Díky!

Botasky, nízké ponožky s puntíkem, nadkolenní návleky proti kopřivám, manšestrová sukně, propocení tričko, batoh, mikina na batohu, repelentní vůně a jeden hodně velký kopec za mnou. (Guláš z divočáka, Velké pivo a pár hororových setkání předemnou)

Člověk nemusí mít plný botník bot na podpatku, plný šatník značek a plnou hlavu trendů.

Nemusí nakupovat draze, neustále obíhat butiky, psát seznamy toho co si chce koupit, toho co si koupil, toho co si nekoupí, toho co si kupuje každý den.

Nemusí létat letadlem, pohybovat se pouze po městě, koupat se jenom v bazéně nebo v moři a pít jenom laté, frapé a kapučíno.

Nemusí jíst jenom saláty, zmrzliny, makronky a muffiny. 

Nebuďte otroky módy.
Když vylezete na velký kopec, nestyďte se, že máte jazyk na vestě a zpocená záda.
Nestyďte se vyjít z chlívečku toho, co je a co není in.
Přestože šaty dělají člověka, i člověk dělá šaty.

Jsou to tak nějak dva roky, co jsem se "pevně rozhodla" že budu stylista a vůbec, děsně fashion člověk. A v honbě za pokladem pozlátka občas zapomínám, kdo jsem, odkud, a kam kráčím.
Doufám, že z toho, jak mě pozorujete, vám aspoň občas cuká v koutcích, občas se zamyslíte, občas mi nadáváte a občas si říkáte, že jste stokrát lepší. Tak to má být.

Ještě jednou, díky.

PS: Opravdu se mi nechce dělat takovou tu klasickou giveaway. Na druhou stranu, ráda bych Vám udělala radost. Kdo bude mít nejšílenější nebo nejzajímavější nápad který zároveň nebude finančně náročný a ilegální, dostane ho na stříbrném podnose, buď uskutečněný ve fyzické podobě, v podobě zážitku nebo fotodokumentace :-)

Thank you, Rachel

Ve čtvrtek 18.8 se nekonalo jenom šílené beauty focení, ale také událost poměrně luxusnějšího rázu. V zapadlém, o to příjemnějším, prostoru Cocina Rivero se konala prodejní výstava šperků značky Bara Boheme.

Přiznám se, nevěděla jsem, co čekat. V poslední době mi moc pozvánek na podobné akce nechodí a o to více jsem se těšila. Na druhou stranu, pokud se nesejdou zajímaví lidé, prezentace nejsou nic extra hvězdného a zábavného.

Tato však dopadla výborně. Možná, že to trochu bylo příjemným domácím prostředím. Šperky byly rozloženy na stole a na komodě, každý si mohl vyzkoušet, co chtěl. Stříbro, pozlacené stříbro, polodrahokamy a broušené drahokamy, jemné řetízky, extravagantní náušnice, masivní i decentní prsteny - návštěvnice seděly na lavici kolem stolu a zkoušely nejrůznější ozdoby.
Místností vládla příjemná přátelská atmosféra, kterou ještě umocňovala sama autorka šperků, Bára. Ta každého příchozího osobně přivítala, odpovídala na dotazy, počítala, kolik co stojí a pomáhala i s výběrem.

Bára žije v USA, v LA. Už je to delší dobu, co opustila rodnou hroudu a vydala se za oceán. Osud jí nakonec stejně dostihl, vrozená kreativita a talent nešla zapřít a tak se pustila do výroby šperků. Do Česka přijela na dovolenou, za rodinou, a když už na to přišlo, vzala své výtvory sebou. Jednak aby je prezentovala a také, aby je nechala vyfotit pro připravovanou internetovou stránku.

Mě osobně její šperky velmi zaujaly. Z Code:mode jsem zvyklá buď na poměrně drahé malosérie, nebo bižu, které autor seká jak baťa cvičky. Bára přivezla několik kolekcí, každou s různými druhy kamenů, ve stříbře i zlatě. A rozhodně to nebylo tak drahé, jak bych čekala.

Ptala jsem se na pár věcí, až jsme se dostaly k focení.  "Víte, vy se mi líbíte k těm šperkům, nechcete přijít, že bych na vás něco vyfotila?"




Domluvily jsme se. Doufám, že když je na fotkách krásný šperk a fotí skvělý fotograf, modelka to moc nepokazí.


Recept na šlehačkový dort

Budeme potřebovat:
Modelku s vlasy cca do půl zad, tupírovací hřeben, lak na vlasy, sponky, vlásenky, 5m vázacího drátu na ploty, chemlon (koudel/mořské houby/větší počet vycpávek), pěna na holení

Postup: 
Modelku pevně přikurtujeme k sedátku, aby se nemohla bránit. 
 Z vázacího drátu vytvoříme kruh o něco menší, než je obvod hlavy modelky. Na tento kruh připevníme další drát, ohneme ho, připevníme i druhý konce a opakujeme minimálně třikrát. Připevněné ohnuté dráty dále po obvodu svážeme tak, aby vznikla jakási vysoká drátěná ala čepice. 
Hřebenem oddělíme modelce vlasy po obvodu hlavy, sepneme je, aby nezavazely. Zbytek vlasů (to, co roste tam, kde mívají mniši vyholeno) sepneme zvlášť. 
Na hlavu nasadíme drátěnou konstrukci tak, aby zvlášť sepnuté vlasy byly vnitř. Tyto vlasy rozdělíme na prameny, každý pramen provlečeme přes základní kruh drátu a připneme pevnou sponkou. 
Rozpustíme vlasy na obvodu hlavy. 
Do konstrukce nacpeme chuchvalce chemlonu či jiného vyplňovacího materiálu. 
Postupně odebíráme prameny, tupírujeme je (češeme proti směru růstu) a lakujeme. Natupírovaný a nalakovaný pramen roztáhneme do šířky a za konečky připneme k vrcholu konstrukce. Opakujeme, dokud není celá konstrukce zakrytá vlasy modelky. 
Celý výtvor opět přelakujeme, zejména lakem přichytíme vlasy, které plandají na krku, čele, kolem uší, uhladíme rukou. Případné neposlušné prameny přichytíme vlásenkami. Naposledy rukama upravíme tvar a posazení konstrukce.
Nakonec celý výtvor nastříkáme pěnou na holení tak, aby vypadal jako šlehačkový dort.
Je hotovo!
Můžete odkurtovat modelku, dozdobit dort třeba bombónama.
(Modelce klidně ukažte zrcadlo, se zátěží na hlavě stejně neuteče.)

PS: Pokud byste chtěli dosáhnout makeupu jako je na obrázku, natřete obličej modelky včetně očních víček a řas vláknitým vlasovým gelem a posypte hrubozrnou solí.





( Včera jsem si, tak trochu, zahrála na modelku. A předem chci říct, že buď jsem to už zapomněla, nebo jsem to nikdy nedělala tak, jak bych to dělat měla. A taky si, o těch pár hodin, více vážím všech holek, které se nechají trápit ode mě. 

Celé to začalo poměrně nevinně, jak už to u většiny dobrodružství bývá. Na facebooku mě oslovila neznámá slečna. Prý dostala doporučení, že jsem šikovná na vlasy, a chtěla by něco nafotit. (Samozřejmě jsem se zapýřila - lichotky, to já rád.) Po představení nápadu jsem kývla. Idea - pěna ve vlasech - zněla slibně, efektně a jednoduše. Projekt mohl začít.

Podle portfolií i požadavků bylo jasné, že se jedná o zkušené profesionály a záležitost typu přijdu-učešu-odejdu. Po osobním setkání se ovšem situace trochu změnila a týden před akcí se začala stahovat temná mračna. Očekávání, že produkce focení se zařídí tak nějak samovolně, zdarma a k dokonalosti, jsou vždycky velmi, velmi naivní. Nakonec jsem se zapojila taky, přemluvila Marcelu coby vizážistku a snažila se najít modelku. Modelku, která by vypadala jako Coco Rocha a byla by ochotná fotit jenom za fotky. Pár okatých jsem znala, ale nelíbily se. Napadlo mě, podívat se do agentur. Ale "všechny modelky vypadají jako ze Sibiře, to je k ničemu..." Nakonec si vybrali dvě. Ale cizinky, které jsou ve women a tuzemskou agenturou jsou zastupovány jenom tehdy, když náhodou zavítají do střední Evropy, rozhodně nejsou to pravé na "domácí focení". Čtyři dny do focení a pořád chyběla modelka. Napadla mě poslední záchrana. Podala jsem inzerát na slavný server Fotopátračka. Ale ani mezi téměř třiceti slečnami se nenašla žádná "fotitelná". Přišlo to, co přijít muselo.

"Tak budeme fotit tebe!"

Nějak jsem nenašla sílu říct, že to teda ne a celý projekt zahodit. Nesměle jsem pípla něco o tom, že to nebude taková legrace a připravila se na, ehm, nejhorší. Některé účesy se na vlastní hlavě dělají docela blbě. 

Paradoxně, česání bylo to nejmenší. Měla jsem poměrně dobře promyšleno, jak dosáhnu potřebného efektu, takže základ jsem zvládla téměř bez cizí pomoci a zdobení se zbytek teamu ujal s téměř dětskou radostí. 
Horší to bylo s pózováním. Jedna fotka musela být zrušena, protože jsem nebyla schopná dosáhnout požadované pózy a výrazu. Další jsme fotili snad hodinu. Teda, fotili není to správné slovo. Hodinu mi trvalo, než jsem to udělala tak dobře, aby to mohlo být vyfoceno. "Šlehačkový dort" byl oproti první fotce brnkačka.

Nějaké fotky snad vznikly a nakonec nezbylo, než se uvést do původního stavu. 
AU )

Druhá derivace - nová uniforma

 Na Cakebreak jsem se relativně pečlivě oblékla. Dlouhá skládaná sukně, černá halenka, vysoké šněrovací boty, plandavý svetr, dokonce jsem se i nalíčila. Chtěla jsem prezentovat svůj oblíbený styl, do kterého se postupně dostávám, který miluju, který je právě tak nenápadný, umělecký, jednoduchý a provokativní, jako jsem já.

Těšila jsem se, že budu potkávat osobité lidi, pro ně jsem vybrala věci na prodej. Aby našel svůj kousek metalista, "studentka", milovníci vintage i elegantní módy.
Těšila jsem se na různorodou směsici, zábavné a kreativní týpky s vysokou dávkou tolerance.
Zvala jsem všechny lidi kolem sebe, ať se přijdou podívat, že to bude super.

A oni odcházeli znechuceni. Znechuceni uniformitou. Dojmy mojí kamarádky a spolupracovnice Marcel si můžete přečíst TADY. Můj muž jednoznačně souhlasil, na jeho fotkách nejsou žádní lidé, kteří by ho zaujali.

Jen málo z těch nejhodnotnějších kousků se prodalo. Jen málo lidí bylo zajímavých a jiných.
Evička, v bílé skládané sukni, jednoduchém tílku, s hnědým páskem a zlatým náhrdelníkem. Ženskost a punk v jednom.
Známá Simona, reportérka internetové TV, v zářivě modrých šifonových šatech. Vintage ženskost.
Dáma v béžových propínacích šatech a kotníkových teniskách, s potetovanými pažemi - zřejmě šéfredaktorka Elle.cz. Rocková ženskost.
Teruna. Indie ženskost.
Eva Schön. Extravagantně klasická ženskost.
Dvě umírněné metalistky. Dokonale sladěná slečna, v rejoice-etno stylu. Slečna ve stylu "studentka" v sukni a tričku a saku, s látkovou kabelkou.

A potom uniformní dav. Dav holek s hovínkem na hlavě/rozpuštěnými vlasy a čelenkou/s blond vlasy s patkou a podholením. Dav holek v černých punčocháčích, květovaných sukýnkách, vytahaných tílkách nebo květovaných/volánových šatečkách. Stovky noh v oxfordkách/kotníkových oxfordkách/placatých sandálech. Tetování peří, náramky, řetízkové náhrdelníky. A pánové s kudrnatým čírem, ve slimkách a košili, hubení.

Neříkám, že holky, kterých jsem si všimla, by vždycky stály za vyfocení a vždycky obstály na lookbooku. Ale na tom místě byly své a originální. Bylo na nich vidět, že outfity řeší, oblečení si vybírají poctivě. V davu svítily.
 A dav se topil v šedi. Dav jedinců, kteří by, sami o sobě, snad byli považováni za originály, kteří jsou svými přáteli považováni za dokonale stylové. 
Kdoví, třeba by všichni z nich měli z fleku blog s vysokou čteností, kdyby zveřejnili pár fotek....

Nalijme si čistého vína. Kolik z lidí, kteří jsou obdivováni pro svůj styl, ho skutečně má obdivuhodný? Kolik z nich se liší od toho, co je dáno za módní lookbookem a "inspiračními" blogy?
Občas mám pocit, jakoby se jednalo jenom o další subkulturu. Ale na rozdíl třeba od punkové nebo metalové, se členové neliší ani nášivkami a oblíbenými kapelami.

Vím, mít vlastní styl, najít ho a obhájit ho, není nic snadného. Kdyby to snadné bylo, neměla bych na Cakebreaku co prodávat. Neměla bych metalové trička, punkovou tašku, vintage květované šaty, manšestrové sukně, ala rejoice kraťasy ani wedges. 

Ale pokud se někdo schovává za rádoby fashion subkulturu, bez toho, aby si našel svou vlastní polohu, vyjádřil osobitost a zároveň opovrhuje všemi, kteří jeho subkulturu nevyznávají, je něco špatně. Trochu to připomíná subkulturu krajní pravice...

Oblečení je, bohužel, velmi důležité. Ale důležitější je, naštěstí, to co je pod ním.
Rozum, tolerance, úcta.

Vlastnosti, které v jejím snažení podpoří stejně tak vyznavačku růžové a flitrů, jako vyznavačku gothic.

Ano, jedna věc je estetika, logičnost, praktičnost a kulturní zvyklosti. Ale pokud jsme tak daleko, že uznáváme, že jiné národy mají jiné estetiky, že neodsuzujeme různé záměrné tělesné deformace u přírodních národů, měli bychom uznávat i jiné estetiky v rámci společnosti.

Neskloním hlavu před přetékajícími špeky, malým oblečením, špinavým lezoucím prádlem či zápachem a znaky nemoci těla, které jsou vystavovány světu. Ale obdivuju Viktorku, technařku s ostrůvkem zelených dredů, růžovou ofinou a vyholeným obočím, která nenosí jiné barvy než neonové, jiné kalhoty než zvonové na rukách potítka a v uších tunely.

Co si o tom myslíte vy? Máte pochopení pro lidi oblečené jinak, než jste vy, pro lidi, vyznávající jiných styl než vyznává vaše subkultura? Máte svůj styl, který se sice občas nepochopen, ale stojíte si za ním? Máte odvahu být jiní a tolerantní?

První derivace Cakebreaku

"Prodávané zboží musí být čistě "s příběhem" a „druhá ruka“, žádné designérské značky ani návrháři!"

Ještě když jsem chodila na třinecký gympl, napadlo mě, v kooperaci s holkama z céčka, že bychom si mohly udělat "hrabák". Každá z nás přinesla tašku nepoužívaného oblečení, doplňky, šminky - všechno se po vyučování rozložilo na lavice, každý si vzal, co se mu líbilo, a zbytek se schoval "na příště". Dokonce jsme jednou i vylepily plakáty po škole. Nikdo za nic neplatil. Kdo něco přinesl, ten si něco mohl vzít. Byly jsme rády, že se věcí zbavíme, že se někomu líbí. A protože po několika takových akcích zbyl pytel hader, naložila jsem je do auta a odvezla do charity. A pak jsme v nich potkávaly sociálně slabé v našem městě a měly radost, že kousek, pro nás ošklivý, má nové milující páníčky.

Myšlenka Cakebreaku je podobná. Každý přinese, co už nenosí, za malý bakšiš to nabídne ostatním a co se neprodá, má možnost jít do charity. Hezký nápad na příjemné odpoledne s hudbou, pivem, zajímavými lidmi a možností nákupu. Nevýdělečná akce.

Jenomže "s příběhem" může znamenat více než "tohle tričko jsem dostala od vzdálené tetičky, byla jsem v něm jednou, protože nenosím tyrkysovou, trička s obrázky a už vůbec ne tygří hlavu vyvedenou v glitrech, stříbrné a razicí růžové" a "druhá ruka" může znamenat více než "tyhle šaty jsem milovala, než mi narostly prsa a bylo po srandě".

Přišla k našemu stánku slečna a říká: "...no já se na to vykašlu, nikdo si nic nekupuje, to jsem to měla udělat jak holky vedle, v akci vykoupily skoro zadarmo ty nejhorší hrabáky a už mají skoro všechno prodané..."
Z druhé ruky může znamenat prostě jenom trochu dražší secondhand.

Věci s příběhem to měly taky občas lehce nahnuté. Jako například ty, na kterých bylo jasně patrné, že jejich příběh spočíval v ležení na regálu v obchodě. V dlouhém ležení - než je někdo koupil, aby je prodal dál.

Je to dobře nebo špatně? Kdoví.

Největší hrabák!

V pátek se konal Cakebreak - neboli blešák oblečení, doplňků a stylových předmětů. Nikdy jsem na takové akci nebyla, tím méně v Meet Factory kde se scházejí ti nejstylovější lidé a já se jich, trochu, bojím. Ale když to bylo pod záštitou CZOF, neodolala jsem. Všechny fundusové věci, které jsem zatím neodstěhovala, prošly tvrdým rozřazováním. Výsledek? Na nádraží pro mě musely holky přijet. Na zádech krosna, v náručí nacpaná ikeácká taška, to by se špatně neslo.

Oproti původnímu plánu se začínalo o kousek později, první zvědavci nás zastihli ještě nepřipravené, ale pak už to šlo jako po drátkách. Na dece byly vystavené poklady ze skříní holek z CZOF, Eva Schön měla nejkrásnější cenovky, další holky přinesly boty... A lidé chodili, dívali se, vybírali, zkoušeli, oblečení nacházelo nový domov a kasička která přispěla na Klokánek se plnila.

Nejsem tak šikovná, že bych jenom stála u stánku. Obešla jsem si konkurenci a navštívil mě i můj Muž, který pořídit dokonalé fotky atmosféry. A samozřejmě, i jsem cosi utratila. Protože za 40 korun, kovové masivní náhrdelníky, to by byla škoda nekoupit.



úpravy stánku s Evou Doškovou





Slečna si vybírá...

Stánek CZOF









Můj nákup
Ps: tahle akce byla tak silný zážitek, že asi budou další dva články...

Bílá

Fotila Adélka.

Když jsem tuhle látku viděla v obchodě, nemohla jsem odolat. Nechápu proč přišlo rozhodnutí, že z ní budou šaty na státnice. Hledání střihu, několik návštěv u švadlenky (Nakonec mi vyrobila střih přímo na míru, i s vychytávkami pro mou postavu!) a šaty byly doma. Elegantní, jednoduché, cudné - ale průsvitné. (Stále čekám na příležitost, kdy půjdu jenom v bílém prádle a v nich.) Zatímco o státnicích je doplnily balerínky, bílé tílko/mikrošaty a černý svetr, ve čtvrtek jsem byla uvolněnější. V šedém body jsem už stěhovala praktiky a boty - Hasbeens for HM. Ano - něco jim chybí. 
- Šla jsem v nich na focení kolekce Mon-chichi a sotva jsem došla na vlak, měla jsem puchýře na achilovkách. Rozohnila jsem se tak, že ještě na focení jsem, sponkou, odpárala pásky a hned večer odstranila zbytek. A je to stokrát lepší! 

Bez makeupu, bez účesu. Šaty by Anna Totušková, vyšívaný len.

Nevím proč, tyhle šaty jsou takový můj svatební potenciál. Mám počit, že vdávat se v nich by nebyla žádná ostuda.



Fyzická kocovina

Kocovina se většinou dostavuje po večeru plném neřízeného pité a oslav. Souvisí s tím, že pod alkoholovou (nebo jinou) rouškou zapomínáme na cokoli co by nás mělo trápit, např. na žízeň a podobně.

Fyzická kocovina, to je když se vzbudíte po akci, a najednou cítíte každý sval v těle.

Předně, chci poděkovat všem těm, kteří přišli na včerejší akci a koupili si tašku. (Tedy v podstatě nikomu.) Chci poděkovat všem těm, kteří stáli při mě, nevybodli se na to a přes bolest hlavy, lepší plány a hezké počasí strávili večer prací.

Na blogu Adélky určitě najdete časem dostatek krásných fotek a pokud se její novinářský talent projeví naplno, její reportáže si budete moct přečíst na mdls.cz i na czechoriginal fashion a na Londonery.

Jak už jsem psala v pozvánce, Mon-chichi je společný projekt návrhářky Kamily Vodochodské a designérky Kláry Růžičkové. A já jsem se k tomu tak nějak přimotala. Řekněme, že kombinace mé dobrodružné povahy, psí ochoty (udělám cokoli, jenom mě prosím mějte rádi) a nedostatku zkušeností udělali z klidné záležitosti místy kovbojku. Hodně jsem se vztekala, snažila se a pak byla zklamaná, nakonec jsem si i postavila hlavu a díky tomu, že nejsem jediný magor v celém městě, se mi nakonec povedlo sestavit úžasný team, před kterým smekám.

Pragmatická moderátorka, příjemná vizážistka, všeschopná Adélka, dvě "modelky" které si umí dát nohu za krk a nesmím zapomenout ani na kluky z NOD, před kterýma se hluboce klaním.

A tak jsem, s nabitým mobilem, naházela do tašky náhradní podprsenku, rifle, kulmu, laky, sponky (Kdyby náhodou kadeřnice nestíhala a potřebovala pomoct. Ale těžce jsem se rozmýšlela - profesionálové nesnáší, když jim do práce sahá nějaký patlal.) taky oblečení na večer, termosku, tajpu, nůžky, notebook...prostě všechno, co bych tam v backstage přehlídky mohla potřebovat. Na nohy mokasíny, na sebe "podržtaškové montérky" (Tj. šedomodré ošoupané manšestráky, šedé tílko a šedé tričko, svetr-deku a multifunkční hadr na krk - věci které vypadají stejně, ať jsou čisté nebo špinavé).

Nejprve bylo třeba vyzvednout "aparaturu" - dvě bedny, dvě stojny a kufr kabelů - což se nám, na druhý pokus, povedlo (ono jezdit po Praze bez navigace, s pouze orientační mapou nebo jen podle intuice, je občas legrace), pak vyzvednout v NOD praktikáble - kdo to neznáte, jedná se o prvky s kterých se dá poskládat pódium, molo - něco jako lego v velkém. Problém je s tou částí "ve velkém". V dlouhé zastavilo Marcelino Berlingo, z NOD vylezl pan Renda a drbal se ve vousech s tím, že se to tam nevejde. Prý se máme jít sami podívat. A viděly jsme. V hlavním sále bylo postaveno schodovité pódium z tlustých hliníkových desek. Aha. To vypadá trochu jinak než to, co jsem čekala.

"A kde máte ty kluky, co to budou nosit a sestavovat? Ti jsou na místě?" "Žádní nejsou.""Já jsem to pochopil tak, že tady naběhne parta kluků, těm to vysvětlím, odnesou to a zase přinesou...""Já jsem ta parta.""Aha."

Laply jsme s Marcelou praktik, donesly ho k autu, pánové za námi nešli další. Vykuchali jsme zavazadlový prostor, vložili desku do auta - čouhala kolem 10 cm ven, vložili další tři. Kufr byl pootevřený, auto o 10 cm níže. Na štěstí nám půjčili i gumicuk. "Holky, hlavně se pomalu rozjíždějte, ať to nenecháte na cestě!" Volali za námi, zatímco jsme, intuitivně, mířili směr Žižkov. Marcelka se snažila jet předpisově. Ale rychlý rozjezd na semaforu na Florenci vysunul desky o dalších 30cm. "Zlato, budeš muset někde prudce zabrzdit." Na dalším semaforu řidička dupla na brzdu, praktiky i aparatura na nich zajely zpátky, zarazily se o sedadla a jelo se dál. "Tam nejedu, tam je zákaz vjezdu." "Jiná cesta není." Vyrazily jsme Vítkovským parkem až k památníku. Pan hlídač nám dovolil najet před vchod. Do výtahu do druhého patra se to, prý, vleze.

Vlezlo. O fous. Výtah měl asi o 4 cm větší šířku a o 1 cm větší výšku než praktik.  Snad jsme moc neobily ani výtah, ani desky, paní na vrátnici se mračila. S vystěhovaným autem jsme jely další várku a já jsem lehce bublala. Molo jsme táhly jenom proto, že na terase byly kamínky - a na tom by se holkám špatně tančilo. Při druhé jízdě se plně projevilo borectví kluků z NOD, kteří nám to všechno přinesli! (A nemuseli. Možná, že jsme vypadaly docela ztrhaně, kdo ví. "Holky, oddychněte si, my to nanosíme.") Druhá cesta už byla klidnější. Až na to, že jsem měla telefonát.
"Ahoj Oli, prosím, máš sebou něco? Volala mi kadeřnice, že je na veterině, na stole jí umírá pes a nemůže přijít." "Jo, mám. Máš někde drogerii?" "Co mám koupit?" "Prosím, lak na vlasy a tupírák." Ještě že jsem ty pidlata vzala.

Na místě už všechno probíhalo klasicky. Chvíli po nás přijeli pánové, těm jsme rovnou vrazily do ruky praktiky. (A dobře se bavily jejich funěním a zápasem s velkými deskami. Podle výrazu v jejich tvářích to asi nebylo tak lehké na nošení.) Došly modelky, tanečnice, autorky Mon-chichi projektu, slečna s králíkem Tlapoušem, hostesky...jako obvykle se nestíhalo, takže poslední účes jsem dodělávala v kamrlíku za barem. A potom čekání. A hosté nešli, a nešli, show se odkládalo "až někdo přijde" a nikdo nepřicházel - a pak bylo za 10 minut hotovo.

Choreografka s Tlapoušem - focení kolekce Vlasy a makeup: Olgak.

Byla to krásná akce. Šampáňo, medovník, příjemné počasí, úchvatný výhled... Bohužel, jenom pro pár lidí. Zajímalo by mě, jestli, kdyby se platilo vstupné a kdyby to bylo extrémně VIP, by přišly davy.

Kdybyste se chtěli aspoň podívat, co že jsme to předváděli, pak www.mon-chichi.cz

Malé pozvání aneb backstage

Chtěla bych vás tímto co nejsrdečněji pozvat na akci Mon-chichi pomáhá Inventuře. Mon-chichi je speciální projekt návrhářky Kamily Vodochodské a graficky schované pod značkou Klarabara. Celý projekt můžete vidět na živo i díky Inventuře, organizaci na podporu a prezentaci umělecké tvorby mentálně handicapovaných lidí, která je projektem Mon-chichi podporována.


Díky autorkám a všem, kteří se do akce vrhli po hlavě a bez zbytečných dotazů, tak můžete být svědky lehkého módního večera a ještě si, koupí tašky z limitované edice, udělat radost a přispět na dobrou věc.


Pokud nemáte ve čtvrtek čas, charita (ověřená) a móda (autorská ale nositelná) vás nezajímají, týden není ztracen.

Další možnost jak provětrat své peněženky přijde hned v pátek.  

V pátek 12.8. 2011 od 16 do 20 hodin se v Praze koná CAKE BREAK – aneb bleší trh NAPOSLED v MeetFactory na Smíchově. 
Díky Czechoriginalfashion a skvělému nápadu jejich redakce máte (poslední) možnost nakoupit nejen od obvyklých prodejců, ale také (poprvé) v Czech original stánku. Co je na tom tak zajímavého že o tom píšu? Na skromném prodejním místě se budou prodávat největší skvosty ze šatníků známých i méně známých bloggerů.

Nevím teda, jestli já jsem blogger...nicméně, rozhodla jsem se prohrábnout můj vintage fundus. A věřte, že nějaká ta vlna, hedvábí, kůže a značky se našly...

Ps: Backstage, to není jenom synonymum pro místo s polonahýma modelkama. Backstage celé organizace přehlídky, to je synonymum pro peklo. Aktuálně řeším, jestli rezignovat na své sny a se stáhnutým ocasem couvat někam hodně daleko, nebo naopak, poučit se z chyb a zakousnout se do toho co to jde. 
Pokud byste chtěli vidět, jak vypadám  v šíleném stresu/ve svém živlu, nezapomeňte na ten čtvrtek.

Granko = lepší den



 
 Je to zvláštní stav, něco jako únava z přespání. Ale "granko" to zaručeně zahání.

Udělala jsem dneska menší pokus. Fotili jsme "Amazonku č.2" a proto, že Honza je poučený z minula, odolal dalekým polím a vyvezl nás do Tróji. Modelka byla tentokrát tmavovlasá, opálená jako černoška, o vizáž se starala vizážistka, a to se vším všudy. Donesla i barevný makeup neboli bodypaintingové barvy.
Když se fotí, tak se fotí a když je fotograf s modelkou ve křoví (a fotí) tak se zbytek teamu nudí. Po tom, co jsem vyzkoušela všechny barvy z nové kolekce rtěnek od Avonu (jé, ono to fakt barví!), vrhla jsem se na červenou barvičku... až jsem se pozvolna změnila v granko hrnek.

Od konečků prstů až po loket, červené puntíky. (Po příchodu domů jsem si umyla ruce, proto už  prsty a hřbet dlaně puntíky nemají.) Zvedlo mi to náladu natolik, že jsem se rozhodla se před cestou domů neodličovat. Schválně, jak se budou tvářit lidé.

(Pokud si v tomto bodě říkáte, že jsem trochu blázen, možná máte pravdu.)

Čekala jsem divoké reakce, vzteklé pohledy, ťukání na čelo... a ono nic. Lidi se koukli, když pochopili, že to není vyrážka ale puntíky, pokračovali dál. Nic zajímavého. Jediný koho jsem zaujala, byla dvouletá holčička a parta cikánských dělníků z východního Slovenska, která se mnou jela ve vlaku.
Nikdo se nezeptal, nepodivil.

Jaký je výsledek pokusu? Pokud vás to baví, klidně si ve výtvarných potřebách kupte barvičky (100,- "pudřenka"), zmalujte se a jděte do ulic. Pokud se budete tvářit spokojeně, sebevědomě a vyrovnaně, nikdo nic nebude namítat. Ani kdyby to byly červené puntíky.

:-)

Odporná prasárna

Dneska se nerozepíšu nad něčím příjemně dekadentním, jak by se mohlo zdát. Naopak.
Musím se pozastavit nad něčím, co je tak odporné, až je mi z toho zle.
Dožrala jsem se. 
Tahle fráze, kterou používá moje babička, když dlouho mlčky akceptuje něco, co je proti jejímu přesvědčení, a potom to v jednom okamžiku, se vší její energii, vypustí ven.
Ať už se "dožere" na místní politiky, opilce, škůdce na zahradě či zlobivé králíky, svoje odhodlání dotahuje do konce, za což ji nesmírně obdivuju. Když se babička "dožere", začíná to být trochu drsné.

Já věci do konce dotahovat neumím, o tom by mohla vyprávět obrovská hromada nedodělků v rohu pokoje. A snad, v této věci, je bezpečnější se moc neangažovat.

Dožrala mě totiž lidská vychcanost.
Slovanské národy žijící dlouhodobě v Čechách mají zajímavou vlastnost- kreativní vychcanost.
Jedná se o duševní proces, kdy jedinci hledají a nalézají jakékoli možnosti, jak zneužít důvěry a ochoty ostatních lidí a vydělat na tom co nejvíce. Je až neskutečné, s jakou kreativitou se setkáme s obcházením pravidel, které se dotýkají financí. 

To že jeden z mých bývalých raději lezl kopřivami a křovím, než aby si, za 30kč, koupil lístek na koncert, jsem rozdýchala. To že jiný kamarád mě přesvědčuje, že krást kukuřici z pole je to jediné správné a že když je omezení 10 čokolád na člověka, musí se jít aspoň pětkrát, i kdyby to nikdo nežral, protože "přece jim to nenecháme", beru jako duševní vadu jedince. Zvykla jsem si na to, že na vernisáže se běžně chodí kvůli welcome drinku, že díla jsou oproti tomu nezajímavá. Rozumím tomu, že fotografové nechají modelku podepsat smlouvu, aby pracovala zadarmo, a fotky pak prodávají.

Dokonce si už neodplivnu, když vidím na jobsech inzerát typu "dobře vám zaplatíme za to, že budete lidem prodávat naše charitativní blbinky". Přestože silně odolávám tomu, zastavovat se s prodejci, přes které na frekventovaných místech v Praze, není možné proniknout, a vysvětlovat jim, že ty prachy které za postávání dostávají, měla firma raději vrazit na tu charitu.
Odolávám chuti fyzicky zaútočit na jedince, kteří už rok žebrají na Hlaváku na jízdenku, vždycky se stejnou historkou a jsou uražení, když jim ty peníze na fet nedám. (Kapitola sama o sobě. Jeden švidravý pán už mě zastavil čtyřikrát. Poprvé jsem byla tak blbá, že jsem mu dala a to ještě relativně dost peněz. Teď nevím, jestli se ho nezeptat, jak tehdy do té Olomouce dojel...)

Ale teď to je jiné kafe. Určitě všichni víte, že některé skvělé modelingové agentury pořádají pro adeptky na modelky speciální kurzy, kde se holky naučí jak chodit po mole (blbost, pokaždé je jiná choreografie), jak se líčit a česat (blbost, od toho je vizážista a kadeřník), jak se oblékat podle barevné typologie (!!!) a jak jíst a cvičit (...). A za účast a zaplacení takového kurzu, který stojí nemálo, dostanou ještě nafocený tzv. book. (Další blbost. V portfoliu má být ideálně každá fotka jiná, od někoho jiného, nejlépe stránky z časopisů... dát tisíce za příšerné obrázky od místního cvakálka, na batikovaném pozadí je naivita nejvyššího stupně). O tom, že je zbytečné tohle podstupovat, se ví. O tom, že je to zlo, prasárna, že nikdy by se nemělo agentuře nic platit (A dokonce ani v Agátamodels), se ví. A přesto se do podobných kurzů přihlašují další a další slečny, které mají v modelingu šance asi jako moje středoškolská třídní v přechodu, a platí a platí. O to hůře, že vznikají nové a nové podobné kurzy a společnosti. Proč o tom píšu? Protože můj známý si podobnou prasárnu právě otevřel a už se těší, jak se mu budou sypat penízky. A mi se chce blít.

A není to jenom modeling. Kdo neznáte tuhle novou fintu, jste pěkně zastaralí. Až budete někdy něco organizovat, a nebudete na to mít dost peněz, ale nebudete chtít slevit z nároků, prohlašte to za charitativní akci. Pozvěte zástupce nějaké organizace pro děti nebo zvířata (Ideálně takové, která za peníze zaměstnává pouliční prodejce blbostí.) a to samo by mělo stačit, aby všichni dřeli jako koně a nic za to nemohli chtít. Ono je totiž přece nemorální, chtít peníze, když všichni dělají zadarmo, když to jde na charitu, na opuštěné psy... Ve skutečnosti na charitu nejde skoro nic, zato někdo má benefit z reklamy...
Podobný scénář můžete aplikovat třeba na narozeninovou párty, na cokoli, třeba na stavbu domu, udržbu zahrady...

Jsem rozčílená.
Mám nějakou výchovu, jsem naučená být hodná, ochotná, pomoct. Snažím se dělat věci, jak nejlépe to jde, snažím se chápat pohnutky jiných lidí a jejich problémy. A tak se mě všichni snaží ojebat, vizážistka chce prachy za to, že použila na nehonorovaném focení můj lak a modelkám udělala kolem očí černé monokly a natupírovala vlasy…

Jaké máte zkušenosti vy? Co vám přijde "už" nemorální a co je ještě v pohodě? Jste "ti blbí" nebo "ti chytří"?