"To by mě zajímalo, kdo je ten konzument?"

Řekla stylistka a modelka v jedné osobě, při pohledu na první skupinu modelů.

Byl čtvrteční večer, venku mrzlo, až praštělo a na obloze ani mráček. Ideální den na nějakou tu high-fashion událost.

A tak, i když toho večera probíhala v podstatě dotočná našeho dvd počinu, z lásky k módě, přátelům a dobrodružství, vypravila jsem se nejdříve na módní přehlídku na Žižkovské věži. Znělo to lákavě. Od sedmi hodin, zajímavé místo, poměrně levný vstup...a slíbená účast bloggerů, fotografů a jiných kreativců. Prostě zvědavost zvítězila nad zdravým rozumem.

Doma jsem poměrně dlouho řešila, co si obléknout. Taková událost! Určitě se tam sejdou ti nejvíce in lidé, bloggeři, studenti, novináři...lámala jsem si hlavu na s výběrem outfitu a řešila každý detail, včetně toho, jestli se budu přezouvat do lodiček, nebo ne. Nějaký rozumný kompromis mezi maximální fashion a kreativitou a mezi minimalismem vhodným pro klubové párty s velkým množstvím alkoholu. (Noc byla opravdu velmi dlouhá.)

Spěchala jsem, abych na místě byla včas, aby všechno klaplo a počítala s tím, že takhle luxusní přehlídka začne s minimálním zpožděním a co víc, když dorazím chvíli před začátkem, všichni už budou dávno sedět na svých místech s welcomedrinky v jemných ručkách. V metru jsem se setkala s Loli a v kožíškách jsme spěchaly k vysílači. Není na kožich moc teplo? Říkala jsem si ještě chvíli před tím, než jsem objevila vchod.
Odpověď přišla v zápětí. Kdeže. Od vstupu se táhla dlouhá fronta do mrazivého a větrného večera.

Jako exoti jsme stáli v českým-způsobem-společensky-oděném davu. O mě nic, klubové oblečení dělalo svou službu, ale chudák Loli, ve svých růžových botách, unavená po castinzích a práci, toho měla docela dost. Nakonec jsme se dosunuli ke vstupu. Nejprve se člověk musel probojovat k slečně v pokladně. Loli, reportérka, měla zajištěného volňáska, já, anonym, jsem slečně vysolila 80 korun, obdržela lístek a mohlo se přejít dál. K turniketu. Stroj sežral lístek, otočil se a další krok byl za mnou. Byly jsme už docela otrávené. Paní v improvizované šatně vybírala poplatek a tak jsme, jako správné hvězdy, zůstaly v kožešinách a vyjely výtahem do nebeských výšin.

A nevěděly kam dál.

Prostory ve střední části vysílače vypadají asi tak, že uprostřed je bar a ze tří stran na něj navazují dvě vyhlídky a výtahy. Byly jsme, stejně jako zjevně i jiní návštěvníci, lehce zmatení. Kam jít? Co dělat?
Naštěstí, hned zkraje stála hosteska, jedna z mých oblíbených "fotomodelek" (úžasná nestydlivá holka) v stříbrném kostýmku. Překvapeně jsme se pozdravily, nabídla nám slevu na samoopalovací nástřik. (Loli se chytla za obličej "Och bože, jen to ne!" "Jsme hrdé na svoji alabastrovou pleť!" smály jsme se a postoupily o kousek dál, kde pán vydával welcomedrinky frisco. "Je nějaký rozdíl mezi tímhle a tím, co je na něm napsáno dry?" "Já vůbec nevím, já to jenom rozdávám." No, ok, popadly jsme po skleničce s brčkem a vydaly se prozkoumat terén.

Malých bláznů, těch je plný svět...

Natáčení není jenom o věcech. Je i o lidech. O lidech, s kterými trávíte třeba i 20 hodin denně.

A já jsem měla štěstí na skvělý tým. Přestože všichni pracovali bez nároku na honorář a občas to bylo únavné, vysilující a složité, zůstávali plní nadšení a nevzdávali se až do konce.

Režisér

Největší blázen ze všech. Zeno. Občas na zabití. Bez něj bychom se nikdy nesešli. Perfekcionista, profesionální všechno možné, nejvíce kameraman.
Ať už seděl u obrazovky, věšel světla, ovládal světla, seděl za kamerou, "zoufalstvím si rval vlasy", nabízel pálenku z kmínu (ta zelená lahvička na fotce)  nebo znakoval sprosťárny, všichni k němu vzhlíželi se zaslouženou úctou. (či tak nějak)

Produkční

Ten, který je zodpovědný za to, aby všechno fungovalo a bylo. Každé ráno přinesl tašku s chlebem, salámem a sýrem, náš luxusní carerring. Václav. Pak oblékl monterky, čelenku a dělal, co mohl. Nejčastěji držel kabel nebo tlačil vozík, stavěl a boural scénu... a večer odcházel jako jeden z posledních. "Víš, někdo skáče s bungee jumping, někdo se potápí se žraloky a někdo dělá produkci." Kudy chodil, tudy trousil hlášky z filmů, nejen těch, na kterých pracoval.
Statečně a s profesionálním nahledem snášel chvíle, kdy se nedařilo a velký šéf to dával znát.

Scénografové

Dominika

Jančí a Dominka

Martin a Dominika

Stavba scény

Výroba kulis

Dominika a její spolužáci, Martin z Hořic (tam co jsou ty trubičky) a "Jančí". Magoři. Stavěli a bourali scénu, vyráběli kulisy, vymýšleli nálady ... a skoro vůbec nespali. Nebylo kdy. Ona je z té skupiny nádherných holek, kterým odpustíte i kdyby vám sežraly babičku. "Máte niečo proti mojej češtine?"
Taky občas na zabití, scénografka ve Strašnickém divadle.

Maskérka

Irena. Jediný, komu režisér vykal. (Co jsem si všimla.) "Je tady někdo v pořádku?" Nebyla chvíle, kdy by se neusmívala. (Ona se usmívala dokonce i když ostatní šíleli a bylo dávno po večerníčku!) Všechny účesy a masky jsou její práce, kterou prováděla s neskutečnou precizností. A na svém prostoru měla vždycky pořádek.

Kostimérka

Olga. Nejméně zkušená z celého týmu. Ale protože režisér chtěl, aby chlapi na place nezažívali stereotyp a blondýnku i brunetku už měl, rozhodl se doplnit tým o zrzku. :-)

Samožřejmě, na natáčení jsou třeba i další profese. Bohužel, fotky jsou jen z jednoho dne a mimo výše zníněné šílence se tým různě měnil.

Osvětlovači
- vystřídali se tři profesionálové a když ti nebyli, tým se přizpůsobil. Navěsit lampy na lešení, nafiltrovat, správně zapojit a pak naprogramovat a zapínat a vypínat...

Osvětlovač u mixu a režisér u plejbeku, sledují obrazovku

Kontrola

Věšení lamp a instalace filtrů

Zapojení lamp

Druhý kameraman
- ten, co sedí za kamerou. Je pro něj speciální slovo, které si ale nejsem jistá, jestli si pamatuju správně. ("šrenker"?) Každý snímek musí mít skvělou kompozici. Každá "fotka" musí být bezchybná. Když nebyl jiný profesionál (nebo když se to režisérovi nezdálo), usedl na sedátko sám velký šéf.

Ostřič
- člověk který zajišťuje, že obraz je vždycky ostrý. Kamera jede po kolejích kolem scény a je třeba neustále doostřovat. Obraz se kontroluje na malé obrazovce. Aby bylo všechno dokonalé, není možné se úplně spolehnout na lidské oko a proto se ostří přes desetinásobný zoom. Bod ostrosti se přiblíží, zaostří, poznamená, pak se odzoomuje a pokud jsem to pochopila správně, tak kdykoli kamera zabere daný obraz, ostřič zaostří na poznamenanou ostrost.

Obsluha vozíku
Vozík, na kterém sedí kameraman a ostřič, nejede sám. Kupředu je tlačen inteligentní lidskou silou, která ví, kdy jet pomalu, kdy jet rychle a která necuká.
+
Obsluha kabelu
- zvuk do kamery a obraz z kamery na obrazovku jde kabelem...a ten se nesmí přejet. Proto, pokud se vozík pohybuje, musí další člověk hlídat kabel.

Kontrola nastavení - zleva ostřič, kameraman, obsluha vozíku

Jízda

V akci

Produkční Václav drží kabel

a nesmím zapomenout na "herce". Bez překladatelů a tlumočníků do znakového jazyka by to nešlo.

Kateřina

Maruška. Tuhle holku bych už nikdy nechtěla oblékat.

Zuzka

Kamera? Jede! Plejbek? Píp, píp,píp....

Tolik pocitů, tolik inspirace, energie…

Tak málo spánku, odpočinku, slunce…

Přehršel emocí, sedm natáčecích dnů. Dvě a půl noci. Týden a půl života.

Několik kapek krve, pár vrásek.

Copak se to dá zhustit do slov? 

Je zkončeno, je po všem.
Věci už jsou jinde a zákoutí zmizela. Ještě žijí na fotkách.

Vozíček

Pohled do "kamery"

"kamera"

Scéna

Stolek se vším, co by se mohlo hodit

Maskérna

Režie, zvuk, světla.

V pozadí caterring.

Parka s filtrem

Ovladač dýmu

Výměna skla

Dílna a kostimérna v jednom

Ošklivý, ošklivý kluk!

Už to je více než týden, co jsem si užila senzační den s ženami (a muži) mého srdce.

S Alicí a Oks jsme se setkaly/i u koně, v jedenáct, a hned bylo jasné, že jsme naladěné na jednu notu. Na černočervenou notu. A že nejsme žádné zazobané slečinky, dopřály jsme si luxusní oběd v bufetové jídelně.

Oks se velmi divila, jak je možné, že jím...a já jsem měla tendenci sníst úplně všechno, co jsem viděla, nejenom svoje brynzové halušky, ale i Oksančino exotické jídlo a Alicin květák. A pak jsme diskutovaly/i o takových těch blggeřích věcech, co se tak na srazíčkách řeší. (Problém časové preference, novodobou historii Ruska, český zdravotní systém a konečně, demokracii jako takovou ... Jestli se ptáte co z toho vypadlo? Demokracie je v podstatě mrtvá. Stejná utopie jako komunismus nebo socialismus. Skutečná demokracie neexistuje jinde než v představách...)

Dost vážných věcí. Čekalo nás další příjemné setkání. Chvilku jsme zabili okukováním knížek (a každá jsem si udělaly malou radost) a v knihkupectví se ukázalo, kam asi bude naše setkání směřovat.

"Když ti ukážu kozy, koupíš mi tu knihu o Valentinovi?" 

Ale to už se čas krátil a, i když ne poprvé, přesto jsme nesměle otevíraly/i těžké mřížové dveře, co se zavírají samy. Bála jsem se. Ale nebylo čeho a tak přišlo to, na co jsem se těšila nejvíce. Usadily/i jsme se v showroomu, povídaly/i a já jsem do sebe soukala jeden čokoládový zákusek za druhým.
(Nějak jsem v poslední době šíleně zaměřená na jídlo. Kdyby jste mě potřebovali někam nalákat, doporučuju použít podobnou fintu, jako se používá na vylákání morčete z prostoru pod vanou. V dostatečných rozestupech předemě naklást dobroty.) 

A pak dorazil i Vítěslav, zkoušeli jsem parády...já jsem zkoušela dvoje bílé šaty a byly tak nádherné, že mi bylo stydno si je syslit. A bylo to fajn.
Tři holky polonahé ve skladu. Respektive dvě holky polonahé ve skladu, ("Ukaž kozy") Tady totiž přichází to nejdůležitější z celého dne. Zatímco moje prsa už viděl snad celý svět (minimálně čtenáři Instinktu) a pokud někdo ještě řekne, že Alice není štíhlá, tak si to s ním půjdu vyřídit osobně, Oks se převlákala tak tajně, že jsem o tom ani nevěděli. Ne, neukázala, potvora. A tak nám to došlo. (Důvod proč všude dávám i to i.)

Oks je kluk. Ten anonym to skvěle odhadl.
"V podprsence má srolované ponožky a pindíka mezi půlkama."

A to už dorazila Agnes, sbalili jsme si poklady, venku čekala Boo a ještě jedna bloggeří slečna a po točitých schodech jsme se vydrápaly do Čítárny v Jindřišské. A seděly/i, popíjely/i džusy a povídaly/i o všem možném i nemožném. Bylo to super.

A ještě lepší bylo to, že když jsem nakonec jela metrem, potkala jsem tuhle slečnu. Není z Prahy, nikdy jsem ji neviděla předtím. Ale její blog sleduju a ty boty, ty jsou prostě kultovní. Nakonec jsme si skvěle popovídaly.

A aby Oks nebylo líto, že jsme odhalily její tajemství, taky se vám s něčím svěřím.

Miluju krásné slečny. 

Protože jsem ošklivý chlap. 

 (Ps: Vždycky jsem chtěla být zarostlý dobrodruh, toulající se v lesích. Moje postavy ve hrách byly mužského pohlaví. Miluju práci rukama, tahání těžkých věcí a podobně. Je škoda že po městě nemůžu chodit "neoholená")

Miluju krásné ženy!

(Což samozřejmě neznamená, že ty které jsou obyčejné nemám ráda, ale kvůli krásným ženám jsem ochotná dělat psí kusy. Občas jsem horší než zamilovaný chlap.)

Vyšla první část editorialu. Jestli taky máte rádi krásné ženy, koukněte se TADY

Loli i Ardens jsou prostě nádherné!

Krysáci

Poslední týden je tak trochu punk.

Celé dny trávím na natáčení. Znáte večerníček Krysáci? Tak ten chlap co mě do toho uvrtal ho má tak trochu na svědomí.
Nebýt mého obdivu k jeho schopnostem, lásce k umění a zálibě v krásných ženách, asi bych se na to už vybodla :-D
(Zatímco vy se pak můžete těšit na zážitky z natáčení, snad okořeněné fotkami)

Tonbo zveřejnila moje fotky. Tak, asi už víte, jak vypadám. :-)

Taky jsem byla s Alicí, Oksanou a později Agnes, Boo a ještě jednou slečnou bloggerkou na menším srazíku. (A ano, na tom tajuplném místě v prostřed Václaváku, co tam všichni chtějí.)
O tom vám snad taky napíšu více.

A taky...spadla mi čelist, sleduje mě už více než 100 lidí!
Jsem... překvapená? Dojatá? Každopádně děkuju.
Velmi dlouho jsem si říkala, že jen tak nepřehoupnu hranici 50 stalkerů ;-)

Mějte se krásně. Jako já.
(Jenom spěte víc.)

(Trošku starší obrázek, z půlky ledna, pár chvil před odchodem na mužovu pracovní párty.)

Akce

Ne, nebojte, focení se nezrušilo.
Jenom tak škrtnout tolik práce, domlouvání a chystání? Jenom tak narušit plány dalších pěti lidí?

Vzhledem k chřiprové sezoně (a tomu že práce nebyla placená) jsem modelku nechala v posteli a žačalo zběsilé hledání náhradnice. Vy co mě máte na FB jste si možná něčeho všimli. Zběsilé obepisování všech modelek v přátelích které byly zrovana online, psaní sms na všechny strany, volání ... ne, opravdu nikdo neměl čas...nebo neměl čas na neplacené focení. Během půl hodiny proběhla zátěžová zkouška všech možných komunikačních sítí, kdy jsme se já, vizážistka, fotograf i druhá modelka zoufale snažili někoho sehnat. Nakonec se povedlo. Fotografova spolubydlící svolila. Uf.

Nastal čas k odchodu.
Na módu jsem se vykašlala a vzala si to nejpohodlnější, co šlo. Na zádech krosna, kabelka křížem přes tělo, v každí ruce modrá ikeataška. Málem jsem se nevešla do dveří a ve vlaku i metru na mě lidé koukali - vypadala jsem jak když "cikáni jedou na dovolenou".
Kvůli shánění modelky se nám o půl hodiny posunula schůzka s vizážistkou, kde jsme si měly, pěkně z očí do očí, vyříkat naše představy. Představy, jejichž koncept se dost možná zboural jako domeček z karet. Navíc bylo třeba zajít do obchodu, aby mi sundali pípáky z bot ... a dokoupit poslední drobnost.

Sedly jsme si se slečnou a jejím megakufrem do Karlovy pekárny, já si dala turka a ona palačinku a snažily jsme se navzájem uklidnit. V šest jsme vyjely před vchod do metra, setkaly se s modelkama, dojel fotograf a asistent a auta nás odvezla vstříc hlavnímu programu - focení.

Většina akce část probíhala ve vzorovém domě - super ekologické dřevostavbě. Usídlili jsme se v obyváku, na stole stály talířky s umělohmotnými těstovinami, a pustili se do práce. Nejdříve bylo třeba zjistit, jak moc nám zákeřná chřipka změnila plány. Jestli se outfity a role kompletně prohodí, neprohodí...nakonec jsem to nechali jak to bylo a vládkyně hřebenů a štětců se pustila do díla. I mi začala práce. Definitivně zkompletovat modely, sundat cedulky, podlepit boty, oblečení vyžehlit, vybrat doplňky...

Přiznám se bez mučení, pracuju trochu operativně. Ano, připravuju si outfity předem, ale nikdy to není jisté.  Přestala jsem považovat za slabost, když se zeptám ostatních na jejich názor. Více hlav více ví, více očí více vidí. Připravuju vždycky o jeden až dva outfity navíc. Co se doplňků týče, beru jich více a konečný vzhled dotvářím až na místě. Jasně, pronese se to. Je jednodušší nést šestero bot a šestero šatů a šestero korálků, než desatero bot, šaty, kalhoty, sukně, topy a dvě kila bižuterie (fakt, nekecám!). Ale když pak vidíte modelku, prostředí, světlo, líčení... můžete upravit outfit přímo pro scénu.
A tak jsem upravovala, žehlila, vymýšlela a když jsem viděla profesionální práci ostatních, klepala jsem se nervozitou jako krysařík. Může vůbec moje oděvní splácanina doplnit fascinující ženskou krásu, zvýrazněnou prací vizážistky/kadeřnice? Může neporušit kompozici a atmosféru fotek?

Posoudit budete moct sami.
už v pondělí na MDLS.cz

PS: Díky, díky moc Vám, co jste se nechali ukecat a šli jste se mnou do tak šíleného počinu. Jste skvělí!

Za pět minut dvanáct

Víkend před focením jsem strávila sladkým nicneděláním. Pohoda, klídek, tabáček... ještě jsem v neděli obepsala zúčastněné, jestli vše platí a naposled se rozhodla překontrolovat modely.

Otevřela jsem krabici s prvním párem bot.
Pípák na mašličce.
Otevřela jsem druhou.
Pípák píchnutý tak, že bota nešla ani zapnout.
Pusa se mi vytvarovala do překvapeného O.
Jak je možné že nesundali pípáky? Na co mi jsou boty s pípáky? Dyť to se ani nedá použít...
Nicméně, další záchvat paniky byl odsunut na ráno, moudřejší večera.

Po snídani jsem ještě jednou zkontrolovala boty a oblečení. (Snad jsem měla dojem, že pípáky přes noc zmizí. Nezmizely. Zatracená práce.)
Tato kontrola však ukázala něco jiného. Že boty které jsem půjčila, se k oblečení zase tak moc nehodí, že jsou všechny černé...
A tak jsem na sebe hodila obstojné oblečení, bleskurychle se namaskovala, stáhla vlasy, zkontrolovala peněženku, na netu si našla sortiment Zary a vyrazila na Smíchov. Jenomže tam měli jenom jedny ze zamýšlených bot a s dalšími chybějícími kousky to bylo podobně slabé.
A tak jsem tašku s logem a lodičkami nacpala do kabelky a vyrazila na Příkopy, popadla "první lepší" a spěchala domů, zatímco na mobilu mi blikala sms od vizážistky, jestli bychom se nemohly sejít před focením.

Doma jsem vybalila a zkontrolovala krásu a začlo velké balení.

a) pozor na půjčené a "půjčené" věci
- všechny účty a smlouvy do složky, přibalit i "originální" tašky od toho, co se bude vracet. 
- každé šaty dostaly svoje ramínko, ramínka dostala ikeácký pytel se zipem a nakonec celý balík obsadil klasickou ikeatašku

b) boty
- krabičky i taštičky s  obuví zaujaly čestné místo v ikeatašce na zip

c) vintage, doplňky, potřeby....
Na focení nejraději nosím krosnu. Vysokohorský batoh s gelovými vyscpávkami ramen a bederním pásem. Váha hader je na zádech, mám volné obě ruce (takže můžu nést další tašky) a při nejhorším, takto vybavená dokážu i běžet.
Mimo vintage oblečení (tedy haldu věcí z mého šatníku i "fundusu") batoh obsahoval:
a) deka, pléd - kdyby bylo modelkám zima, kdyby si bylo třeba někam sednout, rozložit věci venku...
b) žehlička
c) krepová páska na podlepení bot, odchlupovací váleček, šátek
d) nůžky, jehly, dvě špulky nití, zicherky, sponky ... a náhradní kulaté spojky na Zara boty - kdyby se nepodařílo sundat cedulky bez poškození spojek
e) termoska, žvýkačky, myslityčka
f) doplňky, bižuterie
(až na místě jsem zjistila, že nemám tělové mléko - na natření modelky tam, kde má holou kůži a antiperspirant - důležitý při focení s "neprofesionálkami")

+ "kabelka" - taštička s klíči, mobilem, diářem a peněženkou

U dveří stála hromada zavazadel, a zatímco jsem kontrolovala poslední detaily na internetu, na mobilu blikla sms. "Omlouvám se, mám horečku, ležím v posteli, asi nebudu moct dorazit."... modelka. Dvě hodiny před focením!!!

Mula....

A tak to teda začalo na ostro.

Úkol: přinést domů co nejvíce oblečení a bot ve velikosti 40

Poctivě jsem se připravila.

a) makeup - Obvykle se nelíčím, ale když je třeba "jít do práce", lenost jde stranou. Krém, korektor, makeup, pudr, tužka, řasenka, nenápadná rtěnka. Tvářenku nepoužívám a rtěnka nenápadná proto, abych moc nebudila pozornost.

b) vlasy - Umýt, vyfoukat, sepnout do "koupelnového drdolu" bez pěšinky. Obvykle to nosím jinak, ale když chci zapadnout do davu, musím se přizpůsobit. Samozřejmě, mohla bych si nechat vlasy rozpuštěné, ale to by se mi motaly pod uši tašky - nic příjemného.

c) oblečení - Kreativní, nenápadné, módní = šedá + černá. Kabátek, který se vejde do kabelky, svetry, pohodlné kalhoty a hlavně pohodlné boty. Vintage Prada vítezí.

d) výbava - do kabely se mi podařilo nacpat: krejčovský metr, termoska s vodou, bloček s nákresy a seznamy oblečení a mírami modelek, složku se smlouvami, diář, peněženku, kapesníčky, myslityčku a hlavně, velkou modrou tašku Ikea, typ se zipem a popruhy, který je možno nosit i jako batoh.

Mohla jsem vyrazit. Toho dne jsem dlouho spala a zároveň slíbila muži společnou obědo-večeři v 15 hodin a tak zvítězilo praktično nad poetičnem. Na celou akci stačily tři hodiny.

Ne že bych byla úplně slabá, ale jsem poměrně líná a pokud nemusím s taškama chodit kdovíjak daleko, jsem raději. Místo procházky Prahou zvítězilo pohodlí, metrem z Hlaváku jsem se svezla na Pankrác a vstoupila do "chrámu nakupování".

Aby jste tomu rozuměli, ne, nejsem otrlá a sebevědomá hvězda která vstoupí do butiku a "křičí" "tady jsem". Mám spíše tendence se plížit podél stěn a jenom díky Zaře na Příkopech a jejich prudkým prodavačkám a slídivé ochrance jsem se s tím jakžtakž naučila bojovat. Z předešlého dne jsem měla vytipované obchody, kousky a velikosti, pro které "jsem si přišla" a na které jsem měla vybranou hotovost. (Buy and Return)...a potom tady byly i obchody, kde by něco mohlo být, ale nic konkrétního jsem si nepředstavovala.

Takticky jsem se tedy vydala nejdříve tam.
Coby zazobaná chic zákaznice jsem se procházela mezi regály (V dopoledních hodinách chodí do nákupních center jenom stylisti nebo manželky a milenky bohatých mužů.) a prohlížela, co mají hezkého.
V "neplánovaných" obchodech se neobjevilo nic nového, takže jsem pokračovala do "plánovaných".
Elegantní nástup na scénu, ukořistění vybraného kousku, v kabince kontrola děr, nití, ušmudlaností a přeměření metrem, vítězoslavný postup k pokladně. Prodavačky se dopoledne nudí, takže mě vítají tak širokými úsměvy, že kdyby měly dokonale vyleštěné zuby, potřebovala bych sluneční brýle. Podávám zboží, na pokladně blikne trojmístná cifra. Přijde na placení, a když už má slečna moje peníze v ruce, nahodím "pohled chlupatého zvířátka" a nevinnou otázku: "Víte, kdyby mi to náhodou neladilo k té kabelce/botám/kalhotám ke kterým to kupuju, je možné to vyměnit nebo vrátit?" Prodavačky mě mile ujistí, že určitě, že to není žádný problém, podají mi tašku a já zářící kráčím ven z butiku.

Když jsem "nakoupila" co je třeba, přišla chvíle pro větší břemena. Boty. Jenom pro jistotu jsem otestovala Humanic. Boty tam mají estetické a hlavně, s "podpatky na focení". Předtím jsem zkoušela psát email na vedení a i když mi nikdo nepodepsal, už jsem tam kdysi půjčovala boty na přehlídku a doufala jsem, že by "to" třeba šlo. Vybalila jsem tedy na paní prodavačku svůj požadavek, ta vysílačkou zavolala vedoucí obchodu. Po zdvořilostních frázích mi předala kontakt na jejich PR, kterému mám napsat email se všemi informacemi a on že pak zavolá do obchodu a půjčí mi, cokoli budu chtít. Byla velmi milá, ale ochota je k ničemu, když focení je v podstatě na druhý den. (Předpokládám, že PR moc o víkendu nepracují.)
Nezbylo než se spolehnout na už domluvené půjčení v Mixeru. Předložila jsem smlouvu, email od PR a vrhla se na výběr. No, co vám budu říkat. Bylo to složité, ale nakonec jsem do Ikeatašky zapla 8 krabic s botičkami a odebrala se směrem metro.

A pak mě napadlo, když jsem naproti Mixeru viděla obchod s bižuterií, zastavit se i tam, podívat se na slevněné doplňky…a když už jsem platila, zkusila jsem to. "Mohla bych se zeptat, je možné u vás půjčovat doplňky na focení do časopisu?" "Víte, my tohle moc neděláme, nám to hrozně brzdí prodej, máme rychloobrátkové zboží" "Já bych to vrátila v úterý, hned po focení""A už jste u nás půjčovala?""Ne." Pípla jsem, ale slečně jsem asi byla sympatická a tak jsem si vybrala cingrlátka, dostala jsem je krásně zabalená a s pocitem štěstí jsem odtančila na metro, vlak a domů.

Nebýt mírných problémů s přepravou tašky s botama, hodnotila bych to na jedničku.
Neměla jsem všechno, ale kolébala mě představa, že v pondělí fotíme až večer a na případné shánění ještě bude čas.

Hledá se domorodý nosič...

Vybavená představou a neumělými nákresky, měla jsem vyrazit do města.
To co je pro stylistu profesionála nebo zapáleného milovníka módy téměř nadbytečné, je pro studenta/pracujícího/ženu v domácnosti/////stylistu nutností.
Nejprve je potřeba dobře vědět co mají, co nemají a kde mají to, co mají ... a jestli to půjčí nebo nedají z ruky.
Možná že je příjemné, courat po obchodech okukovat co kde mají a v případě zájmu to odnést k pokladně ... ale praktikovatelné je to jen s domorodým nosičem v patách.

Naštěstí mě z osamělého nervózního pobíhání po obchodech vysvobodila moje sestra s tím, že dokud jsou slevy, potřebuje něco na sebe. Pohodlná obuv, nenápadný makeup, chic oblečení a jde se na to. Před setkáním jsem ještě zaběhla do školy a naše tour de shop mohla začít. Kompromis mezi levným a slevněným a použitelným pro focení.

První, pro mě významnou, zastávkou se stalo CA na Václaváku. Dvoupatrový obchod relativně málo navštěvovaný fashionisty, nicméně použitelné, kvalitní a občas i výjimečné kousky, se tady najdou. Sestra si vybrala pletené šaty, a když už došlo na placení, zeptala jsem se pána u pokladny, jak že to mají s půjčováním. "Ale ano, samozřejmě, půjčujeme všechno, spodní prádlo i zlevněné věci." "A smlouvu musím mít vlastní nebo máte svoje?" "Nic nepotřebujete, my tady máme." Zablýsklo se mi v očích, slušně jsem poděkovala a rozhodla se využít příležitosti - přítomnosti domorodého nosiče - sestry. Vybrala jsem "pár" kousků, které se hodily, a donesla je k "Clockhouse" pokladně, kde se tyto formality vyřizují. Po několika minutách čekání přišla "pani vedoucí", tmavá středněvěká krasavice s velikostí 34. Po úvodním milém "Co si přejete?" jí úsměv zkysnul. "Smlouvu!" Zavelela. "Omlouvám se, ale pan vedle mě informoval, že vlastní smlouvu nepotřebuji. Je to nějaký problém?" Z paní vypadlo useknuté "NE!" a začala zpracovávat můj požadavek. Už jste někdy viděli nas... řeznici? Jak tříská s masem o pult, vytrhává šuplík z pokladny a háže salám do papíru? Tak si tu představu aplikujte na vedoucí prodavačku oddělení s oblečením. Nakonec vyškubla smlouvu z šanonu, vrazila ji přede mě, hodila mi propisku, věci nacpala do tašky, kterou mi mrskla přes pult a zavrčela něco ve smyslu "Děkuji, zpátky doneste smlouvu." takovým tónem, jako by mi chtěla pokousat kotníky. Opravdu jsem nevěděla, jestli se smát nebo se urazit. Díky Staropramenu za umožnění komunikace s řeznicema, prodavačkama potravin a provozníma Ostravských nonstopů. Cukaly mi koutky.

Další zastávka? HM. Óchala a áchala jsem nad vystaveným zbožím, snažila se dovolat slečnám které ten den měly jít do showroomu a proklínala sebe sama, že jsem tak blbá, že jsem se nezeptala tam. V HM měli přesně to, co jsem potřebovala. Jenomže půjčuje jenom showroom a od prosince platí, že peníze vám sice vrátí, ale na dárkovou kartu. A bohužel, nejsem si jistá, jestli můj domácí přijímá nájem na dárkových kartách.

Vítejte v Promodu. "Ano, jistě půjčujeme na focení, ale jen aktuální kolekci." Usmívala se slečna prodavačka. Sestři byla spokojená, objevila "skoro zadarmo" manšestrákové šortky ve své oblíbené barvě, a sice ne velikosti, ale tu třeba budou mít v jiném Promodu. Já jsem byla spokojená méně. Jarní kolekce je krásná, něžná, příjemná ... přesně taková jakou jsem nepotřebovala, přesný opak slev.

Mango. Elegance, krása. "No, víte, my půjčujeme jenom stylistům, které máme na seznamu. Ale zkuste přinést na CD svoje portfolio, my ho pošleme supervizorovi, a pokud se bude líbit, ozveme se vám a bude ti moct taky půjčovat. Zatím to kupte a pak to vrátíte. Tak to dělají všichni." Slušně jsem poděkovala, a vytipované kousky si i s cenou zapsala. Pozdější pohled na účet mě utvrdil v tom, že část oblečení bude muset být "vintage". Na to, abych nakoupila všechny outfity, prostě nemám.

Zastavily jsme se ještě v HM na Příkopech (Ok, domácí asi kartičky nebere, ale třeba bych pak mohla celou rodinu na narozeniny a svátky zásobit oblečením.), v Zaře (Stojí mi to za ty nervy?) a v Palladiu jsme prošly Topshop a pár obchodů a na konec se, unavené, s bolavýma nohama, rozešly. Po letmém nakouknutí do obchodů mi bylo jasné, že buď budu muset přepracovat koncept focení, nebo přijde na řadu improvizace.

Na pátek, kdy jsem si vzala volno z práce, abych to všechno stihla, jsem se netěšila.

Kde brát a ...

Shánění věcí je vždycky obtíž. Hlavně pro "začátečníky". Vlastně to bylo dalším důvodem, proč jsem celé tohle dobrodružství vymyslela.

Pokud chce stylista založit portfolio, musí mít peníze. Obchody půjčují oblečení jen na komerční focení a ještě ne všechny, takže nezbývá než aplikovat metodu "buy-and-return". Všechno koupit a potom vracet.  (Je docela těžké být stylistou-studentem. "Ahoj mami, prosím, pujč mi 15 tis. na oblečení, za týden ti to vrátím, neboj.") Nehledě na finanční stránku, prodavačky se při vracení zřídkakdy usmívají, jsou nepříjemné, chtějí podpisy, adresy, důvody. (Moc mě to mrzí, ale přítelovi se to na mě vůbec nelíbí L)

Ale když máte smlouvu která slibuje, že zboží bude vidět, je to jinak. Když se to dobře zorganizuje a promyslí, obejdete se i úplně bez peněz.
Jenom to zorganizovat a promyslet a takovou smlouvu získat.
To se ukázalo být poměrně velkým problémem.
Magazín sice bude veřejný, čtený ... ale není zavedený. V obchodech ho nikdo nezná. A protože šlo o první focení vůbec, se smlouvami a podobnými dohodami moc zkušeností nebylo.
(Kdysi dávno, na "Supermega kurzu pro stylisty" nám říkali, že si nás každý týden bude někdo najímat, dostaneme smlouvu a seznam obchodů a v těch nám všechno půjčí a ještě poděkují... v tomto bodě prosím všechny profesionály aby mi vysvětlili, jak to chodí ve skutečnosti.)

Naivně nakrmená z kurzu jsem čekala na smlouvu a nějaké zadání, co se značek týče. Odkud půjčovat? Odkud ne? Nebo minimálně rozhodnutí, jestli všechno má být z obchodů a dostupné čtenáři, nebo můžu použít věci z "fundusu".

Zasáhla chřipková epidemie a tak jsem nakonec, lehce zoufalá a jen několik dnů předem, napsala emaily do několika oděvních řetězců. Na "formální dopis" s odkazy na portfolia fotografa, vizážistky, moje, na karty modelek jsem dostala dvě odpovědi, z toho jedna sdělovala že "PR momentálně nemá čas a ozve se, až ho bude mít". Vstřícný email ze společnosti Mixer shoes mě udivil, ale potěšil. (Když se na vás vedoucí obchodu rozeřve s tím, že oni rozhodně nic nepůjčují, že boty nejdou v žádném případě vrátit a že kdybychom jí dali 2000 zálohu za boty za 700 jenom abychom je na druhý den vrátili, tak by si ji asi musela strčit za klobouk, nečekáte vstřícnou odpověď jejího nadřízeného.)

Jinak se neozval nikdo. Z magazínu mi naštěstí poslali své údaje a tak jsem si je jednoduše vepsala do vlastní smlouvy. Trochu mě to uklidnilo, konečně jsem věděla jak na tom jsem. Je to jenom na mě.

Mohla jsem vyrazit.

A tak to začalo

Zapeklitá byla i sama příprava.

Téma bylo dáno dvěma slovy a zadavatelé se třásli v obavě, že já, amatér, to nějak hrozně zprzním. Tři týdny trvalo utřepávání jaké budou modelky, kdo bude fotit, kdo bude líčit...
Bylo řečeno mnoho slov, předloženo mnoho názorů, mnohdy neslučitelných. Nakonec jsem organizování vzdala, fotografovi jsem dala kontakt na redakci a nechala to v rukách moudřejších.
Vzhledem k tomu, že fotografa znám a rozumíme si spolu, ukázalo se to jako výborné řešení. Fotograf dostal zadání a na stylingu a jeho "náladě" jsem se domluvila až s ním, během pouhých 15 minut! 

On srkal zelený čaj, já, nervózní jako obvykle, svařené víno. (Vím, neměla bych.)
V této fázi pro mě bylo důležité zjistit:
(Pro vysvětlení použiju fiktivní zadání "Slečna a její pes")

a) kolik bude výsledných fotek a co se na nich bude dít
(Story má mít 5 fotek, na první slečna spí s pejskem v posteli, na druhé mu sype do misky, na třetí s ním jde na nákupy, na čtvrté s ním běhá a na páté se spolu večer mazlí na gauči.)

b) kolik bude modelek a jak mají působit
(Jedna modelka, příjemná, samostatná, milující své zvíře, spíše komerční typ.)

c) kolik outfitů bude třeba připravit
(5+2 outfity pro modelku, 3 obojky pro psa)

d) must haves - co tam určitě musí být nebo naopak být nesmí
(Místo pro představy fotografa a zadavatele - modelka např. by nikde neměla být jenom ve spodním prádle.)

Takže jsem si na stránku sepsala základní údaje, nálady dojmy a upomínky, rozloučila jsem se s fotografem a cestou domů přemýšlela, jak to asi udělám.

Přiznám se, moje představivost je do značné míry omezená. Věci, které zcela neznám musím vidět. Občas to docela zdržuje, (např. když něco sháním a nejsem si jistá, jak to bude vypadat, musím to vyzkoušet v kabince na sobě) ale má to i své výhody. Pokud si něco neumím přesně představit, nakreslím si to a na takové, byť nepovedené kresbě, se pak ostatním lidem myšlenky vysvětlují mnohem lépe.

Takže v lookbooku HM pro jaro se místo původních fotek objevily načrtnuté postavy modelek v takovém pořadí, v jakém by měly nakonec vyjít coby hotové dílo. (A když říkám načrtnuté, myslím propiskou vyvedené skicy bez nohou, rukou, obličejů ... a taky trochu deformované, chuděry.)

Už jsem věděla, co asi hledám, v jakých barvách a tvarech.

Čekala mě ta nepříjemná fáze, nejdříve si ujasnit kde to hledám a potom to skutečně najít.

Naivní přestavy

Nevím, jak mě to napadlo. Ale moje nápady občas, no nic.

Napadlo mě, že v naší české kotlině chybí nezávislé fotomagazíny. Něco jako kdysi býval Fayio magazín, něco, co je v zahraničí běžné - internetové PDF plátky, ve kterých je málo textu, ale zato mnoho fotoaditorialů na zadané téma.

Tyto magazíny jsou většinou zdarma. Ptáte se jak je to možné?
Fotografové, modelky, vizážistky, kadeřnice ... obvykle nedostávají zaplaceno.
Zato mají možnost se prezentovat a ukázat, co umí.

Běžně to chodí tak, že fotograf pošle své práce do redakce magazínu a pokud se líbí, obratem dostane informace s tématem pro focení do dalšího čísla. A fotograf si najde modelky, vizážisty, stylisty, kadeřníky, dané téma se nafotí a fotky odešlou do redakce. A pokud se fotky líbí, jsou otištěny. Pokud se nelíbí, tak si je každý může použít jak chce.

No a že mi to tady chybělo, předložila jsem jistým lidem nápad, produkovat podobné editorialy. Vidím totiž kolem sebe spoustu nesmírně talentovaných lidí, fotografů, fotografek, vizážistek, krásných modelek...a všichni ti lidé mají nadání a skvělá portfolia, ale nejsou slavní a v tom českém křídovém světě se o nich neví.

Co kdyby teda každý měsíc nafotil nějaký team lidí, kteří ještě nepublikovali v papírových časopisech, new-face modelku?
Všichni získají zkušenosti, dostanou se určitého povědomí, budou mít kvalitní práce do portfolia... a dostanou se k práci, kterou by jinak nepotkali.

Proč to považuju za tak důležité?

Protože je nesmírně těžké začít a odrazit se od bahnitého dna, vymotat se z chaluh pochyb a nezkušenosti a začít stoupat nahoru, k lesklé hladině.

Na to, abyste dostali práci, potřebujete portfolio. A na to, aby jste si vytvořili portfolio, potřebujete mít práce.
A kontakty, samozřejmě.

A právě to podobné projekty umožňují. Setkat se s lidmi, na které by jste jinak jenom zírali s otevřenou pusou jak se vznáší ulicí, jejichž stránky by jste proklikávali s pocity šíleného obdivu a závisti.

A tak jsem, naivně, přednesla nápad, ten se chytil...a i když jsem původně myslela, že bych se třeba mohla zúčastnit, spíše jsem se těšila na práce ostatních stylistů. Čekala jsem, že třeba po půl roce trvání se zkusím zapojit, porovnat síly s jinými. Nakonec jsem byla první.
A i když už je nafoceno a vráceno, pořád se necítím jistě.

Spíše naopak.
Ve stínu peripetií co tomu všemu předcházely, navzdory tomu co jsem už překonala, mám jisté nutkání to vzdát.

Mám na to? Mám dost talentu abych mohla dělat tuhle práci? Mám dost pevné nervy abych zvládala všechno, co přechází otištění? A měli by jste je vy?

To be continued…

Everybody want to be stylist ....

Nebo ne?

Kdo by nechtěl pracovat s krásnými modelkami, potkávat šarmantní fotografy, kombinovat šperky a šaty za statisíce a svou práci vidět otištěnou na křídovém papíře (a ze všech stran slyšet chválu)!

A pokud dotyčný miluje módu, je to rázem nejlepší práce pod sluncem, protože si ho návrháři předbíhají, a aby pro svůj skvělý styling použil právě jejich modely, občas mu něco podarují.

Takový stylista si tyká s největšími hvězdami a touto příjemnou prací si vydělá závratné sumy.

Nebo ne?

Jakou máte vy představu o téhle práci?

Protože realita, zejména česká je asi někde jinde.
Nejde ani tak o mě. Já asi nemám talent. Začínám. Už dlouho.
Ale ti zkušenější a lepší to spíše potvrdí.

Včera jsem se, po roce, nachomýtla k focení editorialu. Podotýkám, do nezávislého magazínu, takže jakási poloprofesionální věc, protože s celým týmem se už různou dobu znám.

Už jsem zapomněla, jak je tahle práce nesnadná.
(A jaký jsem vlastně pekelný amatér.)

Takže, jestli chcete přijít o ideály, zastavte se zítra pro první část "zážitků z natáčení"

:-D

Kocovina

Po včerejší akci mám kocovinu.

Ne že bych pila, tančila a podobně.

Zúčastnila jsem se focení pro mdls.cz

A konzumovala jsem přespříliš holčičí krásy, dokonalého líčení, hader, bot, bižuterie ... a pozorovala práci neskutečně talentovaných lidí.

Teď mě trochu bolí hlava, mám kruhy pod očima a vrásky na čele.

Až se vzpamatuju, podám hlášení.

whumpf
(citoslovce - takhle dělá hroch)