Jak (ne) založit udržitelnou značku

Duben je měsíc udržitelnosti v módě. Slow fashion která pomalu vzniká, pomalu zaniká, oblečení které dlouho vydrží a nebudete ho chtít zahodit po prvním vyprání. 

Přirozeně i slow fashion (jako kterákoli jiná) tlačí na nákup a na konzum a je ráda za všechny ty impulsivní nákupy, které si později nedokážete vysvětlit. Na druhou stranu, i když jste si ten klobouk vzali jen jednou a od té doby se na něj práší, protože znáte autora tak víte, že on aspoň mohl koupit svému mláďátku sterilizátor na lahvičky, nebo dřevěnou postýlku. Teď ale moc nechci mluvit o procesech, které propojují slow výrobce, ale o tom, co taková slow značka obnáší. Z praxe. Protože sama jednu takovou mikroznačku mám, můžu vám dovolit nakouknout jí až do krku.  Malý příběh o tom, co jsem udělala špatně - a jak to vy můžete udělat lépe. 


Jak jsem si založila slow fashion značku a dostala ji do obchodu

Na podzim roku 2014 jsem se šla podívat po obchodech a v jednom ze slow a local fashion krámků jsem objevila ručně pletený svetřík ze 100% akrylu, za přátelskou cenu vyšší než 4 000 Kč. Když jsem šla kolem o týden později, byl už prodaný a to, že někdo chce takové prachy za nehřející akrylový hadr mě vytočilo tak, že jsem si řekla coby, to zvládnu taky. 

"Vymyslela" jsem proto jednoduchý, unisex a praktický produkt, který je možné dát i jako dárek. Kruhová šála není nic originálního, ale splňuje požadavky na slow produkt. Praktické a jednoduché věci nevycházejí z módy a může je nosit i někdo, komu móda nic neříká.

Rozhodla jsem se prodávat v obchodě, který nabízel onen iniciační svetřík. Nákupčí jsem donesla jedna jeden vzorek zdarma už předem s tím, že bych mohla pro její obchod vyrábět další, pokud by se jí líbil. A protože se líbil (nosí ho tak nějak dodnes) domluvily jsme si schůzku. 

V té době jsem pracovala na nákupním oddělení v Makro a tak jsem už trochu chápala pestrý svět peněz, schovaný za výraznou cenovkou. Neměla jsem žádné iluze o dobrosrdečnosti obchodníků a i když mi kompletně chyběl vhled do problematiky maloobchodu s oblečením, řekla jsem si, že brutálnější než u potravin podmínky nebudou. (mno, ano i ne)  Inspirována výběrovými řízeními pro výrobce own brandu a přístupem pekařů a lahůdkářů, přichystala jsem se na schůzku. 

Produkt už byl jasný předem a schůzka byla hlavně o specifikaci materiálového složení, velikosti a barev, které se budou vyrábět. Přinesla jsem tři materiálové vzorky s kompletními tištěnými vzorníky barev, včetně předběžných kalkulací a cen. A byla jsem zvědavá. Nákupčí se nakonec rozhodla pro nejdražší a nejluxusnější materiál, vybrala si čtyři barvy a domluvily jsme se na dvou rozměrech. Pro začátek, na vyzkoušení, celkem 8 artiklů k dodání. 

Pak přišlo to hlavní. Jednání o ceně. Jak říkám, nebyla jsem úplně nezkušená, ale co se týče prodávání sama sebe, úplné jelito. Místo abych přišla s hotovou kalkulací, na místě jsem tak trochu vařila z vody. Z toho nejluxusnějšího materiálu jsem si netroufla plést předem a tak jsem jenom odhadovala spotřebu, a práci jsem nedokázala odhadnout vůbec. A tak, místo, abych jasně řekla, co jsou moje požadavky a stála si za tím, mít za svou práci férovou cenu, prohlásila jsem naivně, že pod náklady na materiál nepůjdu - a kolik to asi je. Obchodník který by na to nereagoval s mazaným zábleskem v očích by zkrachoval hned po otevření. 

Sotva jsem zmínila minimální číslo, dostala jsem odpočítanou prodejní cenu a informaci, že jsem příliš drahá. Že pokud bude nákupní cena 900 Kč, pak jsme na prodejní ceně přes 2000 Kč a za to si šálu nikdo nekoupí. Na to jsem neměla co říct, trochu mi to vyrazilo dech. Naštěstí nákupčí je laskavý a když by samozřejmě bylo skvělé, kdybych cenu stáhla pod 700 Kč, je ochoten vyjít mi vstříc a ukrojit si ze svého. Uf. Plácli jsme si. Ze schůzky jsem odcházela vyždímaná a nejistá. 

Nakoupila jsem materiál a začala jsem ho zpracovávat. 

Co mi došlo až za chodu (a mělo dojít předem)

Už při výrobě prvních kusů mi došlo, že jsem se přepočítala. S vědomím, že se jedná o pár věcí a vlastně je to moje hobby a můžu s prodejem kdykoli přestat, jsem to moc neřešila. Jenomže jak říká jedna známá, nastav si takovou cenu, abys za ni byl ochoten vyrábět stejnou věc i podvacáté. A to mi jaksi nevyšlo. 

Dokud jsem stíhala šály vyrábět jako hobby, bylo to v pohodě. Ale prodaly se a přišly další objednávky. Prodejce byl spokojený a já... jsem obětovala spánek. Začalo to být dost diskomfortní. Musela jsem optimalizovat. 

Jak vzniká můj produkt a proč je tak drahý

Šály, které vyrábím, jsou hodně slow a každý milimetr výrobku mi rukama projde třikrát. To, co je odlišuje od "konkurence" je originální materiál. Ručně předená ovčí vlna typu merino, o tloušťce vlasu 24 mikronů, která hřeje jak čert, nekouše a dá se prát v pračce. Něco to ale stojí. 

Aktuálně, na průměrnou  optimalizovanou šálu o šířce 35-40 cm, kterou kolem krku obtočíte dvakrát, spotřebuju 400 g česaného merina. Jenom na základním vstupním materiálu je to tedy 400 Kč. 
Česanec dále předu na kolovrátku, a to nejprve na jednonitku, pak na finální přízi stočenou ze dvou jednotlivých nití. Upředení materiálu na jeden průměrný šál trvá 200 minut, hotovou přízi pak ručně pletu, což zabere další 4 hodiny. 

Moje náklady na jednu šálu jsou 400 Kč a 7 hodin práce. Když šálu prodám přes obchodníka, za 7 hodin práce dostanu 500 Kč, ze kterých ještě platím pojištění a daně. Jinak řečeno, na hodinu nemám více než 70 korun. Může takhle fungovat udržitelná značka? Myslím si že ne. Teď, když skončila sezona pletených šál už můžu říct, hele holka, tohle se ti moc nepovedlo. Příští rok buď nebudu prodávat šály přes prodejce, nebo budu muset sehnat někoho, kdo mi je vyrobí levněji. 

Jak to udělat lépe a udržitelněji

Nemá smysl řešit stránku poptávky a už vůbec tady nemá smysl řešit obchodní marže. Obchodník musí zaplatit pronájem, personál, nákupku a ještě sám sebe. Nemá kam couvat. Finta je v tom, že na jedné straně stojí zkušený obchodník a na druhé straně nezkušený výrobce, návrhář. 

Jak se můžete poučit z mých zkušeností:

Na trh uvádějte hotový produkt. Vždycky by měl být prostor pro úpravy a optimalizaci, ale nikdy nenabízejte nic u čeho nevíte, kolik se spotřebuje materiálu, nevíte, jestli ho koupíte za stejnou cenu znova a nevíte, kolik času vám zabere výroba.

Započítejte všechny náklady. Vždycky počítejte všechny náklady, které s prodejem souvisí. Chodíte pro látky na druhý konec města? Započítejte do nákladů i jízdné a čas. Do nákladů započítejte nejen spotřebovaný materiál na jeden konkrétní kus, ale i opotřebení šicího stroje, špendlíky, nájem dílny a dopravu k zákazníkovi. Prodáváte z eshopu? Pak je nákladem i programátor, který vám ho postavil. A nezapomínejte na daně. A nezapomínejte ani sami na sebe. Kolik na hodinu byste dostali v jiné práci, která by vás podobně bavila? To je ono!

Nastavte takovou cenu, abyste to byli ochotni vyrobit i po dvacáté. Takovou cenu, aby když vás kamarádi táhnou na pivo ale zítra máte odevzdat objednávku, mohla zvítězit práce. Párkrát se dá zpoždění odpustit ale nespolehlivý dodavatel, toho nikdo nechce.

Nechte si prostor pro slevu. Každý má rád slevy. Nechte si prostor pro vyjednávání.

Počítejte s tím, že cena v maloobchodě bude dvojnásobkem té vaší. Šok? Přejde.

Zvažte jak budete řešit, pokud se věci nebudou prodávat nebo naopak, budou se prodávat hodně. Úspěch může značku položit na lopatky. Promyslete si, co budete dělat, pokud přestanete stíhat výrobu. Nezapomeňte, den má jen 24 hodin a reálně jste schopni na omezenou dobu pracovat tak maximálně 90 hodin týdně. 


Když si projdete všechny body a pořád to vypadá udržitelně jděte do toho a počítejte s tím, že:

Pokud budete prodávat na více místech v ČR současně, ještě stále patří k dobrým mravům držet cenu. Některé značky to řeší tak, že mají nastavenou fixní maloobchodní cenu, a jednotlivým prodejcům dělají individuálně velkoobchodní ceny. Některé značky mají nastavenou minimální maloobchodní cenu. K tomuhle ale určitě budou mít co říct opravdoví odborníci v komentářích. Já jsem jen letmo nahlédla. 

Je slušnost fakturovat a proplácet faktury na určité bázi, ale ne vždy to vyjde. Taky se vám může stát, že za zimní zboží dostanete peníze v červenci. 

Neprodané zboží se vám po sezoně vrátí. Prodej je, až na výjimky, komisní. 

Výrobek na sobě musí mít informaci o složení a péči. Takže visačku. Počítejte s náklady na grafika, na tisk, na přidělávání visaček. 

Výrobek mohou lidé reklamovat. Buďte připraveni a nedivte se. Lidé nečekají, že chlupatá vlna bude pouštět chlupy na černou bavlnu, že hrubá vlna bude kousat a že taška, když ji narvou, povolí ve švech. Slow fashion představuje dokonalý produkt. Víte jak. 


Slovo závěrem

Udržitelná móda je férová ke všem v řetězci. Je to o důvěře. Jestli chcete, aby byli lidé féroví k vám a nakupovali za férové ceny, musíte být i vy féroví k ostatním. Nastavte takové ceny, abyste mohli oblečení kvalitně zpracovat, abyste mohli zaplatit fotografovi a modelce, abyste mohli zaplatit sami sobě. Snažte se o to, aby byl váš proces výroby transparentní a nenapadnutelný. Vždycky myslete na to že existuje někdo, jako je Petra Ptáčková. Že existuje někdo, kdo vyrábí dokonalé produkty za velmi vysoké částky, ale úspěšně je prodává. Pokud budete transparentní, nemusíte se bát vyrazit do zahraničí, kde už si za férovost jsou ochotní připlatit. 


Ps: Jak jsem dopadla? Hledám nové distribuční kanály. Takové, kde budu moct pracovat s velkoobchodní cenou 1500 Kč. To mi umožní dělat šály ve vyšší gramáži a tedy ještě více ňuňu, dá mi to prostor pro marketing a hezké balení a dá mi to možnost plnit bez zpoždění termíny dodání. A samozřejmě, řeším nové produkty. Nakonec a hlavně, jsem řemeslník, ne módní návrhář. Začínám s výrobou příze jako takové a s pletením pro jiné značky. 

CV

Olga Karpecká

Kontakt: o.karpecka@gmail.com, (+420) 728 561 744

2008 - 2013 - VŠE v Praze, Fakulta informatiky a statistiky, titul Ing.

Projekty a pracovní zkušenosti: 

Rekola.cz - koordinátor marketingu a produkce
Originální český bikeshareing spustil 21.3. svůj už třetí rok provozu. Příprava materiálů, nové natextování webu a plán komunikace, v kamarádském a neziskovém startupu jsem pomohla, jak se dalo a pokračuju na dobrovolnické bázi. 

Fashion Map goes live @boho
Společný projekt portálu Fashion Map a Boho vintage concept store. Tříměsíční pop-up mladých návrhářů včetně doprovodných akcí, od designu a realizace prostoru, přes vyjednávání s dodavateli až po praktické personální zajištění projektu. 

Vseproonline.cz - copywriter
Jak se dostat na přední pozice ve vyhledávači? Nestačí jen know how, je nezbytná i záplava SEO optimalizovaných textů které jsem vytvořila pro klienty z různých oborů. 

.11 - copywriter, produkce
Copywriting je krásný. Ať už pro VIP fitness klub nebo pro centrum bezpečnostních schránek, funkční a srozumitelné weby jsou základem prezentace firmy. 

Praha 3 - produkce Seafood festival a Vinohradský gurmet 2015
Dobré jídlo je základ. Jak dostat na jedno místo ty nejlepší restaurace a zároveň dostatek hladových návštěvníků? Jak postavit stánky na omezený prostor a zajistit, aby byli všichni spokojeni a dobře se bavili? Od kontaktování restaurací, přes smlouvy až po realizaci na místě a následný úklid po akci, jako produkční jsem se nezastavila. Ale ten pocit z dobře vykonané práce a překonání všech problémů, za ten bolavé ruce a únavu stojí. 

Underline a.s. - account executive, produkce (leden 2015 - listopad 2015)
Běžnou exekutí práci vytrhla zakázka na stínové produkci akčních letáků pro klienta z retailu. Komunikace s klientem, vedení teamu grafiků a napínavé chvíle před uzávěrkami prověřily schopnosti všech. Pracovat pod extrémním tlakem devatenáct hodin denně je na omezenou dobu reálné. 

MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. - asistant to buyer - Bread and pastry & Delicatessen 
(leden 2014 - leden 2015)
Každé dva týdny administrativa letákových akcí, průběžně administrativa cen a komunikace s dodavateli. Nudná rutina. Kolik ale potřebuje pekárna pecí, když v šest hodin ráno musí být rozpečeno deset bochníků chleba a o hodinu později třicet francouzských baget? A jaké bagety nabízí nejlepší poměr ceny a kvality? V projektu pekárny pro Makro Brno jsem se postarala o praktický výběr sortimentu i přípravu degustací a vytvořila flexibilní kalkulátor počtu pecí.

Fashion Map.cz - redaktor (srpen 2013 - dosud)
Ne všechny texty na nezávislém portále o české módě musí být pochvalné. Rozhovory, kritické reportáže a kritiky kolekcí návrhářů, včetně kompletního vykrývání fashionweeků v ČR (MBPFW, Unique FW) i v zahraničí (Budapešť, Kodaň). 

Mui.cz  - redaktor, produkce
Jak postavit lifestylový online magazín pro ženy? Nesmí chybět móda, krása ani vaření a tvoření a k textu bezpodmínečně patří krásné fotografie. Zorganizovat team na focení, připravit lokaci a scénu, případně vše i vyfotit a fotky upravit a hlavně, něco hezkého k tomu napsat. Škoda, že majitel neodhadl své možnosti a projekt trval jen krátce. 

Mars Czech s.r.o. - VŠE Ambassador - stáž
Jak přesvědčit nadané studenty, aby své životopisy poslali právě do vaší firmy, abyste si jako zaměstnance mohli vybrat ty skutečně nejlepší? Jak prezentovat společnost na veletrhu a předat její vize tak, aby to fungovalo? Koncept microsite i povedená prezentace zahrnující pohodlné sedací vaky i živé psy přinesly dvojnásobek životopisů oproti předešlému roku. 
Apricot s.r.o. - FB specialist, blogger
Přiveďte na FB stránku obchodního centra co nejvíce fanoušků. Produkce focení na bilboardovou reklamní kampaň včetně castingu, ale i kreativa soutěží spojujících digitální svět s reálným přinesly nové fanoušky a ušetřily náklady na hostesky a pomocný personál. První setkání se světem reklamy mi přineslo množství zkušeností. 
www.mdls.cz  - produkce, šéfredaktor
Jak z obyčejného online magazínu o modelkách udělat významné módní médium? Vytvoření a realizování konceptu na podporu mladých fotografů, designérů, MUA a stylistů přineslo nové editorialy, a nové čtenáře a inspirovalo i konkurenci. 

Další zkušenosti a praxe:
dTest - asistent marketingu
Pivovary Staropramen - operátor telesales
Factory AD - prodavačka v pop-up českého designu
Česká televize - projekt Já Mattoni - runner
The Last Visa - hairstylist pro kompars
Konzultace bakalářských a diplomových prací v oboru demografie a marketingu, spolupráce s módními designéry (Lote, Liliana Pham, Kamila Vodochodská, Nanay Afandayeva…)

Orientační Textfolio





SEO texty

ESKA pro Soffa mag

Snaha - tisková zpráva

Vaševýživné.cz
https://docs.google.com/document/d/1JFTtQeoZWiGbkF_Zzc7e3FgRInRUPVWlZTJzdR9iJGw/edit?usp=sharing

Ľubica Skalská slow fashion

Duben je měsíc udržitelné módy a už od 1. apríla se v obchodě Recycle with love na Letné (Veverkova 8) koná DENIM_POP_UP. Kromě stálic slow fashion jako je Jakoby nebo Mongol tady najdete i speciální limitku od Terezy Otáhalíkové, mikrokolekci od Milion dolar a tvorbu Ľubice Skalské.

Ľubica vedla na otevíračce DENIM_POP_UP workshop jeansové bižuterie, vystudovala textil v Liberci a přičichla si i ke kostýmu na DAMU v Praze. Poslední rok pod svým jménem produkuje upcyclovanou slow fashion. Jak moc je její business udržitelný a jak se jí v něm žije?

"Nechci být módní návrhářka, pořád někomu něco dokazovat, pořád dokazovat kreativitu a novost. Úplně by mi stačila malá značka, spolupracovat s dalšími lidmi. Ale to už teď, když jedu pod svým jménem, asi nebude tak snadné."

Nastoupila jsi na DAMU, ale nedostudovala. Jak to bylo a jak ses od kostýmů dostala k vlastní značce?

Na DAMU to bylo fakt zajímavé, ale celkem mě to přestalo bavit a ani jsem na to neměla finance, protože jsem se musela věnovat více vydělávání, než studiu. A tak jsem to ukončila. Měla jsem pak různé brigády, začala jsem šít a více se zajímat o upcycling, a stejné to je i dnes. Živím se různými brigádami, šiju kolekce a dělám workshopy. 

Prodává se ti tvoje oblečení? 

Zatím ano, ale je ještě v začátcích. Potřebuju teď více šít, více toho vyrobit, chodit na různé markety. Chystám se na Prague fashion market a na Urban market do Bratislavy, a tak. Snad to mě finančně podpoří a víc se mi tam toho prodá. Do toho ještě pracuju na eshopu, kam budu věci přidávat pravidelně. 

Jak máš nastavené ceny?

Hlavně chci, aby se prodávalo. A protože to prodávám v obchodech, které si přidávají vlastní marži, snažím se o co nejnižší cenu. Takže to, pro mě, není zase tak výhodné. 

Kde všude prodáváš?

Hlavní prodejní místo je Recycle with love a pár věcí mám i v Parazitu, ale tam je to spíše moje bakalářská kolekce, neupcyclovaná. Lépe se mi prodává v LWL, mám pocit že to tam lidé mají víc spjaté s upcyclingem, že už tam za ním jdou přímo. V Parazitu se naopak prodávají spíše ty více extravagantní věci. Obchod je dost plný, takže pokud oblečení není extrémně výrazné, ztratí se v tom. A já se  se snažím dělat takové minimalistické, nositelné hadry.  

Máš už nějak vymyšlenou cenovou politiku na eshopu? 

Zatím jsem nad tím ještě úplně neuvažovala, ale plánuju dávat trochu nižší cenu. Asi jako bez marže v obchodě. Aby to bylo pro lidi přijatelnější a když si to budou chtít vyzkoušet, mohou u mě doma...

Nemáš strach z toho, že lidé budou po jednom použití věci vracet a chtít peníze zpět? 

No, nad tím jsem vůbec neuvažovala, snad lidé takoví nejsou. :-) 
Já jsem zvažovala prodávat hlavně doplňky jako jsou batohy, a univerzálnější střihy. Prostě takové věci, které lidé nemusí vracet, kde je menší riziko že jim to nebude sedět, že budou třeba malé průramky. 

Prodávala jsi svoje oblečení ještě někde jinde? 

Nějaké věci jsem měla na Fleru, a možná tam ještě nějaké dám, ale prodeje byly nic moc. 

Odhadneš, proč se to neprodávalo? Vadila cena? Nebo nerozuměli upcyclingu?

Myslím, že to bylo spíš mojí politikou, že jsem to flákala. Mám ten pocit. Nebyla jsem ještě tak přesvědčená, že to chci dělat, a tak jsme to tak neřešila. 


V současnosti se Ľubica živí především brigádami a celkově jí, podle jejího odhadu, její slow fashion značka pokryje stravování. Je otázkou, jak velký je to úspěch ve chvíli, kdy se komerčnímu šití věnuje prvním rokem. Je to rychlý, nebo pomalý start? A jak nakonec nastaví ceny na eshopu?1  Každopádně, cesta k upcyclingu a udržitelnosti krátká a náhlá nebyla. 

Jak ses dostala k upcyclingu? Bakalářka jsi šila ještě běžně, kdy přišel ten zlom? (Rozhovor o bc. práci)

No, o módu se zajímám dlouhodobě, na škole i všeobecně, a zároveň mám dobrý vztah ke zvířatům, už od střední školy jsem vegetarián. Zajímá mě svět okolo a tak jsem zjistila jak to opravdu funguje ve světě módy.  Osobně jsem si za posledních 7 let nekoupila nic z obchodu s rychlou módou a tak jsem to následně chtěla i převést do svého řemesla. Proto jsem se rozhodla pro upcycling, protože to je jedna z cest, kterými mohou lidé jít a kterým se mohou oblékat. Secondhandové věci jsem přešívala už předtím, takže jsem to začala prodávat. 

Má upcycling nějaké svoje komplikace? Třeba co se týče materiálu?

Docela si vybírám materiály, s kterými mohu pracovat, hodně mi záleží na tom, aby byl materiál kvalitní. Takže když má kazy, tak aby nebyly po celé ploše, ale aby se daly vystřihnout. Vybírám kvalitní bavlnu, vlnu, to je důležité proto, aby výrobek kvalitativně odpovídal ceně, za kterou se prodává, aby byl zákazník spokojený. Setkávám se s tím, že čím starší oblečení, tím kvalitnější materiál. Takže si vybírám klidně i dvacetileté košile. Je to mnohem lepší, než nové hadry z rychlých řetězců. 

Je těžké tyhle dobré materiály sehnat?

Ne, stačí pročesat pár sekáčů. Zatím, je materiálů ještě dost. Za chvíli to ale může být docela problém a uvidíme, upcycling se asi bude muset dále posunout a být razantnější. 

Upcycling podle mě není cíl, je to jen jedna z cest jak vyjádřit nesouhlas se stavem věcí. Cílem je změna chování jednotlivce. Když si každý z nás uvědomí skutečnou cenu oblečení, nebude s ním plýtvat a bude si vybírat pečlivě a s rozmyslem.

V Pop-up v Recycle with love je aktuálně tvoje denimová kolekce. Co všechno upcycluješ?

Nejprve jsem začala pánskými košilemi, protože jsem zjistila, že jich je neuvěřitelné množství a že pánové dost plýtvají. Stalo se mi třeba, že jsem pracovala v obchodě a přišel tam turista, který v Praze byl na dva týdny. A tak si koupil 14 košil, na každý den jednu, a každý den jednu špinavou vyhodil. Tohle je pro některé lidi asi úplně normální jednání. 
     No, pánské košile jsou často z kvalitních materiálů, vydrží dlouho. Používám i hodně staré, často i takové které jsou růžové, protože je někdo vypral s červeným prádlem. Materiálu je dost. 
     A pak zpracovávám ještě denim, to je skvělý materiál, protože dlouho vydrží. 

Co se týče denimu, dělá z něj více lidí, třeba zrovna Jakoby hned vedle Recycle with love. Nebojíš se konkurence? 

Vůbec se nezatěžuju konkurencí. Myslím, že čím více lidí to dělá, tím lépe. Jen tak se recyklace dostane do povědomí a lidé si začnou uvědomovat problematiku rychlé módy. Navíc, myslím si, že každý člověk do toho dává něco osobitého, něco svého a nemyslím si, že by někdo mohl mít patent na nějaký textil. 


Když Ľubica mluví o autorském přínosu, může si být jistá, že se konkurence nemusí bát. Na oblečení, které vychází z její "dílny" často ani nepoznáte, že jde o recyklovaný materiál a rozhodně byste na první pohled netipovali, že tohle byla košile nebo jeansy. Klíčové je, že její věci prostě nevypadají recyklovaně, nevychází z retro střihů, ale mají vlastní design, který je jednoduchý, praktický a funkční. Navíc, nejde jenom o navrhování. Ľubica svou vášeň sdílí i s ostatními lidmi, prostřednictvím workshopů. 

Jak fungují workshopy? 

Aktuálně na workshopech spolupracuji se šicí dílnou č. 10, na Veverkově. Jsou pravidelně, jednou až dvakrát měsíčně, a jsou zaměřené, jak jinak, na denim a na košile.  

Na workshopu s košilemi si kurzisti mohou vyrobit zástěru, panenku, sukni, tílko nebo pytle na chleba, prostě praktické věci které se v domácnosti hodí. U denimu jde o výrobu kabelky, peněženky pro děti, kterou si můžou sami navrhnout, zvířátka, a papuče, aby se nemusely kupovat v ikea. 

Snažím se naučit lidi, že místo nového iphonu si mohou koupit šicí stroj a místo seriálu si mohou ušít bačkory nebo hračky dětem, že nemusí být závislí na řetězcích rychlé módy. Takže spíše než o design se zajímám i o sociální sféru, vzdělávat lidi, aby byli samostatní, aby viděli že se to dá dělat i jinak. 

Je o o kurzy zájem? Kolik stojí?

Zájem je, mívám i plnou rezervaci, přestože nakonec obvykle někdo nedorazí. Workshopy jsou velmi dostupné, stojí 600 Kč na 4 hodiny, takže si je může dovolit klidně i student. 


Nejbližší workshop se koná 19.4. a bude věnován denimu. Cena workshopu je 600 Kč, startuje se v 17 a končí v 21:00. Pokud chcete vědět více a mít přehled i o tom, kdy se upcyclují košile, zkuste sledovat FB Pokoje č. 10 a nebo FB Ľubica Skalská-slow fashion.

Dost mě štvou trendy roztrhaných a zničených džín, které jednou nebudou vhodné ani na upcyklaci. Když jsem byla pred pár lety v jedné továrně na džíny v Istambulu, docela mě zarazil postup práce. Nejdřív se džíny složitě nastříhaly, sešily a nabarvili různými chemikáliemi. A následně se tyhle krásné nové jeansy ničily, aby se vůbec mohly nosit. Žijeme ve světě, kde je standardem absurdní chování. 

Bonus: Ľubica v Boho, s prvním vlastnoručně upředeným klubíčkem. 



1) Ľubica mi nakonec napsala, abych zatím hrubě předběžné nastavení cen na eshopu nezveřejňovala. Jsem ale přesvědčena, že je třeba to zmínit. Nastavení cen je extrémně důležitá a zároveň citlivá záležitost, na kterou se mladé značce může vyplatit i najmout si expertního poradce. Nejsnadnější cesta je nastavit cenu na eshopu stejně, jako v kamenných obchodech. Ano, nebude to konkurenčně lepší, ale návrháři se vrátí případné náklady spojené s provozem eshopu a sleva je vždy možná, stejně jako poštovné zdarma a jiné bonusy. 


Co je to vintage a jak funguje v Čechách

otázky a odpovědi z praxe

Co to je vintage?

V původním slova smyslu jde o "hodnotný výběr" z ročníku a výraz pochází, jak jinak, od francouzských vinařů. Co se týče módy,  jedná se o oblečení více než 20 a méně než 100 let staré, z nejkvalitnějších materiálů, vyznačující se precizním zpracováním a ideálně visačkou známého oděvního domu, salonu nebo tvůrce. U vintage by mělo být jasné z kterého roku a odkud kus pochází.(vykrádám sama sebe)

Jak chápat vintage v Česku?

Díky unikátním historicko-politickým podmínkám je u nás vintage trochu jiné, než na západě. Běžně se tak označuje všechno co je starší než 20 let a splňuje aspoň jednu z podmínek nutných pro "sběratelskou" hodnotu. 

  • Výborná kondice
  • kvalitní materiál
  • silný dobový a stylový kontext
  • známá značka.
Vintage může být svetr, který si máma sama upletla, staré a lehce jeté prestižky, kožená bunda, koženkové psaníčko i pionýrský šátek. Prakticky vzato, je to dost krutý rozstřel - ale vybere si každý.
      

Jak vzniká vintage?

Vintage vzniká výběrem. Na začátku je vždycky člověk, který rozsekne, jestli to je jenom starý hadr, a nebo se už jedná o hodnotný kousek. Můžete to být vy, může to být nákupčí, může to být sběratel. 
Zatímco pro sběratele není zase tak podstatná zachovalost věci a pozitivně ohodnotí i šaty po útoku hladových molů a korzet se zrezlými háky, nákupčí jde po prodejnosti. Bude tak chtít konfekční velikost, velmi zachovalý stav a kvalitní materiál. A ideálně určité období. 

Podle čeho poznám, že má věc hodnotu?

Osobně k tomu přistupuju tak, že se nejprve dívám na to, jak moc je daný kousek zvláštní, ojedinělý, jak moc vypovídá o době svého vzniku. 

I když o módě nic netušíte, pokud vám při prohlížení věci bleskne hlavou hm, nevím co to je ale je fakt divné, to je ono. U divné/zajímavě věci zkuste najít cedulku nebo pozůstatek po ní. Pak se podívejte na spodní lem a na zip, věci bez cedulky jsou většinou šité doma a mají ručně dělané zakončení - je mírně nepravidelné. Když čeknete vnitřní švy a nebudou owerlockované (jako u trička) ani cik cak obšité, pak možná držíte v ruce poklad z dob šlapacích strojů a ručního šití. Následně tu věc vytáhněte na boží světlo, spočítejte skvrny, díry a dírky od molů. Čím méně, tím lépe. Když věc v prstech trochu vrže, je to hedvábí. Když kouše po přiložení na tvář nebo krk, je to vlna. Oboje má hodnotu minimálně kvůli materiálu. 

Kožené boty a kabelky mají určitou hodnotu vždycky, stejně jako šperky, klobouky, šátky a bižuterie, včetně brýlí. Ta ale samozřejmě klesá s oxidací kovů, rozpraskáním kůže a po útoku kožojedů a červotočů. 

Kožichy a kožešiny vždy a protřepněte. Pokud vám místo za které je držíte zůstane v ruce ... pak sorry, ale kamna jsou jediné řešení. 


Odkud se berou věci ve vintage shopech?

Když se mě na to někdo zeptá, odpovídám citátem z pohádky Lotrando a Zubejda. "Kde se dalo, pantátno Převore, kde se dalo!" Mimo odpovědi všude možně je tady ta druhá, to nechtějte vědět. 

Inhouse nálezy a pozůstalosti známých a rodiny
Příjemnějším důvodem je stěhování, méně příjemným smrt. Děda se před vánocemi odstěhoval do domova důchodců, byt se prodal a bylo třeba ho vyklidit. I garáž a sklep. V botníku originál pohorky, v garáži pár 70's kousků ještě po babičce. Kravaty, pásky. Jednou stěhovali známí babičku. Taky zapomenuté domy před rekonstrukcí nebo bouráním. 

Pozůstalosti
Vyklízet byt po zemřelém je pro pozůstalé náročné. Proto existují, hlavně ve městech, specializované firmy. Předem si odvezete co si chcete nechat, v pustíte team do bytu a po pár dnech ho máte prázdný (a jeho obsah skončí v kontejneru, ve vetešnictvích nebo na blešáku). Bohužel, antikáři moc nerozumí oblečení, takže spousta vintage věcí takhle skončí na smetišti. Když má majitel vintage butiku dobrý vztah s vyklízeči, můžou ho přizvat. Win win situace, ušetří se místo v kontejneru, který je placený, a samozřejmě, nějaká ta flaška pro slušnost. Nebo může k vyklízení přizvat sám majitel bytu, a za odvezené věci si něco naúčtovat. I to je dobrá cesta. 

Dary a výkup
Tak jednou měsíčně do krámu zavítá člověk, který by se rád zbavil starých věcí. Někdy někdo něco přinese jenom tak, a nic za to nechce a to je cajk. Některé věci bereme do komise. V případě že majitel touží po odkoupení, předávám kontakt na šéfovou. Přímý výkup je pro nás hodně ošemetná věc a snažíme se mu vyhnout. 

Blešáky a sekáče
Trhy s použitým oblečením jsou vděčné místo, ale je to časově nesmírně náročné. 
Předně, blešák. Nejčastěji chodím na Kolbenku, i přes smlouvání je ale dost drahá a je třeba být otrlý jako starý pasák. O víkendu brzo vstát, pořádně se obléknout, připravit se na bahno a prach, sebou něco k jídlu a tři hodiny mezi hromadami věcí mohou začít. 

Sekáče jsou pohodlnější. Jsou většinou vytopené a uvnitř budov. Super jsou výprodeje z Textil House, ale když chcete dobrou cenu, už je to přebrané, protože o tom ví všichni. Zapadlejší sekáče a hrabárny jsou bezpezpečnější a levnější, ale popravdě, i ty jsou už zavaleny fast fashion. V praxi to znamená, že jste v krámě tři hodiny a odnášíte si dva kousky. Kamkoli přijedu, první co je, hledám seconhandy a po nákupu mi nezbývá než doufat, že investice se časem vrátí. 

Náhodná setkání
Jsou věci, které prostě najdete na ulici. Kožich, šaty, boty. Tímto děkuji všem lidem, kteří místo do popelnice pokládají použitelné věci na popelnici nebo jinam, kde na to ideálně neprší a kde je to chráněno před psy. 

To nezní moc dobře. Co se s věcmi děje, než jdou do prodeje?

Každou věc vypereme, v ruce nebo v pračce, kabáty, u kterých není jistota čistoty, jdou do čistírny. Boty a kabelky fasují desinfekci. Když je všechno suché a čisté, opravují se drobné nedostatky, nebo se aspoň registrují, kvůli stanovení ceny.

Jak se stanovuje cena?

Cena vždycky reflektuje kvalitu kusu, náklady na jeho pořízení a prodej, a také poptávku. S tím souvisí i odpor k výkupu. Pokud chceme mít prodejné věci, nemůžeme si dovolit dát za zboží vysoké částky. Obecně se snažíme cenově konkurovat lepším řetezcům s novými věcmi. Máme lepší materiály, každý kus je jedinečný, má příběh. Vlněné kalhoty jsou u nás přesto levnější než v Zaře, i když mají lepší kvalitu a často 100% kondici.

Proč je to tak drahé?

Protože z ceny se musí zaplatit nájem prodejních prostor. Pak náklady na pořízení a zprodejnění věcí (nákupní cena + čistírna). Taky personální náklady jsou slovo do pranice, někdo musí prodávat a i kdyby to byl majitel, i ten musí něco jíst. Navíc, čas investovaný do shánění nových věcí není zrovna malý. Další náklady jsou skladovací prostory. Balení. Marketing. 
Platíte za službu předvýběru.

Jak se člověk dostane k vlastnímu vintage obchodu? 

Příběhy se opakují a na začátku je skoro vždy syslí reflex. Prostě křečkujete, křečkujete, až to najednou není kam dát a buď to můžete vyhodit, prodat na netu, darovat... nebo si otevřít vlastní krám. Když máte našetřeno, jistotu podpory od rodiny a odvahu riskovat, můžete se do toho pustit. Já bych to teda určitě nedala a proto si hrozně vážím všech, kteří se do toho pustili. :-)


PS: Zbavujete se starého oblečení, rušíte dům na venkově, něco jste našli nebo už máte nakřečkováno tolik, že vám hrozí vystěhováním? Pak se zeptejte svého nejbližšího vintage obchodníka, nebo napište do komentářů. Poradím, jestli je řešením specializovaný kontejner, Boho Vintage Concept Store, fundus na Barandově nebo Umělecko-průmyslové muzeum :-)




Odložit masku

Není nic zvláštnějšího, než když lidé sundají své pečlivě budované masky. A náhle stojí nazí a čistí, sami sebou, křehcí a zranitelní, plní důvěry a plní přirozené síly. 


Čas od času pomáhám u filmu a pokud nejsem přímo runner který pečuje o herce a jejich koordinaci, setkávám se především s komparzisty. Se všemi těmi lidmi, kteří ve filmech přecházejí cestu, chodí v pozadí, jedí v restauraci, mávají v davu, zametají a opalují se na plážích. Se všemi těmi lidmi, kteří na chvíli natáčení odkládají svoje každodenní masky aby chvíli postáli nazí a pak vklouzli do nových masek, nových rolí. Se všemi těmi lidmi, které  ve filmu vnímáme jenom jako lidi, jako symboly a masky.

 Od překročení prahu kostimérny a maskérny, každý prochází zvláštním procesem dobrovolného vzdaní se své osobnosti, a zároveň elementární snahy o její udržení.

Modelky, herci nebo jiní profíci na focení přicházejí bez ideálů o své jedinečnosti, nenalíčení a ochotní bojovat jen za ty kousky sebe sama, které jim zajistí další práci. (Aneb nekonečné hádky ve chvíli, kdy pán jeden týden hraje vojáka wermachtu a druhý má být viking a proto se vzpouzí jakémukoli zásahu do kštice nebo vousu.) Profesionálové už přicházejí bez masek, ochotni přijmout cokoli jiného dočasného, schovat se za cizí identitu. A na ulici jsou nenápadní, sebevědomí, se silnou osobností uvnitř. (Která se projevuje o pauzách, takže rasistické kecy které padají z člověka se žlutou hvězdou na prsou, nejsou výjimkou...)

Neprofesionálové jsou jiní.

Každý nosíme masku. Pečlivě jsme si ji vybudovali. Máme svá poznávací znamení, své skrýše, důkazy své kreativity a své kostýmy. Máme své mimikry které nám pomáhají přežít. Mimikry, které v maskérně a kostymérně musíme odložit.

Svlékám široké jeansy, tenisky a funkční triko, znaky příslušnosti k sebevědomé (a vystresované) kastě STUFF. Slečně Romaně se na třetí pokus povedlo odlíčit se. Bez makeupu, linek a šperků je téměř k nepoznání, obyčejná, celkem hezká mladá žena. Modelka Krystýna je bez svých skinny jeans hubeňoučkým stvořením citlivým na průvan. Danka si sundala svou autorskou kšiltovku, růžové vlasy už má vymyté do zrz a bez řasenky najednou není zdaleka tak nebezpečná a divoká, jako když ji potkáte na party. Je krásná. Hubený Kristian se vysoukal z gothic oblečení, přišel o řídkou bradku a už není vůbec k smíchu, Honza po patnácti minutách vyšrouboval všechny piercingy z obličeje. Z drsného a tajemného borce je jemný kluk. I velká tetovaná slečna z produkčního týmu přišla o linky a hipsterský účes a najednou z ní místo zastydlé puberty sálá mateřské charisma. Jindy režisér David odložil čepici a sluneční brýle, bez kterých se jinak neukazuje. Vzdaly se i obě maskérky. Z křehké Aničky je bez masky nečekaně holka, které by vám asi uměla zarazit krumpáč do hlavy.

S oblečením a účesem dostáváme každý novou masku, filmový kostým. Už nejsme osobnosti, ale osoby a i kdyby ne, pokud jsme nikdy předtím v podobné masce nestáli, zdaleka nás nezakryje tak dobře jak ta, kterou nosíme a budujeme celé roky. Přes dobové hadry, s holýma nohama a bez makeupu, prosvítá z nás mnohem více naší duše, než ve všední den.

Vězni, mrtvoly, vojáci, dozorci, vystupujeme z transportu do gulagu, kolem nás horká letní step, green screen a brzké pražské jaro. Kluci, kteří by jinak přes své masky nemohli moc dobře komunikovat, narazili sud. Jsme si rovni. Nikdo už si nepamatuje, čím je v civilu. Staré masky leží v maskérně a nové pořád padají. Všem je nám stejně zima, všichni jsme stejně unavení, stejně sami sebou a kamera, místo aby se odrážela od našeho pozlátka, natáčí naše duše.

Není nic neobvyklejšího, než když jsou lidé sami sebou. Nekontrolují svá těla, své pohyby a tvary, nemají o sebe strach. Jsem vděčná za to, že z titulu toho co dělám, mohu ostatní vidět i jinak, než chtějí být viděni.


Ps:

Jak zvířátka spí

Kdysi jsme sestře koupila stejnojmennou bohatě ilustrovanou knížku, s mořskou vydrou na přebalu. Nádherná ňuňu věc. A když jsem na zelený čtvrtek jela jediným večerním/nočním vlakem z Prahy, kolem druhé hodiny ranní se mi s celou silou připomněla.

Do vlaku už nebylo možné koupit rezervaci. Všechna místa beznadějně plná a ze začátku stejně beznadějně plná i chodbička. Ustlala jsem si na zemi, uprostřed chodbičky "dvojkupé" a klidně usnula. Stejně jako obrovský starý cikánský robotník na sedačce vedle. Stejně jako malý chlapeček s maminkou v rohu. Stejně jako děda na sedačce u okna, tetovaný vyholený drsňák u dveří, starší punkáč u stolku a mladý student naproti. Hodiny cesty nocí před námi, všichni odložili masky, stulili se na sedačkách jako veverky, nebo se roztáhli jako ještěrky na slunci. Sami sebou. Bez ohledu na to že se někdo dívá.

Jen ostraváci vedle chlastali a hulákali, ale ti jeli jenom kousek a měli u sebe slečnu rugbistku, žejo.