koło Frydku...

Jak je doma? Když na vás kamarádi nemají čas tak docela nuda. A to se hned v hlavě rodí střeštěné nápady...
a tak jsem dopoledne strávila s krásnou Veronikou, jednou z mála slezských bloggerek (i když bydlí za řekou a je tedy vlastně severomoravačka).
Bylo to hrozně fajn a Veronice tímto moc děkuju.
Těch pár hodin mého monologu mi pomohlo a ji snad úplně "neodjebalo", takže mám hned několik věcí, nad kterými přemýšlet, o kterých psát, ať už jde o můj vztah k mamince, nebo o módu mimo Prahu a Brno.
Ještě jednou díky té milé slečně, s jedinečným vkusem a kreativitou, zajímavým obličejem, hřívou nádherných vlasů a postavou modelky.
:-)

Správný směr

Vždycky když se pohybuju podvečerem, se zlátnoucím a pohasínajícím sluncem v zádech, cítím, že je to správně, že to tak má být, že jedu domů. A nezáleží na tom, jestli se do mě ty oranžové paprsky opírají nad Chodovem, nebo na nádraží Ostrava Svinov.

Konec cesty často prospím. S rozespalýma očima se vykutálím ze schůdků na peron šedý popelem, nosem nasaju železárenské pachy.

Až dneska udolám paní úřednice na sociálce, čekají mě Slezské Beskydy a Jablunkovské Mezihoří, borůvky, smůla na rukách a mozoly od sekery a řetězové pily. Vypálené tílko na ramenách, ranní rosa při krmení králíků, zavařování, Cyrylometoďějská pouť v nejvýchodnější obci ČR....

Pro tento týden KAŠLU NA MÓDU a budu dělat jenom to, co miluju, tam, kde to miluju a s lidmi, které miluju.

Prostě prázdniny.

Pěstí mezi oči

Včera jsem byla ošklivá na Verču z My raspberry life. Vidím že fotku smazala a je mi to trochu líto, protože to byla moc dobrá fotka a pohodový outfit, i když mi trochu hnul žlučí.

Přiznávám se, jsem perfekcionista. Snažím se (minimálně zpočátku) dělat nejlépe jak dokážu, a pokud nejsem schopná pracovat alespoň nadprůměrně, odcházím k něčemu jinému.

Zpátky k Verče a k jiným mnou postiženým, na které křičím Caps Lockem a přitom potají u monitoru fňukám.

Dokonalý outfit zprzněný odfláknutým detailem je jako rána pěstí mezi oči.

Je mi jedno jak chodí obyčejní lidé, už je skoro ani nevidím a pokud se snaží, naopak je dokážu pochválit.

Ale představte si takovou situaci:
Jdete si takhle po své trase procházkovým tempem a u toho očumujete ostatní. A z šedého davu proti vám najednou kráčí statný pohledný muž, v bílé košili s rozhalenkou, světlých plátěnkách, na hlavě má slamák. Těšíte se, až se ten světlý bod vašeho módního dne přiblíží, nespouštíte z něj oči...a pak vás málem trefí šlak, protože borec má na sobě pekelně okopané a jeté červené halovky, cca z roku 1989.
Veškeré vaše ideály o dobře oblečených mužích se najednou chcechlají a naklání.

Nebo jedete metrem, vedle stojí partička holek. Všechny šik, kreativně ale elegantně oblečené, na podpatcích, ve svých sladkých čtrnácti lízají červená lízátka, ve vlasech mají ozdoby a čelenky a rudou rtěnku na rtech. V duchu jásáte a byli by jste snad ochotni jet ještě další stanici, jenom aby jste je mohli očumovat. A pak metro cukne a jejich ruce vystřelí k madlům...a vám se zase zatočí hlava, a chce se vám brečet, protože všechny do jedné mají nehty nalakované snad před měsícem, oštípaný a okousaný lak.
Je tohle ještě zklamání?

Je to přece tak nefér k ostatním lidem. Taková podpásovka. Jako kdyby na vás nějaký kultivovaný člověk začal křičet ve vulgarismech (používaje vulgarismy jako spojky, částice, citoslovce).

Vnímáte zákeřné detaily? Dáváte si pozor, nebo to berete jenom jako "detail"?
Nebo jste magoři jako já, a pokud nemůže být outfit dokonalý, raději ho nenosíte?

Trochu nefér test


Tak, co vám vyšlo?

Obyčejný člověk:
Obyčejný člověk oblečení neřeší. Obléká si to, co se mu líbí a co mu je. Oblečení si kupuje až když se mu to staré rozpadne nebo je mu malé. Móda se k němu dostává skrz seriály, filmy a sortiment obchodů. Obyčejný člověk nikdy neuvažoval nad tím, co je to styl a pokud o něm už někdy slyšel, ztotožňuje si ho s barevnou typologií. Obyčejný člověk má dost starostí se svou prací a rodinou, případně školou a koníčky. Aplikuje klasický poznatek o tom, že je důležitější co má kdo v hlavě, než co má kdo na hlavě a podle něj se chová k lidem kolem sebe.


Čtenář magazínů:
O módu se zajímá, pravidelně ji sleduje v časopisech a magazínech a rád si, podle rad těchto magazínů, něco hezkého koupí a dobře se obleče. Ví, že kalhoty do zvonu jsou pasé už pět let, že skinny se hodí ke všemu. Stylisty nepotřebuje, má vkus a dobrý vlastní úsudek a zkušenosti. Obvykle dbá na značky a kvalitu oblečení a se svým okolím komunikuje podle toho.
Z domu nevychází neupravený, důsledně používá deodoranty a dodržuje hyginu, což jeho okolí hlavně v létě ocení.


Módní redaktor
O tom co je aktuálně in ví všechno. Sleduje přehlídky, píše články, vytváří módu pro obyčejné lidi a své čtenáře. Ví co je zrovna v prodeji v kterém obchodě, ale moc neutrácí. Každou sezónu si koupí několik kvalitních kousků, u kterých předpokládá, že mu vydrží ještě tu další. Nebývá nijak extrémně nápadný, chápe, že ne každý může být in, protože často komunikuje s "alternativci", "obyčejnými lidmi" a "fashion insidery"

Fashionista
Sleduje co zrovna letí (respektive co bude letět až za půl roku) a podle toho se zařizuje. Déle než dva roky v jeho šatníku vydrží jenom opravdu nadčasové a drahé věci. "Obyčený člověk" ho má za podivína, ale všichni ostatní stihnou říct jenom něco jako ách. Nakupuje kde se dá, nenechá si diktovat trendy "módními redaktory", naopak, oni často opisují od něj. Často má vlastní blog a bývá zván na přehlídky a do showroomů.

Alternativec
Alternativec neřeší co je in, neřeší ani kolik to stojí a že by si to měl koupit. Glady nebo konversky si kupuje až když se ty staré rozpadnou a ani kdyby nebylo možné v obchodech sehnat nic v jeho barvách, nezmění svůj náhled na věc. Občas mívá problém s hygienou, nikdy však s image, která je tak pevná, že mu často vydrží (minimálně v některých směrech) až do důchodu. Je mu jedno co nosí ostatní, praktikuje heslo nechám vás žít, tak mě taky nechte.

Vystylovaný alternativec
Tenhle typ je hrdý na svou image kterou si hýčká a pečlivě vytváří. Jeho vzhled mu často vydrží celý život, ať už se jedná o člověka který nedá dopustit na své dlouhé vlasy, nagelovaný účes nebo výrazné líčení. Opovrhuje "alternativci" kterí o sebe často nedbají, vždycky krásně voní a jako celek je dotažený do posledního detailu. Nemůžete se na něj nedívat.

Fashion insider
Pečlivě sleduje módní trendy ale vybírá si z nich jenom něco. Za oblečení neutrácí moc peněz, protože jeho šatník je tak nadčasový, že nevyžaduje časté a vysoké investice. Ví, že móda je fajn, ale nehodlá skákat podle toho jak na "módním olympu" kdo píská a za to si ho lidi váží. Je to osobnost. Nikdo se mu neodváží kritizovat jeho oblíbené fialové sako, protože pokud toto sako nosí on, přestává být starým fialovým sakem, ale stává se "ikonickým kouskem šatníku".
Lidmi, kteří patří do "módní větve" (obyčejní lidé, čtenáři magazínů, reportéři, fashionisti), bývá občas považován za hastroše.

Módní ikona
Září na módním nebi. Předurčuje trendy, věnuje se svému vzhledu a jeho styl je zbožňován nebo zavrhován, ale neměnný. Co se na něm objeví, vzbudí zájem a je kopírováno, nezávisle na tom, je-li to módní, nebo ne. Bravurně kombinuje, ale nikdy se neodchýlí od svých pravidel.
"Obyčení lidé" nechápou, co na něm je. Každá redaktorka s ním chce mít ve svém magazínu rozhovor.


... Souhlasíte? Nesouhlasíte? Našli jste se? Naštvalo vás to?
:-)

A víte, že většina managerek patří mezi "obyčejné lidi", akorát chodí oblečeny v kostýmcích, protože to po nich v práci chtějí? Kam by jste zařadili programátora, který chodí celý rok v kraťasech a vytahaném tričku? Je to alternativec?

Někteří lidé ještě pořád chodí po zemi...

Středoškolákům už brzo začne absolutní leháro, obchody jsou nacpané žabek a plavekchtivými zákazníky.
Mámo, jedeme k moři!
Ozývá se touhle dobou už mnouho let v českých domácnostech.
Blogy a posty na fb se plní fotkama z pláží, hotelů, letišť.
Řeší se, jak "přečůrat" kontroly vylívající parfémy a nekompromisně vážící kufry.

Já chodím po zemi.
Vím jak to vypadá na letišti - pokud teda byl ten obrázek v maturitní otázce "Travelling" dostatečně přesný.

Už je mi trapné, ptát se rodičů, jaké to je letět letadlem.
Je mi trapné koukat se na "Letecké katastrofy" a představovat si, jak takové letadlo vypadá.

Nikdy jsem neletěla.
Lidi na mě koukají jako bych byla Mauglí.
"Ty se jako bojíš lítat?" "Tobě je v letadle špatně?"... nevím.

U moře jsem byla v životě všehovšudy pětkrát.
Chorvatsko - autem s rodiči, (pod stanem)
Chorvatsko - autem s rodiči, (pod stanem)
Itálie - autobus, se sborem (apartmán, spaní na podlaze)
Řecko - autobus!!!, se sborem (apartmán)
Itálie - autobus, se sborem (apartmán) (to mi bylo 14)
+ jsem jednou byla asi na tři hodiny v Londýně a asi na dva dny v Paříži (autobusem, se sborem)

Nevím jak to chodí v hotelu. Vždycky jsme si vařili sami. Pro mě dovolená znamená suchý toustový chleba, konzervy, plynovou bombu, bramborovou kaši ze sáčku a povinný dvoukilový bochník chleba na cestu (chacha)
V podzemním parkovišti v Paříži nám, nevím jak, ohřáli svlíkací párky. Na oběd.

Jednou bych chtěla vidět Miláno (ano, to kam všichni lidi kolem mě lítají), nacpat se zákuskama při all inclusiv (prý tam jsou i zákusky!!!), letět. Jednou bych chtěla vidět z Londýna něco více, než úsek mezi Toverem a Buckinghamským palácem (rozmazaně, poklusem, kolem řeky - na Trafalgar square fakt nebyl čas, natož na cokoli jiného), jednou bych chtěla slyšet "američtinu" v její domovině.

Nemůžu říct že bych jenom seděla na zadku. Byla jsem v Maďarsku, mám za sebou týden (Nákupní!) ve Vídni, nepřekvapí mě stav silnic v Polsku. Umím postavit stan potmě a v dešti, s osmnáctikilometrovou krosnou jsem ušla 25 km za den. Už dokonce mizí i má fóbie ze slimáků, když je třeba, na kompletní hygienu si vystačím s potokem a vodou o teplotě 7°C.

Nestěžuju si. Jenom si mezi ženama připadám trapně, stydím se.

Jenomže letos bude problém našetřit i na "Jižní Čechy pod širákem".

Ps: Kdybych náhodou našetřila, nechce mi někdo vysvětlit, jak to vypadá na letišti, jak se chovat v hotelu a podobně? Je mi to hloupé, ale já to fakt nevím! :-(

Kam s ním?

Mám malý stan, a nohy tak dloooouhéééé...

Mám malý byt, mám malou skříň a spoustu hader které nenosím.

A taky super sekáč za rohem a sklony k shopaholismu.

Občas roztržku s prodavačkami v Zaře.

Na slavných fashionblozích je to běžné, po každém kousku se zapráší.

Ale já zas tak slavná nejsem.

Ocenili by jste vintágešop?

Dans Une Forêt

Nejnovější kolekce od Yany Thal byla světu slavnostně představena 17.6 v klubu "2. patro"

"Modely inspirované procházkou lesem jsou potištěné krajinami výtvarníka Aleše Nováka a svým progresivním střihem odrážejí křehkou vnitřní rovnováhu současných kosmopolitních a přesto romantických žen."

Tolik oficiálně.

Prostředí pro přehlídku bylo dobře zvolené, stejně jako hudba. Klubovna se sice relativně špatně hledá (vlézt do dvora, najít správný vchod, vyšplhat temným schodištěm do správného patra...), ale je vybavena pohodlnými gauči a přátelským barem. Hudba měla být "lesní", ale tím že nebyla moc rychlá, s proměnlivým rytmem, některým modelkám dělala problémy. Choreografie byla naprossto jednoduchá, takže diváci měli dostatek času obdivovat jednotlivé modely. (nebo modelky?)

A jakým dojmem působila vlastní kolekce?

Jana Thálová je známá svými korzety. Klasické korzetové tvary, měkké kostice a jemné šněrování, doplněné romantickými sukněmi plnými volánů. Podobných modelů ale tato kolekce obsahuje jenom pár. (zato nesmírně působivých)

Mnohem větší důraz je kladen na šaty a šatičky, z příjemného materiálu (hedvábí?) potištěného "lesní krajinou" (vypadá to trochu jako bravurní batika).
Všechno je pohodlné, nositelné a pro přehlídku speciálně doplněné návleky na nohy a ruce, ve žluté a černé barvě, které vypadají jako z latexu. (Pogumovaný úplet?)





Mě osobně nejvíce zaujal speciální "nas...kový" střih, u kterého nebylo patrné, zda to je spíše zavinovací sukně, nebo zavinovací kalhoty (šaty/overal). Tak neskutečně pohodlný a zároveň zajímavý model jsem už dlouho neviděla a nebýt té barvy, asi by mi už visel ve skříni.

Velmi zajímavé byly taky pánské sukňo-klahoty, s velmi širokými nohavicemi a rozkrokem až ve výšce kolen.




Co mi naopak vadilo?
Nejvíce ze všeho asi příšerné líčení modelek. Vím, barvičky a kreativita jsou fajn a ceněné, ale proboha, všeho s rozumem!

Dalším bodem jsou kravaty. Je to český kolorit, že na každé přehlídce musí být předváděna alespoň jedna autorská kravata?

Co bych řekla na přehlídku jako celek?
Jednotlivé modely více či méně podařené, bohužel, pro člověka zvyklého na fotky ze světa, trochu mišmaš. Modely se daly rozdělit do minimálně čtyř skupin podle stylu a některé byly úplně "mimo" (tzn. solitéry, úžasné ale neměly vztah k ostatním). Na druhou stranu, nebyla to tematická přehlídka, podobná složení jsou v čr běžná, takže bych to nebrala jako negativum.




Nezbývá tedy než říct: Běžte do ateliéru Yana Thal, nechtě si ušít korzet na míru, romantické koktejlky nebo střihově vychytané topy a nas...čky. Dostane se vám stoprocentní kvality, pohodlí a originality. A taky, setkání s vyjímečně příjemnou osobností návrhářky. :-)



(Modélky, to jsou ženské protažené do délky! Návrhářka uprostřed.)

Strawberry suicide

Jahody vládnou světu.
A dneska už mi z toho vážně hrabe. Skoro 8 hodin focení, respektive, chvíle focení a zbytek keců šíleného magora.
Magora, nebo génia, kdoví, myslím, že ani on sám to chvílema netuší.

Mám hlavu jak balón, předpokládám že vizážistka je na tom podobně a modelka, ta se dneska chudák asi vůbec nevyspí.

Aspoň jsem v tom nebyla sama.
Strawberryes 4ever.

Jsem nadržená na ty fotky, jako puberťák na svou dávku porna.

Chvíli si počkám, mezitím zapomenu na ten těžký a bolestivý psychický porod, který každou akci s tímhle chlapem provází, a půjdu do toho zas.

"Whumpf!"
(Tahle dělá v knihách Terryho Pracheta hroch.)

Pražská muzejní noc


Je to už sice skoro týden... v Praze byla Muzejní noc. Prostě, spousta muzeí měla od 19 do 01 hod volný vstup a aby měli návštěvníci patřičné pohodlí, mezi jednotlivými budouvami jezdily autobusy, taky zadarmo.

Nadšeně jsme plánovali, jak si vyšlápnem na Kubismus. Před "Černou matkou boží" byla ale fronta jak blázen, a tak jsem to vzdali.


Podobná situace v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Zatímco podle fronty se o kubismus zajímají spíše studentky uměleckých škol (o pražském, zejména architektonickém, kubismu, mnoho lidí ani netuší), do uměleckoprůmyslového muzea se odvážili snad všichni. Nevětrané sály, vitríny obsypané občany dychtícími po kulturním zážitku...nedalo se dýchat. Expozice zabírala jenom jedno patro takže, nic moc. Na druhou stranu, i to málo co "bylo možno viděti", místy stálo za to. Expozice svatebních šatů za posledních 12 desetiletí, šperky, porcelán.

Hedvábné secesní šaty s kovovým páskem, pro snoubenku novináře navrhl francouzský malíř.


Mísa na polévku

Pak jsem, neprozřetelně, nabrala směr národní galerie - Veletržní palác. Těšila jsem se na obrazy a umění, stejně jako na to, že si vyrobím "placku". Ale muž byl už hladový, unavený... a tak jsme nakonec prošli jenom první dva ochozy. Když jsem zamířila do "oddělení grafiky do roku 1930" (navím jak se jmenuje), které bylo klimatizované, milý demonstrativně odešel čekat na chodbu. Picassova Matka na mě vůbec nepůsobila. Čím to? Čekala jsem asi, že to nebude jenom rychlá perokresba na archu A3...




A tak, abych si svého muže udobřila, vypadli jsem ven, svezli se do KFC na Václaváku a pak už, v dešti, na fotky do Langhans gallery ve Vodičkově ulici. Výstava fotek EGO - portréty mě...nadchla, nenadchla...myslím, že kurátorsky to nebylo ono. Jako celek byla výstava podle mého názoru nesourodá. Každopádně, zajděte si tam, vyjděte až do nejvyšího "sálu" a zkoukněte "metalovou sérii". Jedná se asi o sedm portrétů návštěvníků nespecifikovaného metalového koncertu. Který metalista je "ten váš"?


Se sestři

Až já budu velká...

...bude ze mě selka. Nebo ne?

Každoročně se mě někdo ptá, co chci dělat "až budu velká".

A každoročně říkám něco jiného.

Když jsem byla ve věku kolem pěti let, chtěla jsem být baletkou. Rodiče mi trpělivě vysvětlili, že baletky musejí trénovat už od tří let a já, baculatá holčička, jsem pochopila, že jsem zaspala a baletkou nikdy nebudu. (Když jsem pak ve 13 viděla živou baletku jenom metr od sebe tančit, a později na konzervatoř vzali devítiletou známou mojí sestry, pochopila jsem, jak moc jsou představy malých holčiček zkreslené)

Na prvním stupni základní školy jsem si našla nový ideál. Budu paní učitelka! Babička a vlastně celá ta atmosféra, kdy jsme zbožňovali svou učitelku, přestože nás občas přetáhla ukazovátkem nebo atlasem, na mě zapůsobila. Chtěla jsem dětem kreslit obrázky na tabuli, opravovat sešity, vymýšlet příklady do matematiky. Začala jsem chodit na klavír, do sboru, do výtvarky... Bohužel, bohudík, bylo mi vysvětleno že paní učitelky mají málo peněz a těžkou práci...a taky že se na to nehodím.

Kolem roku 99 jsem se tedy vrhla za novým cílem. Okouzlena osobností a prací mojí učitelky výtvarky, módní návrhářky, fascinovaná backstage módní přehlídky (dělala jsem hostesku), rozhodla jsem se, že to jedinné pravé pro mě, bude návrhářství. Zintenzivnila jsem přípravu, zkoušela šít oblečení, studovala Burdy i prastaré Prama, vytahala mámě všechny bavlnky a perličky, kreslila návrhy... Měla jsem strach z talentovek. A tak jsem na popud rodiny udělala příjímačky na šestiletý gympl. A když jsem se rozhodovala, jestli po dvou letech odejít, sama moje "fashioninspirace" mi řekla, že oděvní průmyslovky jsou jenom přišívárny knoflíků a nemají smysl. Návrhářka never more.

Na gymplu jsem chtěla být manažerkou. Nadšená ze stresu, pracovního nasazení a schopností mých příbuzných, živícíchu se tím, čemu se říká business. Toužila jsem po vlastním počítači, černých lodičkách a vypasovaném kostýmku. Já tady jednou budu ta bohatá a dokonalá! Plánovala jsem zazobaným spolužákům jednou vytřít zrak, až na sraz dojedu v tmavě zeleném jaguáru. Jenomže pak jsem se zamilovala a veškerá bojovnost singles byla fuč.

V období mých pubertálních lásek...jsem chtěla být selka. Mít nějakou tu statkoidní ubikaci, stádo ovcí, slepice, kočky, psy, děti. Půjčila jsem si kolovrátek a předla, četla časopis Včelař a sušila bylinky. Intelektuální část rodiny si klepala na čelo.

A pak tady byla ta třetí stránka. Být architektkou? Bytovou architektkou? Designérkou interérů? Ve výtrvarce jsem jednou dobou trávila i 15 hodin týdně...perspektiva, židle, pohled z okna, portréty... Z omylu o tom, že bych mohla být "umělec" mě vyvedlo až to, že jsem nebyla schopna se soustředit v místnosti, kde se o svoje umělecké vzdělání pokoušelo dalších 20 lidí. patnácticentimetrová škvíra mezi stojany mi prostě nestačila. Vzdala jsem to.

V okamžiku maturity jsem měla přihlášky podané na 6 oborů, od Managementu po Lesnictví a dřevařství a Stavbu dřevěných konstrukcí. Ještě v červnu jsem nevěděla, co chci. Nakonec za mě rozhodl tehdejší přitel a dobře vydělávající část mé rodiny a stal se ze mě ekonom. Nějakou dobu jsem si pak myslela že budu modelka. Pak jsem si myslela že bych si mohla najít práci a dělat někde asistentku nebo prodavačku. Teď se mi, s pochybami, samozřejmě, rozjíždí stylingová kariéra.
Ale co vlastně chci být? Chci být stylistka? Za ten rok co se o to pokouším mi dochází, že to taky není ideální (ale co je, že?)

A tak, při čtení nějakých těch fór a podobně mě napadlo: Chci být kreativní ředitelka časopisu. Mít extrémně náročnou práci, řídit lidi, řídit sama sebe, a zároveň vytvářet estetické hodnoty, pomáhat ostatním nadějným a talentovaným lidem a chlubit se svým vkusem.
Takhle to zní přesně tak, jako v těch pěti letech znělo přání být baletkou. Na druhou stranu, není kam spěchat. Artdirectorkou se můžu stát klidně i v šedesáti letech.

Zajímalo by mě ale, jestli to mají i ostatní lidé takhle zmatené. Zejména jak to máte vy, holky které žijete módou. ČÍM CHCETE BÝT, AŽ BUDETE VELKÉ? Návrhářkami? Modelkami? Redaktorkami? Fotografkami? Celebritami? Posloucháte stran své budoucnosti své rodiče?
Moje sestřička je odmalička predikována být učitelkou ve školce. Kvůli tomu ji zapsali na klavír, na zpěv, na tanec...a teď potom co odmaturovala jsou jak vosy a pořád ji připomínají že na pajdáky ji už vzali. A to že chce jít na přírodovědu, biologii? Usmívají se pod vousy s tím, že se tam stejně nedostane, že to nezvládne, že z ní může být jenom "blbá" učitelka.


Čím chcete být, čím budete a jaké povolání je vaším snem?