Na začátku to byl skvělý nápad.
Rozhýbat své okolí, motivovat lidi k tomu aby se snažili a tak. Byl to výborný
nápad, měla jsem z něj radost a nebála jsem se ho podpořit. Já sama bych totiž,
na rozdíl od Lucie a Niky, něco takového nikdy nedokázala.
Ale tak, jako všechno roste a
rozvíjí se, i projekt Fashion Challenge vyrostl, dostal svou vlastní FB i
internetovou stránku. Možná, že "obyčejný český člověk" tyhle změny
ocení (Já žiju v Praze, jsem vysokoškolačka a tak mám zkreslené představy o
světě lidu.), ale já je nepovažuji za změny k lepšímu. Z něčeho, co bylo
prostředkem k pohybu a inovaci, se stala záležitost s nádechem bulváru.
Vzpomeňme si na začátek...(první výzva a úvod TADY)
Tehdy se jednalo skutečně o výzvu, pro bloggerky, která mohla nebo nemusela být oceněna. Z došlých fotografií (respektive odkazů na články, které se vztahovaly k danému tématu a obsahovaly fotky autorky oblečené podle výzvy) Lucie s Nikou vybraly devět nej, a až pak nastupovala se svým hlasováním veřejnost. S výhercem pak byl na blogu acupovstyle.com zveřejněn krátký rozhovor.
Co bylo cílem? Kooperace, inspirace, kreativita. Nešlo jenom o hezký obrázek. A byla to záležitost ano, v podstatě elitní. Prvního kola se zúčastnila např. Martina Vacková, dalších pak třeba Paulína Maťová. Prostě holky, které fakt umí.
A pak přišel duben, a s ním velká změna v podobě samostatné stránky (TADY). Sponzor si žádá. Dav si žádá. Z výzvy pro bloggery a z projektu, který má ukázat, jak na jeden problém nahlížejí různí lidé s různými styly, je klasická soutěž. Nahrajte si fotek, kolik chcete, a pokud se vám podaří přesvědčit dost přátel a známých, aby pro vás hlasovali, vyhrajete.
Chápu, že záměr byl dobrý. Zpřístupnit módu "obyčejným" lidem, umožnit jim něco vyhrát, udělat vstřícný krok směrem ke čtenářům... Holky znám, vím, že z celé spolupráce finančně asi těžko profitují. Zkrátka jen podlehly lobbingu firem. Vlastně je to tedy nakonec změna k lepšímu? Tak proč mě to tak žere?
Jsem idealista. Snažím se v soukromém životě vyhýbat komerci a aspoň trochu snít o kultivované společnosti tolerance a odpovědnosti, o zdravě sebevědomých, vzdělaných a poctivých lidech. Když zjistím, že něco, do čeho jsem vkládala velké naděje, opustilo své ideály a "zbulvarizovalo se", mrzí mě to.
Vadí mi, že soutěžní outfity jsou jako přes kopírák. Vadí mi, že mají sloužit jako inspirace a jsou nedotažené, nepovedené, nezajímavé. Mrzí mě, že klíčovým se stalo ne to, jak kdo umí s outfitem naložit ale to, jak moc vystrčí zadeček před objektiv a jak je ten zadeček šťavnaťoučký a hlaďoučký. (Rozhovor s vítězkou minulého kola.) (Upřímně, nedělám si iluze o internetu. Slečna už je plnoletá, takže si asi uvědomuje, že nad její fotkou si může kdokoli jakkoli dělat příjemně... :-D ) Pak je jasné, že holky, které mají jinou velikost než 36, které neholdují vysokým podpatkům, neholdují průsvitným oděvům, nesluší jim v pase prostřižené šaty nebo potřebují používat spodní prádlo...se nemají kde inspirovat.
No nic. Konec stížností. V mých DIY šatech na jedno rameno jsem se nechala vyfotit od profesionála Radima Kořínka, nechala jsem se nalíčit vizážistkou, mám lodičky na vysokém podpatku, určitě se to neobešlo bez retuše, před focením jsem raději nejedla a raději nemám ani podprsenku. Haha.
Ps: Šaty jsou nejlepší oblečení pro dny, kdy je horko. Nejlepší oblečení pro jakoukoli postavu. Udělají ženu i z kusu nábytku, můžou být sexy, sportovní, divoké i elegantní. Bohužel, tohle při pohledu do galerie FCH nezjistíte. Škoda.
