#54_weekly_sport

Sport, jak krésné téma pro první olympijský týden.

Až na to, že nenávidím sport.

Nevím přesně, z čeho tahle hluboká averze plyne.

Může to být vrozená nechuť k pravidlům? Nebo důsledek vlastní neškovnosti a neschopnosti koordinovaného pohybu? V tělocviku jsem byla vždycky předposlední když došlo na výběr spoluhráčů, míč jsem nedokázala chytit, hodit ani odkopnout. Pět dní v týdnu jsem měla kroužky kulturní povahy a na nějaký tréning koordinace nebyl čas.


Je možné, že mě také iritoval a iritujepořád ten kontrast mezi lidmi, kteří sportu rozumí, mají ho rádi a jde jim, a mnou.  Maminka kdysi hrála závodně košíkovou a děda pověsil lyže na hřebík až v 74 letech. Druhý děda byl trenérem atletiky, jedna z potenciálních tchýní dokonce držela dorostenecký rekord v nějaké disciplíně a trénovala celý oddíl, spolužáci hráli fotbal, hned vedle byla atletická třída a ani hokejisti ze školy na opačném konci města se nenechali zahanbit. A všichni tihle lidé nechápali, že mě to fakt nezajímá.

Proč by taky mělo? Pořád jenom něco měřit, vážit a soutěžit v tom, kdo víc a rychleji? Na co tréningy třikrát týdně? Proč ty nekonečné řeči o moiře, goretexu, adidasu, niku a vůbec? Stěžování si na zranění a únavu a nakonec, pro vyrovnání, cigarety a chlast?
Nezaujal mě ani pasivní sport. Uječené fandění, nadávky když to nejde, nekonečné poučování teoretiků, jak by to šlo lépe a radostněji. Rodiče vyčítající že to bylo horší, než minule, reklama vstupné, sázkové kanceláře...a hodiny a hodiny před televizní obrazvkou.
A u sportovců taky posedlost vlastním tělem a vlastními výkony, vlastní krásou a osvalením a pocit nadřazenosti... haha. Ne, děkuji. Nechci.

Sport mě prostě nikdy nezaujal, nerozumím mu a ani mu rozumnět nechci. Obdivuji však všestrannou fyzickou zdatnost. Tak jako se mi nelíbí slizcí naolejovaní týpci z tělocvičen, baví mě borci kteří nekňučí, že je bolí nožičky, neplavou jako zednická tříska a dokážou mě nést na vzdálenost delší než dva metry. Na tohle člověk nemusí být sportovec. Pro zdravé tělo stačí rozumná porce pohybu, včetně fyzické práce, a nemusí se o tom všude psát a vykládat.

no... a přece není možné kázat vodu, a pít víno. A proto pohybu holduji i já, i když jen těm nejzákladnějším formám.

Nejoblíbenější je chůze, která se dá provozovat kdekoli, kdykoli, a dokonce i v sukni - stačí jen obout ty správné boty. Sofistikovaně po městě, nezávisle v přírodě, do kopce a z kopce, zahrnující i bláto, zimu a těžký batoh.

Začal mě bavit běh, i když v mém podání spíše jogging. Do května musím natrénovat na 10 km a trochu se bojím.
Plavání taky není k zahození. Stačí plavky a brýle a někdy ani ty nejsou třeba. Je to určitá forma meditace.
No, a když už na to přijde, "krygling" neboi zvedání půllitru je vlastně taky pohyb. Dost důležitý, je přece třeba doplnit ztracenou energii.
 A nakonec, jsou tady i ty věci, které jsou od toho všeho vzdáleny cca. 90°. 

Když se tak otočím za minulým týdnem, asi to se mnou není tak zlé. V jednom dni jsem zvládla dokonce všechny jmenované disciplíny.

A tak tedy nikoli sportu, ale pohybu zdar :-)









#54_weekly_clock

Clock jsou prý podle slovníku hodiny. Interiérové.

Jak to pojmout? Je to tak konkrétní téma, že asi ne jinak, než prostým popisem...

Jsem ještě z té generace, pro kterou byly hodiny v kuchyni stejným symbolem rodinného života, jako je dnes pro mnohé televize, notebook nebo ipad. Pověšené na stěně určovaly chod života, od rána až do večera.

Hodiny.

Babička s dědou mají starodávné, malované a nekryté sklíčkem, takže jako děti jsme vylezly na otoman v kuchyni, natáhly se a prstíkem posouvaly ručičkama, a pak bylo ráno veselo, když babička s dědou zmeškali autobus do kostela.

S druhým párem mých prarodičů mám spojeno vzpomínek mnohem víc. V jídelně malého bytu, přímo nad gaučem z chromovaných trubek, tikaly, hranatý dřevěný ciferník, a na něm místo čísel čárky z matného kovu. Pod hodinami drobný obrázek květin a vyšívaný ptáček, a hned vedle za oknem se tyčila věž klášterního kostela Alžbětinek, který když jsem nemohla z čárek poznat, napověděl vyzváněním zvonů... Další místo, kterému vládla moje babička, disponovalo hodinami z porcelánu, se zlatými ručičkami, nad zrcadlem a stolkem s vázou sušených květů, nádobou na máslo, cukřenkou a nádobkou z medem. Bylo to takové zvláštní, romantické zákoutí, ale ty doby už jsou dávno pryč, jako ona. Tajuplné byly kukačky po pradědovi v pokoji, kde žil můj prastrýc, ze kterých jsem už v útlém věku vytrhala závaží, a tak přestaly jít...
Na rozdíl od babičky, děda je technokrat, a hned jak to bylo možné přešel od ručiček k digitálu. Jeho čas určují digitální hodiny v obyváku, na vteřinu přesné.

Nejvíce ze všech se mi do podvědomí zapsaly hodiny z červeného plastu, s ciferníkem podkresleným jemnými červenými čtverečky. Už nevím, jestli tikaly, ale nad nástěnkou s rozvrhy do školy i toho, co si obléknout, určovaly můj den dlouhá léta, do poslednícho detailu. Přesně odměřovaly každou minutu mých pozdních příchodů, dodnes jasně vidím ručičku přehoupnutou za celou, pozdní příchody po sedmé, osmé, deváté, rozehřátá během domů a do schodů, zasněná prožitým dobrodružstvím, připravená (i když ne ráda) zaplatit pokutu.

Hodiny.

Zastavené hodiny na stěně kuchyně v našem bytě. Jakub strhávající podkres ciferníku z křehkého plastu. Hodiny odložené a pak zmizelé. Zmatená časomíra naší mikrovlnky.

Hodiny na hlavním nádraží v Praze, odpočítávající moje čekání na příjezd, na odjezd, na lásku muže, nebo k rodině (protože téměř všechny cesty vedou přes).

Hodiny.

... na displeji vestavěné trouby, nesmělé kroky cizím prostorem noci, na samém vrcholu nebe, na samé hranici pekla.