Dotek Zlín. Příliš levné pro bohaté, příliš drahé pro chudé.

Do třetice, Zlín.

Zlín, Berlín východu. Východ světa. Vesnice, co je město, město, co je vesnicí.

Kde jinde je charitativní fashion show v sále hotelu, s důsledně kuřáckým barem v předsálí a jednou naštvanou šatnářkou, která za kus kasíruje desetikorunu?

Kde jinde lidé před přehlídkou spořádaně čekají ve frontě jako u pokladen, aby se pak, uvnitř, divoce probojovali k neoznačeným místům? Kde jinde nejsou hostesky ani jména na židlích, ale vyrážené hlasovací kartičky, víno v neomezeném množství a lahve perlivé vody?

Zlín. Město zázraků.

Fashion Show Dotek začalo tak akorát, po usazení těch, co měli sedět, tak nějak, s krásnou moderátorkou v popředí. Zrzavé vlasy, podpatky, cullotes, měkká slovenština, mikrofon a papír. "takme všetci študeti boli z jej krajiny"

Jako první představila svou kolekci "Je mi dobre" Nikola Gurková. Nikola studuje design oděvu už čtvrtým rokem a i na střední škole se věnovala uměleckému oboru, takže rozhodně není začátečník. V PR rozhovoru k fashion show o svých představách o budoucnosti říká: "Mám sny a tie sú v podstate veľmi jednoduché, netúžim po ničom veľkolepom. Chcem len ďalej tvoriť odev a prekonávať svoje limity." "Je mi dobre" je barevná, holčičí RTW kolekce, která v sobě odráží fasht fashion trendy a nebýt nekonvenčních materiálů a kreativní fazony, byla by to celkem nuda. Vážně. Když si s týdenním odstupem snažím vybavit jednotlivé prvky, vnímám spíše dívčí celek a pestré barvy. Nebýt poznámek, zapomněla bych na to, že Nikola použila na topy chlupatý materiál (a to i na límeček, super, super :-) a až na druhý pokus si vzpomínám na úžasné kulaté, velké a otevřené fazony na kabátě a vestě, které jsou vydařené, krásně zpracované. V něčem takovém by mi taky bylo dobre. Kolekce Je mi dobre vychází z posledního Nikolina roku a je dozajista od srdíčka. Kritizovat věci, které jsou niterným odrazem duše, není hezká práce. Kromě vyjádření lítosti nad tím, že fazona nebyla více rozvedena že se motiv skutečných větviček zasekl na dvou kusech, mohu říct jediné. Nikola Gurková si velmi pravděpodobně splní svůj sen. Kdyby však chtěla být návrhářkou pro zajímavou značku a nebo si založit vlastní značku, byla by před ní ještě velmi dlouhá cesta plná výzev.

Ani Iva Klementová není v módě žádný nováček. Ve Zlíně sice studuje prvním rokem, ale ještě coby studentka oděvného dizajnu v Trenčíně vyhrála v Signal Fresh Fashion Contest prezentaci své kolekce na Fashion Live! 2014 v Bratislavě. Ivy (nebo taky Ivany) rozhodně není plný internet a k dohledání jsou jenom tři její kolekce. (Dvě velmi dobré!) Bohužel pro nás, návštěvníky show Dotek, je ta nejnovější s názvem "primitiv" jendoznačně nejslabší. Výsledkem pokusu "nepřemýšlet nad tím"je pět modelů které ukazují, že přemýšlet je prostě třeba. Kolekce zklouzla do flerovského street-handmade kýče a surrealitická aplikace na zádech ani neobvylký motiv stopy to nezachránily. Použití kontrastních barev je vždycky rizikové, černá v kombinaci s oranžovou jsou už hodně nebezpečný terén a když už dojde na takový extrém, jako je kontrastní lemování... to už není móda. To je módička která si zaslouží tleskající smajlíky na Fleru.

Lukáš Krnáč o své práci připravil dlouhé povídání. Pokud vás zajímá rozhovor přímo s autorem, TADY ho udělala moje skvělá bývalá spolužačka Veronika Benešová.  Pryč ale od odhodlaného mladého muže, zpět ke kolekci na Doteku. Řeči se vedou a voda teče, semestrální práce Identity vycházela z lidskosti jako přirozeného, potlačovaného stavu, o ochlupení, odhalení a trapnosti při svlékání. O kolekci se nedá říct vůbec nic špatného (teda, pokud nejste vegetarián, nebo vegan). Kůže, kožešina(recyklovaná) a dokonalé zpracování včetně zapojení těžkého, technického PVC, to samo o sobě je moc fajn. Minimalistické linky, ale důkladný a jednoznačný detail, tak to má být. I styling a kombinace šitých ponožek s basic kousky neruší a je to styling, ne jenom realizace prvotní skeče. Jak je teda možné, že jsem z toho nijak moc neslintala, nebyla nadšená? Možná už jsem po dlouhé zimě unavená neutrální barevností, možná ani sama nevím. Identity je dobrá kolekce. Moc dobrá. Vlastně jedna z nejlepších svého autora. A stejně jí něco nedefinovaného chybí. Možná vztek a vzdor?

I výkon Romana Častulíka, se kterým jsem si o jeho kolekci i osobně povídala, ve mě nechal zvláštní pocit prázdnoty. Romanova kolekce se jmenuje Kafe a cigára, a vychází z něj samotného. tak nějak. Béžová, šedá, černá, nedokonavý kontrast, půlení sak, vrstvení, uvolněná linka nadměrné velikosti, šířky a délky, vlna, krep, měkká a uvolněná vazba bavlny. Vypracované široké kalhoty doplněné o různé druhy topů, od poloviny saka, přes košili s vázačkou až po plášť a "něco-jako-hromada-co-zbyla-v-koutě", to všechno, včetně zahalených obličejů a klobouků vlastně známe z jiných značek a nepřináší to nic nového. Roman je stejně jako jeho kolega Lukáš akční mladý muž s velkými ambicemi, takže ke kolekci nechal vyrobit i parfém. Ale zásah do mého srdce se, opět, podivuhodně nekonal. Je to opravdu originalita, nebo mám před sebou dalšího "superborce Macháčka"? Promyšlený styling, díky kterému jsem si kolekci pracovně pojmenovala "Mondénní nepraktický Mexičan", mě dovedl až k tomu se autora zeptat. Roman mluvil o neupravených polotovarech klobouků z Tonaku, o použití velkých kýčovitých retro knoflíků. O tom, že jeho styl je mnohem více glam-punk, než nějaká jakože avantgarda, o tom, že následující kolekce bude, no, barevnější. Ulevilo se mi. Ale stejně. Je to taková malá myška, hochu, nevím co tomu chybí, ale něco to je. Jdi více do hloubky, více pod kůži, než budeš tak intenzivní až to bude bolet, nepouštěj se do velkých kroků jakou jsou parfémy, filmy a vůbec. Můžeš být hodně dobrý. Neuspěchej to.

Jako poslední svoje věci prezentovala Magdalena Mikuličáková. A já jsem se konečně mohla rozzářit štěstím. Tahle holka se rozhodla, že bude studovat to, co ji baví. Filosofii na "Masárně". A tak dlouho se kýči a estetice věnovala v teoretické rovině, až už nebylo zbytí, než se přesunout do roviny praktické. No.1 je její první kolekce a je to, no, prostě boží. Koně, satén, růžová, volány, průsvity, velké tvary, wow. Na kolekci je nejen barevně vidět, že Magdalena strávila nějaký čas na stáži u Terezie R. Kladošové, která s kýčem zdatně pracuje. To se ale nijak nevylučuje a pokud je patrná nějaká podobnost, pak jde jenom o přístup a o přirozené ovlivnění žáka učitelem. Magdalena je svá a módu nedělá jen tak, po povrchu. Doufám, že se jí nedostane předčasného vyhoření a zklamání, a že se co nejdříve setkáme s dalšími a dalšími oblečky. Tahle holka má na to být na globální úrovni a vyplatí se ji sledovat.

Potom co jsme všechny autory ocenili potleskem a došlo na základní sdělení dojmů, nastala druhá část večera, dá se říct že ta důležitější. Fashion Show Dotek je především charitativní akcí. Prezentace studentů je jenom cesta jak nalákat návštěvníky na následnou dražbu, na podporu centra Dotek ve Vizovicích. Bohužel, přestože studenti se snažili a z látek, které zdarma dostali od Evi látek a od Milety Hořice vytvořili opravdu hezké věci, úspěch se nekonal. Určitě to nebylo vyvolávací cenou. Ta byla 1000 Kč na všechno, a i když basic bavlněné overaly asi tu hodnotu v zásadě neměly, na pultech obchodů by se stejně nikdy neobjevily levněji a navíc byly jenom tři. Určitě to nebylo ani tím, že by studenti připravili nenositelné modely. Právě naopak. Z nabídky by si vybral každý. A přece se ten nejkrásnější piškvorkový kabát od Lukáše Krnáče vydražil za méně než 5 tis.

 Seděla jsem v první řadě a pozorovala tu všeobecnou pasivitu. V peněžence sotva na lístek domů a na účtě ani ne na nájem. Kluci fotografové se dokonce rozhodli koupit si šortky spolu, napůl. A zbytku publika to bylo v podstatě jedno. Téměř polovina modelů se prodala za těsně víc než vyvolávací cenu. Rána z milosti. Styděla jsem se a divně se cítili i sami autoři. Jak je to možné? Vždyť minule to tak krásně šlo? To lidi, když už, nechtějí přispět ani na charitu? Když už jim nejde o oblečení, když je design nezajímá? Možná to bylo tím, že právě probíhal univerzitní ples, a všichni důležití na show chyběli. Možná... nevím.

Byl to rozpačitý konec show, který ale nakonec zachránilo rozlévané víno a super společnost. Jmenovitě si poděkování zaslouží Tereza Otáhalíková, Jan Černý, Kuba Feranec, Michaela Hriňová, Tomáš Gál a mnozí další, díky kterým to byl pěkný den.  A pak samozřejmě Fashion Map, která mě do Zlína vyslala.

Tak, zase příště. (Někde jsem zaslechla, že 12.3. se něco koná?)

PS: autenticky

(pokračování Fashion Talk Dotek ve Zlíně)


není to hezké
je to špinavé
trochu to smrdí
jako propařená noc
zapomenuté víno
politá oschlá buchta
je to fascinující

autentické

trendy


Seděla jsem u stolku otočená zády k pódiu a snažila se rychle splnit požadavky na kvalitní text o developerském projektu. Studenti designu už prořídli ale dobře se bavili a pojídali dortíky a popíjeli flat white. Mi kručelo v břiše, rohlík v kapse kabátu hozeného pod stolem a už žádný rozpočet na kafe nebo vodu. Nenápadný chlapík v černém na pódiu byl trochu zmatený a bojoval se zapojením techniky se stejným sebevědomím, jako to dělávám já, když mám jít s kůží na trh. Prostor kavárny nadržený a zvědavý, jako před třetím rande. Blik, cvak, příjem, obrazovka sepla, došla baterka. znova. Tak aspoň hudba, podkres, to je tohle a tohle, boží, určitě to sledujte, rychlá slova jako déšť na plechové střeše, nervózní tanec. A já se za obrazovkou snažím napsat první odstavec "o projektu" šťavnatěji a dynamičtěji. Peter Šagát.

Komunikujte, mluvte, buď a nebo, duální svět, řád nebo anarchie, světlo nebo tma, vyber si hned, a znova, než slovo dojde do mozku, přichází další, ale modří už vědí a vykřikují a prezentace odtéká jako řeka.

Jako když se roztrhnou korále na posledním schodě, slova vznikají, zazní a mizí ve sklepě podvědomí. Slova, obrazy, asociace, propojení. Flow se valí kolem a strhává sebou co není pevně ukotveno, v zákoutích mysli tvoří vakuum, ve kterém se z prostého nedostatku rodí inspirace. Notebook leží pod stolem. Lapám po dechu. Není čeho se chytit. Naopak. Pustit se, zahodit kontrolu, splynout. Některé věci není možné zachytit do rukou. Popsat konkrétními slovy. Některé věci nevíš. Jenom cítíš. Prostě víš.

Autenticita. Ošklivost, osobitost, podivnost, vlastní mytologie, DIY. Konec krásy, konec tvaru, konec rozdělení, všechno je vším a každý je každým, všechno je společné, zmizelo soukromí, zmizel starý řád. Hadi, a opulence, monterky a surovost. Brutální růžový třpytivý svět plný zlata a rapu, opačné spektrum, vlasy strojkem a boj za sebe sama, rukama, tělem, skinheads.

Studenti jsou ztracení, rozpití v záplavě vody, jako akvarelová linka pod zvrhlým kelímkem. Kontury mizí, zůstává pocit. Všechno je možné, všechno je nemožné, nejde odmítnout žádné stanovisko, všechno přijímáme, abychom se posunuli dál, selfhacking místo cílevědomého trvání na chybách. Jím rohlík. Terezka Otáhalíková je nejistá, jak vím, že její práce je trendy, kdy ona sama si nepamatuje ani polovinu klíčových slov? Drobky padají na zem, pod trailové tenisky, ojeté vyhrnuté jeansy. Prostě vím, cítím. Kouzlo chaosu. disko zelená. "té firmě pantone nevěřím". To já nikdy.

Life, not lifestyle.

A najednou byl konec, všichni se zvedají, než jsem si došla do batohu, zmizel můj stůl a věci se přesunuly jinam. Servírka mi sebrala židli zpod zadku. Venku padal sníh s deštěm, intenzivní hnusně, zase ta architektura, zase ten Zlín.

Being real.

Seděla jsem v ateliéru, mezi látkami a modely, za obrovským oknem kouzelná změť bílé, černé, šedé a cihel. Maté a hrnek plný drti, zelenkavý úlomek plexi může být i náušnice (dobře, až takový magor nejsem), pletení a zabíjení času online. Líčení odešlo pryč, kolem se motali všichni speakeři a prohlíželi práce studentů, seděla jsem jako v průhledné kouli, neviditelná. K večeři chipsy a čokoláda na stravenku v bille, do fronty na šatnu, mezi princezny v šatech, s krosnou na zádech. A pak je po přehlídce, po show Dotek. Mám svůj přístup k práci, někde mezi punkáčem a šprtkou a stydím se za něj čím dál méně.  "Hele, jsem si všiml, co sis to celou dobu tak psala? To jsem ještě neviděl, to dělají jenom zahraniční editoři..." "no, jsou to, popisky, co není vidět na fotce, detaily, materiál, že to je chlupaté, jak je to sešité" "aha, a my se asi neznáme? Nebo?" "Asi jsme se někde už viděli, možná." "tak se ještě potkáme, někde"

Honza mě pozval na gyros ve stánku. S krosnou na zádech, mrholí. V místním klubu hraje Orbit, vstup je stovka a chtějí občanky. Za oknem jak v akváriu single Tomáš a úžasná Michel. Sorry, nemám na to prachy, jdeme dál. Prostor se přizpůsobí, když jsi sám sebou, šaty nebo monterky, krosna nebo psaníčko, vyrvat židle ze skladu a hned je dvacet míst. Víno na půl, čekání na vlastní představy, zakouřené, bílé podzemí. Únava i její opaky stoupají do hlavy, do končetin, do očí, každému podle jeho gusta, jsou dvě ráno. Muži do žen hučí svoje rozumy, v tradičním námluvním tanci. A naopak.

Oči mě štípaly dýmem, připili jsme si, víno jsem vypila. Byl čas, to zabalit, snad kolem třetí. Využila jsem vlastní střízlivosti a opilosti jiných, potočila Terezkou jako s malým dítětem, zvedla jsem Honzu do vzduchu, byl překvapivě lehký na tak vysokého chlapa. Ani nevím, co jsem řekla na odchod. Námluvní rozhovor s charismatickou ženou byl přerušen. Pro polibek na hřbet ruky, pohled do očí. "Ještě se někdy potkáme." "Určitě."

PS

Idealistický talk

Sešla se takhle v pátek dopoledne, v jednom nevelkém městě, skupina módních idealistů. Sešli se, aby si povídali za cizí prachy, a co hůře, aby ty své naivní sluníčkářské ideály šířili dále, mezi dosud nezkažené studenty. Být tvrdý obchodník, který jde jenom po penězích, vstává mi z toho chlup mezi lopatkami. Ale že jsem naladěná stejně, musím konstatovat, že Fashion Talk Dotek, který proběhl v pátek ve Zlíně, byla vynikající akce. Opravdu. 

Talky a přednášky jsou vždycky trochu rizikové akce. Každý speaker to může pojmout jinak a pořadatelé málokdy drží akci tak pevně v rukách, aby se nezvrhla třeba v zběsilé selfpromo nebo naopak, aby nezhasla jako svíčka s krátkým knotem. Pořádání podobných akcí je spíše nevděčná práce a tak klobouk dolů před každým, kdo se do takových podniků pouští a ještě se mu daří uspokojit náročné publikum. U fashion talků to platí dvojnásob. 

Cesta do Zlína z Prahy je celkem dlouhá a zahrnuje minimálně jeden přestup. Přiznám se, že když jsem si večer vyhledávala spoje a nastavovala budík na 4:30, trochu mě to těšení se na nové zážitky a staré známé přešlo. Jo, mám cit pro povinnost, slíbila jsem to, zatím to ale vypadá jako pěkná pruda, sama v cizím městě a ještě k tomu nasucho. Při dvou přestupech, těsné návaznosti a zpoždění vlaku to zároveň jsou i trošičku nervy. Ale i když mě hned na schůdcích regionovy ve Zlíně Střed místo konfet zasypaly kapky deště a rozhodně nebylo teplo, v čekárně nádraží jsem při dolování deštníku v krosny potkala stejně zmatenou Olo Křížovou. Dobré znamení. Jsem na správném místě a nejsem v tom sama. 

Zlín je, díky přístupu svých obyvatel a investorů, nádherné město dokonce i když padá sníh s deštěm, máte hlad a bažíte po kafi. Pan Baťa to měl v hlavě srovnané a jeho následovníci naštěstí pochopili, jaký mají v místní architektuře poklad. Velkorysost a až megalomanské pojetí prostoru dokázali udržet i soudruzi v Gottwaldově a lidovou tvořivost se povedlo udržet na uzdě i po převratu. A tak je Zlín vlastně promyšlenou soustavou různě poskládaných kvádrů v šedé, bílé, černé a cihlové. Kvádrů, které se tyčí na pozadí oblých kopců a v pátek konkrétně i na pozadí šedého nebe, bílých oblaků páry z chlazení, křehkých větví holých stromů, tenkých linek kandelábrů a napájení pro trolejbusy a pohybu spěchajících lidí v nepříjemném mokrém sněžení. Všechno má své místo, statika a dynamika, velké a malé, oblé a ostré, strohé a organické tvary. Včetně obchodního domu a panelákového sídliště na kopci, gyrosárny, parku, semaforů a aut. I nové budovy drží sloh a ty staré prošly smysluplnou rekonstrukcí. 

Kavárna Továrna, ve které se talk odehrál, je reprezentantem dobře předělaného industriálního prostoru. Ještě více je však ukázkou mixu maloměstského bizáru a světového přístupu, kdy jsou na betonových zdech navěšené kýčovité obrazy místní umělkyně - asi aby to nebylo tak strohé, a kde sice mají moc dobré kafe, stylový bar a výběr chutných dortíků, ale kde vás po skončení akce má servírka tendenci vyliskat mokrým hadrem, pokud neopustíte stolek dost rychle. 

Prostor kavárny se rychle zaplnil lidmi a nebýt speakerů, připadala bych si jako hlavní hrdina filmu Vrať se do hrobu. Naštěstí studenti ve Zlíně nejsou slepice a i když styloví, jsou hlavně hodní a přátelští. Ve chvíli, kdy v kavárně doslova nebylo k hnutí, talk začal. 

Jako první se představila Olga Vrbíková. Olga je jedna z osobností které obdivuji, protože dokázala prosadit svůj koncept práce, vytvořit nejen nabídku, ale i poptávku po svých službách, a ještě to všechno drží na tak vysoké úrovni, že se jí klienti vracejí a přibývají. Spolu s aktuálně čerstvou maminkou Nikol Sivek založily PR agenturu ARTSPEAK, která se stará o klienty v oblastech módy, umění a designu. Na první pohled to je úplně přirozené, protože PR přece potřebuje každá značka, na druhý to ale hodně vypovídá o stavu české scény. Je skvělé, že si značky začaly uvědomovat důležitost profesionálního PR. A druhá věc je, že ejhle, najednou už si to mohou dovolit - a ono se jim to finančně vrací. O Zuzaně Kubíčkové byste si toho, nebýt Olgy, moc nepřečetli. Není to ale jenom o krmení médií. Je třeba je mít čím krmit. ARTSPEAK vytváří i PR koncepty, propojuje svoje klienty s osobnostmi a stojí za propagačním obsahem. 

O tom, jak je důležité aby byl obsah kvalitní, mluvila další nenápadná hvězda velkého formátu, Fashion Art Director Tereza Bílá. Tereza hned po maturitě odjela do Velké Británie jako AuPair a až tam se naučila anglicky a nakazila se módou. Poslala si přihlášky na místní umělecké výšky a odhodlaná stát se makeup artist se pustila do studia. Zcela nepřekvapivě zjistila, že představa o vysněném povolání byla trochu jinde než realita a výsledkem je absolvování magisterského programu Fashion Media Production na University of the Arts London. Tereza je kreativní producentka a artdirectorka fashion videí a shootingů. Prakticky to znamená že je ten nejlepší člověk, na kterého se můžete obrátit, pokud nemáte dost vizuálního obsahu pro krmení PR kanálů. Prakticky to znamená, že vymyslí komplet scénář, atmosféru i obsah, provede casting, obsadí i fotografy a stylisty a dohlédne na postprodukci tak, aby všechno mělo smysl, řád a sílu pěti tankových divizí. I Terezina čeština a její přítomnost ve Zlíně je malý zázrak. Tak jako je zjevení svatého důkazem svatosti místa, vypovídá její přítomnost v ČR o tom, že už pomalu končí doba, kdy se všechno dělalo na koleni, hlavně levně. Uvědomují si to v LaFormela i v magazínu Proč Ne?! Hospodářských novin, a nezbývá než doufat, že to dojde i ostatním. Šéfredaktoři chtějí kecat do všeho a nebo mají editorialy na starosti módní redaktorky. Ale přiznejme si, že práce v redakci vyžaduje spíše schopnost zařadit se do klovacího pořádku hejna a pozitivně reagovat na impulsy inzerentů, než schopnost neomezeného kreativního myšlení a intelektuálního přístupu k módě. Tereza navíc řekla důležitou věc. Klíčová je spolupráce a chuť, věci dělat. Nezáleží už ta moc na penězích, na vzdělání nebo na nepříznivých podmínkách. Ve spolupráci a nadšení je obrovská síla, která umí měnit svět. 

Prezentace Olo Křížové a Zory Husarčíkové byla naopak edukativně praktická a odhalila střeva bratislavského Fashion LIVE!. Málokdo z návštěvníků i z designérů si uvědomuje komplexnost a provázanost všech činností, které jsou pro takovou akci potřebné. Od castingu a fittingu, přes osvětlení, zvu, scénografii, rozestavění židlí, formu vstupenek, tón tiskovek, stuff na místě, který usazuje hosty na jejich místa. Prezentace snad přítomným pomohla pochopit, že měnit hudbu v den přehlídky není úplně profesionální. Pro večerní Fashion Show DOTEK už to ale bylo pozdě. (A tak byla nejen fronta a zmatky při akreditaci, ale i chaos u usazování a vůbec. Ale na neprofesionální akci i tak fajn.)

Hlavní hvězdou programu byl Branko Popovič, nenápadný pán v saténové bundičce. Jako mladý návrhář se v Brazílii nějak dostal k pořádání fashion akce se sociálním přesahem. (Nemám tušení jak, protože jsem venku konzumovala rohlík se sezamem.) Oblečení vytvořili návrháři z chudinských čtvrtí v rekordním čase, předvedly ho místní holky a celé to bylo tak živelné a úžasné že Branka napadlo, co takhle něco podobného udělat i v Evropě? V roce 2009 tak v Maastrichtu vznikl Fashionclash. Na začátku návrháře oslovovali sami ale brzo se to rozkřiklo a dneska ne Fashionclash Maastricht jedna z největších akcí týkajících se avantgardní a nezávislé módy. Branko a jeho přátelé jsou typičtí blázni, kteří se rozhodli udělat dobrou věc a jít za svými ideály. Nejprve chtěli rozvíjet jen nezávislou módu, postupně se přidalo i její provázání s uměním a dneska je na řadě sociální přesah. Fashionslash si všímá společenských témat jako je stárnutí obyvatel, transgender nebo migrace, do svých show a kreativních počinů zapojuje lidi z ohrožených skupin a nebojí se zapojit i veřejnost. Z českého pohledu se to může zdát až neuvěřitelné a sám Branko říká, že pro někoho můžou vypadat se svou snahou zlepšit svět pomocí módy jako naivkové a idealisté. Ale i kdyby byl svět lepší jen o malý kousek, má to pro ně smysl. A má to smysl pro všechny. Móda je silné médium které oslovuje širokou skupinu lidí, a díky tomu to je ideální nosič důležitých sdělení. Návrháři by měli být odpovědní za to, co svou tvorbou sdělují, dodal. V kontextu dalších přednášejících a návštěvníků to celé dává o to větší smysl a ten nezkazil ani výkon “tlumočnice”. (Slečna měla neobyčejnou schopnost vypustit z překladu všechno důležité. Minutovou řeč shrnula do jedné věty a pokud neměla sloužit jako komický prvek a způsob, jak nám zvednout jazykové sebevědomí, vůbec nechápu, proč tam byla.)

Useknuto v kolenou po čtyřech prezentacích, Fashion Talk Dotek ve mě vzbudil naději, že nejsem úplný magor. Že my všichni, kteří se pouští ženeme za fata morgánou fungující české fashion scény, nejsme posedlí zlým džinem. (nebo ginem?) Není důležité kdo jsi a že kolem je vyschlá planina, ale co je tvůj cíl, tvoje vize a s kým se dokážeš spojit. I z ničeho je možné vybudovat fungující zahradu :-) 

Ps: proč useknuto v kolenou? Poslední speaker a další dojmy ze Zlína v další publikaci. (tahle délka se už snad ani blogem nedá nazvat)

imaginární úspěch

Tak už jsme definovaní, jako generace Y. Pořád jednou nohou online, pořád v pozoru, krásní, mladí, úžasní, úspěšní ... vysílení a unavení z toho, že ne.

Krásně je to shrnuto tady. To, nad čím ale uvažuju už dlouhou dobu a pořád mi to nejde tak docela z hlavy, není ani tak, že bych čekala, že můj trávník bude s kytičkami, jako to, že zatímco můj vlastní trávník (pokud se to tak vůbec dá nazvat) vidím realisticky, zatímco trávníky kolem sebe vnímám podle hesla "sousedova tráva je vždy zelenější". Díky sociálním sítím, kde se každý prezentuje, je to nejen zelenější, ale i hebčí trávník. A pak tady jsou ti lidé, kteří mají nad trávníkem duhu a třpytivý opar. Jak si asi připadat v jejich konkurenci?

Pokud se aspoň trochu pohybujete ve světě lajfstajlu, znáte to. Na instagramu má každý dokonalé tělo, a to i přesto že podle fotek snídá palačinky, svačí laté se šlehačkou a toppingem a večeří drink s paraplíčkem a asijské nudle v restauraci. Na instagramu každému zbude rozpočet na boty i přesto, že si už koupil značkovou kabelku a zbude mu čas na obrážení obchodů i přesto, že buduje kariéru, naplno se věnuje příteli, každý den hodinu cvičí a nezapomíná ani na ty restaurace a kávičky. Je nám to předkládáno jako krásná realita a my to hltáme až k zalknutí. I kdybychom měli životní sen úplně jiný, vizualita která nám je podsouvána nás manipuluje a vnucuje nám nové ideály dokonalého života. Jenomže místo toho, abychom si ty pohádky jenom četli a nad "pornem" si jenom odvedli svou nezbytnou práci, věříme, že takto může vypadat i naše realita. Že i náš trávník nad sebou může mít duhu, třpytivý opar a kdoví, třeba v něm mohou žít malinké stříbrné víly...

Pohádky jsou krásné a dívat se na hezké věci je přirozenost. (Proto, pokud na vás budu někdy nestoudně čumět, berte to jako lichotku.) Zatímco jsou věci, u kterých prostě víme, že nemůžou být pravdivé, vizuální realita sociálních sítí nás drží v dojmu, že tohle přece musí být pravda. Nechceme věřit tomu, že duha je z pomalovaného kartonu z krabice od mikrovlnky, zelená je vytažená ve photoshopu a záře je jenom zaprášený objektiv. Dostáváme se tak do pasti.

Ten nádherná život trochu závidíme. Chceme ho taky, protože vidíme, jak moc je nádherný a že jeho nádhernost je všeobecně přijímána, že je to vlastně sociální skupina, kam chceme patřit. O to více chceme věřit, že je skutečný.  Toužíme po něm, ženeme se za ním a připadáme si hloupě, že nám pořád uniká, a tak se ptáme na rady a snažíme se aspoň dodržet materiální recept. Jakoby to, že mám na prádelníku písmenka HOME a že žeru makronky a cvičím jak blbá mělo zásadní vliv. Vůbec si nechceme připustit, že to, co vidíme, není realita, a nakonec, abychom se aspoň sami před sebou a před svým okolím zahalili do podobné nádhery, začneme sami pro sebe budovat paralelní svět a ten prezentovat. A zatímco se po desáté snažíme fotogenicky naaranžovat jahody na palačinku a výsledný obrázek (prohnaný filtrem) pak prezentujeme jako každodenní normalitu, uvnitř jsme tak trochu úzkostní z toho, že to tak ve skutečnosti není a - že naši snahu možná nikdo neocení. Docela magořina, fotit kdeco a fotky pak postovat bez ohledu na datum a místo zachycení, jenom abych budil dojem, že jsem neustále cool a in. Více se o problematice, kdyby už nic (zvláště pokud nemáte rádi nekonečné opakování, nezajímá vás česká blogískosféra ani vulgární výrazy), rozepisuje tenhle naštvaný blogísek.

Jedna věc je, že se přistihnete, že inscenujete scény na instagram, nebo že postujete fotky staré půl roku, protože lépe lajk nějaký, než žádný. To se dá léčit. Tu aplikaci vždycky můžete smazat a s facebookem je to stejné.

Druhá věc je, že tohle vnímání, prezentace sebe sama jako něčeho lepšího a snaha o život v uměle vykonstruovaném fashionlandu, proniká do reálného života. Všichni tuší, že to asi nebude tak růžové, jak to vypadá, ale všichni chtějí věřit. Věřit že bez práce jsou koláče, že za úspěchem stojí šťastná náhoda a že to prostě může potkat samo od sebe i nás. Ale obrácená strana mince je silnější, a tak mladá návrhářka, která se svou prací byť skromně ale přesto uživí (!!!) bude brečet nad svým neúspěchem, protože přece ostatní se uživí líp. Jsou to jenom malované duhy, které se snažíme nosit nad svými hlavami, a i když nás bolí ruce a máme v nich křeč, budeme je držet celý den a pak se vyčerpaně a s pláčem zhroutíme do postele - protože ostatní ty své drží lépe.

Neúspěch je, na rozdíl od úspěchu, tajný. Ještě že aspoň na Fuckup Night není "projel jsem to" věta, která se nehodí vyslovit. Ano, všichni chceme slyšet pohádky a autoři pohádek se maximálně snaží, aby nám dodávali nové a nové díly. Někde dokonce vznikají celá vzdušná města, kde si všichni na něco hrají a tajně na sebe pomrkávají, jakože jako jo. Ptala jsem se holky, která píše blog na téma generace Y, o tom, jak je to super být svobodný, jak se má jít za svým snem a tak. Ptala jsem se, čím si vlastně vy všichni úžasní vyděláváte na letenky, kávu v kavárně, macbooky a super oblečení? "To bych taky ráda věděla." řekla na to ona, jinak vzor úspěšného kreativního freelancera a supersexy IT girl. Jak je možné, že ona to neví? Pokud to neví, co teda jí a kde bydlí? Takže být kreativcem na volné noze za vlastní prachy je náročné nejen pro mě? Takže nejsem tak špatná, jak jsem si myslela?

Myslím, že s odložením duhy nad hlavou je to podobné, jako když si sundáte makeup. Najednou se ukáže, co opravdu umíte nebo neumíte. A lidé kolem dostanou možnost vás opravdu ocenit, ne jenom k fotce přilepit povrchní lajk. Před klienty se asi pořád každý budeme převlékat, abychom dostáli jejich představě o dokonalém poskytovateli. (Kde na to asi chodí? Nemůžeme si za to, že stylista "musí být užvaněný, s malou kabelečkou, stylový a v botách na vysokých podpatcích" a "dobrý programátor ideálně i v zimě v šortkách" trochu sami?)

Původní vize blogu byla přiznat si, že není všechno tak dokonalé, jak vypadá a pomocí slov si prohlédnout a ohmatat situaci s cílem zjistit, jestli jsem opravdu looser, a nebo jenom ostatní drží své kartonové duhy výše a radostněji. Je načase, po více než dvouleté pauze, v tom pokračovat. Ukážu vám, že můj imaginární úspěch v oborech stylingu, hairstylingu,  makeupu, copywritingu, produkce a fashion žurnalistiky je opravdu jenom imaginární. A nebo, kdoví. Když se na to podívám z dálky, třeba zjistím, že to je jenom imaginární neúspěch. Že můj trávník vypadá dost dobře i bez té duhy z papíru.

Aralský cashflow

Leden a únor, dva první měsíce roku následované březnem, to jsou měsíce kdy se svět oklepává z vánoc a rozhlíží se, co by a kde by podnikl. Zatímco ve firmách se provádějí uzávěrky analyzují se loňské projekty a řeší se, kam vykročit letos, zatímco oděváři připravují katalogy a vzorky na prezentace na veletrzích na podzim a zimu, zatímco zaměstnanci se radují z ročních bonusů, a všichny zasnoubené slečny šílí a shánějí fotografy, svatební šaty a lokace pro velký den, OSVČ jsou někde jinde.

 Zkušení OSVČ a podnikatelé se touhle dobou válí na lehátku v Asii a srkají drink s paraplíčkem. Ti co nenásledovali příkladu stěhovavých ptáků a zůstali, bojují se zimou různě. Někteří tlačí na pilu a každý víkend tráví s nalepeným úsměvem někde na svatebním veletrhu. Jiní překvapivě zjišťují, že nemají do čeho píchnout, a jezdí aspoň na ukrácení dlouhé chvíle lyžovat. Další tráví dny a noci sledováním poptávek. Stejně je to jedno. Zdá se, že v lednu a v únoru je všude jinde, než tam kde už chystají velikonoce, fashion week a nebo daňová přiznání, mrtvo.

 Když jste student, je to trochu stres, ale jinak pohoda. Zkoušky se nějak zvládnou a mezi nimi se dá podniknou spousta zajímavých věcí. Když jste v korporátu, tak vám to tak mrtvé rozhodně nepřijde. Jako vedoucí se klepete nad loňskými výsledky a jako šedá office myš si chroustáte svou denní dávku práce jako by se nechumelilo. V obchodech jsou zrovna slevy a vám přišla nejvyšší výplata v roce, takže život je o něco snesitelnější. (Navíc, už asi plánujete letní dovolenou?) Kdo maká na švarc systém, ten si taky moc nestěžuje, sice je v reklamce nálada neveselá, ale zase se osazenstvo tak moc nepředře - a když jsou to sexy rychlovky v podobě "do zítra musíme odevzdat celou práci do výběrka, takže na spánek zapomeňte".

 Nevím úplně, jak to mají malé firmy (ale asi Karibik a nebo Bali). Pro mě, jako pro člověka který je nováčkem na volné noze, je to trochu šok. Udržení cash flow je asi klíčová záležitost, ať už podnikáte nebo ne. Když jste zaměstnanec, prostě si přinejhorším počkáte na patnáctého. Ale když jste OSVČ?

 Loni, jsem se trošku nevěřícně šklíbala nad tím, že někdo je ochoten pracovat pod tyranem a trpět ponižování a sprosté zacházení, jen když "faktury platí včas". Vždyť platit včas a v plné výši je přece normální! Stačí tři měsíce na volné noze abych pochopila, že to asi normální není. Že i seriózně se tvářící firma se zahraničním vlastníkem "má pana majitele na dovolené", "nemá teď čas", "už to řeší s účetní", "účetní je nemocná" a "máme teď pohovory, zavolám za hodinu". Moje aktuální situace se kromě půstu, dá přirovnat snad už jenom k aralskému jezeru.

 Zkušenosti mě naučily, že vždycky je třeba mít finanční rezervy, protože nikdy nevíš a vždycky je třeba mít více navázaných spoluprací, protože nikdy nevíš. Začátek roku ale na volné noze prožívám poprvé. Svatby nejsou, nárazovky a drobné joby nejsou a podíly na prodeji nejsou - protože sezona. Výnosy z ruční práce budou, vzhledem ke zkušenostem s platební morálkou prodejce, snad do konce dubna. A peníze za odvedenou práci, za listopad a prosinec nejsou, protože "Anuška vylila olej", jak praví klasik.

 Bezpochyby si za to můžu sama, protože jsem si za "vánoční dárky" pořídila běžky a protože jsem místo obíhání pohovorů a schůzek v adventu spoléhala na to, že když je domluvená pravidelná spolupráce pro velkého klienta, tak to prostě musí jít. Tak vy tu chybu rozhodně nedělejte. Pokud nechcete jako módní návrháři jíst vývar z červené řepy a kmínu. Protože po hubeném lednu a hladovém únoru je nenažraný březen a placení daní.

 Václav říká, že se nemám vzdávat. Ani mi se nechce těch osm let v Praze zapíchnout na tom, že se specialisté na SEO nerozhoupali s placením. Takže posílám motiváky všude možně a vymýšlím, jak přimět grafika, aby dodělal můj životopis. Plním, co jsem slíbila. Otravuju přátele před kterými se tak nestydím ("Nemůžeš se ozvat taky někdy, když nic nepotřebuješ?"). A už se sakra těším, až všechno to s čím teď (i když bych nejraději ležela v posteli a cpala se čokoládou na kterou nemám) zápasím, přinese nějaké ovoce. A nemusí být ovoce. Stačí mlíko do kafe.

Aralské jezero - vývoj od roku 2000

Copenhagen Fashion Week - revize a doplňující komentář

Byla jsem Silvií jako reprezentant FM vyslána na Copenhagen Fashion Week. Akreditace zajištěna, ubytování zprostředkováno, fotograf na místě, více si poraď sám. Naštěstí si dneska zvládne koupit letenku i takový neznalec jako jsem já.

K mému velkému překvapení jsem se probojovala až do letadla a let samotný bych náročností srovnala asi s cestou z Prahy do Pardubic vlakem. Kodaňské letiště je ještě intuitivnější než pražské a hlavně, na jeho konci je metro a u vstupu do metra dva chlapíci, kteří lístky nejenom kontrolují, ale i ochotně vysvětlí který je třeba. Automat (jako ve všech kulturních zemích) bere platební karty, takže pokud nechcete využívat směnárny, nic vás k tomu nenutí. Místní metro je krátké, prosklené, s dostatkem místa na kočárky a bez řidiče. Díky tomu jezdí na čas a sebevrazi mají stížené podmínky. Lístky stojí stejně, jako v Praze, jen si musíte cenu vynásobit aktuálním kurzem, tedy cca 4x.

V Kodani nejsou tramvaje a tak když je tak nevlídno, že počasí shazuje lidi z kol, jezdí se autobusem. Pokud není uragán a nepadají trakaře, místní jezdí na svých bicyklech. Zatímco chodník je celkem úzký (a ještě užší kvůli zaparkovaným kolům, ale aspoň má pruh pro ženy na podpatcích - které tam ale skoro nikdo nenosí - a kufry na kolečkách), pruh pro cyklisty je v každém směru stejně široký, jako ten pro auta. Nevěřila bych, že vůbec může být tolik různých tvarů kol, rámů, sedel, řídítek a vůbec. Jen sedačky pro děti mají všichni v podstatě stejné. Pracovně si můžete Kodaň přejmenovat na Kolodaň. Já jsem těch pár dnů chodila v rámci úspor i poznání kultůry pěšky. Sju bydlí u pivovaru a do centra je to tak půl hodiny rychlé chůze, takže ideální na zahřátí a protažení před a po show.

Lidé v Kodani jsou sexy sami o sobě (i když hrabou listí v oranžové vestě nebo tlačí kočár s miminem) a proto úspěšně ignorují sexy oblečení. Tady se řeší důležité věci. V botách se musí dobře jezdit na kole, stejně tak v kabátu nebo v bundě. Rukavice které mají oči, uši, čumák a vousy (!) na šedesátileté dámě? Proč ne, když je v nich teplo? V mých nepadloucích jeansech, trailových teniskách, oversized kabátu, čepici a šále jsem si připadala jako ryba ve vodě. Jestli si v Praze připadám divně když si na večer vezmu tenisky, tady měli pánové na show pohorky od bahna a nikdo, vůbec nikdo se nad tím nepohoršil. (Jedině na super VIP show se ochranka trochu nedůvěřivě dívala na paní ve starých běžeckých botech a roztrhaných jeansech, ale kabelka Chanel a hlavně pozvánka v ruce je ujistily, že to je ok.) Kromě téhle VIP akce fakt jenom na pozvánky kde jsme mohly hodně z blízka vidět všechny ty superznačkové věci, které jinak známe jenom z obrázků (jakože u kabelek to zase tak poznat není, ale boty jsou hezké, sako Chanel taky nevypadá zle a výšivky na hraně Haute Couture jsou z blízka boží) to nikdo neřešil - snad jenom bloggeři a takoví ti mladí a vykroucení, co chtějí být slavní.  (aka jeden vypadal jako hitlerek, jiný mladý muž byl s položenýma vlnama, obrovskými náušnicemi a bledě modrým kožichem spíše v kategorii TO)

Na přehlídkách ostatně byla zvláštní směs lidí. A to jednak redaktoři, pak známí návrhářů a místní scéna. A fotografové, překvapivě ve věkové průměru 45 (Sju ho se svým mládím celkem kazila). Fotografky ostatně byly úžasné důkazy toho, že pokud to ženská nehrotí a bere život aktivně, může i po šedesátce vypadat fakt dobře. No, bylo hezké všechny očumovat. Jakože fakt.

Stihla jsem nakonec i letadlo zpět, a po krátkém boji se mi i moje příruční zavazadlo těžké jak kráva a narvané k prasknutí tiskovinami povedlo narvat do přiděleného prostoru. Po výstupu v Praze, kde bylo sice tepleji a slunečněji (o celé dva stupně) na mě ale padl takový ten smutný pocit. Jaro je všude stejné. stejná je tráva a baráky jsou tady sice hnusnější, ale zase tak nějak, jinak. A krajina je hezčí, ne taková placka. Ale proč musí být všude špačky a bordel? Proč lidi nosí ty příšerné bundy, mají vlasy opižlané jak pažitku v září a nabarvené, jak po útoku mateřské školky? Proč všichni furt řeší home design a lajfstajl, aniž by chápali že když se soustředí na hlouposti, pak už jim nezbude energie na to důležité, jako je rodina, kvalita, láska a krása?

No, konec rozčilování. Nakonec... než jsem vyrazila a řešila jsem, že na to asi nebudu mít, byla jsem ujištěna že v press roomu je jídlo celý den a spousta alkoholu. Oddechla jsem si. Je super když je na takové vícedenní akci místo kde člověk může spočnout a doplnit síly a odevzdat výstupy. (To na MBPFW prostě nechápou. Nechápou, že ne každý si mezi přehídkama odskočí do Ambiente a že ne na každého po show čeká taxi které ho odveze do hotelu, nebo že ne každý má vlastní přenosový vůz?!) Takže kafe a čaj v místním designu (Pytlík z rozložitelného plastu se zobáčkem a nahoře na "zip" v něm menší s kávou nebo s čajem, zeshora se naleje horká voda, zavře se zip a po odlomení zobáčku slouží jako konvička.) k tomu housky a marmeláda a máslo na namazání, corisanty a čokoládové bochánky, k obědu plněné bagety a ke svačině brownie nebo carrot cake. Ovoce a voda pořád, občas sponzorské oříšky nebo chipsy. Super. Tady ví, jak to udělat, aby novináři neodbíhali. Chlast před přehlídkami ale považuju za ultimátní zlo. Stánek Absolut vodky byl hned vedle photo pitu a kromě koktejlů na baru vychlazené drinky roznášely i hostesky. Tu chybu že jsem se nechala zlákat jsem udělala jenom první den. A pak že v severských zemích jsou na chlast přísnější než u nás. Tady by se mohl zrubat jedna dvě kdokoli, kdo se dostal dovnitř. (Takže kdokoli, kdo na to měl koule)

Co dodat na závěr? Ofiko článek si přečtete tady ( FM ) a já naskakuju zpátky do pražského procesu marného pachtění se za skývou chleba. (Přesněji konzervou fazolí, chce to všechny ty čoko bochánky zase shodit)

dress to be worn, dress to be torn

Osobní styl je vždycky zajímavý. (Taky, jinak by o tom pořád někde nepsali a nemluvili.) To že hadry, které na sebe navlečeme, mluví o naší osobnosti, není žádná novinka.

Možná je to stárnutím, nebo pocitem vyhoření.  Po několika letech kdy se kolem hader a hlavně v prostředí úžasně stylových lidí motám jsem si uvědomila, že oblečení nevědomky odhaluje mnohem hlubší vrstvy, respektive, nakonec nikdy nepoznáte, jestli to co zrovna vidíte na pánovi hned vedle je ovlivněno jeho nejhlubšími pocity a strachy a pudy, a nebo se naopak jedná jenom o fashion pozlátko. Jednoduše, outfit je jako když do šejkru hodíte písek, zlatý prach, jemné bláto, vodu a olej a všechno protřepete. Okamžitý pohled vám neřekne co je co, jen budete fascinovaně zírat na třpytivý vír, ale až po delší době, až se jednotlivé poznatky začnou usazovat, pochopíte co je co, která vrstva je která a jestli to co se leskne je zlato nebo konfety a to co se třpytí je olej nebo rtuť.

Je to úplně nová dimenze poznání, než ty předchozí.

Na začátku (jako wannabe fashionista a rádoby stylová ultra superstar) jsem dělila lidi na ty, co chápou jak je móda a oblečení důležité a jsou styloví a na ty, kteří jsou zatvrzelí a musí být přeučeni. Mno. Popravdě, dost lidí to naštvalo. Jako druhý krok, překvapení, nejde jenom o oblečení ale i o obsah. Takže rozdělit lidi na prázdné a plné nádoby, sebelepší outfit vnitřní dutost a prázdnotu nezakryje. Oblečení je tedy jenom obal na čokoládě, a sebelepší obal odporné pochoutce s palmáčem nepomůže? Může být. Ale pořád to neřeší problém s tím, že někdo nutně spadne do kategorie "odpad".

A včera takhle stojím na fashion show v Kopenhagen a jako obvykle očumuju lidi. A všichni jsou styloví a protože mluví jazykem jiného kmene, fakt nemám tušení, jestli jsou vydutí, nebo ne. (i jisté když indicie jsou) A náhle paprsek jasného světla osvícení z nebe, a dav se rozestoupí jako vody moře.

A na jedné straně ti, jejichž oblečení křičí.

Servi mě!

Sundej mě a zahoď, protože až pod tím vším jsem já, a to chceš. Chceš vidět ty kozy, chceš vidět chlupy v rozkroku a pomačkané malíčky na nohách, chceš vidět žebra a páteř a bílé měkké maso na vnitřní straně stehen, a stryje na bocích. Chceš vidět jizvy na holeních a beďary na zádech, faldík na zátylku, rozpité tetování. Vidět, chytit, rozmačkat, vlastnit a mít, zakousnout se jako do drahé čokolády, stejk u Čestra chytit do rukou a žrát. Všechno to mládí, všechna ta lidskost ve všech variantách, zavalitý hitlerek s knírkem i něco jako fashion skinhead, zrz éterička na platformách i oversized víla s ofinou a brýlemi. Všechno to chceš, všechny ty emoce a vztek, jak to má být, jen fotrům se u toho vaří krev někde jinde a facka už letí.

A pak tady jsou všichni ti lidé, kteří už vlastně jsou nazí. Jejich oblečení je jejich nedílnou součástí, vrostli do něj. Do bot i s blátem, obrovských kabátů, kabelek Chanel, chlupatých barevných podivností, jeansů, vlasů, vrásek.  Líně. Postávají. Sedí. Chlastají. Fotí. Acojako? Hej děvče, už jsem všechno viděl, mám tu práci, zapanáčkuj a možná ti věnuju pár minut u stromu v parku? Ani ne.
Oblečení jako součást člověka. Přizpůsobené jeho pohybu, myšlení. Nebránící, nepřekážející. Ideální.

Něco co v česku málokdo umí.

Kruci, to máme všichni tak zoufale nízké sebevědomí, že i ti, co vedou místní akcičky svým výrazem spíš žadoní o to dostat rákoskou na zadek, místo klidného koutku pro svou vášeň?

Olej, voda a zlato, líh, konfety a rtuť. Kdoví.