Sport, jak krésné téma pro první olympijský týden.
Až na to, že nenávidím sport.
Nevím přesně, z čeho tahle hluboká averze plyne.
Může to být vrozená nechuť k pravidlům? Nebo důsledek vlastní neškovnosti a neschopnosti koordinovaného pohybu? V tělocviku jsem byla vždycky předposlední když došlo na výběr spoluhráčů, míč jsem nedokázala chytit, hodit ani odkopnout. Pět dní v týdnu jsem měla kroužky kulturní povahy a na nějaký tréning koordinace nebyl čas.
Je možné, že mě také iritoval a iritujepořád ten kontrast mezi lidmi, kteří sportu rozumí, mají ho rádi a jde jim, a mnou. Maminka kdysi hrála závodně košíkovou a děda pověsil lyže na hřebík až v 74 letech. Druhý děda byl trenérem atletiky, jedna z potenciálních tchýní dokonce držela dorostenecký rekord v nějaké disciplíně a trénovala celý oddíl, spolužáci hráli fotbal, hned vedle byla atletická třída a ani hokejisti ze školy na opačném konci města se nenechali zahanbit. A všichni tihle lidé nechápali, že mě to fakt nezajímá.
Proč by taky mělo? Pořád jenom něco měřit, vážit a soutěžit v tom, kdo víc a rychleji? Na co tréningy třikrát týdně? Proč ty nekonečné řeči o moiře, goretexu, adidasu, niku a vůbec? Stěžování si na zranění a únavu a nakonec, pro vyrovnání, cigarety a chlast?
Nezaujal mě ani pasivní sport. Uječené fandění, nadávky když to nejde, nekonečné poučování teoretiků, jak by to šlo lépe a radostněji. Rodiče vyčítající že to bylo horší, než minule, reklama vstupné, sázkové kanceláře...a hodiny a hodiny před televizní obrazvkou.
A u sportovců taky posedlost vlastním tělem a vlastními výkony, vlastní krásou a osvalením a pocit nadřazenosti... haha. Ne, děkuji. Nechci.
Sport mě prostě nikdy nezaujal, nerozumím mu a ani mu rozumnět nechci. Obdivuji však všestrannou fyzickou zdatnost. Tak jako se mi nelíbí slizcí naolejovaní týpci z tělocvičen, baví mě borci kteří nekňučí, že je bolí nožičky, neplavou jako zednická tříska a dokážou mě nést na vzdálenost delší než dva metry. Na tohle člověk nemusí být sportovec. Pro zdravé tělo stačí rozumná porce pohybu, včetně fyzické práce, a nemusí se o tom všude psát a vykládat.
no... a přece není možné kázat vodu, a pít víno. A proto pohybu holduji i já, i když jen těm nejzákladnějším formám.
Nejoblíbenější je chůze, která se dá provozovat kdekoli, kdykoli, a dokonce i v sukni - stačí jen obout ty správné boty. Sofistikovaně po městě, nezávisle v přírodě, do kopce a z kopce, zahrnující i bláto, zimu a těžký batoh.
Začal mě bavit běh, i když v mém podání spíše jogging. Do května musím natrénovat na 10 km a trochu se bojím.
Plavání taky není k zahození. Stačí plavky a brýle a někdy ani ty nejsou třeba. Je to určitá forma meditace.
No, a když už na to přijde, "krygling" neboi zvedání půllitru je vlastně taky pohyb. Dost důležitý, je přece třeba doplnit ztracenou energii.
A nakonec, jsou tady i ty věci, které jsou od toho všeho vzdáleny cca. 90°.
Když se tak otočím za minulým týdnem, asi to se mnou není tak zlé. V jednom dni jsem zvládla dokonce všechny jmenované disciplíny.
A tak tedy nikoli sportu, ale pohybu zdar :-)
Až na to, že nenávidím sport.
Nevím přesně, z čeho tahle hluboká averze plyne.
Může to být vrozená nechuť k pravidlům? Nebo důsledek vlastní neškovnosti a neschopnosti koordinovaného pohybu? V tělocviku jsem byla vždycky předposlední když došlo na výběr spoluhráčů, míč jsem nedokázala chytit, hodit ani odkopnout. Pět dní v týdnu jsem měla kroužky kulturní povahy a na nějaký tréning koordinace nebyl čas.
Je možné, že mě také iritoval a iritujepořád ten kontrast mezi lidmi, kteří sportu rozumí, mají ho rádi a jde jim, a mnou. Maminka kdysi hrála závodně košíkovou a děda pověsil lyže na hřebík až v 74 letech. Druhý děda byl trenérem atletiky, jedna z potenciálních tchýní dokonce držela dorostenecký rekord v nějaké disciplíně a trénovala celý oddíl, spolužáci hráli fotbal, hned vedle byla atletická třída a ani hokejisti ze školy na opačném konci města se nenechali zahanbit. A všichni tihle lidé nechápali, že mě to fakt nezajímá.
Proč by taky mělo? Pořád jenom něco měřit, vážit a soutěžit v tom, kdo víc a rychleji? Na co tréningy třikrát týdně? Proč ty nekonečné řeči o moiře, goretexu, adidasu, niku a vůbec? Stěžování si na zranění a únavu a nakonec, pro vyrovnání, cigarety a chlast?
Nezaujal mě ani pasivní sport. Uječené fandění, nadávky když to nejde, nekonečné poučování teoretiků, jak by to šlo lépe a radostněji. Rodiče vyčítající že to bylo horší, než minule, reklama vstupné, sázkové kanceláře...a hodiny a hodiny před televizní obrazvkou.
A u sportovců taky posedlost vlastním tělem a vlastními výkony, vlastní krásou a osvalením a pocit nadřazenosti... haha. Ne, děkuji. Nechci.
Sport mě prostě nikdy nezaujal, nerozumím mu a ani mu rozumnět nechci. Obdivuji však všestrannou fyzickou zdatnost. Tak jako se mi nelíbí slizcí naolejovaní týpci z tělocvičen, baví mě borci kteří nekňučí, že je bolí nožičky, neplavou jako zednická tříska a dokážou mě nést na vzdálenost delší než dva metry. Na tohle člověk nemusí být sportovec. Pro zdravé tělo stačí rozumná porce pohybu, včetně fyzické práce, a nemusí se o tom všude psát a vykládat.
no... a přece není možné kázat vodu, a pít víno. A proto pohybu holduji i já, i když jen těm nejzákladnějším formám.
Nejoblíbenější je chůze, která se dá provozovat kdekoli, kdykoli, a dokonce i v sukni - stačí jen obout ty správné boty. Sofistikovaně po městě, nezávisle v přírodě, do kopce a z kopce, zahrnující i bláto, zimu a těžký batoh.
Začal mě bavit běh, i když v mém podání spíše jogging. Do května musím natrénovat na 10 km a trochu se bojím.
Plavání taky není k zahození. Stačí plavky a brýle a někdy ani ty nejsou třeba. Je to určitá forma meditace.
No, a když už na to přijde, "krygling" neboi zvedání půllitru je vlastně taky pohyb. Dost důležitý, je přece třeba doplnit ztracenou energii.
A nakonec, jsou tady i ty věci, které jsou od toho všeho vzdáleny cca. 90°.
Když se tak otočím za minulým týdnem, asi to se mnou není tak zlé. V jednom dni jsem zvládla dokonce všechny jmenované disciplíny.
A tak tedy nikoli sportu, ale pohybu zdar :-)