Tak jsem byla na MBPFW - Mercedes Benz Prague Fashion Weekendu. Zjistila jsem zajímavé věci, napřklad co mají čeští návrháři společné a co ne, a v co bychom se podle jejich optiky měli ideálně v následujících sezonách proměnit. Taky už vím, jak vypadá konkurence a na koho sí dávat pozor.
Ale to největší zjištění, přišlo tak nějak mimochodem. Mimochodem, zatímco jsem strávila čtyři odpoledne v běsnícím módním davu, čtyři odpoledne mezi čekáním a sledováním přehlídek. A kolem proudili lidé, které jsem poznávala.
Chtěla jsem se schovat. Zmizet. Vypnout tu zatracenou řvoucí hudbu, která mi před usnutím hučela v uších ještě včera. Být někde v tichu a klidu. Sama, nebo jenom s někým, kdo umí mlčet a tiše koukat do krajiny.
První den jsem přečetla Respekt a E15. Ale nebylo to ono. Okolní svět to filtrovalo jen velmi zlehka a tak jsem nakonec vytáhla kalibr silnější než cokoli jiného. Tři dny fashionweeku jsem byla za tu divnou, s háčkem v ruce a přízí vedoucí z tašky až do mé dlaně.
Takže to přiznání... ano, jsem introvert.
Nevím, co mám říkat když se s někým potkám, a tak se buď setkání vyhýbám, nebo mlčím, nebo naopak vyklopím všechno - a fakt nevím co je horší.
Nevím, co mám dělat když mě s někým seznámí. Na párty raději stojím v rohu a pozoruju. A ještě mnohem raději pomůžu jiným vybrat šaty a načančat se, a pak jdu spát.
Ráda si čtu. Dokonce i tehdy, když hnedka vedle mě sedí jiný introvert a taky si čte a tak si čteme spolu. Taky se dívám z okna, a po lidech, a do blba, ráda se toulám sama nočním městem, nebo jdu do lesa. Nejlepší chvíle letoška byla pěší tůra po Kokořínsku, kdy jsme mluvili jen večer a trochu ráno.
Raději pracuju doma, sama, úplně potichu, než někde mezi lidmi.
Na návštěvě raději hlídám děti nebo pomáhám v kuchyni.
Někteří lidé si o mě myslí že jsem nafoukaná.
Protože nerada chodím na společné obědy, nerada plkám o lehkých tématech. Nechci si povídat dokonce ani s kadeřníkem, když mě barví. Nevím proč bych měla, pokud to není pracovní povinnost a předpis. Nevím, proč bych se měla prezentovat pusou, když by za mě měla mluvit moje práce.
Samozřejmě, chápu, že tohle není ideální výbava pro život. Nemám pařící kamarády, nakupovací kamarády, cestovací kamarády... ale to že mlčím neznamená, že mi není dobře, že jsem zlá nebo že mám nějaké zlé úmysly.
Je zvláštní, že tohle uvědomnění, mi vlastně přineslo hroznou úlevu. Taky jsem zjistila, že v tom nejsem sama, že jsou lidé, kteří taky nenávidí bowling s partou. Že melancholie taky patří k životu.
Všechno to ve mě konečně nějak začíná krystalizovat. Možná je můj cíl vzdálený tisíc a sedmdesát dnů. Možná se časem změní a objeví někde jinde. Každopádně je čas makat. Jen se prosím nezlobte. Jsem prostě introvert.
Ps: A co je horší, nečekám pomoc, ale ráda pomůžu, když to někdo opravdu potřebuje. Prý to znamená, že jsem pravičák. Naštěstí, z úst toho, kdo to řekl, to nezní jako urážka a proto to beru jako fakt a odmítám se stydět.
Ale to největší zjištění, přišlo tak nějak mimochodem. Mimochodem, zatímco jsem strávila čtyři odpoledne v běsnícím módním davu, čtyři odpoledne mezi čekáním a sledováním přehlídek. A kolem proudili lidé, které jsem poznávala.
Chtěla jsem se schovat. Zmizet. Vypnout tu zatracenou řvoucí hudbu, která mi před usnutím hučela v uších ještě včera. Být někde v tichu a klidu. Sama, nebo jenom s někým, kdo umí mlčet a tiše koukat do krajiny.
První den jsem přečetla Respekt a E15. Ale nebylo to ono. Okolní svět to filtrovalo jen velmi zlehka a tak jsem nakonec vytáhla kalibr silnější než cokoli jiného. Tři dny fashionweeku jsem byla za tu divnou, s háčkem v ruce a přízí vedoucí z tašky až do mé dlaně.
Takže to přiznání... ano, jsem introvert.
Nevím, co mám říkat když se s někým potkám, a tak se buď setkání vyhýbám, nebo mlčím, nebo naopak vyklopím všechno - a fakt nevím co je horší.
Nevím, co mám dělat když mě s někým seznámí. Na párty raději stojím v rohu a pozoruju. A ještě mnohem raději pomůžu jiným vybrat šaty a načančat se, a pak jdu spát.
Ráda si čtu. Dokonce i tehdy, když hnedka vedle mě sedí jiný introvert a taky si čte a tak si čteme spolu. Taky se dívám z okna, a po lidech, a do blba, ráda se toulám sama nočním městem, nebo jdu do lesa. Nejlepší chvíle letoška byla pěší tůra po Kokořínsku, kdy jsme mluvili jen večer a trochu ráno.
Raději pracuju doma, sama, úplně potichu, než někde mezi lidmi.
Na návštěvě raději hlídám děti nebo pomáhám v kuchyni.
Někteří lidé si o mě myslí že jsem nafoukaná.
Protože nerada chodím na společné obědy, nerada plkám o lehkých tématech. Nechci si povídat dokonce ani s kadeřníkem, když mě barví. Nevím proč bych měla, pokud to není pracovní povinnost a předpis. Nevím, proč bych se měla prezentovat pusou, když by za mě měla mluvit moje práce.
Samozřejmě, chápu, že tohle není ideální výbava pro život. Nemám pařící kamarády, nakupovací kamarády, cestovací kamarády... ale to že mlčím neznamená, že mi není dobře, že jsem zlá nebo že mám nějaké zlé úmysly.
Je zvláštní, že tohle uvědomnění, mi vlastně přineslo hroznou úlevu. Taky jsem zjistila, že v tom nejsem sama, že jsou lidé, kteří taky nenávidí bowling s partou. Že melancholie taky patří k životu.
Všechno to ve mě konečně nějak začíná krystalizovat. Možná je můj cíl vzdálený tisíc a sedmdesát dnů. Možná se časem změní a objeví někde jinde. Každopádně je čas makat. Jen se prosím nezlobte. Jsem prostě introvert.
Ps: A co je horší, nečekám pomoc, ale ráda pomůžu, když to někdo opravdu potřebuje. Prý to znamená, že jsem pravičák. Naštěstí, z úst toho, kdo to řekl, to nezní jako urážka a proto to beru jako fakt a odmítám se stydět.
