak hodnotím lokální variaci kultovního magazínu po prvních 5 (resp. 6) číslech?

Popravdě. Kdyby borcí nevydali tiskovku o tom, jak super se jim daří, zapomněla bych snad, že nějaký Vogue CS vůbec existuje. Tento měsíc mi do schránky nic nepřišlo, na stáncích nic není… Nebýt jednoho tweetu co mi ukazoval můj muž, ani by mě nenapadlo, že jsem před svátkama dostala dvojčíslo. Nevěřila jsem. Musela jsem si ten časák vytáhnout z knihovny, podívat se… a vážně. Fakt že jo. Redakce si dala vánoční prázdniny!

Chápejte, nemám nikomu za zlé, že chce mít přes svátky volno. Já mezi svátkama taky pracuju jenom minimálně. Spíše mě štve, že vůbec nemám pocit, že by ten odpočinek byl zasloužený. Zasloužený po totálně nabušeném vánočním čísle a nebo aspoň totálně nabušeném dvojčísle. Ale ne. Fakt nemám pocit že ve Vogue se před svátkama maká byť jen vzdáleně tak, jako v retailu nebo na účtárnách. Respektive, myslím, že jediný kdo se nezastaví je produkční. A správce sociálních sítí. Ostatní lítají po světě. Ano. Vidím vaše fotky na Instagramu.

No, ale tak budiž. Vánoce jsou vánoce. Buďme k sobě milí. Takže vám ty hodiny v letadlech nezávidím. Jen mě vytáčí, že je trávíte s hedvábnými spacími maskami na očích, a ne psaním zajímavých textů.

To bych ale asi chtěla moc, když jediný kdo v redakci umí psát, je Martin Váša. Roky psal na blog InVogue, takže by celé číslo hravě naplnil a celý svět by to nesmírně bavilo – jenže to by asi nebyl prostor pro “slavné osobnosti” a “ty nejtalentovanější z české a slovenské scény”. Tvl. tyhle marketingové kecy předem… za to by si ten markeťák zasloužil velkou pusu na pódiu :-D (potenciál Czech Press Photo 2019?)

Ale tak, třeba jsem mimo já. Třeba je to časopis primárně o vizuálu. (To by potvrzoval i zvolený font, který je s unavenýma očima prakticky nečitelný.) Tak proč mě na předvánočním čísle nejvíce bavil advertorial s kosmetikou Dove? (!!!) Proč editorialy přeskakuju? Je to proto, že mě z pohledu na rozmazané fotky třeští hlava? Pochopila bych, že 80. frčí. Ale až tak, že musí být všude? Nebo si fotografové neumí vypucovat skla?

I tak jsem poctivě každý měsíc klusala ke schránce, těšila se a vzrušeně trhala igelit. Tak co? Konečně? Už? V lednu bych to dělala stejně (marně) a v únoru taky… nebýt drobnosti.

Při užívání webu (laciná náhražka papírové drogy) na mě vyskočilo pop-up okno s prosbou o vyplnění dotazníku. Protože mě výzkumy živí, pustila jsem se do toho. A on to byl marketingový dotazník pro značku drogerkových řasenek? WTF? Jak hluboko jste klesli!

Mám zrušit předplatné? Jde to vůbec? Jenže, co když to vůbec nechci dělat? Co když prostě nechci uznat, že můj vysněný idol má plesnivé nehty na nohách a vylizuje hořčici přímo z kelímku prsty, které si pak utírá do kalhot? Co když mám pocit, že stačí poslat ho na kožní a pořídit papírové utěrky? Kdo takový nenaplněný vztah zažil, asi to zná. Snů se těžko zbavuje. Takže když na mě v listopadu vyskočil inzerát poptávající redaktory on-line verze, s bušícím srdcem jsem nabouchala ten nejvíc nadupaný motivák ever.

Ozvali se za tři týdny. Nezájem vyjádřený nezájmem. Dokonce bez podpisu. Ale prý ať pošlu CV, ať si ho mohou založit do databáze. Hm. V tu chvíli mi bylo jasné, že celých mých 9 let psaní pro všechny možná nezávislá média o módě, celý tenhle blog, roky neplacené práce, snahy a vzdělávání, byly k ničemu. Jo, děvče, nejsi ani tak Vogue, aby tě aspoň pozvali na rande. Aby ti odepsali v rozumném termínu. Sorry. Nepatříš mezi ty lepší v Československu. CV člověka na volné noze, živícího se analytikou, copywritingem a výzkumem totiž těžko obstojí vedle všech těch PR asistentek libovolné trendy značky.

No, ale tedy budiž. Poslala jsem to. A moje city ochladly. A pak jsem se dozvěděla nějaké drby ze zákulisí. A začala jsem mít pocit, že v takovém domečku bych zatím bydlet ani nechtěla. Potvrdily se mi mé pocity, které jsem měla už od druhého čísla. Tohle není bible. Tohle je téměř amatérský časopísek. I lokální Smíchovský plátek, ručně psaný a tištěný na kopírce, dává dlouhodobě větší smysl.

Možná řeknete, že už mi hrabe z práce a dítěte, blbě kritizuju a všude vidím pracovní příležitosti. Může být. Ale copak vy nemáte pocit, že ve VOGUE CS vůbec netuší, pro koho píšou?

Ze světové značky se v lokálním pojetí stala mediální obdoba jednoho veleúspěšného politického hnutí. Všichni makají, všichni něco prohlašují, angažují se známé tváře a blízcí. Ten kdo to vede už přece má zkušenosti, a tak to musí fungovat. Obsah je prostě pro všechny lepší (čau lidi). Sledovat mediální výstupy je lahoda. Instáč a FB jedou, web krásný, super fotografové, světové modelky… jen se jaksi nic skutečného neděje. Všechno je podřízeno marketingu.

Problém je ten, že dělat luxusní časák, to je něco jiného než vést populistickou partaj. Čtenáře dlouhodobě neutáhnete na náhodné výstřely a rozmazané představy. Čtenář (i volič) touží po jasné vizi a jednoznačnosti. Časopis, který se snaží nenasrat havlisty ani klauzisty, který jede tvrdě po prodeji a konzumu a zároveň básní o nezávislém umění a přirozenosti, který przní ženy šílenými beauty kreacemi a plamenně brojí za feminismus. Časák, který se tváří že je Československý, ale o Slovensku se v něm prakticky jen mlčí. Který si pečlivě vybírá kdo pro něj bude psát – aby otiskával slavné dcerce něco, co vypadá (a bohužel i dává smysl) jako vlákno komentářů na instáči. (Věřím, že je skvělá v tom, co dělá. Ale psaní to fakt není.)

Výsledkem je podivná skrumáž, která se sice pokaždé skrývá za nějaké téma, ale není schopna ho udržet o nic lépe, než feťák v rauši svou moč. Kvalita textů skáče jak opice na gumě a editorialy si užívají jen ti, kteří jsou osobně přítomni focení (a neváhají o tom napsat krásné a oduševnělé reportáže na FB – které se bohužel do printu vůbec nedostanou). Jako by tvůrci netvořili pro čtenáře, ale jen sami pro své vlastní PR a uspokojení. Per suo diletto. Diletanti.

Rozumějte, chápu, že tenhle časopis není pro každého (to není žádný časopis). Ale vydavatelé a redakce by se měli rozhodnout, pro koho teda je. Pro majitelky architektonických a designových studií? Nebo mladé milenky milionářů ze satelitních haciend? Pro millenial právničky? Pro rozvedené podnikatelky, které si mohou chanelku koupit ze svého? Každá cílovka chce něco jiného. Zdá se ale, že ve VOGUE CS se nejenže nezeptali, ale ani se nad tím nezamysleli. (Trochu smutné na to, kolik je v tom prachů. Ale chápu, že uživatelský nebo strategický výzkum je v naší kotlině ještě dost neznámá věc a i bohaté firmy si ještě pořád myslí, že cílovku stačí vymezit věkem, pohlavím a příjmem. Takže pokud to čteš, milý VOGUE CS, věř, že ti můžu pomoct.)

Teď tedy vůbec nevím, jestli za 14 dnů zase poletím ke schránce - a nebo ji otevřu jen omylem, kvůli výpisu ze sociálky. Chci věřit, že měsíc k dobru redakce využila k analýzám dat z prodejů, kvantitativnímu a kvalitativnímu výzkumu a na základě výsledků k tvorbě relevantního obsahu. Ne jenom k napsání tiskovky (bez které by na VOGUE CS už všichni zapomněli) a návštěvy Couture Weeku v Paříži. Chci věřit tomu, že za moje peníze dostanou redaktoři alespoň living wage vhodnou pro slušný život v centru Prahy – a ne že budou žrát suchá chleba a prachy se protočí na bomba de-luxe editorialu s 16 komparzisty.

Moc bych si přála, aby VOGUE CS fungoval, aby pro něj psali zajímaví lidé super texty, aby v něm bylo aspoň 30 % Slovenska (nejen ve jménech fotografů a lokací) a dělal radost nejen svému vedení. (Jistě, je příjemné že tě na Couture weeku poplácávají po ramenou, ale to je asi tím, že Česko považují za stejně zaostalé jako Bangladéš a nic z žádného vydání si nikdy nepřečetli.)

A nebo ať jenom ví, co chce. Ať v něm třeba žádné texty nejsou, jenom fotky, co mi podrazí kolena. (Evelyn Benčicovou všude!) Klidně ať to jsou jenom reklamy. Ať to je jenom o frivolitách smetánky nebo o umění nebo cokoli. Dokud mi na to bude stačit rozpočet, ráda vás podpořím. Jen ať už je konec tomuhle trápení.

A kdyby to nevyšlo, pro jistotu jsem si předplatila Elle. Nějak se v poslední době zlepšili. (Píše tam jistá sl. Anna Basiková, a kdyby se jí někdo trochu pověnoval po faktické i stylistické stránce a dal jí rozumný prostor, časem může být dobrá. Je ale otázka, jestli český mediální trh vůbec chce lidi, co dobře píšou…)


Kočičí mateřství – plaz a lezec

Ani se pořádně nevyspíte, a první půlrok je pryč. I kdybyste náhodou nechtěli začít s příkrmy, překvapeně zjistíte, že potomek se už nakrmil sám, kusem časopisu. Dřív než se rozhodnete, jestli převařovat vodu, načapete drobečka jak olizuje podlahu. S gustem. Jakmile se dítě začne plazit, váš život se změní. Navždy.

Miminko se pomalými krůčky, den za dnem, mění v batole.

Vaše věci už nejsou vaše, záhadně vlhnou a rozpadají se. Čistota a pořádek se stávají relativními pojmy. O spánkových rytmech mimina raději nemluvíte nahlas, abyste to nezakřikli.

Nově získaná schopnost samostatného pohybu prostorem je neskutečný skok. Svět se otevírá. Nezávislost začíná! Z bezbranného klubíčka se stala fikaná housenka, která se doplazí kam potřebuje a nakousne, na co přijde. A do těch základních změn přichází požadavky specialistů na zavedení příkrmů. (Stres!) Prostě změny vlastně srovnatelné se samotným narozením.

Naše mámy nás v tomhle věku strčily za mříže, dovnitř vymezeného prostoru vhodily jen ty vhodné, úplně nejbezpečnější předměty. Rozmixovaná polívka ve sterilizované lahvičce, bryndák a stolička, a zase do vězení. Přežili jsme to. Ale koťata nemají sterilní ohrádky a taky se dožívají dospělosti. Co když to chcete dělat jinak, po kočičím, bez ohrádek a zákazů? Jaké jsou ty hlavní výzvy?

Čistota, půl dne pryč

Kotě se naučilo lézt a celé zvědavé vyráží ven z hnízda. Jestli jste doteď zvládali zajistit sterilní prostředí i potravu, tohle pro vás bude šok. Mimino olíže, na co přijde. Kolečka kočárku, podrážky bot, přicucne se k podlaze u záchoda jako ten sumeček ke sklu akvárka. A za děťátkem samotným zůstává mokrá stopa, vyvedená v barvě posledního jídla. Drobečky. Kousky. Cucky. Oblečky zastávají funkci mopu na podlahu. Stačí otočit se a… sorry mami, ale já na té hrací podložce NEBUDU!

Mrně svůj svět poznává chutí a nejvíc ho lákají ty nejšpinavější a nejpodivnější věci. Človíček v tomhle věku už fakt není blbý. Ví co chce a umí si to vykomunikovat. A tak se klidně stane, že zatímco vaše hodné miminečko bude způsobně sedět na dece, jak jste mu přikázali, stejně starý harant (mé dítě) mu bude tajně nosit špinavé klacky. Nepochybujte o tom, že budou ožužlány ještě dříve, než si jich všimnete - a po odhození opět nahrazeny novýmy kusy. Protože kámošovi se přece pomáhá ;-)

Co teda s tím?

Nestýkejte se s divokými dětmi divokých matek – a nebo to prostě jen držte v rozumných mezích. To že mrněti vytáhnete z pusy králičí bobek není běžné, ale stalo se. Než dáte potomkovi volno, zkontrolujte stav všech ekl věcí v okolí a kdyžtak se přesuňte jinam. Kde je čistěji.

Životu nebezpečno

Samohybné miminko znamená i mnohá nová nebezpečí. Pokud neuznáváte žalářnickou praxi, je třeba změnit svět na bezpečnější místo. Odstranit drobné, ostré, jedovaté a jinak nebezpečné věci. Nikdy nedávat horké kafe na stůl s ubrusem (protože nikdy nevíte, kdy se lumpák poprvé postaví a právě takhle staré děti jsou chudáčci nejčastěji opařené…). Zatímco řetízek, kousek plastu, mince nebo korálek zažívacím traktem projde zcela bez problému, magnety nebo baterie jsou životu nebezpečné. Převislé pokojovky ať si klidně visí, ale minimálně metr od nájezdové plochy mrňouse. Dostat květináčem po hlavě totiž není žádný med ani pro dospěláka. Jestli jste ještě nepřivrtali knihovny, je nejvyšší čas začít. Děti šplhají jako veverky ještě dříve, než se naučí chodit. A že máte nad postelí okno? Pak pořiďte bezpečnostní zavírání. Jednou ráno objevíte potomka stát na parapetu. A to přitom byl tak potichu, že jste si mysleli, že ještě spí!

Všechny tyhle věci vám naženou hrůzu a nejenom napoprvé. Časem si naštěstí trochu zvyknete a naučíte se potenciální nebezpečí vyhodnocovat. Na rozdíl od ostatních matek v koutku mě to, že Sládě leze po lavici, nijak nevzrušovalo. Malá výška, dole koberec, vyspané dítě. Pohoda. Z toho kouká maximálně řev. A spíše ani to ne. Sládě ví, jak nespadnout. Trénovali jsme to.

Jsou věci, které jsou nebezpečné za každých okolností, i pro dospělého. Ostré nože, elektřina, jehly, střepy, výše zmíněné baterky, jedy, chemikálie a všeobecně všechno co je horké a nebo těžké a vysoko. A pak jsou tady ty variabilní věci. Mám za to, že pokud nedokážu zabránit setkání s nebezpečím, je třeba potomka naučit, jak se má v danou chvíli chovat. Aby se dokázal ochránit sám. Zatímco malý zajíček se do trávy přikrčí intuitivně, človíček s tím potřebuje trochu pomoct. A nebo aspoň nebýt rušen při praktikování intuitivních postupů.

První věc je zadušení. Krajně děsivá záležitost.

Všichni víme, že malé děti nesmí dostat do ručiček malé věci, aby se náhodou neudusily. Doma to zařídit umíme. Ale co v přírodě? Nepouštět dítě z kočárku/nosítka?

Já jsem zjistila, že kdybych všechno hlídala, omezím Sláděti prakticky všechen volný pohyb, nebo sobě zcela zlikviduju volný čas (mimo dobu spánku). Ne že bych to nezkoušela, ale protože je mé dítě výjimečně cílevědomé a tvrdohlavé, kolem každého pokusu o omezení bylo opravdu hodně řevu. A tak jsem to vzdala. Uklidila jsem, co šlo a dovolila, co šlo.

Sládě se dusilo jednou, po tom, co si užužlalo minikousek jablíčka z ohryzku, promluvila na něj babička a ono se leklo. Takže když už je něco uvnitř pusy, to poslední co chci je dítě překvapit a vyděsit. Kaštany, ořechy a šišky, vlastně cokoli, co má více než 2 cm v průměru, jsem (ač nerada) dovolila žužlat v klidu a pod dozorem – a když už to bylo v puse, chodila kolem po špičkách a doufala, že dítě ví, co dělá. Naopak cokoli nedejbože menšího než 1 cm bylo no way. Kačírek na hřišti nebo na pláži? Tak to fakt ne. Na druhou stranu, mohla jsem nabídnout větší kámen na výměnu ;-)

Druhá věc jsou výšky a pády z nich.

Gravitace je svině. Hlavně když se mládě začne stavět na zadní, ručkovat a šplhat do výšek. Schody, lavičky, postele… pokud jsi tam schopné vylézt, jen si lez. (Stejně bys to dělalo až se otočím.) Mojí povinností je však upozornit tě, že si můžeš rozbít nos, ukázat ti, jak se to dělá bezpečně, jistit tě, aby sis neublížilo ale zároveň ti nechat pocítit, když jsi se přepočítalo.

“Pozor! Pozor, je tam díra. Můžeš spadnout.” “Hahaha!” “Pozor, je tam díra. Spadneš.” “Hm. *krátké zamyšlení*” “Pozor.” *záblesk v očích *matka přiskakuje *dítě se vrhá dolů *matka chytá za končetinu, zpomaluje pád, nechá potomka lehce s sebou ťuknout o zem a pak ho pomalu pokládá ve stejně divné poloze, jako by spadl “EH? Bú?” “Říkala jsem ti, pozor, je tam díra.” “Búúú!” “Tak pojď sem, už to nebolí.” *ňuňkání “Podívej, vidíš? Tady je díra. Pokud nechceš spadnout, musíš dávat pozor, kam dáváš nohy.” “Hm.”

Sládě takhle jednou skočilo po hlavě z přebalováku, jednou z kočárku. Zcela záměrně. A leze všude. Za ty měsíce už ví, co to znamená pozor. A ví, že když říkám pozor, znamená to opravdu pozor, nebezpečí.

S odstupem času tohle hodnotím jako boží věc. Jasně, když jsem kousek a chytám, dítko se zcela bez zábran vrhá do hlubin, jako by mělo křídla. Ale když jsem dál je vidět jak přemýšlí a počítá, co si může dovolit a co ne. Když řeknu pozor, zarazí se a zpomalí. A když si i přes varování nabije čumák, skoro nebrečí – zatímco kdybych ho sundala před tím než se samo rozhodne, bude to deathmetalový nářez.

(Někdy to jsou velmi napínavé situace. Sládě stoji na vrchním schodě v Cafe 1, jedno chodidlo už napůl za hranou stupně. Nechce se mu lézt dolů tak, jak se má, zadkem napřed. A tak přemýšlí, jak to občůrat. Čelo se mu krabatí od usilovného přemýšlení, kouká po mě, jestli se náhodou nezvednu a nepomůžu mu sejít po nohách. A pak si sedne a sjede schody po zadku. Uf.)

Podobně jako “pozor díra” funguje i “pálí pálí”. To je trouba, hrnec, horký čaj, oheň, ale i svíčka nebo horké jídlo. Někdy je zvědavost větší (svíčku na Štědrý večer Sládě zhaslo prstem), sporák je však respektovaný. Ukazuju horkou páru, žhavou plotýnku, hrnec, oblékám si rukavice a nechám prcka sáhnout si, jak jsou zahřáté. A beru to jako vážnou věc. Žádné plané varování. A doufám, že to bude fungovat, aspoň do puberty, protože opaření a popálení jsou moc au. (Zatím, když řeknu pálí pálí, mrňous se opatrně ale rychle vzdálí aspoň o tři kroky)

Poslední variabilní nebezpečí jsou ostré předměty.

Nůžky. Špendlíky. Vidličky. Uvzaté Sládě mi první jehlice vyškublo z ruky už v půl roce, snažilo si je strčit do pusy – a je asi jasné, jak moc mě to vyděsilo, vzhledem k nekoordinaci malých ručiček. Ano, změnila jsem po tom způsob práce a ukládání věcí. Zavedla slovo NE. Ale nezanevřela jsem ani na postupné vzdělávání, protože ne vždy dokážu kontaktu zamezit. (Samozřejmě, zkusila jsem nebezpečný předmět z ručičky i urychleně vyrvat. Ale to u nás nefunguje. Jednak, vylekané dítě neví, co dělá. A druhak, tvrdohlavec v ohrožení začne ječet a šermovat kolem sebe ručičkama s ostrým předmětem. A to je už hodně nebezpečné.)

*Pletu, na konci řady mi dítko zabaví jehlici. “Eho?” “To je jehlice. Píchá. Pozor.” “Eh?” “Ukaž ručičku, ukážu jak píchá.” *Sládě pomalu a ne moc ochotně podá ruku. *lehce, aby to nebolelo ale aby to bylo cítit, ho píchnu “Píchá. Pozor!” “Hm.” A mé dítko se o předmět buď přestane zajímat, nebo s ním zachází velmi opatrně. Dneska už se (u sedícího dítěte) nebojím jehlic, ostře ostrouhaných pastelek ani dětských manikúrních nůžek. (Jak moc to usnadňuje stříhání nehtů!)

Zkrátka, co se zákazů týče myslím si, že po Sláděti nemůžu chtít aby nedělalo něco, co já sama dělám. Dvojí metr je nefér a argument typu “jsi ještě malé” nebo “to bys neuměl” je pro mě mimo. Zvláště když šmudlíka chvíli po tom pochválíte, jak už je velký a samostatný. Platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Takže pokud nějaké věci nedokážu utajit (jezení chipsů), musím je aspoň ukázat a vysvětlit.

Krmím krmím, patlá patlám

Poslední věc, kterou budete v půlroce řešit, jsou příkrmy. Schválně říkám poslední – protože fakt není nejdůležitější. Přestože vám to všichni budou říkat, budou se ptát a budou mít názory. Přesně 6 měsíců od narození se nestane žádný velký třesk, v oné noci se nijak skokově nezmění metabolismus miminka, mateřské mléko po 183 dnech kojení náhle neztratí výživovou hodnotu.

V přírodě se to děje přirozeně a samo. Kočičí junior prostě pozoruje, ožužlává, zkouší co to máma má a jednoho dne i polkne. A když mu to chutná, pokračuje. Není v tom žádná věda. Takže pokud doma nemáte alergika (poznáte většinou už při kojení), nemá smysl si tím dělat vrásky. První věc, kterou Sládě snědlo, byl pomeranč. V 5 měsících mi ho prostě vyrvalo z ruky.

Příkrmy jsou jen příkrmy.

Nic to nemění na tom, že i já jsem, přesně podle doporučení, vařila mrkvičky, hrášky, kupovala bio super skleničky a ohřívala je v teplé lázni, balila na výlety i procházky… a pak to seškrabávala z podlahy a vyhazovala, protože potomek zbouchal půl lžičky a dost. Jak to, že nechce jíst? Co dělám špatně? Co když umře hladem? Celá ta vědecká masáž kolem příkrmů mi dělala akorát stres. Zbytečný, protože mimino rostlo a přibíralo úplně bez problému. Co bych si dnes doporučila?

Začněte kdy chcete. 6. měsíc je orientační. Dříve to mrně možná jenom ožižlá a nesní, později ho poznávání novinek třeba bude zajímat o dost méně. Ale je to individuální. Jako všechno.

Nejsou to státnice. Neexistuje žádné jediné správné řešení. Kolikrát denně, jak moc, co přesně a v jaké konzistenci? To je asi jenom na vašem prckovi. Pokud ještě kojíte, fakt se s tím není třeba trápit. Byly dny, kdy mé 9. měsíční dítko nesnědlo ani drobek. Bohužel pro mě si umí říct, co chce a co ne. A někdy chce jen prso. I teď. (Což je pro mou nekojící a technokratickou mámu nepochopitelné.)

Jezte společně. Mě to, vařit zvlášť dítěti a zvlášť sobě po chvíli dost štvalo. A tak jíme spolu. Totéž. Zeleninové polévky, těstoviny, pečená a dušená masa… ze začátku jsem to lehce prohnala tyčovým mixérem, postupně méně a méně. Ve vaření jsem zrušila sůl a cukr, častěji používám cibuli a česnek a jiná další nedráždivá koření. Výhoda tohohle přístupu je, že já sama jím zdravěji a pravidelněji. A taky už se nic nevyhodí.

Dívám se na 14měsíční chodící a samostatné Sládě a snažím se vzpomenout si, co se osvědčilo, které kroky se ukazují jako super a které jako chyby.

Tyhle tři věci - čistota, jídlo a nebezpečí, považuju za klíčové body. Každá minuta pozornosti se mi vrací, stejně jako nepozornost a lempláctví. (Hádejte kde všude jí mé dítě, které mělo původně jíst jen ve stoličce…) Přijde mi, že ostatní věci se pořád mění (spací rytmy), nebo jsou totálně individuální (způsob uspávání, záležitost kolem zoubků, jestli někoho více baví knihy, panenky, auta, hudební nástroje nebo zvířata…).

Vím, že po svém dítěti nemůžu chtít něco, co sama nedělám. Pokud chci, aby si okolí vážilo, bylo soucitné ale zároveň se umělo bránit, musím se chovat stejně.

Mým úkolem je naučit mládě všemu, co umím sama, všemu, co může potřebovat k životu v tomhle světě. Naučit ho důvěře ve vlastní schopnosti a dobro a naopak opatrnosti, když dojde na nebezpečí a zlo. A mám pocit, že se mi to zatím daří.

Tak hodně štěstí i vám a vašim mrňatům!

Kočičí mateřství – velké mimino

Stane se to z ničeho nic. Jen se na chvíli otočíte a najednou je něco jinak. Ano. To jinak je vaše dítě. Nechali jste ho ležet na zádech a ono leží na břiše. Až by se dalo říct, že to je definice smíšených pocitů. Máte neskutečnou radost, že se prcek zdárně vyvíjí a je tááák šikovný. (Po kom asi?) A zároveň víte, že teď už ho asi na přebalovacím pultu nikdy nenecháte bez dozoru. (Necháte, samozřejmě…)

Někdy kolem 4-5 pátého měsíce se z malého miminka stane velké mimino.

Slintá. Otočí se. A už si i začíná všímat jiných věcí než mámy a dokáže si je podat. (A jak!) Postýlku přeorá jako stádo divočáku a občas se přepočítá a dokutálí se do díry, ze které neví jak ven. A když náhodou zapomenete nedaleko něco zajímavého, jsou to neuvěřitelné výkony. (Věřte mi. Od snídaně do postele už nemůžete odcházet. Pokud teda nechcete mít chleba s tvarohem a klíčky rozpatlaný po polštářích i potomkovi…)

Velké mimino už zkrátka celkem samostatné a vyžaduje trochu jiný přístup, než slepé holátko.

(Přestane spát a začne spát jinak. I krmení se změní. Pokud jste měli pocit, že už svému potomkovi rozumíte… tak už zase ne. Vítejte v klubu. Všechno je jen období.)

“Jé. Tyhle ruce jsou moje a poslouchají mě! Co s nima dnes provedu?”

Pohybující se Sládě přineslo první potřebu lehkého přestavění bytu. Už nebylo možné dítko dlouhodobě uchovávat na gauči nebo ve fatboyi. A tak se centrem bytu stal velký futon. 3m2 se ukázaly jako prostor tak akorát dělaný celodenní pro válení a společný fyzický tréning nově nabytých superschopností mimina. Jak takový tělocvik vypadal? Nejedná se o nic náročného (pro matku). Prostě si lehnete na futon a necháte mládě, ať po vás šplhá, plazí se, slintá a ňuňá. Ideální kombinace výchovy a odpočinku, přesně jako z příručky pro výchovu koťat.

“Jé. Au!”

Zvýšená pohyblivost má i své nevýhody. Občas bolí. Primárně samozřejmě rodiče, protože prstíky a drápky jsou vynikající zbraň, ideální nástroj na prozkoumávání vlasů, obličeje a hlavně očí. Možná právě tady začíná výchova a nastavováni hranic a mezí. Občas jsem se až bála, jestli mé dítě náhodou netrpí sadismem – ale podle rozhovorů s dalšími matkami na plavání je to prý běžné. (Zkrátka, vypadala jsem občas jako po hodně divokém sexu – bohužel, to nebylo nic aktuálního, ale následky aktu více než rok zpátky.)

Něco jsem Sláděti v rámci hry vždycky dovolila a dovolím. Ale čím je starší, tím ostřeji se ohrazuju a hájím svůj prostor. Převedeno do kočičího světa, nechám si ožužlávat konec ocasu, ale pokud mě ty spratku kousneš, varuju tě, oženu se po tobě. A pokud nepřestaneš ani pak, končím hru a odcházím o půl metru vedle, nebo tě znehybním, ať se trochu zklidníš. Ubližovat si nenechám.

Pohyblivost a schopnosti ale přinášejí nové poznávání bolesti i prckovi (a opět rodičům). Třeba takový futon, má oproti pěnovkové nebo látkové hrací podložce s hrazdičkou spoustu výhod. Vlezete se na něj všichni a je vyvýšený, takže na něm není zima, jde na něm rovnou kojit či spát, je z něj vidět… a jde z něj spadnout. 10 centimetrů není nijak velká výška, ale to zadunění je děsivé a následný řev taktéž. (Nehledě pak na to vidět ty šílené parakotouly.) Poprvé jsem měla strach jestli se něco nestalo, výčitky, připadala jsem si jako špatná matka… nikdy z toho ale nebyla ani boule a tak jsem raději vylepšila vyměkčení kolem a dala Sláděti možnost učit se vnímat prostor. Záhy se naučilo kutálet a slézat samo, bez úderu hlavou o parkety.

Myslím, že bolest k životu patří, pomáhá nám zjistit, že tady končí legrace. A ač to je těžké, nemůžeme své potomky před bolestí zcela ochránit. Přijde mi proto důležitější naučit mimino s tímhle záchranným pocitem pracovat. Nechat prožít, obejmout, pomazlit, pofoukat a moc to nehrotit. Vlastně… mnohem těžší je vyrovnat se s dětskou bolestí pro nás, mámy. Začíná to prdíkama, bříškem a bezmocí. Pokračuje nečekanými událostmi, kterým jsme mohly zabránit snad jen tygřím skokem přes půlku místnosti a vlastním pádem (nebo neustálou přítomností, ani se neohlédnout...). A dříve nebo později se stane i lvl nejvyšší. Například si při vytahování dítěte z nosítka horem neuvědomíte, že v metru je snížený strop a štangle navíc… Mít v sobě zpracované emoce vám pomůže neutopit se ve výčitkách, zachovat chladnou hlavu a schopnost racionálního uvažování – jestli je nejvyšší čas volat rychlou, nebo to spraví obětí (a prso). Musím zaklepat, u nás to zatím byla vždy druhá možnost.

“Jé. A co je toto!”

Velké mimino se ve zvědavosti podobá týden starému jehňátku. Všechno musí ožužlat, ochutnat, zkusit. A když ho něco zaujme, je ochotné vynaložit i poměrně velké úsilí, aby se k tomu dostalo (a mohlo to oslintat, rozdrápkat a vůbec, podrobit důslednému zkoumání). Je to vlastně přirozený postup, jak poznat svět - protože chuť je smysl, který je v tuhle chvíli pro mrně tím nejzaběhanějším a nejsnáze ovladatelným. A asi nemá smysl proti tomu bojovat – když už pár týdnů později budete naopak hrozně chtít, aby se prcek nebál dušené brokolice.

Brzo jsem pochopila, že Sládě si do pusy vezme vše co najde bez ohledu na to, jestli je to z pohledu moderní výchovy správné, nebo ne. Mým úkolem tedy bylo (a pořád je) nechat v dosahu jen to, co je bezpečné. A zároveň poskytnout dost prostoru pro objevování a zkoušení. Co jsem mohla, to jsem předem opláchla. Smrková šiška, utrhnutá přímo ze stromu v lese. Kusy syrové mrkve, tak akorát do ručičky. Dřevěné hračky, umyté klacíky. Barevné kousátko. Plyšový králíček Lindt. Dílek pomeranče. Vyklápěcí fleschka z PR akce, včetně kolečka na klíče. Kvetoucí primule v květináči.

“Jé! Já to chci!”

Ono totiž, velké mimino není blbé mimino. A už má svůj názor, a svou vůli, kterou se učí si prosadit. (A když máte v ruce fleschku, nebo pomeranč nebo jinou podobnou věc, musíte se občas rozhodnout, jestli je důležitější váš názor na správnost, nebo můžete ustoupit.) Jestli jste se těšili, že s koncem prdíků bude doma větší klid, tak vás zklamu. Velké mimino ječí. Vříská. Vzteká se. Protože osud je k němu zlý a nechce mu dát to, co si představuje. Maminka se nechce podělit o čokoládu. Táta nedovolí notebook. Tělo ještě neumí lézt, ručičky jsou krátké, nožičky slabé a hračka se ne a ne pohnout sama přímo do pusy. Prostě pakárna. S profi plazením to na chvíli ustane, ale pokud máte urputníka (tzn. pokud jste i vy sami cílevědomí), zvykejte si. Tohle se opakuje před lezením, před chozením, před spaním… furt.

“Jé. To se hýbe!”

Viděli jste někdy gif s koťátky jak pozorují ping pong? Velké mimino sleduje svět zrovna tak. Očička se mu dovyvinula a už vidí kolem sebe – a to co vidí je nesmírně zajímavé, dívat se je nejlepší zábava. Právě teď je ideální čas na všechny možné mobily nad postýlku, hrazdičky, barevnosti, zrcadla, obrázky… a nebo jenom na dlouhé procházky.

Sládě mělo oči na vrch hlavy ze všeho. S naprostým klidem se čumělo přímo do slunce, takže jsem koupila sluneční brejličky. A jakmile bylo schopné pást koníčky půl hodiny v kuse, muselo vidět ven z kočáru. Takže jsme jezdili po centru a Václaváku ve sklopeném sporťáku, mimino na břiše se dívalo přímo před sebe a mělo neskutečnou radost. (A tím byl na dlouho konec spaní v kočárku, protože otočit se na záda a usnout, to nepřipadá v úvahu…)

Aby nebyla nuda ani doma, nad futon jsme postavili lampu z Ikea, oholili ji od stínidla, vyměnili žárovku a na její tyč jsem navěšela, co se dalo. S hrůzou jsem zjistila, že jsem podle montessori knížky prošvihla už dvě důležité mety vývoje a tak jsem vyrobila aspoň závěs s barevnými míčky (Popletla jsem návod, koupila špatné bavlnky a tak jsem míčky nakonec sprostě natřete akrylovkama. Na funkci se to nijak neprojevilo.) Míčky měly úspěch, stejně jako dřevěné bedruny nebo pouťová opice na gumě, tedy všechno, do čeho se dá mlátit ručkama, tahat to nebo kousat. Důležitější než barevnost byl pohyb.

Taky jsme vedle futonu nalepili řadu zrcadel (Ikea nalepená na desce z Ikea smutného zboží). Měla jsem z nich asi větší radost já, možná ale pomohly i prckovi dívat se, co se mu děje za zády. No, a ve výchovné aplikaci psali, že se mimčo bude chtít dívat na kontrasty a obličeje. Tak jsem na karton, podle fotek, nakreslila tlustou černou fixou tátu, babičku, pejska a kočičku. Proč kupovat černobílé kartičky se zvířátky, když nevím, jestli budou fungovat?

“Jé. To je legrace!”

Velké mimino je esence rodičovské radosti. Směje se a řechtá, na celké kolo. Nechá se mazlit a hladit. Je zvědavé a učí se každý den.

Je úžasné být rodičem velkého mimina a objevovat svět znova, s ním. Užijte si ty dny plné bezstarostného válení se, dny kdy můžete být oslintaní a nikomu to nevadí. Dny kdy nemusíte uklízet ani vařit a vše se děje v určitém ohraničeném prostoru.

Protože to brzy končí. Příkrmama.

Co je na příkrmech tak hrozné a na co se těšit s plazem a lezcem? I k tomu se brzo doplazím, pokud bude Sládě dobře papat své kašičky. ;-)



Kočíčí mateřství - novorozeňátko

Necítila jsem únavu. Vlastně ani nějaké šílené přívaly lásky. Spíše opravdu hlubokou úctu a odpovědnost. Pokud bych nemusela, tak bych od sebe toho teploučkého tvorečka vůbec neodlepila, úplně bych vyignorovala požadavek na nasazení plenky i celé oblékání. Plastovou vaničku vedle postele jsem použila jen v nejvyšším sebezapření, z touhy více neeskalovat hrozící konflikt se sestrou (který beztak solidně založil můj ochranitelský muž). Záměr vypadnout domů co nejdříve vyšel tak na 50 %. 24 hodin po narození už jsme byli doma a všechno bylo jen na mě (a muži a létající PA).

Co se mi osvědčilo na samém začátku?

Človíček na svět vstupuje buď po náročném boji, nebo zcela překvapen nečekanou změnou situace. Osobně si to představuju jako stejně pohodovou změnu, jako propadnout se černou dírou a objevit se na neznámé planetě, v těle poloslepého malého zvířátka s patnácti končetinami. V novém těle zažíváte úplně nové pocity, netušíte, jestli vás chce něco sežrat a odkud to na vás skočí. Prostě stres.

Novorozený člověk je k smrti vyděšený a není se čemu divit. Kdybyste mě během spánku přesunuli do amazonského pralesa, taky budu. Tak proč mu to dělat těžší?
Proč ho zbytečně převlékat, přehazovat z ruky do ruky, koupat, zkoumat a vůbec? Já mám pořád před očima situaci, kdy nás navštívila tchýně, dvoudenní miminko si dala na ruku podle toho, co okoukala v knížce (bohužel to byl zrovna ten obrázek, jak to nedělat). A miminko plakalo o život a já jsem nemohla nic dělat, protože mi to přišlo neslušné jí mrně nepůjčit, a babička vychovala tři děti, a odborná kniha je odborná kniha. Než mi došlo, že se Sládě především bojí a potřebuje hlavně něhu a klid, stálo to pěkné nervy, nějaké ty slzy a zoufalství na všech stranách.

Dokud se koťatům nerozlepí oči, tráví s nimi kočka prakticky veškerý čas a ven z pelechu se chodí jenom nažrat a vyvenčit. A když ty své válečky zrovna neolizuje nebo neňufká, spí taky.

Takže jsem si z postele udělala hnízdo a šestinedělí trávila prakticky jenom doma a během růstového spurtu jsem z postele téměř nevylezla. Zjistila jsem taky, že nejlépe se mi kojí po kočičím způsobu, a to v leže na boku – takže když jsem u kojení usla stejně jako děcko, nebylo to nijak na škodu. V kombinaci se společným spaním to znamenalo, že jsem dítě nakrmila (a odříhla) v leže v polospánku, okamžitě po tom, co jenom kníklo. A pokud jsme opět nezalomili už během krmení, usínání bylo i tak záležitostí vteřin. Nikdy v životě jsem toho nespala tolik, jako s miminkem! Ano, byly i nějaké prochozené noci (500 kroků žádná míra). Ale tyjo, oproti jiným si fakt nemůžu na nic stěžovat. (Naopak usínání bylo a je peklo, ale o tom později.)

Když kočka leží v pelechu, přede. Vrní jako motor a lehounce u toho vibruje. A jinak je uvolněná jako kus prázdné kožešinky. Předením si léčí tělo i nervy a uklidňuje i své drobečky.

Miminka jsou beznadějně citlivá na stres. U nás to v praxi znamenalo to, že když přišel muž z práce unavený a vynervovaný, Sládě začalo prakticky okamžitě vřískat. Nepomáhalo hluboké dýchání, zpěv, bílý šum, nepomáhalo přitulit na holé tělo. Dokud jsme si nezklidnili vlastní hlavy a myšlenky a nezpomalili každý pohyb, vřískot ustal jen na přebalovacím pultě, za doprovodu teplometu (asi jediný pevný bod ve vesmíru mimina?). Je to logické. Naprosto. Jenže stejně… zkuste si být vyzenovaní, klidní a pomalí jako lenochod, když vám dítě fialoví od řevu, mlátí s vámi hormony, emoce a mlíko samo kape až na podlahu. Být v klidu je prostě superskill – a asi proto jsou děti klidných matek (zdravíme Alici a Rút) mnohem klidnější, než ty těch hyperaktivních.

Vlastně… fakt jsem se snažila to předení nějak nahradit. Mám pocit že první tři měsíce jsem několik hodin denně zpívala, všechno, od velmi sprostých lidovek (slyš pan prof. Drahoš) přes hlasové etudy až po chorály v latině. (Konečně chápu, proč jsem chodila do sboru. Dneska už umí altové party i můj muž, občas jsme si pak, při hodinových uspáváních, dávali i různé kánony a variace.) Taky jsme od porodu nepoužívali žádné parfémy ani deodoranty ani sprcháče. Abychom tak nějak domácky smrděli. (Naštěstí byla zima.)

Kočka od mláďat odchází jen pokud jsou bezpečně ukrytá a spí.

To, co s matkou dělá řev novorozence, je fyzické mučení a kdo nezažil, nepochopí. Při únavě z celé nové životní situace není divu, že chcete zabouchnout dveře a utéct někam daleko. I já jsem to zkusila. Jednou. Sládě mělo spát, leželo vedle mě a ječelo. Po 20 minutách všeho možného jsem zbaběle zdrhla – a poslouchat to za dveřmi bylo ještě daleko horší. Takže jsem seděla vedle v pokoji a brečela taky. Nekonečných 40 minut. (Po objevení slovníku miminštiny jsem zjistila, že mláďátko chudáček tehdy brečelo únavou, neb se mu nedařilo usnout.) Well, pokud to s vámi necuká, fajn, vaše genetická linie má nervy ze železa. Ale pro mě je to, nechat dítě vybrečet, zcela proti přírodě. Proč by asi vřískalo, kdyby nemělo žádný problém?

Nakonec mě od řevu a úzkosti zachránilo nosítko a hlavně šátek, který je vhodný už od narození. Abych se vyhnula vlastní bolesti břicha z hladu, abychom nemuseli brečet spolu. Poslední hodinu před spaním, kdy jsem už byla i já se silami na konci, jsem prostě mrně přivázala a jinak dělala všechno tak, jako by už spalo. Uklidnila jsem se. Ono taky. A pak už to bylo snadné. Ukázalo se, že i pro mě je nesmírně praktické neřešit uspávání a nechat potomka, ať si v šátku usne a spí nebo kouká, jak je libo. Když už musím být s ním (protože evoluce a pudy), tak proč sama sebe týrat připoutáním se k posteli? (Když navíc, dokud mám něco v hlavě, ani prcek nezalomí.)


Na rozdíl od kočky, v noci toho moc nevidím a přestože děťátka voní, ani po čuchu se neorientuju nejpřesněji. Hodně jsem proto ocenila slaboučkou oranžovou žárovku, která barvou světla nenarušuje biorytmy. Hodí se na noční přebalování, kojení a vůbec, na všechno, co ještě neumíte i se zavřenýma očima a o půl čtvrté ráno.

Abych to tak shrnula, malé miminko je prostě téměř slepé koťátko. A pokud nechcete, aby vám ho sežrala kuna musíte si ho chránit. Už to že žije, spí a roste 2 cm za měsíc je neuvěřitelný výkon. Výchova v tuhle dobu nedává žádný smysl a není nijak možné mrně rozmazlit. Naopak, kdy jindy se s ním můžete mazlit od rána do večera? To že letíte jak namydlený blesk už při prvním zakňourání, je přirozená reakce. To že z podobných akcí máte modřiny je už méně přirozené, ale aspoň je to motivace k tomu uspořádat si byt i pro rychlé akce se zalepenýma očima ;-)

Jo, a poslední věc. Nebojte se toho a srovnávejte své mrně s ostatními. Zbláznila jsem se? Ne tak docela. Fakt nemá smysl řešit, čí miminko se dříve usmálo, zvedlo hlavu nebo více přibralo. Život není soutěž. Ale sledovat jak rychle se zahojil pupík stejně starým kamarádům nebo jaký má tvar jejich hlavička, to fakt není na škodu. Pediatři nemají čas dělat vyšetření do hloubky, takže si lecčeho nevšimnou – a všímat si musíte vy. Placatá hlavička našho mrněte se nakonec ukázala být nejen estetickým problémem. (A buďte si jisti, že Vojtovu metodu chcete cvičit se slaboučkým novorozencem mnohem raději, než s půlročním plazem s vlastním názorem a silnýma nohama.)

Napadá vás něco? Co pomohlo ve “čtvrtém trimestru” vám a vašim drobečkům?

Zážitky s větším mládětem zase příště :-)



Kočičí mateřství

Vychovávat kojence je jako házet hrách na betonový plot. Pokud ho neházíte s pomocí rychlopalné zbraně, je efekt nulový.

Až po měsících (a po tom, co se o to přestanete pokoušet) překvapeně zjistíte, že se plot ztrácí pod záplavou kvetoucích rostlinek hrachu. Nebo taky ne, pokud jste použili moc velkou sílu a hrášky se rozflákaly na moučku.

Jak (ne) vychovávám své Sládě a jaké to má výsledky?

Kromě toho, že jsem v sobě objevila nečekanou nekonečnou trpělivost, schopnost usmívat se i při přebalování o půl čtvrté ráno a skryté zásoby energie které se objeví, když už z únavy a hlavu nevidím na oči. A kromě toho že jsme už čtyřikrát přestavěli byt, změnili stravovací návyky a zvykli si na to, že náš život už nemáme zcela pod kontrolou?

Rozhodnout se o tom, jak vychovávat své dítě, není nic snadného. Jednak, je tu tisíc možností a směrů. Pak tady jsou místní zvyklosti. A “moudří rádci”. Mimino má sotva týden a už všichni (kromě rodičů) nejlépe ví, co by se mělo dělat a jak.

Přitom to je blbost.

Každé dítě je originál, každé dítě si jede to svoje, s něčím přichází, něco podědilo a něco okoukalo od mámy a táty. Myslet si, že na všechny bude fungovat stejné zacházení je podobná naivita jako předpokládat, že se všichni vlezeme do stejné velikosti bot. Netroufám si ani naznačit, jak by se o své děti měli starat ostatní. (Pokud nejde o fyzické tresty.) Každopádně však věřím, že některé přístupy mají všeobecný smysl. Ať se to mé babičce, mámě nebo jiným študovaným pedagožkám líbí, nebo ne. (Navíc, je dost nepravděpodobné, že by dítě četlo tutéž knihu o výchově, jako vy. Takže prostě neví, jak se má správně chovat. V praxi to znamená to,že průměrný rozestup mezi krmeními je 3 hodiny, je jen milá informace. Statisticky to klidně může znamenat, že 50 % mimin se krmí po hodině a 50 % až po pěti…)

Zeptej se kočky

Než jsem vůbec otěhotněla, žila jsem v zajetí pedagogických dogmat oscilujících od reálně socialistické ústavní péče (Strčit do postýlky, přesný rozvrh a nechat vyřvat o samotě) po Matějíčkovský extremismus (“Dítě do 3 let nesmí být ani chvíli bez matky!”). Jak jinak, v rodině učitelek. Za všechny problémy dětí přece vždycky může nedostatečná výchova (souhlasím, ale v jiném smyslu). A dítě je vždy něco jako další končetina matky, takže prostě nemůže mít vlastní vůli. Aha. S blížícím se porodem mi čím dál více docházelo, že tohle fakt nechci.

Jenomže kde jinde hledat inspiraci, když ne u vlastní rodiny?

Až pak mě osvítilo. Vždyť dokonalou a úspěšnou výchovu, od novorozence až po dospěláka, jsem měla možnost sledovat v přímém přenosu. U koček. A nakonec, přestože jsem se snažila číst moudré knihy a řídit se jimi, to co jsem odkoukala od Temnoty se v krizových situacích nakonec vždy ukázalo jako použitelnější.

Pustý ostrov velkoměsta

Samozřejmě, řídit se jenom tím co dělá venkovská kočka, není vhodné vždycky. Postupně jsem nasbírala a v praxi ověřila pár užitečných informací – a z nich nemůžu nevypíchnout zásadní radu.

Chovej se tak, jako by ses chovala na pustém ostrově.

Tahle věta a následující představa přirozeného prostředí, kde jsem se svým dítětem jen já sama, ve mě vždycky povzbudila intuici a odvahu dělat věci tak, jak je cítím. A ne tak, jak si je myslí společnost.

Na pustém ostrově prostě není monitor dechu, sterilizátor ani chůvička. A asi tam naopak budou hladová divoká zvířata. Pokud můžou mít miminka ženy ve filmu Nanook of the north, tak co bych to nezvládla já?

(Byť samozřejmě pořád přemýšlím nad tím, jak asi probíhalo krmení a vylučování miminka, když ho máma měla celý den na zádech. A nebo se rodilo na začátku polární noci a na lov rodiny vyrážely až za dne, když už i děti byly větší?)

Komunita v zádech

Vy víte, jak to ta eskymačka zvládla? Já tuším, že i díky tomu že viděla, jak se o novorozence starají její tety, sestry nebo dokonce spoluženy. Zatímco prastaré komunity fungují spolu v životě i smrti, my jsme vzájemně odtržení a izolovaní. (Jasně, já jsem ten poslední kdo by se divil, že nechcete poslouchat rodičovské a novopečenou babičku navštěvujete, pro jistotu, navštěvujete jen občas a za ideálních podmínek. Mé mateřské sebevědomí je po rozhovoru s vlastní maminkou vždy spolehlivě zadupáno do země a pro jistotu ještě postříkáno Rondupem.)

Jde spíše o to setkávat se s jinými matkami podobně starých, ideálně o dva chlupy starších dětí. Překvapivě, hlavním důvodem není výměna stížností a společné vypití kávy - ale pozorování potomstva. Ony totiž děti v prvních třech letech jedou podle stejného základního programu a používají v podstatě i totožné vyjadřovací prostředky. Pro hlad mají všechna mimina stejné slovo (teda pardon, křik a řeč těla), podobně je to s únavou. Pokud vám někdo dá hned z kraje “slovník”, domluvíte se rychleji než samouk. A stejně tak platí, že coby pozorný posluchač vlastního potomka snáze porozumíte i cizím dětem. (Byť to někdy trhá srdce, když táta křičí na unavené dítě protože si myslí, že jde o vztek…)

Půjčujte si proto cizí miminka, pozorujte je, zkoušejte je nosit a učte se řeči miminovského kmene. A nebo, pokud jste v širém okolí první matka za posledních 10 let, si přečtěte slovník v knize Tajemství klidného dítěte. To mi pomohlo nesmírně.

Jaká matka, taká Katka

Nakonec, z těch obecných věcí mě asi nejvíce překvapilo, jak moc je mimino odrazem svých rodičů. Well, možná se k vám do rodiny zatoulá duše vždy načuřeného prapradědečka z otcovy strany, který byl úplně jiný, než zbytek rodiny. Spíše ale čekejte, že vaše mrně budou srát stejné věci, jako vás. Takže až bude večer vřískat podobně jako ten náš lumpák, podívejte se na svět jeho očima a pochopíte. Třeba to, že ten hajzlík udělá stejně jako jeho otec vše proto, aby náhodou neusl. Protože by mu mohlo něco utéct. (Např. nějaký imbecilní trumpotweet na Twitteru.)

Jak mi tyhlety přístupy pomohly konkrétně, v jednotlivých etapách prvního roku života mimina? A jak si můžu být jistá, že moderní vědecké přístupy nejsou diametrálně lepší?

Nemůžu. Ale pokračování příště.

Ps: Tahle série je psaná na vyžádání. Pokud už máte větší dítě a svůj styl výchovy, tak kloubouk dolů a hluboká poklona, jste mi inspirací. Já tady dělám jenom to, co by mi samotné pomohlo, kdybych si přečetla. A obsahem je jenom můj názor, založený na velmi omezené praxi. Takže sem s vašimi názory, příspěvky, postřehy a vlastními zkušenostmi. Ale nedělejme si ten život horší zbytečnými hejty. ;-)