Zmrzlou jak preclík mě muž vyhodil na Chodově. Robotickou chůzí jsem se i s taškou plnou česání a líčení přesunula do metra, zalomila a vyděšeně jsem vyskočila až při zaslechnutí výrazu Florenc. Na Vltavské bylo plno lidí a jejich koncentrace se pohybem k budově zvyšovala.
Úkol, dostat se co nejdříve do stánku Mum-ray, se ukázal být nadlidský. Celá akce se v podstatě konala jenom v přízemí, boční haly byly přecpané. Stánky, lidé, nápisy, horko, šílené barvy, malý prostor...nikde žádná mapa. V atriu duněla hudba, nebylo slyšet vlastního slova. Být psychicky narušený jedinec, začnu ječet, mlátit hlavou do zdi nebo něco podobného. Nakonec se mi podařilo se návrhářce dovolat.
Backstage přehlídek mě přivítal s otevřenou náručí. Za zákulisí se dala považovat polovina prvního patra. My jsme získali příjemnou šatnu s výborným vybavením - polovina místnosti byla vyhrazena jenom nám a i když nad zrcadlem nesvítilo světlo, člověk se matně viděl a voda tekla. Vzduch se zadýchal, bylo teplo.
V druhé polovině pokojíčku měla šatnu jakási paní, z tajuplné chodbičky v zadním rohu vybíhaly slečny na jehlách, v tylových sukýnkách Ivy Burkertové. Na chodbě se pohybovaly bytosti na pekelných 90's platformách, na obličeji červené vzorky nastříkané sprejem.
Vpálila jsem do šatny, překvapeně si uvědomila že je tam Michal (Co ten tu proboha dělá?), přivítala se a pak se stala, v návaznosti na předchozí činnost, zdrojem zábavy. Byla jsem oblečená adekvátně počasí a práci. Kdyby jste měli pět hodin stát na mraze, asi by jste taky zvolili jiný outfit než na fashion setkání. Kožené pohorky, na tachometru pár stovek kilometrů, dvoje pletené ponožky od babičky, svetry, několik triček, štrample... Chudák návrhář, který mě do té doby znal jenom v nejvyfikanějších oblečcích, byl mírně šokován a nemohl se nesmát. Zakrýval si oči, vykřikoval něco o Chanelu a Lanvin a já jsem se sice trochu styděla, ale na druhou stranu, cestou domů mi byly trekovky, jinak nejdražší boty v mém botníku, platné více než fashionistovi jeho plátěnky. :-)
"Naše" přehlídka byla oproti jiným vyloženě skromná. Lehce zatmavené oči, jednoduché účesy, červené rty. Žádné třpytky a bodypainting, tupírování, extrémní podpatky. Propracované tašky nepotřebovaly extrémní styling. Lucie - návrhářka- něco přinesla a nakombinovalo se, co se dalo.
Čekali jsme na svou chvíli, pod námi tančily hvězdy v tylových sukních, holky v podivných kreacích pochodovaly jako vojáci s plnýma kalhotama (zjevně stály na mole poprvé), světla blikala a davy šílely.
Nastoupila naše družina. Šest vysokých modelek a jeden exklusivní (byť lehce vynervovaný) model nakonec dokázalo i bez speciálních efektů roztelskat davy pod molem. Na to, že hudba a choreografie se zkoušely zvlášť, to všechno dokonale zapadlo do sebe ( I když to asi dokáží posoudit pouze ti, co byli přítomni jako diváci.)
Popravdě, celá akce mě spíše zklamala. Zaslechla jsem dokonce hlasy, že "naše" show bylo nejlepší. Nevím.
Už jsem toho asi viděla dost. Ale určitě bych neřekla, že Code:mode má něco společného s módou. Možná s kreativitou, možná s bojem proti šedivé barvě, možná s konopím, extází, pohodlím, bojem za velikost 40, možná s oděvními průmyslovkami, s hiphopem ...
Ale móda je něco jiného. A i když je chvályhodné že organizátoři se to tady snaží "pozvednout", někde musí být chyba.
Je na straně organizátorů nebo na straně české nezávislé návrhářské scény?
A jak je možné, že zatímco oblečení je na jedno brdo, bižuterie je prvotřídní?
Kdo ví. Nezbývá než počkat na další akci. (a produkovat adekvátní reakce)
