Žensky zelené jaro v Lindex

V minulém týdnu proběhlo v obchodě Lindex v obchodním centru Nový Smíchov slavnostní uvedení jarní kolekce Perfect Party, propagované herečkou Penelope Cruz. Třicetiprocentní sleva, bublinky a čokoládičky, to byla žhavá kombinace která nalákala nejenom bloggerky, ale taky spoustu čtenářek časopisu Elle. Stálo to za to?

Kolekce Perfect Party je stejně ženská, jako její tvář. Jendnoduché střihy, letní materiály, zdůrazněný pas, rozšířené sukně a vypasované, nebo naopak dráždivě volné živůtky, to je nová vize pro letní párty a koktejly. Krajky, šifon, bílá a zelená, to jsou základní prvky a popravdě, návštěvnice tahle kombinace rozhodně nenechala chladnými. Bylo plno.

Dokonce i já jsem si to okoukávání užila, i když mě bere poněkud jiný styl, skládané šaty dostupné ve třech barvách, dobře padnoucí sluneční brýle, maskáčové psaníčka, krajkové prádýlko, do toho bych klidně šla. Jenže bez zkoušení? Asi ne. A fronta ke kabinkám byla dloooouhá a fronta k pokladnám se klikatila mezi regály se spodním prádlem a dámy čekající na zaplacení po mě vyrhaly nedůvěřivé pohledy, jako bych je chtěla předběhnout.

Co tedy říct závěrem? Teď už se front bát nemusíte, takže pokud máte rádi ženskost a nevadí vám, že materiály nejsou úplně přírodní, určitě se v Lindex zastavte. Já zatím budu slintat nad štrasovou bižuterií, protože jsem ženská, straka, a lesklé kamínky se k oškubané šedé skvěle hodí. Teda, myslím.

Ps: Vyhlašuju soutěž o nejvtipnější popisku k první fotce :-)

Ušetřete za oblečení! Šetřete přírodu!

Recyklujte staré oblečení! Ještě může hodně pomoci!

Je tady jaro, skoro léto, ideální zbavit se starých zimních hader a nakoupit nové trendy hadříky. Zní to konzumně? Možná na první pohled ale na ten druhý... dneska už koupit si něco nového a vyhodit něco starého neznamená zatížit přírodu. Jednak, dělníci v oděvních manufakturách se mají lépe než kdykoli předtím, většina bavlny je bio, polyester je recyklovaný a kožešiny i kůže umělé. Za druhé, nový program recyklace zajišťuje, že staré oblečení neskončí na zkládce ale znova se využije. Na charitu, na další zpracování, a když ho donesete na to správné místo, dokonce vám zaplatí!

Nevěříte? Věřte, je to tak, nový projekt společnosti HM je zaměřený na reckylaci. Doneste do vybraných obchodů maximálně dvě tašky plné oblečení denně a získáte úžasné slevy na další nákup.

Wow. řekla jsem si ,když jsem o tom poprvé četla a poprvé dostala do ruky onen letáček (na kterém je 00nic informací). Celá nadšená jsem protřídila šatník, vyřadila to, co už nenosím a nosit nebudu, ke stejném aktu přesvědčila mého muže a těšila se, jak dorazím s úsměvem na tváři na Příkopy a pořádně si užiju nakupování. Jenže stránky pořád nefungovaly, nejely...až se mi jednoho dne povedlo je spustit a zůstala jsem koukat jako opařená. Ehm, jasně, super sleva. To je fakt cool. Možná že tomu nerozumím dobře, stránka je psaná v angličtině, ale mám takový dojem, že za odevzdanou tašku hader dostanete slevový kupón na 30 Kč, uplatnitelný pouze v případě, že nakoupíte nad 300 Kč. AHA.

Jakože vím, píše se, že HM z celého projektu nemá žádný zisk, protože všechny prachy, které na dvou až třech kg použitého textilu získá, dá právě na tyhle slevy ale...pokud můžou být během slevového období ceny nižší až o 70%, tak to si třiceti korunami nikdo do marže zase tak moc nesáhne, ne?
Je to jenom pocit, nebo mě tady zase někdo vodí za nos?

Situace začíná být patrná z dalšího obrázku. O tom, že odpady jsou výnosný byznys psal kdysi už Terry Prachett a v případě oblečení to není jinak. Vlastně, jediným vstupním vkladem je, koupit si kontejner zaplatit si jeho místo jako zábor veřejného prostranství. Pak už jenom vybíráte co tam kdo hodí, to co je použitelné prodáte do seconhandů, co je nepoužitelné jako materiál k dalšímu použití (například do papíren). Jasně, obchoduje se v tunách, ale jak to v byznyse funguje, to si lehce nastíněné přečtete třeba ve víkendové příloze Mladé fronty DNES ze dne 27.4 2013 v rozhovoru s mužem, který si v Praze otevřel první secondhand vůbec. (O tom, jak jsou odpady výnosný byznys svědčí i to, že města považují ty, kteří je vybírají, nikoli za přičinlivé chudáky, ale za prachsprosté zloděje, kteří jim snižují zisky.)

Nevěřím, že by řetězec dělal něco, co mu nepřinese zisky - ostatně, když už se s těma taškama člověk někam táhne, rád si koupí něco za odměnu...

 

Pravda je na druhou stranu ta, že pro někoho i třicetikorunová odměna může být velkou motivací. Zvláště když kontejnery na ulici jsou stejně výnosný byznys a přitom z nich peníze nepadají. Firma Revenge která má kontejnery např ve Vsetíně oblečení rovnou v zase prodává na území ČR. Firma POTEX se alespoň snaží vypadat charitativně tím, že přispívá na různé charitativní projekty.
Ve skutečnosti jsou jediné charitativní projekty s oblečením dva. Jednak, Diakonie Broumov, která ve třídírně zaměstnává lidi z okraje společnosti, použitelné věci distribuuje rovnou k potřebným a z výnosů financujedalší pomoc, např. ubytování. Seznam kontejnerů Diakonie najdete TADY. Za druhé, je to Červený Kříž, který sice přijímá jen použitelné oděvy, na druhou stranu, jedná se opět o přímou pomoc v místě, žádný vývoz do zahraniční a prodej.

Nevím, co si o celé věci myslíte vy, ale třeba souhlasíte s lidmi kteří to komentovali na FB? Ale třeba to jsou jenom hateři a fakt to je skvělá věc?

Ps: S tou ekologií a podmínkami práce na začátku... biobavlna a lepší podmínky se nějak MUSÍ projevit na ceně oblečení. Pokud se neprojeví, pak se to neprojeví ani na situaci v okolí Aralu, ani na počtu mrvých v Jihovýchodní Asii. :-P

Pohodlí konečně trendy?

 Ten trend už je tady... no určitě více než rok. Nejdříve to zaplavilo street style blogy z fashionweeků, pak se to postupně začalo objevovat u japonských turistů, v létě jsem to začala nosit, na podzim jsem to poradila jedné nejisté paní a s prvními jarními paprsky jsem tomu zcela propadla. Ale who cares, dokud to není zpropagované pořádně a veřejně, nikoho to nezaujme. Klasika. 

Teď se však blýská na lepší časy, respektive, nevím jak pro mě, najednou nebudu originál, ale popravdě, v srdíčku budu vždycky cítit, že jsem byla jedním z prvních... Zkrátka a dobře, já si můžu nosit, co chci, protože mě nikdo nefotí, jsou ale jiní, kteří jsou pro mnohé arbitery stylu, a když už si trendu všimli oni, myslím že není zbytí a doputuje až k vám. Kdo je připraven, není překvapen.

Co že to mám vlastně na mysli? Copak trendy můžou být pohodlné? Záleží na tom, co považujete za trend, jestli do toho zahrnujete i určitou novou kombinaci starých prvků, což je v tomhle případě asi nejjednodušší popis stavu. Začaly se nosit tenisky buď rovnou určené na běhání, nebo modely, které k tomu byly ideální už před dávnými lety. A začaly se nosit úplně ke všemu. 

Minulý týden to na nás vybalila Adélka, v sobotu Nika Chic, Pavlína Jágrová, ta ho měla ve wishlistu už na začátku dubna. A nově se přidal i jeden slovensky píšící pán. Brace yourselves, bude toho víc. Kde to asi začalo, to jde vypátrat podle fotek, ale tipuju podzim 2011, kdy se mi poštěstilo zahlídnout první streetstyle fotečky z fashionweeku, tuším v NY. To je začátek trendu. Ale jestli to náhodou nevymyslely japonské turistky pobíhající po Praze, za to ruku do ohně nedám a stejně tak se klidně může jednat o zdařilou recyklaci. O tom by svědčila práce Patricie Field na filmu Sex ve městě. 
(A jak říká  Anonymní 8:03, a Eva Glamazon, v zahraničí to je prý úplně běžné. A jestli budeme věřit Anonymní 11:23 - a to bychom měli, pak to bylo slavné i tady. Díky za připomínky! )

Ať tak nebo tak, trendu si už všimla i Zara, takže se můžeme těšit na masové rozšíření, pravděpodobně hlavně mezi lidmi, kteří do fitka i z fitka jezdí autem...

Ale nechci si kazit náladu, zatím jsem ještě něco jako pseodooriginál, a ráda bych si to hýčkala. Sportovní obuvi k sukním, šatům, legínám čemukoli, jsem podlehla, naprosto a vášnivě. Je to takové osvobození, když se něco zlomí a vy najednou nemusíte nosit lodičky nebo baleríny. Taková úleva když můžete po městě chodit a ne cupitat, když hravě doběhnete tramvaj, po dni na nohách nemáte namožené nárty, otlučené paty a zborcenou klenbu. Ani oxfordky, ani sneakers nepomůžou, když ujdete více než tři kilometry denně. Oproti sportovně konstruované botě, se zvednutou patou, měkce pružící podrážkou a nízkou hmotností nemají šanci.

Popravdě, ano, u tohoto nákupu jsem se nechala inspirovat značkou, kterou známé bloggerky propagují. (Protože je opravdu levná, tak ji ji nosí kdekdo, a tím je slavná.) Bude mi snad ke cti, že až jako znouzectnost.  Moje Light Coal  Botas 66 run odešly do věčných lovišť a původní růžové Botas 66 se hodí jenom k dlouhým nohavicím, tenisky, ve kterých běhám, jsou nechutně rozplácnuté, musela jsem si proto pro cesty do školy v teplých dnech rychle sehnat něco jiného. Mall by mi nové Botasky poslal až za dlouho, v Adidasu nic extra, v Nike taky nic moc, u Bati ani nemluvím... a tak mě zachránilo zapadlé Reno, ve kterém tenisky New Balance mají dokonce se slevou. Nakonec totiž o značku nejde. Tenisky jako tenisky, důležité je jenom pohodlí, jestli padnou na nohu a k oblečení. Když nejdou nazout, hrozí, že se palec proklube už za měsíc, když se vyvracejí do strany, nemají pro mě, vášnivého chodce, hodnotu.

No, a kdybych to měla recenzovat? Botasky jsou kožené, New balance, umělé, ale v pohodlí rozdíl není. 

Dneska jsem v nich ušla kolem osmi kilometrů a nohy nemají sebemenších námitek.

Vítejte!

Sbohem!

...když tak nad tím uvažuju... doufám, že do módy přijdou také lehounké šusťákové batůžky, které se vejdou do kabelky (a do kterých se vejde kabelka) a na léto nějaká modifikovaná verze horolezeckých sandálů. Ale to bych asi od módy chtěla moc...


Co si myslíte o nošení tenisek k sukni, kostýmu, obleku? Může být a nebo vrchol nechutnosti?


Jo, někdo hledal obchod takže:
New balance
 Botas

Facebooker

Kde je hranice mezi uživatelem a užívaným?
Doporučená četba: Čilichili 4/2013, Boomerang publishing s.r.o. (www.cilichili.cz)

FB2010

Facebookový profil jsem si založila na podzim roku 2008, tedy vlastně nedlouho po tom, co se stal globálním. Na pirátské narozeninové párty některého z kamarádů mého tehdy zbrusu nového přítele měl kdosi foťák, a slíbil, že fotky budou na jakémsi facebooku. Bohužel, nedokážu si už vzpomenout, jestli jsem dostala pozvánku na mail, nebo adresu napsanou na papírku. Ale co člověk neudělá kvůli obrázku na kterém je se svým pár měsíců starým objevem? Než jsem pochopila systém, chvíli to trvalo, ale jak víte sami, během poměrně krátké doby se z relativně neobydlené sítě stal hučící úl...a vášeň. Hledání lidí, které jsem viděla naposledy ve školce, lajkovéní všeho, co se hýbe, přidávání fotek, označování... ale pořád ještě mezi svými. Kde ty časy jsou!

Dneska kontroluju FB mnohokrát denně, poprvé ihned po probuzení, naposled když těsně před usnutím. Většinu lidí v přátelích blíže neznám, některé jsem viděla jednou, některé vůbec nikdy. Už se mi stalo, že člověka, kterého jsem zoufale hledala Googlem, jsem nakonec našla v přátelích. Statusy, pokud nejsou mířeny směrem k široké veřejnosti, nepíšu. Chat zcela nahradil kdysi tak oblíbené ICQ. Skupiny odborná fóra. Fotky na stránce mi neustále dokazují, že něco neumím, že jsem něco promeškala, že v něčem nejsem dost dobrá. Ve volném čase nechodím ven, jenom koukám na obrazovku, jestli někdo náhodou nepíše. Založila jsem si stránku pro blog, další profil... Jak se sakra tohle mohlo stát?!

Když dojde na hledání viníka, pohled do zrcadla přijde až nakonec. Takže ano, jsem závislák a můžu si za to sama. Ale jak k tomu došlo?

Můj pohyb na síti začal v roce 1999 založením emailu (na který se mi dopíšete i teď), následovaly registrace na barbie.com, různé holčičí věci, pak raketa.cz a xchat.
Na Raketě a později i na xchatu jsem si počínala jako neřízená zhormonovaná střela, nešla daleko pro nějakou tu sexuální provokaci a uskutečnila čtyři schůzky naslepo se skutečně divnými lidmi. (Z jedné z nich se pak vyklubal první vážný vztah.) A pak mě ty internety přestaly bavit a až o čtyři, pět let později jsem se zase našla ve virtuální realitě.

Kontrolování emailů každých pět minut a pozorování mobilu jsem do jisté doby nedělala mimo chvíle, kdy mi měl napsat můj aktuální milovaný přítel. Sledování facebooku mě nebavilo...dokud jsem nenastoupila do práce, kde nebylo co dělat, zato tam byl internet. Plodem toho času je i tento blog, sociální síť se rychle stala skvělou volbou. A v další práci u PC tomu nebylo jinak, blogu to pomohlo ale co ten další, čas? Rostla základna kontaktů, poprvé jsem se začala "přátelit" i s lidmi, které jsem viděla jednou, jednou pozdravila, a cítila, že by se kontakt v budoucnu mohl hodit. A hodil. Přišly další práce, další kontakty, až to, co mě k obrazovce doslova přibilo. Ráno otevřít oči, zkontrolovat, jestli někdo nemá něco proti klientovi, kterému jsem se o FB starala, vytvořit post, a během dne totéž ještě několikrát. V týden i ve svátek. A zatímco práce skončila, zvyk, železná košile, přetrval.

Vítej, závislosti. Myslím že za tebou stojí pocit osamělosti v tomhle mega městě, jistá porce nudy a malá holčička uvnitř, co si potřebuje pořád dokazovat, že za něco stojí. Ale podle toho kolik lidí ti podlehlo to beru tak, že nejsem moc divná.

Říká se, že závislý člověk hledá všechny možné důvody, proč nejde skončit.
Jaké jsou ty moje?
a) Jak spravovat stránky bez profilu?
b) Co když mi někdo bude chtít nabídnout práci?
c) Co když budu chtít kontaktovat větší skupinu lidí?
Všechny jsou stejně hloupé. :-) Vyrostla jsem v době předmobilní a šlo to. Tak co by to nešlo dneska?

Máte facebook? Jak často ho kontrolujete? A jak moc ovlivňuje váš život? Děláte něco jenom proto, abyste se zalíbili svým virtuálním známým, abyste se jim ukázali? A tak vůbec?

Ps: No jo, vypnout to, to by bylo snadné. Ale umíte si představit tu osamělost, když vám nikdo nepíše, respektive, když nemůžete sedět před kompem a tajně doufat, že právě v následujícím okamžiku se někdo ozve?

Shooting Fashion Stars 2013

Dámy a pánové, přeji hezký sobotní večer, vítejte u "reportáže" z Shooting Fashion Stars 2013.

Pomalu se stmívá,  vzduch je vlhký a dýchá jarem. V ulicích pomalu ubývá lidí mluvících česky, lidí unavených po celém dni v práci. Nastoupím do tramvaje, přede mnou na sedačce se svým hochem živě hovoří štíhlá slečna s delším blond mikádem, rudou rtěnkou, colledge bundičkou a burgundi kulichem, na nohou má wedges. Přistupuje dáma s blond ohonem, výrazným makeupem, její lodičky na jehlách mají čtyřcentimetrovou platformu, ruce po důkladné manikúře třímají stylový clutch. Na zastávce v Havlíčkově ulici je plno, tramvaj sebou škubne a vyplivne nás všechny na stejném místě. Některé hlavy z davu se otočí, po chvíli se už věnují jiným příchozím a samy sobě. Je něco po osmé hodině, Masarykovo nádraží je v obležení.

Před budovou se kouří slimky i obyčejná cigára, vchod je ucpaný lidmi. Nikdo netuší kam jít, koho se ptát, tři hostesky u stolku makají, až se jim kouří z pod rukou, odjezdy v čele mola modře svítí, plynové ohřívače jemně syčí, páska obepíná prostor pro pozvané hosty. Stojím nalevo, kolem mě bloggeři, návrhářky, lidi od sponzorů. Čekáme, fronta se nemenší, až po patnácti minutách nás pošlou na jiný konec, tohle je prý strana pro VIP. Před logoboardem se fotí nějaké misky a modelky v chlupatých vestách, vypadají divně. Všichni vypadáme. Za mnou čeká mladý muž s partnerkou a ptá se jí, co že to jsou za divní lidi kolem, že takové nikdy neviděl, že tihle asi v realitách nepracují... Ona mu odpoví, že takové viděla i v Londýně. Co že ale ti lidi dělají? Asi nic, starají se o to jak vypadat originálně, jsou to pseudoumělci a asi i fotografové, redaktoři a tak. Zní to unaveně a prázdně. Málokdo se usmívá. Snad jenom ti co byli vpuštěni dovnitř a olíbávají své známé.

Přesouvám se ke správnému vchodu, kolem mě lidi co znám, ale stydím se pozdravit a už vůbec se necítím na radostné polibky, modelky, bookerky, scoutky, taky dorazili moji známí. Slečna vedle mě po mě pokukuje a pak se zeptá, jestli jsem nefotila s jakousi Veronikou, že jsem jí povědomá? Nevím. Až když mi popíše, co jsem měla na fotce na sobě, vzpomenu si. Jo, Veronika? A není ona zrzavá? Tak to jó! Ani se nestydím, je to pár let zpátky, na jména jsem pořád nešikovná, ale snažím se o dost víc. Řada se konečně posunuje. Securiťák se snaží vtipkovat, hostesky nestíhají a tak pásku dostaneme bez kontroly jmen. Postavíme se na svá místa, místa pro pomocný personál.

Z poslední řady na pravoboku je vidět jen málo. Měla jsem si vzít co nejvyšší boty, chvíli lituju, že nevidím přes hlavy ostatních, pak jsem ráda, že netrpím na podpatcích. Nakonec se vecpu do mezery pod plynovým topidlem a vidím celkem slušně a vlastně všechno, co vidět potřebuju a taky trochu to, co vidět nepotřebuju, videa která mají vyplnit čas, kdy se modelky převlékají. Nevím, kdo to vymyslel, je to nezajímavé, úporné, snad i reklamy by byly lepší. Taky jsou vyhlášení sponzoři, Řízení letového provozu, České dráhy, stát je laskavý, že podporuje módu, jsem si jista, že díky tomuto spojení bude s ČD jezdit mnohem více lidí. Ale lidi co jsou na nádraží doma, zevláci, cestující co čekají na vlak, vypadají spokojeně. Postávají na schůdkách bufetu a vidí líp, než kdokoli v davu pozvaných. A modelky a modelové kráčí kupředu, tleskáme defilé, pak videjko a znova. V závěru zpěvačka vystoupí na molo a spustí, studený vzduch nádraží hlasivkám nesvědčí a první část je trochu pod tónem. Zase tleskáme, ať už je konec, žasneme nad prací Dagmar Kestner. Kruci, jak je tohle vyrobeno? A kolik hodin práce to asi ukouslo? A už je tady závěr, někteří lidé přelézají pod páskou a utíkají pryč, každý návrhář vyfasuje kalu a gratulaci, Pavel Berky foťák za „nejfotogeničtější kolekci“. Asi se porotě líbily barvy.

Moderátorka zve na aftrpárty, davy se zvedají a mizí do galerie naproti nádraží. Prej tam bude jídlo. Na talíři se klepe poslední jednohubka, kolečko suchého rohlíku se salámovou pomazánkou. Na jiném stolku jakási okurková rolka. Naše fotky nikoho nezajímají, ani pořadatele, když jedna spadne, protože ji špatně přilepili, poradí, ať to někam postavíme, že se to přidělá ráno. Prostor je velkolepý, lidi krásní, asi se dobře baví. Já jich od vidění znám opravdu dost, ale nikoho tak, abych měla potřebu odpovídat na otázku jak se máš naučenou replikou, diplomka, však to znáš, protože nic jiného se kolem mě neděje a chlubit se fotkama co visí na stěně, je divné. Taky mi lidi chválí šaty, a já nevím co říct, protože to jsou jenom tři obdélníky, jeden s patentkama, druhý s dvěma dírami a třetí to celé drží dohromady. Jsem ráda, když nakonec vypadnu a ještě raději, když si o půl jedné, šilhavá hlady, ukrojím doma kus chleba, na něj napatlu hořčici a stoprocentní šunku a konečně se najím.

Asi takhle, bylo to dobře vymyšlené, postavené na zajímavé myšlence střetu různých světů, jejich propojení. Jsem si jista, že ten pán-paní (o kterém tuším kdysi psali v magazínu Dnes) si to fakt užil. Ostatní lidi to měli za bizarní cirkus. A ti nahnaní v ohradě „lesku“ si připadali, řekla bych, mírně nesví. Ale fajn, i to k životu patří, si zvykejme. Modely (můžete vidět na mnoha webech, blozích) byly krásné a promakané, návrháři vybraní pečlivě. Některé modelky na mole pokulhávaly, ale to vem čert. Hlavní byla prezentace zúčastněných a ta se vyvedla, autoři byly spokojení. To že byly židle jenom pro VIP, to že byl-nebyl raut, to beru jako důkaz neziskovosti stejně jako to, že na aftrpárty si mohl každý koupit, co hrdlo ráčí, za své.
Takže sice jsem čekala něco více hvězdného, ale na to, že jsem taky za svou práci nemusela dostat nic, to bylo výborné a já moc děkuju :-)

 Jo...pokud chcete vědět co že jsem to dělala... česala jsem modelky a modely na promo fotky, focené Eliškou Kyselkovou. Vrazila jsem do toho celý den, jako mnoho jiných, Eliška mnohem více času a docela dost peněz, takže nebyla moc nadšená z toho, když se k ní někteří pořadatelé chovali jako k malému nesvéprávnému děcku, když ji na tiskovce nezmínili - a následně se na nějaké autorství kolektivně vykašlaly všechny „jakože“ módní weby. Ale na druhou stranu, i přes pomotané makeup-artists a video, které se nezveřejnilo a plakáty, které se nepověsily, byla to super zkušenost. S profesionálním týmem budu ráda dělat už jenom pro ten skvělý pocit z výsledku.

Tak pls. Zítra upalujte na poslední den showroomu, sebou si vezměte dost hotovosti, protože karty neberou, a podpořte ty lidi. Oni si ten prostor jednoho stolku a jednoho štendru museli zaplatit, tak ať se jim aspoň něco vrátí. Já už jsem svou "povinnost" splnila a zítra to možná udělám znova. Pokud Lucie Král ty šaty už neprodala.

Být či nebýt...

Foto Eliška Kyselková, oblečení Pavel Berky, pro Shooting Fashion Stars 2013 česala durduin.

V diplomové práci pana Vojtěcha Prokeše se píše, že v roce 2008 připadlo na sto narozených třetích dětí 84 umělých přerušení těhotenství, které by jinak vedly k narození třetího dítěte. A to nebyla krize, panečku.
Takže jak to udělat, aby dámy neměly takovou hrůzu z trojnásobného mateřství? A aby je pánové nehnali na kliniky? Pomůžou peníze, školky nebo poloviční úvazky? To je to, co teď řeším.

A nebo vlastně ne. Jak se mohlo stát, že v roce 2010 oproti roku 2006 klesly průměrné hodinové výdělky vysokoškoláků v Královéhradeckém, Libereckém a Jihomoravském kraji? Čím to vysvětlit? A jak to obhájit před vyučujícím? To je vlastně problém číslo jedna.

A nebo ne. Jak získat produktové fotky do magazínu, když obchody které zboží prodávají obrázky buď "kradou", nebo nemají jinde než v papírovém katalogu?

Nebo mě více trápí to, která časová řada se bude nejlépe rozpitvávat a že mi Ewiews po třech minutách spadne?

A neřeším náhodou, co si vzít na sebe na Shooting Fashion Stars?

Ehm, jasně, řeším blbosti, to už jste říkali tolikrát...že už mě to fakt nezajímá.

Jediné k čemu povoluju vyjadřovat se je moje portfolio které najdete na:
 http://okarpecka.wix.com/olgasvozil

 Co bych se měla snažit "dofotit"? Jaké obrázky vám chybí? Klidně mi to přibližte pomocí odkazů.
 (Jasně, chybí titulky i editorialy z papírových magazínů, chybí scany, fotky bilboardů a záznamy televizních reklam, ale to je tuším prác, kterou člověk nedostane hned, práce, kterou musí něco předcházet.)