Je to většinou modré, vídáme to neustále kolem sebe, sápe se to po nohách a
Ada Peklenice to nesnáší. Co je to?
Ne, nejedná se o nabarveného psa, ale o jeansy nebo také něžněji, rifle.
Na to, že je nenosím, jsem byla vždycky dost hrdá. Trošku pokrytecké, protože z nouze jsem předloni začala nosit slimky po tetě, z kterých jsem musela odloubat diamanty a nažehlovačky. Za 10 kč jsem v sekáči koupila kousek s HM, s oškubanými širokými nohavicemi a milovala je a byla ochotna je bránit před útoky nůžek.(„Takhle nemůžeš chodit!“)
V Harper's Bazaru který rozdávali na Dreft Fashion Weeku se píše, že sluší každému a je třeba je mít. To, co vychází z lepších montérek, je dnes považováno za stejnou nezbytnost, jako malé černé nebo bílá halenka či košile. Módní magazíny se předhánějí v tom zdůraznit, jak nezbytným kouskem šatníku rifle jsou a obchodníci, od klasických značek po stánek na rohu, si mnou ruce.
Riflovinu nosí všichni. Kojenci, ženy středního věku, punkáči, metalisti, hiphopeři, diskáči, hubení i tlustí, bohatí i chudí. Jeansy se staly nezbytnou součástí našeho života, uniformou společnosti. Občas uvažuju, proč jsme modrým denimem tak posedlí, proč právě on se stal tím, proti čemu některé blogy vytáhly do boje.
Jeans-shopy byly ten první luxus, který v době mého dětství a mládí zaplavil česká města. Nejprve se za nimi muselo až do Těšína, pak se otevřel jeden dvoupatrový! hned u autobusového stanoviště, pak následovaly další, tuším že v Třinci-Lyžbicích byly tři nebo čtyři. Jeans-shop se otevřel i v místním OD Prior, rifle prodávali vietnamští trhovci nad Delvitou a první butik se objevil i v Jablunkově, což je nejvýchodnější město ČR. Bylo to něco nevídaného. Tyhle obchody měly vývěsní štíty, designové výlohy, stylové kabinky a taktéž interiér promakaný ve stylu divokého západu. Kdo měl rifle, ideálně s viditelnou značkou, ten byl in ještě dříve, než se začalo horovat pro tepláky od Adidasu. Snad se naši rodiče snažili vynahradit si to, co jim v mládí bylo odepřeno? Troufám si říct, že moje máma rozhodně :-) Ten luxus, koupit si jeansy a to ještě v takové délce, kterou by neměla nad kotníky a v takovém tvaru, který jí seděl v pase i přes boky!
Bylo jasné, že tyhle modré kalhoty musíme mít i my, její holčičky. Hned jak to bylo možné, měla jsem ještě něco lehce plísňáčkového, mrkváče, v 10 letech lacláče, pak skejťácké kapsaáče...rifle jsem prostě v šatníku mít musela a jejich konec nastal až s pubertální revoltou. Jeansy? Pch, JÁ JSEM ORIGINÁL! křičely moje doma šité manšestráky a kárované zvonáče. Rifle mě moc nebraly a vracet jsem se k nim nechtěla.
Problém denimu v mém šatníku se rázně vyřešil s nastěhováním k mému muži, neb všechno co se podobalo jeansům záhadně sežvýkala pračka. A byl klid.
Když jsem před dvěma měsíci vyřadila dvoje kalhot z úvodu, cítila jsem se lehká a svobodná. Už žádný modrý mor v mojí skříni! Už jen elegance, styl, pohodlí. Jak však říká můj otec, houby houby, zlatá rybko.
Můj protidenimový odpor zlomila Lucie a její zářijová výzva. A poslušná Olinka hned šla jako ovce do sekáče o poprvé v životě si záměrně koupila svoje blue jeans. (Ha, ha)
Není to nic, extra, říkala jsem si. Je to nouzovka, je to na ven, na návštěvy...ale po oprání a odstranění výšivky (kamýnky mým nehtům odolávají) se to zvrtlo.
Začala škola a i já jsem teď uniformovaným strážcem nudy.
Jeansy a tričko. Modrá a černá. Na autobusové zastávce jsme tak byly oblečené čtyři. Je třídě tři. A potom taky starší buclatá paní, kluci co jeli do školy, maminka s dítětem. Včera modelka i vizážistka. A další modelky dneska. Taky turisté, děti, rusky-mluvící dělníci v tramvaji. Měla jsem pocit, jako bych se stala neviditelnou. Neviditelnou pro zákon, neviditelnou pro zvědavé oči, neviditelnou pro sebe sama. Obyčejnou paní jako tisíce a tisíce dalších. Ve škole se nikdo nedivil mým vlasům, protože jeansy a tričko, to je znak že nejsem nepřítel ani rebel. Vyučující neměli nepříjemné pohledy a dokonce si mě jedna skupina vybrala na spolupráci. V obchodech se nikdo netvářil divně a do stínu jsem se propadla i na vernisáži. Ať jsem oblékání věnovala hodinu nebo 2 minuty před pátou ranní, ať jsem jedla dezertík na rautu, seděla na podlaze nebo šílela s hřebenem v ruce a sponkami v ústech, vypadala jsem pořád stejně.
Jeansy jsou novodobá uniforma. Ta uniforma. Jedno jestli jsou značkové nebo obyčejné, jestli je k nim tričko nebo košile, tenisky, baleríny nebo lodičky Guess. Svého nositele udělají neviditelným, ideálně pokud jsou doplněné o černou koženou bundičku nebo mikinu. V riflích můžete krást za bílého dne a nikdo vás nezahlédne. Můžete jíst zmrzlinu v tramvaji. Můžete omdlévat horkem nebo žízní. Nikdo si nevšimne.
Asi proto jsou tak nepostradatelnou součástí šatníku. Něco jako neviditelný plášť pro dny, kdy máte kruhy pod očima a mastné vlasy se lepí k lebce. Něco pro dny, kdy nechcete budit pozornost. Něco, co asi k životu patří.
Kolik to ale vypovídá o lidech, kteří mají v šatníku třeba 40 kousků? Nebo o lidech, kteří nenosí nic jiného? To máme tak zoufalé sebevědomí, že se musíme pořád schovávat?
PS: Dávám k dobru jednu geniální jeansovou historku, kterou mi dneska vykládala moje kamarádka:
Už je to pár let, co jsem si našetřila a koupila jsem si super kvalitní jeansy. Vyšisované, roztrhané, prostě dokonalé. Měla jsem z toho nesmírnou radost a tak mě nenapadlo nic jiného, než si je obléknout na víkend u babičky. První den byl skvělý, babička hodná jak už babičky bývají...ale s ránem přišly slzy bezmoci. Babička přes noc jeansy opravila, zašila díry, nažehlila záplaty. Prý nedopustí, abych chodila jako trhan...
Ne, nejedná se o nabarveného psa, ale o jeansy nebo také něžněji, rifle.
Na to, že je nenosím, jsem byla vždycky dost hrdá. Trošku pokrytecké, protože z nouze jsem předloni začala nosit slimky po tetě, z kterých jsem musela odloubat diamanty a nažehlovačky. Za 10 kč jsem v sekáči koupila kousek s HM, s oškubanými širokými nohavicemi a milovala je a byla ochotna je bránit před útoky nůžek.(„Takhle nemůžeš chodit!“)
V Harper's Bazaru který rozdávali na Dreft Fashion Weeku se píše, že sluší každému a je třeba je mít. To, co vychází z lepších montérek, je dnes považováno za stejnou nezbytnost, jako malé černé nebo bílá halenka či košile. Módní magazíny se předhánějí v tom zdůraznit, jak nezbytným kouskem šatníku rifle jsou a obchodníci, od klasických značek po stánek na rohu, si mnou ruce.
Riflovinu nosí všichni. Kojenci, ženy středního věku, punkáči, metalisti, hiphopeři, diskáči, hubení i tlustí, bohatí i chudí. Jeansy se staly nezbytnou součástí našeho života, uniformou společnosti. Občas uvažuju, proč jsme modrým denimem tak posedlí, proč právě on se stal tím, proti čemu některé blogy vytáhly do boje.
Jeans-shopy byly ten první luxus, který v době mého dětství a mládí zaplavil česká města. Nejprve se za nimi muselo až do Těšína, pak se otevřel jeden dvoupatrový! hned u autobusového stanoviště, pak následovaly další, tuším že v Třinci-Lyžbicích byly tři nebo čtyři. Jeans-shop se otevřel i v místním OD Prior, rifle prodávali vietnamští trhovci nad Delvitou a první butik se objevil i v Jablunkově, což je nejvýchodnější město ČR. Bylo to něco nevídaného. Tyhle obchody měly vývěsní štíty, designové výlohy, stylové kabinky a taktéž interiér promakaný ve stylu divokého západu. Kdo měl rifle, ideálně s viditelnou značkou, ten byl in ještě dříve, než se začalo horovat pro tepláky od Adidasu. Snad se naši rodiče snažili vynahradit si to, co jim v mládí bylo odepřeno? Troufám si říct, že moje máma rozhodně :-) Ten luxus, koupit si jeansy a to ještě v takové délce, kterou by neměla nad kotníky a v takovém tvaru, který jí seděl v pase i přes boky!
Bylo jasné, že tyhle modré kalhoty musíme mít i my, její holčičky. Hned jak to bylo možné, měla jsem ještě něco lehce plísňáčkového, mrkváče, v 10 letech lacláče, pak skejťácké kapsaáče...rifle jsem prostě v šatníku mít musela a jejich konec nastal až s pubertální revoltou. Jeansy? Pch, JÁ JSEM ORIGINÁL! křičely moje doma šité manšestráky a kárované zvonáče. Rifle mě moc nebraly a vracet jsem se k nim nechtěla.
Problém denimu v mém šatníku se rázně vyřešil s nastěhováním k mému muži, neb všechno co se podobalo jeansům záhadně sežvýkala pračka. A byl klid.
Když jsem před dvěma měsíci vyřadila dvoje kalhot z úvodu, cítila jsem se lehká a svobodná. Už žádný modrý mor v mojí skříni! Už jen elegance, styl, pohodlí. Jak však říká můj otec, houby houby, zlatá rybko.
Můj protidenimový odpor zlomila Lucie a její zářijová výzva. A poslušná Olinka hned šla jako ovce do sekáče o poprvé v životě si záměrně koupila svoje blue jeans. (Ha, ha)
Není to nic, extra, říkala jsem si. Je to nouzovka, je to na ven, na návštěvy...ale po oprání a odstranění výšivky (kamýnky mým nehtům odolávají) se to zvrtlo.
Začala škola a i já jsem teď uniformovaným strážcem nudy.
Jeansy a tričko. Modrá a černá. Na autobusové zastávce jsme tak byly oblečené čtyři. Je třídě tři. A potom taky starší buclatá paní, kluci co jeli do školy, maminka s dítětem. Včera modelka i vizážistka. A další modelky dneska. Taky turisté, děti, rusky-mluvící dělníci v tramvaji. Měla jsem pocit, jako bych se stala neviditelnou. Neviditelnou pro zákon, neviditelnou pro zvědavé oči, neviditelnou pro sebe sama. Obyčejnou paní jako tisíce a tisíce dalších. Ve škole se nikdo nedivil mým vlasům, protože jeansy a tričko, to je znak že nejsem nepřítel ani rebel. Vyučující neměli nepříjemné pohledy a dokonce si mě jedna skupina vybrala na spolupráci. V obchodech se nikdo netvářil divně a do stínu jsem se propadla i na vernisáži. Ať jsem oblékání věnovala hodinu nebo 2 minuty před pátou ranní, ať jsem jedla dezertík na rautu, seděla na podlaze nebo šílela s hřebenem v ruce a sponkami v ústech, vypadala jsem pořád stejně.
 |
 |
| sekáčový úlovek Cerruti 1881 Výšivku jsem vypárala, ale kamínky moc odlobat nejde. Je to holt daň za kvalitu. |
Jeansy jsou novodobá uniforma. Ta uniforma. Jedno jestli jsou značkové nebo obyčejné, jestli je k nim tričko nebo košile, tenisky, baleríny nebo lodičky Guess. Svého nositele udělají neviditelným, ideálně pokud jsou doplněné o černou koženou bundičku nebo mikinu. V riflích můžete krást za bílého dne a nikdo vás nezahlédne. Můžete jíst zmrzlinu v tramvaji. Můžete omdlévat horkem nebo žízní. Nikdo si nevšimne.
Asi proto jsou tak nepostradatelnou součástí šatníku. Něco jako neviditelný plášť pro dny, kdy máte kruhy pod očima a mastné vlasy se lepí k lebce. Něco pro dny, kdy nechcete budit pozornost. Něco, co asi k životu patří.
Kolik to ale vypovídá o lidech, kteří mají v šatníku třeba 40 kousků? Nebo o lidech, kteří nenosí nic jiného? To máme tak zoufalé sebevědomí, že se musíme pořád schovávat?
PS: Dávám k dobru jednu geniální jeansovou historku, kterou mi dneska vykládala moje kamarádka:
Už je to pár let, co jsem si našetřila a koupila jsem si super kvalitní jeansy. Vyšisované, roztrhané, prostě dokonalé. Měla jsem z toho nesmírnou radost a tak mě nenapadlo nic jiného, než si je obléknout na víkend u babičky. První den byl skvělý, babička hodná jak už babičky bývají...ale s ránem přišly slzy bezmoci. Babička přes noc jeansy opravila, zašila díry, nažehlila záplaty. Prý nedopustí, abych chodila jako trhan...
