Vítězi a poražení.



Jak jsem slíbila, tak činím, zveřejňuji oba texty, které mi přišly ohledně soutěže o lesk na rty Dior Addict Gloss. 


Majka:
Lesk je výborná vec...výborne chutí,aj keď  sú ženy zaň ochotné pomaly utratiť celodennú výplatu ktorá je nepriamo úmerná zlízaniu lesku z pier je neoddeliteľnou súčasťou každej ženskej kabelky,ale mužov pri bozkávaní vytáča :-),dodáva perám šmrnc,objem tam kde skoro žiadny nie je.Dá sa použiť ako lepidlo na třpitky,oživí akúkoľvek rtenku.Dá sa použiť ako peeling na rty-naniest a zotriet obrúskom silenjším tlakom.Je to multifunkčný pomocník.
PS:niekedy by nemusela byť zlá ochutnávka leskov... 



Ivet:
Musím se přiznat, že ještě donedávna jsem si vystačila s bezbarvým balzámem na rty. Lesky na rty se mi zhnusily na základce, kdy ty „největší hvězdy“ ze třídy vypotřebovaly za dopoledne celý jedno balení (plus tanga lezoucí permanentně z bokovek). Od té doby jsem měla averzi k tomu, že bych si měla před lidmi namazat pusu něčím lesklým. Teprve po deseti letech se zase vracím k leskům, protože s mými tenkými rty umí udělat hotový zázraky. A ještě mám pocit, že když si dám na rty nějaký do červena, tak se chlapi v okolí chovají nějak víc gentlemansky. Překvapilo mě to při prvním nanesení a překvapuje mě to neustále. Cítím se pak tak nějak víc žensky, což mi přijde, že se nějak vytrácí ve společnosti.
 

Je to docela těžké rozhodování, konstatovat, co je lepší a vybrat vítěze a poraženého. Ale vzhledem k tomu, že představa ochutnávky lesků, v parfumerii stojí hosteska a nabízí na špachtličkách různé příchutě k oblízání... prostě to vypadá zajímavě, takže... vítězí Majka. 

Ivet hrozně moc děkuju, že se do toho pustila a díky ní se z celé akce nestala zoufalá fraška. :-)


Ps: Máte někdy pocit, že se o něco snažíte, ale celé to je vlastně zoufale nesmyslné? Jak se s takovou věcí, se ztrátou ideálů a snů, vyrovnat?

Oh my Dior!

Od 24. do 26. června proběhne v parfumerii Sephora v pražském obchodním centru Nový Smíchov akce s názvem Dior backstage.

Zní to takhle dobře? Zajímavě? Nebo naopak jako nějaká obyčená promo akce? Když na Elle.cz a MarieClaire.cz píšou "budete se moct naučit...", co to asi znamená? Zatímco redaktorky lesklých magazínů jenom překopírují tiskovou zprávu...

To takhle byla středa, venku horko k zalknutí. Minutu po termínu jsem s jazykem na vestě doklusala do hotelu Metropol na Národní třídě, a s vysušenou pletí bez jakýchkoli kosmetických přípravků, očima zarudlýma od choru a hárem slepeným do jednoho celku, vpadla do salonku, vyklimatizovaného na snesitelnou teplotu.

U vstupních dveří štendr a na něm dvoje šaty, doplněné o lodičky a snapy modelek, v čele místnosti dva prezentační stojany s kosmetikou, v rohu občerstvení a na konferenčním stole sousta práce, květinová dekorace, jmenovky, talíře s palačinkami s vanilkovou zmrzlinou, na flipchartu pár klíčových slov... Zdálo se, že jsem poměrně rychle vzbudila pozornost. Dámy sedící na maskérských židličkách podél stěn se otočily prakticky ihned, a to už přibíhala dokonale nalíčená zodpovědná osoba. Ehm, dobrý den, omlouvám se, vypadám příšerně, to nic, si odložte, napijte se, sedněte si... Jak už to tak bývá, slečna školitelka byla nesmírně příjemná a ochotná, takový ten prototyp perfekcionistky, nesmírně milé hodné holky, brutálně tvrdé když jde o to mít všechno tip-ťop.  V elegantních lodičkách, pouzdrové sukni a halence, kterou bych popsala spíše jako starorůžovou než baby pink, s broží Dior na správném místě a řadou knoflíčků na zádech, vypadala jako kompletní zjevení ve společnosti "modelek" a beuaty specialistek, obyčejných žen.

Šup šup. Po krátkém úvodu jsme se pustily do práce.

Ono totiž taková velká promo akce, jakou Dior backstage bezesporu je, si vyžaduje velmi dobrou organizaci. Pokud si na spodních úrovních potravního žebříčku můžete dovolit chyby a nedokonalosti, pak v případě že zastupujete světoznámou značku, která se prezentuje jako symbol luxusu, stáváte se v tu chvíli její součásti a ani drobný detail se neodpouští. Celý team musí být secvičený a fungovat jako hodinky, procesy, které jsou centrálně nastavené, musí být zárukou kvality. Tak jako je průšvih, když u mekáče zapomenete dát do číze okurku, u Diora to může být třeba... špatná organizace prostoru na pracovním stolku vizážistky.
Když jde o pocit jedinečnosti a maximální profesionality, každý detail se počítá. A tak bylo vybráno sedm (teda, možná i více, tohle je informace kterou jsem vypozorovala, neptala jsem se) nejšikovnějších slečen a dam, (pravděpodobně ze Sephora) které absolvovaly třídenní (pokud jsem zaslechla správně) školení, aby jejich výkon na pódiu během tří klíčových dní, byl stoprocentní. Programem odpoledne druhého dne bylo praktické cvičení.

Na povel elegantní slečny, přistoupily beauty expertky ke svým stolkům, nejprve v časovém limitu nastudovaly předepsaný look, produkty, které pro jeho dosažení mají použít a také slovní omáčku, tedy co u práce klientovi říkat. Po dalším pokynu se pustily do práce, své modelky vybarvovaly přesně podle manuálu, dokola si to mašírovala (pravděpodobně) supervizorka a komentovala chyby. Špatné pořadí, špatně nanesený produkt, špatný postup... a některý dámy začaly být mírně vyděšené a dost nervózní.
A uběhl určený čas, slečna v růžovém zavelela stop a po krátké přestávce si expertky prohodily modelky, a jelo se na další look.

Klíčovým bodem celého programu je slovo backstage. Pro vás, co tady chodíte, to asi není nic neznámého, ale pro dámy které znají spíše frontrow a nebo jen fotky v časopisech, to může znít velmi exoticky a tedy marketingově účinně. Dior se snaží naznačit, že na rozdíl od líčení na slavnostní události nebo na focení, kde je na klientku relativně dost času, u přehlídek nastupují různé vychytávky a fintičky, které jsou hlavně rychlé. Vytvoření každého ze sedmi prezentovaných looků by mělo trvat méně než dvacet minut, proto ty stopky a odpočítávání. A když fintičky, na každou fintičku nějaký ten speciálně vyvinutý produkt. Můžu potvrdit, produkty jsou to fajn, ideální pro makeup-matláka, jako jsem já.
Prvním backstage produktem, který mě zaujal, je něco, čemu se říká Skinflash. Rozjasňovačo-korektor v praktickém pentil balení s integrovaným štětečkem. Doma mám něco podobného, hodně jsem se do toho zamilovala, protože to funguje i na pleti se sklonem k šupinkování, je to lehoučké, dobře se s tím pracuje... a já díky tomu vypadám jako člověk už po dvou minutách před zrcadlem.

Výborné byly i produkty, kterým se obvykle vyhýbám jako čert kříži, a to tvářenka a "lesk na rty". Kdo by to byl řekl, že zdravíčka která jsou v krabičce v zářivě růžové barvě, budou vypadat přirozeně? A přípravek, který hydratuje rty, a zároveň vytáhne na světlo boží jejich přirozenou pigmentaci? Geniální. Sem s tím! (Bohužel, nepamatuju si, jak se jmenoval, jestli to byl Lip Maximizer nebo něco jiného?)
 
Co dodat na závěr? Pokud se v líčení plácáte, pravděpodobně vám návštěva akce Dior backstage v Sephoře pomůže zjistit, co se vám líbí a co ne. Beauty expertky jsou instruovány s klientkou konzultovat výběr barev, a ve většině případů tomu rozumí ;-)

A pokud jste v líčení zběhlí... mám pro vás soutěž o lesk na rty Dior Addict GLOSS v odstínu 643 Diablotine. Je to krásná barva, ale já lesky nerada a s tím souvisí i to, jak ho můžete vyhrát. Napište krátkou a vtipnou obhajobu používání lesků na rty, dlouhou max 200 slov, a pošlete mi ji do pondělí 9:00 na email o.karpecka@gmail.com. Text, který mě nejvíce pobaví a třeba i přesvědčí, vyhrává. :-) 
A samozřejmě, nejlepší texty zveřejním, aby se pobavili i ostatní :-)

PS: Jak vypadá Dior na mě?
PPS: Nejedná se o PR Dioru. Za svou čtyřhodinovou práci modelky jsem byla odměněna řasenkou Diorshow Iconic Owercurl (Je božská a protože žádnou nemám, tak si ji s dovolením nechám) a oním leskem, který nemám důvod použít, a proto ho chci poslat dál. Stejnou odměnu dostaly i ostatní modelky.

Skinflash, bronzer, tvářenka a ten "lesk"
kouřové oční stíny, trio paletka v šedé
Rtěnka Dior Addict Extreme + bezbarvá a barvá konturka
Kouřovky přetřené na černou

Paletka pěti stínů, rtěnka Addict rtěnka a Addict lesky

kamarádská službička

Od té doby, co jsem se před dvěma lety stala součástí prvního natáčení, se nejen můj život změnil. Ne že bych si za to připisovala nějaké mega zásluhy, to vůbec, ale dělá mi radost vidět že lidi, kteří jsou dobří, mají díky novým kontaktům právě takovou práci, která jim jde.

Čas od času se k nějakému "jobu" dostanu i já a ne, vůbec mi to není nepříjemné. Protože lidi s kterými jsem zatím dělala jsou upřímní do posledních detailů. (Takže pokud se jim líbí něčí prsa, můžete si být jisti že to řeknou nahlas a ještě to v různých variacích zopakují.) Pánové jsou parta sehraná, mimo práci člověk často slzí smíchem a nováček nevěřícně zírá. Kdo nezažil, těžko pochopí.

V neděli bylo opět o zábavu postaráno. Natáčel se videoklip.

Když mě kamarádka poprosila, jestli bych do toho nešla, kývla jsem aniž bych tušila, vo co go. No a když pak volal pan režisér, nezbylo než si vzpomenout, že právě on mi před rokem dost významně pomohl a že by bylo nefér, nechat ho na holičkách. Tak teda jo. Prosím, pošli mi, o co se jedná, rozhodnu se až to prostuduju, zahuhlala jsem do mobilo a šla se nacpávat kuřecími křídly. Do rána byl scénář v mailu. A v něm nějaké to vášnivé líbání na tanečním parketu, následné sexuální scény v intimně osvětlené ložnici... nádherný videoklip, jen kdyby kruci nehrozilo, že budu mít hlavní roli. Muž rozhodně nereagoval nadšeně a já, i když jsem obvykle pro každou špatnost, jsem si nedokázala představit, jak by na to reagovala rodinná veřejnost.

Hele, sorry, ale s tím sexem, to nepůjde. Manžel tomu není příliš nakloněn a i já bych se tomu ráda vyhla. Éj, sorry, nemusíš se bát, na to stejně nebude čas ani místo, pošlu ti nový scénář...
 V dalším mailu se vysvětlilo, že to zas tak moc mega produkce nebude, a že si každý máme donést svoje oblečení podle rozpisu.
Poslední zpráva měnila místo setkání.

Punk.

První zajímavost se ukázala hnedka zkraje. Martina si ze svého repertoáru známých nevybrala dvě modelky. Vybrala si podivné existence, mimo mě i  návrhářku, autorku bezvadných čepic a fajn holku... co taky úplně nepodléhá módním trendům a konzumnímu lifestylu. Prý není třeba být normální, ale co hadry? Jak dát dohromady slušné kostýmy, když jedna z héreček má v botníku jenom holínky a kecky a v šatníku barevnou vintage módu, a ta druhá si libuje ve všem černém, potrhaném a volezlém?  (Což vypadá dobře na fotkách, ale v potemnělém klubu ani ne.)

Druhé překvapení se konalo až na místě setkání. Jé! Co ty tady?! No, já ti budu dělat manžela!
No, do háje. Vědět, že mě pro něžné a láskyplné scény přiřadí zrovna k tomuhle člověku, asi by mě ještě v neděli ráno chytla nějaká zákeřná nemoc. Tedy, nevykládejte si to zle. Václav je úspěšný třicátník, čerstvě rozvedený, s vlastním bytem a velmi dobrým vkusem. Jeden z mála lidí, kterým se můžu svěřit s čímkoli, snad i nejlepší kamarád. Jeho koníčkem je provázet mě světem kvalitních vín a dobrého jídla a je natolik gentleman, že plně akceptuje můj rodinný stav, blbě se neptá a ani pozdě v noci se zbytečně nesnaží.
Můj muž ho nerad. A já velmi nerada působím muži nepříjemně.
Malé dilema všedního dne.

Ale zvládli jsme to. Prý.

Tak až uvidíte videoklip, kde bude v hlavní roli tlustá zrzka, prostě ho vypněte.

Jinak, Martina, která nás do toho nalákala, si nakonec dneska užila svoje. V jiném videoklipu, v upnutém overalu, pobíhala po Praze. Nebo tak to aspoň bylo ve scénáři.

Ps: Možná takoví nejsou všichni, jestli se někdy dostanete k těm filmařům, co se s nimi znám já, pak je neberte moc vážně. Ušetříte si tak nervozitu až vám budou všichni říkat, že se máte svléknout a podobné skopičiny. Teda, když se chcete svlékat, nic proti tomu asi mít nebudou. Dobrovolnosti se meze nekladou. Jo, a pokud chcete být v televizi, pořád sháníme hrdiny do epizodních rolí v oblíbeném seriálu. (V případě že chtete něco jiného, než soutěžit s Pennymarketem, tak raději napiště někomu jinému. To zařídit neumím.)



Moc PR a bezmoc na opačném konci.

Poslední dobou se, mimo toho, že mám za sebou státnice z hlavní specializace, seběhlo docela dost věcí. Média, média, média, tiskové zprávy, tiskové konference, a do toho další státnice z žurnalistiky a propagandy.

Každý má svou pravdu, každý má svou motivaci si za ní stát, a pokud je myšlenka dobrá a jedinec je ochoten přijmout zodpovědnost za to, co dělá, pak jsem liberál a fatalista a co má být budiž to bude. (I když ani já sama nevím, kdy přijde čas ani ne tak rozeslat faktury, jako spíše zaplatit za to, co mi bylo dáno.)

PR neboli public relations, to je v současnosti velmoc, a jak bych řekla, když dám dohromady odpovědi mých vyučujících na téma Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 (jeden dělal PR, druhý pracuje na ČSÚ), dobré PR dokáže i z něčeho zoufale špatně provedeného udělat hezkou věc.
A jak říkal ten tlustý pán z UJAKU, PR je vlastně určitý druh manipulace s lidmi. Veřejnoprávní média by si ho vůbec neměly všímat, ta která mají ambice být seriózními by s PR články měla zacházet opatrně... no a ve světě ženských časopisů se PR tak nějak stává základem obsahu. (viz červnové Elle, magazín invogue.cz a tak podobně) Těžko se budu stavět proti, ostatně, kdyby člověk měl po každé nové kolekci pátrat jako po tajných pěstírnách marihuany, pak bychom se toho asi dozvěděli o hadříkách dost málo. I já jsem ráda, když mi někdo nadhodí zajímavé téma, o kterém se dá popsat pár řádků. (viz youngprimitive článek) Je však až děsivé pozorovat propracovanost systému a hlavně, to, že fakt funguje...

... například to, o co nemá PR, nikoho nezajímá. Třeba to, že v zemi, která má ambice vstoupit do EU, brutálně zasahují proti pokojně protestujícím demonstrantům. Vlastně se o tom mluví na blozích, twitteru, facebooku, ale média jsou v tomhle směru obezřetná. Bodejť by ne, když i u nás se ruší parky, aby místo nich vyrostla "architektonicky skvostná" monstra. A nikdo nechce, aby se protestovalo, ne?
(Co se s tím dá udělat z pohledu běžného člověka? Asi nemá smysl sednout na letadlo a jít protestovat naživo. Tak aspoň petice, když už happening proběhl...http://turecko.amnesty.cz/? Nějaké jiné, lepší nápady?)


...a například to, co všechny zajímá, může být zároveň využito jako osobní prezentace. Někde jsou vyplaveni? Pošleme jim tam hradní stráž! Budeme natáčet jak jsou koberce nacucané vodou a stařenky pláčou, mobilizovat lid k příspěvkům na charitu, vzápětí propagovat popovodňové půjčky a tleskat ručičkama, jak útraty za obnovu zničeného bydlení pozvednou ekonomiku. Jo, pomoct je fajn, když to je pro dobrou věc, ať klidně na Nově natáčejí promáčené domy každý den pětkrát. (To že mě to irituje je jenom můj problém.) Jo, pomoc je fajn, například dneska je koncert na pomoc ZOO. (Zase to skvělé PR, na pomoc nějaké zaplavené dědině se asi koncerty dělat nebudou...) Ale pomoc by měla být především tak nějak nezjištná. Tak nějak z toho pocitu, že chci pomoct, ne že bych měl, protože to říkali. Proto mi jako hodně fajn přišel prostor pro dobrovolnictví, hmotné dary, sbírky šatstva...

...ona ta dobrovolná pomoc, občas si za ní člověk musí stát fakt pevně. Třeba jako lidé, kteří se snaží pomoct rodičům novorozených paterčat. I v tomhle je PR, neb rodiny si všimla agentura, která má tak trochu na svědomí všechen ten povyk. Neb obchod s kočárky si tak chtěl v tisku udělat reklamu. Neb čeští rasisti si taky potřebují udělat reklamu a stejně tak si reklamu chtějí udělat Romové. (Přitom o to základní se postaral stát - je na to zákon - a teď už mrňata nepotřebují žádnou publicitu, jen zdraví, lásku a plná bříška.)

...no, a dobrovolná pomoc, ono je to vlastně většinou něco za něco. Určitě jste už něco slyšeli o tzv. nemoci motýlých křídel. Debra.cz  je občanské sdružení, zaměřené na podporu a pomoc nemocným a jejich rodinám a co se PR týče, považuju ho za obstojné, protože o nemocných je možné se dočíst v tisku tak jednou, dvakrát za měsíc. Proto mě nijak neudivilo, že dvě velmi známé osobnosti českého módního světa spojily své jméno s tímto sdružením.  Pokud si tak zakoupíte určitý produkt v designu této známé dvojice, jedna šestina z ceny, kterou zaplatíte, poputuje na konto sdružení.
Jenom nevím, jak se k tomu staví sdružení, ale na své stránce nemá o spolupráci ani čárku, dotyčná značka není uvedena ani mezi sponzory, ani mezi tiskovými partnery, a výrobky dokonce nejsou ani v eshopu. (A nebo mají jenom trapně neaktualizované stránky? Ha.) Být dámami, mrzí mě to. Mrzí mě, že společnost, které posílám dost peněz, není ochotna propagovat moji značku a můj eshop, na kterém to prodávám.

Hm. Nakonec je jedno, jak kdo pomáhá. Každý má svou pravdu, každý má svou motivaci si za ní stát, a pokud je myšlenka dobrá a jedinec je ochoten přijmout zodpovědnost za to, co dělá, pak jsem liberál a fatalista a co má být, budiž. Hlavně, proboha, neseďme na zadku a nevymlouvejme se, že se nás to netýká, že ta bezmoc je někde na opačném konci.




Recepty domácí kuchyně - Young Primitive

Tak, jako si z nás, co se potravin týče, dělají obchody legraci, ani s hadrama to není vždycky slavné. Malý trh, vysoká ceny, kvalita pochybná, to je jasné jako facka. Ale ani by to tak nevadilo, když jsme blbí, si nic jiného nezasloužíme, ale nejde jenom o nás a naše nasyslené korunky. Každý nákup má díky provázanosti ekonomiky vliv i na jiné lidi.

 Osobně si myslím, že nakupovat domácí zboží má smysl. Když už teda ne proto, abychom snížili ekologickou zátěž, vyhnuli se vykořisťování jihoasijských dělnic a ignorovali tlak nadnárodních řetězců, tak proto, že to podpoří naši malou ekonomiku. Zaměstná to nějaké ty švadlenky, grafiky, návrháře, ti pak budou schopni si sociální a zdravotní platit sami, děti pošlou na nějakou lepší školu, zvedne se HDP a ekonomové budou slavit, že jsme z krize venku. Jasně, je to tak trochu utopie, ale proč to nezkusit, hlavně... když ne všechno co tady vzniká, je odpad.

Young Primitive je brněnská značka typu grafika všeho druhu. To takhle člověk začne s webovkami, plakáty, a skončí...  no jasně, u triček. Teda, kdyby to končilo tričky, tak bych si asi samostatný článek odpustila. Obrázky na trička může tisknout kde kdo (pamatuju si, jak jsem kdysi vytiskla fotku na tiskárně HP na nažehlovací papír HP a celé to pak aplikovala na bílé tričko pochybné kvality... kde to vydrželo dvě vyprání) a hlavně, trička s obrázkem mě přestala zajímat v době, kdy byl můj věk ještě jednociferný. Za fashion to prostě nepovažuju. O něco více práce a kreativity je možné vrazit třeba do mikin, do šatů nebo sukní.  Podle mě je ale poklad Young Primitive zakopaný na úplně jiném místě, a to pod hlavičkou legíny.

Docela dobře si pamatuju, jak tady někdo před rokem dvěma skuhral, že v česku se nedají sehnat hezké divoce potištěné legínky a ejhle, here we are. Chcete vesmír? Batiku nebo fotografii? Žádný problém. Young Primitive se nebrání ničemu, protože má dobré nápady, šikovné dodavatele, a ví jak na to.

BESKYDY
CLOUDS
NEBULA





Přiznám se bez mučení, tím, že potištěné legíny jdou ušít mimo velkovýrobní tovární haly, jsem si nebyla tak docela jistá. Přece jenom, je to elastická záležitost, obrázek musí navazovat, guma v pase nesmí tlačit... no, prostě doma vyrobené legíny jsou vždycky více tepláky, než cokoli jiného. (A tak nějak, podle sebe soudím tebe...) Ne že bych nevěřila, že celé to dílo se odehrává v katastru města Brno, ale nějak jsem si to prostě nedokázala představit... no, a nakonec, to vlastně nevypadá nijak složitě. Vlastně, je to tak trochu jako slepovačka ze Sluníčka neb Ábíčka.


  
Na konci toho všeho vystřihování a sešívání jsou legíny Ludwig, které mají potisk z takového toho divného, jakože barokního divanu. (Tahle potahovka je prostě kult, zejména pak ve Scontu a na podobných festivalech bytového designu, ale zatímco na gauči vypadá tragicky, na legínách to je něco úplně jiného.)

Tak až příště budete shánět něco na své nožky a nožičky, dříve než se ponoříte do vod Asosu a podobných portálů, zkontrolujte co je nového na Young Primitive.cz.

Mimochodem, myslím, že by bylo možné se i domluvit, a nechat si vyrobit nějaký super extra vzor na zakázku. To jinde neumí. ;-)