Běžte už s tím, prosím, někam.

Je konec října, dnešní noc byla o hodinu delší a vládu nad světem začíná jednoznačně přebírat tma. Od Berounky se mlha táhla i v poledne, rodiče hlásí vichřici a azuro nad Prahou se už za pár hodin promění v noc.

Každý se s tím vyrovnává jinak. Někdo chodí na párty, někdo se dívá na filmy, někdo se prochází zlatavým listím.

Někdo si kupuje a dlabe dýně, někdo se obléká na párty do masky, někdo se dívá na horory...
Je tu přece Halloween.
Bloggerky se předvádějí ve fotkách masek a už jsem dokonce zahlédla i zbožné přání jít koledovat.

Nechtějte mě rozesmát, nebo spíše rozplakat?
Budete za měsíc psát dopisy Santovi?

Tyto dny jsou přece svátkem mrtvých!

Když jsem byla malá, jezdili jsme na Dušičky celá rodina navštěvovat naše předky. V těžké hřbitovní konvi jsem přes náhrobky donesla vodu, maminka potěšila mrvé květináčem chryzamtém.
Sesbíraly jsme suché listí, vpletené mezi trvalky vzdorující přízemním mrazíkům a opatrně, každá, zapálily vlastní svíčku a oživili i ty, které přinesli lidé před námi.
Maminka s tátou stáli, vzpomínali na své prarodiče, nad hřbitovem voněl horký parafín a studená podzimní hlína. Přicházela tma, svíčky zářily, osvětlovaly mrtvá jména a dávaly jim tak nový tvar. Cestou domů jsem pozorovala hbitovy a hřbitůvky, zářící na stráních jako noční nebe.

I dneska, když jdu kolem, zastavím se a v tichém rozjímání sdělím nikdy nespatřeným předkům, co je nového.
...

Můj muž, ani neví, kde leží jeho dědové. Nikdy za nimi nebyl. Kdo z mladých, kteří včera proudili do Pražských klubů to ale ví?

Ztrácíme úctu ke smrti. Když to na "babičku" začne přicházet, uklidíme ji do nemocnice nebo LDN, zprávu o úmrtí přijmeme telefonicky, objednáme pohřební službu a, často bez obřadu, odevzdáme kdysi milované tělo plamenům.

Zloději přijdou, rozbijí fotky, vytrhají jména, ukradou kříže. Jak by mohli mít strach z mrtvých duší které umí škodit, když si dnešní doba nedokáže připostit to, co není mladé, zdravé a krásné?

Jednou ročně vydlabeme dýni a bez zamyšlení oslavíme něco, o čem nevíme zhola nic. Že s dýní má být na okně i máslo a med, aby si duše, týrané v očistci ošetřily rány? Koho to zajímá?

Až se setmí a na počítači vám dohraje oblíbený horor, vzpomente si na chvíli na ty, kterým vděčíte za svůj život. Na dlouhou řadu žen s ustaranými tvářemi, na muže s rukama plnýma mozolů. Na dlouhou řadu jmen jejíž konec se strácí kdesi v dávnověku. To oni jsou vaší intuicí. Oni jsou to, co vás naučilo chodit, mluvit, tančit nebo malovat.

Vaše předky vám totiž, na rozdíl od majetku, přátel, rodiny, nikdo nevezme.

Těšíte se? Asi by jste měli!

Moje osobní pocity jsou smíšené. Trochu se vás bojím.



A začínám mít pocit, že pokud se do nějakého dne vecpe "ten chlap" (rozumněj Michal) tak ještě v devět večer mám jazyk až na vestě.



Páteční ráno jsem si prožila přesně podle plánu, jako královna.

Vztávání do pokoje prozářeného sluncem, lehká snídaně, dlouhá sprcha, čtení blogů. Vyfoukala jsem si vlasy, vytvořila makeup, nastříkala "parfém" na místa k tomu určená a pečlivě se oblékla.



Není to tak docela obvyklé, ale inzerovaný "něco mezi Dolce a Gabbana a LV" jsem na sebe nakonec nasoukala a s hlavou hrdě vztyčenou vyrazila světu vstříc.



Pevně stažená v pase, široká sukně, vypasovaný krajkový top, šněrovací botky, svetřík. Cítila jsem se i pod kabátem jako dáma i když jsem před desátou postávala na rohu, hřála se o paprsky slunka stékající po Václaváku a listovala Metrem.

Cha, prý chvíli. Pípla sms od Michala a těch 45minut uběhlo příjemně a uvolněně, i když jsem do sebe soukala čokoládový muffin a měla pocit že "žeru jak prase" (sorry Pussy, na ten jsem zapoměla v seznamu).

Začínám mít pocit, že tyhle dostaveníčka jsou čím dál více inspirativní, zábavnější, uvolněnější a snad bych se troufla prohlásit i něco více...ale to třeba později.



I tou ločení bylo takové...lidské, plné těšení.

Ťápali jsem dolů po schodech, opírala jsem se o umělecky kované mřížoví a v hlavách nám oběma krystalizovaly myšlenky. Michal si pravděpodobně ještě teď srovnává v hlavě neurčité WTF...posezení v kavárně proběhlo o mnoho decentněji, než minule. Bohužel, bohudík, kdoví, jisté síly jsou třeba pro vznik umění - vždyť na tom je založen celý vesmír.



Nemohla jsem se odtrhnout. A tak už vím, jak vypadá Ivana Follová. Mrzí mě jenom, že jsem si nezapamatovala jméno obchodu ani majitelky, ale pokud máte tu moc, veďte kroky svých business přátel do Hlavsovy ulice, protože jestliže se má mladá manažerka někde dobře obléknout, pak tam!

(Přála bych si být toho povolání, protože pak by cena té krásy dosahovala pouze části mého měsíčního příjmu.)



Michal šel svou cestou a mě čekala "příjemná část dne" - tedy, tak by to asi řeklo mnoho žen.

Zatímco mi ujížděly vlaky, koupila jsem si rukavičky a límec, moudrou knihu a sestřičce výbavičku.

(Ne, není těhotná s miminkem, je plná inspirace a tak jsem, díky slečně která rozdávala slevové kartičky, utratila v Sephoře čtyřmístnou částku na štětcích)

Doufám, že tenhle "mega předvánoční dar" nakonec nebude ležet v koutě.

Občas bych si moc přála, mít přátele.

Někoho, komu bych se mohla svěřit s problémy a tajemstvími, projít pár obchodů, zajít na výstavu, pivo, kávu, dát mu dárek, pochválit vlasy, pochlubit se s tím, z čeho mám radost.

Někoho, komu bych mohla snést modré z nebe, splnit tajné přání, pomoct v problému, koho bych mohla obejmout když je smutný.

Někoho před kým bych se nemusela za nic stydět.

Vím, mám skvělého muže, senzační tchýni, výborné sestry...

Ale něco mi chybí.

whumpf

(Občas si říkám, že bych byla ochotná si i kamarádku koupit, tak jak to dělají muži když zatouží po lásce. Jenomže takové služby nikdo neposkytuje.)

Místy mám pocit, že jsem konečně našla...ale pak se zamyslím a je mi jasné, že člověk, který si se mnou popovídá u kafe je jenom další známost na jednu noc. Chvilkové okouzlení, které zmizí, jakmile se zavřou dveře tramvaje. Že ten, komu bych chtěla ráno uvařit kakao, nalakovat nehty a zaplést copy, už na mě dávno zapomněl.

Jako bych stála, se srdcem na dlani, lidé se zastaví, podívají a zase spěšně odchází.

Nejvýznamnější vynález Číňanů

Když by jste měli vyjmenovat nejdůležitější věci, které světu dala Čína, které by to byly?

Papír?
Inkoust?
Pohádka o popelce?
Hedvábí?

Kdepak, pro mě je to "čínská polívka".

S tímto fenoménem jsem se setkala poprvé právě v období, kdy jsem začínala sbírat první dospělácky-sexuální zkušenosti. Aby naše "paní kuchařka" ušetřila, dostávali jsme každý den k obědu, večeři nebo svačině podivný sáček s hranatýma nudlema. Na co to je? Nebylo to moc jedlé a taky, během těch 14dnů jsem si našla objekt zájmu, on si našel mě, takže jsem večeřela gyros nebo pizzu a lisovanýma krychličkama jsme nakonec nakrmili želvy v místním potoce. (Představte si takové dveceticentimetrové masožravé vodní potvory jak chňapají po nabízené zkroucené nudli!)

Od te doby uplynulo už 8 let (sama se tomu divím) a můj přístup k čínským nudlovým výtvorům se změnil.

Znáte jinou "potravinu" která se dá jíst studená i teplá a vydrží v openspace klidně dva měsíce? Znáte nějakou jinou potravinu která je tak levná?

Přiznám se, k misce "něčeho k obědu" jsem se nedostala jenom tak sama od sebe. Kulinářské libůstky mého muže jsou kapitola sama o sobě, nicméně, čínská polívka je stálicí.

Dokonce jsem byla před nějakou dobou přítomna diskusi mezi mužem a jeho mladším bratrem. /Velmi, velmi krásným mladým mužem, který má bohužel oči pouze pro vlaky/ V dlouhém rozhovoru řešili, které polívky jsou nejlepší, které ujdou a které jsou nechutné. Vyhrála to čtyřpytlíková (sůl, chilli, zelenina, olej + kořeněné nudle) - a jí tedy, v několika příchutích, máme plnou poličku. (co kdyby dostal muž chuť)

No, co si budeme povídat, já, nuzný student si k jídlu kupuju pytlíčky v Pennymarketu, 4 koruny za kus, a abych si nepřipadala tak nezdravě, zakusuju je žitným chlebem. Není to sice ideál, nikdy jsem nezkoumala energetickou hodnotu (to by mě hnali), ale žaludek se zaplní a další 4 hodiny jsem schopná fungovat.

No, a dneska jsem se rozhodla k odvážnému činu. Ze skříňky jsem si vzala mužovu polívku, s nápisem kuřecí. Postupovala jsem jako vždy. Z mrazáku vyndat chleba, dát ho rozmrazit do mikrovlnky, dát vařit vodu...nachystat nudle a zalít.

a) nudle byly barevné a velmi chutné i za syrova
b) pytlíčky měly zoubky pro snadné otevírání
c) zelenina - nakrájená sušená pažitka - byla zvlášť

S myšlenkou "Dobrého nepálí" a zatnutými zuby jsem si odnesla mističku ke stolku, nachystala si chleba a hladově se pustila do jídla.
Někdo by to komentoval výrazem "WTF?" - polívka byla dobrá, slaná... ale byla snad až moc dobrá, moc plná nudlí, moc to, co mám ráda. Nebyla jsem schopná ji sníst.

Když poslední dvě lžičky těstovin padaly do záchodové mísy, musela jsem konstatovat, že nejsem sto přijímat dar čtyřpytlíkových polívek.

A přesto jsem těm Číňanům vděčná, že "to" vymysleli, protože jinak bych se cpala předraženým bramborovým salátem ze "žloutenky" (Říká se tak i vaší kantýně?) nebo se spokojila s oslazenou kávou (pro-ana bloggerky by asi zajásaly).

Nebýt Číny, kde bychom dneska byli?

(Ačkoli mě po čínské polívce nadýmá a občas se bojím, že zákazníkovi místo "Dobrý den" vykrkám abecedu, přesto bych si přála, aby byl osud schovávavý a neměnil můj status, abych se mohla pokusit vyjet jednou kamsi na dálný východ.)

Třetí dítě - stabilní nebo náhodný jev?

Tak jsem dneska učinila krok, který mě snad dovede ke stejnému stupni vzdělání, jako má třeba Alice.

Upsala jsem se k 50 stranám textu grafů a tabulek, k prohloubení už tak celkem intimního vztahu s internetovou prezentací statistického úřadu a největšímu dobrodružství, jaké si na sebe magor mého formátu může ušít.

Hlavní základnou práce, na jejímž konci budu blíže titulu (bl)bc. je totiž dotazníkové šetření.

Nemluvím o tom že mimo testu na fb jsem dosud nic takového nesestavovala, nemluvím o zákazu uzavřených otázek, výběru koho se ptát.
Doufám že míra inresponze bude malá, maminky ochotné a ředitelky mateřských škol vstřícné.

Uf :-D

(Prosím, pokud znáte nějaké rodiny se třemi dětmi nebo sami máte dva sourozence, ozvěte se. I kdyby jste mi nepasovali do regionu, moc ráda vám předložím pár otázek:-)

Lidé už jsou zvyklí na lecos

Babička odjela a večer vypadal na odpočinek a nicnedělání.

Jenomže člověk míní... Rozezvonil se mobil a ze sluchátka vypadlo veselé "Ahoj, tak jsem nakonec v Praze, s Evičkou v kavárně lucerna, přijeď za náma!" Tón nepřipouuštěl námitek a tak jsem se oblékla pro pochůzky noční Prahou a dostavila se na místo.

Pod Černého koněm jsem se podrbala na hlavě a stoupala po nablýskaném schodišti nahoru - kudy se tam asi dostanu? Za oknem už na mě mával povědomý obličej.

Prvorepublikové dámy seděly u stolečku, popíjely minerálku a lambrusco a pokuřovaly cigaretky.

Já, nohatý exot jsem padla na křesílko a kupodivu rychle zapadla, ačkoli jsem neměla ani šaty, ani sukni, ženské botičky a eleganci.

Po hodině doražila ještě jedna dáma, exklusivně vlasatá. Díky skleničce vína před odchodem z domu jsme se v družném rozhovoru prokousaly až k půlnoci.

Až při odchodu jsem si všimla, jak jsem oproti nim vysoká. Tři popelky ve "střevíčkách" cupitaly noční Prahou a já, přesahující je nejméně o půl hlavy jsem vklouzla do metra, posledním vlakem k Muži.

O pů osmé ráno už jsem se převalovala v posteli. Jít? Nejít? Nekonec mě zvědavost vypudila z pelechu a v hrozícím dešti jsem deset minut stepovala u Palladia, protože Eva Došková je fotografka, bloggerka a hlavně bohémka, Alice spala u ní a krásnovlasá slečna, novinářka a bloggerka, zaspala taktéž :-D
Ale oproti ledovému počasí bylo zase veselo.

Metro se zaplnilo ukrajinskými dělníky, na nástupišti jsme byly jedinné ženské (A ještě jak oblečené!) a ty obličeje! Já se starých chlapů zase tak nebojím, doma je čeká rodina, v případě přestupku cizinecká policie a každý den těžká práce. Ale holky vypadaly trochu vykuleně a zkoumavě pozorovaly ty ruce, které dokážou králíkovi v okamžiku zakroutit krkem.

Valily jsme se s davem. Před tržnicí stála policie a pomáhala a chránila, pánové s holýma lebkama v černých bombrech hlídali turnikety a za dvacet korun nám najednou patřil celý svět.

Eva s kručícím žaludkem vystála frontu na bramboráky (času dost, to je filosofie slečny v okýnku) a pustily jsme se do víru prachu, Ukrajinců, Romů, Rumunů ...a nejrůznějších existencí které nebylo možno přiřadit k určitému rodu či kmenu planety Země. Na plachtách byly vystavené lustry, porcelán, mobily, notebooky, pneumatiky, rádia, motorové pily, lopaty, sekery, sekáčky (když se budu chtít někoho zbavit, vím kam jít). Některé "stánky" se zbožím zavátým prachem, některé úhledné. Odpad i poklady za babku.

Škoda že Alice musela utíkat na autobus. "Tři grácie" se dál toulaly lidskou zoo, okukovaly boty a kabelky.

Jeden stánek mě zaujal.
V krabicívh byly vystaveny fungl nové lodičky z roku 90, jedny červené, druhé modré. Ty boty ve velikosti 41 mě přilákaly a tak jsem se zakoukala i na hromadu oblečení vedle. Kožené sukně, kalhoty, body..."Holky, poďte sem, hele!" "Kolik to stojí?" "Jeden kus 20 kč." mírně mi poklesla čelist. Kožené kraťasy a černé minišaty putovaly do mého vlastnictví.

Pánové majitelé si nás zálibně prohlíželi. "Nemáte ještě něco?" "Ale jistěže, slečny, celou tašku korzetů a body!" Kostkované plastové zavazadlo před nás vyvrhlo svůj obsah a my se zálibně přehrabovaly v krajkových "nic" styhovacích vintage body, saténovo sametových korzetch.

Tři holky zabrané do hledání pokladu. Pánové se smáli a pohled na nás je viditelně velmi bavil :-)

Když nás zima vyhnala, každá z nás si odnášela jedny boty (Eva kozačky, její kamarádka oxfords a já šněrovací kožené krásky do půl lýtek), aspoň dva korzety a každá z dam měla navíc kabelu-tašku.



Hezký den to byl.
(Kdybych doma nezjistila že ty úžasné boty jsou mi malé.)

Inspekce z ministerstav čistoty

Mám Muže, mám "vlastní" kuchyň, vlastní pračku, žehličku... (A NOVOU LEDNIČKU!!!)

A jako správná žena bych o to všechno měla náležitě pečovat, mít ledničku vždy plnou, kuchyň uklizenou, prádlo poskládané do úhledných komínků a hlavně, Muže napapaného a spokojeného.

K tomu mi dopomáhej...moje maminka a babičky.

Přirozeně, když o tom tady píšu, je jasné že to takové nemám. V ledničce občas pěstuju penicilin, nádobí schne na okapávači (v lepším případě - to jsou ty děti co měly celý život po svém boku myčku nádobí - rodiče ji koupili už v roce 1993). Občas se podivím, jakto, že Muž chodí v děravém tričku, ale výraznou zodpovědnost za to, zatím, necítím.

Proto, vždycky když má přijet inspekce, se snažím pelíšek proměnit v hnízdečko spořádaného páru. Umýt, vydrhnout, vysát, zamést, vytřít, neuspořádatelný nepořádek postrkat tam kde není vidět. (A Můj muž se za to cítí ještě zodpovědnější než já.)

Ještě deset minut před odchodem na vlak se Muž snažil vydrhnout rezavé plotýnky našeho dvojvařiče...a na poslední chvíli jsem místo aktu který nám visí v kuchyni pověsila perníkové srdíčko s holubičkama.
Babička měla díky slovenskému sebevrahovi dvě hodiny zpoždění, divila se přestavěnému hlaváku, divila se cestou vlakem, cestou z vlaku. Divila se, že jsem pro ni měla nachystaný oběd, který jí chutnal. Že nikde neviděla stav známý z mého pokoje doma. Vlastně se divila snad všemu, jak je jejím zvykem. Pak jsme ji odvezli na návštěvu k tchýni a "pra-tchýni", zatímco jí pes blaženě oblizoval krk si postěžovala na svůj zvěřinec, s Mužovou babičkou si svorně notovaly ve výčtu nemocí a skušeností se socialistického systému mateřského školství.
Nakonec jsme ji odvezli na místo určení, upravila si rádiovku a spokojeně vyrazila k cíli své cesty - dceři své sestřenice u které teď tři čtyři dny pobude.

Sedím v bytě a cítím se divně. Je tady uklizeno. Nikde se nic neválí. Je toto normální?
Připadám si jako v katalogu designového bydlení.

Ale zítra večer už to tak asi zase vypadat nebude :-D

Tajuplná akce

Po dlouhé době jsem včera byla přítomna na focení.
Ni jako stylistka, kadeřnice nebo modelka, nýbrž jako asistentka fotografa.

Informace podané mi předem byly velice kusé. - O půl třetí pod ocasem, vem sebou co uznáš za vhodné, asi bude třeba přepudrovat. Oblečené netřeba řešit, slečna bude mít kroj.

Netušila jsem co si představit. A tak do kabelky putovala základní výbava - tupírák, lak, sponky, makeup, korektor, pudr, tvářenka... rtěnky, které mám oblíbené, ani nevytahuju.

Seděla jsem u koňského zadku, kolem chodil ten protestující pán, restaurátoři krémovali blonzové detaily. Kdo asi přijde? S fotografem jsem si předtím jen krátce a abstraktně dopisovala a bývají to občas docela divní týpci...
Nakonec po prozvonění vytáhl mobil z kapsičky vousatý pán, s krosnou na zádech, oblečený jako z vysokohorské tůry (což se po chvíli potvrdilo, ještě ráno byl na horách), jenom z batohu čouhal místo spacáku stativ.

Dobrý den - Ahoj ... klasický seznamovací rozhovor, z pána se vyklubal zvídavý sympaťák původem z Frýdku-Místku (Proč mám pocit že v Praze jsou všichni kreativci z východu - od nás nebo ze slovenska?)

Co se bude fotit? - Plakát pro výstavu v Národním Muzeu. - aha, a kde? - já jsem myslel že tady, ale to lešení je hloupé ... Chlapi z žebříku a vysokozdvižného vozíku krémovali sochám obličeje a nevypadali, že se chystají zkončit.

Chvíli jsem dělala "modelku" při hledání nejlepšího místa. Na lavičce, na zábradlí do metra, ale nevymysleli jsem nic, pokaždé bylo pitomé pozadí. Tři hodiny byly tady, každou chvíli měl dorazit zbytek týmu a tak jsme to nechali osudu a zapadajícímu sluníčku.

Podle čeho je poznáme? - Ona má kroj, a on fialové vlasy. A je s nima nějaká paní....hmm, to bude zajímavé.

Dorazila slečna v Horňáckém kroji po svojí (pra?) babičce, s dokonalým makeupem světle bílé barvy. "Nějaká bledá, ne?""To já jsem vždycky." "Jde s tím něco udělat?" - významný pohled na mě...jasně že jde. Zaryla jsem štětec do tvářenky...a nic. Že by silnější kalibr? Vytáhle jsem červenou rtěnku, udělala pár teček na každé líčko s tím, že se to rozmaže. Jenomže ouha, rozmazat to sice šlo, ale otisky rtěnky byly stále partné (nějak jsem zapoměla že v té zimě je rtěnka stuhlá jak ...) Vrhla jsem vyděšený pohled na zbytek družiny, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml a měla jsem chvíli čas zachránit co se dá. Rtěnku jsem smíchala s krémem, celé ještě přepudrovala a výsledek...vypadal jako by slečna Lucie vyběhla eskalátor na míráku, prostě folklórně.

Po chvilce zimomřivého čekání přišel i "pán s fialovými vlasy". Na pravé půlce obličeje vytetovaný nápis punk rock, na levé tváři pistolku, bez předního zubu, ale děsný sympaťák. Jenom vlasy neměl fialové, prostředkem pokérované lebky se táhlo kraťoučké číro razící oranžové barvy. Bylo vidět jak nepřipravení zalapali po dechu. Bomba!

Nadšená paní grafička a pracovníci NM vysvětlili, že se jedná plakát na chystanou výstavu "Nové pověsti české", na kterém se má snoubit stará klasika s novou klasikou. Jak už u národopisného muzea bývá zvykem, vystaveny budou hlavně kroje. Regionální i punkové :-)

A tak slečna Lucie v prastarém škrobeném skvostu a pan Ondra, uprostřed Václavského náměstí, hráli nesourodý, leč spokojeně zamilovaný pár.

Turisti valili bulvy, snažili se vyfotit co se dalo a paní grafička je vyháněla ze záběru. A zatímco jsem držela blesk ve vhodné poloze, sluníčko zapadalo, prsty odumíraly zimou a tak, když se nakonec dofotilo, všichni zmrzlí muži a ženy se bleskurychle rozprchli.

Těším se na plakáty, které prý mají viset po celé Praze. A taky na výstavu...mimochodem, pokud by jste měli doma schované nějaké originální punkové artefakty a byli ochotni je zapůjčit na výstavu, napište.
Moje savované kalhoty už maminka poslala do věčných lovišť ... nicméně

Punk's not dead!

Michal for Nicol

V sobotu to bylo napínavé.

Zapotili jsme se, ale všechno dopadlo dobře a pořádně jsme to zapili.

Vypisuju "soutěž" - zahrajte si na stylisty a pošlete mi obrázky jednobarevných šatů (nebo sukně + halenka), klidně i s botama, které by podle vás idálně slušely člověku o kterém víte:

88-64-93, 176 cm, modré oči, oranžové vlasy (a píše tenhle blog)

Vítěz má u mě focení a nekonečný vděk :-D

(Přibližně vím co chci, ale netuším jestli mi to bude slušet. Sama sebe prostě nevidím, buďte prosím mýma očima.)

Coming out

Jestli dneska všechno dobře dopadne, obrátím se na vás s prosbou o pomoc... A Alice si bude muset udělat v červenci na pár dní volno.

Čínský česnek

Znáte čínský česnek? Vypadá jako česnek, je to česnek, voní tak, ale vůbec tak nechutná.

Nebo krabicové mléko? Je na tom napsáno mléko, má to bílou barvu, podobné vlastnosti jako mléko...ale zase to tak vůbec nechutná.

A co bavlna? Vypadá to jako bavlna, dokonce i na omak je to bavlněné, ale když se namočí, stane se z toho průsvitný cucek.

A co čokoláda? Máslo? Šlehačka? Pivo?

Začala jsem si už připadat jako "agresivní důchodce". Takový ten člověk, který vzpomíná jak v mládí bylo všechno lepší a pořád si jenom na něco stěžuje.
Snad není možné, že by se za posledních deset let věci tak změnily!

A dneska mi "čínský česnek" otevřel oči.

V 21. století se stále více přibližujeme konceptu "jídla pro kosmonauty". Šetříme peníze, šetříme čas. Instantní káva a mlíko z krabice, "čokoládové" žrádlo pro velbloudy, téměř vegetariánské párky, šlehačka z palmového oleje a jahodová marmeláda s barvivem z krevet. Do piva už se nedává chmel, ale pouze chmelový výtažek.

Zlí výrobci a prodejci se snaží nás ošidit, urvat z našich peněženek co největší kus... a nebo si za to můžeme sami?

Tak dlouho jsme se dívali na cenu, až se prodejci přizpůsobili a prodávají jenom brambory pro prasata, ananasový džus z jablečného koncentrátu, lepenou obuv a čínský česnek.

Tak douho jsem šetřili, až domácí výrobci zkrachovali a nám nezbývá, než kupovat levné čínské výrobky z východu nebo podstatně dražší čínské výrobky ze západu.

A tak sedím, piju "logrovku-turka" bio kávu z Etiopie, zalitou "čerstvým mlékem z Vysočiny" a je mi fajn. A těším se domů, na dědovy brambory, babiččina králíka a mléko od pána z Polska, které je tak husté smetanou, že v něm lžíce skoro stojí.

A mám neskutečnou radost z toho, že v Praze jsou každý víkend farmářské trhy, že Botas uvádí novou kolekci, Svit Zlín měl designbloku vlastní stánek (Líbily se, gumáčky? A hodili jste si kartičku do soutěže?), stejně jako další české firmy ... a zákazníci píšou rozčílené dopisy ohledně čínského česneku!

Že bychom přestávali být "hnojištěm Evropy"?

Bylo by to skvělé. Nejdříve bychom se začali kvalitně stravovat, potom kvalitně oblékat a nakonec, kvalitně žít. Konečně, po jednadvaceti letech, bychom se mohli vyhrabat z postkomunismu.

Co myslíte vy?

Svatý Václave, oroduj za nás...

Beskydské lesy jsou hluboké, husté, ve špatném počasí, chcete-li, můžete se toulat dny a noci a nepotkáte ani živou duši.

Máte se čeho bát? V Mionší byl spatřen rys, na Smrku žije smečka vlků ... ale občas, když padne mlha, se i v "Pnivio", hned za Hrčavou, v lese pod hřbitovem, strácejí lidé.

Nemá to nic společného s miodulou ani polským špyritusem.

Odmala jsem věděla, že do těch míst mám důvod nechodit. Snad jenom v poledne mě babička přesvědčila sednout si na kraj a ujídat borůvky, které jsou tady největší, jakoby za těmi drobnými keříčky byla stěna, od které se paprsky odráží zpátky.

Síla podvědomého strachu, ledový vítr ženoucí mraky přes les, jemné mrholení...podzim se hlásí o svou vládu.
Les je zcela tichý, ptáci jsou zalezlí, stejně jako jedlé houby. Každý krok, měkce se bořící do jehličí, je významný.

A přesto mě na to místo cosi táhne. Sváteční dopoledne, snad sám Václav je ukrytý v mokrých lesích.

Křupnutí větvičky za mnou ... a zase ticho.

Kapka deště mi z jehličí stekla na nos, stírám ji ... a zase šelest.

Plazivé ostružiny se sápou na mé kotníky a uschlá větev smrku mi strhává šátek z hlavy.

Zafouká vítr, koruny tančí, z jehličí prší, jakoby stromům líto něceho bylo.

Ticho a mokro, stojím a klepu se, oněmnělá, snad dojmem, snad tou lezavou zimou.

A pak se objeví. Mám se bát?

Nejprve drobné, pak protáhlé stíny.

Ten pohled jako by se tázal: Co tady děláš, tvore s horkou krví?
Zmizí a zjeví se.


Zase o kus dál. Jdu v jejich stopách, vyšlapaných na orosených listech. Bořím se do bláta a klopýtám.

Ze strany sykot ... co tady chceš? Ševelí přesličky, tvrdě až krutě.


Bledá tvář, stín se mihne, jen se otočím.

Troufáš si, člověče.

Lákají mě, jdu jako v snách.

Chlad je pryč, míto něj jen čistá touha.

Chci se jich dotknout. Stát se jednou z nich.

Bojí se snad? Vtahuju ruku. Dívám se k zemi a prosím.

A najednou svist, Vítej, vítej dnes mezi nás!

Cop se mi rozplétá, vítr se opírá do větví.

Z dálky zaslechnu lidský hlas.

Otáčím hlavu ... ach ne, ony mi uletí!


Kroky jdou ke mně, a mužské ruce, položí se na má ramena. Slzy mi tečou, prameny mokré, ptá se mě, nejsi zraněná?

Nejsem, tím dotykem horkým, krev se mi v žilách zas vzpěnila. Stavím mu tvář a ptám se své duše, koho bys dívko, koho bys ženo, zradila?

Občas si přeju, jak lesní žínka, usínat na loži z jehličí. Mé srdce navždy, budou mít oba, les i muž, snad mě to neroztrhne, snad mě to na popel nezničí.

Foto: Jakub Svozil
Modell: Veronica, Diana
Visage: Markéta Karpecká
Hair, styling, text: Olgak.

Designblok 2010

Včerejšek pro mě byl nejen po pracovní stránce hodně nepříjemný a nejraději bych zalezla pod postel a v koutku pobrekávala. Nechtělo se mi nikam.

Muž ale rozhodl a tak se jelo. Chtě nechtě, cestou na vlak svítilo sluníčko a mě přešla zoufalá nálada a postupně jsem se začala zase usmívat.

Pár zastávek vlakem, červeným metrem na Vltavskou kde už bylo všechno jasné. "Davy" designových lidí proudily do temného podchodu a zase ven.

Po vystoupání schodiště to už bylo zcela jasné. I když jsem neviděla žádnou ceduli, oblečení návštěvníků dávalo tušit že jsme tu správně. Muž u slečny za "pokladnou"(Dá se tak nazvat plastová krabička s bankovkami?) koupil zajíčkové náramky a šlo se na věc.

Před budouvou stál dav lidí. Že by bylo vevnitř tak narváno? Ale pak jsem se zamyslela a secvaklo mi. Co by metalisti dělali na Designbloku? Ve stejné budově má přece koncert Tarja Trumen ex-zpěvačka skupiny Nightwish. Tuhle ženskou mají spíše rády holky metalistky s lehkým sklonem k emo a nebo gothic, takže mě překvapilo, že v davu byli i pánové které bych tipovala spíše na posluchače tvrdších větví....

Vlezli jsme do otevřených dveří, minuli backstage a molo, kolem kterého byly rozestavěné židličky a na nich už "drželi fleka" módní nadšenci.

Velmi překvapeně jsme prošli první patro.

Paternosterem vyjeli do druhého, prozkoumali.

V třetím patře mě zastihla první přehlídka. Nic moc. Na tomto blogu jsou z ní kvalitní fotky, takže obrázek si snad uděláte sami.

Třetí patro prozkoumáno, čtvrté - další přehlídka - byla už jsem hodně vysoko ale inspiraci Comme des Garçons bylo možné vidět i odtud.

Vyšplhali jsme až do šestého patra, na výstavu starých designových kousků, které půjdou do dražby - myslím, že kdyby viděli židli, po které lezu doma do postele, píchli by ji tam taky.

Když jsme scházeli dolů, vypukla další přehlídka. Ze schodiště naproti mola byl dobrý výhled - bohužel. Záverečná část - dvojdílné plavky - jako první měla jít nějaká modelka, která se nespoléhá jenom na genetiku. Její bříško mě docela rozhodilo a i když ostatní už byly štíhlounké, nebyla jsem sto se soustředit.

Muž byl velmi hladový a tak se náš výstavní večer zakončil v Kartell café. Kelímek červeného, dva tousty a Aro kečup, který pan číšník přinesl se slovy, že už nic jiného nemají mě, neprosto dostal :-D

Podobné věci se ale dočtete i jinde. Něco se líbilo, něco ne, design nábytkový, oděvní, šperky, sklo, hračky...ale na letošním designbloku bylo zdaleka nejzajímavější jeho prostředí.

Obrovská funkcionalistická budova nad metrem Vltavská je zvláštní prostor. Všechno je staré a přes nespornou kvalitu se tady už podepisuje zub času. Stavba, vnitřním prostorem se podobající národní galerii - vysoký vnitřní prostor a kolem něj "ochozy". Naproti vchodu je široké schodiště které se v mezipatře rozdvojuje na levo a pravo. Vnitřní prostor vypadá symetricky podle osy vstupu. Na každé straně schodiště je jeden paternoster a WC, dále pak chodba, ze které vedou spousty dveří - na konci zakončená opět schodištěm. Kolem ochozu jsou taktéž dveře a čelní strana - nad vchodem - je prosklená - jakási rozlehá "kukaň" ze které můžete pozorovat dění v celé budově.

Stavba kdysi - jak jsem se dočetla - sloužila jako Palác elektrických závodů. Stovky dveří vedou do jednotlivých kanceláří, propojených nebo ne. Tyto "pokojíčky" tvoří hlavní výstavní prostor. Zatímco přízemí kdysi zjevně sloužilo spíše technickým účelům - do některých expozic sestoupíte po schodech - ve vyšších patrech je dobře patrný administrativní duch. V každé místnůstce je prastarý dřevěný "kout" který skrývá umyvadlo a věšák, někde i víc. Některé kanceláře mají k sobě i menší - zřejmě aby sekretářka nerušila úředníka.

Co dveře, to expozice. Co expozice, to umělecké dílo. Musí za tím být desítky hodin práce. Místonost ze dřeva, expozice celá potažená lepenkou - včetně onoho umyvadla a kohoutku, pokojíček s pískovištěm, tkaničky visící od stropu Botasu, živý trávník místo koberce... Co dveře, to nový objev, nové překvapení, nový dojem, nová vůně.

A lidé. Spousty lidí - bloggerů, designérů, studentů designu, novinářů ... všichni zajímaví. Jenom si sednout a pozorovat lidi, pokud vám např. lampy nic neříkají a nemáte rádi UMPRUMky.

Jestli máte zítra čas, běžte jenom nadýchat ten dojem. Naplní vás to optimismem a vírou ve šťastné, barevné a stylové české zítřky. A ještě k tomu dostanete "náramek se zajíčkem" :-)

(Ještě jeden postřeh - budovou pobíhala spousta malých dětí a návštěvnice, hostesky i návrhářky nijak neskrývaly potomky pod svým srdcem. Pokud se bojíte vzít děti, aby s jim nic nestalo, nebojte se, místnost s pískovištěm a výstavní prostory s hračkami jsou přesně pro vás :-)

Výročí velkého významu

Na ruce mám náramek se zajíčkem.

Ano, i já jsem včera byla na Designbloku.

Nejdříve trocha nostalgie coby předkrm.

Nebýt tohoto kulturního počinu, žila bych dneska úplně jiný život.
Pamatuju si to jako dneska - vykulená blondýnka vlezla do DOXu a byla uvedena do zákulisí, mezi ostatní, nepoměrně štíhlejší, modelky.

Bylo to tehdy složité. Za mnou první týdny v nové škole, na břiše šest kilo nadváhy, v hlavě porucha příjmu potravy, na obličeji ustaraný výraz a vedle mě chlap, o kterého nebylo možné se opřít, jakkoli se snažil. Sms z agentury - 10.10 přehlídka pro studio 333, Superstudio DOX - snažili se, aby i beznadějné holky jenom neseděly na zadku.

Kdybych si tehdy nemyslela, že 10 je v pátek, mohlo být všechno jinak. Ale já se spletla a bez snídaně seděla v bílém backstage. Návrhářky ze mě byly zoufalé. Nejdříve mě chtěly poslat domů. Skoro hodinu se mě snažily naučit chodit. Nebyly na mě šaty. Nakonec jsem obědvala v číně s jinou modelkou a pak měla výčitky svědomí. Přehlídka dopadla dobře. Díky výbornému nápadu a choreografii.

Video z přehlídky - poznáte mě?

Můj "best-boy-friend" a kamarádka Lada se na mě byli podívat. Ve vrchním patře byl tajuplný projekt "Křehký" zrovna v plném proudu. Stánků s designem bylo poskrovnu a nejvíce mě zaujala "kožená igelitka". Slovo dalo slovo, na druhý den jsem šla s Ladou kupovat boty a pak do Hells Bells, kde jsem potkala svého Muže...

:-D