Základní vybavička pro holčičky

Odkud třeba čerpat: Simone - Jak efektivně uspořádat šatník.

Moje maminka mě vždycky doháněla k šílenství svým přesvědčením, že základem všeho je dobrý seznam.
Seznam domácích prací, nákupní seznam a hned několik seznamů oblečení.
Tak jako si nastávající maminky ve velkém stahují seznam základní výbavičky pro miminka, tak jako už pokročilejší matky vyhledávají seznamy věcí potřebných na dětské tábory nebo na dovolené u moře, my jsme toto měly obohacené o seznam nezbytností, které v šatníku slušné holčičky nikdy nesměly chybět.

Mělo to své nevýhody, protože proti ověřenému seznamu jsem se mohla vztekat, jak jsem chtěla, ale pokud tam byl napsaný škrtící límeček, tak jsem ho prostě mít (a nosit) musela nehledě na osobní preference. A mělo to své výhody. Otec proti seznamům také nemohl nic namítat, takže když bylo třeba kvůli růstu koupit nové šatičky a botičky, byla to stejná samozřejmost, jako když je třeba koupit chleba a máslo.

S pubertou jsem od seznamů vzdorně utekla...abych je dnes začala vytvářet sama.
Kolik párů ponožek potřebuje dospělá žena? A jakou mají mít barvu? Jaký je minimální počet podprsenek? A kolik párů bot je pro slušný život nezbytné?

Simona ve svém článku použila hezký ilustrační odškrtávací obrázek, já raději zůstanu u seznamu, podobném tomu jaký má vypracovaný moje maminka.

Jak by to asi máma napsala?

Prádlo: 
 Podprsenky: Bílá bavlněná, černá krajková, tělová bezešvá, sportovní
Kalhotky: K podprsenkám + min. 10 ks
Punčochy: Tělové samodržící, stahovací, černé neprůhledné, zimní
Ponožky: Bílé, modré, černé, šedé, nízké, vysoké, min. 10 ks.
Na spaní: Pyžamo, noční košilka
Kombiné, krátká spodnička
Jednodílné plavky, bikiny
Spodní košilka 2x

Slavnostní:
Kostým - sako + sukně + kalhoty
Koktejlové šaty
Bílá halenka
Svetřík
Plesové šaty
Kabát
Lodičky 
Kozačky

 Do školy:
Kalhoty: Jeansy, manšestráky
Tričko s krátkým rukávem 3x
Tričko s dlouhým rukávem 2x, rolák
Tílko 3x
Svetr, mikina
Sukně
Baleríny
Tenisky
Bunda

Doplňky:
Deštník, kašnírová šála, čepice, kožené rukavice, hodinky, psaníčko, malá kabelka, velká kabelka, cestovní taška, batoh

...a to by tak mohl být minimální seznam na jaro nebo podzim. Kde jsou letní šaty, sluneční brýle, lyžařská kombinéza...

 No, jo. Jenomže takové sako, to jsem na sebe v posledních letech nevzala ani jednou. Jsem přesvědčena o tom, že cokoli co je na knoflíčky (košile, halenka) mi nesluší. A že lodičky jsou zbytečnost. A plavky jsem už hodně dlouho nepoužila... a na druhou stranu, mám spoustu věcí, které na seznamu nejsou.

Bojím se zkrátka takových věcí, které má většina lidí mezi svými oblíbenými. A zdá se, že teď, na prahu dospělého života, budu muset svůj strach překonat. Popravdě, nechce se mi je mít na svém seznamu. Ale patří tam.

Než se vrhnu do revize skříně, co byste pod tuhle nejzákladnější sestavu dopsali vy? Co vám tam rozhodně chybí, co byste (jako já) vyškrtli?

Dieta na podzim? Nic pro mě.

Východisko pro reakci: Dania - Dieta pro Váš šatník, Mici Mathonka - Výzva, 225 dní
Dnešní člověk jako by od antického "Myslím, tedy jsem." přešel k modernímu "Nakupuji, tedy jsem."
Nechci teď řešit konzum obecně, ale, protože jsem taky tak trochu módní bloggerka, konzumaci oblečení.
Postupně, s pomocí různých vnějších zdrojů, bych ráda vyřešila dilemata mého šatníku.


Dania radí nařídit šatníku dietu o pěti chodech za sezonu, Mici ho sice krmí, ale jen tím, co se jí samotné podaří vytvořit.
U bloggerek se jedná o naprosto revoluční a eco-friendly přístup, který je navíc, na rozdíl od jiných blogozvyků skvěle aplikovatelný i u kohokoli, kdo se o hadříky zas tak nezajímá. Pořiďme si jenom to, co opravdu potřebujeme, jenom to, co nám za to opravdu stojí.
Oproti nekonečným wishlistům jiných, oproti záplavě new in článků a rozplýváním se nad tím, co jsem si koupila nového (v každém druhém postu) je to příjemné osvěžení a pro mě malé potvrzení toho, že nejsem zase tak divná, když nevrážím do hader veškeré své příjmy.

Jak jste si asi všimli na tomhle blogísku, nejsem moc zapálená do nákupů a mimo krátká období v mém teenage věku, jsem se chovala spíše obezřetně. (Ono taky, když to neplatí rodiče, je to trochu jiné rozhodování.) Křivka mých výdajů za oblečení se od maturity vzdáleně podobá sinusoidě a závisí nejen na tom, kolik mám zrovna peněz ale také na tom, jakou mám velikost a jak moc se cítím být úspěšná.
Myslela jsem si, že jsem skromná a mám to vychytané, ale po přečtení článku Daniely jsem zjistila, že jsem na tom ještě mnohem, mnohem hůře, než kdokoli jiný. Možná, že mít ve skříni 15 hnědých a 14 modrých svetrů je divné, ale je to tak nějak divné v pozitivním smyslu. Mít v šatníku 10 svetrů, všechny ožmolkované, skvrnité nebo děravé, to už je k pláči. Mít třicet triček stejného střihu a botník plný lodiček, které si na sebe majitelka vzala jenom jednou, to je snad výraz nadšení pro věc a lehké naivity. Nemít jediné slušné balerínky, jediné slušné černé boty na podpatku, to už je výraz zoufalství.

Jak k tomu ale došlo? Seděla jsem takhle, před módní přehlídkou, uprostřed pokoje, uprostřed obrovské hromady hader, a měla sto chutí se do těch svršků zahrabat až po uši a usedavě se rozplakat. Po svatbě jsem přišla o práci a právě svatební přípravy a oslavu padla většina mých úspor. Na začátku léta jsem si přitom připadala nezničitelná, dát za boty polovinu výplaty mi nepřišlo jako nic zvláštního a to co potřebuju teď - kabáty, vysoké boty a těžké kožené tašky – tehdy nebylo třeba. S podzimem se ale jako obvykle všechno změnilo a bizarnost mého šatníku povstala v celé své kráse, zejména v kombinaci s tím, že jsem navíc o trochu přibrala. Najednou s hrůzou zjišťuju, že staré oblečení už je opravdu obnošené. Že sekáčové koupě sice vydrží více než to, co je levné i z první ruky, ale v konečném důsledku jsou po třech letech nošení všechno jen příšerné hadry a značně jeté křusky. A co je nejhorší, výstražná kontrolka bliká nejen nad mým šatníkem a botníkem, ale i nad mým technickým vybavením, mobilem slepeným izolepou a notebookem co se mu už téměř ulomil displej.
Pozoruju babičky v tramvaji, ty ženy v dokonalých kostýmcích, s klobouky, šátky a rukavičkami, jak drží své plátěné tašky. Ty elegantní ženy, v kabátech s ošoupanými lokty, nevypratelně umazanou bílou kozinkou na prstech, pečlivě zašitými dírkami na punčochách. Mají stejné žmolky na vlněných svetřících, jako já a i když to z dálky není vidět, je z toho cítit zoufalou snahu o zachování tváře, jako ze sebe, když se vypravuju do školy v triku ze sepraného hedvábí, cítím já. Zkrátka, nechtělo by to úspory, ale poměrně výrazné investice.

Loni to ještě šlo. Kabát z roku 2006, rukavice z 2009, šál z 2008. Letos to je horší. Do kalhot se už nevlezu a rozpáral se jim šev (návrhářka je začínající), prsty bílých rukaviček jízdami v tramvaji zešedly a vlna zimníku je po těch letech už tak trochu tenká. Je třeba nakupovat. Nebo ne?

 
Ale dost už stesků, je třeba se pustit do díla. Takže, dieta? Fajn, za celý podzim si koupím jenom 5 kousků, všechny budou hrozně kvalitní a zbytek, ten si třeba ušiju. Ideální stav. Přestanu být holka s velkýma očima, která si musí koupit všechno, co vidí (Pokud to stojí méně než 50kč za metr.) a stanu se konečně dospělou ženou!

Jenomže to není jenom tak. To chce pořádnou strategii a hlavně, pořádný seznam...

PS: Co vaše šatníky? Obsahují spíše nepoužité kousky, nebo záležitosti značně jeté? Potřebují redukční dietu nebo spíše podpořit metabolismus nějakým tím detoxem?

Vyšší módní matematika - derivace

Módní matematika, to je sousloví, které vyloženě patří na stránky českých módních magazínů. Dámy redaktorky zdatně počítají kolik je třeba párů bot na jednu sezonu, v rámci kombinatoriky řeší variace a kombinace a když dojde na tvary postav a obličejů, nezastaví se ani před geometrií.

Jednoduché součty ať už kusů nebo kalorií, pravděpodobnost vytažení děravých punčoch nebo tupé a ostré úhly výstřihu zvládá i naprostý laik, který se s matematikou rozloučil už na začátku střední. Maturanti nebo ti, kteří z tohoto krásného předmětu absolvovali dokonce státní zkoušku, se s tak malým rozsahem rozhodně nemůžou spokojit. Neb matematika možná nevysvětluje celý svět kolem nás, ale nemá k tomu daleko.

Derivace a integrace, to jsou moje nejoblíbenější matematické činnosti. Mám pocit, jakoby se jednalo o kouzelné hůlky nebo o biče na zkrocení divokých funkcí. A protože móda je vlastně taky funkce, rozhodla jsem se je tak trochu aplikovat. Dost možná je tenhle nápad úplně mimo, ale já nějakou příbuznost cítím, tak mi pak za to můžete v komentářích vynadat.

Derivace pochází podle wikipedie ze 17. století a spolu se svým bratříčkem integrálem usnadňuje život nám všem, kteří se zajímají o funkce v jakémkoli kontextu. Díky derivaci dokážeme určit sklon tečny v bodě (tedy to, jestli funkce roste nebo klesá) ale také její minima a maxima.
Samotné derivování není v základu nic složitého. Pomocí aplikace na základní vzorečky a poučky derivováním hezky zjednodušíte svou vyvolenou funkci a tajuplnou neznámou x (pokud derivujete podle x) nahlédnete v novém světle. A když derivujete znova, je to ještě jednodušší. (Tady na Wikipedii je to docela hezky napsané.) 
Derivace, to ale není jenom matematická záležitost, v podobě slova derivát (odvozenina) se s ní setkáváme dnes a denně a to i na místech tak neobvyklých, jako jsou módní blogy.
Tento článek je vzdálenou derivací článku na slavném českém blogu, který autorky zdatně odvodily odtud.
Na rozdíl od komentátorů se nechci zabývat zákony autorské slušnosti, ale ráda bych se vrhla na totéž téma, trochu z jiného konce.

S módou je to totiž tak. Kdyby nebylo lidí toužících po neustálé inovaci, nebyla by.
Specializované studio určí trendy, těmito trendy se inspiruje významná značka - návrhář. Švadlenky usednou ke strojům a v miniaturní velikosti vytvoří vzorky, do těch se sešněrují éterické modelky a všechno se to na lesklém tácu naservíruje publiku během několika málo minut. Pořád to ale ještě není móda. Je to jenom umělecké dílko s jistým potenciálem který lze téměř přirovnat k tomu, když se svůj svetr pokoušíte prodat na fleru. Snažili jste se, dali jste do toho všechno, ale o tom, jestli to někdo bude nosit, rozhodnou jiní, nákupčí a v druhé řadě i módní redaktoři. Potom co se celý humbuk uklidní, nakráčejí do showroomů jednotlivých značek a vyberou si to, co se rozhodnou považovat za módu pro další sezonu.
(Tuhle fázi si matematicky můžeme představit jako úpravu výrazu. Něco se pokrátí, něco se odečte, něco se sečte, a nakonec zůstane něco, co je o dost více použitelné.) 
Módní vlna - která by se už k funkci dala přirovnat docela hezky, protože má taky nějaké minima a maxima, roste a klesá - vzniká právě pod dohledem nákupčích a novinářů. Zatímco ještě před pár lety si po přehlídkách dávala ještě chvíli na čas, (Než vyšly čísla časopisů pro novou sezonu a našilo se vybrané zboží.) dneska může díky módním a streetstyle blogům startovat téměř okamžitě, stačí, aby si na viditelnou akci zapůjčila daný model některá z módních celebrit. V okamžiku, kdy fotograf stiskne spoušť a následně nahraje fotku na web, se spustí řetěz derivací.
Fotku ze specializovaného webu vidí módní bloggerka vyššího řádu. Je to jenom derivace původní myšlenky, ale na určení směru tečny to stačí, dívčina plná inspirace vyrazí na nákup a časti se jí povede zachytit jak myšlenku, tak vyhmátnout téměř totožné kousky. A pak se vyfotí a fotku znova nahraje na web, kde se nechají inspirovat další dívky. Dochází k dalšímu odvozování a myšlenka pomalu mizí, až se proderivujeme k jedničce, k místu, kde je trend už tak masově rozšířený, že ho začínají nosit i lidé, kteří se o módu vůbec nezajímají a tím ztrácí smysl.

Bok po boku s poptávkou ale samozřejmě kráčí i nabídka. Každý trend si samy pro sebe derivují i oděvní firmy, až se z norkového kožichu a hedvábné halenky stane leskimová hrůza a hadr na podlahu ve stánku na tržnici. :-) Jak vidíte, součástí módního světa se tak, s pomocí matematiky, stávají i jeho zarputilí odpůrci.

A zajímavá je taky situace, kdy od sebe bloggerky opisují bez toho, aby znaly smysl nebo ho chtěly poznat. Bezhlavý hon za trendem, bez schopnosti pochopit odkud pramení a zamyslet se nad ním, vede k pocitu, že celá blogosféra je vlastně jen tupé neinovativní stádo. Že přece není možné čerpat inspiraci od někoho, kdo ji sám kdesi nabral a ani neví proč. 

Nebo ne?

Reality show

...nevěřte všemu, co vidíte, nevěřte všemu, co slyšíte. Tím spíše ne, pokud to je v televizi...

Je to už týden, co jsem v zánovním tranzitu mířila směr východ coby dámský doplněk natáčecího štábu. K této zkušenosti jsem přišla jako slepý k houslím a moje mentální rozpoložení nejlépe popíšu, když se přiznám, že zatímco peněženku jsem nechala doma, moji nejoblíbenější mikinu-kabátek jsem kdesi vytratila cestou k autu. Není zajímavé, komu jsem byla k ruce a proč, není důležitá ani televizní stanice, na které dílko problikne. Mimo zážitek s policejním passatem na D1 se podle všeho jednalo o naprosto standardní akci, takže dnes mě při čtení statusů oprávněných uživatelek těchto privilegií lehce bodlo u srdce. To víte, žárlivost.

Reality show, kterou jsem měla možnost pozorovat z druhé strany, se týká realit. Představovala jsem si, že všechno bude právě tak idylické, jak to většinou na obrazovkách vypadá a první polovina prvního dne rozhodně nezklamala. Paní majitelka nemovitosti nás vítala s lahví domácí slivovice, s obrovskými obloženými mísami plnými tlačenky, uzeného, bůčku. (Ehm, je asi jasné, co na to nakonec řekl můj žaludek.) Domek byl obydlený, možná někde lehce ošoupaný a kýčovitý, ale skutečný. Skutečná byla i realitní makléřka a ani na chvíli jsem neměla pocit, že by bylo třeba něco hrát nebo odříkávat naučené věty.

To druhá realita byla jiná. Makléře hrál majitelčin syn, majitelku jeho kolegyně, v hlavní roli kostrbatý příběh, kupodivu zakládající se na pravdě. Už chápu, proč aktéři reality show často mluví tak trhaně a proč nepůsobí autenticky. Režisér se ptá, aktér odpovídá a otázky jsou pak vystřiženy.
Třetí akce se týkala žádosti o hypotéku. Mimo to, že nemám ráda pojem daňová optimalizace... „Dobrý den, pane xy, tak, dneska jste tady jako poměrně dobře vydělávající podnikatel, ano?“ V maličkém salonku luxusního hotelu se tísnila bankéřka, "podnikatel" se ženou a mrnětem, technik, kameraman, režisér...a dva zástupci bankovního ústavu, který nesměl být jmenován.

Čtvrtý kousek se týkal prohlídky nemovitosti potenciálními kupci, známými makléřky. Zarazilo mě však něco jiného. Dům byl až na samolepky na dveřích a zdech skoro prázdný. Tedy, skoro...aby vypadal obydleně, makléři dovnitř navezli nejrůznější Ikea kousky a nábytek, byli dokonce tak precizní, že nezapomněli ani na dětské hračky a knihy. Moc příjemný dům. Nemohu se však zbavit dojmu, že jsem viděla Potěmkinovu vesnici.

Poslední zastávka měla opět příjemné, skutečné majitele. Ale jak řekla jedna paní ze skupiny kupců. „Prosím, nemohla bych tam jít v té kšiltovce? Víte, jsem taky realitní makléřka, tak aby mě v televizi moc nepoznali...“

Lidé, ti nejsou zase tak důležití. Jedná se jenom o běžnou berličku, akci, jejíž součástí se může stát téměř každý. Nejvíce mi otevřela oči jiná věc. Je velmi problematické rozpoznat, zda se v tomto případě jedná o sponzoring a dobrou PR nebo o vztah klient-dodavatel.
Je mi jasné, že pořad s poměrně náročnou produkcí se neobejde bez generálního partnera, a že kdyby se jednalo o spolupráci s více realitkami, asi by produkční brzy úplně zešedivěl.
Je mi jasné i to, že za tu všechnu péči je logo na konci závěrečných titulků a provize z prodaných nemovitostí poměrně málo.
Jsem ale naivka a tak jsem na to, proč se ani krok neobejde bez slečny v bílé bundičce, pochopila až v posledních několika hodinách. Kontrola musí být a to jak u vzniku, tak během postprocesu a stejně tak je třeba prokontrolovat hotové dílo. Je důležité nejen co se řekne, ale jak se to řekne, kdy se to řekne, v jakém pořadí... a i když nikde není vidět jediné logo, měla jsem pocit, že režisér je po těch dvou dnech jako vyždímaný hadr. Vysvětlovat laikům co a proč mají říct, a že to sice je jako reality show, ale jenom jako, není nic snadného.

A když už se něco pod dozorem natočí a schválí...pak je tady ještě pořád nějaký ten vrtošivý ředitel, který si přeje výsledné dílko předělat...

Díváte se na televizi? A a na reality show? Co vás k nim táhne? Co vás odrazuje?

Jurský park v brouzdališti.

Nuda v Brně nehrozí. Teda, rozhodně nehrozí s Eliškou Kyselkovou, hlavní hvězdou našeho "dream" teamu.

Přála jsem si s ní spolupracovat už docela dávno, ale nakonec mě tahle umělkyně odchytila až na Prague Fashion Weekendu a padly jsme si do oka mnohem více, než jen přes vzkazy na Facebooku.

A proto, že železo je třeba kout dokud je žhavé a taky proto, že ani jedna z nás není zrovna typ, co by se bál dobrodružství...jsme se vrhly na Jurský park.

Kolekce dinosauřích bot od Awkward Collection je prostě neodolatelná. Neodolala Anit, neodolali porotci soutěže na PFW a neodolaly jsme ani my s Eliškou. Díky vstřícnosti návrhářek, vysokému prahu bolesti modelky a taky tomu, že koupací sezona už je dávno za námi, si je na Fashionbooku můžete prohlédnout i vy.
Které jsou podle vás nejlepší?

Život, který nežiju.

Podlaha se leskla zbytky laku a prastaré parkety se jemně poddávaly bosým nohám. Cíl své výpravy viděla jasně před sebou, ale stačil jediný pohyb ruky aby se ukázalo, že ten neurčitý sen, za kterým celou dobu šla, zůstane nenaplněn. Ledničku zase zavřela.
...

Někdo se raduje z maličkostí. Z toho že stůl se nepovedlo nalakovat do hladka, z toho že parkety u dřezu se skoro vznášejí nebo z pohledu na sběrače, dolujícího vratné lahve z kontejneru. Někdo se rozčiluje nad nepořádkem, nad zapomenutou ponožkou, nezhasnutým světlem. Někdo se rozpláče nad děravou punčochou a je mu líto uschlé pažitky, jiný s kamennou tváří vyhodí prošlý jogurt do popelnice.

Nežiju život filmové postavy. Mé dny se skládají z maličkostí, které mi dělají radost když chci, a když na to zapomenu, nevnímám je nebo mi dokonce pijou krev. Skládají se ze spousty malých proher, drobných výher a velkého množství peskování směrem dovnitř duše.
Nepřipadám si neúspěšná dokud mě rutinní zvyk nenavede klepnout párkrát do klávesnice počítače.  Klik, f, enter. A dobrý pocit se v okamžiku vypaří do nenávratna. Vítejte v krásném světě úspěšných lidí!

Kdysi, jako školák a následně středoškolský student, jsem podobné pocity znala velmi dobře. Přicházely tehdy, když přišla na návštěvu má babička a začala vykládat o tom, kolik toho už dokázali vnuci jejich kamarádek, jak moc je skvělá má sestřenice, jak šikovné jsou sousedovy děti. Ten má výstavu v galerii, ten vyhrál kraj v šachu, ta je ti tak krásně štíhlá! a další studuje v zahraničí a všichni ho obdivují.
Pamatuju si, jak jsem ze slušnosti seděla na místě, protože když je návštěva, tak je neslušné odcházet a dělat si svoje. Uvnitř jsem si připadala tak neschopná! Žádné samé jedničky, žádné zlaté medaile, nic. Šlo mi sice hodně věcí, ale touha dělat něco hluboce až k naprostému mistrovství mě postihla málokdy a bylo poměrně snadné mě z cesty svést. Chtěla jsem se toulat nočními ulicemi, číst, sbírat kytky, hřiby, borůvky, tvořit a hlavně, snít. Nenáviděla jsem to! Babičku jsem za to dlouho neměla ráda, (Minimálně do té doby, než mi vyšla první fotka v časopise.) ale vypořádat se s tím, nebylo nijak vážné. Jednou měsíčně to přežije každý :-)

Dneska to je jiné. Každý den doslova hltám desítky fotek a statusů, zachycujících každodenní úspěchy mých známých. Editorialy, filmy, reklamy, titulky, módní přehlídky, večírky. Fotky skvělých nákupů, opulentních večeří, slavných osobností, z NY, Paříže, Londýna, Thajska. Statusy hledající luxus nebo vhodné oblečení na VIP akce.
Anebo se na mě odněkud vyvalí fotky novorozených potomků známých v mém věku a mladších, záběry spokojených rodin, doma pečených dortů.
A pozvánky na koncerty, párty, vernisáže.

Pokud se ráno vzbudím s dobrým pocitem a zdravým sebevědomím, po první minutě na známé stránce se mé pocity razantně změní, v černé depresi mě pohltí vědomí vlastní neschopnosti.
Pozoruju créme de la créme cizích životů a i když vím, že to je jen ten smetanový škraloup na hrnci mléka, cítím se jako syrovátka. Moje podvědomí si určitou iluzivnost úspěchu nenechá jen tak vymluvit a jeho ochota přijmout fakt, že i Loli někdy musí na WC je tím menší, čím víc znám dotyčné lidi z osobních neformálních setkání.

Není to závist. Každý kdo něco dokázal, na tom musel dlouho a trpělivě pracovat a o to horší to snad je. Copak jsem opravdu tak neschopná, líná, hloupá, nezajímavá? Vibruje to celou mou duší nebýt rozumu, asi bych se každý den sesypala jako hromádka popela ze spáleného papíru.

Je to život, který nežiju. Oběti, které nejsem ochotna přinášet.
Jednou, dvakrát snad. Ale pořád? Přasvědčuju vnitřní hlasy o realitě a nakonec si říkám, že rozhodně nejsem ta neúspěšná troska, jak si připadám. 

...

A potom si zase otevřu ten debilní Facebook.

;-)

Blogosféří flame

Je to jen o něco více než týden, co se v blogosféře objevila zajímavá diskuse. Slečna bloggerka si koupila nové boty, ty se jejím čtenářkám zdály moc drahé, a roztočil se klasický negativistický kolotoč. Autorka blogu píše hlavně o kosmetice, o oblečení už méně, proto je situace o něco více nezvyklá.

Ve svém článku (viz TADY), který na svém facebooku sdílely minimálně dva další blogy, řeší tři základní otázky. Proč lidem tak vadí, když bloggerka má peníze, když se stává součástí PR nejrůznějších firem a když...no, píše trošku jednodušeji.
Stejně jako jiné čtenáře, i mě to poměrně zaujalo. Pokud jste pravidelnými čtenáři módních blogů, asi dost dobře víte, o čem se tady mluví, a to jak z pohledu čtenáře, tak z pohledu autora. Pro ty z vás, kteří se v blogosféře orientují hlavně s pomocí občasných článků v novinách a časopisech, situaci nejprve lehce nastíním.

První módní blog vznikl v roce 2002 a od té doby počet blogů neustále narůstá. V česku se blogování o módě začalo více rozvíjet po té, co v podvědomí vstoupila googlovská platforma blogspot a ve známost vstoupil komunitní web Lookbook.nu. Na podzim roku 2009 vyšel o českých módních bloggerkách první článek na webu ona.idnes.cz. A pak to vypuklo. Jako houby po dešti se na blogspotu začaly rodit další a další blogy. Někteří si je založili ze zvědavosti, jiní jednoduše přemigrovali z blog.cz a raně pubertálních témat se stala hlavním tématem móda.
Zatímco blogování v česku procházelo bouřlivým rozvojem, v zahraničí byly karty rozdány.

Začnu od druhého bodu uvedeného článku. 

Každý PR (pracovník v Public Relations) potvrdí, že pozitivní článek o produktu má větší vliv, než reklama na produkt ve stejném rozsahu. V duši máme zakódováno věřit spíše tomu, co nám sděluje někdo, koho známe, než prodejci přímo. Máme raději nezávislé recenze než zaplacenou chválu. A tak, jako žurnalisté už léta píší o tom, o čem je PR přesvědčí, že by mohlo být zajímavé, módní bloggeři se vydali stejnou cestou. Vždyť co jiného je módní blog, než publicistická stránka? Navíc, bloggeři začali mít brzo tak vysokou čtenost, že překonávali měsíční náklady časopisů. A to už je opravdová síla, kterou by bylo hřích nevyužít.
Milí milovníci módy, počali být zváni na všechny větší akce a prezentace tak, jako novináři. Na rozdíl od žurnalistů je ale nezaštiťuje žádný kodex. Důležitá je i obrazová reklama a osobní zkušenost s produktem, a tedy i spoulupráce skrze vzorečky, dárky...
Sandra Leopardová, která už nepíše, dosáhla ve své nejslavnější době větší čtenosti, než je náklad české mutace časopisu Elle. Blogů si postupně začaly všímat i místní pobočky světových firem. Z mého pohledu byl první řetězec HM, následoval magazín InStyle... Čím více byly vidět možné benefity, tím více dalších blogů se objevovalo. V současnosti neexistuje nějaká top skupinka. Na různé akce bývají zváni různí lidé, nicméně, firmy se spolupráci s bloggery už naučily. Pro bloggerku, běžně čerstvě vypadlou ze střední školy, je však svět marketingu země relativně neznámá. Nedokáže vyjednávat o cenách za inzerci, problematicky stanovuje pravidla, musí se naučit odmítat nabídky, které jsou pod její úroveň... a když to a ještě více detailů nevychytá, tak ji za to kamenují :-)

PlumFoolery dále zmiňuje, že dobré finanční zázemí rodiny někteří čtenáři jen těžce odpouští.
Tahle záležitost má ale více rovin, než jenom tu, že zlí anonymové závidí kapesné, dovolené a bezstarostné nakupování.
Pravda je že ano, úspěšné české bloggerky (většinou) bídu s nouzí netřou. To by podle mě mohlo být způsobeno dvěma faktory. Jednak, čtenář chce snít, snít o tom, jaké by to bylo, kdyby to měl taky, jaké to bude, až si na to taky našetří. Pomocí fotek tak může žít jiný, pohádkový život, jehož iluzi bloggerka ráda podpoří. Nikdo nepíše o tom, že se rozešel s přítelem. Ale pokud se jedná o romantickou dovolenou, je to hned několik příspěvků a čtenáři komentují, vracejí se, čtenost a tím i úspěšnost roste.
Za další poměrně důležitý faktor považuju otázku elit a inovací. Bloggerky se často rodí do smíšených manželství, strávily dětství v zahraničí, pocházejí z rodin s dobrým vzděláním, navštěvovaly dobré školy ve velkých městech. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, je poměrně důležité, a nízké sebevědomí v českém stylu se dneska nenosí a nevede k úspěchu. Estetické cítění se ze společnosti někam vytratilo, navíc, na periferiích je velmi těžké sehnat aktuální trendy. "Starší" bloggerky často módní blog spustily až poté, co se přestěhovaly do Prahy. Nejsem sociolog, ale když se rozhlédnu o blogosféře, vidím hlavně dívky, které mají jiné zázemí než běžný občan. Nicméně, je to asi dobře, zdá se, že se začínají ustanovovat nové elity...

O tom, zezelenat závistí při pohledu na fotky z Thajska, to ale není a v tomto případě si bloggeři své problémy dělají sami. Fenomén se nazývá New In. Cokoli nového, co si blogger koupí, musí vyfotit, opatřit radostným textíkem a cenovkou, a přilepit na blog. Čím více a čím častěji, tím lépe. Něco, jako kdybyste si každý týden kupovali nový domácí spotřebič a prázdnou krabici hrdě vystavovali před domem. (Jenomže bloggerům nehrozí, že by je někdo vykradl.) Lidem nevadí snít o plných talířích, dívat se na ně, číst o nich...ale pokud někdo prožere na jedné fotce celý jejich plat a ještě hlasitě mlaská, to už dokáže pohnout žlučí. Na některé tak podobný článek, který vznikl pro inspiraci, může působit spíše jako zákeřná provokace. A protože jsme Češi... však to znáte :-)

No, a k té jednoduchosti...

Každý si blogem dělá své PR. Není důležité, jak to myslíme, ale jak si ostatní myslí, že to myslíme. Ani doktorát vám nepomůže k tomu, abyste na růžovém blogísku o růžových hadříkách a čivavách působili inteligentně. Stejně jako mě může někdo považovat za zoufalého pseudointelektuála, který se veskrze opozici snaží těžit z popularity druhých. A těžko budu vysvětlovat, že tohle je jenom náhodný proud myšlenek studentky a ženy v domácnosti v jedné osobě, která by na to, co si přeje ze všeho nejvíc, jen těžko odpověděla „světový mír“.  (Jsem sobecká, mé největší přání je, být ve věku 90 let prabábou.)