Strach ze ztráty

Cestování vlaky Českých drah má velmi mnoho negativ. Jakkoli se pan Žaluda snaží, "vlakušky" a místenky "zdarma" představují jenom malé ústupky oproti nefungujícím zásuvkám, klimatizaci, topení, nepřítomnosti jídelních vozů a všudypřítomné špíně. A to už vůbec nemluvím o okamžicích, kdy je vlak nacpaný "po indicku" a ani na chodbičkách není místo.
Ale i přes všechny tyto zjevné nedostatky domů stále cestuju vlakem. Pět hodin jízdy se snažím trávit spánkem, preferuju cestování v noci, s místenkou, přikrytá dekou nebo kabátem, s batohem pod hlavou. Zákonitosti nočních vlaků se mi stávají důvěrně známýmými. Nikde jsem nezažila takovou solidaritu, jako v kupé pro 8 plném lidí na dlouhé cestě, kdy jsou všichni rádi, že sedí, těší se domů a nezávidí těm, kteří stojí na chodbě.

Nejinak probíhala má čtvrteční cesta domů. Výjimečně jsem se rozhodla jet vlakem už po deváté hodině, a díky včasnému příchodu na nádraží jsem urvala jednu s posledních místenek. V kupé seděla starší paní, poté začali nastupovat dělníci z východního Slovenska... a když v Kolíně paní vystoupila, s místenkou v ruce ji vystřídal další "východňár". Venku byla tma, v kupé šero, jenom já a sedm svalnatých pánů různého věku.

...Máte o mě strach?...

Musím zaklepat, že ačkoli čestuju sama, v noci, vlakem, který pokračuje až do Košic nebo Humenného, často z Chebu, strach nemám a nemám ani špatnou zkušenost. A nejinak tomu bylo i tentokrát.
Chvíli jsem si četla, chvíli se snažila spát, pánové mi nabízeli sušenky a pivo. Přirozeně, za cenu jistých ústupků, kterým se ale v kupé pro 8 nikdy nevyhnete. Když jsem šla na záchod, šli se mnou mě hlídat. Vtipkovali, snažili se udělat na mě dojem ale nic tak nepříjemného, co by holka nezvládla. Když si v Bohumíně při odpojování polských vagónů šli, celí hladoví koupit chipsy, nabídli i mi a já si s chutí vzala. A pak mě na chvíli zalila zvláštní vlna strachu.

Jednou asi přijde ten okamžik, kdy už nebudu zajímavá slečna, kdy už nedostanu pivo jenom proto, že mám modré oči a neurážím se, když na mě někomu spadne hlava. Kdoví, jednou třeba ani ta hlava nespadne. Zalil mě zvláštní strach ze ztráty tradiční ženské devizy, kterou používám zatím jen velmi krátce, oproti jiným dívkám a ženám mého věku. Ano zřejmě jsem nějakým způsobem působivá...ale co když jednou nebudu? Na příjemnou pozornost se snadno zvyká, jak může bolet odvykání? Občas pozoruju první vrásky, trochu s radostí, trochu s pocitem, že mi čas něco bere, něco, co si přece zasloužím. Přiznám se, je to poprvé, co jsem zachytila pocit, že stárnu. Že bych si přála být věčně dvacetiletá. A začínám chápat jiné ženy, které se v zoufalém předem prohraném boji snaží udržet poslední kousky mládí a namáhavým bojem stárnou ještě víc, připravují se o radosti, které patří k danému věku.

Ještě dlouho budu moct jezdit nočními vlaky. Dost možná že navždy. Snad jednou budu mít šarm, který přiměje podat mi lahváče i o generaci mladší muže. Z panťáku na Beroun znám i takové ženy. Přesto ale někde v hloubi duše cítím, že se blíží okamžik jiných, důležitějších radostí, než jsou "doteky cizích stehen v narvaném kupé".

Jak cestujete vy? Bojíte se muží s rukama plnýma mozolů? Máte rádi vlaky? Vadí vám dotyk někoho cizího, ať už záměrný nebo nozáměrný? Jaký je váš ideální věk? ... A jeli už jste Jančurovým Žlutým vlakem?

Virtualizace

Jsem kompletně virtualizovaná. Sledovat mě můžete ze všech stran. Jenom v ložnici nemám kamery. Zatím.

FACEBOOK

(více fotek, více hlášek, o něco více ironie)

... for HM

Nepamatuju si, kdy to začalo. Můj začátek je oproti jiným poměrně o dost posunutý. První akci ... for HM jsem zaregistrovala až tehdy, když jsem začala studovat v Praze.

Jimmy Choo, co to je? Proč je na to všude reklama? Aha, boty, aha, tašky, kabelky... aha, že to je velká sláva. A potom v obchodě bylo pár obitých krabic s velkou pánskou obuví, a taky taška, i po slevě převyšující můj rozpočet na oblečení na čtvrt roku. Nicméně, reklama zabrala. Od té doby vím, že Jimmy Choo je ta nejvěhlasnější značka bot, že ji prostě musíte milovat i když je pekelně nepohodlná a drahá. Od té doby se snažím přesvědčit moji maminku, že by měla chodit jenom na jehlách. A taky vím, že pro HM občas navrhne kolekci slavná značka a slečny a paní se o těch pár kousků servou, v Praze jako v NY.
 Díky tomu, že před čtyřmi lety mě móda ještě nějak extrémně nebrala, (Bavilo mě tehdy lidové odívání - kroje a tak.) nejsem schopná říct, jaká byla tehdejší reklamní strategie. Ale jak si můžete přečíst výše, zabrala skvěle. 

To o rok později už byla spolupráce HM se Soniou Rykiel jiná káva. Článek o tom jak naivní slečna nakukuje do velkého světa, si můžete přečíst v tehdejším příspěvku. Reklamní strategie byla založena na přímém přenosu z velkolepé show v Paříži, na webu HM běželo odpočítávání. Nemohla jsem se dočkat a pak jsem usnula. Na druhý den jsem po zahraničních webech sháněla fotky do článku, ale na velkém uvedení do prodeje jsem nebyla. Muž mi to zakázal. Svetříky pak už nebyly, ani šály ne, zato podprsenky ještě několik měsíců potom, bohužel, ne v mé velikosti.

Když před více než rokem začalo po webu kolovat tajuplné video o tom, kdo bude dalším "kolaborantem", už byla většina současných českých módních blogů na světě. Globální marketingová filosofie byla, prodávat kolekci přes blogy. Proto běžela předem soutěž o to, které blogy získají video, proto byla kolekce až do poslední chvíle držena pod pokličkou - a potom představena bloggerům. Celý marketing běžel, pokud nepočítáme přebaly Metra, virtuálně. Podobně jako ve světě to běželo i u nás. Tím, že kolekce byla prezentována na webu, nedostala se na stránky tištěných magazínů, bylo nutné ji takto prezentovat i na fotkách. Jenomže bloggeři to nejsou stylisti, aby focení brali jako práci a není možné po nich chtít, aby se vyfotili, udělali zadarmo reklamu a pak všechno hezky vyčištěné vrátili.
Ani na uvedení Lanvin for HM jsem nebyla. Muž mi to zakázal. 

O letních prázdninách vylo zveřejněno jméno další značky. Versace. No fíha. I v showroomu napjatě očekávali, jaké to bude. Teď, pár týdnu do uvedení do prodeje je jasné, že letošní strategie je klasická, zaměřená na magazíny. Díky tomu, že do zahraničních editorialů jsou kousky z kolekce používány už více než měsíc, jsme je mohli vidět oblečené i na Anně Dello Russo nebo některých modelkách. Postupně byla uvedena kampaň, lookbook, ceník, přesně tak, jak se to dělat má. Tiskové materiály ke stažení na webu. Versace pro HM se nevnucuje, jde běžnou marketingovou cestou.
Nezbývá než se nechat překvapit případným zvratem.

Na uvedení zřejmě nebudu. Muž už do toho nemá co mluvit, ale já sama si nejsem jistá, jestli mi to za to stojí. Fascinují mě masivní šperky, divoké vzory a barvy. Kolekce je výborná hlavně proto, že trochu budí dojem, že si Donatella z módního světa dělá trochu legraci. "Tak děcka, ukažte se, kdo z vás má na palmy, západ slunce a leoparda koule!" Tahle nadsázka se mi líbí. To, co se mi líbí z kolekce, je tzv. hedvábný top z dámské a svetr z kašmíru a vlny z pánské části. Ale kde nic není, tam ani čert nebere. Momentálně nákupy oblečení neplánuju ani v sekáčích.
 
Nezbývá mi než zvědavě čekat, koho v novém oblečení uvidím a jak se mu podaří vyřešit styling. A na to se těším opravdu hodně.

A co se nejvíce líbí vám? Je to na vás moc nebo tak akorát barevné?

Módní přehlídka studijního programu Kvantitativní metody v ekonomice

V páteční podvečer proběhla na VŠE módní přehlídka za velkolepé účasti absolventů studijního programu Kvantitativní metody v ekonomii. 
Cože?

Prostě promoce bakalářů se vší slávou. Velkolepá akce, a pokud někdo tvrdí, že statistici, ekonometři a demografové jsou v módě suchaři, nejsou. Nebo ne až takoví, jak by se mohlo zdát.

Když mladí demografové odstátnicovali, hned to druhé, co je po vystřízlivění z oslav napadlo bylo, že ještě budou promoce. Co to znamená? Nové šaty! Nové boty! Nová kabelka! Ne že bychom byly nějaké na oblečení závislé slečinky, ale škoda té příležitosti nevyužít.

- Do promoce zbývá 28 hodin a já ještě nevím, co si obleču.
První záchranu poskytla Kamila Vodochdská a její sukně z jemné světle šedé vlny. 
- Do promoce zbývá 5 hodin a já pořád nevím, co si obleču k půjčené sukni. Musí to být bílý top. Ale kde sehnat takový, pod kterým se mi nebude rýsovat spodní prádlo, vylézat ramínka, který nebude poloprůsvitný, muchlavý, vulgární. HM na Příkopech mě zklamal a tak nezbylo než použít osvědčenou poslední záchranu, obchod s látkami. Požadovaný materiál v požadované barvě neměli, je čas na kompomis.
- Do odchodu na promoci zbývá 150 minut. Pořád si nejsem jistá, co si obleču. Na stůl jsem rozložila koupenou látku a začala šít.
-Do odchodu na promoci zbývá 20 minut. Top je ušitý, všechno vyžehlené. Je třeba se rychle nalíčit, učesat, obléknout a vypadnout.

On totiž výběr vhodného outfitu na podobnou slávu není zase taková legrace. Zatímco pro běžné příležitosti je člověk zvyklý že musí dobře vypadat zepředu, při událostech jako předávání cen, vysvědčení nebo svatby, publikum pozoruje především vaši zadní část. A já jsem byla dobře poučena ze středy, kdy promovala moje "švagrová", že kalhotky rýsující se pod sukní, trička pod kterými je vidět podprsenka a obyčejné culíky jsou poněkud nevhodné. Podobně šaty s holými rameny nejsou úplně ono a už vůbec není hezké, když vykukují ramínka z podprsenky. Alchymie.

 Samotný slavnostní akt začal nástupem akademiků, zdlouhavým představováním absolventů...a po předání červených diplomů začali lidé ztrácet pozornost. Napjatý sál čekal po skupinkách "na toho svého"... a nebo mu nezbývalo než z nudy sledovat jednotlivé modely. 
 Některé holky se s tím vypořádaly pomocí volné haleny, tmavých skinny a kozaček. Jiné si vzaly letní šaty a šál. Koktejlky, kostýmky... někdo neuměl chodit v nových botách, při vstupu na pódium a zpět se slečny pevně držely zábradlíčka. Já sama jsem se zuřivě snažila zachovat důstojnost. Podlaha pekelně klouzala, podprsenka hrozila, že se shrne, dotknout se žezla, slibuji, převzít diplom, děkuji, sejít z pódia, usmát se na fotografku...a u toho se nehrbit, tvářit se mile, nebýt křečovitá. Už jsem říkala, že běžné módní přehlídky jsou větší pohoda?

Nakonec to dopadlo dobře. Nikdo cestou nespadl ani neuklouzl. Naše "maminka" doc. Ing. Jitka Langhamrová, CSc. se spokojeně usmívala zpod erárního kloboučku akademického stejnokroje.
 A tak díky všem, spolužákům, vyučujícím, vám. 
A konec oslav. Magisterské studium není taková legrace jako bakalářské. A v pondělí mám první test.

Top: Durduin, Sukně: Kamila Vodochodská, Podprsenka: Durduin, Boty: Baťa, Diplom: VŠE

Foto: Jakub Svozil

Vlněné svetry a bad outfit day

Poslední měsíc nebyl moc velká legrace. Jakoby se osudným 11. zářím něco přehodilo do falešné noty. Takový ten pocit že žijete v bublině kde je málo vzduchu, dusíte se, nejste schopni se zvednout a něco dělat, a zároveň toho co jste měli udělat je tolik, že nezvládáte. Nevím, jestli to je depka, únava, příznak lenosti. Ale pocit, že na co sáhnete, se nějak pokazí, na štěstí nepřidá.

Potom, co mi den nefungoval email a místo poledního odpočinku na mě vybaflo několik výkřičníkových zpráv najednou, nakonec dobrý přítel stres zahnal letargii. Je líp.

Unavení lidé píší unavené články, dělají unavené věci, nosí unavené outfity. Tuhle větu v trochu jiné podobě dneska řekl šéfredaktor týdeníku Ekonom (Pokud se zajímáte o ekonomii a byznys vůbec, mají teď slevu na předplatné, nový desing i obsah, jděte do toho!) Že by práce v posledním nezávislém vydavatelském domě byla můj nový cíl? Po tom, co jsem prohlásila při dnešní diskusi asi těžko. Ale odnesla jsem si hodně nového. Mimo jiné to, že novinář nemůže pracovat jako freelance.

Unaveným lidem je zima a nebaví je veselé barvy. Veselost všeobecně jim možná trochu leze na nervy. A tak milují vlněné svetry v šedé barvě.
Přesně takové, jako jsou svetry v aktuální kolekci Lindexu. Lindex dneska uvedl ve veřejnou známost svůj showroom. Jídlo, pití, bloggeři. A svetry. Plandavé i vypasované, dlouhé i krátké, vlněné, akrylové, elegantní i bezďácké, hrubé i tenké. Poslední měsíc chodím nepřetržitě v šedých svetrech. Kdybych čirou náhodou vyhrála lindexí soutěž, (Na FB stránce Módní unie budou bloggeří outfity a ten, který získá nejvíce lajků, vyhraje 2000 na nákup zboží.) do sbírky přidám další.
 Pokud soutěž nevyhraju (A jakože ne, protože lajky dostanou velké, známé a krásné bloggerky.) spokojím se s tím, co mám. Ono totiž také dobré jídlo zlepšuje náladu. A když uvažujete nad tím, jestli si koupíte housku k obědu nebo to vydržíte, nemáte moc náladu obrážet obchody. Když máte na den k utracení dvojmístnou sumu, těžko budete utrácet trojmístné či čtyřmístné.
(Naštěstí, i na bloggery s tímhle problémem Lindex myslel - tak dobré sendviče jsem už dlouho nejedla.)

Podle všeho ale hloupé období nemám jenom já. I některé bloggerky zaměřené na fotky jsou asi v lehké depresi. Jak jinak si vysvětlit, že v civilu jsem je poznala jenom podle vlasů, ne podle oblečení? Prostě špatný den. Vždyť i já jsem se párkrát na přednášku od 7:30 vypravila v riflích.

PS: Slečna v showroomu říkala, že není problém půjčit u nich oblečení na focení. Ti z vás, kteří stylují a o téhle možnosti zatím neví, tady ji máte na stříbrném táce.

PPS: Hledám práci. Placenou. Pokud o něčem, kam bych se hodila, víte, určitě se ozvěte, pošlu životopis. Pokud o ničem nevíte, tak se mi aspoň nesmějte.

Co je módní?

Ve kterém okamžiku se věc stane módní?

A je více módní to, co se objeví na nějaké přehlídce kdesi za oceánem nebo to, čeho jsou plné obchody?

Na to všechno se ptám každý den, když sedím na přednášce ve škole nebo jen procházím po chodbě.

Pohled ze zadní řady velké učebny mě ubezpečil v tom, že:

Tuto sezonu jsou jednoznačně módní kožené bundičky! Můžete si vybrat z variant od elegantních až po rockové, z nejrůznějších barev. Nepromoknou, neprofouknou, a to ani ty z kůže, ani ty z umělé hmoty. Hodí se ke všemu, od jeansů po legíny, tylovou sukni, květované šaty, minišortky. Pro odbarvené blondýny i holky s arabskými předky. Pro sexy i stydlivky. Pro studenty bankovnictví, informatiky i arts managery.

Tak nějak by mohl vypadat módní článek pro školní časopis...kdyby ovšem naše školní časopisy mohly publikovat módní články s lehce obecným nádechem.

Co se nosí ve vašem okolí? V kterém okamžiku pro vás začíná být věc zajímavá a v kterém přestává? Já vím jistě, že koženou bundu si nekoupím. A pixie šněrovací botky taky ne.

Ohlédnutí za fashionweekem

Designblok Dreft Fashion Week byl skvělá akce.

Nezbývá než doufat, že si toho všimnou sponzoři a příští rok se můžeme těšit zase. To je to hlavní.

Názory na kolekce najdete na www.mdls.cz

A tady postřehy, zážitky, srovnání. Hezky "od srdíčka". Mám nějakou špatnou náladu.

Pátek
Escada
Je vidět, že některé modelky jdou svou první přehlídku. Holky se tváří hrozně, některé i hrozně jdou. Co je však nejhorší je slečna, která přehlídku otevírá a zavírá. Má vyšpulenou prdelku a tvářičku tak nařachanou, jako by byla vážně nemocná s ledvinami. Odbarvené blond vlasy. A na mole zřejmě stojí poprvé v životě. V zákulisí se šušká, že nikdo ji nechtěla, ale Escada si ji sama protlačila. Jejich chyba. Holka byla fakt zoufalá.

Klára Nademlýnská
Díky Módní Unii se na tuto přehlídku dostalo velké množství bloggerů. Já nejsem blogger (ha), ale proto, že některé holky nepřišly, mohla jsem si sednout k nim, do první řady. Jaké jsou moje pocity? Bylo to děsivé. Všichni se na mě blbě čuměli, jako by říkali "Ha, tak to je bloggerka, nám se hned nezdála!". Bylo to nepříjemné. Zvláště když přehlídku předtím seděly za mnou dvě slečny a řešily, kde že jsou ty bloggerky, že jsou pitomé, zatímco ony, taky bloggerky dle svých slov, jsou chytré a krásné. Ostatní bloggeři se necítili divně?

Timoure et Group
Těm tylovým šatům se mohli všichni utleskat. Ale co je úžasného na tom, že z modelky udělaly růžový sud na nožičkách?

Mám na sobě černé šaty ve velikosti 58, bílou doma šitou podprsenku, opasek z ozdobného koženého řemenu a boty na jehlách. Nikdy nejezte před přehlídkami růžičkovou kapustu! Nikdy nechoďte na fashionweek bez lahve s vodou!

Sobota
Ondřej Adámek
Říkala jsem si, že je to nějaká nestandardní kolekce. A ona to byla bakalářka z Central St. Martin's.

Radana Ivančic
Hezké, barevné, s volánkama.

Monika Drápalová
Na modelkách je vidět, že tyhle hadry je baví. Jakby taky ne, na nohách měly polobotky a oblečení bylo fakt vychytané.

Viktoria Vittori
Jak vytvořit super model? Udělejte do šatů dvě díry a těma protáhněte nohy. Je libo uzenou rolku? Ne všechny modelky totiž chodí po hůlkách.

Chatty
Prosím, ať už přede mnou nikdy nechodí muž, s oholenýma nohama, jehož sukně končí výše, než mám oči. Opravdu jsem se bála, co by na mě mohlo vykouknout.

Denisa Nová
Šílené čekání v narvaném salónku, horko k omdlení. A potom sice krásně nápaditá přehlídka-prezentace, ale slepým osvětlovačem trošku pokažená.

Hana Zárubová
Brnění nového věku. Sál je tak narvaný, že musím stát. Ještě že mám nízké a pohodlné boty. A Polanka hned naproti má radost, kolekce se mu líbí.

Čekání mezi přehlídkami je úmorné. Naštěstí, ochranka už mě poznává a není nepříjemná. Mám na sobě kozačky, legíny, šaty z HM showroomu a je mi fajn. Důležité je pohodlí. Když se nemůžu dočkat přehlídky, čtu si Reflex a pletu ponožky. Lidem to nijak divné nepřišlo. 

Neděle
Zuzana Kubíčková
Všichni tleskali jak urvaní. A jedné modelce z šatů čouhala bradavka. Tak tleskali ještě víc.

Zdenka Imreczeová
Návrhářka přišla ve vrcholném stádiu těhotenství.

Po dvou dnech toho mám plné zuby. Kašlu na odpolední prezentaci a jdu co nejdříve domů. V oblíbených perkách Prada a outfitu, který by nezaujal fakt nikoho. A doma sedám k šicímu stroji, bojuju s látkou, abych nakonec vyrazila na Grand Gala v nových dlouhých šatech. Bohužel jsem netrefila velikost, jsou mi o číslo, dvě větší. 

GrandGala
Jaký je na Grand Gala dress code? Doufala jsem, že Creative Black Tie. A asi jsem se trefila. Po vystání dlouhé fronty na vstup do sálu nás jako press poslala slečna do lóže, pak nás přišla vyhnat, pak znova...Ale volná židlička byla, nehla jsem se. Dress code je jenom nezávazné doporučení. Slečna v jeansech a tričku je toho důkazem. A model večera? Přece úchvatné šaty od Kateřiny Prokešové. Kdo nevíte, o co se jedná, ani to nehledejte. Řeknu jenom, že to zahrnuje několik barev tylu.
Celý večer vlastně nikdy neskončil. Prostě dohrála hudba a rozsvítily se světla. 

Celkové postřehy:
Bloggeři se o módu moc nezajímají. Pokud nejsou pozváni osobně. Mimo Adidasu, Brunelli a Luxury room jsem byla všude, nikdo nebyl tak důsledný. Nikdo, kdo nemusel.
Z veřejnosti se o módu, paradoxně, nejvíc zajímají teenage emo-metal-punk slečny.
Drink byl pouze po jedné přehlídce. (Mimo koktejl Kláry Nademlýnské) Jinak o hladu a žízni.
Nemá smysl snažit se vypadat dobře. Zatímco v zahraničí stojí před místem přehlídek davy a fotí příchozí, tady nebyl nikdo. Až druhý den se objevila slečna pro Czechoriginal fashion. A fotila... po známosti.
Fashionweek je únavný. A i módy se můžete přesytit. Na chvíli.

A jak to vidíte vy? Já jsem nadšená, to ano. Ale nejsem si jistá, jestli bych se třeba skládáním uhlí neunavila méně. :-)

Concept store v barvě

Nemůžu zůstat pozadu, přiznám se, ráda se o to podělím, snad to bude aspoň trochu jiné, než jinde.
V pátek se konala podzimní prezentační párty v showroomu Urban Lux.
Odpolední nejen bloggeří dýchánek v americkém stylu a zářivých barvách, venku ještě docela teplo, komu by se to nelíbilo. A přestože by možná bylo na místě lehce zavzdychat nad tím, co všechno chci a po čem toužím, udělám to naopak. Chuťové buňky navnadím vám.
Pravda je totiž ta, že v naší rodině je odborníkem přes veselé barvy a tvary moje mladší sestra. Asi jsme si to rozdělily, ji dostat do něčeho co není pestré (ideálně zelené, oranžové nebo fialové) není úplně nejsnažší, já z barev dlouhodobě uznávám pouze modrou, hnědou a případně žluté doplňky. Ideálně, až na vlasy, vypadám jako bych prošla černobílou obrazovkou.

Někdo trpí na minimalismus, pro ty ostatní je tady bezpochyby Urban Lux. Jistě, seženete tady i černé a bílé věci, ale to hlavní je v barvě. Najdete zde značky, které design pojímají jako hru, nikoli jako striktní diktát skla a oceli.
Nejznámnější, je asi Crocs, label, který dokázal rozdělit estéty na dvě poloviny. Pokud si však představíte showroom Crocs jako místnost nacpanou neforemnými klapko-plasťáky, budete zklamáni. Crocs je především materiál, a z něj může být vyrobeno několik druhů  sněhulí, baleríny nebo vyloženě sportovně působící pánská obuv.
Další "profláknutou" značkou, které si také začali všímat i "neznačkoví" výrobci je Le Sportsack. Nylonové tašky, kabelečky a jiné zavazadla, s nepromokavou úpravou a výraznými zipy. Už když před nějakým časem bloggerky hromadně postovaly fotky s baťůžky a taštičkami, zaujalo mě, že tvary jsou sezonu od sezony v zásadě neměnné. Jediné co podléhá trendům, jsou vzory na materiálech a materiály (a ceny) jsou také tím hlavním, co odlišuje běžné řady od "těch lepších". Jak jinak, jedná se hlavně o vzory veselé a barevné (Takže bych si vybrala bohužel jenom z dražších modelů.)

Co z, na internetu už dostupných, věcí mě ale pobavilo a nadchlo nejvíc, jsou barevné ponožky Happy Socks. Nemohla jsem si nevzpomenout na malou módní aférku kolem Karla Schwarzenberga, takže kdoví, třeba se dočkáme i nějakého podobně zaměřeného editorialu nebo spolupráce. Barevné ponožky k střízlivému pánskému outfitu jsou totiž nesmírně vtipné. Ideální k vyjádření osobnosti. Znám kluky co nosí každou jinou, holky které jsou chic, ale nedají dopustit na ponožky s křečkem a můj muž miluje oranžové a zelené. Ponožky totiž nemusíte ukazovat každému. Dokud nepřehodíte nohu přes nohu nebo se nezujete, jsou vaším optimistickým tajemstvím. Samy slečny v showroomu trochu litovaly jejich ceny. Kupodivu, ponožky jsou jednou z mála prodávaných věcí, kterou nevidím jako předraženou. Kdo někdy okusil kvalitní bavlnu, bude úpět nad silonem. A kvalitní bavlna, které prošoupání trvá dva roky intenzivního nošení, ta prostě něco stojí. Ponožky všemi deseti.

Co jsem naopak nepochopila, jsou lahve na vodu s filtrem, který, ale z užitkové vody pitnou neudělá. Šetření životního prostředí? Jak, když na vodu můžu použít i prázdnou pet lahev? Jasně, je to designový kousek, ale pro člověka, který v kabelce nosí prázdnou lahev a vodu nabírá, kde se dá během dne i bez filtru, snad příliš velký luxus.

To co na www.urbanlux.cz zatím nenajdete, jsou japonské zubní kartáčky, gumové boty podobné značce Melissa, CupCakes o třech příchutích pečené v budoucnu na objednávku, "Bertíkovy fazole" a hlavně, kecky značky Ked's. Kultovní plátěnky, které daly keckám jméno, s dlouholetou historií, které se možná, v polorozloženém stavu, napodobené socialistickým průmyslem, nacházejí v botnících vašich rodičů či prarodičů. Minimálně moje prateta jedny má. Plátěnky, z kterých se vám po dlouhém nošení vyklube palec, prostě mají něco do sebe. Mám jedinou obavu. Že jestli tyhle botky byly kdysi lidovou záležitostí, dnes budou poněkud dražší. Ale třeba mě překvapí a já budu moct v létě trpělivě pracovat na děravých palcích a šedozelené barvě původně bílých bot. Kecky jsou přece fajn i na chození ve vodě :-)

Uf. Je to subjektivnější než fotky. První ala PR článek - ale já z toho počinu mám opravdu radost. 

Prokletí čtvrté sudičky

Psát reportáže z akcí, respektive, psát recenze na výrobky prezentované na akcích pro uzavřený okruh lidí a dělat si na takové výrobky názor, je ne úplně jednoduchá věc.

Ačkoli to není to, co by asi lidé chtěli slyšet, prokletí čtvrté sudičky a dělení davu na "byl pozván" - "nebyl pozván", je aktuální nejen mezi módními bloggery, ale i jinde.

Co že to vlastně prokletí čtvrté sudičky je?
Pamatujete si na pohádku o Šípkové Růžence? Královně se narodila vytoužená dcerka, radovalo se celé království, ale na VIP oslavu v paláci byl pozván jen omezený počet hostů. Ministři, šlechta...a tři sudičky, možná víly, ale rozhodně bytosti nadané magickou mocí ovlivnit život novorozené princezny.
Ta čtvrtá, nepozvaná, se přesto dobře oblékla a vyrazila. Překonala stráž a rozčílená tím, že opravdu není na guestlistu, to princezně zavařila. 

Dost možná, že v království sudiček žilo mnohem víc, některé možná byly na nižším lvl, některé specializované na jiné společenské třídy, nebo možná na tom byly všechny stejně. Každopádně, jedna "z těch ostatních" byla přesvědčená, že právě ona tam měla být, že právě ona měla být jednou ze tří vyvolených, případně měli pozvat sudičky čtyři. A možná, že jí některá z pozvaných mezi řečí prozradila, že jde na párty a jestli má ta čtvrtá taky pozvánku. Jak to bylo doopravdy, to se nedozvíme.

Být sudičkou je legrace, pokud jste mezi pozvanými. Narodí se nový výrobek, je třeba mu dát dobré sudby do začátku, pozvou se sudičky. Ale jenom pár. Ty dostanou šampáňo, občerstvení, nějaké ty dárečky, jako na kouzelné bytosti se na ně zbytek světa kouká s opovržením, ale ve svém vlastním světě jsou prostě hvězdy. A aby byly pozvány příště, dobře ví, že na křtinách se kritika nepronáší. A pak jsou ty ostatní, které sedí doma, přečtou si o akci v novinách... a i kdyby byl výrobek ze zlata, kritiky se rozhodně nebojí.
A král a královna čekají další dítě, a když se píšou pozvánky - Pozveme ty osvědčené, viď Drahá?

Není to ale zase taková legrace. Hlavně, není taková legrace se vypořádat s tím, že jednou vás chtějí a jindy ne a ještě horší to je, když chtějí někoho, kdo vám přece nesahá ani po kotníky...a vás ne. A nejedná se jenom o můj vlastní vnitřní boj s přirozenou lidskou závistí, sebevědomím, pocitem moci a důležitosti, pocitem méněcennosti, pocitem zodpovědnosti a vděku vůči těm co zvou. Nejedná se jenom o šarvátky typu „byl jsem v showroomu/nebyl jsem v showroomu“. Nejsou to jenom individuální uražené majestáty typu „když nechtějí, abychom byli letos mediálními partnery, nebudeme o tom psát vůbec.“

Přiznám se, přístup na přehlídky fashionweeku jsem vytelefonovala, jakožto módní novinář. Ne pozvánky, sezení a dárečky, ale místa na stání. Jsem kdesi v šedé zóně, nezvaný host, však tolerovaný, snad proto, že se hezky usmívám. A všichni z redakce by na tom byli stejně.

A tak jsem mohla vidět přehlídku Liběny Rochové naživo. Co si budeme říkat, oblečení hostů, prostředí, profesionalita - v českém prostředí nevídané. Z některých modelů se mi tajil dech, jiné byly lepší průměr, ale pořád mi to přišlo velice, velice dobré. Dokonce jsem se shodla s Veronikou z OnaIdnes.
A potom kdosi z MarieClaire na FB vytáhl fotky z článku na Idnesu, prohlásil, že se jedná o hnus, lesklé pestrobarevné pytle, a bylo jasné, která sudička nebyla pozvána.

Pokud byste chtěli vidět "ty pytle", zajděte se na ně podívat, jsou až do neděle vystavené.

A pokud máte občas tendenci závidět pozvaným a být kritičtější k takto prezentovanému, neděste se vlastních emocí. Nejste v tom sami. Jak se zdá, občas to ujede i samotným profesionálům.

PS: Až vás pozvou do paláce, ujasněte si, jestli jste skutečně jednou ze sudiček...a nebo jste spíše jen cvičeným medvědem, určeným pro zábavu auditoria. I to se může stát.

Vote for me!

 Co je jednoznačně největší atrakce Designbloku?
Přece stánek Nokie, kde si můžete vyrobit vlastní mobil!

 Pro inspiraci jsou všechny vystaveny na poličkách...

 K dispozici jsou pilky na železo i dřevo, svěráky, vrtačka, vruty, kladiva, kleště...a tavící pistole.

 Někteří, jako fotografka Míša, si vystačí s běžnějšími materiály, jako je samolepící papír, plexisklo a kousky lega.

 To nejlepší na konec. Každý z vystavených mobilů můžete "olajkovat" smajlíkem. A ten, kdo bude mít v neděli smajlíků nejvíc, získá opravdický.

No, kdybyste nevěděli kam to přilepit, model číslo 142 protestovat nebude.
A já taky ne. Můj starý chudáček už se pozvolna rozpadá... ;-)

Nová témata

Úplně často se nestává, že bych si byla výrazně nejistá. Obvykle dělám věci, o kterých už jsem slyšela, které už jsem měla nějak možnost pochopit nebo aspoň okoukat.

Ale tentokrát je to úplně neznámá voda.

Budu psát pro školní časopis. Odborný školní časopis. Budu zřejmě dělat rozhovory, reportáže ... a to všechno o ekonomii, s lidmi kteří ekonomií žijí, kteří o ní napsali desítky knih...

Kdybych to měla přirovnat ke světu módy, pak lidé z redakce běžně komunikují s takovými špičkami, jako je v módě Karl Lagerfeld nebo Anna Wintour.

Uf. Mám motivaci dávat ve škole pozor. Protože tohle není psaní o něčem, co zbytek světa považuje za malichernost a vlastně nikdo tomu moc nerozumí. Tohle je pravý opak.

Jsem zvědavá sama na sebe, jak to zvládnu.

Jídlo!

Jídlo dělá hezká těla.

A to nejenom dlouhodobě, ale i krátkodobě. Jsou jídla, která se k určitému oblečení nebo situaci moc nehodí.

A možná, že to, co dáváme do sebe, ovlivňuje mínění ostatních skoro tak jako to, co máme na sobě.

Vlastně, vzniká na to mnoho různých projektů, jeden docela sadomasochisticky fotí lidi nad plným talířem, ale před jídlem! Jakoby to, jestli máme raději čokoládovou nebo jahodovou zmrzlinu, jestli preferujeme salát nebo stejk a co si lijeme na hotdog, říkalo něco o naší osobnosti.

A vlastně, jako by národní jídlo říkalo mnoho o tom, jak fungují jeho hlavní jedlíci.

Jak vypadá takový jedlík klobásy?
Asi ji bude mít na tácku, asi s chlebem, možná křen...a bude to jíst rukama, klobása s křupnutím vejde v jeho ústa... No, mi se rozhodně nevybaví štíhlá slečna v módním outfitu...

A co jedlík suši? Hůlkami nabere sousto a dlouhým obloukem ho nese do úst, případně předem namočí do wasabi...

Co milovník svíčkové? Šest knedlíků, ukrojí si kousek, ponoří do omáčky, připíchne kousek masa s brusinkami a nese do pusy, natěšený na chuťový orgasmus...

Nebo takový jedlík pořádného hamburgeru? Houska přes půl talíře, uvnitř karbenátky, zeleninka, majonéza, oběma rukama to stiskne a pokouší se ukousnout...

Jak by asi měl vypadat člověk milující saláty? Vidličkou napichuje drobné křupavé kousky, možná lehce polité dresingem...

Co milovníci špaget? Co ti s langošema, kuřaty s rýží, grilovaným pstruhem, smaženými tvarůžky?

A to jsme se dostali jenom k "hlavním" jídlům. Pak máme celou řadu dezertů, od zmrzlin až po obligátní makronky...u kterých vzhled průměrného uživatele známe poměrně dobře.

I já mám o uživatelích různých pokrmů představy, občas značně idealistické. Ale pokrm si vás prostě přizpůsobí k obrazu svému. Něco se příborem jíst nedá, něco naopak ne bez příboru. A konečně, když je hlad, padají veškeré iluze.

Už nebudu jezdit ze Smíchovského nádraží tak často. Místní maxipárky a pivo v kelímku jsou však kultem. Množství lidí čekající na vlak na Beroun, kravaťáci, slečinky i bezzubé stařenky, všichni olizující kečup z párku silně přesahujícím rohlík. Nejinak maminky s kočárky nebo puberťáci. Sama jsem se tak stravovala mnohokrát. Ale maxipárek z nás udělal jeden druh, myslící na to, jak se nepokydat dírou na opačném konci a dlouhou uzenku za 13kč si náležitě užít.

Jídlo si člověka přizpůsobí. Se sestrou jsem včera byla na obědě, v hamburgrárně kousíček nad zastávkou Husinecká. Nikdy předtím jsem něco takového neměla a čekala jsem to...menší. A zatímco moje štíhloruká sestra sofistikovaného stolování do sebe oběma rukama cpala Elvise, až jí majonéza tekla po prstech, já jsem se do sebe pokoušela vecpat Tower vysoký přes 15cm a zvolila jsem metodu postupného rozebírání. Takže taky to mělo co do činění s hořčicí na rukách. Dívaly jsme se na sebe a pochopily, že hamburgery z nás dělají "americká prasata". Respektive, že to, jak člověk vypadá u jídla, není ani tak chybou jeho, jako jídla. Ani nás nenapadlo, postupně ukrajovat kousky dostupným plastovým příborem. A tak jsme se zasmály, nacpaly a jede se dál. Ale náhodný kolemjdoucí by si asi řekl něco o nenažraných...

Jídlo je prostě zvláštní. Jenom pozorovat, kdo si co dává na rautech. I když jsou všichni značkoví a oblekoví, v jídle se projeví víc. Ženy si například nedávají guláš, žebírka... je to proto, že je to bráno jako chlapské jídlo? Naopak, muži nepostávají u fontány s čokoládou. Je to zženštilé nebo nemají rádi čokoládu?

A co si pomyslíte o slečně, která si dopřává tatarák?

Soudíte někdy podle jídla? Když se vám někdo líbí, sledujete, co si objednává? Měníte s kamarádkami a partnery své chuťové návyky? A jakou zmrzlinu byste si vybrali podle v testu v Bravíčku?