Jak Alice překazila reportáž

...protože mě zmínila ve svém řetezovém dopise.

A ačkoli já jsem nukázněná a už jsem měla několikrát padnout do neštěstí, protože tyhle dopisy(a později smsky) jsem házela do koše, protože Alici myluju mám moc ráda, tak jí to splním.

7 věcí, co o mě asi nevíte

1) Maminka i obě babičky jsou učitelky. Snažím se to překonat, ale nakonec často vyplyne staré heslo, které mám společné s Rákosníčkem: "Já bych taky každému radil..."

2) Nečetla jsem Harryho Pottera ani jiné podobné slavné knížky.

3)Umím příst na kolovrátku.

4) Nikdo to vědecky nedokázal, ale jsem alergická na vinný ocet, papoušky a morčata. (Což ale neznamená, že jim dokážu odolat, přestože rudé skvrny mi naskáčou i přes svetr a kýchám ještě druhý den.)

5) Dokážu se na povel zamilovat do kohokoli.

6) Neholím si nohy (Pokud to není bezpodmínečně nutné.) a užívám si všech výhod s tím spojených.

7) Miluju lezení po stromech, plotech, mřížích...

Tohle o mě určitě nevíte ;-)

A co těch pět vyvolených? Nejraději bych to tady ukončila, protože beztak jsou už všichni nominovaní odjinud. Nicméně:

Evička - fotografka, novinářka, spisovatelka... která umí ten nejkouzelnější pohled
Marcela - vizážistka, která to se mnou vždycky všechno přetrpí
Gretka - která píše o tom, o čem já sním
Loli - jako ona bych jednou chtěla být
A nakonec Pedro, protože je to sice magor, ale takových je potřeba (a vám se určitě bude líbit)

Jak číst mezi řádky...

Reportáž z backstage - první část

(Aneb, jak jsem se projela do Karlových Varů a následně přiopila sektem s majitelem MDLS.cz)

Zatímco celé show mělo začátek až ve 20 hod, Backtage ožila už několik hodin předtím a soutěžící se na tuto událost připravovaly nejen toho dne od rána, ale mnoho hodin v dnech předešlých.

( Soutěžící měly projít "výcvikem", aby byly ještě krásnější a ještě více modelky) 

Díky dobré vůli slečny Pavly Sofilkaničové, ředitelce pořadatelské agentury, nám bylo umožněno dostat se i do zákulisí a přinášíme vám exkluzivní reportáž z tohoto, běžnému smrtelníkovi zapovězeného, místa. 

(Slečna Pavla vysvětlovala ochrance a hosteskám: "V žádném případě se do zákulisí nesmí dostat nikdo z médií. Nikdo!" Mi bylo řečeno, že o mě slečna Pavla ví, takže jsem si chodila kde jsem chtěla, fotila co jsem chtěla, jenom na cedulce jsem měla napsáno "Backstage" místo "Média".)

Backstage, místo za pódiem, plné shonu, barev, vůní líčidel a přípravků na vlasy a štíhlých těl modelek, se stalo působištěm naší reportérky. Jak tedy probíhaly poslední hodiny před vypuknutím finálového show?

Pokud existují slova, která popisují dění v zákulisí, pak mezi nimi nemůžou chybět výrazy jako zmatek shon a nervozita. Mnoho lidí se tísní na malém prostoru, a protože naše reportérka nechtěla zavazet, pro tento večer přijala roli asistentky jedné ze soutěžících. 

(O soutěži jsem původně nevěděla, ale Markétka, jedna s mých oblíbených modelek, se dostala do finále a poprosila mě, jestli bych jí nemohla dělat asistentku - že každá soutěžící si má někoho přivést na pomoc. A ačkoli se mi do Varů moc nechtělo, nakonec zvítězila zvědavost.)

Zatímco soutěžící pečlivě pilovaly choreografii už od rána a vizážisté a kadeřníci dorazili po obědě, asistentky oblékání měly sraz až v šest hodin večer a do jisté míry přišly k hotovému.
(Autobus Student Agency měl zpoždění, naštěstí paní Šlechtová, maminka od Markétky, počkala a zavezla mě až na místo konání, k obrovskému zářícímu hotelu na kopci. Doklusala sjem sice později než ostatní, ale bylo vidět, že mi nic neuteklo.)

Na štendrech už visely pečlivě srovnané modely, popsané jmény jednotlivých soutěžících. Kadeřnice upravovaly vlasy dívek do přirozených účesů a asistentky měly dostatek času na orientaci v nevelkém prostoru a na přípravu modelů. 

(Modely z butiku byly pečlivě zabaleny do fóliových pytlů a popsány jmenovkami. Každá modelka už měla svoje místečko na stole, takže jsem jenom sundala hadry ze štendru, sundala pytel a pověsila je blíže. Ptáte se proč na stole? V zákulisí nebyly téměř žádné židle.)

modely

česání

Čas plynul, vizážistky vytvořily dívkám přirozené večerní líčení, na místo dorazily tanečnice a nastal okamžik generálky pro přehlídku kolekce z butiku. V rytmu moderní rytmické hudby nejprve předtančily dívky z taneční skupiny. Poté nastoupily soutěžící, které nejprve tančily také a následně předvedly jednotlivé modely. Už na zkoušce bylo vidět, že soutěži předcházela pečlivá pohybová příprava.

 

 

 ( Na pódiu probíhal jakýsi aerobic na "dramy". Holky různě cvičily s rukama a snažily se udržet na vysokých podpatcích. Když si každá ve skupince odcvičila svoje, prošla se po mole, zařadila zpátky do chumlu a cvičila dál.)

Když bylo všechno vyzkoušeno, dívky dostaly poslední možnost vyřídit si záležitosti mimo zákulisí a nedlouho poté se zákulisí uzavřelo a otevřely se dveře pro první návštěvníky.
(Poslední možnost jít se vyčurat. V backstage nejsou záchody, není tam samostaný vchod. Některé holky před posledním výstupem nervózně postávaly s nohama do kříže.)

Asistentky, které do té doby posedávaly a pozorovaly činnost vizážistů a kadeřníků, se pustily do práce. Každá měla na starosti jednu finalistku a veškeré záležitosti související s jejím dokonalým vzhledem a správným načasováním. ( Jak už jsem řekla, asistentky si zajišťovaly samy modelky. V backstage posedávalo několik vyjevených maminek a pár zmatených kamarádek které si dost dobře nedovedly představit, co se bude dít a co mají vlastně dělat.)

Asistentka - kamarádka lakuje soutěžící nehty

v růžové slečna asistentka - kamarádka

atmosféra v backstage

Zástupkyně agentury rozdaly obuv na molo, kterou zapůjčila firma Deichmann. Pro první dva výstupy to byly černé saténové lodičky s pajetkovou aplikací, pro modely návrhářky pak tatáž obuv v pudrové barvě.

(Úkolem asistentek bylo, aby modelky nechodily v botách, protože boty by se mohly ošlapat. Co na tom, že modelky si potřebovaly boty vyzkoušet aby zjistily, jak se jim v nich bude "tančit". Nicméně, vzhledem k tomu jak nepohodlná byla tato obuv, nebylo třeba holky moc hlídat, samy si botičky sundávaly aby neměly puchýře.)

Dále pak dorazila slečna Jane Bond se svými čelenkami a proběhl fitting těchto ohromujících doplňků. Každá dívky měla předvést dvě autorské čelenky, ozdobené peřím, motýly a květy.
(Je super vědět, že existuje známá a přátelská tvář, s kterou si můžete nejen pokecat. Asistentky z agentury byly nervózní, měly pocit, že fitovat čelenky je zbytečné a že se to nestihne. Během několika málo minut jsme s Jane rozdělily její poklady mezi soutěžící.)

Pomalu se blížila osmá hodina a bylo třeba připravit soutěžící na úvodní přehlídku. Každá dívka prezentovala jiný styling a každá asistentka pracovala s jinými kousky, od letních šatů až po jeansový kostým, pohodlné mikiny a módní bavlněná trička. V tomto okamžiku se poprvé projevilo to, s jakou profesionalitou je celá show připravena. Oblečení bylo předem skvěle nafitováno, takže jednotlivé kousky dívkám dokonale padly, lichotily jejich postavám a pokud si některé z asistentek nebyla jistá detaily, byla přítomna zkušená pracovnice z pořadatelské agentury, která podala pomocnou ruku. 

(Nebyla to taková hrůza jako minule. Oblečení sice mělo univerzální velikost která nepočítá s osobními odchylkami, ale nestalo se, že by trička nedosahovala ke kalhotám a podobně. Taky bylo třeba zastrkat /posundávat cedulky...na všetečné dotazy typu "jak to má být" slečny reagovaly odpovědí "tak, jak jste to nafitovali".)

Boj s jemnými vlasy

Vizážistický koutek

S úderem osmé bylo vše nachystáno a nastala nejméně příjemná část dne, totiž čekání. Jak již bývá časté, módní show začínají s jistým zpožděním a ani tato akce nebyla výjimkou. Zatímco v sále se pomalu scházeli nejdůležitější návštěvníci, v zákulisí rostla nervozita. Dívky, které za sebou mnohdy neměly ještě žádnou podobnou zkušenost, s obavami očekávaly začátek. Asistentky dolaďovaly poslední detaily, kadeřnice kontrolovaly své dílo a stejně jako vizážistky hledaly případné nedostatky, které by opravily. Do zákulisí dorazily i hostesky a moderátorská dvojice, stolečky pro významné návštěvníky se zaplnily a finále mohlo začít. 

Sličné hostesky

Pohled modelky na molo

Ochutnávka (Asi jako když vytáhnete z trouby buchtu a okusujete připálené okraje)

Givenchy

 Couture je krása, luxus, preciznost, kreativita ... zdroj pro outfity na červený koberec.

Ale nějak mě letos nedostali. Ano, je krásné být od hlavy až po paty v rozevlátém hedvábí, kašmíru a jiných špičkových materiálech. Ale mě ty princezny a donekonečna opakované střihy nebaví.

Zvláště pak, když i je i tady možné vyčíst určité trendy - aktuálně to viditelně jsou "zmrzlinové" barvy.

Proto mě tak dostává deset modelů od Givenchy. (Vybrala jsem pět, pro mě nejkrásnějších.) Něco mezi "Galadriel", origami a brněním policejních těžkooděnců. Něco mezi vílou a bojovníkem.

Nepovedlo se mi, sehnat lepší fotky. Ale i tak si představuju, jak šikovné prsty vyšívaček vytváří hedvábné plochy na tuhé organze.

!!!!!

 (www.style.com)

Jsem zvědavá, jestli bude některý z modelů této kolekce k vidění na Oskarech. Obávám se, že pro většinu Hollywoodu jsou málo "sexi".

Alice, Diana, Vincentek, Prada, Rachel...a Chuňáče, samozřejmě

Včera, to byl velký den. Ani ne tak pro mě, ale pro lidi kolem mě, lidi, které mám ráda, na kterých mi záleží. Může se to zdát jako klišé, ale když jsem dneska ráno ulehala do postele, zpracovaná pasivním kouřením a pivem, přes motající se hlavu a labilní žaludek mi bylo blaze.


První událostí dne bylo setkání s Alicí. Naše bloggeří plkání proběhlo relativně "nestandardním způsobem", jako správné kultivované dívky jsme šly na oběd, do restaurace v centru Prahy. Tak skvěle jsem se už dlouho nenajedla. Kdybyste se někdy courali mezi Václavským a Staroměstským náměstím, švidrali od hladu, v kapse pár korun a plné zuby burgerů, zkuste se tam zastavit. "Havelská koruna" je něco mezi menzou a restaurací, u vchodu dostanete tácek a lístek, na který vám paní zapisují, co jste si nechali naložit na talíř. Pokud vám nevadí česká kuchyně, prostředí je příjemné a ceny vyloženě lidové. Pokud netrváte na tom, být vždycky světoví, je to ideální místo pro oběd. Já osobně jsem si dala své oblíbené jídlo - bramborové šišky s mákem. (Možná že to není sexy, ale je to moc dobré). A proč je Alice v nadpisu? Včera byl její velký den, paní kadeřnice jí vytvořila nový účes. Sluší jí to neskutečně.

Alici jsem přenechala Evičce a přemístila se k jiné slečně. Diana, mladá nadějná fotografka, včera slavila svůj maturitní ples. Svůdnému mámení princeznovských šatů se postavila čelem a nakonec uhrála remízu. Plesový komplet se sice skládal z korzetu, veliké sukně a lokýnkového účesu, ale rozhodně se nepodobal šlehačce. Tmavě zelená tylová sukně šitá doma, originál gothic korzet zbavila krajek a dozdobila peřím. O lokýnky jsem se starala já - výsledný účes se spíše než "české nevěstě" podobal účesu Heleny Bonham Carter. Kombinace rezavé hlavy a zeleného líčení byla nebezpečná jako "poison ivy". Protože Dia nejen fotí, ale svoje fotky si i líčí, pro makeup si k ní přišly její dvě kamarádky. Když jsem se dozvěděla, kolik stála "růžičková paráda" na hlavě jedné z nich, lehce mi spadla čelist. Je 800,- rozumná cena za plesový účes i s materiálem? (Asi jsem z levného kraje, třeba zvednou ceny.) Doufám, že ten ples stál za to a že Dia, v zeleném, jako její božská jmenovkyně, si svou chvíli užila.

 Měla jsem čas, toulala jsem se večerní Prahou, nad Petřínem zapadlo slunce a světelný smog barvil mraky do růžova. Kamenné zábradlí studilo i přes rukavice, na hladině se houpaly bílé body racčích těl a Hradčany zářily jako na propagačním materiálu japonské cestovky. Nedlouho předtím si prožil svůj okamžik slávy Vincent. Vždyť, může být něco významnějšího, než vlastní narození? Čas stál, z telefonu zněla radostná novina a miminko asi, stejně jako jeho máma, šperkařka, zlatnice a tanečnice Lída, odpočívalo kdesi proti proudu řeky.

 Čas neutíkal, a tak jsem se courala, okukovala výlohy a nakonec zapadla do vintage obchůdku "2nd chance", nedaleko Malostranského náměstí. Zrovna byl plný bohatých dam, které spolu hovořily zvučnou angličtinou, ale pak se vylidnil a já jsem je uviděla. A byly mi. Je vhodné oslavit narození "synovce" koupí bot zn. Prada? Černá perka se přesunula do mojí tašky a majitelka mi dokonce dala slevu. Pokud byste se chtěli něčeho krásného a/nebo značkového zbavit, přineste jí to ukázat. (Kdoví, třeba něco přinesete a něco jiného si odnesete.)

 Zbývala poslední meta. Ve Starbucksu jsem si do mega kávy nalila smetanu a byla rozhodnutá užívat si štěstí a počkat, než se nashromáždí davy. A lidé scházeli a Blogger meeting mohl začít. Nejlépe a i s fotkami si o tom počtete na jiných blozích. Bylo to poučné, setkala jsem se se "starou gardou", Rachel zářila a přítomna byla i redaktorka z rádia a slečna majitelka czechoriginalfashion.cz. Místnost plná krásy, stylu, dychtivých pohledů, nebylo už bohužel místo na bližší seznamování a otevřenou atmosféru předešlého setkání.
Těším se na to, kolik bloggerů si vezme odborné rady k srdci, co všechno se zlepší a naopak, kdo to neunese ... (v tomto bodě si připadám jako odsouzenec, na konci prkna... a pode mnou krouží žraloci).

 Nakonec se společnost začala rozcházet ... a jako obvykle, poměrně silná skupina držela spolu, směr bar.
Tak akorát jsem stihla poslední vlak.


Mám radost ještě dneska.
Díky všem.

Necelý metr šedivého úpletu

...je možné nosit jako šálu, neboť má 190 cm šíři.

Ale když do něj vystřihnete díru...

...a přidáte něco jako pásek, můžete ho mít jako tuniku.

Když do díry místo hlavy strčíte ruku a přidáte pár zichereček...

...vzniknou asymetrické šaty.

Pokud máte rádi holé záda, stačí když to celé trochu přeskupíte a zicherky použijete tři.

Nebo potřebujete halenku? Model zcela bez zicherek.

A pokud neradi chdíte s holým zadkem, pomocí pásku vytvoříte sukni - bederní roušku.

(Omlouvám se, že je tady trochu "přeolgováno" a že vystavuju to, co bych asi neměla. Ale nechtěla jsem do toho zatahovat modelky.)

boty: Deichmann

kalhotky: Vietnamská prodejna v Třinci

šaty/šál/sukně/top : Látky v Opletalově ulici

fotil: MMM (Můj Milovaný Muž)

Dřevo = teplo

Mám nové boty!
Nahoře jsou kožené, uvnitř jsou dřevěné.
(Už jsem skoro jako ostatní bloggerky!)

Nebojte, nemám extrémně vysokou nádheru jako Sandra ani Ničiny pohodlné wedges. Dokonce ani wedges od Abny, pobité cvokama.

Nemám totiž botičky Jeffrey Campbell.

I když je to u mě divné a neobvyklé, nemůžu si pomoct, musím se pochlubit.

Moje nové zimní gumy se jmenují "Arctic fur boot" a já je láskyplně oslovuju "chuňáče".

Mají dřevěnou podrážku, svršek je kožený, chlupatý a uvnitř jsou vyteplené ovčí vlnou.

Byla to láska na první pohled. A světe div se, na rozdíl od kterékoli předešlé lásky, vypadá to, že to není jenom zamilovanost, která rychle pomine.
Botičky jsou uvnitř dřevěné, tvarované aby podporovaly klentbu. Nikde netlačí a ani jejich velikost "na hraně" se nezdá být výrazně nepříjemná.

Jsou výtvorem dánské značky Sanita (www.sanitaclogs.dk) a v česku je seženete v obchodě Bella Bruta v Železné ulici. Aktuálně se slevou 50%!

(Vím, že se asi nestanu novým arbitrem a ikonou, ale pokud nejste bezmezní milovníci vysokých podpatků a klínků a přesto si chcete užít pohodlí, třeba se vám zalíbí :-)

Models pro Slunce dětem

V sobotu 18.12. proběhla v klubu Foo Paa, v Karlových Varech, benefiční párty serveru mdls.cz.
Původně jsem byla pozvána jako ctěný divák, ale nakonec, jak už to tak bývá, byla každá ruka dobrá a den se nesl v pracovním duchu.
Krásné reportáže tady a tady

K pozvání, kterého se mi dostalo hned ze tří stran jsem přistupovala rozporuplně. Módní přehlídka v Karlových Varech? Známé modelky? Dražba triček od návrhářů? Přehlídka spodního prádla? Hlavní pořadatel mdls.cz a slečna Nadia...

Ještě dva dny před akcí jsem se zmítala v pochybnostech.

Buď to bude naprosto skvělé, nebo to bude totální propadák. Nedokázala jsem si představit kompromis a už vůbec ne příjemný. Nakonec ale zvítězilo pokušení poznat na živo tu tajemnou dámu s ostrým jazykem, s kterou jsem do té doby komunikovala jen přes obrazovku.

Kývla jsem, silou vůle se vydrápala z postele a v osm ráno, v mrznoucí mlze, čekala na dejvické na odvoz. Praha byla vylidněná a tak se jelo dobře. Vyzvedli jsme slečnu novinářku i s botami a klidná Marcelka, vizážistka a řidička v jedné osobě, šlápla na plyn. Možná že by kritik namítl, že cestovat po namrzlé cestě, místy ponořené v husté mlze, v ranních hodinách a s neošoupaným řidičákem je hazard, ale do cíle jsme dojely v pořádku a jak se ukázalo, brzo.

Po ubytování se na místním internátě jsem se přesunuly na místo konání. Rozpaky a nejistota opět zesílili. Ne že by klub byl ošklivý, nezajímavý. Ale připadal mi malý. Dvě místnosti, dva bary. Pódium, na kterém běžně hosté sedávají se měnilo v backstage - dva pánové před ním stavěli dřevěnou konstrukci, potahovali ji látkou a papírem a vyráběli molo. Bylo to krásné, až na dva háčky. Do backstage bylo možné se dostat jen přes molo a nebylo tam světlo.
To se modelky budou převlékat potmě?

A nastalo čekání.

Když tak nad tím uvažuju, mohly jsme na místo dorazit klidně o pět hodin později a pořád bychom byly včas. Nudou nálada mírně houstla, hlavně lidé, pro které to nebyl jenom "příjemný výlet", byli mírně rozladění a tahle klikatá červená linka se pak táhla celým večerem. Nutno poznamenat, že chápu obě strany. Že není v silách jednoho člověka zařídit všechno včas a hned a dokonale. A taky, že po dlouhé náročné cestě jiný očekává dobrý servis, pozornost a prostě příjemno. Ale co se dá dělat. Mě sice tyhle věci mrzí, ale je věcí každého jak se dokáže o svoji pozici rvát a stát si za svým nebo aplikovat politiku pasivní resistence.

Vzhledem k tomu, že jsem nic nečekala, nic mě nerozhodilo. Snažila jsem se zlepšovat unavenou náladu kolem, postupně přicházely modelky, a nakonec jsem se seznámila i s Evou, bloggerkou žijící v Londýně.

Takto to snad může vypadat, že celá doba od dopoledne až do vypuknutí přehlídky byla vyplněna pustou nudou. Ale pravda je taková, že jsem byli svědky několika tragikomických situací, které pramenily z víry že "když si najdu profesionála, bude profesionální".

Jestliže hrozil nějaký vážnější problém, pak právě z rukou těchto "profesionálů".
Nutno podotknout, že to nebyla chyba pořadatelů. Prostě ta paní co to měla zařídit, to zařídila podle svého ne/vkusu.

Hlavní náplní večera byla totiž módní přehlídka, respektive tři přehlídky.
Nejprve se jednalo o oblečení ze značkového butiku, poté o trička českých návrhářů a nakonec o spodní prádlo.
Ale od začátku.

Do klubu přivezli štendry s oblečením. Paní o něj velmi úzkostlivě dbala, aby se neponičilo, nepokrčilo, nenavlhlo a celá ta nádhera zůstala chvíli stát přímo přede mnou a Evou. Podívaly jsme se na sebe, zacukaly nám koutky a čekaly co bude dál. Oděvy byly převezeny do sálu a za chvíli už přiběhla Nadia. "Tak co? Už jste viděly oblečení? Už ho přivezli?" Souhlasně jsme kývly, slečna pořadatelka nadšeně vběhla do šálu a my napjatě čekaly, co se bude dít. O chvilku později vyšla ven a na obličeji měla úplně jiný výraz. Něco mezi vztekem zoufalstvím a šílenstvím.
Nastal fitting, křehké diplomatické tanečky, aby se vlka nažral a koza zůstala celá. Nakonec bylo všechno vyřešeno k relativní spokojenosti a bylo jasné, že tohle bude ještě legrace.

Vizážistka byla šikovná, přestože nedoceněná, modelky krásné, hudba úderná a po nácviku mohlo show začít.
Napadlo mě, že v backstage je vždycky dobrá každá ruka a každé oko navíc a tak jsem se přidala k modelkám a celý večer strávila v těsném prostoru. Naivně jsem si myslela, že paní, která je stylistkou, choreografkou a zároveň produkční se o své modelky postará a bude je i oblékat, jak je to běžné. Realita byla jiná. Vrchní kreativec zaujal polohu ve frontrow a spokojeně pozoroval plody své práce. Modelky se přece můžou obléknout samy!

Na nějaké ťukání na čelo nebyl čas. Bylo nutné udělat to nejlépe, jak bylo možné. Bokové rifle s nášivkama, krátká trička s potisky, vestičky lemované umělou kožešinkou, všechno v konfekční velikosti 34 a tedy malé a hlavně krátké (kalhoty těsně nad čárku, trička těsně pod pupík, stejně jako vestičky). Oblečení bylo třeba vrátit zpět do obchodu. Hlavně nesundávejte cenovky! Nebylo moc času na úpravy. Trička do kalhot, schovat nebo neupozorňovat na "to nejlepší", opatrně sundat cedulky nebo je schovat...Díky bohu za Jane Bond. Tato moudrá žena pochopila vážnost situace a každou z modelek vybavila čelenkou, takže pozornost všech se soustředila na hlavu.

Nastalo další dějství. Podle mnoha lidí, vrchol celého dne. Přehlídka triček od návrhářů a jejich dražba. Některé kousky byly jednoduché, jiné z prominutím velmi naivní ale hlavně, mezi tričky byl i model Michala Býma. Měsíc jeho života a desítky hodin ruční práce se přeměnily na umělecké dílo. Černé elastické body, s košilovým límečkem a desítkami metrů řetízků, propracované do posledního detailu. Nádhera, které svého autora přiváděla do téměř infarktového stavu. A tak přišel okamžik O a Iva Hunčová vstoupila na molo. Stála jsem vedle Michala, pozorovala jeho obličej, jak se jeho nervózní a nejistý výraz mění a přelívá do spokojeného úsměvu. Body se vydražilo za 8000,- a sálek se otřásal potleskem. Byla to jenom chvilka, naplněná silný pocitem úlevy a zadostiučinění. Pan návrhář je, jako všichni podobní lidé, magor. Není možné vůči němu zůstat lhostejný a když jsem odpoledne viděla jeho nevyspalý obličej, jeho únavu a jeho "zodpovědnou trému", v kontrastu s jeho nádhernou ženou, těšila jsem se na to, až to bude za ním snad více než on sám...
...ale nebyl čas na dlouhé snění.

Přehlídka prádla se blížila. Modelky se oblékly do krajkové nádhery a teprve teď se ukázaly nedostatky ve fittingu. Protože se předem zkoušely jenom podprsenky, kalhotky neseděly a byly tak malé, že i drobné pevné zadečky prezentovaly "jako kasičky". Navíc, prádlo, mnohem více než oblečení, ukazovalo "nesundatelné" cedulky. Ještě jednou jsem děkovala Jane Bond, která svými "fascinátory" odpoutala pozornost od všech nedostatků. Hudba duněla, snažila jsem se holky rozpohybovat, aby se pohledy upíraly na jejich úsměvy a nevšímaly si nedokonalého prádýlka.

Přiznám se, nevím jak to vypadalo zvenku. Show uteklo, holky se oblékly, rozprchly a já jsem dávala do pořádku backstage. Posbírat a pověsit oblečení, prádlo, přidělat cedulky, sbalit boty...Zatímco "venku" probíhala dražba obrazu pro nadaci Slunce dětem, moje naděje na "noc plnou šílenství" a na předvedení super modelu (extrémně pohodlný overal z showroomu HM) se rozplynuly. Míša - novinářka i Marcelka - vizážistka, už toho měly po celém dni a raním vstávání dost. A tak jsem o půlnoci ulehla na škrobené povlečení internátu a mrtvá usnula.

Všechno dopadlo dobře. Díky profesionálním a zodpovědným lidem a přenádherným modelkám musím konstatovat, že obavy se nenaplnily.

A těším se na příští ročník.

Prokletí konzistence

(konzistence od konzistentní jako souvislý, jednolitý)

Udělala jsem to zase.

Přestože jsem si slíbila, že už to neudělám.
Co že jsem to provedla?

Koupila jsem si další oblečení.

Což o to, koupit si dvě stejné sukně, no problem. Koupit si další den šaty a dva svetry? No, není to šetření ale dá se. Ale koupit si potom kabelku a dvoje kalhoty? To už zavání shopaholictvím.

Možná by jste nademnou ani teď nelámali hůl, protože tušíte, že utratit za oblečení 1200,- ve třech dnech není nic tak nemravného. Jenomže to bych nebyla já.

Dívám se na tu hromádku a ťukám si na čelo. Zatracená konzistence.

- Všechno je šedé nebo černé.
- Svetry vypadají jako všechny jiné svetry v mojí skříni - vlna, plandavý, cípatý, divný tvar
- Sukně jsou dlouhé - jako ostatní sukně z poslední doby, přestože k nim nemám boty
- Kalhoty jsou do pasu, s divným tvarem nohavic a divným materiálem
- Zlatá kabelka mě zaujala ... jako všechny kabelky co mi leží na skříni
- Háčkované rukavičky jsou retro - to co jsem nosila před osmi lety a už nenosím
- Šátek je úchvatný - škoda že šátky vlastně nenosím

... a o té koženkové opici ze srstí z králičí kožešiny se nebavím už vůbec!

Každopádně, dneska jsem se setkala s Oks. z Czech Foreigner a příjemně jsem si pokecaly. (Konečně jsem neměla pocit, že jsem to jenom já, kdo mluví.) A mělo to ještě jednu výhodu. Byl mi představen nový sekáč.

Teda, sekáč, příjemný vintage obchůdek, který mě, starého hrabáka sortimentem nepřekvapil, ale přesto ho doporučuju.
Podstatné je totiž to že majitelky VYKUPUJÍ ZA HOTOVÉ ZNAČKOVÉ ZBOŽÍ A ZBOŽÍ Z LOŇSKÝCH A LETOŠNÍCH KOLEKCÍ ŘETĚZCŮ

Takže pokud se chystáte k probírce skříně a chcete se něčeho zbavit, zakroužkujte si v kalendáři červeně datum 28.1 přesněji 14-17 hodin.

Jo...je to v Řeznické ulici, na Praze 1, kdyby jste se tam chystali.

A ještě jedna zajímavost... ve Štěpánské ulici se nachází Charity Shop Sue Ryder - je to v podstatě sekondhand, jen s tím rozdílem, že tržba nejde do kapsy šikovnému majiteli, ale do domova důchodců. Jsou tady boty, kabelky, kabáty, bižuterie, knihy a dokonce i porcelán. Filosofie obchodu je podle mě prostě úžasná.
I tady můžete donést věci, které už nepotřebujete.

Doufám, že podobné obchody se rozšíří, jak je to běžné v zahraničí. Jenom si vzpomeňte na film Confessions of a shopaholic - jak hrdinka v rámci terapie musela odnést šaty do charity.

(Já budu jenom doufat, že mi můj muž nenasadí podobnou terapii.)

Pozor, hlášení!

Tajemnými cestami se ke mě dostalo, že v OD My na Národní třídě mají výprodej krásných cingrlátek, přesněji, tady těch : http://www.frenchconnection.com/category.aspx?categoryid=Woman%20Collections%20Accessories%20Jewellery&seoterm=Jewellery&nopaging=true&

Ceny jsou lehce nad průměrem obyčejných cingrlat v běžných řetezcích, ale ozdoby jsou to krásné.


Btw. toto není placená reklama, ani neplacená, prostě to berte jako informaci kterou můžete a nemusíte použít :-)

Nuda(e)

Byla jsem takhle minulý týden oblékat jedno focení. Vybaluju hadry z tašky, pan fotograf se na mě zkoumavě podívá a říká: "Tebe já znám!" Zamračím se na něj, "Opravdu?" "Jo jasně, z fotek z časopisu!" Zamračím se ještě víc. Už to je hooodně dlouho co můj ksychtík s blond ofinou koukal ze stránek časopisu. Pan fotograf si všiml, že se nechytám. "No, z Instinktu přece!"
"Aha, jo tohle myslíte? No jo, jedno kolo." "Jak jedno kolo, já jsem to viděl v tom speciálu!" Zamračím se. "Vážně? Já jsem to tam neviděla." "Ale jo, jsou tam, dvě!" "Hm, tak to si budu muset koupit."

A tak mám v knihovničce o jeden obrázkový magazín víc. Na rozdíl od těch ostatních, tyhle modelky na sobě oblečení nemají.
A...ano. Ani já tam toho na sobě moc nemám. Občas fotím bez oblečení ... a nestydím se za to.
Naopak. Mám z toho radost a myslím si, že každý by měl mít svoje nahaté fotky.

Osobně rozděluju focení, při kterém by mohlo dojít k nahotě, do pěti základních kategorií.

Portréty
- je to taková fotka, kde, s prominutím, "i kdyby měl pán přirození až po kolena, stejně mu budete čučet na obličej".
Portrét je zachycení duše. A v případě, kdy by krásu duše narušovalo oblečení, je vhodné ho sundat. Nejběžnějším případem je focení fotek na tablo, kdy jsou holky foceny v podprsence bez ramínek nebo v korzetu, a výsledný portrét vypadá, jako by byly nahé.
Tyto portréty můžou být i stylizované, na focení je přítomen kadeřník a vizážista, můžou se doplnit rekvizitami nebo šperky, v případě stydlivé modelky se dá zakrýt kus těla látkou.

Torza
- jinak tomu běžně říkají "umělecký akt".
Jsou to takové ty fotky, které si na obrovském plátně pověsíte do obýváku. Atletický muž je natřen zlatou barvou, zatne svaly a je obrázek. Na fotce není vidět obličej ani nic necudného.
Prostě oslava krásy lidského těla.

Erotika
- fotky, které budí fantazii.
Na židli sedí slečna, zády k divákovi, přes rameno přehozený šál. Nic není vidět. Ale za chvíli se přistihnete, že mentálně obcházíte židli, sundáváte jí ten kousek látky a nestydatě "čumíte na její kozy". Jsou to všechny ty dámy za záclonou, a muži v rozepnutých košilích.
Erotika 19. století.

Umění
- nahota jako schůdek na cestě k dojmu. Znáte Terryho Richardsona? A co nahé modelky v časopisech? Možná se to nebude zdát úplně vhodné...ale do této kategorie patří i krucifix. Umíte si Krista na kříži představit oblečeného?

Porno
- pod tímto slovem si asi představíte "utrpení svatého Šebestiána" a podobné prasárny. V pornu ale vůbec nemusí jít o zobrazení sexu nebo pohled "modelce do krku z opačné strany". Dokonce slečna ani nemusí být nahá. Stačí aby "se tvářila sexy" a brnkala si na ramínko od podprsenky. Podstatné je, že tyhle fotky jistým jedincům výrazně snižují prokrvení mozku. (A citlivým jedincům zvedají žaludky.)

Fotím jenom portréty a umění. A jenom s někým. Protože špatný fotograf dokáže udělat "porno" ze všeho.
A narovinu, zkuste to taky.
Nezáleží na tom, jestli máte 40 nebo 140 kg.

Proč?
Protože jednou budeme všichni staří. Nevím jak vy, ale já miluju fotky mých babiček, coby opalujících se slečen. A co teprve děda, osvalený jako gymnasta, na břehu Těrlické přehrady? A máma, tajuplně se usmívající dlouhovlasá kráska. Nebo prababička, sprchující se coby devatenáctiletá na zahradě...

Protože nahý člověk je vždycky krásný. Když vás škrtí podprsenka a guma silonek vám dělá na břiše faldy, vypadáte mnohem baculatěji, než když vaše kůže volně dýchá.

Protože krásná fotka je balzám na duši. A budete se na ni moct dívat a dívat a dívat... a bude vám čím dál lépe.


Rozhodnutí? Ale jak na to?
Existují dvě cesty. Klasická a extravagantní.
V prvním případě si fotky zaplatíte a nikdo je, bez vašeho svolení, nesmí vidět.
V druhém případě fotky neplatíte, ale vidět je může kdokoli.
Otázka je, která cesta je pro vás schůdnější.

Když už do toho jdete - tipy pro focení
1) pečlivý výběr fotografa
Vyberte si fotografa nebo fotografku, jejíž fotky vás opravdu zaujmou. Představte si, že na místě modelky jste vy. Pokud to není ono, hledejte dál.

2) nenechte se nutit
Nikdy se nenechte do ničeho nutit. Ano, poradit ano, fotograf ví, že celulitida při vhodném nasvícení mizí a nemá pocit, že byste se měli za co stydět. Ale v žádném případě vás nesmí do ničeho nutit, dlouho přemlouvat a podobně. Pokud se nebudete cítit v dané poloze dobře, fotka bude k ničemu a nakonec budete mít jenom špatné vzpomínky.

3) bezpečnost - pro jistotu
Dejte adresu ateliéru lidem, kterým věříte.
Domluvte si na focení přítomnost třetí osoby - vizážisty, kadeřníka, kamarádky. Nemusí být přímo u toho, když budete stát, jak vás pán bůh stvořil, ale i přítomnost někoho dalšího ve vedlejší místnosti vás uklidní.
Trvejte na smlouvě. Platí i ústní dohoda ale co je psáno, to je dáno. A pokud by někdo vaše fotky zneužil, budete se moct bránit mnohem lépe.

Držím palce a přeju krásné zážitky a ještě lepší fotky :-)

PS:
Fotografové, za které dám ruku do ohně, že se budou chovat slušně a profesionálně:

Tomáš Wolf - příjemný, rozumný
Jiří Šubrt - pro milovníky luxusu
Richard Palkovič - autor většiny mých nahých fotek, Pan Fotograf
Petr Vopenka - trochu nesvůj, autor "Odalisky"
...
Slečny fotografky, jestli fotíte akty, napište tady na sebe kontakt ;-)

Ta paní musela být pořádný blázen...

...jak v té pozici mohla vydržet?

Grande Odalisque - Jean Auguste Dominique Ingres

Obraz "Velká Odaliska" určitě znáte.

Ale zamysleli jste se někdy nad ním?
Dneska jsem se zmýšlela docela dlouho a přesto zůstal nepochopen.
Být modelkou není snadné. A už vůbec není snadné být modelkou pro malíře.
Zatímco na fotce postojíte minutu a je hotovo, pro kresbu nebo malbu sedíte hodiny a hodiny.
A ta paní na obraze je magor. Protože vydržet s takhle propletenýma nohama i jenom minutu je setsakra výkon.

Julianne Moore jako Grande Odalisque pro Vanity Fair - Michael Thompson

"Grande Odalisque" - Petr Vopenka

(Schválně, zkuste si to!)

Sleva 50% na sny všech barev!

Aneb rande s mamzel Abny.

Můj muž onemocněl, seminárka nabrala jakýchs-takýs tvar a tak jsem vylezla z brlohu, nadýchat se čerstvého vzduchu.
Měla jsem obchodní schůzku s Abny, bloggerkou, novinářkou (prostě osobností), v luxusním prostředí Bakeshopu.
Možná, že vám to přijde jako silné slovo a na podobné věci jste zvyklí. Ale já jsem pořád ještě nesvá v podnicích, kde rohlík stojí dvou a zákusek trojmístnou částku. Pánové ve značkových oblecích, čtoucí noviny, taky na klidu nepřidají. Paní, která snídala s kabelkou Prada po pravici, bych ještě snesla. Ale maminka, která se se svým pětiletým synem zastavila na dopolední svačinku, mě přesvědčila o tom, že další kafe si nedám. Ne že bych měla něco proti kabelkám Dior, nebo že by bylo prostředí nepříjemné a kafe nedobré, ale přece jenom, jsem chudý student.
Musím krotit svoje chutě po kávě-s-mlékem-a-třtinovým-cukrem.

S Abny jsme usrkávaly laté, snažily se dobrat "jádra pudla" až nakonec přišel pomyslný vrchol dne. Na scéně se objevil dealer a předal své zákaznici běloskvoucí pytlík. Zboží bylo třeba hned vyzkoušet a tak se zbytek dne moje společnice vznášela v dobré náladě, usmívala i na nepříjemné prodavače a občas klopýtla.
(Nemyslete si o nás nic špatného. Prostě se občas stane, že někdo má závislost na obuvi. A protože Loli se rozhodla dát svým wedges, Abny se chopila příležitosti a pár minut po předání už je měla na nohách. Určitě vám je ukáže. Jsou skvělé.)

Když jsme se po poledni vyhrabaly z pracovních záležitostí, přišla na řadu zábava.
Zara, Mango, oběd v mekáči, HM a nakonec jeden z mých nejoblíbenějších obchodů v celé širé Praze, místo, kde se prodávají sny.

Přejete si sen? Zelený nebo červený? Sametový nebo krajkový? Hedvábný nebo vlněný? A což takhle s padesátiprocentní slevou? Zastavte se tam taky.

Cesta není ani dlouhá, ani krátká, ani rovná, ani klikatá. U pokladny jsme se všechny přítomné shodly, že vstup dovnitř by měl být limitovaný, protože jinak tam jsem schopné nechat celou výplatu. A tlustá paní prodavačka se spokojeně usmívala.

Ten krámek je v Opletalově ulici a prodávají se tam sny všech milovníků módy a oblečení.
Látky.

V běžném obchodě se zboží ptá:
Líbím se ti? Máš dost peněz?
Látky se lákají:
Šáhni si, pohlaď mě. Jsem ti příjemná? Co ze mě vytvoříš? Jaké přání ti můžu splnit?
Látky podněcují fantazii. Kvůli látkám mi většinou ujede vlak.

A což teprve když jsou slevy!

Slevy na vlnu, slevy na úplet, na oblekovky... je těžké se ubránit.
Je těžké se ubránit, když víte, že vaše vysněné šaty stojí jenom 200,- a trochu práce.

Jasně že jsme neodolaly. Abny vám své poklady jednou ukáže. A mě na krku hřeje šál z bavlněného úpletu a v tašce čeká látka na sako a šaty.
Zítra jedeme za švadlenkou.

HURÁ!

(To kafe mě teda přišlo pěkně draho. Jsem těžší o dvě dlouhé sukně z HM, látky a hlavně, poznatky o mých svatebních botách. Minimálně vím, které to nebudou. A zatímco Berounka snad bude každou chvíli kulminovat, sedím doma a hlídám, jestli z kanálů netryská voda. Tak vám přeju, aby jste byli při součastném tání hezky v suchu)

Ta moje zahrádka

...proč vlastně píšu takové blbosti? Klasický příklad autoterapie.

Za poslední rok jsem si totiž ten můj trávníček tak parádně pohnojila, a zanedbala v jiných směrech, že z původní přehledné plochy se stala divoká buš.

A i kdybych nebrala poslední rok (a že jsem na sebe byla pyšná, když jsem měřila v továrně časy, urvala rekordních 52 kreditů nebo se nastěhovala s mužem do "vlastního"), i jenom poslední půlrok by možná jedinci méně citlivému než já, podlomil kolena.

Našla jsem si dlouhodobou brigádu, kam jsem musela dělat přijímací pohovor a která mi zajistila nezvyklý příval peněz (a nezvyklý nedostatek času).

Moje fotky vyšly v Respektu, na Fashionweekendu mě vycvakla Tonbo, seznámila jsem se s Michalem. Párty v showroomu HM, seznámení s bloggery, Magda Marnell, Mdls.cz párty ...

Logicky muselo přijít vystřízlivění. Zatímco jsem se z okna s potěšením dívala jak se mi to zelená, v trávě se namnožil plevel, zabydleli slimáci, přerostla, prořídla...

Před Vánocemi "přišlo sucho" a já jsem si konečně všimla, že něco není v pořádku. Takže nejdříve klasická kosa - konec semestru, typické zjištění "Tak ty sis myslela, že školu zvládáš a je v pohodě? Opravdu?". Pak přišla na řadu motorová sekačka na vysoký pokos. "Tak ty sis myslela, že tvůj blog za něco stojí? Že ti jako pozvání na Blogger meeting něco naznačuje?". Motorová sekačka na malou výšku: "Ty sis myslela, že nejsi ošklivá a blbá? Podívej se na sebe, nic neděláš, nic nestíháš a ještě vypadáš příšerně." (Vlasy mastící se do dvou hodin po umytí, beďary, kruhy pod očima, to už tady dlouho nebylo.) Co ještě chybí? Á, stébla, které odolala! A tak jsem s přičinlivostí sobě vlastní vzala manikůrní nůžky a fanaticky se vrhla do úprav. "Podívej, tady ta slečna, je mladší a stokrát šikovnější. A jiná, školu má jednoduchou a vydělává mnohem víc co ty. A tahle má lepší fotky, tahle hezčí nohy, tahle umí lépe anglicky... Vidíš to? Jsi NULA!"

Nakonec přišel závěr. Těžký válec slabší depky spojené s bolestí hlavy a pocitem bezmoci to zarovnal.

Když vidím tu paseku a tatrovku odvážející do dáli korbu plnou rostlinné hmoty, mám chuť se zvednout, odejít a jinde a jinak začít znova. Jenomže ze svého života člověk nezmizí.

Včera jsem ze zkoušky dostala jedničku, ani to dnešní ekonomicko-anglické peklo nebylo tak hrozné - na zažloutlou spoušť padají první kapky. Ale práci není konec. Je třeba vytrhat plevel, vykopat hluboké kořeny bodláků a pampelišek, vytahat šlahouny kopřiv. Hrozně bych si přála mít úhledný pažit člověka, který zná své možnosti, využívá je, ale nechlubí se a nepřerůstá. Beru, sekat, sekat, sekat, zalévat, zalévat, hnojit, válcovat... Ale jak určit optimální rozlohu? Jak určit kdy sekat, na jakou výšku, jak moc hnojit a hlavně, co úplně vyeliminovat? (Prosím, vím, že bodláčí v trávě nemá co dělat, ale co takové sedmikrásky? Alespoň něco nelogického, zasněného, hezkého, citlivého...? A co pampelišky? A co svlačec? ... A ani ten bodlák není tak špatný, ne?)

Nakonec jsem usoudila, že potřebuju zahradníka. Někoho kdo bude rozumět věci, občas mě zkontroluje a řekne "Hele, holka, já chápu že se ti nechce, ale vyber si, buď budeš ... nebo budeš ..., takže doporučuju zatnout zuby a dělat ... místo ..."
Vím, že rozhodnutí za mě nikdo neudělá. Ale věřím, že zeptat se na cestu není takový průšvih.

Tedy:

Hledá se zahradník/zahradnice (kouč)

Požadavky:
- estetické cítění (aby mohl kritizovat moje vizuálno)

- orientace a zkušenosti v oboru (žurnalistika, oblékání... prostě aby uměl poradit co dělat a co nedělat)

- ostrý úsudek a jazyk (aby mohl seříznout všechno co přečnívá)

- dostupnost alespoň jednou týdně (aby slyšel, až budu volat o pomoc)

Nabízím:

- úctu obdiv a poslušnost

- náhled do nejtajnějších koutů mé zahrady

- přiměřenou finanční odměnu na základě dohody (v rámci mých možností)

Co by se mi líbilo, ale nevyžaduju:

- příjemnou povahu (když na mě nebudete moc křičet, budu ráda, ale zvládnu i pevnou ruku)

- aspoň stejný level jako mám já (stačí v něčem, třeba i v něčem co neumím)

- možnost setkat se osobně (přestože stačí i virtuální komunikace)

Prosím všechny myslitelné uchazeče o místo, aby se mi ozvali, buď tady, nebo do emailu.

Děkuju
Olga

Ps: Lidé jsou nedokonalí, ale touží po dokonalosti. Znám spousty takových, kteří by v tom, na co jsou talentovaní, mohli být téměř dokonalí. Jenom se bojí zeptat.

Nedoufám v to, že bych mohla být dokonalá. Ale jednou bych moc ráda byla, alespoň v něčem, alespoň dobrá. Bohužel, to něco se s menšími úspěchy snažím určit už snad deset let a co se postupu "jak být lepší než špatná" týče, nevím zhola nic. Třeba mi bude stačit jenom směr (Na Bělehrad!). Nebo budu potřebovat ukázat cestu (Do Prahy po D1). Nebo bude dokonce nutné mi ukázat jednotlivé kroky (Nejdříve rovně, pak u té žluté budouvy zahnout doprava ...).

A i když vím, že k mému vysněnému cíli vedou stovky cest, raději půjdu klikatou a dlouhou, než krátkou, rovnou a betonovou. A jaký je, ten můj životní cíl? Sedět na lavičce na zápraží, vedle sebe mít kočku, chybým sluchem si užívat cvrkot cvrčků a seschlou, vrásčitou rukou si clonit oči před sluncem pozdního odpoledne. A uvnitř vědět, že všechno co bylo bylo dobré a že můj genofond přetrvává v dalších generacích.

Údržba trávníku

První sečení je za vámi a váš trávník se pomalu stává dospělým. Nastává čas na pravidelnou údržbu.

Běžné zahradní práce se skládají ze sekání, válcování, mulčování, rekultivování, hnojení, zalévání ... a opatření proti škůdcům.
Jejich frekvence záleží na vaší travní směsi, na přírodních podmínkách a na stáří vašeho pažitu.
Pokud je však zanedbáte, bude sousedův trávník vždy zelenější.

Luční travní směsi
- Obsahují různé druhy trav a navíc i luční květiny. Jsou vhodné pro svobodné duše, snílky a romantiky. Za parného dne se z nich line omamná vůně, v květu poskytují nádherný pohled. Jsou ideální pro volné a bezstarostné brouzdání životem.
Není nutné válcovat, hnojit ani zalévat, zeleň si vystačí s tím, co jí dává příroda. Veškerá údržba spočívá v kosení dvakrát ročně, přibližně tehdy když rostliny dorostou do výšky nad kolena majitele. Pro tuto práci je ideální obyčejná ruční kosa. Pokosená stébla a květy se nechají ležet a když vyschnou, shrabou se dřevěnými hráběmi, a buď uskladní pro další použití, nebo spálí.
Pro tyto práce doporučuju vysoké boty, repelent, klobouk a opalovací krém s vysokým UV faktorem.
Přes svoji krásu a nenáročnost má tento porost i své nevýhody. Není možné v něm chodit bosky, vždycky zůstane řídký a mimo jara mu dlouho trvá, než doroste. Také se stává domovem nejrůznějších živočichů, kteří můžou být příjemní (motýli) i nepříjemní (sršni, ovádi, hadi).
Když přeroste, je nutné na něj použít traktor nebo bubnovou sekačku, což na nějakou dobu zdevastuje vzhled.

Užitkové směsi
- mimo travního semene obsahují i semena jetele. Tyto směsi jsou vhodné pro prakticky založené domácí typy, zejména chovatele menších býložravých zvířat.
Není nutná zálivka ani válcování. Hnojivo podpoří užitečný růst, který je důležitý pro časté kosení. Sekání je ideální pomocí srpu nebo ruční sekačky, aby se stébla nerozdrtila a bylo možné je dále použít, seče se při výšce porostu cca 15 cm. Pro práci doporučuju pevné boty a rukavice, abyste se vyhnuli případnému zranění. Oddělené části shrabejte dřevěnýma nebo plastovýma hráběma s velkými rozestupy mezi zuby a ihned podávejte konzumentům.
Po takovémto trávníku se dobře chodí bosky, je možné na něm i rozdělat deku a udělat piknik, ale je třeba počítat s tím, že se tak snižuje jeho praktická hodnota.
V případě zanedbání údržby postupně vymizí tráva a její místo zabere jetel. Praktická funkce bude 100% ovšem, v porostu se budou skrývat slimáci, nebude možná chůze bosky, protože na květech budou sedávat včely.
(Tento trávník se velmi často nachází zejména u žen, které pečují o své domácnosti. Při založení rodiny ho založí taktéž, a pokud se nevěnují dostatečné údržbě, po čase, aniž by si toho všimly, jetel zcela vytlačí trávu. Pak je nutné použít herbicid a založit trávník zcela znova.)

Parkové směsi
- obsahují různé druhy trav s měkkými listy. Ideální pro běžný život, který zahrnuje jak povalování, tak pobíhání. Při dobré péči a přiměřené zátěži odolné a praktické.
Tyto trávníky už vyžadují více úkonů. Důležité je zavlažování a sekání, nesmíme zapomenout ani na hnojení. Zalévání ideálně kropením nebo sprchou, zejména když je venku sucho a horko.
Co se zastřihávání týče, výška pažitu by se měla pohybovat mezi osmi a deseti centimetry. Ideální je použití elektrických nebo motorových sekaček, s přídavným sběrným košem a možností mulčování. Frekvence sekání je individuální, závisí na rychlosti růstu, ale porost by neměl přesáhnout doporučenou výšku.
V případě, že plánujete zahradní párty nebo jinou činnost, použijte sběrný koš, pokud budete mít nějakou dobu trávník spíše na okrasu, použijte mulčování, které zatlačí oddělené části zpátky do travního koberce a tím snižuje výpar vody a také hnojí.
Pokud chcete, aby byl váš pažit krásný, další z činností vás bude čekat každé jaro. Spočívá v tom, že pomocí švédských hrábí pečlivě vykartáčujete porost od mrtvé hmoty a tím ho provzdušníte.
V případě, že trávu necháte přerůst, polehne, prořídne a nakonec se změní v luční porost.

Zátěžová, hřišťní směs
- skládá se z výjimečně odolných druhů, které rostou v nízkých, širokých trsech. Ideální pro náročný způsob života, se spoustou stresu. Je nejnáročnější na údržbu.
Je nutné pravidelné zavlažování, hnojení a hlavně, pravidelné sekání. Ideální jsou motorové sekačky a zahradní traktory, s nastavitelnou výškou žacího zařízení. Výška pažitu se totiž odvíjí od počasí a toho, co plánujete provozovat. V případě suchého počasí, začněte na osmi centimetrech, při vhodných podmínkách a kvalitní péči můžete dosáhnou i tři centimetry vysokého hebkého koberce. Takovéto extrémy však už potřebují pomoc odborníků. Čím častěji budete trávník sekat a zalévat, tím větší bude hustota drnů. Na sekačce nastavte mulčování a vyrazte do téměř každodenního boje. Po sekání celý trávním uválcujte středně těžkým válcem a nakonec vydatně zalijte. Hrábě zde nejsou potřeba, místo nich využijete nádstavec na rozřezávání drnů který trávník provzdušní.
V případě že o tento vrchol dokonalosti, sen golfistů a fotbalistů nebudete pečovat, přeroste, zřídne, zežloutne a vypelichá. Tento typ porostu je velmi těžké zrestaurovat, snazší je snad i založit ho znova.