MONA - concept store v česko-slovenském stylu

 Je vším, co by si milovník domácí kuchyně mohl přát. Něco jako nejlepší farmářský trh. Něco jako česko-slovenský SIMPLE. Lahůdková všehochuť pro módní gurmány.
Něco, co jsem si sama přála vytvořit, a teď je to tady a je to přesně tak dobré, jak by být mělo.
 Až budete uvažovat nad tím, kde koupit koktejlky, kabát, košili... dříve než atakujete řetězce a budete pokračovat do Pařížské, dříve než budete hledat švadlenku, zastavte se do nevelkého krámku v Týnské ulici. Je dost možné, že právě tady najdete kousek v ideálním mixu ceny, kvality a originality.

MONA je jméno poměrně nového concept storu. Pod čtyřmi písmeny se skrývá projekt Kataríny Král, který, ač komerční, je něčím, co by si klidně mohlo zažádat o evropskou dotaci na vzdělání a rozvoj.
Je poměrně těžké nějak jinak a lépe formulovat to, o čem dneska Katarína se zápalem hovořila. Mona je zkrátka místo určené pro střetávání nabídky českých a slovenských designérů s poptávkou po originální tvorbě domácího původu. Na poměrně malém prostoru je zastoupeno na dvacet návrhářů a šperkařů, na různém stupni známosti. Jméno Kateřiny Geislerové vám pravděpodobně něco řekne, Lenku Chorobokovou zatím znají hlavně její spolužáci ze Zlína a ti, kteří se někdy setkali s její tvorbou právě v Moně. Katarína neřeší, jestli je něco z dílny zkušeného mazáka nebo čerstvého absolventa. Všechny věci k prodeji jsou vybírány podle několika kritérií, kde tím základním a nejdůležitějším je kvalita zpracování a materiálu.

Pro své zákazníky obchůdek nabízí v podstatě kompletní sortiment svrchního oblečení a doplňků. Kalhoty, sukně, šaty, košile, saka i kabáty. Čepice, šály, rukavičky, pásky, kabelky nebo šperky a bižuterii. V klasickém stylu, stejně jako v mladistvém nebo i na hraně artu. Všechno je podřízeno myšlence šetření času klienta, který tak nemusí obíhat ateliéry jednotlivých návrhářů, ale všechno najde na jednom místě, v konfekční velikosti 36-40.

Mnohem zajímavější je ale pohled ze strany dodavatele.
Dneska dopoledne byly představeny zimní kolekce tří návrhářů, které MONA zastupuje exklusivně. Jak vypadají a jak vypadá taková spolupráce?

Pro většinu z vás asi nejznámější je značka Line Pavla Brejchy, o které už jsem psala dříve a kterou jste mohli vidět na Prague Fashion Weekendu. Katarína prošla s Pavlem celým procesem tvorby, který se snažil maximálně přiblížit tvorbě velkých světových značek. Od prvotní analýzy trendů, specifikace zákazníka a jeho potřeb, přes kolekci na přehlídkové molo a její prezentaci. S tím vším souviselo také PR v podobě pozvánek na přehlídku a zapůjčování originálních modelů na focení. Nechybělo ani vyhodnocení přehlídky a reakcí veřejnosti, úprava přehlídkových modelů pro konfekční výrobu, zadání výroby, výroba samotná ... a samozřejmě prodej. Na ramínkách v butiku najdete košile a to jak bavlněné, tak hedvábné, šaty a kabátky, to všechno ve velikostech 36-40.
(Milý Ježíšku. Prosím, tu bílou košili ze strukturovaného plátna. Děkuji.)

Další formou rozvojové spolupráce si prošla Iva Burkertová, tvořící pod značkou ODIVI. Iviny kolekce měly vždycky spíše streetový charakter a ani spolupráce s Katarínou tyhle hrany nevyhladila ostatně, nebylo to účelem. Nová kolekce ODIVI nepostrádá nic z návrhářčina rukopisu, ale je tak nějak elegantnější, ženštější a dobře nositelná i do společnosti. Vznikla prý způsobem "dáme hlavy dohromady", kdy návrhář svou tvorbu konzultuje s nákupčím a ať už to bylo jakkoli, myslím, že to bylo dobře.
(Milý Ježíšku. Ty tělové elastické minišaty. Určitě je poznáš.)

Třetí (a myslím, že rozhodně ne poslední) možností, jak v Moně prodávat modely je ta, kterou využila Dana Kleinert. Kolekci luxusních pletených šatů, kabátků nebo svetro-bundiček najdete na věšáčcích v takovém stavu, v jakém návrhářce vyskočila z hlavy. Je veselá, barevná, variabilní, neskutečně příjemná na dotek.
(I když já bych ji asi nenosila. Jsem docela nudný patron.)

Jak můžete vidět, formy spolupráce s návrháři jsou různé, podle toho, co komu vyhovuje. Jak říkala Katarina, důležité je, aby zisk ze spolupráce měli všichni zúčastnění a zdá se, se to zatím daří. Jak by taky ne, když ceny jsou tak akorát a radost ze zakoupeného kousku je o to větší, že se jedná o malé série vznikající pod rukama českých a slovenských švadlenek. (A co se týče ODIVI, můžete si být jisti, že za cenu stejnou jako v Zaře dostanete oblečení prosté jedovatých látek. Což Zara zatím ještě nenabízí.)

Faceobookové stránky MONA
Internetové stránky MONA

Ostatně...kolik kousků z dílen českých návrhářů máte doma? A kde jste je koupili? V ateliérech, na jednorázových trzích a prodejních akcích, nebo v kamenných či internetových obchodech?

Daily style launch party

Lidé říkají, že je třeba se socializovat. Ve škole říkají, že novinář musí být drzý a aktivní. 
Nemá smysl chodit do kabinetu zajímavostí. Některé akce jsou lepší. Mnohem lepší. 




Velká úvodní párty jedinečného módního portálu Daily style byla plánovaná dlouho dopředu a pro spolupráci se povedlo získat to nejlepší české módní scény. 
Skvělá party se povedla přesně tak, jak bylo zamýšleno, lidí bylo tolik, že nebylo vidět na molo a šampaňské teklo proudem. Výborný večer!





A teď vážně. O co vlastně šlo a co to vůbec Daily style je?

Daily style je: Internetový módní magazín s každodenními novinkami ze světa módy, radami stylistů, tipy aj. Podle počtu přispěvatelů spíše magazín než blog. A podle témat rozhodně projekt s velkými ambicemi.
Daily style má dokonce vlastní fórum na Módním pekle a má i svoji anglickou mutaci. (To jen tak někdo nemá.)
Články jsou rozhodně velmi kvalitní. Vždyť redakce je tvořena zkušenými odborníky.
(: Módní projekt s velkou ambicí, v kvalitě v naší zemi běžné, jakých je spousta. Každý nějak začínal... a většina rychle zkončila. Autoři by se pro začátek mohli naučit česky. Já teda nejse zrovna vzor, ale když text vypadá jako z google translator, něco není v pořádku...)

I ten nejobyčejnější redaktor Tomáš Ruml se módě věnuje už roky a je stylistou v Pařížské. Není divu, že modeling v Agatamodels a v Jaro managementu ho nenaplňoval. (Bohužel, mimo setku v téhle agentuře o něm pan google mlčí. Že by to s tím stylingem nebylo až tak žhavé? Nebo že by to celkově nebylo tak žhavé?)

To druhý muž v redakci, oceňovaný módní návrhář Miroslav Rajtr je na internetu mnohem aktivnější. Ještě mu nebylo 19 let, dlouhé roky se věnoval hiphopu, ale památka o tom zůstala jenom na jednom blogísku. Na modelu, za který byl oceněn, by si asi Ada smlsla (reportáž ze soutěže na Protišedi.cz). Ve třetích ročnících průmyslovek však vznikají horší dílka a je tak otázka, jestli se svou maturitní prací posune nahoru nebo dolů.

O PR managerce Lesyii Buzhoryanu (ové) toho na síti moc nenajdete. Můžete sledovat twitter nebo facebook a věřit tomu, co o sobě píše sama. Nebo můžete věřit intuici z osobního setkání. Je to taková normální milá holka jako všechny ostatní ve své kategorii. (Neboli, jako všechny které vypadají dokonale jako z plastu. Mimochodem, víte někdo co je to Univerzita?)

Hlavním člověkem celého portálu je šéfredaktorka (a pravděpodobně majitelka) Evgenia Klochay. Evgenia je stylistka, s jejíž prací už jste se určitě setkali. Nějakou dobu blogovala, (od října 2009) ale pak pochopila, že móda je někde jinde, móda je tam, kde to žije. Její portfolio najdete na behance network a je vskutku impozantní. (zajímavé, že test pro Veroniku Dolečkovou, který je dobrý, tam není...) Jak se Evgenia k takové skvělé práci dostala? Usilovnou pílí a talentem a také rozhodností, jak si můžete přečíst v jejím exklusivním rozhovoru pro Check Czech Fashion kde má i fotku outfitu. Není to ale jen stylistka a šéfredaktorka, je to také schopná bloggerka pro stránky flash-store.net.

Mimo tyto základní členy nesmíme zapomenout ani na Togi Burmaa, známou modelku a finalistku letošní Miss expat. Také, co by to bylo za portál, kdyby neměl své fotografy a editorialy. Hlavní je Mikhail Bobchinetkiy, v těsném závěsu Michaela Peřinová. (Známá firma. Mimo jiné mi byla na svatbě. ;-)

Tak, tolik internetový průzkum. Právě jste si udělali obrázek o pozadí bombového večírku, o tom, jací lidé ho pořádali. Je zajímavé sledovat nitky, jak se sbíhají a rozbíhají. Nebýt trošku zběsilého chování výše uvedených lidí na Facebooku a mediální masáže, pravděpodobně by mě tento projekt lehce minul, jako mnoho dalších. Nechala bych to plavat s tím, že to je jenom další pokus o hvězdnou slávu. Ale když někdo napíše následující inzerát, musí čekat, že se někdo blbě zeptá.

Hledáme modelky, vizážisty a kadeřníky na módní přehlídku, která se bude konat 24.11., bohužel nemůžeme nabídnout žádnou finanční odměnu, ale získáte zkušenost z modního světa, stanete se součástí naší launch party a můžete si užít celý program večera. Kdo má zájem, tak se prosím ozvěte na evgenia@dailystyle.cz. Těšíme se na Vás!

Ehm, cože je součástí té párty, na kterou je, mimochodem, vstup pro celou širou veřejnoust včetně welcome drinku (Bohemia Sekt) zdarma? (Kde na to berou?!) Praxe, fotky, reference. Aha. Už jsem dělala lepší věci. Zadarmo. Nicméně jedna moje kamarádka se do toho pustila. Je moc hodná, a protože má zkušenosti jen z Prahy a z Paříže, rozhodla se udělat si touto show velký zářez v životopisu. Nakonec byla podle zákulusního zdroje největší odměnou tatranka, preclíky, pražené arašídy a mandle - backstage catering.

A zadarmo se hledaly také modelky. Krásné, vysoké, štíhlé, s praxí. Tak pravil inzerát. Z toho dalšího, co tam píšou, se nakonec nestalo skoro nic. Jedna agentura si stěžovala na neprofesionální přístup stran dívek s exklusivní smlouvou.
Jedna z pořadatelek si posteskla: "Ta přehlídka bude masakr. Jako zkoušeli to dvakrát...jako když to někdo dělá poprvé." V zásadě měla pravdu. Modelky byly... různé.

Na FB se psalo:
Na této přehlídce, bude přehlídka pro velmi známou módní značku a další řadu návrhářů. Proto hledáme modelky, které už praxi mají.

 V překladu to znamená asi tolik, že na přehlídce se předváděly věci z Lindexu. (Velmi známá značka, to je rozhodně pravda.) Módní show byla divokým mixem, ve kterém zaniklo to zajímavé, jako např. dva modely značky Loram (Které to byly? Netuším.) a vymikdy chyby (To si slavní stylisti neohlídají, aby měly modelky vhodné spodní prádlo? Nebo to zase takoví profesionálové nejsou?) Věřím taky tomu, že Czech Chick si daly velkou práci s výběrem modelů z e-shopu bechick.com, celek ale vypadal přesně jako je vyfoceno na blogu Fashion from wardrobe. Zmateně. Cirkusově. Amatérsky.
Co se týče moderátora...nekoktal. Jinak nevím, jak ho pochválit.

Když se mě pár hodin před večírkem ptala Nikol Moravcová, jestli má smysl vykašlat se na Zlatého Slavíka a jít na akci, kvůli které ji bombardují emaily, řekla jsem jí popravdě že nevím. Nakonec jsem ji tam nepotkala a nepotkala jsem tam ani mnoho jiných slavných, kteří byli pozvaní. Na baru prý chvíli seděl David Kraus, nechyběla spisovatelka, modelka a bloggerka Lucie Van Koten Kunesova s manželem, modelka a bloggerka Eva Che Tian Wen a už zmíněné Chicks, které jsem ale nepotkala. Také se objevila Daya Podlešáková, spolumalitelka značky LORAM a Klára Haunerová, návrhářka, fashion managerka a majitelka kurzů oděvní tvorby. Nic zvláštního, vzhledem k tomu, že se jedná o úzké spolupracovníky a partnery...
 Po sále se však, pravděpodobně po boku Štěpánky Duchkové, pohybovala samotná OLO - Oldřiška Křížová. A to už rozhodně zajímavé je. Řekla bych.

Odešli jsme po přehlídce. Možná že trochu brzo, ale jak se to vezme. V reálném čase to byly 2 hodiny strávené pozorováním, můj muž už toho měl celkem dost a já se mu ani nedivím.

Ty nejlepší fotky najdete na mém FB.


 

Třetí v řadě, první v životě - kabát

Kabát, možno také zimník, je v naší zeměpisné poloze jedním ze základních kousků šatníku. Jasně, zima se dá přežít i ve sportovní bundě a to relativně dobře, ale kabát má své nesporné výhody. Troufnu si říct, že používání kabátu je něco jako známka dospělosti. V kabátu se z uličníka stává mladý muž a z mrněte velká slečna.

(Válka mezi bundaři a kabátníky zuří neustále. Napadá mě ale, že útočit na někoho jenom proto, že má jiné přesvědčení, už je ohrané a navíc, nemá smysl. Jasně, kvalitní sportovní bunda nepromokne, neprofoukne, má kapuci, bederní pás, odvětrání, je lehká, nemačká se a má stovky kapes. Můžete si ji vzít na lyže, snowboard, když chumelí i když padá sníh s deštěm. Přizpůsobí se teplotám nad nulou i mrazům, a pokud se nepokazí zip, nebo vám o ni někdo netípne cigaretku, bude sloužit roky. Už se vyrábí i jednobarevné bundy, které se dají nosit ve městě, bundy které zvýrazní postavu. A taky jsou vhodné pro vegany. Najít teplou bundu, co neobsahuje živočišné složky, není tak problematické. I tohle je základ šatníku. )

Pokud platí, že kabát je jistou známkou dospělosti, můžu říct, že rodinný konsenzus rozhodl že už jsem velká přibližně před deseti lety. Dostala jsem první kabát.
Poměrně dobře si pamatuju celý proces nákupu a rozhodování, starosvětský obchod s konfekcí na náměstí v Jablunkově, starší, úslužnou paní prodavačku, která nosila jednu nádheru za druhou, to jak se ve vytopeném krámě potím a zkoumavé pohledy mámy a babičky. Pamatuju si na závěsovou kabinku, zrcadlo za stojanem s pánskými saky, trenýrky vystavené pod sklem prodejního pultu. Ten tmavě-modrý zimník princesového střihu, vybavený kapucí a velkými kapsami, z měkoučkého vlněného flauše, s kvalitní podšívkou, se mnou přežil celou pubertu. Nosila jsem ho do školy, do divadla i na metalový koncert. Do města i do hor. Několikrát jsem v něm zmokla, odhazovala sníh, zažila bílou tmu i šestadvacet pod nulou. V kapsách tahala kameny, šišky, větvičky. Umí tohle vaše bunda?

S mým prvním kabátem jsem se napůl rozloučila v okamžiku, kdy jsem si začala "vydělávat". Uháčkovala jsem pár čepic, upletla pár šál a za utržené peníze v seconhandu Levňáček koupila kus nádherné vintage látky, spíše tweedu než čehokoli jiného. Babička se projektu bránila, ale usilovné prosby zabraly a vzniklo veledílo, s teplou flanelovou podšívkou, které mě hřeje už šestým rokem. Vypasovaný, s knoflíčky na rukávech, s širokou "sukní". Určitě jste mě v něm viděli. Jenže mě už po těch letech zoufale nebaví.

Touha po něčem novém mi loni vnukla odvážný nápad.
Ušiju si kabát. Sama. A bude to ten nejlepší kabát na světě.
Brzo mi došlo, jak naivní jsem. Střih se povedl, základní korpus seděl, ale co dál? Jak udělat průkrčník? Jak všít podšívku? A nakonec, klasický problém, jak dlouhý ho chci a jak si představuju, že se bude zapínat?
Vždycky, když jsem vyřešila nějaký problém, se objevil nový. V březnu jsem se na milý kabát vykašlala, zabalila ho do krabice a pozapomněla na něj.... až listopadu. Lucie z A cup of style mě svou Faschion Challenge vyprovokovala něco s tím ubohým opuštěným ležákem udělat a kupodivu, najednou jsem věděla co.

Na podšívku jsem rezignovala, zahnula rukávy, přichytila podložení průkrčníku a rozhodla se o tvaru zapínání, přišila patenty... a v neděli vyrazila do světa. Můj první kabát je na světě.

 

Boty secondhand, punčocháče Calzedonia,taška Zara, šál no name, náhrdelník New Yorker, šedé šaty DIY, kabát DIY, svetr Reserved

Jasně. Jak můžete vidět, není to nic extra. A ani když se snažím vypadat dobře a fotí tak šikovná fotografka jako je Nga, nepomáhá to. Ale budu si myslet, aspoň do té doby než začne mrznout, že se to dá. Díky tomu, že kabátek nemá podšívku a podíl vlny je jenom 60%, je poměrně tenký a nijak moc nehřeje. Taky není dobré pod něj nosit více než dva svetry. Smetanová barva moc dlouho nevydrží v nezměněné podobě. 

Existuje spousta dalších „ALE“  které by mě nepochválily. 

Stejně mám radost. Jednak, tohle už vypadá docela slušně, druhak, konečně jsem zase něco dokončila :-)

Nedělní dopoledne mineralogické nutrie

Vlastně, jsme spolu pořád. Každé ráno, každý večer, každou noc. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Jsme hrdí na to, že náš domov nehyzdí televizní obrazovka. Jsme hrdí na to, že vedle sebe nesedíme na kanapi, že nejsme nerozdělitelní, neodvozujeme své zájmy od zájmů toho druhého. Na to, že oba máme své vlastní směry a nerušíme se v nich. Výsledkem je, že sedíme každý v jednom rohu pokoje, před sebou monitor. Den co den, týden co týden, rok co rok.
Práce, únava, monitor, krátký rozhovor před usnutím, společný spánek, monitor, práce, únava... Vždycky je co dělat, vždycky je proč vrátit se dříve z výletu, nebo zůstat doma.

Asi není moc lidí, kteří takhle žijí a jsou relativně spokojení. No, když někde na něco zapomenete, po pár letech zjistíte, že se to tak trochu vyvinulo v něco úplně jiného. No jasně, jsme spolu pořád, ale když na to přijde, vítáme se, loučíme se, usínáme a vstáváme, a taky si nosíme jídlo na stůl, ale dobrodružství v tom moc není. V podstatě totéž jako vztah mé babičky a dědy, kteří se vídají akorát u večerního zpravodajství, oběda a u odpolední kávy. Neřekla bych, že takhle jsme si to plánovali, a když už ta realita dohnala i mého muže, rozhodli jsme se pro pokus. Co se asi stane, když najednou nebudeme mít čím zabíjet čas? Co se stane, když jeden den v týdnu nezapneme počítače?

Nakonec to rozsekla Mineralogická nutrie. Vítejte u surrealistů, vítejte v domě U kamenného zvonu, na výstavě Jana Švankmajera. Ve dvou patrech gotické budovy uvidíte objekty (zejména zvířátka), koláže, artefakty a dekorace z filmů, plakáty...a filmy samotné. Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Don Šajn, Přežít svůj život, Lekce Faust, Otesánek a pak něco, co jsem nedokázala rozklíčovat a něco, co jsem ani nestihla rozkoukat. Přirozeně, pokud preferujete věci krásné před podivnými, pokud nemáte rádi kostry a preparovaná zvířata, pokud preferujete hotové vjemy před fantazií, asi pro vás těch 60 nebo 160 korun za vstup budou vyhozené peníze. Na druhou stranu, jestli ve vás zbyla aspoň trocha dětského nadšení pro podivnosti, bude se vám to líbit. Můžete koukat, bloumat, vyvalit se na židličku a dívat se na film, v kavárně doplnit tekutiny a zase se vrátit mezi exponáty. Za sebe, svého muže a svou sestru mohu jenom doporučit.

... a vlastně můžu doporučit i den bez techniky. Byt byl sice bez rádia poměrně tichý, ale společná snídaně oběd i večeře za to stály. Nenudila jsem se. Už dlouho jsem si neodpočinula tak jako ve dni stráveném s mužem, uměním a výbornou knihou.

Jak své partnerské vztahy udržujete vy? Nebo vás nějaký partner fakt nebere a preferujete být singles, jak doporučují v nové Elle?

Terry Pratchett in front of HM

Dneska v noci jsem měla divoké sny. Několikrát jsem kontrolovala kolik je hodin a kolik času ještě zbývá. Řekněme, že jít spát o půlnoci a následně vstávat v šest už dlouho nebylo tak snadné.
Zkrátka a dobře, byla jsem u toho.
Poprvé.

Když ohlásili, že další z limitovaných edic pro HM bude dělat Maison Martin Margiela, potěšilo mě to, ale že bych vyskakovala metr dvacet od radosti, to rozhodně ne. Mám slabost pro avantgardní módu, mám slabost pro oškubanou jednoduchost, otřepená švy a různé podivnosti. Zkušenosti však říkají, že pokud si od spolupráce značky s řetězcem moc slibujete, nakonec vám setkání s realitou může zkazit den, a to jsem rozhodně neměla v plánu. Kolem MMM kolekce jsem chodila po špičkách a nedloubala do toho, zvláště když z toho bylo v minulé Elle takové pozdvižení, bloggeři postovali z NY jako diví a všude zaznívaly hlasy chvály a nadšení. Bublina nebo fakt? Radostné výkřiky mi místy moc upřímné nepřišly a ani jsem nečekala, že bych se od žurnalistů dozvěděla něco jiného, než stokrát omílaná fakta.
Má to smysl? Nemá to smysl?

Nakonec mi s rozhodováním pomohla Alice, přesněji, její Angína. (Velké písmeno je zde na místě, Alicina Angína je samostatné božstvo starého typu. Vyžaduje krvavé oběti, temné chrámy a ustavičnou bázeň svých věřících. Hněv Angíny je strašlivý.) Choroba na nebohou studentku udeřila plnou silou a na to, jestli náhodou nemá jiné plány, se neptala. Neprohlížela si fotky, nepochopila, že Candybag je předmět výjimečného významu. (Anebo to možná pochopila, ale udělala to schválně.) Alici tak místo fronty na Příkopech čekala další dávka penicilinu a mně závažné rozhodnutí. Jako správný hrdina jsem slíbila, že stříbrný poklad přinesu a složím k jejím nohám a od té chvíle nebylo cesty zpět.

Ze seriálu barbar Olgan, schéma epizody Olgan versus natěšený dav

6:00 Zvoní budík. Olgan vyleze z postele a provede nezbytnou ranní hygienu.
6:15 Hrdina chystá výzbroj a výstroj. Zalévá čaj v tumbleru vařící vodou, chystá nezbytné čtivo a kontroluje zbroj.
6:20 Olgan obléká dvoje šaty, dva vlněné svetry, dvě šály, chuňáče, kabát, a vyráží do mrazivého rána.
6:32 Olgan dobíhá tramvaj, ta mu před nosem ujede.
6:39 Jízda tramvají, následuje jízda metrem, Olgan nabalený jak cibule v dřevákách na nohách vybíhá schody v metru na Můstku. Lidi si myslí, že se jedná o nějakého magora.
6:50 Nástup na scénu. Před HM na příkopech stojí 5 žen. Zkoumavě pozorují uříceného konkurenta, který právě dorazil.
Olgan vytahuje první zbraň, knihu Terryho Pracheta Pyramidy. V obchodě se svítí, ale kout s oblečením ještě není úplně připraven. Olgan je pozitivně udiven. Přestože dorazil tak pozdě a bude čekat jen dvě hodiny, je jedním z prvních.
7:00 V HM se začíná scházet personál.
7:15 Hosteska v červené vestě nabízí čerstvé croasanty (Dobře, pravděpodobně jsou čerstvě rozpečené, ze zmraženého polotovaru.) Promotér taktéž v červené vestě nabízí kelímky s horkou kávou, mléko nebo čaj. Fronta snídá.
7:20 Členové ochranky instalují zábrany pro usměrnění davu. Přichází další personál a fronta roste.
8:00 Po HM se začínají pohybovat postavy v bílých zástěrkách.
8:30 Začíná porada personálu. Hrdinovi začíná být zima na nohy.
8:40 Olgan si dává horký čaj a neví, kam s promrzlýma rukama. Začíná být opravdu kosa. Porada personálu je zakončena bouřlivým potleskem.
8:50 Objevuje se Kateřina z Showroomu. Konstatuje, že letos je toho jen tolik, co je vystaveno. Ve skladu nic není.Olgan je rád, že si přivstal.
8:55 Dav ve frontě už je docela velký a zimomřivě podupává. Hrdina necítí prsty na nohou ani na rukou a uvažuje, jak asi v téhle situaci pozná, jestli ho zkoušené boty tlačí nebo ne.
8:59 (Podle hodinek Olgana) Olgan jako šestý vstupuje do obchodu, všichni ho zdraví. Přistupuje k vyhrazenému prostoru, lapne stříbrný Candybag, boty velikosti 39 a 40 které leží hned vedle a to vše odnáší ke kabinkám. Personál v zástěrkách opět uctivě zdraví. Olgan zkouší boty, zatímco kolem přejde dvojice z managementu, špásující o tom, že v zástěrkách vypadají jako řezníci.
9:02 Olgan vrací nevyhovující velikost bot zpět na "teď už rozhodně ne" hromadu. Zbývají poslední 4 páry černých balerín a dva růžová Candybagy. Kout MMM je plný lidí, začíná tam být zmatek a bordel, jak se v tom všichni hrabou. Ochranka to pozoruje pobaveně, s naprostým klidem.
9:03 Probíhá transakce platby kartou.
9:10 Olgan čeká na tramvaj v Jindřišské.
9:15 Olgan vystupuje z tramvaje a peláší do školy...kde po rozmražení prezentuje cenovou politiku jednoho slovenského eshopu.

Později: Hrdina poklekne a předá poklad paní svého srdce. Zlá bohyně Angína je přemožena.
The end. 

Tahle nějak to bylo. Pro představu. 130 minut stání ale stálo za to. Černé baleríny jsou kožené, ideální pro úzkou nohu, s podpatkem tak akorát. Nebrečím blahem, ale radost, tu tedy mám. Zároveň mi tato zkušenost vnukla pár neodbytných myšlenek.
Celou dobu jsem čekala, kdy dorazí asistentky z Elle a nakoupí pro redakci ty kousky, o kterých dámy a pánové tak básnili. Předpokládala jsem, že naklušou těsně před devátou, vejdou dovnitř, spokojeně nakoupí a zase odkráčí, ale nestalo se. Buď mají v Elle hadry free, nebo je to nadšení jenom trapná póza, nebo byli kdesi vzadu v řadě. (Pravda, takoví lidé, kteří si chtějí koupit kozačky po 8tis. za kus se asi nebojí, že by jim je někdo vykoupil.)

Nikoho známého, mimo Kateřiny, jsem nepotkala. Držela jsem si svého fleka, a když jsem se ohlédla do řady, ani jsem nečekala, že by tam podupávali nějací známí. Čeští bloggeři se k této kolekci stavěli tak nějak se zdvořilým, rezervovaným souhlasem, z prezentace byly většinou k vidění jenom portréty návštěvníků. (Už nečekám, že by vybraná děvčata a hoši podali recenze nebo se aspoň vyjádřili nějak jinak a originálněji, než chválou či opakováním již řečeného. Ale tentokrát mi chyběly aspoň nějaké fotky věcí, co se budou prodávat. Prezentace kolekce je, zdá se, pro některé stejně zajímavá akce jako nedělní snídaně v posteli.) 

Dost však udivených pochybností, stížností. Co mě překvapilo, byla struktura čekajícího davu. Nikdo v mém okolí nevypadal jako dokonale stylový plastový výlisek. Paní přede mnou vypadala spíše jako přísná učitelka středního věku, než jako zarytý obdivovatel MMM. Paní za mnou byla zarytý obdivovatel (Měla na sobě originální boty MMM.), ale rozhodně neměla dokonalý outfit, a to ani vzhledem k počasí, ani tak nějak obecně. Kolem mě nestáli žádní stylisti, žádní fashionisti, žádné stylové star. Kolem stáli normální lidé a já jsem je hluboce obdivovala. Nešli si koupit módní hadřík proto, aby s ním mohli dělat ramena a naparovat se. Obětovali spánek a pohodlí aby si zkrátka udělali radost něčím, co jim padlo do oka. A to je hrozně fajn. :-)

Tak trochu neutěšená situace...

Chtěla jsem připravit krásný fotoromán na téma Můj šatník. Ale nějak se za poslední dva týdny nepovedlo dostat do jedné slušné místnosti najednou mě, hadry, světlo, muže, pořádek a dostatek času. Na druhou stranu, jiné bloggerky své šatníky moc nefotí, tak to nespěchá.

Jak jsem slíbila, pustila jsem se do boje o slušné oblečení. Udělala jsem si seznam must haves, který můžete vidět na pravoboku, a s pomocí nití a šicího stroje začala odškrtávat. Zatím se mi povedlo přivést ke konečnému tvaru kašmírový svetr, vlněnou sukni a nátělník z bílého úpletu. Na svůj velký okamžik čeká smetanový kabát, s velmi pestrým životním příběhem. (Už jsem asi říkala, že u mě je šití opravdu na dlouho, zvláště když nevím přesně, co vlastně chci vytvořit.) 

Proč toho nemám víc? Zvláště když v obchodech jsou slevy a nové kolekce jsou vyloženě kouzelné? 

Zjistila jsem, že hlavním důvodem je styling. Jednak, nemůžu si dovolit utratit peníze, které potřebuju na zálohy. O víkendu mě čeká focení editorialu a předpokládám, že po tu dobu, co budou hadříky a botičky v mé moci, bude můj účet lehčí o pětimístnou částku. A co se týče kolekce MMM for HM, sice nutně potřebuju baleríny, ale taky potřebuju čtyřmístnou částku na vratkové kartě, neb showroom nefunguje vždycky tak, jak bych potřebovala.

Druhým kamenem úrazu je profesní deformace. Ve škole mi tak dlouho hustili do hlavy, že důležité je investovat, ne utrácet, že peníze se mají vrážet do kapitálu, ne spotřebovávat, až jsem si to zapsala za uši.
Ale jak si asi koupit boty, když pro ty na běžné nošení jsou jiné požadavky než pro ty na focení?
Nemám problém utratit peníze za prádlo pro modelky, koupit něco sobě mi přijde nevhodné. A protože nemám modelkovskou postavu, je jasné, jak to končí. Mám kufry hader, které si nikdy neobleču. Naopak, minule se na mě můj muž díval hodně překvapeně, když jsem pro modelku chystala své svatební prádlo, které mi koupil. Tajně v tomto směru závidím své kamarádce, která profesi modelky a stylistky spojila naprosto dokonale a je známá tím, že i na fototesty tahá kousky aktuálních kolekcí slavných značek. Fotografové i modelky ji milují a ona aspoň nemá tolik stresu se sháněním. To nad čím běžný smrtelník slintá je běžnou součástí jejího šatníku a všechny ty jehlové podpatky, krajky, pyramidy, průsvitné závoje a černou kůži opravdu nosí, což já bych asi nedokázala.

Ehm...a přihodila se ještě jedna věc. Definitivně jsem se rozhodla, že potřebuju nějakou dospěláckou práci. Nějakou inhouse, kde se pomalu naučím, jak že to ve světě dospělých lidí chodí. (Takže kdybyste někoho hledali, tak se ozvěte, CV tady visí.) A právě to je ten důvod, proč bych se měla více soustředit na to, co nosím. Umělci můžou chodit i otrhaní. Ale u slušných zaměstnanců, tam to nepřipadá v úvahu.