Jak tady tak často mluvím o tom, že je lepší spotřebovat spíše méně než více
a mít šatník založený spíše racionálně než náhodně, projekt Votočvohoz se do
celé té koncepce krásně hodí.
Vede to umělkyně, je to eko, je to přátelské, růžové, plné soutěží a tak. Když mě oslovovali poprvé, ještě s nabídkou toho, že bych mohla být jako VIP, nějak mě to nechytlo a nakonec, dobře vím proč. Jen, občas mě to dožírá více než obvykle…a proto se z toho musím vypsat.
Představte si tu banální situaci, rozhodli jste se začít nový život a zbavit se všeho, co máte navíc. A tak vykrámujete všechny skříně, krabice a krabičky, strávíte hodiny tím, že zkoušíte, do čeho se ještě vlezete a do čeho ne, partner kolem chodí jako zvíře v kleci, vrčí že to je nahouby, utrácet peníze za hadry a pak to dávat pryč, a taky se v tom nepořádku cítí značně stísněně. A tak zkoumáte každé tričko, rozdělujete to na hromádky podle toho co je jenom odpad (do kontejneru nebo na hadry), co se bude hodit potřebným bližním (do charity), co si můžete nechat (malinká hromádečka) a taky kupka toho, co by se dalo někomu prodat.
Jó, prodat, to se musí umět. A tak člověk pere, žehlí, špendlí na panně, aby pak mohl na vhodný portál připíchnout to, čemu se v jistých kruzích říká FoTeSCHkY.
Samozřejmě, není to jenom o hezkých obrázcích. Je třeba předmět náležitě popsat, ideálně vypsat všechny možné míry, zleva doprava a zprava doleva, shora dolů, vnitřní délku, délku řemínku, délku stélky a kdovíco ještě.
A není to jenom o popisu. Člověk je nakonec přinucen předmět ocenit. Ach, mé milé šaty, co jsem s vámi tolik prožila, jakou máte hodnotu? Za kolik by si asi někdo pořídil párkrát nošené boty? Neustálé srovnávání stáří, hrabání se v paměti, kolik že to kdysi stálo, úvahy nad tím, jestli to někdo bude chtít nebo nebude chtít... ale budiž. Řeknu si, nejsem vydřiduch, dám to za rozumnou cenu. Par kliků, zadržený dech, a je to venku.
Pak máte na pár hodin pokoj.
A pak to začne. Než jsem si to zrušila, měla jsem plný mail vzkazů typu, „Jé, to je hezké!“ a „Uživateli xy se tento předmět líbí.“. Až po nějaké době začnou chodit dotazy na to, jestli velikost bot 40 je skutečně velikost bot 40, když tam ještě navíc píšu, že je to opravdu čtyřicet. A jestli když napíšu velikost 36 - 38 je to opravdu 36 - 38 a ne náhodou 34.
Největší lahůdka je však někde jinde. Mám pár kousků, které jsou nové, nenošené. Mám u nich napsanou cenu. Mám tam jasně napsáno, že je nechci měnit. Ale některé slečny pravděpodobně v životě investovaly více do tahavých triček s obrázkama a olezlé bižu, než do vlastního vzdělání, protože jinak si nedokážu vysvětlit to, že neumí číst a ani poznávat ikonku prodám.
Je to pořád totéž. Za kousek, za který jsem dala pár stovek, netknutý, tyhle hvjezdy nabízejí vytahaná trika stará deset let, mikinki a svetříky co jsou širší než delší, okopané boty a zpola vypotřebovanou kosmetiku.
Jo, taková výměna, to je pak fakt obchod století.
Běžte do háje. Prosím.
Nedostatek úsudku je, zdá se, zásadní. Místo aby se lidi trochu zamysleli, co ještě má smysl posílat dál, prodávají ty nejhorší historické hadry ze dna šatníků. Pak vidíte tu super sexi profilovou fotku a vedle toho opravdu ohyzdné věci a říkáte si, wtf? Že by plastika hrudníku a komplet nový životní styl?
Milá děvčata, máte snad pocit, že tílko, které v sekáči stojí desetikorunu, si od vás někdo koupí za pade, plus poštovné? Jaký má smysl nabízet seprané podprdy a použité punčocháče, pokud se nejedná o erotickou nabídku? Jasně, některé bloggerky mají ve svých shopech, na samém dně, taky dobré vypalovačky a to co jedna z poměrně slavných a vkusně oblékaných stálic internetu nabídla do fyzického „votočvohozu“ bylo opravdu, opravdu smutné. Ale to, že se utínají mistři tesaři neznamená, že musíme žít uprostřed třísek a pilin.
Kupujete si v sekáčích páchnoucí hadry? Ne? A tak proč je kruci nabízíte ostatním?
Máte pravdu, je zbytečné se s tím rozčilovat. Jednou ty fotky smažu, všechno nasáčkuju do tašek a odnesu do obchodu Sue Ryder, do Naděje a nebo na barandov do fundusu. Až potkáte bezdomovce v aktuální kolekci HM, bude to moje práce.
Používáte Votočvohoz? Milujete ho, nebo vám taky občas pekelně pije krev?
Vede to umělkyně, je to eko, je to přátelské, růžové, plné soutěží a tak. Když mě oslovovali poprvé, ještě s nabídkou toho, že bych mohla být jako VIP, nějak mě to nechytlo a nakonec, dobře vím proč. Jen, občas mě to dožírá více než obvykle…a proto se z toho musím vypsat.
Představte si tu banální situaci, rozhodli jste se začít nový život a zbavit se všeho, co máte navíc. A tak vykrámujete všechny skříně, krabice a krabičky, strávíte hodiny tím, že zkoušíte, do čeho se ještě vlezete a do čeho ne, partner kolem chodí jako zvíře v kleci, vrčí že to je nahouby, utrácet peníze za hadry a pak to dávat pryč, a taky se v tom nepořádku cítí značně stísněně. A tak zkoumáte každé tričko, rozdělujete to na hromádky podle toho co je jenom odpad (do kontejneru nebo na hadry), co se bude hodit potřebným bližním (do charity), co si můžete nechat (malinká hromádečka) a taky kupka toho, co by se dalo někomu prodat.
Jó, prodat, to se musí umět. A tak člověk pere, žehlí, špendlí na panně, aby pak mohl na vhodný portál připíchnout to, čemu se v jistých kruzích říká FoTeSCHkY.
Samozřejmě, není to jenom o hezkých obrázcích. Je třeba předmět náležitě popsat, ideálně vypsat všechny možné míry, zleva doprava a zprava doleva, shora dolů, vnitřní délku, délku řemínku, délku stélky a kdovíco ještě.
A není to jenom o popisu. Člověk je nakonec přinucen předmět ocenit. Ach, mé milé šaty, co jsem s vámi tolik prožila, jakou máte hodnotu? Za kolik by si asi někdo pořídil párkrát nošené boty? Neustálé srovnávání stáří, hrabání se v paměti, kolik že to kdysi stálo, úvahy nad tím, jestli to někdo bude chtít nebo nebude chtít... ale budiž. Řeknu si, nejsem vydřiduch, dám to za rozumnou cenu. Par kliků, zadržený dech, a je to venku.
Pak máte na pár hodin pokoj.
A pak to začne. Než jsem si to zrušila, měla jsem plný mail vzkazů typu, „Jé, to je hezké!“ a „Uživateli xy se tento předmět líbí.“. Až po nějaké době začnou chodit dotazy na to, jestli velikost bot 40 je skutečně velikost bot 40, když tam ještě navíc píšu, že je to opravdu čtyřicet. A jestli když napíšu velikost 36 - 38 je to opravdu 36 - 38 a ne náhodou 34.
Největší lahůdka je však někde jinde. Mám pár kousků, které jsou nové, nenošené. Mám u nich napsanou cenu. Mám tam jasně napsáno, že je nechci měnit. Ale některé slečny pravděpodobně v životě investovaly více do tahavých triček s obrázkama a olezlé bižu, než do vlastního vzdělání, protože jinak si nedokážu vysvětlit to, že neumí číst a ani poznávat ikonku prodám.
Je to pořád totéž. Za kousek, za který jsem dala pár stovek, netknutý, tyhle hvjezdy nabízejí vytahaná trika stará deset let, mikinki a svetříky co jsou širší než delší, okopané boty a zpola vypotřebovanou kosmetiku.
Jo, taková výměna, to je pak fakt obchod století.
Běžte do háje. Prosím.
Nedostatek úsudku je, zdá se, zásadní. Místo aby se lidi trochu zamysleli, co ještě má smysl posílat dál, prodávají ty nejhorší historické hadry ze dna šatníků. Pak vidíte tu super sexi profilovou fotku a vedle toho opravdu ohyzdné věci a říkáte si, wtf? Že by plastika hrudníku a komplet nový životní styl?
Milá děvčata, máte snad pocit, že tílko, které v sekáči stojí desetikorunu, si od vás někdo koupí za pade, plus poštovné? Jaký má smysl nabízet seprané podprdy a použité punčocháče, pokud se nejedná o erotickou nabídku? Jasně, některé bloggerky mají ve svých shopech, na samém dně, taky dobré vypalovačky a to co jedna z poměrně slavných a vkusně oblékaných stálic internetu nabídla do fyzického „votočvohozu“ bylo opravdu, opravdu smutné. Ale to, že se utínají mistři tesaři neznamená, že musíme žít uprostřed třísek a pilin.
Kupujete si v sekáčích páchnoucí hadry? Ne? A tak proč je kruci nabízíte ostatním?
Máte pravdu, je zbytečné se s tím rozčilovat. Jednou ty fotky smažu, všechno nasáčkuju do tašek a odnesu do obchodu Sue Ryder, do Naděje a nebo na barandov do fundusu. Až potkáte bezdomovce v aktuální kolekci HM, bude to moje práce.
Používáte Votočvohoz? Milujete ho, nebo vám taky občas pekelně pije krev?
