Reakce na zadané téma

Každý má právo mít a vyjádřit svůj názor. To co člověka s názorem odlišuje od štamgasta, který v hospodě nadává na politiku, je schopnost svůj názor obhájit. 
Bohužel, blogísková scéna je často scénou bez názoru. 

Napsala mi Janka, abych se vyjádřila k článku, který vyšel v České pozici. O tom, že módní blogy jsou jenom bubliny, které s velkou pompou splasknou jako ta hypoteční, která v roce 2008 způsobila to, čemu říkáme ekonomická krize. A tak mi nemějte za zlé, když se vyjádřím. Obhajoba ovšem nebude probíhat v komentářích - ale velmi ráda si s vámi popovídám přes skype, případně při osobním setkání.

Předně, odpusťme si poznámky, že autor je muž a že tedy módě nemůže rozumět. Ačkoli rozhořčené mládí by to mohlo hnát k podobným proklamacím (doplněným o obligátní "určitě se neumí obléknout") rozumět módě je často něco úplně jiného, než se "skvěle" oblékat.
Rozumět totiž znamená vědět o čem je řeč, znát, chápat. A to je to, co podle autora, bloggerům velmi často chybí - a s čím zcela souhlasím i já. ( Zatím co autor tuto problematiku řeší globálně, já se na ni obrátím spíše z pohledu českého,protože českou blogovou scénu dobře znám, každý týden zpracovávám její přehled pro CZOF a dost nad tím úpím.)

Otevřeme si tedy seznam sledovaných blogů, a podívejme se na ně z trochu jiných hledisek, než z jakých jsme zvyklí. Nehodnoťme chvíli krásu autorky a počty nových kousků týdně ale to, co je za tím vším a kolik tam toho je. (Tady zřejmě budu subjektivní, ale je to tím, že ne všechny znám osobně tak dobře, abych mohla být objektivní.) Je míra znalostí nějak spjata s popularitou blogu?

Máme tady módní teoretiky, lidi, kteří se o módu hluboce zajímají, a mnoho činností je pro ně úlitbou bohům - čtenářům. Jedním z teoretiků je Nadia - která svůj blog už poněkolikáté zrušila, neumí psát česky... ale když odolá návalům svého mladého nadšení nad něčím co se jí líbí, dokáže hluboce psát o životech módních velikánů, které má v malíčku. Je tady Evička Došková, která se pohybuje na zvláštní hranici mezi haute couture a punkem, ale jejíž články pro jiná než blogísková média jsou prostě dokonalé. A pak je tady Vítěslav, ten co má jasnou vizi jak změnit společnost k lepšímu za použití metod dávno minulých. Je to nostalgik, trochu snob (užívá si to), ale dobře ví, o čem mluví a nebojí se si zjistit to, o čem toho moc neví.

Máme tady módní praktiky. Ty, kteří mají nejvyšší čtenosti, ať už proto, že praxi získali na blogu, nebo založili blog na základě praxe. Doslova světovou praxi má Eva Schön. Vzdělání v oboru má Nika Chic, Loli nasává trendy po světě a pracuje s nimi i jako stylistka, s oblečením dělá i Danny Rose, Kluk Jeanovej... Kdybyste se těchto žen a muže zeptali, co si myslí o kolekci xyz, poskytnou vám kvalitní rozbor, objektivní kritiku. Dost možná toho o módě ví velmi mnoho. Ale bohužel, nepíšou a tak se nástiny jejich vědomostí dozvídáme jen skrze rozhovory.

Pak tady máme velkou skupinu, která se hezky obléká a proto má blog. Kdo je nejslavnější? Přece Sandra. A taky Simone, Ejvy... na podobných blozích najdete stovky kvalitních fotek, luxusní značky, dokonalé outfity, úžasný zdroj inspirace. Blog je pro ně koníčkem a radostí. Tečka.

Poslední, nejsilnější skupinou, kterou zřejmě autor kritizuje zejména, jsou tzv. Blogísky. Často vznikají tak, že autorka po pěti letech blogování na blog.cz přejde na blogspot, odtrhne se od Harryho Pottera, High School Musical a fandění Avril Lavine a pustí se do módy. Není to nic špatného. Lidi zajímá, co kdo jí, jak vypadá, kde byl na dovolené, co tam jedl a dělal, jak vypadá jeho pokojíček, co si koupil, co si chce koupit, co si koupila jeho kamarádka...a taky co se mi líbí a co si oblékl. Ale opravdu to nemá nic společného s módou.

No, a pak tady jsou takové ty blogy, co jsou slavné, a proto si z lidí můžou dělat legraci. Avantgardní deníčky stylových lidí, kteří mají módu na háku. Teruna, Agnes, Beáta, Oksana...malé radosti všedních dnů, které ale o módě moc nepoví.

Když si to shrneme, vlastní názor vlastně, v psané podobě, nenajdeme skoro nikde. Ti, kteří jsou schopnými pisateli, se realizují mimo blog, protože text odrazuje čtenáře. Ti, kteří mají názor, raději mlčí, protože nic není dokonalé, a zmínky o nedokonalosti odrazují sponzory, ztenčují množství pozvánek a tak vůbec.
A protože se úspěšnost a kvalita měří počtem čtenářů a komentářů, a ti mají nejraději nenáročné pokoukání, které je možné komentovat větou "Hrozně ti to sluší!", valí se to celé do pekel.

Nikdo přece nechce, aby se polovina jeho sledovatelů odhlásila, že? Protože občasné pochválení někoho z venku sice motivuje, ale oč je to lepší ocenění, o to je méně časté. Proto vlastně blogy, až na výjimky z poslední skupiny, nejsou nezávislé. Nezávislý blogger je schopen i o přehlídce, ve které seděla v první řadě a přivezli ho tam limuzínou, napsat že stála za velké kulové. České blogy se vyhýbají světovým tématům - protože o nich nic neví (a nemají důvod vědět), protože o nich píšou už na jiné stránky a pro jiné magazíny (elle, instyle...) nebo proto, že to zabere spoustu času. CtrlC, CtrlV - a post z fotek je na světě. Zabere to pár minut. Napsání kritiky na kolekci zabere mnohem více času. Minimálně prohlédnout si modely, a zamyslet se, když už ne hledat z čeho a jak je to ušito, kým a čím je to inspirováno.

Blogy podle mě mají smysl a význam. Ovšem, není blog jako blog. Některé módou žijí, jiné ji milují, další ji používají jako doplněk osobnosti. Jedny ukazují nezávislé kritiky, další inspirují svým stylem a rozšiřují ho tam, kde by se jinak nedostal. To, že se svět globalizuje, nechme na jindy.

Přála bych si, aby v česku bylo více nezávislých blogů. Takových, jejichž autoři by rozuměli módě a odívání natolik, aby mohli kritizovat objektivně. Bohužel, těch vědomostí je tolik, že by se na to dala studovat vysoká škola a ani to by asi nestačilo. A taky, chce to odvahu. Odvahu být veřejně pranýřován, být tím zlobivým dítětem, kterého se každý bojí, ale nikdo se neodváží ho nepozvat. A to je, v kombinaci se středoevropskou mentalitou poměrně složité.

Ps: Kdo je Tavi? To zázračné dítě má pubertu a kouzlo, které je obklopovalo, je pryč. Kde ty loňské sněhy jsou. 

PPS: Pokud jsem na Vás zapomněla nebo Vás nezařadila, nemějte mi to za zlé. Zejména ty, Gábi, pokračuj, je to skvělé.


Ppps: Pokud vám chybí kritika a světové novinky, koukněte na mdls.cz  ... není to sice nic extra, ale snažíme se a bohužel, dokud se čeští kritici neprobudí, bude to asi to nejlepší na dané téma - a nejvíce nezávislé, neboť kde nic není, tam ani čert nebere - kde není reklama, není možné přijít o inzerenty.

Práce nebo hobby?

Mám práci, o které bycho mohla jenom snít.
Má práce je moje hobby. Píšu. Píšu o tom, o čem mě baví psát.
Vidím věci, na které mě baví se dívat.
Setkávám se se zajímavými lidmi.

A přece mě napadá, že bych to měla poslat do kopru.

Je člověk který mi celou tu radost kazí. Tak, jako se kočkám tabletky balí do šunky, on mi naopak, kousky čokolády polévá hořkým krémem plným nepříjemné pachuti.

Když něco chce, křičí. Když něco potřebuju já, mlčí a říká, že je to zbytečnost.
Jenomže zbytečnost, která už někomu byla slíbena, na kterou někdo čeká.

On říká, že jsem líná, neschopná. Netvrdím, že si občas nemyslím totéž, ale ne z toho důvodu, že pracuju méně než 16 hodin denně a potřebuju jíst, spát a budovat vztahy a pečovat o své duševní zdraví.

Práci by prý člověk neměl dělat pro peníze, ale z lásky k věci. Jak krásná myšlenka. Naprosto souhlasím. Ráda pracuju, pomáhám. Bohužel za to moc nechci. Ale abych dělala něco, co je mi krajně nepříjemné a bezplatně, to už je příliš sebeobětování. To už je i na mě moc.

A tak, na jedné straně je láska k činnosti, zodpovědnost vůči úkolu a lidem, které jsem do toho zapletla, myšlenka na budoucí cíle kterých je možné dosáhnout.
A na druhé straně je zvláštní zlost, okořeněná špetkou nenávisti a lžičkou lítosti.

Ani jsem nezačala a už jsem vlastně na odchodu. A je otázka, jestli je lepší zatnout zuby a jít trnitou cestou k nejistému cíli, nebo odbočit, jít jinudy, ale nezraněná.

Black

Tento týden, počínaje nedělí, by se na první pohled mohl zdát jako výborný.

Dostala jsem první v podstatě placenou práci. Čekalo mě focení lookbooku návrhářky, podepisování smlouvy na úžasný byt v centru a na konci týdne víkend doma, toulání se po kopcích...

Jenomže v neděli večer se to krutě zvrhlo. Jako blesk z čistého nebe. Člověk, který mě naučil číst, psát, šít, žít, vařit, naučil mě rozumět módě... byl najednou pryč. Žena která se v bílé ložnici voněla Chanelem N°5, v nočním stolu měla krabičky pudrů, ve skříni hedvábí... byla pryč. Žena která mě naučila co se hodí, co se nehodí, která přivřela oči nad všemi mými excesy, mlčela o tom, co měla mlčet a vědoucně se usmála nad tím, co mě bolelo...je pryč.

V pondělí ráno mi návrhářka psala, že její přítel měl vážnou nehodu.Na focení byl fotograf zklamaný. Podepisování bytu bylo zrušeno.

V úterý jsem se dozvěděla, že moje práce stála za velké kulové. (Naštěstí Boo byla shledána skvělou.)
Někde na Vyšehradě byla bomba, policie uzavřela trať mezi Smíchovem a Hlavákem,  s těžkýma taškama nám se sestrou, ujel vlak.

A já vím, že se musím snažit, že se nesmím zastavit, že to musí být tak skvělé, jak to jenom jde. Květiny, jídlo, lidé, pořádek, zahrada... protože ona by to tak chtěla, a já, já taky.

Musím si došít šaty. I sestra si zítra bude šít ty své. Dědeček nemá černý oblek a nechce si ho koupit..a celá rodina bude hledat černý oblek na tlustého pána. Muži musím koupit bílou košili.

A doma si ještě pořád myslíme, že když dojedeme na Hrčavu, ona tam bude čekat. Těšíme se, až ji uvidíme...ale ona tam už není.

Tak jsem aspoň umyly okna. Vyhodily suché květiny a daly do váz živé. Uklidily. Byt provoněly aromalampou. Ještě zajet nahoru, upést koláče, posekat zahradu, upravit hrob jejich rodičů, vystříhat odkvetlé květiny ze záhonů, posbírat spadané ovoce...a naštípat dřevo na zimu...které ale nebude mít kdo spálit. 

Pokud se na nás díváš, snad se směješ.

Babičko...

Těžká řehole...

Ten den bylo docela zima, poprchávalo a foukalo. Nebylo to ani na šaty s volánkama, ani na balerínky.

A já jsem stála na zastávce tramvaje a na svetříku vhodné barvy se srážely kapky.

Kolem mě chodily holky, kluci, mladí, staří, v silonových bundách s neprofoukavou a nepromokavou úpravou.

Zvedl se vítr a pod sukní se mi zježily všechny chlupy na nohách. Pozorovala jsem ostatní, jak pohodlně fungují v riflích.

Když jsem se podívala na své boty, věděla jsem, že do tohohle počasí jsou nejlepší. Nepromokavé, vysoké, šněrovací, z armyšopu. A pak přes kaluž lehce přeskočila dívčina v barevných adidaskových botaskách.

Nemluvě o těžké tašce na jednom rameni.

Hlavou se mi honila jediná myšlenka.

Kéž bych nebyla něco jako fashhionblogger! Kéž bych neměla mezi těmito lidmi kamarády!

Kéž bych se mohla obléknout přiměřeně příležitosti a počasí!

Vzpomněla jsem si na své botasky, manšestráky a šusťákovku, na roky v jejich starostlivém objetí, a bylo mi smutno. 

Kde jsou ty časy, kdy si každý mohl nosit, co chtěl, a stačilo jenom, aby nesmrděl, nebyl špinavý a roztrhaný. 

....

Když jsem dneska byla nucena v pohodlném oblečení jít do práce (kožený batoh, červené botasky, bootcut manšestráky, tričko), div, že jsem se neplížila podél stěn. Hrozně jsem se za sebe styděla, že nevypadám tak, jak bych měla. Že se courám po centru Prahy a nejsem vůbec fashion, stylish a cool. 

Takže, mí milí vždy dokonalí a fotitelní přátelé, zdvihám na vás prostředník. Nenechám se stresovat. 

I když, možná že už není cesty zpět. Třeba se k mým traumatům (strach z toho že budu tlustá a neúspěšná) už přidalo další - strach, že nebudu vhodně oblečená.

Pokud blogger nepřispívá jak by měl, buď je to známka deprese nebo toho, že opravdu má co dělat. Aktuálně jsem případ druhý.

Gustave Coubert

Kdo si počká...

Pamatujete si ještě na divoké focení v bažině na začátku léta?

Tady 

A tohle je zbytek. Po dlouhém čekání, ale stojí to za to.

Komentář fotky na fb: "..skoro bych verila ze se z toho ta holka nedostala"

(No, skoro. Trochu kuckala, nalokala se rašeliny, vybrala pulce z vlasů ale přežila.)

Na vařené nudli...

...mě asi utáhne kdokoli. Ale musí být dobře uvařená. Jsem totiž, minimálně tento týden, zaměřená na jídlo.

Jsem tak trochu oslík, co jde za mrkvičkou na provázku. Když se mi někam nechce, kvalitní potraviny to většinou zlomí. Kvalitní jídlo, čokoláda, zmrzlina, sekty, víno ... mě donutí dělat i to, co bych jinak provozovala s útrpným výrazem tváře.

Ono totiž, pokud se kdysi říkalo "hladový jako herec", dnes by se dalo říct "hladový jako novinář" a s tímto termínem bych zcela souhlasila. Už do té bandy nenažrané asi opravdu patřím taky.

Stala se mi totiž taková, věc. Byla jsem povýšena na místo šéfredaktorky portálu MDLS.cz

A světe div se, ačkoli to není tak docela dream job, není to tak hrozné. Jednak, nápady se provádějí mnohem lépe a taky... je tady to jídlo. Je třeba chodit na prezentace, vyhlašování cen, rauty... a když nemá čas nejvyšší vedení, je to na mě. A na slavnostních akcích se většinou nešetří.

Takže minulé dva večery jsem strávila pod vlivem pestrobarevných koktejlů, minidezertů a grilovaných a pečených mas. Sice jsem se u toho musela tvářit vyloženě důstojně a reprezentativně, usmívat se, decentně srkat a nezívat, i když už bych klidně šla spát... ale na druhou stranu, chuťové buňky pookřály a všechny ty dlouhé názvy na nápojových lístcích barů, obvykle následované trojmístnými částkami, získaly konkrétnější tvar.

Dneska měly navíc vernisáž společné výstavy má tchýně a má švagrová. Pokud vás aspoň trochu zajímá keramika a malba v kombinaci s turistikou, může to pro vás být příjemný tip na výlet.
Výstava je v kapli barokního areálu Skalka nad Mníškem pod Brdy. Není to Praha, není to centrum, ale pomalu se rozvíjí babí léto a Brdy jsou v tuto roční dobu kouzelné. Pokud nemáte zítra do čeho píchnout, doporučuju koupit jízdenku do Řevnic, vydat se na Skalku po zelené a nakonec sejít do Mníšku, dát si v cukrárně něco dobrého nebo v zámecké restauraci tatarák a autobusem zpátky do Prahy. (http://www.mapy.cz/s/2f4s )
Hlavní je však to, že samozřejmě bylo přítomno dobré víno, domácí paštiky a moučníky, čerstvé pečivo...

Před chvílí mi napsal fotograf, jestli bych se nechtěla jít nechat zítra vyfotit. Obávám se, že po těchto skvělých jídlech se před objektiv nevejdu. Teda, pán bude potřebovat širokoúhlý.

Veronika Benešová má novou, překvapivě dobrou, kolekci.