Karlie Kloss je ve svých 17 letech jedna ze současných nejžádanějších modelek. Obvykle se o tyhle holky moc nezajímám, (rozhodně ne více než abych je dokázala pojmenovat) ale tahle fotka z backstage Versace spring 2010 RTW mi udělala nesmírnou radost.

Už delší dobu na sobě pozoruju příznaky stárnutí. Maturita a dvě zkoušková období se na mě nehezky podepsaly a připomínají se s každým pohledem do zrcadla. Nenápadně proto okukuju protivráskové krémy 50+ (to přece musí zabrat) a na internetu tajně vyhledávám kosmetická centra specializovaná na aplikaci botoxinu. (Přítel žádné vrásky nevidí a o jakýchkoli "úpravách" nechce slyšet)

Díky za tuhle fotku. Jestli může mít vrásky sedmnáctiletá modelka, proč by je nemohla mít bába, které už zanedlouho bude jednadvacet.

Modelka

Tak jsem se zase uvrtala do něčeho, čeho teď lituju. Přiznám se, že ty tři stovky za tři hodiny mi přišla jako dobrá motivace. Jenže to mi ještě nějak nedocházelo, jak tvrdá práce to bude.

Ne, nefotím se „zvrhlým fotografem“, nehubnu, neučím se chodit na jehlách. Stojím modelem pro večerní kurz figurální kresby. Přesný opak modelky kterou si dneska pod tím pojmem představíte.

Nemůžu říct, že bych s činností „stát někomu modelem“ neměla zkušenosti. Kresba figury, ačkoli to není moje nejsilnější stránka mi za ty roky v ZUŠ nikdy nevadila, bavilo mě pozorovat, jak tělo funguje. Kreslila jsem někdy bez přestávky celou dobu, plně soustředěná na černé stopy po uhlu, proporce a postavu přede mnou. A když bylo třeba učit se fyziku nebo maturitní otázky, byla jsem to já, kdo na pohodlném polštáři z gauče, na stolečku před pozadím, na dvě hodiny ztuhl. Jakmile jsem pak položila nohy na zem, čekala mě tabulka čokolády, hrnek čaje a všeobecný vděk. V malé učebně byl pořád ruch, pořád se něco dělo a i když jsem se nepohnula ani o milimetr, rozhodně jsem se nenudila.

Tentokrát to bylo těžší.

Kurzy probíhají v podkrovním ateliéru obrovské školy, stojany mají na výšku více než dva metry a studenti zachycují realitu v životní velikosti. Model bývá nahý. A je ticho.

Seděla jsem tam na stole, uprostřed kroužku z obřích dřevotřískových desek zpoza nichž vykukovaly hlavy umění-chtivých slečen a paní a snažila se působit profesionálně. Do první přestávky to skutečně ještě šlo. Vyučující obcházela stojany, komentovala, telefonovala a něco se dělo. Po přestávce se už ale každý soustředil jen na svou práci, moje tělesná teplota se snížila a začala mi „dřevěnět“ noha. Když už jsem měla nehty téměř fialové, rozklepala jsem se zimou. Chtě nechtě musela paní „vrchní umělkyně :-)“ pro prodlužovačku, aby bylo možné zapojit ohřívací větráček. Díky němu utekla třetí hodina jako voda. Taktak jsem se stihla obléknout než do ateliéru vrazil školník a začal nás vyhánět. Ve spěchu jsem slíbila že přijdu i příště…a mi bylo slíbeno že příště dostanu i výplatu. Tak uvidím.

Nezbývá mi ale, něž se zamyslet nad tím, na kterou stranu barikády vlastně patřím. Z nostalgie jsem vytáhla papír a tužku a po paměti čmárám nahaté ženské. Třeba jednou něco ušetřím a budu naopak já poměřovat špejlí faldíky na břiše cizí slečny.

Slečna OSVČ

Tak se to stalo. Je ze mě OSVČ. Slečna podnikatelka. Živnostník.

Nezávisle na tom, jak moc kolísá moje sebedůvěra, jak moc je hubený můj rozpočet a jak velký nezájem o moje služby jeví okolí. Prostě jsem neodolala poté, co mi v pondělí přišla od fotografky SMS "Fayo magazín čeká jen na nás. Chceš dělat editorial?".

Na okamžik mi to vyrazilo dech, v další chvíli už jsem vytáčela její číslo. Talentovaná mladá dáma obeslala svými fotkami všemožná nakladatelství a z Fayo magazínu se jí ozvali. Jestli nafotí editorial a ten bude dobrý, tak jí ho otisknou. Uf. Zajásala jsem a naslibovala hory doly včetně toho, že moje IČO už je na cestě a že budu moct napůjčovat oblečení snad ze všech pražských butiků.

A tak nezbylo, než to splnit.
Ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že by to taky mohla být i blbost. Vrhla jsem se do sestavení "ukázkového" portfolia, zkontrolovala potřebné náležitosti a odhodlala se navštívit příslušný úřad.
Všichni se na mě mile usmívali. Paní na rejstříku trestů, dokonce i naše úchvatná studijní referentka. Úřednice na živnostenském úřadě mi všechno hezky poradily, samy vyplnily formuláře, paní v pokladně mi popřála hodně štěstí. Odcházela jsem jako vítěz.

Se rostoucí vzdálenností od "místa činu" mi ale začaly docházet další souvislosti. Finanční úřad bude chtít daně. Sociální úřad bude chtít zdravotní a důchodové pojištění. A oba dva jsou v Třinci. Takže cestování domů, někdy přes týden... budu chybět ve škole? Nebo se pokusím to vyřídit telefonicky?
Potom se přihrnuly pochyby. Bude mi to vůbec k něčemu? Když teď mám jednu jedinnou, zatím insolventní, klientku, budu mít v budoucnu nějaké zákazníky? Vydělám si něco abych mohla splatit své dluhy? Má to smysl?

Snad se zase přihodí něco, co mě postrčí dopředu, nějaké výzva, nějaký úkol. Když už jsem resignovala na styling jako koníček.

Brr

Tak pomalu začíná zima.
Pánové v novinách se diví, co to, sníh v polovině října, ale my goroli víme své. Jakmile se přiblíží 16. říjen, žádný meteorolog nám nenamluví, že rukavice můžeme nechat doma. Po Jadwidze v Beskydech naplno propuká podzim. Teploty nad 15°C se stávají vzácností, zlatě zbarvené buky začínají opadávat, kaluže a bláto číhají na každém rohu a ani v centru města si člověk nevystačí s běžnou městskou obuví. (Nevěřili by jste, jak jehlové podpatky reagují na mokré listí na chodníku.)

V tomto čase ještě více vyniká zvláštní duch kraje. Neskutečné, barevné a divoké kreace obyvatel pracujících venku ostře kontrastují s maloměstskou „elegancí“ těch, kteří čekají na autobus do „velkého světa“. A onen „velký svět“ je pozoruje nepatrně skrze prsty, nikoli kvůli vzhledu, kterým se neliší, ale kvůli jistotě a rychlosti s kterou brázdí jeho ulice.

Užívala jsem si vždycky ty okamžiky, kdy jsem se coby studentka gymnázia, oblečená do starých vlněných svetrů, barevných sukní a punčoch, toulala blátivým městem. Kapsy plné šípků a listí a pomalá chůze kontrastovaly s pohybem lidí „z hor“. Jakmile jsem ale byla mimo město, v nenáviděném oblečením z tržnice, ostatními považovaným za elegantní a módní, jsem chystala dřevo, hrabala listí a žila stejnou prací, jako mí předkové. Ještě teď cítím pach mokrého listí, studenou hlínu a kouř ze začátku topné sezony.

Jakoby to už bylo všechno pryč, jenom jako historická freska o životě v minulém století. Už druhý podzim budu trávit v Praze. Město milované turisty i průvodci, opěvované, stověžaté. Nafoukané, povrchní a nudné. Závistivé. Jakoby kolem byl obehnán ostnatý drát s nápisem „Ročním dobám vstup zakázán!“. Stromy v parcích se stydí změnit barvu, sotva se spadlý list dotkne země, je zameten pořádkovou službou, tráva se nezelená ani nežloutne. Jedině oblečení bezdomovců se mění podle počasí, jedině změny teplot vzduchu jsou ve městě patrné. Běžní obyvatelé se více řídí opožděnou módou než vlastními pocity. A pak se diví, když se doslechnou že i v Praze by mohl začít padat sníh.

I mě už tento životní styl začal pohlcovat. Koupila jsem si první boty na podpatku, lak na nehty, sluneční brýle… a pak se ochladilo, začal foukat vítr a já jsem si uvědomila, že moje zimní oblečení, pohodlné svetry, pletené rukavice a barevné šátky jsou daleko na východě. Jakoby mi moje kořeny chtěly dát facku. (Tak ty sis myslela že budeš šik? Teď si to vyžereš, budeš po městě chodit v oblečení, ve kterém bys nešla ani sbírat odpadky) Veškeré moje teplejší svršky zoufale volají po vyprání, po uložení do krabice s nápisem „montérky“ nebo po nejbližší popelnici. Stydím se za sebe, jako jsem se nikdy nestyděla. Proti tomu je nachlazení a bolest hlavy jenom dodatečný detail.

A tak prosím Jadwigu, aby vydržela, aby počkala než zase stanu na svou „rodnou hroudu“. Aby otevřela zimě dveře až v den svého svátku. Protože jinak pouť na její počest odležím v posteli, nepřecpu se marcipánu, nebudu zmrzlými prsty uždibovat cukrovou vatu a nebudu tlačit auto zapadlé v blátě. Prostě, jinak to nebude ta pravá Jadwiga.