Ostatní

Asi teď nabíráte dojmu, že problémy s jídlem a s vnímáním svého těla může mít jenom někdo tak šílený jako jsem já. Obávám se ale, že pokud máte nějaké psychické disposice, o kterých ani nemusíte tušit, může se to přihodit i vám. Jedna holka, která milovala jídlo a jídlo milovalo ji, aniž by byla obézní, skončila po třech týdnech hladu v nemocnici. Nikdy ji nezajímalo jak vypadá, nikdy to nehrotila, měla jiné priority a pak najednou, špatné období.
Nejsou to ale jenom problémy s hladověním nebo se zvracením. V poslední době se začíná mluvit o další obdobné nemoci. Nemoci, kterou může zničehonic dostat např. váš přítel.

Cvičení
Existuje ještě jedna možnost, jak zhubnout a tou je cvičení a sport. Když nasadíte trénink každý den, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Viditelné motivuje a fyzický pohyb navíc přináší endorfiny. Bohužel, i tato zdravá metoda se vám může vymknout z rukou.
Asi bych to brala jenom jako „módní problém“, kdybych nepotkala mladou paní, která tyto stavy zažila. Popisovaný pocit, že pokud nebudu cvičit a trénovat, udělám chybu a přiberu ji přinutil za den uběhnout 20 km, hodinu posilovat a každý druhý den ujet 50 km na kole…a u toho držet „zdravou stravu“. Věřila, že je to správné a zdravé, běhala i s teplotou a spokojeně sledovala změny své postavy. Až do okamžiku, kdy přišla o menstruaci…se kterou měla problémy ještě měsíc po omezení fyzické aktivity.
Umíte si představit podobnou situaci u mladého muže?
Co když se rozhodne zapojit chemii a nakoupí si nejrůznější kreatiny a podobně?

Štíhlost je u chlapů nežádoucí ale raději mít hubeného až vychrtlého muže (nelíbí se mi ale asi jsou in), než trosku, oběť vlastních svalů.
Stejně tak, každý muž sní o ženě, která nebude obézní, nebo dokonce bude mít postavu Angeliny Jolie. Na druhou stranu, chlap se spíše spokojí se svou veselou, leč neforemnou ženou, než s hubeným uzlíčkem nervů.

Nechci obhajovat tloušťku, naopak, tím, co jsem s hubnutím zažila vím, že shodit dokáže opravdu každý, pokud není vyloženě nemocný. Ale pokud vám hubnutí nejde, berte těch pár „článků“ jako odstrašující případy a nelámejte to přes koleno. Zdraví, ať už fyzické nebo psychické vám za to nestojí.

Ano, vlasy vám přestanou padat tři měsíce po tom, co začnete rozumě jíst, nehty se vám přestanou lámat a třepit ještě dříve. Ale špatný pocit z vlastního těla a sklony vracet se k fungujícím extrémním řešením vás neopustí.

Ta druhá...Bella

Když říkám ta druhá, asi víte, kam mířím. Je to rodná sestra hladu, občas se říká přejídání...ale komplexně se o ní téměř nemluví. Je to snad nějaké tabu? Obrázek ja hluboko člověk dokáže klesnout?

Zatímco anorexie je brána jako důkaz silné vůle, odhodlání, schopnosti vydržet, vypadá křehká průsfitná, kosti potažené bledou kůží a velké oči. O její sestře se mlčí. Zatímco anorektičky dokaže společnost pochopit, ty druhé jsou brány jako podivné stvoření, odporná, špinavá...proto, co dělají.

Copak se dá pochopit záměrné zvracení? Investice do dobrého jídla která přijde vniveč? Peníze spláchnuté do záchoda? Je to přece nemorální, je to plýtvání, je to nechutné....

Je to tak snadné. A nikdo nic nepozná.

Když kamarádka nejí, odmítá chodit do restaurací a jedinou potravou kterou u ní můžete vidět je salát, pochopíte že hubne, jste z toho po delší době nesví a máte o ni strach. Když kamarádka chodí na jídlo, dá si stejné porce jako vy a nijak výrazně nehubne, nenapadne vás, že by mohl být nějaký problém.

Bulimičky se poznají mezi sebou podle rukou. Ačkoli se k tomu žádná nikdy nepřizná, nepřizná si, že patří do skupiny těch "slabých" kteří nejsou schopni být dokonalí a nejíst. Že si vybraly tu snažší cestu, plnou ponížení. Ale je to tak snadné, jen udělat první krok. Je to tak těžké, zkončit.

Když jsem tehdy, dospěla k logickému závěru, že něco člověk jíst musí a rozhodla se, že to něco si udělám příjemné, netušila jsem, kam až to povede. Jako ono "jídlo dne" jsem si vybrala čokoládu. s čímkoli, jakkoli. Magnum double chocolate, milku, čokoládové müsli...a asi by mi to i vyšlo, živit se jenom vodou a čokoládou jaký sen :-D

Jenomže pocit, že něco jím a netrpím a netloustnu, ten neměl nikdy přijít. Když se mi pak na dovolené podařilo spálit se tak, že pro modeling jsem byla nějakou dobu nepoužitelná (Tělo opálené jenom z levé strany - usla jsem v poledne, na Vídeňském koupoališti, nenamazaná), pocit zesílil. Mám přece dovolenou, přece se můžu jednou najíst...kromě opálení jsem si domů přinesla kilo navíc.

Co teď?

Navíc jsem musela odjet z Prahy domů, do vývařovny a výkrmny mojí babičky. Z agentury jsem dostala tip, jak se dostat znovu do formy. Jeden pomeranč s džusem na snídani, vařené kuřecí maso se dvěmi lžícemi rýže na oběd, na večeři polovinu salátové okurky. Do toho "hubnoucí" sirup a cvičení.

Opravdu sjem se snažila. Nakoupila jsem pomeranče, okurky, kuřecí, hubnoucí vodičku, za den uběhla 8 km....a večer umírala hladem. Ne že by mě bolel hladový žaludek ale celé tělo volalo po jídle, po cukru, po čemkoli. Vyhýbala jsem se kuchyni, spížce, měla chuť okusovat trávník...a nakonec jsem to nevydržela a najedla se. Nacpala. A potom přišlo to zoufalství. Běhěm deseti minut jsem pohřbila celodenní boj.

Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem své tělo. A tak jsem zkusila "poslední možnost", to čemu se už pudově snažíme vyhnout. Hlad, jídlo, sport, zoufalství...pokud jsem musela jíst mimo domov, buď jsem nejedla, nebo násobně zvýšila fyzickou zátěž. Pak už nestačilo ani to, ručička na váze se posouvala pořád dopředu, oblečení se smršťovalo. Strach, že se na to přijde, nepochopitelné pohledy na moje jímXnejím chování...nakonec jsem poprosila mámu o pomoc. Nikdy jsem s ní neměla důvěrný vztah, moc si nerozumíme ale tehdy jsem to viděla jako poslední možnost. Po klasické reaci "šok-nasrání-smíření" slíbila pomoc. Už jenom ten pocit, že v tom nejsem sama mi pomohl.

Nastal boj svědomí, povinnosti, zdraví...povinnost hubnout, povinnost všechno sníst, zoufalství...Přibrala jsem na svou historickou váhu 64 kg a celý boj trval ještě další 4 měsíce, kdy pro mě byl problém se najíst a neutíkat se toho zase zbavit. Kdy jsem se nenáviděla, styděla se, bála se že se to provalí (bydlela jsem na koleji, u tety, u přítele...)

V té době jsem potkala profesionální, úspěšnou modelku, zničenou touto nemocí. Vyhublá na kost, tělo jako obrázek z osvobozování Osvětimi, obědvala, svačila...a ty ruce. I pocit, že nejsem jedinná, mi pomohl.

Nakonec, už více než rok "abstinuju". Je mi lépe. I když, problémů s jídlem se už asi nikdy nezbavím.

Někdo jí říka Anna...

Nanáviděná i milovaná...a na její práh vztupují všichni, kteří se pokoušejí hubnout podle "selského rozumu" tj. nežrat. A vědci se jestě dlouho budou přít, proč někdo vkorčí a jiný odolá.

Říká se, že do jejích kostnatých spárů padají zejména krásné perfekcionistky, pečlivé jedničkářky, úspěšné ve volném čase...leč s nízkým sebevědomím a náročným okolím. Znám hodně holek odpovídajících definici které s jídlem nemají sebemenší problém. A pár, rozhodně ne perfekcionistek, které si takzvaně "smočily šos".

A ano, málem jsem zapoměla, prý jsou nejvíce ohroženy dívky, které sledují módní přehlídky. Hm...do té doby mě modeling nezajímal.

Někdo říká, že za to můžou Pro-anna blogy kde holky píší své jídelníčky a fotí své postupně vylézající kosti. Znáte ty blogy? Je to příšerné...vidět jak se na reálného člověka pomalu sápe smrt.

Je to snadné hubnout v rodině, kde jsou problémy s váhou na denním pořádku. Nejprve vysadíte tatarku a sádlo, potom snížíte počet knedlíků a sladkostí, na večeři si nedáváte zmrzlinový pohár posypaný grankem a neusínáte s prsty od nutely. Když nepomůže ani obcházení fast foodů, zvýšíte příjem zeleniny a celozrného pečiva na úkor sušenek, zavedete rozcvičku a večeři nejpozději 3 hodiny před spaním. Pak vysadíte sladkosti a slanosti úplně. A pokud nemáte vytyčený jednoznačný cíl, budete se cítit lépe, splaskne vám břicho a všechno oblečení bude volné.

Pokud však cíl máte a vy samy, nebo cokoli jiného vás nutí ho splnit, stav, kdy se hubnutí zastaví vás rozhodně nepotěší. A to je ten bod, kdy stojíte na prahu oné choroby. Vzdát se cíle? Nebo hledat další, stále extrémější řešení?

Když mi před dvěmi lety řekli, že pokud zhubnu 3 kila, udělají ze mě modelku, přišlo mi to jako prkotina. Po vánocích jsem byla zdravě vykrmená a oblečení mi bylo knap. Hubnutí přece k jaru patří a kdyby nic, tak aspoň budu štíhlá do plavek. Posledním dnem obžerství byla oslava 19. narozenin a pak v mém jídelníčku zavládla zelenina, ovoce a celozrné pečivo. Maturita se blížila ale ani nervy mě nepřiměly dát si čokoládu, zajít na pivo nebo na pizzu. Chtěla jsem zhubnout a podle oblečení jsem i hubla.

Jenomže ručička váhy se sotva pohla. Zhubla jsem kilo a půl a dále to nešlo. Jak se rozhodnout? Hodit to za hlavu a nebo se chopit životní příležitosti? Ptala jsem se i kartářky a nakonec se rozhodla pro modeling.

Odmaturovala jsem a hned po tom prostudovala všechno co se týče hubnutí.

Prý se tloustne i z mrkve!
V mléčných výrobcích je cukr (laktóza)!
Ovoce je kalorické jako čokoláda!
Tvrdé sýry jsou tučné!
Přílohy jsou nevhodné!

Zkusila jsem "dietu modelek", úplně jsem přestala jíst pečivo a mléko...(dieta podle krevních skupin). A pak jsem odjela do Prahy, začaly castingy a pár focení - den před castingem nejím - abych neměla nafouklé břicho, před castingem nejím abych ho neměla plné, po castingu si dám jablko nebo banán a další dej je další casting....
Ale váha dolů nešla.
Už jsem nevěděla co s tím.
Po v agentuře mi řekli, že to, že nejsem úspěšná je způsobeno tím, že mám příliš baculatý obličej, že nemám propadlé tváře, že by to ještě chtělo pár kilo....

Snažila jsem se, snědla jsem za den hrst müsli a plátek lososa...a začala jsem běhat a ještě více cvičit. Codila jsem jako uzlíček nervů a nechápala, proč zrovna já musím být neschopná, jakto, že ostatní holky jsou hvězdy a já ne. Proč mi nejde shodit další kilo.

Nakonec ale přišel, následkem mojí logiky, zvrat, který mě na nějakou dobu "zachránil"

Přirozené hubnutí

Jak už jsem zmínila v "předmluvě", v minulých letech lidé hubli tak nějak přirozeně, přirozeně zase přibírali a nikdo to neřešil. Přirozeně se dá zhubnout i dnes. Z dovolení přijedete štíhlejší, hubnete z lásky, ze školy, z práce. Aniž by jste si to uvědomovali nebo chtěli, najednou jsou vám kalhoty volnější v pase a všechny oblečení se nějak natahuje. Takhle hubnout, to je sen každého bojovníka s dietami.
V této fázi hubnutí "bez příčiny" se aktuálně nacházím i já.

Jak se to dělá?

Jednoduše zvýšíte činnost a snížíte příděly jídla. Klasický recept, řeklo by se. V případě přirozeného hubnutí si to ale neuvědomujete.
Učíte se na zkoušky a nemáte čas, chodit si chystat svačinky. Tak se cpete čokoládou a přesto jdou míry ke dnu.
Jste zamilovaní a žijete jen ze vzduchu a lásky.
Chodíte do práce a jste z toho v takovém stresu, že zapomínáte i dýchat, natož jíst.
Jste nemocní, nemáte chuť na nic co není spánek.
Po špatné zkušenosti přestanete na nějakou dobu pít pivo.
...
Začnete kouřit nebo hůř.

A jak se tak věnujete tomu, čemu musíte nebo chcete, nemáte čas na spánek, jídlo, nemáte na to ani myšlenky. Tělo jede na max a tukové zásoby mizí, stejně jako pocit hladu na který si zvyknete. A když se pak proberete z toho snu, s údivem zíráte na modelku v zrcadle.

Problémem jsou dvě věci.

Jak dlouho je možné tak žít?
Určitě se shodneme na tom, že dlouho se tak žít nedá. Zkouškové zkončí, zamilovanost se změní...ale co když pracujete, honíte se a nejde to zastavit? Nemůžete říct, "Dávám si pauzu, jdu se vykrmit, dělejte si co chcete." Není možné vysypat kasičku, nakoupit sladkosti a cpát je do sebe horem-dolem. A to se nezmiňuju o situaci, kdy přirozené hubnutí probíhá v součinnosti s nedostatkem peněz na jídlo. Taky toužíte po krásných botách? A kolik obědů vás to bude stát?

A co potom?
Vezmeme si jiný příklad. Jako výsledek maturity vám zůstává nejen středoškolské vzdělání ale i velikost 36. Buď se vám štíhlost zalíbí a budete dumat nad tím, jak to udělat aby jste znova nepřibrali, nebo to nezaregistrujete a v září jste kulatější než kdy předtím.
Snažíte se nepřibrat? Spolu se středoškolským musíte odhodit i jídelní zvyklosti a začít zdravý způsob života.

A u toho si dát pozor, aby jste nespadli do spárů známe skupiny Anna, Bella a spol.

Já pořád věřím tomu, že až se uklidním, zase přiberu. Ne však tak, abych se neunesla. Zkušeností s tím, kdy člověk vlastní váhu nezvládne, mám dost.

Předmluva k "metodám hubnutí"

Je to teprve padesát let, co si lidé v našich končinách mohou dovolit držet diety. Je to teprve padesát let, co naše těla nepotřebují kvalitní tukové zásoby, padesát let beze strachu, že zítra nemusí být ani ten suchý chleba. I když my sami možná vidíme minulost naší spelečnosti růžověji, učitelky se ještě v roce 62 skládaly na obědy a svačiny pro nejchudší děti a soudobá situace je krásně popsána např. ve filmu Sestřičky.

Naše těla ušla příliš krátkou cestu od pravěku, na to, co po nich chceme.

Např. viz články o "jeskynních lidech" v New Yorku - Pračlověk znal pouze dvě vyživovací fáze. Buď potravu scháněl, nebo ji konzumoval, podobně jako všichni masožravci. Když bylo co jíst, prostě se několik dní jenom jedlo a trávilo, tělo nasávalo energii jako houba. Když nebylo ani co jíst, ani co trávit, šlo se na lov, během kterého se většina energie zase spotřebovala. Tloustnutí a hubnutí, dva na dva týdny.

Zemědělci měli jídelní a půstovou periodu podstatně delší a podobnou zvyklostem bíložravých a všežravých zviřat. Od okamžiku kdy slezl sníh až do doby kdy zase napadl se lidé snažili budovat co největší zásoby, ať už ve spíži nebo na vlastním těle. Z těch pak museli přežít dlouho zimu a případné nemoci. Pokud se neurodilo, zima přišla dříve nebo trvala déle, hladomory dali šanci pouze lidem s pomalým metabolismem.
Od časů středověkých slovanů, kteří domácí zvířata měli jenom jako "živé konzervy", přes zavedení výkonějšího trojpolního systému který umožnil pěstování píce pro dobytek a jeho přežití zimy, po objevení Ameriky a brambor se posouváme stále kupředu.
Z těchto těžkých dob vychází i křesťanský kalendář se strategicky rozmístěnými svátky a půsty. (Právě teď se nacházíme v období nejtvrdšího půstu. Únor a březen, měsíce, kdy ještě nic neroste ale úroda je již snězena, to co v sýpkách ještě zůstává se musí zachovat pro sadbu...a zároveň se v této době začínají rodit děti)

Když si představíte tuto situaci, mističku kaše na den a sychravé počasí slibující nachlazení, nutnost pohybovat se venku a fyzicky pracovat...najednou se přistihnete jak láskyplně hladíte své měkké pozadí.

Rčení "Kdo je tlustý, bude hubený, kdo je hubený, bude studený." nabývá realistický hrozivého rozměru a nemůžeme se divit našim babičkám, které nám nakládají u nedělního oběda. Mají totiž válečnou a poválečnou zkušenost s hladem.

Vývoj společnosti je patrný i v jazyce. Jako příklad uvedu Těšínské nářečí.
Chudy = hubený = chudý
Šumny = baculatý, macatý = krásný
Bachraty = tlustý = "břichatý"
(možná že studovaný lingvistik to vidí jinak, já tyto výrazy znám s uvedeným významem)

Co z toho vyplývá? Symbol bohatství a krásy je pro naše předky jistá oplácanost, právě taková, která nás ochrání od fatálních důsledků hladomoru a nemocí. Kdo je chudý, ten nemá na jídlo a je vyhublý.

Pokud se po společnosti a jejich sociálních vrstvách rozhlédneme dnes, předchozí "terminologie" nám nějak nesedí. Zatímco chudý člověk nám v tramvaji zabere dvě sedačky, bohatá žena se vejde do italských šatů velikosti 36.
Zacímco se chudák cpe levnými uzeninami, bohatý člověk sportuje a drží si linii - může si dovolit být štíhlý protože jakýkoli "hladomor", např. týden před výplatou, mu nehrozí.

Poprvé v historii si můžeme dovolit žít "ze den na den". Je otázkou, co by se stalo, kdyby přišla katastrofa a skutečně nebylo co jíst. Kolik z modelek a tak úžasně štíhlých lidí by přežilo?

Já osobně jsem si téměř jistá, že s váhou kterou mám teď, bych s minimem jídla déle než měsíc nepřežila. Pokud bych si např. koupila Vogue, zhubnu minimálně kilo. (350kč = 5 obědů v menze + svačiny) Nemusela bych u toho ani cvičit, stres a běžná denní činnost bohatě stačí.

Instituce tělesné konstituce

Každému z nás byl v onom, pro naše rodiče fatálním, okamžiku, vybrán genetický kód. Můžeme se zlobit na mámu (To sis nemohla vybrat někoho vyššího?), na osud nebo na otcův potenciál (Proč to vyhrála ta spermie s rovnýma vlasama a ne ta kudrnatá?), ale těžko s tím něco zmůžeme.

Naše tělesná konstituce se už (bez extrémních zásahů) nikdy nezmění.

Přesto, nebo právě proto, ty neměnné věci týkající se nešeho vzhledu, barvou očí počínaje a tělěsnou výškou konče, nejvíce toužíme změnit.

Tento proces probíhá už tisíce let. Čínské ozmenšování chodidel, mayské úpravy tvaru hlavy, vysoce vyčesávané účesy afrických kmenů, blond paruky bohatých římanek, vyráběné z vlasů otrokyň. Vycpávky, korzety, natáčky, barvy na vlasy, zesvětlovače pleti, žehličky na vlasy, trvalá, barevné kontaktní čočky, plastická chirurgie...brutální nebo méně brutální metody mající napravit "osud".

Já osobně se svou fyzickou daností taky poměrně bojuju. S některými věcmi se postupem času smířím, u jiných mi to prostě nedá.

Co na sobě shledávám tak špatným? Po rodičích jsem zdědila výšku 176cm. Není to moc, ale je těžké sehnat vysokého muže, zvláště pokud nejste kráska. Můj první přítel měřil 168cm a já jsem toužila po operaci, která mě zmenší. Spousta malých můžů se honosí vysokými ženami. Já ale toužím být něčí "holčička" a i výškový rozdíl 10cm mi připadá malý. Taky jsem toužila mít krátké nohy a široké boky, být "bohyní plodnosti" a "veselou holkou" jako všechny ostatní. Moje "modelkovská" postava mě zlobí. Štvou mě štíhlé dlouhé nohy s "pytlíky tuku" na vnitřní straně stehen, přesto přiberu vždy jen na břiše. Podědila jsem i sklony k obezitě. Přála bych si mít maličká prsa, pihy na nose a vlnité kaštanové vlasy. Křehký obličej s prohnutým nosíkem. Jenom ty oči a ruce mi nevadí.

Jak vidět, moc spokojená se sebou nejsem. Zatímco průblém s "vyblitou blond" jsem vyřešila hennou a nenosím push-upku, se zbytkem toho moc nezmůžu. Odvěký strach z toho, že pokud budu vysoká a navíc tlustá, budu se valit jako tank, mě vždycky vedl k tomu, abych si svou postavu uržovala v přijatelných mezích. Když mi však, před dvěma lety, byla nabídnuta "zářivá kariéra v modelingu" něco se zvrtlo. Status "Pokud budu mít velikost 4o a menší, je to v pořádku." se změnil na "Je nutné být štíhlá, nejlépe na velikost 36".

Všechno, co na své postavě chceme změnit, se týká shazování tuku a nabírání svalů na určených místech. S kostrou nepohneme a pokud nám je nadělena široká nebo naopak úzká pánev, nikdo jiný než chirurg s rozbrušovačkou to nevyřeší. A tak se ze spokojené, dobře živené, nehezké holčičky stala štíhlá, krásná, leč smutná a nervozní modelka.

V mém okolí však nejsem jediná, kdo si prošel nejrůznější hubnoucí peripetie. Někteří na to šli vědecky, jiný přirozeně, další tak zapáleně, že jim to málem ublížilo. Já jsem zkusila téměř všechno a přirozený způsob je jednoznačně nejpříjemnější.

Volání jara

Když jsem dnes ráno vylezla z naší ubikace a nasála "Pražský kyslík" něco bylo jiné. Možná se změnilo znečištění, možná to bylo tím, že už tak nemrzlo...ale bylo to tam a spíše než cokoli jiného si myslím, že to byl první závan jara.

Na jednu stranu se na jaro těším. Na teplý vítr, zelenou trávu, obligátní ptačí zpěv, na to, až mi nebude zima a nebudu muset nosit několik svetrů. Prostě na to, na co se těší každá žena, na dubnových 20°C které jsou pro módu nejpříhodnější. Pak přijde voňavý květen, sukně bez punčoch a zkrácené kalhoty. Nakonec červen, žhavý začátek léta.

Tak, jako se na ty dny, prosvětlené sluncem a teplem těším, tak ve mě, už s náležitým předstihem, začínají růst obavy.

Naše středoevropská společnost, k velké libosti mužů, pro letní měsíce preferuje trend odhalování. Všechny ty krátké sukně, minišortky, průsvitné šaty, tílka, sandálky a plavky vystavují naši prochladlou kůžu nejen slunci, ale i obdivným pohledům kolemjdoucích.

Bohužel, ne vždy je pohled obdivný, velmi často je spíše kritický. To je onen kámen úrazu.

Zatímco z výloh na nás shlíží opálené a štíhlé modelky, oblečené v jarních kolekcích, zrcadlo v kabinkách nám poskytuje pohled na nepříjemnou realitu. Tělo, změněné za měsíce zimy, se diametrálně liší od letního ideálu.
Z obchodu vycházíme s myšlenkama na nejbližší solárium/fitness/kosmetický salon.

Nebo ne?

V mém případě platí všechno dohromady + ještě plastická chirurgie. Bílá rosolovitá hmota pokrývající celé mé tělo včetně obličeje, ďolíčky na stehnech, "love handles", srst chránící mé nohy před chladem, znamínka....věšechno musí pryč. Nebo, teda, mělo by.

Léta a plavek se upřímně, už od puberty, děsím. Trávím týdny vybíráním plavek, snahou vidět svůj zadek v šortkách, smažím svou průsvitnou pleť na poledním slunci, cvičím, běhám... a nakonec raději nosím tričko s delším rukávem a šortky po kolena, protože opravdu nechci pohoršovat. V letním mikrooblečení lítám jenom tam, kde mě nikdo nevidí, po lese, na tůry a nebo když u dědy obracím seno. Na koupaliště nechodím.
Není to ze studu, nemám problém s nahotou, občas fotím i akty. Nechci ale pohoršovat tím, že mi někde něco vylízá a přetéká, nebo naopak trčí.
Asi řeknete že to je přehnané, že jsem extrémně zakomplexovaná. Ale sama sebe nevidím a když mi pohled na některé letně oblečené slečny a dámy "zvedá kufr", nerada bych podobnou službu poskytla ostatním i já.

Prostě, jarním tématem číslo jedna je hubnutí. A těm, kteří nemají dostatečně velké sebevědomí, jsou perfekcionisti, mají nějakou psychickou komplikovanost, těm přináší jaro i posílení komplexů, stres, a nervozitu. Snažíme se vyrovnat modelkám z plakátů a i když víme, že za vším jsou peníze a photoshop, naše podvědomí nám na to odmítá skočit.

Snad vás následující "jarní" příspěvky uklidní, vrátí vám duševní pohodu a pocit, že oproti mě jste naprosto v pořádku :-D

Už je na čase konečně dospět

Největší životní skoky se kupodivu většinou neshodují s datem narozenin, nástupem do školy či jejím zakončení nebo s Novým rokem.

Páté narozeniny, zápis do první třídy, první školní den a první vysvědčení…Jak jsem se cítila tehdy? První „kulatiny“, deset svíček na dortu a první loučení s dětstvím (Už si ale slečna…). Přijímačky na střední, oznámení o přijetí a pak další „první školní den“. Patnáctiny a focení na občanku („Už můžu!“) (Mimochodem, už jste slyšeli píseň Patnáctiny od skupiny LuŠtěLa?). Osmnáctka a oficiální dospělost (Jsem dospělá, můžu chlastat kdykoli budu chtít, můžu si sama psát omluvenky…). Řidičák (Sama se zavezu, sama se odvezu, žádné čekání na autobus). Maturita (Chachá, sbohem školo, vítejte prázdniny). Nástup na vysokou (Jupí, bydlení na kolejích, konečně od rodičů). Další kulatiny (Už nejsem žádný pitomý teenager!)
Když si všechny ty kroky projdu zpátky, mám pocit, že jsem buď něco projela, nebo to jsou jenom „papírové“ milníky, jenom něco pomyslného. Jakkoli jsem se snažila cítit se, jak by se slušelo a patřilo, nakonec to vždycky nějak padlo.
V deseti jsem chtěla být „dospělá“, ostříhala dětské vlasy u „dospělácké“ kadeřnice, koupila si laky na nehty, boty na podpatku…nějak to vůbec nepomohlo. Pomyslná dospělost přišla až o dva roky později, když mi začaly růst prsa a prodlužovat se nohy. Přijímačky na střední pro mě znamenaly jen půlrok intenzivního učení předem. Až oznámení o nepřijetí mě donutilo myslet na středoškolskou budoucnost. Bylo jasné, že když jsem první pod čarou o 0,1 bodu, na odvolání mě vezmou. Ale rozhodnout jsem se musela sama. První školní den jsem strávila v Řecku a když jsem konečně vstoupila do třídy, 90% svých spolužáků už jsem minimálně z doslechu znala, slibovaný pocit dospělosti se nedostavil. Jenom těžší punková puberta.
Občanka? Koupila jsem si šminky, namalovala se na focení, koupila nové boty a týden se cítila dospělá. Pak mi došlo že se nic nestalo. Sex (a láska) přišly až téměř o rok později. Dospělost? Najednou jsem přestala chodit na pivo, přestala se courat nočním městem. Už to nebylo ono. Vlastně, 18. narozeniny jsem ani pořádně neoslavila. (Dort, růže, dárky…žádní kamarádi, jenom rodina) Pocit neuvěřitelné volnosti, když jsem poprvé jela sama autem vymizel v okamžiku, když jsem poprvé vezla své opilé rodiče a začala sloužit jako rodinné taxi. Maturita mi přinesla méně starostí a menší změny, než hubnutí a vstup do modelingu. Nástup na vysokou, stěhovaní na kolej…to jsem zažila dva měsíce předem. („Víte jak poznáte že jsme doma? Vaše oblečení je ve skříni vaší sestry.“) Praha … Aha, a co jako?
Dvacetiny? To se ještě slaví?

Všechny ty milníky, které mi měly zajistit jistou dospělost, se nějak sekly, nic se nestalo. Až teď, když se mi blíží okamžik, kdy budu moct řídit náklaďák, se to nějak tak, kupí.

Nastěhovala jsem se do podnájmu s chlapem, kterého považuji za svoji „budoucnost“, nakupuji nábytek, hrnce, hlídám plnou ledničku, teplé večeře a čistou podlahu. Začala jsem chodit do práce, závazně. Zítra mi začne škola, vlastní vinou mě čeká 17 zkoušek.
Snídaně, úklid, práce, škola, nákup, sex… Dospělý život, povinnosti a očekávání.
Už není možné se na něco vykašlat, spolehnout se, že mě někdo nakrmí, že když mi bude špatně, někdo mi uvaří čaj. Nemůžu nejít do školy po flámu, nemůžu nejít do práce kvůli stylingu. Konečně musím být dospělá, zodpovědná za svůj život a nejen svůj, ale i život a spokojenost člověka kterého miluju.

Přiznám se, bojím se, že to nezvládnu, že se nedokážu poctivě učit každý den, že se nedokážu usmívat na svého milého, že nedokážu u toho všeho nosit módní hadříky a boty na podpatku.

Nicméně, jiní to zvládli, znám holku, která studuje medicínu, zkoušky dělala dva dny před a dva dny po porodu své dcerky a mimo školy a praxe v nemocnici vede domácnost, stará se o své dítě a o svého muže.

Své 21. narozeniny chci oslavit jako dospělá. Snad to za ty tři týdny zvládnu a půjde to dobře i pak.

WTF?

Tak nám umřel Alexander McQueen.

(a já se tolik těšila na jeho další kolekci)
(kdo bude teď oblékat Lady Gaga?)
(přišli jsme o velkého umělce)
(velcí umělci umírají mladí)
(jaká teda bude kolekce podzim/zima? Bude "vrcholným dílem"? Nebo byla vyrcholem aktuální kolekce a dál už mistr ztratil smysl žití...?)
...
...
...
Co na to říct.
Snad jenom, ať je jeho posmrtná existence optimističtější, než jeho móda, než jeho umění.

Odraz a skok

Mám plnou hlavu věcí, o kterých je občas třeba mluvit, psát nebo přemýšlet. (od hubnutí, přes oblečení, finance až po erotiku)
Během posledních dvou týdnů jsem se přestěhovala do podnájmu (jsem "paní domu", uklízečka, kuchařka a milenka v jednom), začala chodit do "práce" (8 hodin v továrně je únavné, i když tam jenom stojíte)...a jsem bez internetu - tj, za internetem si musím dojet cca 15 min vlakem, pokud nechci sedět s notebookem v hospodě. V pondělí mi začíná škola tak pak to snad bude o kousek lepší.

Snad...jedna jediná věc, než tady zase navrším hory písmenek, v rámci jarního úklidu mé hlavy.

Dneska, po dlouhé době, se mi dostala do ruky MF Dnes, zejména čtvrteční příloha. Radostně jsem se začetla...a pak se musela smát. Reportér přijel k nám, na Těšínsko a popisuje místní Česko-Polské poměry. Jakkoli, pro mě je to článek legrační (bože, oni s toho nářečí ale dělají vědu), je v celku pravdivý a jde z něho krásně cítit ona jistá exotika mojí rodné Goralie, oproti zbytku ČR.

Přečtěte si o tom, jak žijí "domorodci" na samém východě státu!

Co říct? Na Česko-Polské vztahy a některé hlášky ("doneslo se nám že učitelé v českých školách si nepřejí, aby děti mluvily po naszymu, a to ani o přestávkách...") mám svůj osobitý názor.

Regionální realita je taková, že jediní čistokrevní češi kteří u nás žijí jsou přistěhovalí...a jsou to ti nejnepříjemnější lidé, jaké jsem u nás potkala. Jinak, všichni jsme z části Poláci. To, že můj praděda, Polák, byl za války v lágru, že jedna větev rodiny žije v Polsku...to je realita kterou máme všichni.

Jenom někteří si zakládají na tom, že jsou čistokrevní Poláci. Že do celého rodu se nepřipletl žádný Čech. Jak píše Míša Sagitariová (spolužačka z gymplu, dcera starosty Jablunkova), někteří polští rodiče si hlídají, aby se jejich děti přátelily a chodily pouze s Poláky. Je to postavené na hlavu a tu jejich "nacionální hrdost", i když jsou stejný odpad jako my, co Poláci nejsme, nenávidím.
To jsou ti bijci za polské školy, kde ve třídě je 6 dětí, to jsou ti, kteří se vztekají kvůli počmáraným nápisům, to jsou ti, kteří vyžadují na předehrávkách ZUŠ projev pouze v polštině.

Znám hodně Poláků. Moje nejlepší kamarádka byla Polka. Zpěvák vycházející skupiny Charlie Straight je Polák...ale ti se nikdy nevyvyšovali nad ostatní, nikdy nekřičeli já jsem Polák, jsem utiskovaný, chraňte mě, jsem nejlepší, obdivujte mě....
Bydlím ve stejné dědině jako Ewa, jenom přímo u nádraží, kdežto ona "meszko/bywo" (bydlí, bywo-po naszymu, meszko-polsky)(jestli je to spatně, opravte mě vy, co víte jak je to dobře).
Vendryně je bašta "Bitych Poloku", těch, kteří jsou tak citliví na jakékoli zmínky o tom, že jsou stejní jako všichni ostatní....

Po naszymu rozumím ale nemluvím (teda mluvím, ale to jenom, zejména, "když juž mum kapeczke popite" - když už jsem trochu opilá). Doma se ale mluvilo vždycky česky (maminka, babičky učitelky, jedna babička sudetská němka která polsky nerozumí ani ťuk), podotýkám, spisovně česky, až knižně. Důsledně používám místní názvy (Olza, Vendryň, Piosek...) a polsky taky rozumím. Akce PZKO navštěvuju ráda, bez ohledu na to že je pořádají Poláci (i ti debilové nafoukaní, bože, jak tu bábu z Košařisk nesnáším) a ráda se nezřízeně zřídím, jako všichni od nás.

Prostě..všichni jsme Goroli.

A kdo vykřikuje že je Polák, nebo Čech, kdo je netolerantní, tomu stejně nakonec někdo rozbije hubu :-)

Originalita?

Ve svém seznamu "co mají bloggerky společné" to zmínila Sab.
Potkávám se s tím každý den alespoň stokrát, v "blogovém kolektivu" je ale tento jev mnohem patrnější, hlavně proto, že je možné podle dat zveřejnění příspěvků vystopovat, kdo byl oním impulsem, kdo už se veze, a v podstatě i všechny ostatní konexe.
(ekonomická geografie to nazívá teorií inovace - jak se šíří inovace v prostředí - např. inovace "co je uvnitř tvé kabelky")

Každý z nás si přeje být originální. Chodíme po obchodech, hledáme to, co jsme ještě na nikom neviděly. Odmítáme se spokojit s oblečením z tržnice nebo streetovým mainstreamem z New Yorkru. Nepříklad já jsem schopná odejít z plesu, kde by měl někdo stejné šaty.
Snažíme se mít jiný účes, číst jiné knížky, dívat se na jiné filmy, pít jiné koktejly a poslouchat jinou hudbu. Hrabeme se v páchnoucích secondhandech, v honbě za úžasným kouskem. Občas je to těžké, občas je to křečovité, snažíme "revoltovat" za každou cenu, vyrábět svoje DYI blbinky, odsuzovat většinou uznávané filmy, styly oblékání. Originalita, originalita, skandujeme na každém rohu.

Ale odtud potud.

Skutečné originality se bojíme, jako čert kříže.

Skutečná originalita představuje samotu, originalita je vyhraněnost a tu můžou ostatní buď milovat, nebo nenávidět. A nenávist je to, co zaručeně nechceme.

A tak, v rámci originality, kopírujeme. Píšeme články v duchu uznaných trendů, oblékáme se tak, jako ostatní. Toužíme patřit v k nějaké skupině, toužíme být součástí onoho silného stáda, toužíme po jeho ochraně, čekáme na "drobky" od společné kořisti. Snažíme se myslet stejně, chovat se stejně, mít stejné problémy. Chlubíme se stejnými věcmi a pokud je, v rámci vytoužené skupiny, náš názor "originální", raději o něm pomlčíme¨, protože riziko vypuzení je příliš vysoké.

Jsme tedy nějakým způsobem schozofrenní, cukáme se mezi těmi dvěmi směry, tím více, čím jsme si nejistí sami sebou. Cílevědomost a zvídavost v nás bojuje s leností a strachem. Revolta s konvencemi a přizpůsobivostí.
(popravdě, čím jsme starší, tím méně řešíme tyhle otázky a místo měřítka "originalita" používáme meřítko "praktičnost")

Nikdo nechce být outsider...ale nikdo nechce být ani šedým průměrem.

A tak, odsuzujeme nudnost lookbooku a zároveň tam přispíváme, kritizujeme "pouliční šeď" ale stejně kriticky si ukazujeme na "pouliční papoušky", milujeme "originální návrháře", ale jenom ty, kteří jsou známí. Fotíme se v botech na podpatku a v úžasných outfitech ve kterých se bojíme vyjít ven z domu, a zároveň se stydíme mluvit o svyých teplácích a teniskách. Nosíme originální skinny a zbavujeme se neoriginálních "zvonáčů"...
Brojíme proti pokrytectví, aniž bychom cítili jeho váhu ve vlastním chování.

Jakkoli jsme každý originál, v důsledku jsme všichni stejní.

Všichni jsme jenom lidé.

(Aby to nebylo tak obecné a nudné, nakonec něco o mě. S mým ksichtem a chováním jsem se odjakživa pohybovala na samotném okraji skupin. Buď jsem byla moc divoká, nebo moc klidná, moc kteativní, nebo naopak usedlá. Jakýkoli pokus o revoltu se mi nedařil a i když jsem nechtěla a nechci, spoustu lidí provokuju už pouhou svou přítomností. Vůbec by mi nevadilo být šedým průměrem, ať už v běžném životě, nebo na blogu. Žel bohu, nedaří se mi. To s čím nesouhlasím nebudu chválit a jako perfekcionista se nerada pouštím do toho, co vím že nejsem schopna dokonale zvládnout. Pravděpodobně, pokud bych se přidala k mainstreamu, změnila se a začala vést blog jako jsou ostatní, měla bych více komentářů, obdivovatelů, mluvilo by se o mě, pravděpodobně jako o někom velmi originálním. Pokud bych proveda totéž, jen bez toho, že bych se změnila, bude mi 90% čtenářů spílat, že výbec nejsem originální a možná mě zasypávat nadávkama. Jsem pokrytec, ve fashion outfitu chodím jenom na nákupy.)

(Jestli jste se v tom náhodou našli, neurážejte se, je to jenom klasické zamyšlení, ostatně, chováme se tak všichni, stejné vzorce chování vykazují programátoři, čtenáři fantasy, metalisti, punkáči, diskáči, barbínky, maminky na mateřské, důchodci...jenom někteří více vsázejí na "stádovost")

Vrásky

Začínám se s tím střetávat každý den. Při pohledu do zrcadla, když přejedu prstem po čele, když si upravuju makeup, když se učím...

Vrásky

Novodobý strašák každé ženy, symbol stáří a stárnutí, symbol lenosti a nedostatečné péče o sebe sama.

Bude mi teprve jednadvacet, ale na svém obličeji už rozpoznávám základy stejné kresby, jakou má moje matka a babička. Pro sebe si říkám, jak je možné, že člověk žijící téměř bez stresu vykazuje podobné příznaky stárnutí, jako učitelka v mateřské škole po 25 letech praxe? Jsem přece ještě mladá!

Jenomže to nejsem jenom já.

Češu krásné, štíhlé a dokonalé modelky na focení, když je nejhůře, přetírám jim čela makeupem a na jejich obličeji jsou taky.

Vrásky

Projev snižující se elasticity pokožky, nedostatečné hydratace, přehnané mimiky. Nepřítel proti kterému bojujeme, nebo bychom měly bojovat na všech frontách. Našimi zbraněmi jsou tekutiny, krémy, séra ... botox ...tělesný tuk.

Kdy ale je ten nejvyšší čas pro vyhlášení války?
Sotva nám zmizí akné? Až když se objeví první příznaky?
Budeme jednou našim dcerám k osmnáctinám kupovat první anti-aging krém?

Říkám si, přece nemůžu být tak stará a sešlá. Jak se liším od obličejů v časopisech, na kterých žádné vrásky nejsou? Proč si připadám "poznamenaná časem", stydím se ukazovat své čelo?
Vždyť jsem mladá, žiju zdravě, nemračím se, měla bych být na svém fyzickém vrcholu. A místo toho mám...

Vrásky

Občas zvítězí logika věci, všechny emoce nahradím chladným rozumem. Proč nejsou v časopisech a na ulicích vrásky? Protože existují báze pod makeup, protože existuje photoshop, vždyť jsem si sama ony proklaté čárky na mém čele "gumovala"!

Přesto se tomu pocitu nedokážu ubránit. Je žena ve dvaceti už "stará"?
Říkají nám, že ani ve čtyřiceti není, že v pětatřiceti jsou naše těla tak akorát připravena na první dítě a naše psychika na první manželství.

Možná ale nemají pravdu.

Možná, že ve věku, kdy se nezadané začínaly považovat za staré panny, ve věku, kdy byla moje babička už vdaná, s novorozeným synem v náručí a s tříletou pracovní praxí, možná že právě už tehdy začíná stárnutí.
Třeba tísíce let praxe, tisíce let našeho vývoje, nejde jen tak přelstít.

Realita je taková, že v okamžiku kdy přesteneme růst, začneme stárnout. Jakkoli se nám společnost snaží namluvit opak a potvrdit existenci věčného mládí.

Nejen pro mě ale asi bude těžké, smířit se s tím, že nejkrásnější jsem byla v 17 letech, v době, kdy jsem posedávala po hospodách, chodila v punkovo-metaláckých hadrech a byla baculetější než teď, nehledě na pubertální praštěnost.

Sama a nahá čelím zdrujícímu sdělení zrcadla, rodného čísla i vlastního těla.

Stárneš holka. A bude hůře.

Soukromí

(pokračování na podobnou strunu, jako v minulém "článku")

Jak už jsem řekla, bojím se o své soukromí.
Jak postupně dospívám, ztrácím naivitu a v lidech začínám objevovat i temné stránky. Pevně věřím, že není následku bez příčiny a že osud je pevně dán a je zbytečné se nad ním rozčilovat.
Když nám "kluci" ukradli lyže ze sklepa, věděla jsem, že to bylo proto, že viděli jak je tam neseme. Dávám si tedy pozor, aby mě nikdo neviděl.

Jak moc si ho ale mám dát?

Tak, jako bychom nezveřejňovali své majetkové poměry a seznam toho, co máme doma v novinách, nejlépe i s adresou, snažím se být diskrétní i na jiných zdrojích.

Kam tím mířím?

Na blog, který může kontrolovat a sledovat kdokoli.

I když bych mohla zveřejňovat své, oproti jiným skromné, majetkové poměry, bojím se i o to nemnoho co mám. I když bych mohla zveřejňovat své fotky, fotky svých přátel, rodiny, milého...raději se jich předem zeptám a většinou mi to není povoleno. Sama bych ostatně taky nebyla ráda, kdyby mě pronásledoval nějaký člověk, zarputile přesvědčený o mé kráse, nebo kdyby musel někomu můj milý v sebeobraně ošklivě ublížit. Mohla bych vystavovat fotka krásných interiérů...ale kdo mi zaručí, že se nezalíbí i někomu z místních recividistů?

Je to rozpor.

Čtenáři často chtějí o svém pisálkovi vědět první poslední, od zvyků souvisejících s hygienou až po zdravotní stav. A ten, kdo se dokáže světu otevřít, s tím se svět ztotožní a zvolí si ho, třeba až za svého ikonického vůdce. Každý nedostatek a slabá stránka člověka s božským životem zlidšťuje a pomáhá nám se s ním ztotožnit. Nás všechny potěší, že oblíbené, věčně dokonalé herečky se taky občas opijí, jako my, taky nemají vždycky čistou pleť a taky řeší trable s chlapama.

Zatímco ale hvězdy mají kolem sebe ochranku, my obyčejní smrtelníci ji nemáme. Věříc v anonymitu internetu se chlubíme drahými parfémy, kabelkami, botami. Ačkoli to nebereme jako chlubení, nýbrž jako formu dialogu s ostatními (Já mám toto, co máš ty? Jé to je hezké, kolik to stálo?) každá fotka i komentář toho o nás říká spoustu.

Balancujeme na okraji propasti, podporovány komentáři souvěrců a souvěrnic. Díky bohu za to, že blog jako forma komunikace ještě není v naší zemi tak prozkoumán a ještě není systém, který by ho zneužíval. Popularitu ale vždy následuje její temná strana, závist, intriky, irelevantní a vulgární komentáře anonymů. Při troše štěstí si našeho blogového počínání všmnou jenom ti, kteří nemají špatné úmysly. Pokud ale to štěstí mít nebudeme, ve státě, který je ovládán "mafií", politickými stranami a kontakty, ve státě který kupředu posouvá hlavně závist a kde je úspěch brán nikoli jako výsledek snahy, ale jako výsledek protekce, to bude mít každá z nás těžké. Není člověka, který by nikdy neudělal něco protiprávního. Na každého se něco najde, každý má slabiny a my, které o nich píšeme, jakobychom samy vkládaly zbraně do rukou našim nepřátelům.

(Ps: Pokud závidíte, je to normální, jsme tak vychováni. Já sama taky závidím, a to každé z vás. Nenechte ale tuto emoci aby vás ovládla, podívejte se na sebe do zrcadla a to co přejete sobě, přejte i ostatním. Smiřování se s vlastní nedokonalostí bolí. Ostatně, pro mě osobně je čtení cizích blogů jistou formou masochismu, kdy trpím jako zvíře tím, že kdokoli má více komentářů než já, lepší fotky, krásnější boty, delší nohy, hustší vlasy...a potom mě poteší to, že někdo má sice více komentů ale nohy má mnohem silnější, že má sice krásnější boty a zajímavou práci ale nemá přítele...jestli ono tohle bilancová s vlastním sbevědomím není jako pěstování trávníku...nejdříve pohnojit a nahonit, pak seříznout na nejnižší možnou délku...u mě to tak asi bude.)

(kam jsem se to jen dostala, od původní myšlenky...)

Janička Pusinka právě obědvá vepřo knedlo a těší se na dezert...

Facebook.
Jeho miliony uživatelů, statusy, stavy, kvízy, hry, skupiny...

Na Facebooku jsem od listopadu 2008. Tehdy ještě poměrně neprofláknutá stránka, pomalu se rozšiřující mezi studenty, extrémní novinka v tom, že uživatel musí zadat pravé jméno...
Neholduju technickým novinkám. Ale jiná možnost, jak vidět fotky z oslavy kamarádových narozenin nebyla a tak jsme se s milým oba zaregistrovali, nastavili si stav jako zadaný s ..., vyhledali fotky a přátele...
Pak se mi pomocí "pozvánek" podařilo zorganizovat silvestra, každého ze zúčastněných označit...a pak se to zvrtlo.

Začlo to kvízy. Každý den mi chodily desítky pozvánek typu "Jak moc znáš Michalku Jahůdku XD" a podobně. Vzala jsem to jako výzvu, vytvořila kvíz který v konečném důsledku vyplnili asi 4 lidi a pak jsem začala všechno neúprosně mazat. Dalším podobným tahákem byly pozvánky do skupin "miluju plyšové pejsky", označování na fotkách "lidischky co myluju" a posílání dárků z Caféville, Vampirewars, srdíček, lízátek...
V nejposledný době pak aplikace "Stalker, zjisti kdo prohlíží tvůj profil" a PF pomocí označování. Nepočítám zkupiny "Když se přidá 100 000 lidí, vypiju vodku na ex" které se po čase přejmenují.

Každému dalšímu článku na téma "jak se nechali uživatelé facebooku zase napálit" se už směju...A když si čtu, že člověk může mít nanejvýš 150 přátel které zná...mám 300 přátel, a to nemám přidané všechny lidi, se kterýma se znám osobně. Mám přidané jenom ty, se kterými chci občas mluvit.

Ano, nalákalo mě to. Občas hraju Farmville, občas změním status. Ale po tom, co se mi snažili vnutit nastavení, kde moje fotky může vidět každý, moje údaje může vidět každý...přestala jsem označovat lidi na fotkách, vymazala jsem svou adresu, zrušila zobrazování toho, že jsem zadaná a s kým.

Najdnou si začínám vážit svého soukromí, hlídám si, koho si přidávám do přátel. A nechápu všechny ty děti, kterým ještě není 1á a status mění každých 10minut, fotí se v nejrůznějších pózách, jsou v mnoha skupinách a nepřijde jim to divné.

Já se prostě bojím.

Nemravný návrh

Milé slečny a dámy, mám pro vás "nemravný návrh".
Když jsem viděla nádherné fotky Teruny a Sandry a jak se tak nedočkavě kroutím na židli při čekání na březnové Elle, ve kterém bude bloggerek ještě více, napadlo mě, což takhle se prostě sejít ve větším počtu?

Vzhledem k tomu, že většina z vás je z Čech a dost slečen je přímo z Prahy, navrhovala bych čajovnu v dolní části Václavského náměstí. Je to příjemné prostředí a hlavně, blízko jak na nádraží, tak k ulici Na příkopech.

Měly by jste o něco takového zájem?

Já vím, máme tady blogy, můžeme komunikovat přez vzkazy, ale jak samy víte, jsou věci, na které se neptáme, ale přesto nás zajímají a diskutovat přes komentáře je časově náročné.

Jediné co mě nenapadá je termín. Navrhujte prosím, kdy by vám to vyhovovalo. Např. někdy v sobotu odpoledne?

Až se na něčem shodneme, pokusím se napsat Teruně, Sandře, Sab a Nadie (pokud jsem na nějakou další autoritu zapoměla, omlouvám se) jestli mají čas a nedorazily by taky. Přecejenom, ne každý má tolik času jako já, a pro mě osobně by byla obrovská čest je poznat, vidět je na vlastní oči, vyfotit se s nimi...a nechat si od nich zkritizovat outfit. Jsou to takové moje bloggerské autority a věřím, že i ostatní začínající bloggerky by si od nich nechaly rády poradit.

Takže...všechny vás moc zvu a stejně tak moc prosím, navrhujte svoje termíny, aby to mohlo začít být tak nějak..oficiální.

Hrozně se na to těším, jak na ty příjemné stránky spojené s vkulenýma očima, kdo že to vlastně je, až po ty méně příjemné, např. bouřlivé diskuse, ostrou kritiku a, co se týče zejména mého blogu, že mě někdo přijde zmlátit pravidly českého pravopisu, anglickou mluvnicí nebo čímkoli tvrdým.

Pište, těším se na všechno.