Přidám se a taky si kopnu

První to byl článek na Invogue.
A teď ten Instinkt.

No to si snad děláte legraci? My jsme fashion bloggeři, s námi si zahrávat jen tak někdo nebude! My nejsme žádné pipiny, které buď chodí do školy, nebo do obchodů (případně do práce a do obchodů) a nic jiného je nebere!
 My se zajímáme o módu! My jí rozumíme! My se v tom, na rozdíl od vás, vyznáme! A na rozdíl od vás, máme styl a umíme se obléknout! 

Hm, no...jo?!

V tomto kontextu jsem dostala nesnadný úkol najít a oslovit kvalitní české fashion bloggery. Pekelný úkol.

Čeští bloggeři mají stovky až tisíce pravidelných čtenářů. Velké množství komentářů. Svělou čtenost.

Co na tom, že většinou se jedná o něco mezi nákupním seznamem a deníčkem? Asi ano, člověk si chce odpočinout, místo aby šel do ulic a pozoroval živé lidi tak pozoruje lidi na fotkách. Krásné... a víceméně i dobře oblečené. Víceméně. Obávám se, že kdybych na ulici potkala fashionbloggerku, tak ji, pokud ji neznám osobně, nerozeznám od její čtenářky.
A chtěla bych věřit tomu, že kdybych jí dala za úkol napsat nějaký článek o módě, nejednalo by se o prostý překlad.
Že kdybych jí ukázala obrázek, řekla by mi, z kterého desetiletí je.

Jenomže, nedivme se lidem ve společnosti, že se na nás dívají skrz prsty, když působíme dojmem prostých konzumentů. Konzumentů módy, kávy v kavárně, dortíčků, kosmetiky Lush, lesků na rty...

Je těžké, ba možná nemožné, definovat co je a co není fashion blog. Velmi ráda bych slyšela vaše osobní definice. Protože nejen já v tom mám trochu zmatek.

Pokud fashionblog odpovídá tomu, co tady sleduju, pak musím s lítostí prohlásit, že dobrý blog nedělají dobré fotky...že v českých poměrech je dobrý blog ne tak zcela fashion.
(A  tady vážně nemluvím o sobě.)

Jsem kritik. Nicméně, pokud vás budou vaše hodné tetičky pořád chválit, tak se daleko nedostanete.
(Hodné tetičky jsou cesta do pekel...ve všech oborech. Až budete někdy chtít dělat talentovky, ukažte svá díla anonymně někomu, kdo vás nezná a ukažte mu je s "negativním" tónem. Aby vám řekl objektivní pravdu a ne přátelské lichotky.)

Prosím, jaká je podle vás definice fashionblogu + příklad? 

A jaká je pro vás pětice nejlepších českých fashion (prípadně ne tak docela fashion) blogů? 

(A doplňující..kolik blogů sledujete? A stíháte je všechny číst pravidelně? Já se v těch několika stovkách už trochu ztrácím...a každý den vznikají nové. No prostě peklo.)

(Kontrolní otázka. Jak se podle vás jmenuje člověk na obrázku?)

Dělám že dělám

(Aby to nevypadalo, že nic nedělám.) 

Sedím doma, donekonečna aktualizuju facebook, myslím na všemožné blbosti.

A dělám že dělám.

A ono to fakt vypadá, že něco dělám. A, sama se tomu divím, ale je poznat, že jsem něco udělala.

Moje bakalářka už má 50 stran!

Není to moc, tak 70% práce jsou grafy. A chybí mi závěr. A ještě jedna kapitola...a komentáře k dalším grafům... A za dva týdny je deadline. Uf.

Ale pak na chvíli klid. Pak už jenom testy, zkoušky, státnice...prostě pohoda...

A co dělám, když nedělám, že dělám na bakalářské práci?

Například TOHLE.

A taky mám chuť se toulat. A prokrastinace už zašla tak daleko, že se mi vrátilo básnické střevo a napadají mě básničky....


Svá

Pod bosýma nohama
kapky,
občas trn,
pak krvavá stopa tlapky.
Celý svět je domov,
hrad i věž.
říká,
Z toho se vylížeš.
A když mi
se zdvihnutým prstem
po večerech kážeš,
v tvém klíně schoulená
měkká a horká
vrním.
Na řetěz neuvážeš!

Velikonoce

 (Ty, které nemají na nožkách pyl, nesou do úlu hlavně vodu.)

V sobotu odpoledne holky pichlavé spěchaly domů. Z nebe spadlo prvních pár kapek, trochu se ochladilo a zatáhlo. A zatímco jsem hledala nadílku, kterou mi zajíček nechal někde schovanou, děda pletl se sestrou a jejím mužem pomlázky.

  (V pozadí zpívá špaček a děda mámě a sestře vykládá, jak loni kočička Aluška-Pitipačka lovila mladé špačky a nosila je na hraní psovi Borisovi - Smetákovi.)

Balíček byl schovaný pod smrčkem u plotu. Chudák zajíc, už mu po tolika letech zřejmě chybí invence. (Minulé balíčky jsem našla pod dřevem, na stromě, zahrabané v krtinci, pod točkama, ve starém úlu...)
Ale že bylo zvláštně a jarně, vydala jsem se s kamerou na "vycházku" k potoku.
Devětsily, mladé kopřivy, stébla starých kopřiv, mlaka...a moje tenisky, to nešlo dohromady.

Pro umění se musí "trpět". Vyzula jsem zablácenou obuv, svlékla ponožky, vykasala kalhoty a letos poprvé vlezla do studené vody v potoce, mezi prsty nechala protékat písek, až nad kotníky se nořila do bahna v mlakách...občas se mě dotkla kopřiva, dokud jsem byla neslyšná, tak se krávy na břehu ani nehly. Až pak mi pod chodidly začaly praskat větvičky, zvíře které bylo nejblíž znervóznělo a vykročilo ke mě a já se dala na nenápadný ústup. Krajinou nikoho, na Slovensku, ale jen pár metrů od hranice. Přes posekané stonky ostružin. (Občas jsem vykvíkla.)

 (A že byla studená!)

V sobotu jsem se zase, po dlouhé zimě, uvítala se svou rodnou hroudou a umyla si nohy vodou z potoka. Jen je mi líto, že jsem si na to nevzala novou bílou sukni z HM Conscious, vyprošenou v showroomu. Na druhou stranu, té bavlněné nádhery, byť je tak moc vílí, by v močále bylo asi škoda.

(Nevím jak vy, ale já, při běžném životě v Praze, přesně tohole jednou za čas potřebuju.)

Český pohled

Opravdu je to tak hrozné a lokální, nebo si za to můžeme tak trochu sami?

Poslední dobou proběhla blogy tsunami na otevřeném moři. Hladina se jenom trochu zčeřila něčím, o čem víme, že tady je a co na nás, individuálně, dopadá s nebývalou tvrdostí.

Češi blbě čumí! 

Stačí, aby po ulici šel někdo v jiném oblečení než riflích a tričku s obrázkem, a už se stává terčem nevrlých pohledů.

Ale je to pravda? Opravdu Češi blbě a nenávistně čumí na lidi, kteří nenosí aktuální lidový kroj?

Tuto otázku se pokusím zodpovědět pomocí zážitků a postřehů z poslední doby.

1) Kdo že tady čumí?!

Včera jsem jela do Prahy, kolem osmí vlakem na Smíchov a pak dále do centra metrem. Čekalo mě posezení u vína s jednou skvělou slečnou, přespání mimo domov a na druhý den produkce editorialu. A tak, protože jsem nemohla být moc ani málo chic, oblékla jsem tílko, svetry, dlouhou sukni a všechno to upravila do požadovaného tvaru pomocí zicherek a broží. Šedá, černá, gumové baleríny, oranžová hlava a natěšený výraz udělaly své. Ve vlaku seděla skupinka mladých Rusek a všechny se na mě podívaly, sjely mě do hlavy k patě pohledem a nakonec se potutelně usmály. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Je to dobré? Špatné?

A pak jsem vystoupila z vlaku a přede mnou šla slečna. Mladinká, štíhlounká. Kotníkové šněrovací černé boty na masivním podpatku, černé štrample, černá kožená bundička, černé šaty ze Zary ( s nabíranou sukní, mini) a rudé psaníčko, taktéž ze Zary. Husté tmavé vlasy měla stažené do lehce pocuchaného ohonu, a k decentnímu nalíčení z něžného obličeje zářily rudé rty. Byla nádherná. Dívat se na ni bylo jako dívat se na dokonalý obraz. A tak jsem se dívala. Co víc, možná i zírala. A slečna, která v útlých zádech cítila nejen můj pohled, se dala na útěk. Zrychlila krok, seběhla do metra, tam opět vzbudila pozornost a tak se přitiskla ke sloupu a tvářila se nenápadně. Na jiném konci nástupiště čekala jiná slečna v šatech, balerínách a světlém baloňáku. Když si všimla, že se na ni dívám, taktéž začala prchat. Jenomže...copak to jde, nedívat se na skvěle oblečené lidi? Krása a originalita, zajímavost, přitahují naše pohledy. To co je zajímavé nebo hezké prostě funguje. A lidi se rádi podívají, zkrátí si čas čekání na prostředek MHD.
Nevím jak vy, ale já čumím. Valím bulvy. Ráda!


2) Superkyselé bonpari aneb kyselé české ksychty
Pokračovala jsem metrem. Učesaná, lehce zajímavá. A lidi se dívali. Nejvíce jedna paní. Systematicky mě propichovala pohledem a usilovně se na mě mračila. Chvíli jsem se snažila tvářit se, že o ní nevím, ale pak jsem to nevydržela, prohlédla jsem si ji a zjistila zajímavou věc. Ta paní se, stejně jako většina lidí v metru, mračila a šklebila nevědomky. Mračila se do tmy v tunelu, mračila se na svůj mobil...a když zvedla oči, a všimla si mě a já jsem ji zaujala jako kratochvíle, zacukalo jí obočí, čelo se mírně rozjasnilo, ale šklebící se ústa zůstala. Ona se dívala se zájmem. Ne s opovržením. Jenom tak nějak...už se asi neumí tvářit optimisticky, příjemně.
Až pojedete příště MHD nebo půjdete po ulici, schválně si všimněte obličejů lidí. Jako by byli zavření ve svých vlastních zamračených akvárcích, dívají se do země a přežívají. Ale zkuste se na ně usmát. Akvárka se budou pomalu rozsypávat ... a bude všem lépe :-)

3) Líná huba...
Když jsem dneska jela z téměř 24 hodinového tour de praha, na Smíchově si proti mě sedla paní. Mohlo jí být docela přes šedesát, nebyla hubená. Ale vlasy měla nabarvené na rezavo a ... nádherně upravené nehty.
 Měla je nalakované na "Prada" oranžovou, pečlivě opilované, ale hlavně, ta barva! Nemohla jsem nezírat na její ruce. A tak jsem to udělala ještě lepším. Naklonila jsem se k ní a ty nehty jí s úsměvem pochválila. Paní z neutrálního/lehce šklebivého výrazu přešla do úsměvu, poděkovala a přidala, že si je lakovala dneska ráno, že tu barvu miluje a nemůže mít jinou, ani o kousek tmavší nebo světlejší. A cesta ubíhala o to příjemněji.


Možná že to je tím, že úsměv je nakažlivý a slečna Irena, skvělá maskérka, je bacilonosič. Usmívá se dokonce i ve spánku. Život bere s lehkostí, i když spí třeba jenom pár hodin denně... A tak se, po těch hodinách s ní, usmívám taky.
Nevím jak vy. Nemyslím si, že by se český lid stavěl negativně k hezkému zevnějšku. Jenom prostě, není schopen vyjádřit své emoce.

Jak to vnímáte vy? Otočíte se rádi za dobře oblečeným/vypadajícím jedincem? Zíráte? A jaký u toho máte výraz? Chválíte lidem to, co jim sluší? A setkali jste se někdy s takovými věcmi coby "pozorovaný"?

Buďte optimističtí!

(Aneb odkaz a droga tohoto dne! )

(A jak krásně pořád utíká a usmívá se!)

(Vím je to lehce infantilní, ale nemůžu si pomoct. V kombinaci s hezkým počasím a salkem to tak akorát vyváží vrásky z bakalářky.)

Code:mode

(Co mám udělat, aby mi narostla další ruka a vůbec, abych se rozdvojila?)

Páteční odpoledne jsem strávila na Code:mode.
Jako návštěvník, jako reportér, jako kadeřnice...a v neposlední řadě jako modelka.

Byla to příjemná akce, i když, jako vždycky když se do něčeho organizačně zapojuju, vyskytly se i infarktové stavy. Návrhářka Daya mě totiž poprosila, jestli bych jí nepomohla s přípravou módní přehlídky. 
Což o to, v poslední době jsem nadšenec do produkce. Kývla jsem a vrhla se na zajišťování modelek...a lila do sebe Lambrusco z Pennymarketu, když mi pozdě večer před akcí dvě slečny odpadly... nakonec jsem se uklidnila, našly se jiné ochotné modelky a páteční ráno mě sice uvítalo lehounkou kocovinou, ale i extrémním přívalem adrenalinu. Bylo toho totiž více, co zařizovat a Code:mode, jako vrchol na minutu naplánovaného dne (s permanentním zpožděním 3-10 min) mě motivoval k tomu to zvládnout a vydržet.

Ve čtyři hodiny jsem, lehce uřícená, doklusala do Karlínské haly. Našla stánek číslo 7, přivítala se s Dayou a Nanabu, odhodila své pracovní nástroje a vyrazila na obchůzku stánků.

A musím říct, bylo to o mnoho lepší než minule. Tedy, možná že to bylo trochu tím, že už jsem poučená. Že už nečekám zázraky a že se nedívám tam, kde vím, že nic neuvidím.
Samozřejmě, pořád je tahle akce tutovka, pokud chcete barevná trička s potiskem, milujete plasty a žádná taška pro vás není dost barevná.
(Nehledě na zvláštní zálibu některých lidí, kupovat si zoufale nekvalitní a předražené výrobky některých českých návrhářů.)

Pokud ale toužíte po umění, nemusíte mít strach, že strávíte hodiny beznadějným bloumáním mezi alternativním konzumem. Prostě jen zaměříte svou pozornost na šperky a malé stánečky, které nekřičí do světa tak hlasitě.
Mi osobně učaroval stánek s perlovými šperky (www.antipearle.com), rozmanité výrobky skupiny 460 nula 1 (http://www.skupina460nula1.ic.cz) , polodrahokamy ve stříbře (http://www.vyskosa.com/en/jewelry/), stříbrné sošky (http://www.fler.cz/venina-silver), nebo spirálovité prstýnky (http://www.sperk-genaro.com/).

Učarovala mi i slečna/paní návrhářka Iveta Pecuchová, protože tak dokonalé kabáty jsem ještě neviděla. (http://www.iveta-pecuchova.cz/), krajková kouzla Lenky Valevské (http://www.valevska.com), která však , bohužel/bohudík pro mě, stála štangli zlata. A samozřejmě, stálice, Zdeňka Imreczová (http://www.zdenkaimreczeova.cz/).

Odolala jsem nutkání utratit měsíční rozpočet na jídlo za nákup náhrdelníku, měsíční kapesné za náušnice z plexiskla (budiž mi odpuštěno, byly šedivé) a vrátila jsem se do stánku Dayi, čekat na holky modelky.
Díky rulandskému šedému jsme se příjemně uvolnily, pak začal zvonit mobil a čas najednou plynul pekelně rychle. Učesat, upravit, učesat, upravit, nafitovat, co k čemu, co na koho...přidělejte mi ještě jednu ruku, prosííím! Nakonec jsem rozcuchaný bobek vytvořila i sama sobě, oblékla se do šedé andělské řízy a show mohla žačít.

Ještě jednou velké díky Daye, Nanabu, vizážistce Lucii Schambergerové...A hlavně, všem holkám modelkám, které to se mnou vydržely. Speciální poděkování pak patří těm, které to se mnou vydržely už poněkolikáté (zřejmě nějaká úchylka, nicméně, nestěžuju si ;-)

Ps: Když se budete dost dlouho dívat, záznam z přehlídky najdete TADY 
  (Ale prosím, nesmějte se mi.)
(zdroj fotek - facebook. Nějaký dobrák mě označil a já mu tímto moc děkuju :-) )

Půlnoční překvapení

Když se řekne firemní večírek, otevírání klubu nebo dokonce ples základní školy v kombinaci se slovy "půlnoční překvapení", je jasné, že bude veselo. Věci znalí pánové i dámy se lehce zardí při představě zlatou barvou natřeného striptéra či striptérek s postavičkami jako z plakátů. (Zkušenost mých rodičů z plesu místní základní školy.) Jiní věci znalí zpozorní. A možná začnou uvažovat nad tím, jak se, po vzoru Popelky, těsně před půlnocí decentně vypařit. Protože ten vznosný výraz může ukrývat i něco jiného. Přehlídku spodního prádla.

Přehlídka spodního prádla, to je přece hezká věc, řeknou si mnozí a představí si show Viktoria's Secret. (Ženy s mírami 90-60-90 se usmívají a svůdně vlní boky opásanými jenom tenkou krajkou...) Hezká věc, to ano. Bohužel však, v českých podmínkách je možné i z hezkých věcí udělat tragikomickou trosku. Na "půlnočních překvapeních" pak pochodují "slavné české modelky". Dekolty nacpané silikonem, umělé nehty, řasy i vlasy, bříško vylepšené liposukcí. Tam kde mělo být krajkové nic a pevné hýždě se pod šátkem vlní celulitida a stryje ... případně si koumáci poradí a pod kalhotky rovnou navléknou štrample 200 den.
(Neříkám, že nemám celulitidu a stryje a povolený zadek. Ale já ho neukazuju lidem, mě můj zadek neživí.)

A tak, když mi zavolala slečna, že by potřebovala nalíčit a učesat modelky na "půlnoční překvapení", soukromou přehlídku spodního prádla, přijala jsem a zalesklo se mi v očích. To bude materiál! To bude prácička! Ale nakonec bylo všechno jinak.

To jsem ale, když jsem si dávala extravelký oběd ve vegetariánské menze, netušila. A netušila jsem to ani tehdy, když jsem se setkala s vizážistkou Majkou a šly jsme na místo setkání. (Z jistých důvodů dělám jenom vlasy, nelíčím.) Nejprve přišla štíhlounká asi pětadvacetiletá dáma s psíkem Rockym. A rozhodně to nebyla nějaká nafoukaná pipka (přestože psík byl drobný a sněžně bílý). Pak dorazil náš osobní řidič. Pupkatý pán před šedesátkou, s bodrým výrazem na tváři. "Vy nás povezete?" "Ano." "A čím?" "Tady tím tranzitem." Máchl za sebe směrem k modré dodávce. V duši jsem se lehce zatetelila. Takovým autem by přece "české megastár" nejely.

A taky že ne. Za chvíli se ze dveří, za kterými sídlí agentura, vykutálela skupinka modelek i se slečnou, která vše měla na starosti. Jedna dvě vyšší než já ale hlavně, všechny o něco mladší a o dost štíhlejší než moje relativně baculatá maličkost. Nasedli (modelky, já, Majka, řidič a Rocky) jsme do auta, vyrazili směr Plzeň a po pár metrech zapadli do páteční dopravní špičky v centru Prahy. Nemělo smysl to protahovat. Zalomila jsem a jenom když jsme na dálnici, v rychlosti 130 km/h najeli na příčný předěl, vyletěli do vzduchu a dopadli zpět na vozovku, jsem se probrala. (cca třikrát během cesty) Snažila jsem se spánkově připravit na večerní práci.

Jaké bylo moje překvapení, když mi na místě byla nabídnuta káva, čaj, koláč a posléze borůvkové pivo?
A co teprve šok, když bylo řečeno, že rautu se můžou zúčastnit všichni, nejenom hosté na soukromé oslavě? Vegetariáni prominou, pečené selátko bylo výborné a teprve po tom, co ho ochutnaly všechny modelky, se mohlo začít s prací.
Na věšáčcích viselo krajkové prádlo a plavky z Kenvela i jiných značek, slečny postupně chodily na fitting, nechat se nalíčit k Majce a na vlasy ke mě. Původní koncept, že někdo bude mít vlasy rovné, jiný natočené a jiný spletené se mi rozpadl. Bylo dost času. V lázeňské šatně se povídalo o modelingu a nejen o něm, podlahové topení topilo, Rocky obcházel přítomné a u každého se nechal podrbat a já jsem pracovala bosa. (Což se mi nevyplatilo, protože jsem špápla na kulmu.)
A pak se přiblížil okamžik O, šatna najednou byla plná spěchu a štíhlých těl v prádle. A odbyla půlnoc a překvapení bylo uvedeno na scénu. Pak už jen dlouhý potlesk, sbalit se a cesta domů.

Co říct na závěr? Baví mě, rozepínat krásným dívkám podprsenky. A bohužel, neobešli jsme se bez šátků. Ne proto, že by se slečny měly za co stydět. Ale proto, že výrobci dělají některé kalhotky tak průhledné, že se to k večeři prostě nehodí ani v případě, že jsou pod nimi ještě jedny tělové.

Díky moc za příjemnou páteční noc.

Ps: Pokud si na svou soukromou akci budete někdy přát přehlídku spodního prádla, oslovte kvalitní modelingovou agenturu místo kvalitní hostessingové agentury. Možná že slečny budou mít menší prsa, ale vyhnete se tak šátkovým a štramplovým nepříjemnostem. ;-)

Bohové začínají šílet ... ale budeme jim držet palce

Děti moje, kam vás budoucnost zanese?

Héra

Afrodita

Persefone

Hades

(bohyně mládí)

Niké

Hefaistos

Bůh smrti

Athéna

Bůh snů

Bohyně spravedlnosti a pomsty

Hermes

Ares

Eros

Bohyně duhy

Jedna z bohyň květin

Demeter

Diana

 

Vybrala jsem pro vás ty nejlepší z fotek, některé jsem česala a pomáhala halit do prostěradel, některé tady dávám protože jsou prostě krásné. ;-)

Jejich autorem je Jakub Svozil (TADY), líčila Markéta Karpecká

Studenti z 6.C gymnázia v Třinci jsou krásní. Mladí. A budu jim držet palce, až přijde 9. květen a oni nastoupí celí spocení před komisi.

Některé znám dlouho. Některé velmi dlouho. Někteří mě stáli i trochu slz.

Reportáž z focení je TADY a TADY

Některé tváře znáte ODTUD

Ps: Která je moje sestra?

Trochu smíšených pocitů

Je to opravdu hloupé řešit, že nepíšu, nefotím a když, tak je to nezajímavé.

Ale mám z poslední doby smíšené pocity.
Takové to, že vlastní úspěch je vlastně neúspěch?

Rozhovor s Loli bylo něco na co jsem se těšila...a nakonec příšerně zhořkl v puse.

Focení dalšího editorialu pro mdls?
Nadšení vystřídalo zklamání a vztek na nafoukaného fotografa.

Někteří asi tuší, jaká bouře v čajové lžičce proběhla minulý týden.
Čtenáři blogů se můžou těšit na novou kolekci v HM se vším všudy. U mě ji ale nenajdete.
 Musím být na focení. 

A taky mě Loli a hlavně Lucka z Czechoriginalfashion.cz přemluvily, abych se zapojila do soutěže o voucher na svetřík Cozy od DKNY. Jak co nejoriginálněji svetr uvázat. Věděli jste, že z toho jdou udělat i šaty?

Každopádně, jsem ráda, že nevyhraju. Dala jsem totiž vale kancelářské práci což znamená, že i kdybych vyhrála, na koupi svetru, byť s obrovskou slevou, stejně nebudu mít.

Štastná, s holým zadkem, vstříc nové budoucnosti.
(která se zatím zdá být spíše rozpačitá)

Jarní úklid

Vykouklo sluníčko, teplota stoupla skoro na plavky a jaro je tady v celé své síle.
Na ulicích se objevují cedule, které hrozí odtahem zaparkovaných aut.
Babičky riskují pád z okna.
Nastal čas na jarní úklid.

Ne že by mě cukalo při pohledu na zaprášená okna. Praxe mě naučila, že dokud budeme bydlet u výpadovky na Prahu, nemá smysl se s tím trápit. Skla vydrží čistá přesně týden.

Mimo mravenců, kteří neustále odněkud proudí do naší kuchyně, mi proudí krev i z něčeho jiného. Z tepla a světla. Nevím čím to je, ale každé ráno zoufale přehrabávám šatník ve snaze najít něco, co není černé, tmavě šedé a vlněné. Něco, co se diametrálně liší od zimního oblečení. V pokoji se kupí hromady tmavých hader a v obchodě mi cuká ruka na platební kartě. Rozum, (a nejen ten, můj muž to tvrdí taky) mi však říká, že cokoli nového nemám kam dát. A pravdou je, že když jsem se snažila všechno uklidit, dveře od skříně se ne a ne zavřít.
Scéna jako z filmu.

Jak se říká, když nevíš jak dál, vzpomeneš si na rady své maminky. Obsah šuplíků a poliček putoval na světlo boží, stejně jako krabice s letními botami a nastala výměna stráží, jarní úklid, velký třesk.

Zjistila jsem, že  moje touha po nových botech je zcela neopodstatněná a naopak, touha po fushiových kalhotách je zcela racionální. Že další sukně opravdu nepotřebuju, zatímco černá trička bych mohla vyvážet. A postupně se začaly hromadit zajímavé věci.

Vzpomněla jsem si i na klasifikaci mojí mámy která začíná slovy "Tos už na sobě rok neměla...".
a) Je to hezké, to se schová, třeba se ti to ještě někdy bude líbit /někomu se to někdy bude hodit...
 Když jsem byla malá, znamenalo to, že daný kousek uvidím buď na mladších sestrách, nebo na sestřenicích, nebo na svých dětech... nebo ho prostě jednou sama zase vytáhnu z obrovského kufru na skříni. 
Tuto strategii jsem v nedávné době ocenila, protože mi poskytla dostatek kvalitního vintage materiálu pro experimenty focení a podobně.

b) Ukaž? To chceš ještě nosit? Ne, to dáme do charity / na ven/ k babičce na chalupu
Nevím, jestli tohle znají lidé zámožnější. Ale v našich končinách bylo oblečení rozděleno na "do školy" a "na doma, na ven, na lítačku". To co bylo kvalitní ale ošumtělé, putovalo do spodního šuplíku a stalo se výbavou pro tělocviky, zahradní práce nebo exkurze do bahnité divočiny za naším domem.
To, co bylo hezké, relativně kvalitní, putovalo do charity. Dvakrát ročně maminka zásobovala místní pobočku obrovským pytlem nejen dětského oblečení.

c) Co to je? To je hrozný hadr, pryč s tím!
Pokud zazněla tato slova, měla jsem tak dvacet vteřin, na záchranu oblíbeného kousku. Vytrhnout mámě hadřík z ruky, pořádně ho držet, nepustit, tvářit se sveřepě a někam ho pořádně zašít, aby ho nenašla. Pokud se toto nepovedlo, za nějaký čas jsem se s milovaným topem setkala při umývání oken. Bavlna je přece tak skvělá na hadry!


Tričko za tričkem, kalhoty za kalhotami, svetr za svetrem. Hodí se? Nehodí se? Co se nehodí, to se vyhodí?

Co se hodí na styling? Co se hodí na materiál? A co s tričkem, které je sice jako ementál, ale nosili ho všichni mí milovaní muži (mimo tatínka)? (Jediný zelený kousek mého šatníku má prostě výsadní postavení!)

Kožichy, kabáty a teplé věci poputují do molotěsných "pytlů", jejich místo hned zaberou šaty, tílka a sandálky. 

No, nebudu to natahovat. Konečně vím, co potřebuju. A že je pekelně těžké zbavit se toho, co nepotřebuju.
Ale nedá se nic dělat, jsem dospělá ženská a jsou věci, na které se už pár let dívám z povzdálí stejně jako věci, které jsem koupila, aniž bych vlastně věděla proč. Bod pro vás. To, co považuju za zajímavé i pro ostatní, budu postupně dávat TADY. Snad se vám něco bude hodit a ulehčíte nervům mého přítele, který má pocit, že ho moje věci udusí. :-)

Děláte si každé jaro/podzim pořádky v šatníku? Co děláte s věcmi, které jste na sobě neměli rok a déle? Koupili jste si někdy něco, co jste na sebe nikdy neoblékli?

Ps: Dneska mě navštívila sestra a přinesla mi dvoje kalhoty. Stejný pořádek v šatníku totiž dělala i naše teta :-)