Slečna drsňák? Kdeže!

To jsem si zase jednou myslela, jak potrápím modelku a možná i trochu fotografa. Ouha, ten největší ubožák jsem tentokrát byla já.

Fotograf Honza je z umělecké rodiny, vystudoval fotku na střední i na FAMU, na svitkový film fotí natáčení filmů a má zálibu v jihovýchodní Asii. Má svoje metody, svoje představy a není snadné ho z nich vytrhnout. Pokud něco neklape tak jak má, je mrzutý. A tak raději fotí v ateliéru. Ale máme za sebou první venkovní dobrodružství.

Na počátku všeho stálo oddělení gotiky ve fundusu na Barandově, modelka v Istambulu, fotka indického "svatého muže" a amazonky. Honza se nadchnul, našel lokace, udělal si přesnou představu...a nakonec akceptoval i to, že to tak úplně zcela přesně být nemusí. Díky za to! Už tak bylo pondělí divoké.

Ačkoli v ateliéru jsme se měli sejít až ve dvě hodiny, při mé "honbě za snem" jsem neměla příliš volné ani dopoledne. Fotograf měl pár dní předem dopravní nehodu, takže bez auta, vizážistku chytla nemoc, takže bez vizážistky. Naštěstí můj laskavý muž mi půjčil svoje fáro. Cestou do centra jsem nikoho nenabourala (I když jednou jsem  těm, co jeli za mnou, docela zavařila. Omlouvám se.), parkování bylo sice tristní, ale to se snad ženám odpustí, že si po pěti minutách marných pokusů někoho zavolají na pomoc...
Zbývalo vyřídit pár detailů a náš tříčlenný tým se konečně sešel. Modelce Báře na hlavě vyrostla prapodivná dredoidní věc, naložili jsme mačety, srpy, křídy...a vyrazili. V údolí potůčku mezi poli, za JZD na kraji vesnice, vládl klid a mír. Do odpoledního ticha se ozývalo jen cinkání moždíře, zvuk klacíku míchajícího hmotu v plastové misce a vzdálené kroky ve vysoké trávě. Směs křídy a tělového mléka byla hustá, mazlavá. Modelka dostala bederní roušku, korále z nezralých šípků a kachní peří do vlasů. A dříve než se Honza vrátil z obchůzky terénu, Bářina egyptsky hnědá kůže byla schovaná pod vrstvou bílého nátěru. A tady legrace končí.

Můžu si stokrát říkat, že jsem hloupá, ale už když jsme se vydali na pochod přes žitné pole, bylo mi jasné, že stylové sandálky nebyly dobrá volba. Že hudáčovy sandále nebo pohorky by byly lepší. Když se Honza prosekával kopřivami, bylo mi jasné, že ani vystajlované šortky nejsou to pravé. Když kolem kroužili komáři, připsala jsem si do seznamu triko s dlouhým rukávem, ne halenku. Jsem holka z hor, kopřivy, větve, bláto, hmyz, to mě neděsí. Snažila jsem se modelce co nejvíce ulehčit její úděl doslova nahého v trní, bílé maskování vysychalo a drobilo (příště namíchat mletý vápenec se sádlem) a Honza dolaďoval lokace. Nakonec Bára hupla do bahnité strouhy a jak sama říkala, snažila se nemyslet na to, co v bahýnku žije. Já jsem se snažila nezaclánět, asistovat, pomáhat... břehy potoka zarostlé trnkami byly plné skořápek šneků. V hlavě mi blikla výstražná kontrolka. Tady něco nehraje...

A pak jsem je uviděla. Bylo horko, sucho, tak spali. Dva jsem zbaběle zabila. Ostatní se ani nehnuli, spali u kořenů kopřiv. Byla jsem napjatá, ale nebála jsem se. Dokud nelezou, je to OK. A pak Honza zavolal o pomoc, zula jsem sandálky, hupla do bahnitého potůčku a šla držet odrazku. Jenže v bahně do půl lýtek se jde špatně, fotograf mě vytáhl na pevnější břeh a.... byli tam. Centimetry od mých bosých noh a kdoví, jestli ne i pod nimi. A hýbali se! Srdce se mi rozbušilo, zamotala se mi hlava, záchvat paniky. Co budu dělat, co budu dělat?!?! 

Rozdýchala jsem to. Šlápla na místo bez živočicha, podržela odrazku, vydržela nezavazet...a pak to středem potoka vzala zpátky na břeh, s nohama komplet od bahna vlezla do sandálků. Ještě že už nebylo moc co fotit. Do toho jsem měla "pracovní" telefonát, domlouvání se na večer...lehce otřesená a parádně zasviněná jsem odřídila až domů.

Víte, jediné zvíře kterého se bojím (zatím) je Plzák Španělský. Bojím je možná slabé slovo. Pokud byste mě chtěli zabít, nasypejte je na mě. Dostanu infarkt. Tyhle zvířata plní mé noční můry, brání mi se procházet trávou bosa. Lehká fóbie. A těch, ještě v nepřevivinuté "oranžové" barvě, tam byly stovky. Honza když se procházel po břehu potoka v pohorkách a sekal kopřivy, je vyoral, probudil a zamíchal do vlhké hlíny. Ještě teď mi z toho není dobře. Fuj.

Nicméně, dneska jsem viděla černobílé náhledy fotek a pár jich vybrala pro barevné zpracování. Jsem zvědavá. Snad všechny naše snahy budou za něco stát.

Ps: Díky módním blogům jsem se stala stylovou a děsně nepraktickou. To se musí změnit! Vracím se k hudáčovým sandálům :-D

Téměř bezúdržbová úprava (Jak vždy vypadat a působit dobře I. )

To že by o sebe žena měla pečovat a tím se odlišit od muže, je věc stará už pár tisíc let. Na druhou stranu ale platí, že v přirozenosti je krása. Můj názor je takový, že pokud o sebe dokáže žena pečovat tak, aby byla vždycky zcela dokonalá, klidně ať je trochu přešlechtěná. Ale stokrát raději ženu nenalíčenou a přirozenou než ženu nalíčenou špatně, s oprýskanou fasádou.

Pečujte o sebe - snadno se to řekne, ale když je málo času, už mnohem hůře se to udělá. Bezúdržbovost neznamená zanedbanost, ale schopnost vyjít ven z bytu už deset, patnáct minut po probuzení - a přesto vypadat a cítit se dobře.

Vlasy
Relativní bezúdržbovost vlasů spočívá ve správném střihu a správné barvě.
Mohlo by to svádět k tomu, nechat si vlasy přilepit/přivázat/přivoskovat/... ale i spoje se musí posouvat, dready se musí zaháčkovávat a rasta copánky přeplétat...

Barva
Pokud nemáte nadbytek času a financí, vyhněte se výrazné změně barvy vlasů. Nezáleží na tom, jestli jdete z brunety na blond, z blondýny na černovlásku nebo experimentujete se zrzavou, červenou nebo zelenou. Vlasy rostou cca centimetr za měsíc, jak komu. Když už se maskujete, musíte tu hru hrát do konce a pravidelně dobarvovat. A pokud používáte exotické a nekvalitní odstíny, není to jenom o odrostech, barva se vymývá.

Střih
Kreativní a dokonalé střihy vlasů jsou nádherné...bezesporu. Ale málokterý kadeřník to opravdu umí. Pokud nemáte čas chodit se jednou za dva tři týdny stříhat, foukat, lakovat a natáčet si vlasy každé ráno, trochu riskujete.
                             Dlouhé x krátké vlasy
Muži se shodují, že ženy by měly mít dlouhé vlasy.  Pravda je, že vlasy delší než po ramena jsou oblíbené a má to své výhody. Jde je stáhnout do culíku, udělat drdol, vyfoukat, navlnit vyžehlit, nebo nemusíte dělat nic. Tedy, nic. Jendou za čas je třeba nechat si zastřihnout konečky. V tomto ohledu mají nespornou výhodu ti, kteří žijí mimo Prahu. Já si konečky nechávám zastřihnout v mém rodném městě, za 30 kč na pánském oddělení. Nemusíte se objednávat, čekání je krátké, stříhání rychlé - a kvalitní. Slečny na pánském umí stříhat stejně dobře, jako ty na dámském, akorát nebarví, nedělají trvalou, nemyjí hlavu. A krátké vlasy si na pánském můžete nechat zastřihnout rovnou celé.

Tělesná srst
Člověk pochází z opice a je chlupatý. Společnost říká, že být chlupatý je neestetické.

Podpaží
Postarat se o podpaží je poměrně rychlou záležitostí - stačí se při každé sprše přejet strojkem - pokud nechodíte na vosky, lasery a podobně. Jestli nemáte čas respektive, nějak to nevyšlo, mějte k dospozici vždy i nějaký top nebo šaty s rukávem, který strniště zakryje.
Pokud jste "přírodní typy", hlídejte si, aby vám chloupky moc netrčely - doporučuju elektrický strojek na zastřihávání vlasů nebo vousů.

Nohy
Zatímco u tmavých žen je to poměrně nezbytnost, blondýnky si občas nohy neholí vůbec. Já nezapírám, že moje chloupky jsou i při maximální možné délce vidět pouze v protisvětle a tak trvalejší metody než holení neznám. Každopádně, i tady se hodí mít ve kříni nějaké maxišaty nebo maxisukni, případně plátěné kalhoty.

Intimní místa
Ačkoli se společnost tváří, že bobři vyhynuli, není tomu tak. Zkusila jsem oboje a za sebe tvrdím, že preferuju upravený přirozený stav oproti strništi a zarůstajícím chloupkům...

Nehty
Pokud si nehty pravidelně necháváte gelovat, lepit a kdovíco pravidelně, někdo může namítat ale proti gustu... Problémem je, pokud to pravidelně neděláte. Odrůstající gelové boule nebo dokonce odtrhané nehty od lepidla jsou už hodně špatné. Podobně není skvělý ani oprýskaný lak nebo nehty přerostlé. Pokud nemáte čas o své ruce pečovat a/nebo pracujete manuálně, dobře si to promyslete. Nejsem schopná posoudit, jestli jsou lepší nůžky, kleštičky nebo pouze pilník, ale ze zdravotního hlediska je nejlepší mít nehty tak dlouhé, aby nepřesahovaly prst. Krátké nehty jsou nejen praktické, nelámou se, nezadrhávají se - ale také snesou mnohem divočejší barvy laků na nehty, než ty dlouhé - když už. Zase však platí, pokud nemáte čas lakovat a odlakovávat, držte se při zemi.
Co se týče údržby mimo zkracování, kolik je typů lidí, tolik je typů pokožky na rukách. Někomu k puchýři stačí si zavázat boty, někomu spíše narostou mozoly a kůže nevyschne ani po manipulaci s cementem - bez rukavic. Moje sestra se sametovýma ručkama se maže měsíčkovou mastí po každém umytí rukou. Já jsem druhý typ, jediné co běžně používám je krémek na nehtovou kůžičku od Karité z Profimedu. Od té doby nemám záděry a to je příjemná změna.

Obličej
Pokud má váš makeup jinou barvu, než váš krk, nechte ho na jindy a použijte jiný, nebo se neličte.
O líčení vám toho nejvíce poví odborné bloggerky nebo vizážistky, kosmetičky (Nadia, Theresa ...).
Pokud ale bez makeupu vypadáte jako úplně jiný člověk, možná to chce změnu. Až jednou zaspíte a na procedury nebude čas nebo se stane podobná příhoda, nemělo by vás to moc rozhodit.
Možná se může zdát relativně přitažlivou myšlenka na umělé řasy a pernamentní makeup. Ale i umělé řasy se musí posouvat a pernamentní makeup - mizí postupně.


Tělo
Pohyb
Dnes se stává trendem cvičit, posilovat...ale obezita přesto narůstá. Přesto se i "moderní žena" obejde bez osobního trenéra. Obyčejná rychlá chůze ať už po rovině (vystoupit o zastávku dříve) nebo po schodech (výtah nechat důchodcům, vyběhnout eskalátory) až zázračně zpevňuje pozadí. Pokud vám ani to nestačí, je možné jezdit na kole nebo, relaxačně, běhat. Velmi přínosná je i prostá fyzická práce - sekání trávy, hrabání, štípání dřeva, žehlení (!!!), úklid domu... (nošení uhlí, rytí, kopání krumpáčem, betonování, řezání dřeva řetězovou pilou, stěhování klavíru...)

Výživa
Na snídani cukr, na oběd cukr s bílkovinou, na večeři bílkovina. Snídani sněz sám, oběd s přítelem, večeři nech nepříteli.
V praxi to vypadá tak, že pokud do sebe budete dopoledne cpát sladkosti, nebudete na ně mít chuť večer. Pokud se nenasnídáte, bude vás kolem třetí hodiny honit mlsná tak, že skončíte jako já dneska, s plechovkou Salka. ;-)

Jste údržboví nebo bezúdržboví? Jak často si holíte nohy? Co na to používáte? Kolik času minimálně potřebujete k tomu, abyste vypadli ráno z domu? Co používáte na ruce, na třepící se nehty? Jaký je váš oblíbený přirozený pohyb, střih a úprava účesu? Napište své tipy a rady :-)

Slevy

v 10 hod se otevírá Zara a tam - ode dneška slevové šílenství :-)

A ve slevovém šílenství...





Mám si je nechat? Ano? Ne? Nevím.

Zavazadlo

UMYJTE SE! (Jak vždy vypadat a působit dobře I. )

Tak jako z titulek časopisů Strážná věž křičí věta "Probuďte se!" mám nutkání křičet na všechny strany něco podobného.

Umyjte se! 

Zdá se to jako triviální věc, myjeme se přece všichni. Ale ruku na srdce - občas to není tak žhavé.
Občas prostě není tolik času, nebo má člověk myšlenky na úplně něco jiného.

 Tělo
Názory na to, jestli se sprchovat ráno nebo večer se různí. Já osobně jsem kachna, ve sprše bych nejraději byla pořád. Ale jsou lidé, kteří se sprchují jednou za dva dny a pořád je to OK (např. moje „městská“ babička) Každopádně, protismradový účinek sprchy je asi ten nejdůležitější a v letních dnech asi nejcitlivější.

Kosmetický průmysl se nás snaží přesvědčit, že je třeba používat sprchové gely, vonítka, krémy...a hned potom zvlhčovače, mléka, ojejíčky, nakonec deodoranty, antiperspiranty, parfémy.
Ve skutečnosti, pokud se sprchujete každý den nebo i vícekrát denně, stačí většinou jenom voda, případně tuhé mýdlo na podpaží - aby se umyl starý antiperspirant.

Ne vždycky je ale čas a prostor na celé sprchování, přestože si člověk připadá lezce jetý. Proto přidávám pár mnou osvědčených tipů.

Naučte se používat bidet a podobné techniky! Kromě toho, že to dokonale osvěží a má to své hygienické plusy, nemusíte se kvůli tomu znova líčit, vonět, česat a v podstatě ani nijak výrazně převlékat. Navíc, když si na to zvyknete, zjistíte, že bidety bývají i v lepších restauracích, hotelech, dokonce i ve školách a může vám to ušetřit spoustu času na cestu domů a zase zpátky.

Antiperspiranty jsou dobrá věc. Ale než si najdete ten svůj ideální, je to poměrně dlouhá cesta, navíc, vůně každého antiperspirantu se mění podle člověka a občas to ani tak není úplně ono. Já jsem se dostala přes babiččin "kapesník v sáčku" k papírovým kapesníčkům a lahvi čisté vody. Když už mi připadá, že pánský oldspice který používám je nedostatečný, vždycky se najde wc, kde se můžu opláchnout nebo aspoň otřít mokrým kapesníčkem. Ne že bych se pak nějak výrazně měla k tomu, abych se chytala "závěsných madel", ale aspoň nemám pocit, že obtěžuju.

Nohy jsou dalším problematickým místem. Někdo používá sprejové antiperspiranty, voňavé vložky...ale ani ten nejlepší antiperspirant neochrání před prachem, když chodíte v sandálkách. Pokud je vám horko a potíte se a domů je daleko, nebojte se použít bidet k umytí nohou. Pokud máte na převlečení do gala jenom pár minut, čerstvě umyté nohy vám dodají sebevědomí.

Protižloutenkové plakáty nás učí, umývat si ruce. Doporučuju si vždycky vzpomenout na toho chrchlajícího bezdomovce, co na tu kliku sahal před vámi, na paní v masně která brala peníze rukama od hovězího, na malinké ručičky zapatlané od čokolády, které před chvílí "ojížděly" zábradlí...

Obličej
Obličej je tím, na co se lidé při kontaktu dívají nejvíc. A v každém kosmetickém článku je napsáno: Hlavně se odličujte! Což ale, jak všichni víme, není úplně legrace po náročném večeru dodržet. Našim prabábám  stačilo opláchnout se vodou, dnešní voděodolné přípravky ale jen tak nepustí. Já osobně mám v koupelně balíček vlhčených ubrousků - jedno jestli dětských, nebo přímo odličovacích. Jeden ubrousek stačí na lehce až středně nalíčený obličej, odličování zabere chvilinku a nevyžaduje ani moc přemýšlení.

Vlasy
Až se vám u hlavy začnou vlasy spojovat do pramínků, věřte, že pročísnutí to nenapraví. Tady pomůže jedině šampon. Šampon, a v případě, že máte vlasy delší než po ramena, tak i kondicionér. Jak už bylo mnohde řečeno, šampon je třeba vybírat podle typu pokožky hlavy (mastná, suchá, s lupy), kondicionér podle typu vlasů (lámavé, jemné, kudrnaté) a platí, že šampon se nanáší jenom u hlavy a kondicionér spíše na zbytek délky vlasů. Pokud to uděláte jinak, vlasy budou suché, křehké a přitom se budou rychle mastit.

Každé vlasy potřebují individuální frekvenci mytí. Pokud jste žena, která věčně nestíhá, doporučuju umývat hlavu hned po příchodu z práce nebo ze školy předtím, než začnete druhou směnu doma. Pro vlasy je nejlepší když přirozeně prosychají a na to budou mít dostatek času. Pokud si navíc myjete vlasy přes den v létě, můžete je stočit pod šátek a vyrazit ven - budou postupně schnout a příjemně vás chladit.

 Já osobně si vlasy myju co tři, čtyři dny – jsou suché, lámavé, jemné, v délce po gumu podprsenky. Používám šampon a kondicionér Ikea family, kondicionéru asi čtyřikrát více, než šamponu. Možná že to není značka profesionálních kadeřníků, ale podle všeho vyhovuje.


Pokud máte nějaké tipy jak se mýt a jak se cítit svěží i v občas bojových podmínkách, sem s nimi!

Jak vždy vypadat a působit dobře I.

Každý chceme vypadat a působit dobře.
Pro ty, kteří mají zazobaného milence, manžela a nebo tatínka, jejich jedinou prací je chodit do školy, na nákupy a na párty, to není nic složitého.


Ale co my, co my ostatní? My co nejezdíme taxíkem, ale dobíháme MHD? Ze školy do práce, z práce do školy, nebo do jiné práce a potom rovnou na párty? Jak vypadat svěže a dokonale, když je málo času a financí taky o moc více není? Jak si vybudovat vlastními silami nejen styl ale i sebevědomí?
Nový "nekonečný" středeční seriál!

Ps: Možná vám některé poznatky budou připadat trochu debilní, ale jsem si jistá, že když se třeba v tramvaji podíváte kolem sebe, pochopíte.

Klauzury VŠUP

Protože jsem se oblékala až po tom, co muž odešel do práce a svlékla dříve, než přišel, neuvidíte, co jsem měla u státnic a co mi pomohlo si, před panem Krebsem a panem Zeleným, vybojovat titul. (Paní docentka Jitka už mě zná, tu jsem průsvitnými šaty určitě neohromila.)

Ale protože můj muž měl stejnou radost jako já (On snad větší, protože jsem po něm chtěla aby mě zkoušel ze statistiky, pokoušel se na několik hodin zamknout v koupelně...) vyšli jsme si spolu do víru velkoměsta. 
Couráním z Hlaváku až na VŠUP, kde probíhala vernisáž klauzur. 

Pokud jste v té bodově nikdy, nebyli, zajděte si. Buď vás polije nechuť ke všemu uměleckému, nebo naopak, zatvrdíte se a budete mít tendenci trénovat na talentovky. A jsou tam samé nesmírně vysoké, štíhlé a krásné slečny, skvěle oblečené, a mladí muži taky tak. 

Dole u vchodu byl pultík a u pultíku dvě slečny nalévaly víno. Na FB bylo psáno "Růžové!" a barva byla dodržena. Co se chuti týče - jsme jenom chudí umělci - vinný ocet z růžového vína jsem pila poprvé. 

Ale k tomu podstatnému. V jednotlivých ateliérech byly vystaveny magisterské práce. Od architektonických řešení přes městský mobiliář, urny (ano, ty, do kterých se sype lidský popel) přes grafiky na tričkách, v knihách nebo na etiketě vína. A taky to, co asi módní nadšence zajímá nejvíce - ateliéry oděvu. 

Ateliéry oděvu jsou na konci pravého křídla, dva nad sebou a v nich bylo vystaveno pět prací. 





Hned zkraje to byla kolekce kožené obuvi. Skvělé! Boží! Kde se to bude prodávat? Bohužel, můj muž má jiný vkus než já, takže vám zamlčel ty nejlepší kousky. Uvnitř je "normální lodička", to co je nahoře je hrubá kůže, spojovaná předpokládám lepením. 
...to černé jsou bradavky...
Na druhém konci místnosti byly vystaveny modely značky Katarze. Pokud vám to něco říká, ano, jedná se o ty slečny, které prodávají extrémně drahé spodní a spací prádlo na různých módních akcích. Školní kolekce byla naštěstí bez cenovek a nesla jistou známku školní práce - neboť každé body mělo černé bradavky, a co se overalu týče, ten měl i černý klín. Ideální oblečení podoma :-) U stolečku s podklady byly k dispozici anketní formuláře, které mají vyzkoumat cítění domovů různých lidí a příští kolekce udělat "ještě více na tělo".
Nemám nic proti. Budu se těšit... ale i když vím, že to jsou skvělé materiály, bezešvé - nešlo by s těmi cenami něco udělat?

Vyšli jsme o patro výš a tam na nás čekaly hned tři kolekce. Nejrozsáhlejší byl koncept pánské značky, který obsahoval jak oděvy, tak bižuterii, kožené psaníčka (Vítěslave, měl bys zbystřit!) tak parfém. Ale bohužel, na celé kolekci bylo podle mě příliš cítit, na jakou skupinu je orientovaná. Mému muži bych snad vrazila pod paži psaníčko a oblékla ho do kostkovaných kalhot...ale více nic. 



Další kolekce byla ženská. Autorka ztvárnila tři ženy pomocí modelů. Emma Bovary - prapodivná volánová kreace, Anna Karenina - černá róba, Emma Destinová - bílá róba ... a bonbónek, Sidonie Nádherná - kalhotový kostým z hrubého hedvábí. V obrazové a teoretické příloze měla každá hrdinka vepsán odstavec coby světa názor. Sidoniin citát "A věrná být nemohu: to by žádný muž od ženy neměl žádat, protože by vyhasla" mě dostal do kolen. A ačkoli to některé ženy považují za alibismus, můj názor to nezmění.




Jako poslední jsme viděli dámskou kolekci, jejímž základním kamenem a myšlenkou byl materiál a proměny jeho struktury. Na fotkách můžete vidět jenom "plstěné modely" nicméně, v kolekci je i model leptaný a model - jak bych to řekla - strukturovaný - látka je bodově slepena do hrubých vrstev které jsou seříznuty - asi jako když na mapě vidíte vrstevnice. Na "vrstevnice" se určitě zajděte podívat, na hedvábí je to velmi efektní. Bohužel, návrhářka se tak soustředila na vrstvení, až zapomněla modelu přišít rukáv - u leptaného totéž.

Plni dojmů jsem nakonec, čirou náhodu, zapadly do slavného HANY BANY, před deštěm se tam schovala Cikánka s růžemi, dali jsme si dvě piva, prohrála jsem dvakrát v piškvorkách a bylo na čase jít domů. 



Tak aspoň abyste nějak viděli, jak vypadá čerstvá bakalářka - klasický, černošedý a planďavý styl. 

Autor fotek!

be nice to me

Šaty vyzkoušené, nachystané, stejně jako náušnice a prádlo.
Dokonce dvoje boty.
V diáři napsány všechny podstatné informace.
Přečtené posudky, promyšlené odpovědi na ně, zpracované prezentace na obhajobu a uložená na dvou webech.
Umyté vlasy.
Nachystané vzorečky, tabulky a index.
Nachystaná taška.
Jenom se vyspat, namalovat, vybrat který použiju parfém, něco sníst, stihnout vlak, dojít na místo...
A ještě jedna věc. Ta nejpodstatnější.

V hlavě bych měla mít vědomosti. Ale vůbec, vůbec si tím nejsem jistá. Spíše naopak.

Prej klid a nohy v teple. Nevím kdo to vymyslel ale mám tendenci běhat po pokoji a křičet.
Snad to spraví to Hvězdné války a obětí Muže.

No ano. A snad to dobře dopadne. I když počítám i s tou možností, raději uslyším "My jsme ti to říkali" než "Z toho si nic nedělej"

Už jenom 12 hodin a 30 minut!!!

Autor: Jakub Svozil

NOD

19

22

22

Daily portrait. Na každý den jedna tvář. Troufli byste si? On si troufl, docela se kvůli tomu nadřel. Tak to bývá, když má někdo ateliér v předposledním patře baráku bez výtahu.

http://portraitdaily.blogspot.com/

(Bohužel, výstava v NODu mě zklamala... ale vás třeba ne. )

A co zkusit se fotit, každý rok? Nebo, hm, jednou za čas?
 Jsem pořád stejná. Teda, mám jiné vlasy, čím dál hubenější obličej, více zkušeností a vrásek...ale jsem pořád stejně divoká, pořád stejně pitomá jako jsem byla tehdy, kdy do naší domácnosti přibyl první digitální přístroj. Už jsem učinila několik pokusů, změnit se. Ale nakonec mě to vždycky přemohlo, nakonec jsem zase dělala to co mě baví tak jak to baví a tak jak to... prudí moje okolí. A potom mě to zase přešlo, nastoupila jiná  přirozenost a zase znova. Jediné co vím je, že perioda se prodlužuje. Fáze trvá čím dál déle. Možná to není nejlepší...ale oproti dnům před devíti, deseti lety, kdy jsem měnila náladu dvakrát denně, to je pokrok.

Třeba ještě pořád dospívám.


Dospělá budu tehdy, až budu zcela samostatná.


A nejdříve v pondělí večer.
Po státnicích.

Český opravář praček


"Crr, crrr, blem, blem!" Ozvalo se zazvonění a nedaleko stojící pán sáhl do kapsy užmoulaných kapsáčů a na mobilu zmáčkl zelené tlačítko. "Prosím? .... " Představil se."......." "No, aha, hm, víte...co že to potřebujte?" "......" "No, popravdě, jak bych vám to řekl... Dělám spoustu věcí. Ale pračky bohužel neopravuju." "......" "Já vám rozumím, ale bohužel, s pračkou vám opravdu moc nepomůžu." " ....." "Není zač, to je v pořádku, mi volají různí lidé. Mimochodem, od koho víte, že bych měl opravovat pračky?" "....." "Aha, tak naschledanou.""...."

Není to zase tak stará příhoda. A s realitou má mnoho společného.

"...tady v česku je to vlastně nutností, dělat více věcí najednou..." řekla mi v rozhovoru modelka-stylistka-bloggerka.
I známá copywriter-marketing manager-fotografka-novinářka-bloggerka je extrémně talentovaná mladá žena. Včera jsem spolupracovala se slečnou, která je modelka-vizážistka-stylistka-fotografka... a nutno dodat že všechny výše uvedené studují na VŠ obory mimo to, co dělají. Známá je scénografka-kostymérka-asistentka osvětlovače-asistentka režie, jiný pán osvětlovač-zvukař-choreograf-... mi ani v podstatě nebyl schopen říct, co vlastně dělá na hlavní pozici.
Kdysi jsem se sešla na kafe s model-herec-fotograf-grafik-pedagog na VŠ jehož kamarádku modelka-tanečnice-herečka-vizážistka-fotografka znám.
Návrhářka-stylistka-managerka mi řekla, že se alespoň odreaguje od toho ostatního.

 Jasně, to, že většina uměleckých profesí si nějak vydělává na živobytí - např. jako visual merchandiser v obchodech nebo jako IT technik, grafik, recepční, barman, to je poměrně běžné. Peníze prostě nejsou a ne každý má to štěstí na "bohaté" rodiče či partnera.

Občas je to nefér, když společnost tlačí obstojnou vizážistku do toho, aby dělala i hair styling a styling - hlavně, aby to bylo v ceně, nezáleží na kvalitě.

Jak moc toho jde dělat, aniž by něco trpělo? Devatero řemesel, desátá bída, zní mi v hlavě. A ačkoli všechny výše uvedené hluboce obdivuju a nesmírně si vážím jich i jejich schopností, pořád uvažuju nad "dělbou práce". Má vůbec v dnešním světě specializace smysl? Má smysl dělat spoustu věcí jenom proto, že v tom nejsem "tak úplně špatná" a mohlo by se to hodit? Není lepší se specializovat a přes kontakty být schopen domluvit vždy toho správného odborníka?

Foto: Jakub Svozil
Protože, jak jsem mohla vidět, to že děláte více věcí, může být taky pořádný průser. Příkladem může být zážitek s miss-modelkou-majitelkou agentury-produkční a jejím kolegou modelem-stylistou-moderátorem.

Co si o tom myslíte vy? 
Kolik profesí najednou vykonáváte, případně jaké a proč? 
Případně byli byste toho schopni zvládnout tolik, co výše zmínění? Kdyby vám někdo nabídl něco nového, šli byste do toho? 

 (ps: pokud se poznáte a špatně jsem to o vás napsala, omlouvám se, opravte mě)

Učení

Měla bych se učit. A snažím se, učit. A učím se. I když asi něco jiného, než by bylo, v této situaci, vhodné.

Měla bych se učit statistiku a demografii a sociální politiku, ale místo toho kalkuluju s tím, že tříčlennou porotu nějak na 20 min. zabavím, i když toho moc umět nebudu. Že to prostě nějak okecám.

Poměrně si, asi, neuvědomuju závažnost situace. Že když se nebudu za dva týdny tvářit jako bc. budu se muset tvářit... jako každý jiný maturant v Praze a jít prosit o nějaké to nekvalifikované zaměstnání na dobu neurčitou. Že všechno co se učím mimo školu, mi bude s prominutím na houby. A vy všichni co "holt musíte makat" se mi nesmějte. Nesedím doma na zadku, investuju...

Za uplynulý čas jsem se naučila ...

1) Pokud to není nezbytně nutné, nedělám rozhovory. Nevím jak na to, na gymplu nás to neučili a pak vypadám jako pošuk a magor a lidi se zlobí, že z nich tahám, co nechtějí říkat.
2) Nikdy neodkývat účast na akci, o které nemám tušení o co jde. Natáčení porna by mi nevadilo...ale sedět ve vip zóně na dni česko-italského přátelství a tvářit se, že mě to děsně baví...nikdy více!
3) Chodit nejdříve přesně, ještě lépe o 5 minut později. Lidi se hodně diví, když přijdu dříve a akademická čtvrthodinka je ekvivalent "umělecké půlhodiny".
4) Mluvit o sobě...co nejobecněji.

A ... muž si koupil už třetí analog a tak teď fotí a vyvolává, fotí a vyvolává...a z krabičky od zakysané smetany si vyrobil objektiv, ale o tom jindy.

Co je ale nejdůležitější? Ve snech počítám střední hodnoty z výběrového souboru, muž má dejavu, usínám při čtení otázek, snažím se nejíst pečivo...

Blahoslavení budiž slepí a hluší, neboť jejich je české módní scéna!
(Více až se mi bude chtít, si na tu čtvrteční událost vzpomenout a jestli mi schválíte, že to bude nesmírně nepříjemný článek - bohužel ale ne takové to kritické plácání - ale kritika naprosto podložená.)

Trochu samolibý golfáč

Zatímco vy jste tak dobří a čekáte, já testuju golfové boty v Pražských ulicích a na eskalátorech. Ale slib dodržím.
Sobotní přehlídka Kamily Vodochodské se měla konat, s velkou slávou, na schodech zámku Štiřín. Bohužel, už při odjezdu se nad Prahou začala stahovat temná mračna, "nad Tatrou sa blýskalo" a jemně poprchávalo. To by snad pro zkušené golfisty nebyl problém, kdyby se nejednalo o galavečer.

A tak se celá objemná kolekce nejprve přesunula na zámek a potom do přilehlého hotelového komplexu, kde se z důvodu nepřízně počasí celá show nakonec konala.


Zázemí bylo luxusní co do velikosti. Měli jsme pro sebe celý prostor restaurace - až na to, že okna byla silně tónována a prostor byl cítit jídlem z předešlého večera. Dusno, horko, občasné poprchávání a požadavky maskérek jsme vyřešili jednoduše. Paní s nelibostí v obličeji otevřela dveře, stoly se vystěhovaly ven a líčení, jak můžete vidět, probíhalo na denním světle.




A že jsou holky profesionálky (jejich práce můžete vidět nikoli v časopisech ale v kinech a v televizi), Magdaléna po více než 30. minutovém boji přemohla vady mé pleti a udělala ze mě prezentovatelného a reprezentativního člověka. Použila na to minimálně 4 různé podklady, 3 makeupy, 4 korektory, tři druhy pudru...


Čas se krátil, večer se blížil a tři naprosto plné štendry voněly novotou. A v plánu bylo ve dvanácti lidech a dvaceti minutách odprezentovat všechno. Fiting byl krátký tak akorát na to, aby se zjistilo, že všichni se vlezou do všeho. Pak jenom přenést věci blíže k molu, rozepsat kdo s kým...a program mohl začít.

A zatímco se v zákulisí srážely modelky ve dveřích, rozpis se rozpadl na "hlavně aby na molu někdo byl" a pořadí modelů na "hlavně aby to nějak vyšlo", publikum se zjevně dobře bavilo a to bylo přesně to, co jsme si přáli.



A když pak přišlo defilé, bylo to krásné, sice komorní, ale bylo skoro slyšet, jak padají kameny a všichni si oddychují. "To to tak vypadá vždycky?" Ptali se ti, pro které to byla první přehlídka v životě a zasvěcení kývali hlavou se slovy "No, tak nějak podobně."

Pak už zbývalo jenom všechno zase zpátky pověsit, uklidit, srovnat...protože když se kácí les, létají třísky a když je v zákulisí jenom návrhářka a dvě pomocnice na dvanáct modelů, není čas na pečlivé věšení a skládání hned, když se modelka svleče...

Pracovní klasika, tentokrát ze dvou kousků.

Nakonec jsme se převlékli do večerních šatů, nazdobili se a vydali na raut a aftrpárty. A byl to opravdu příjemný, golfový, večer.


Ps: budu se těšit na případné připomínky ke vzhledu a fungování blogu, ať se vám tady líbí :-)

Sobotní odpoledne stane se...

Ta stará vypalovačka má něco do sebe. Znám poměrně málo Renečků a Dolfů...ale v sobotu jsem poprvé přičuchla ke golfu. Ovšem že ne takovým tím "filmovým" způsobem, kdy vám za zadkem stojí svalnatý trenér. Rozhodně ne. Ale mělo to hodně co do činění s módou.

V sobotu se, na zámku Štiřín, konalo golfové něco (vy co hrajete mi napište v komentářích, co to bylo) a pro milovníky ušlechtilého sportu byla v rámci večerní zábavy připravena módní přehlídka.

Modelky kdovíjak vychrtlé a profesionální nebyly, jeden model měl už určitě přes padesát... no, co si budeme povídat, na přehlídku golfové módy skvělé. Prezentovala se totiž kolekce Kamily Vodochodské (www.stylovenagolf.cz) určená právě pro hráče golfu.

Ale nebudu předbíhat.

Ráno se mi podařilo hned několik věcí najednou. Dostala jsem Kubu z postele, jel se mnou na Kolbenku, ani moc nemamral...a koupila jsem si, tušíte správně, golfové boty. Když můj muž zmizel mezi stánky (To je divné, dneska se snad vůbec nekradou zrcadlovky nebo co!), měla jsem volnou ruku, courat se po areálu a okukovat co chci a jak dlouho chci. A tak jsem je zahlédla. U jednoho z těch zadních vetešnictví, u slovenských prodejců, vedle starého vysavače a bedny šroubováků, se krčily pod konferenčním stolkem. Hnědé, kožené, se střapečky přes tkaničky...
Sehnula jsem se k nim, pánové u dodávky zavětřili a začali se bavit, jako bych byla cizinka. Něžně jsem se podívala na botku v mé ruce, usmála se na velikost 40 a sladce se zeptala, jestli si je můžu vyzkoušet. "Ó ano, samozřejmě slečno!" Vytáhla jsem ponožky, botka putovala na mou větší nohu a padla jako ulitá. Pánové začali vychvalovat zboží. "A za kolik jsou?" "Za 200,-""Vrátila jsem botku na místo. "Tak já se kdyžtak zastavím později." a chytala se odejít. "Tak za 150,-! To už musíte, jsou krásné, kožené! Podívejte to je pravá kůže! Kva-lit-ní!" "No víte, já mám malý botník a příliš mnoho bot...ale jestli mi je dáte za stovku..." "Tak za stovku, ale musíte si je ještě jednou obout a pochodit v nich a trošku povytáhnout sukni..." Potěšeně jsem se usmála, vlezla do polobotek, zatočila se, hnědošedá, průsvitná skládaná sukně se roztočila se mnou, pánové byli spokojeni a já za stovku dostala botičky a navíc tašku Tesco, ze které pán vytáhl svačinu, abych je měla v čem nést... S úsměvem jsem se rozloučila a za mnou se neslo něco v tom smyslu, že mám krásné vysoké nohy, že to bylo dobrý obchod.
Až pak jsem zjistila, proč se v těch botkách chodilo tak zvláštně. Na podrážkách mají "spiky" což jsou jakési hvězdičky, které se zaseknou do trávníku a dovolí bezchybný odpal míčku. Moje první golfové boty, i když golf jsem nikdy neplánovala hrát...

Ale člověk se učí. A tak, když jsem k večeru, před jedním z nejúžasnějších obchodů s látkami v Praze, nastupovala do auta směr Štiřín, byla jsem možná lehce nervózní, ale rozhodně natěšená.

...

Kam chodíte na blešáky vy? Byli už jste na Kolbence? A bojíte se pánů s romským, slovenským, ukrajinským nebo rumunským akcentem?

Nejsem až tak marnotratná!

Jestli jste si přečetli ony dva neúspěšné a divné příspěvky o tom, co v létě potřebuju, možná vás napadly dvě věci:

a) Kde na to vezme?

b) Něco důležitého jí tam chybí...

Ad a) - trendy si vybírám podle toho, co už mám ve skříni

1) Mám bílé tričko, bílé tílko, bílé šortky, 3/4, šaty, halenku, dvě dlouhé sukně...
+) Mám pink tričko a rtěnku, a modrý svetřík, šátek, sukni, halenku...
2) Madeira je u švadlenky! (A krajka, no, to je slabší, ta je ještě v tašce...ale co není, může být.)
3) Já jsem někdy měla něco s kanýrama?
4) Díky HM a Hasbens a holkám K+K už mám třetí dřeváky na klínku! (a dokonce bílé)
5) Nosím už hodně dlouho, každé léto znova a znova.
6) Loni jsem neodolala. A letos v lednu v sekáči vlastně taky ne...
7) Tři skládané...nebo čtyři ...leží ve skříni a čekají
8) Loňské slevy v pánském HM + můj muž = klobouky
9) Modré, barokní, maličké kulaté + škeble z berounky. Ještě to všechno navléknout.
10) To co nemám si vyrobím. Jenom nevím, kde na to vezmu čas. Až po státnicích ;-)

Ad b) Chybí sluneční brýle. Protože je nemám. A protože je peklo je sehnat, resignovala jsem.


A taky jsou v mém šatníku pruhy, a první jeansy, barevný lak na nehty. A konečně jsem podlehla kouzlu parfémů.

Hlavní je, že jsem přišla na to, proč se oblékám. Oblékám se lidem pro radost. Aby měli pánové lepší den už od pohledu. Aby se na sebe lidi usmívali. A pomáhá to. Když jdu bez podprsenky, na lidech je vidět, že je to těší. Stejně jako průsvitné sukně, krátké sukně, košíky, perličky ... a téměř nulový makeup.

Ps: Když jsem se po Praze procházela naposled, s košíkem, v dlouhé bílé sukni a pruhovaném tričku těsně pod žebra, s košíkem přes ruku a copem přes rameno, třikrát mě zastavili revizoři. Asi aby se mohli podívat zblízka. A usmívali se i důležití nakupující v Pařížské. Wow!

Pps: Nechlubím se, jenom mám nějakou hroznou radost z toho, že dělám lidem radost.


Čím udělám radost vám?