Vánoční Jarmark Praha-Kolovraty

Jako každoročně, první adventní sobota patří v Kolovratech vánočnímu trhu. Malé "náměstíčko" u místní knihovny je obkrouženo stoly prodávajících, o zábavu se starají děti z kroužků, hudební tělesa i tělíska a Jazzbáby, které jsou kapitola sama o sobě(spolek nadšených důchodkyň, které ze všech sil pějí písně Jaroslava Ježka). Vrcholem celého odpoledne je slavnostní rozsvícení vánočního stromu.

Na téhle akci jsem byla už loni. Nezpívám, nehraju. Prodávám keramiku. A kupodivu mi vůbec nevadí, že stojím pár hodin v zimě a klepu se jako ratlík.
Pozoruju lidi a jejich vykulené potomky, usmívám se a užívám si celou tu náladu. Občas se mi podaří něco prodat a nakonec sama obejdu ostatní stánky a koupím si něco hezkého.

Letos ale musím říct že nic-moc. Jazzbáby se sice výrazně zlepšily (už se to dalo poslouchat) ale stánky, bída s nouzí. Nakonec jsem nakoupila hnedka u vedlejšího stolu.
Tuhle něžnou krásu možná použiju místo jmenovek na dárky.


Tyhle panenky se brzo přemění na brože


Přeju hezký začátek adventu.

Princové x muži

Na blogu jedné z nejvýznamnějších českých blogerek píšících o módě se pravidelně objevují krátké a sympatické větičky o jejím příteli.
Je to milé, přirozené.
Každá máme svou lásku z masa a kostí, ať už dostupnou nebo nedostupnou.

Zaráží mě ale komentáře pod každým takovým záznamem.

Několik slečen pouze chválí a obdivuje to, že onen "princ" se svojí dámou chodí nakupovat, fotí ji, když nemá čas, píše za ni krátké zprávy. Hned v další větě si pak stěžují, že ti jejich, než aby s nimi vlezli do nákupního centra, budou sedět na lavičce před a mrznout jako preclíky.

Mám pocit že někteří lidé nepochopili zásadní principy vztahu?

Nemám prince. Mám muže. Žijeme spolu.
Můj muž se mnou chodí nakupovat. Ochotně se mnou prochází nákupní centra. Usmívá se když nad něčím vzdychám. Toleruje moje nakupovací mánie. Poslouchá moje stížnosti. Odvážně překračuje můj pracovní nepořádek, moje časopisy Vogue nežně odsouvá stranou. Když mám stres, nosí mi čokolády. Ano, občas u toho skřípe zubama a občas se vzteká.

Já jsem jeho. Vařím mu kafe, chystám snídani a večeři. Peru jeho obleční. Hraju s ním počítačové hry. Dívám se s ním na brutální a krvelačné filmy. Chodím s ním do hospody, ve které jsem spolu s hospodskou vždycky jediná ženská. Ošetřuju mu rozbité ruce když se vrátí z tréningu. Chodím s ním na sportovní akce.
Ano, občas u toho skřípu zubama, občas se vztekám.

Ale je to něco za něco.
Každý společný nakupovací den je výměnou za něco jiného.

Jestli s Vámi Váš "princ" chodí nakupovat bez toho, aby jste Vy s ním chodily na hokej/sledovaly fotball/poslouchaly hiphop, buď je čerstvě zamilovaný a nebo si nikdy nestane Vaším mužem.
Proč ne?
Buď nikdy nebude mužem, nebo nebude Vaším. Milovat a žít s člověkem, který se Vám ve všem přizpůsobí je peklo.



Tohle mi včera přinesl:-)

Kabelky - část první



Západní cizinec, procházejivší se po Praze, musí mít pocit, že češi jsou národ velmi bohatý, s klasickým stylem a naditými peněženkami. Téměř každá žena se honosí luxusní kabelkou zvučného jména a jasně rozpoznatelného designu. Ačkoli v celé zemi je jenom jeden jediný obchod této značky a cena větší peněženky se blíží průměrnému platu, oblíbenost téhle klasiky se neomezuje na centrum Prahy.
Bez ohledu na místo bydliště a stav obydlí, tyhle kabelky prostě "válí".

Asi víte o čem je řeč.

Monogram LV a klasická kostka zaplavuje svět.

(nebavím se o masivních stříbrných nápisech Guess, je jedno jesli to je fakt nebo prvé, u nás to bude vždycky vintage - stará kolekce)

Asi nejsem ten pravý člověk, který by měl psát na toto téma. Dlouho jsem pouze tušila, že existuje nějaký svět luxusních kabelek. Kouzelné zaklínadlo Luis Vuitton ke mě doléhalo jenom sotva znatelnou ozvěnou v časopise Burda, ŽaŽ a MF Dnes. Moje představa odpovídala LV zavazadlům a jako symbol maximálního luxusu vidím LV kulatý kufřík na klobouk.

(Chápete, luxus...mám klobouk, mám na něho zavazadlo a to ještě zavazadlo neskutečné ceny - i když nepotřebuju ani klobouk ani luxusní obal na něj - za svůj život jsem v realitě viděla kufřík na klobouky pouze v muzeu klobouků)

První významější setkání s LV proběhlo teprve před dvěma lety. Moje spolužačka, jedna z mála v ročníku kterou by asi v Praze považovaly za stylovou, si z dovolené přivezla kabelku. Žádný problém, všichni nosí do školy batohy s anarchistickýma nášivkama a na kabelky si ještě zvykáme, ale ona to byla "LV" kabelka. Menší, bílá, s barevnýma kytičkama LV. Musím použít to ošklivé slovo. Padělek. Nebyl to ani fake. Umělá kůže, kytičky levně natištěné, z jednoho rohu lezla niť. Naštěstí pro ni, nikdo se nevyjádřil nahlas. Dost možná některé holky ani netušily co to je zač. My, co nám bylo všechno jasné, jsme se tím tehdy, s pěkným sakrkasmem pobavily.

Dva roky utekly jako voda, z pohraničního regionu jsem se přesunula do velké Prahy. A to, co tady vidím mě děsí. Chápu, v MHD sedí různí lidé, na tržnici si koupí co se jim líbí a ani netuší, že to je nepodařená kopie něčeho krásného a slavného. Ale pak vidím slečnu, která padělek nese s nosem nahoru, hrdá na tu krásu i když jí samotné musí být jasné, co to vlastně drží v ruce.

Podobná situace je ve škole. Jestli někdo někde napsal, že luxusní kabelka se hodí ke všemu, měl by se podívat, co tím způsobil. Na každé hodině, kde je více než 10% holek je aspoň jedna "vuittonka". Takovou, který by vypadala pravá, jsem za celý semestr viděla jenom jednu. Ostatní, i kdyby měly opravdu tu pravou a originální, používají takové módní kreace (kabelka a: tenisky, okopané kozačky z tržnice, kabát z Kenvela...), že je naprosto jasné, kde jsou hranice jejich financí a vkusu.

Tak si asi kabelku LV nekoupím. Rozhodně ne teď a rozhodně ne klasickou. Jestli na mě nějaká čeká, tek je to tahle. Přirozeně, s jednoduchým černým outfitem.




A co si o tom myslíte vy? Oblékli by jste si k pravé luxusní kabelce špinavé a rozbité boty? Koupily by jste si nějakou "zaručeně pravou"? Máte něco od LV, za co se nemusíte stydět protože to opravdu není padělek?

Zdroj obrázků: www.luisvuitton.com

Dress code


Kafe v kanclu? Ne. Odborníci se sešli.



Sexy pony-tail



Taková normální servírka...



Tenhle pán to projel na celé čáře. Nejenom v oblečení. Jeho prezentace byla nic-moc.


Jak mi přibývá věku a kontaktů, pomalu se zvyšuje moje účast na akcích, které jsou více méně oficiální. Na některých tvořím pouze elegantní dopůněk, na některých jsem spíše pracovně a s postupným pronikáním do tajů stylu, etikety a vhodného oblékání mám nutkání hodnotit ostatní.

Celorepublikové setkání manažerů IT, téma dne: infrastruktura a možné úspory.
Výška účastnického poplatku jde do tisíců. Přadatelé - CIO Network - jsou jako vždy, přes vztávání v brzkých ranních hodinách, upravení. Sedím v "recepci" jako hostess, vítám účastníky, registruju je, rozdávám materiály a jmenovky. Dress code - business look - dodržuje méně než polovina zůčastněných.

Jen někteří mají oblek, košili a vhodnou obuv. Někdo má na nohách tenisky, někdo casual kalhoty, jeden z "manažerů" má na sobě obé, doplněné sepraným sportovním tričkem, jiný potištěné jeansy s červenou, károvanou flanelovou košilí. Kontrast s perfektně oblečenými profíky bije do očí.

Žen je tady naštěstí málo. Klasická kombinace kahotového kostýmu a košile nebo lepšího trička. Nic chic, jakoby dress code byl jenom nějaké nezávazné doporučení.

Moje "spoluhosteska", slečna, která tady byla vyslána sponzorem/spolupořadatelem, holka která právě začíná svoji pracovní kariéru, mi lehce vyrazila dech. Skate tenisky, manšestrové kalhoty, sportovní pásek...jedině černá košile a lehké líčení říkají, že asi nejde do hospody.

Nemluvě o servírkách a provozní, které zajišťují catering. Nad tím zůstává rozum stát. Jak je možné, že v konferenčním centru pobíhají ve špinavých kozačkách, tričkách s nápisy, vytahaných svetrech a s rozpuštěnými vlasy?
Uráží mě to.

Na tyto akce nikdy nechodím nenalíčená, decentní pouzdrové šaty nebo sukně s košilí jsou samozřejmost. Nikdo mě nesmí vidět bez punčoch a uzavřené lodičky jsou nezbytností. Jako hostess mám být hlavně krásná a milá. Jedinně proto nenosím upnutý kostýmek.
Chápu, že na celodenní konferenci nebudou muži nosit oblek s vestou, košile se jim během sezení pokrčí, kravata není moc pohodlná a v saku je teplo. Vytahaný svetr a kapsáče mi ale prostě nepřijdou jako vhodné. Přesto většina lidí ani ta základní pravidla (košile, oblek, polobotky) nedodržuje.

Máme tedy přistoupit na jejich hru? Je dress-code přežitkem? Kam dojde naše společnost, jestliže nejsme schopni dodržet základní společenské zákony? Můžou být vůbec firmy, které nedbají na oblečení svých zaměstnanců úspěšné? A nebo to přijde nevhodné jenom mě?

Odborníci na etiketu píší, že situace v České republice se zlepšuje. V těch skutečně "vyšších kruzích" snad. Mám pocit, že s vrstovou 30 000-60 000/měsíc tento trend nijak nehýbe. A jestli jsem za ty 3 roky, po které dělám tuhle "brigádu", nějaký trend vysledovala, tak to rozhodně není zlepšení.

Jestli tohle někdo čtete, prosím, budťe té úcty k ostatním, nechoďte underdressed.
Může se vám totiž stát, že ostatní dress code dodrží a vy budete mít ostudu.

Fat?

Dívám se na fotky.

Facebook, lookbook, blogy.
Dívám se na fotky cizích lidí.

Jakoby v tom placatém obrázku zanikaly všechny cizí faldy, jakoby kouzelná skříňka, která zachycuje okamžiky, zachytila jen to nejhezčí.
Jakoby přes drahou optiku bylo všechno více cool, stíhlé, barevné nebo naopak zasněné.
Jakoby oblečení obepínalo dokonalé tělo.
Jakoby velká prsa a zadek byla stejně sexy jako plochá a rovná postava.

A pak se kouknu na svoje fotky.

Ať se snažím jak chci, mám pocit že nedokážu působit tak vznešeně. Ať na sebe navleču jakkoli kreativní outfit, není to ono. Vypadám tlustá? Neforemná?
88-64-94 přece není na 176 cm tak moc...nebo ano?
Modelkovské to není...ale čím to že působím tak mohutně? Možná se tak divně vidím jenom já.
Tak tedy...poprvé...posuťe sami.



A realita?



Páteční oslava narozenin... :-D
Fakt nevím...aspoň už víte jak vypadám :-D

Daul Kim

Ta zpráva obletěla svět. Známá modelka korejského původu je mrtvá.
Sama si vzala život.

Asi by to nebylo nic podivného, módní průmysl se ani na chvíli nezastavil a její místo bude rychle zaplněno. Pořád se ale ptám: Proč? A odpověď nacházím sama v sobě.

Byla krásná, exotická, originální, nadaná.
Během tří let se dostala na vrchol. Měla samostatnou výstavu svých obrazů, natáčela umělecká videa ze světa kolem sebe. Měla přátele, rodinu, peníze.
Četla Kunderu, vlasy si odbarvovala na blond a sbírala vidličky.
A pak to vzdala.
Pro mnoho lidí nepochopitelné. Měla všechno o čem ostatní jen sní. Byla šťastná ... nebo ne?

Každý boj, i ten vítězný, následuje únava. A člověk čeká. Čeká co bude, čeká na štěstí, na ten mlhavý okamžik, vnitřní pocit a klid. A všichni kolem jsou šťastní, radují se s nového, z něčeho co si koupí, z něčeho co zažijí. A on se jenom usměje, a ta radost ostaních jako by klouzala po jeho povrchu, nezaryje se dovnitř, není tam. Necítí to, co by asi měl cítit, snaží se ze všech sil aby byl jako jiní. Ale každé očekávání je vystřídáno zklamáním. Ranní probuzení vedle blízké osoby nepřinese žádnou blízkost, jenom pocit chladného povlečení, tmu. Vědomí, že by přece měl něco cítit, že by měl být šťastný, stud přiznat to prázdno. Okolí to nechápe, nevidí mučenou duši, nevidí pochyby, strach, únavu. Nezbývá než být s tím sám, sám v zoufalství.
A pak přiletí můry, zasednou všechny cesty ke světlu a nezbyde nic než dále poslat jen duši.

Jak moc to znám. Jen děkuju všemu co dýchá a teče, že vím, kam utéct sama před sebou. Kam se schovat když nemám žádný cit. Když se ztrácím tomu, čemu jsem byla stvořena.

Byla o pár měsíců mladší než já.
Odpočívej v pokoji Kim. Ať tvoje duše najde klid, po kterém tolik toužila.

Mám je!



Jako každý čtvrtek mě včera čekala figurální kresba. Vlakem, metrem tramvají, pak čekat...a vůbec se mi tam nechtělo. Můj smysl pro povinnost nakonec zvítězil a ...oh bože, jsem tak šťastná že jsem to překonala :-D





Došlo k osudovému setkání





Jak obvykle jsem na Vltavské naskočila do 25 směrem na Letnou. Když se ale do tramvaje vměstnali všichni cestující jako sardinky do krabičky, z reproduktorů se ozvalo: "Z důvodu vážnější dopravní nehody jedeme odklonem po nábřeží do zastávky Špejchar. Cestující kteří chtějí do zastávky Kamenická a Letenské náměstí...tak asi pěšky" Celá tramvaj se rozsmála, nejvíce se chechtala babka s francouzskými holema. Na Štrosmajerově náměstí jsme si teda všichni vystoupili a vydali se do kopce. Náhodně jsem přešla ulici, okoukla Korálkárnu a šinula si to nahoru. U místa nehody byly dvě tramvaje vedle sebe, hasiči, policie, dvě záchranky, nic se nedělo jenom skupinky čumilů čekaly co bude. Já neštěstí nemám moc ráda, koukala jsem se do výloh a napadlo mě, že bych se mohla podívat po peněžence, kterou potřebuju novou.

Jeden obchůdek mě zaujal, vpálila jsem dovnitř...a v tom se to stalo.
Zamilovala jsem se.
Boty, o kterých jsem už dlouho snila se na mě usmívaly z poličky. Jako v tranzu jsem poprosila o svou velikost, vyzkoušela je, prošla se...ani jsem neuvažovala nad cenou. Roztřesenýma rukama jsem spočítala hotovost v peněžence. Osudová náhoda zapříčinila, že jsem našla přesně tolik bankovek, kolik jsem potřebovala. Protože botky byly už poslední, nebyl čas se rozmýšlet. Zaplatila jsem a prožívajíc svůj duševní orgasmus, opilá štěstím jsem vyrazila za povinostmi. Mám je a už se těším, až v nich vyrazím do světa.





Mám pocit, že s těmito botami teď bude všechno lepší, snadnější, voňavější.

Ani mi nepřijde, že jsou jedním z nejdražších kousků mého šatníku.

(omlouvám se za zběsilý tón, ale jsem z toho ještě trochu mimo, jenom na ně pomyslím)

Stylisti

(http://www.fotopatracka.cz/forum/index.php?iid=558759&h=100)
Znáte tyhle stránky? Tady se rodí modelky, vizážisti a fotografové. Zrovne tenhle topic je senzační. Téměř každý se do onoho magazínu hlásí na styling. Jak asi vypadají jejich práce?

Každý se zajímá o styling, být stylový je šik, styling je heslo doby. Na polyvore.com každodenně přibývají stovky kombinací, které jsou následně zveřejňovány na blogu a slouží jako důkaz jedinečného talentu své stvořitelky. Každý den davy stylistů brázdí nákupní centra a vybírají vhodné kousky. Komukoli dokážou přesně poradit, co mu bude slušet. Stylují, fotí, jsou na sebe pyšní, protože „něco“ umí. Básní o Jimmym Choo v HM, ví, která kolekce je zaručeně nejvíce šik.

Na onom serveru jsem si dala inzerát. Hledám stylistu, člověka který mi pomůže se šatníkem a konečně mi objektivně řekne jak vypadám a jak můžu vypadat lépe. Slíbila jsem finanční odměnu, dlouhodobou spolupráci, věčnou slávu. Čekala jsem množství nabídek. A ono nic.
Ozvala se jenom jedna, jedinná.
Slečna, která je na tom podobně jako já (no, rozhodně lépe, její fotky jsou po všech směrech úžasné, modelky štíhlé a krásné, stylingy značkové). Podle všeho ji, jako modelku taky dostihla frustrace ze stavu české módy a schopností fotografů a pustila se do toho sama.

Asi bych si měla začít stěžovat na konkurenci. V některých oblastech jsem extrémně soutěživá, závistivá a podobně, ale za těch pár měsíců už jsem tyhle pocity hodila za hlavu. Po zpracování informací z Elle Style Award a těchto inzertních zážitků jsem pochopila, jak zoufale málo stylistů vlastně je. Odteď se učím ostatní podporovat, učit se od nich a zároveň jim předávat něco ze mě. Jakkoli to zní…divně, zvláště ode mě.

Je to takové to…ano, je boží když člověk dělá editorial, když roste jeho věhlas, pracuje s nejlepšími fotografy a modelkami. Je to krásné, vzrušující…ale kolik je v česku časopisů? Mělo by to být tak, že určitý časopis na svých stránkách neustále opakuje jedno nebo dvě jména? Jaký je vliv na čtenáře? Jak se asi rozvíjí vkus čtenářek např. CosmoGirl! když se outfity donekonečna opakují? A už vůbec se nevyjadřuju k přebírání celých editorialů ze zahraničních mutací. (Elle se nám snaží namluvit, že v česku by něco takového nikdo nedokázal?)

Vzniká tady zajímavá situace. Každý je „stylista“, radí kamarádkám a sleduje módní průmysl. Ale makat se nikomu nějak moc nechce. Ano, když mi dáte 10 000 tak vám něco přinesu. Ale personal shopping? Za obvyklou cenu? Jste se zbláznili, tohle já nedělám… když člověk stylistu potřebuje, sehnat kvalitního je přetěžký úkol. A ty opravdu kvalitní, kteří jsou považováni za luxus, si, ne každý může dovolit.

Takže..těším se na setkání s „tou mojí“, až si sednem na kafe a já jí popíšu celé mé trápení. Až mi přinese před čumák čtvery kozačky a já je jenom vyzkouším a ukážu prstem (a zaplatím). A budu doufat, že když o tom budu všude mluvit, třeba se lidem tahle myšlenka zalíbí. Třeba za 10 let, až vyjde první české Vogue, bude běžné mít svého osobního stylistu a česko přestane být tím zaplivaným dvorkem Evropy.

Nevidím se

Ráno mi zazvoní budík, moje zdravé, pružné a přirozené já se vyhrabe do temného, světa a postaví se mu zimou všechny chlupy. Navleče na sebe to, co je zrovna po ruce a v teplých ponožkách sešmajdá za potravou. Nasype si velkou misku musli, udělá si husté kafe s mlékem a luchne do sebe hrnek teplého čaje. Zatímco se zadumaně kouká do starých novin, pes mu pomalu ožužlává ponožky.

A potom se ručička hodin posune do výstražné pozice a nastává přerod v člověka. Spokojená bytost se před zrcadlem změní v rozcuchanou obludu s tlustým břichem, křivýma nohama a obličejem nepopsatelného tvaru. Celá zoufalá se vrhám do šatny, snažím se najít něco, v čem bych vypadala alespoň trochu přirozeně a děsím se, že potkám někoho, kdo módě rozumí. Jakákoli kombinace která je alespoň trochu stylish se na mě mění v děsivou parodii, boty získávají ošklivý kontext, nohy se v punčochách kroutí do roztodivných tvarů. Pokusy o make-up, nehledě na počet použitých výrobků a barev, vedou k vzhledu karnevalové masky, „useknutou“ hlavu nedokáže zamaskovat ani ten nejpromyšlenější účes.

Pak ručička poskočí na další metu. Vlasy narychlo projedu kartáčem a svážu do pevného bobku, obleču vytahané rifle, první lepší tričko, svetr, šátek, kruhy pod očima zamáznu korektorem, všechno potřebné nahážu do batohu a peláším do koupelny, opucovat zuby. Na poslední chvíli se zastavím před zrcadlem, zkontroluju, jestli je korektor dost rozmazaný a běžím na vlak. (už se mi stalo že jsem korektor zapoměla rozmazat a jela do Prahy jako indián) Až když stojím na nástupišti a lidé si mě podezíravě prohlížejí, začínám si uvědomovat, jak zase vypadám.

Konečný ortel mi poskytne až zrcadlo ve škole. Ranní světlo ukáže každou chybu, mastný vlas a skvrnu a mě chytá touha zalézt pod nejbližší umyvadlo a počkat, než se zase setmí. Jenomže přednášky ani cvičení nepočkají a já jsem po zbytek den nucena děsit ostatní studentky. Nebo neděsit? Dost možná, že s mým pomerančovým hárem vypadám stylověji, než pět značkově oblečených holek vedle sebe. Možná že nikdo neřeší, že nemám jezdecké kozačky.

Kdo ví. Jakkoli se ve svém oblečení cítím příjemně a nevezmu si na sebe to, co nepovažuju za úchvatné, netuším, jak působím na ostatní. Svoje vadné držení těla řeším až když se vidím na videu, s hlasem je to podobné. Působím, že jsem vysoká nebo malá? Tlustá nebo štíhlá? Netuším. Jenomže jak pak nakupovat? Jak nosit to, co mi sluší, když nevím jak vypadám?

Rozhodla jsem se. Možná budu první, možná nastolím nový trend, kdoví. Rozhodla jsem se, že si najmu stylistu. Zaplatím si, protože dát za bundu o 20% víc je levnější, než si koupit něco co mi nesluší. Protože zaplatit si je pro mě lepší, než lítat jako šílená po nákupech a hledat, co by mi eventuelně mohlo slušet. Nehledě na zkreslující zrcadla v obchodech.

Věřím že pak se budu cítit lépe.

věřím, že se budou lépe cítit lidé, kteří se na mě musí dívat.
:-)


Ps: A co Vy? Víte co vám sluší nebo taky míváte pocit "nemám co na sebe"? Jste si jisté svou postavou, délkou nohou a zkrátka krásou?

Elle Style Award

„Módní událost roku“ máme za sebou. Účastníci včerejší afterpárty se pozvolna probírají z kocoviny a my, kteří to sledujeme s nadhledem a odstupem začínáme hodnotit. Dost možná hodně z vás tuhle show zažilo osobně. Já se opírám o informace z internetových médií které můžou být zkreslené. V tom případě budu děkovat za všechny opravné komentáře :-)

Byla to tedy opravdu takové hvězdná podívaná? Když se dívám na videa a fotky z tohohle „večera plného stylu a módy“, estetický zážitek se nedostavuje. Prostě: Češi to zase z...li.

Jak to tedy dopadlo?
Celý večer moderoval Jiří Macháček. Který si, jak uvedl Blesk.cz udělal „nehezkou“ legraci z Taťány Kuchařové. Světové missce šaty od Gucciho moc nepomohly, zejména díky chybě kadeřníka. Jak můžete posoudit sami, ulízaná patka není to pravé.



V kategorii zahraniční návrhář roku zvítězil Mark Jacobs, kategorii českých návrhářů Jakub Polanka.





Modelkou roku se stala Denisa Dvořáková. U jejího outfitu bych si nebyla jistá zejména účesem. Vyžehlená "palmička" ji přidala pár centimetrů navíc a opticky ubrala kila v dekoltu. Nechci být ošklivá, ale takhle kostnatá ramínka už moc pěkná nejsou.



Trofej jí předávala „topmodelka“ Simona Krainová. Chudák „sám“ Karl Lagerfeld je posílal na poslední chvíli, nedošité, takže je došíval stylista…Pohádka je to pěkná, nicméně, kdo nemá vkus, tomu stylista, kadeřník ani drahé šaty nepomůžou. Připravte si žaludky, je tady fotka :-D







Titul stylové ikony roku, jak bylo očekáváno, získala Anna Geislerová. Faktem je, že na tom malém pískovišti které si myslí, že je pupkem světa, má styl ze všech nejlepší. Kompletní outfit od Luise Vuittona působil v porovnání s jinými svěže a nápaditě. Možná, že začnu uvažovat o tom, že jí odpustím tu příšernost z Filmového Festivalu v Karlových Varech.



Ženou roku se stala vycházející herecká hvězda Jana Plodková. Od uvedení filmu Protektor neustále vzrůstá její popularita a poled ohlasů jsou lidé rádi, že se oběvil někdo nový, neokoukaný. Platinové vlasy se stylovou ofinou mi dělají vyloženě radost. Horší je to s oblečením. Věřím že šaty od Prady (jestli to odhaduju špatně, opravte mě), v barvě hořčice, jsou krásné. Bohužel, na štíhlé herečce vypadají jako pytel od brambor.




Tereza Maxová, nominovaná i v kategorii stylové ikony roku nakonec stanula na třetí pozici. V pudrových šatech od Kláry Nademlýnské působila příjemně. Návštěvníci však nedokázali ocenit její krásné, cvokama pobité peep-toe boty, „o dvě čísla větší“.



Mužem roku se stal kadeřník Libor Šula. Kterému, podle zdrojů mu cena vypadla z ruky a rozbila se.




Tyto dvě kategorie byly voleny čtenáři časopisu Elle. Podle mého názoru, „laická“ veřejnost projevila notnou dávku vkusu a soudnosti a díky bohu za to. Některé dámy, které jsem zatím zahlédla v galeriích a na videu, se o oblečení na podobnou příležitost mohly poradit s někým jiným než s prodavačkou.
(viz galerie na www.moda.cz)

Ceny ve „čtenářských“ kategoriích předávala Pavlína Němcová. Zdroje mluví o ztraceném kufru s oblečením, jiné o tom, že černé průsvitné mini jsou z pražského butiku Prada. Ne první pohled je to nádherný model. Kdyby ale měla více „modelkovské“ poprsí, šaty, pod které nelze vzít podprsenku by, podle mě, vypadaly o dost lépe.



V kategorii Počin roku zvítězila Jana Zielinski, ředitelka pražského Desighbloku.



Zvláštní cenu získala architektka Eva Jiřičná.



A co další hvězdy?
Místo slibované Claudie Schiffer a Cindy Crawford dorazila modelka a herečka Kiera Chaplinová, vnučka Charlieho Chaplina. V porotě zasedla Daniela Peštová.



Jaký to vidím já po prostudování všeho co jsem kde našla? Nezbývá mi než prosit: Vy všichni, kteří máte pocit že česká móda je odpadem, nevzdávejte se. Nevzdávejte se, protože my jsme jedinou nadějí, my kteří nemáme negativní vztah k plíšňáčům a ponožky do sandálů si klidně oblečeme. Nevzdávejte se, protože jinak se to nikdy nezmění.

Pro více informací doporučuju videa na idnes.cz a na novinkách.cz. Někde se mi podařilo vyhrazat, že české missky nedostaly pozvánky, nicméně na jednom videu se mihla Zuzana Jandová takže až tak striktní to zase nebylo.

uf, jdu si dát něco k večeři, už tady u toho sedím dvě hodiny :-D

Dokonalost?

Dokonalost?

Je mou povinností mít přehled o tom, co se kde šustne, kdo s kým, kde, kdy a hlavně v čem. Poznat Vuittonku ze 100 metrů, původ oblečení v editorialech aniž bych se dívala do popisků. Trávit v obchodech hodiny každy den, abych věděla co je na skladě. U toho všeho dokonale vypadat, vonět, mluvit. Být vždycky dokonale vyspaná a nalíčená, nosit velikost 36 v Benettonu. Po Praze běhat v highheelsech, s kabelkou přes rameno.
Úžasná představa.
Vidím samu sebe, jak s profesionálním výrazem modelky, mým orange účesem a superelegantním outfitem, proplouvám Pařížskou a půjčuju ty nejdokonalejší kousky pro cover Marie Claire. Být stylistou je ideální práce…a pak zazvoní budík a je třeba se probudit do reality.
Je dost možné, že takhle dokonalou se stanu ve stejné době, kdy v našem Česku vyjde první Vogue. Bohužel, bohudík, moje realita se prostě zatím značně liší.

Několikrát do týdne si udělám takové malé osobní peklo. Sedím u počítače, pročítám český bulvár, na FP projíždím galerii, stránky časopisů a modelingových agentur.
A blogy.
Nejúčinnější zbraň proti vysokému sebevědomí. Vždycky, když si projedu moji „povinnou četbu“, blogy slečen o několik let mladších, které stíhají chodit do školy, sledovat nejnovější trendy a ještě pracovat v těch nej buticích, dlažbu pražských ulic překonávají na jehlách a C&A je pro ně sprosté slovo, mám chuť zahrabat se někam hodně hluboko, vykašlat se na velký svět, módu a vůbec všechno. Opravdu jsem tak stará, neschopná, bez vkusu?

Když se vrátím k ideálu uvedenému výše, mám pocit, že moje snaha být stylistou je jenom další trapný omyl. Vím kdo, kde a v čem. Ale nevím to o všech. Značku oblečení určím z 50% správně, pokud to nejsou značky mi nedostupné. Týdně jsem v obchodech maximálně 15 hodin. Nepoužívám parfém. Pokud se chci nasnídat a spáchat základní hygienu, 8 hodin spánku je vzácnost. Používám jenom make-up, vlasy nosím stažené do copu a kdybych to chtěla změnit, nikdy nevyjít z domu s neumytou hlavou a bez dokonalého nalíčení, asi bych musela vstávat o hodinu dříve. Boty na podpatku mám ve skříni. Kdybych v nich chtěla vyrazit do školy, musela bych z domu vyrážet už v šest ráno. Ačkoli je to nevhodné, jako zavazadlo používám batoh, protože notebook do žádné kabelky nenacpu.

Jsem líná? Nechutná? Že pro krásu se musí trpět?
Myslela jsem si to do té doby, než přišel můj první „editorial“, první půjčování na smlouvy, první opravdová práce „domorodého nosiče“. Po šesti hodinách v obchodech, kdy s každým dalším navštíveným těžkla moje velká modrá ikea taška víc a víc. Kabelka nacpaná k prasknutí se svážela z ramene, ranní líčení u stolní lampičky se na denním světle jevilo úplně jinak, sexy rozpuštěné vlasy se cuchaly. Jestli jsem nejdříve vypadala důstojně, po několika hodinách už byla všechna elegance pryč.
Od toho okamžiku jsem rezignovala. Prodavačky se sice netváří nadšeně ale abych se v dešti a zimě plácala v balerínách, to mi za ten úsměv nestojí.

A tak čtu, chvílema se hrozně stydím, chvílema se vztekám, chvílema žárlím…Ale abych s tím něco udělala, to ne. Asi bych se nad sebou opravdu měla zamyslet.